Srpen 2014

pozdrav

29. srpna 2014 v 8:53
Milých dvěstě včerejších čtenářů (přes 450 zobrazení stránek mého blogu),

cítím se natolik nepříjemně, že tohle prostě píšu, právě teď, v kuchyni našeho starého rodinného bytu, kdy se zrovna matka sprchuje a chystá do práce,
vedle v pokoji spí Inuška, se kterou za chvíli odjedu do svého trvalého domova, ke svému snoubenci (a dost možná se sem už nepodívám pěkných pár budoucích let)...

Bloguju od roku 2011. Nevím, kolik z toho počtu lidí, co sem chodí (mám problém nenapsal LEZE) tu čte od počátku. V uplynulých letech mě to několikrát opravdu hodně zajímalo, bylo to jako nějaké nutkání "kdo sem asi chodí", překvapivě to nebyllo v začátcích psaní, ale naopak někdy v polovině a dál, kdy jsem začla mít pocit, že se mi podařilo něco zlepšit na svém zdravotním stavu v souvislosti s PPP. Spolu s doposud neznámými pocity "radosti" (nevím jak to pojmenovat, prostě něco souvisejícíc s poznávání sebejistoty, přijímání sebe samé...), se objevila také doposud neznámá obava, aby mě to náhodou někdo nevzal.
Je to docela legrační, že?
Jenže to zase až tak vtipné není...Narozdíl od většiny mého reálného počínání, byl tenhle blog jediné místo, kde jsem se mohla opravdu realizovat (taková přípravka před skutečným životem)...
Vykecávala jsem se tady z hovadin stejně jako z nejhlubších stavů tmy,
zaznamenávala jsem si tady některá fakta, která bych narovinu nikdy nevyslovila,
dost zmateně si pak různé věci spojovala a odvozovala,
nicméně postupně se tohle čistě virtuální mrcasení začlo protínat se skutečným životem, který jsem prožívala sama za sebe.
Taková, jaká jsem.
...
proč to všechno píšu?

Protože jsem měla opakovaně "zkraty" na hranici paranoie, co se stane když si to "někdo" bude číst...
Moje důležitá hluboce zakořeněná vnitřní touha (již delší dobu touha zcela minulá, neaktivní, vyšumělá, mrtvá...), aby si tady četla moje rodina a Jasan, a potom Mona a moji nejbližší, kterým jsem se chtěla "ukázat" taková, jaká jsem,
zůstala nenaplněna.
Nechci urazit nikoho dalšího, (protože se objevilo několik velmi důležitých čtenářů, za jejichž poznání a sdílení jsem vděčna a nepřestanu za ně děkovat - třeba Zuz anebo Vendy...), ale vesměs všichni ostatní čtenáři tvořili podporu pro moje žití právě anonymitou a nezasahováním.
Samozřejmě nic není plánovatelné do nejmenšího detailu, občas jsem chtěla víc, chtěla jsem reakce, a občas jsem nechtěla nic, děsila mě ( upřímně, a včera jsem pochopila, že většina lidí opravdu není schopna pochopit, že může někoho děsit doceňování atd atd) vysoká čísla návštěvnosti, chtělo se mi vše mazat atd...

Bylo to ale součástí běžného virtuálního světa, učila jsem se a učím nerozhazovat se zbytečně věcma, které neovlivním. Uvědomuju si, že píšu na internet, kde je XYvěcí dohledatelných, a kliknout na odkaz může kdokoli.

I přes to ale nezvládám důvěrné projevy lidí,kteří NEZNAJÍ kontexty a okolnosti tohoto blogu. Připadám si vždycky jako idiot, když se někdo ozve s nějakým přátelským podtextem (mám na sobě dost co dělat), protože nechápu, PROČ...
ve chvíli, kdy dostanu podnět O ČEM, už to jde, ale nějakou touhu po dalším kamarádtsví atd...? To nemám.

Současně si ale vážím všech, kteří se mnou procházejí blogováním i životem, vážím si jednorázových komentářů a vzkazů, které mi občas přicházejí (Grep., děkuju), to je jako pohlazení, a pomáhá mi to při motivaci...
Ty negativní komenty a vzkazy také dělají svoje, a přestože mě dovedou "zablokovat", trvá to krátce a snažím se (fakt) to brát jako podnět k zamyšlení. většinou to jsou hejterské kraviny (třeba jako že jsem magor atd), ale jo, vždyť proč ne, o tom jsem tady vlastně psala od začátku,
ale narozdíl od začátku mám nyní vybudované pevné základy a nedějou se takové věci, jako předtím, a celkově vím, že se dost věcí změnilo k lepšímu.

Co ale nezvládám, jsou "tajné" lustrování blogu. Vadí mi podivné konverazce "přes blogy", opravdu se mi hnusí tajné čtení, které něco způsobuje, ale při živé konfrontaci se dělá, jakože nic.
Vadí mi to dlouhodobě (rámce roků) u Žáby, Žouly, párkrát jsem měla takové divno u Zuz (ale to máme asi vyřešené), Míši...
Že tu čte Petra mi není příjemné, ale vzhledem k tomu, že tu existuje možnost postupného čtení a z toho vyvoditelných souvislostí) mě to nijak nerozhazuje. Stalo se. Internet... (vím, že kdyby se mi toto stalo před pár lety, dostanu se z toho do nějaké šílené tmy, kdy budu v křeči z toho, co se teď stane, co se teď bude dít, co budu muset komu ospravedlňovat a hlavně se zatížím neuvěřitelnou zodpovědností za možné "dopady" čtení tohohle blogu).
S tou pokřivenou zodpovědností trochu válčím, ale mám to s čím srovnávat, a tak se mi příjemně píše, že mi je OK.


Blížím se k závěru a pointě.

Učím se blogovat přirozeně, nejde mi to a tak na to kašlu. Mám skvělého chlapa (KáKá můj blog našel, pročetl si pár článků a pak naznal, že se mu u toho nechce sedět, protože to jsou vesměs passé věci z mého života, o kterých si můžeme popovídat, když budeme chtít. od začátku, co se známe, jsou PPP a moje dřívější obtíže pasivně přítomny, občas se o něčem bavíme (díky projektu a práci na knize, kterou vydáváme, měl KáKá možnost i nahlížet přímo do autentických zápisů, takže jsme mohli povídat blíže). Nicméně vzhledem k tomu, jak to máme, jsou to věci opravdu nepotřebné, takové, které neřešíme protože nejsou aktuální. A tak KáKá nečte, přestože by mohl, a právě pro tohle smysluplné rozhodnutí si jej vážím o kousek víc....
a nečte. Fakt. Ani nemůže už...Nevím jak je to možné, ale jednou jsem chtěla u něj na pc něco napsat, ale internet celý server blog.cz vyhodnocuje jako nezabezpečený obsah, takže na netu doma prostě nenačteme žádnou stránku končící blog.cz :-D )...
Stejně si vážím Martina, který si naopak blog pročetl celý, ale místo těkavých záblesků zčistajasna (například mail s kusem blogu a vlastním názorem ve tři ráno) jsme si občas večer u piva nebo na balkoně hodinu povídali o vlastním prožívání, aniž bych se cítila jakkoli tísnivě, nebo naopak "pod drobnohledem".

A jdeme do finále. Kauza Rozcuch. Rozcuch studuje psychologii (z vlastní zcela nevzdělané pozice se ve mě čím dál víc usazuje názor, že psychologii může studovat opravdu kdokoli bez ohledu na niterné schopnosti. Myslela jsem si, že předpokladem k psychologii je silná vůle,dobré rozlišovací schopnosti, schopnost sebereflexe a hlavně přirozená morální zásadovost. Zjistila jsem - včera obzváště - že to je blbost, a že ke studiu psychologie je potřeba asi stejně jako na jiných školách plnit úkoly, psát práce, dělat praxi a mít výsledky).

Rozcuch zná blog, za dva roky, co se známe (tyjo, fakt už to budou dva roky), jej několikrát "objevil" a "zapomněl", nicméně je s ním v kontaktu.
¨Strávili jsme spolu intenzivně Více než půl roku. Intenzivně. Drtivá většina našich debat se točila okolo psychologie a lidí.
¨Rozcuch byl člověk, kterému jsem otevřeně povídala o některých svých věcech a pocitech, znal moje ujeté paranoie a sračky...

A (i přes to?) včera vyhodil na fejsbuk odkaz na můj blog.

Po tom všem.
Po tom všem, co ví, že tu je (že je Blondie jeho přítelem a kamarádem mimo fejsbuk se ví...vpohodě...ale jsou přátelé i na fejsbuku...A kdo tu čte déle, moc dobře ví o záležitosti s Blondiem), vyhodí můj blog na fejbuk mezi svých pětset či kolik přátel, mezi kterýma jsou určitě i nějací odborníci z psychologie atd...

Nemám k tomu příliš mnoho slov, snad jen - anorektická stávající přítelkyně Rozcucha (která prý znáš můj blog taky) - mohla by jsi konzultovat případné Rozcuchovo verze toho, co tu čteš, i se mnou?
Blondie - budu ráda, když se tu nebudeš hrabat. Dost let jsme si dělali každý svoje a přála bych si to dělat i nadále.
Lído - Arnie - posílám ti skautský pozdrav do Bystrce. Miška.

Zbytku lidí, kteří jste tu četli - mám teď z toho něuvěřitelné prázdno. Nemám dokončené články a připadám si jako člověk, který se vrátí po dovolené do vykradeného bytu. Nejsem si vůbec jista, co teď bude. Chci dokončit ty zdravotní problémy coby projevy ženské role, ale nevím co dál.
Santiago? Cítím se hrozně.
Cítím se zrazeně, je to hrozné prázdno.

Během noci jsem si ujasnila, že mě je vlastně dost u prdele, kdo tu čte, ale že (stejně jako u rodiny) nejsem schopna strávit fakt, že mě někdo tohle vůbec způsobil PŘESTOŽE VĚDĚL, ŽE MĚ TO UBLÍŽÍ... protože opakovaně a opakovaně jsem se právě s Rozcuchem bavila o tom, že si blogování musím víc pořešit co a jak s ním,
věděl, že si uvědomuju, že jsem úzkostná ohledně blogu,

ale současně opakovaně vyjadřoval porozumění mému postoji.

Rozcuchu, seš fakt sráč. (a díky tomu, že nejsem vzteklá se cítím nepatřičně, že nezakončím nějakým vulgárním odtavcem zahrnujícícm výčet svých pocitů, vyjadřující nemorálnost a bezduchost tvého života). naslouchej potřebám lidí okolo tebe. To, že tobě něco připadne OK neznamená, že to připadne OK někomu jinému. Obzváště, když ti o tom opakovaně vypráví (kdybys uměl naslouchat...)
...
proteď vše, Inuška vstává. Mějte se dobře, a já se ozvu.

neutěšenost...23.8.2014

23. srpna 2014 v 15:23 deníček
...Přetížení graduje poslední týdny.
Potřebuju ticho, klid, a ideálně hodně prostoru sama pro sebe. Pořád teď někam jezdím, něco vyřizuju, s někým mluvím nebo si píšu a ani si nepřipadnu blbě, když to celé nedokážu prožívat radostně,
ale místo toho bych nejraději všechny okolo sebe poslala upřímně někam do háje. Mám obavu, že dřív nebo později odejdou dobrovolně, protože moje schopnost verbálního projevu se den ode dne zhoršuje. Ještě týden. Ještě týden. Odškrtávám si každý odžitý den v kalendáři a jsem ráda za každou vteřinu pokojného dechu.

Včera jsem četla ve vlaku v novinách o právech na osvojování dítěte homosexuálními páry,
první co mě napadlo, bylo, nakolik to vychází z reálné potřeby, a nakolik jde o "dorovnání" práv normálních lidí. Aaaach...

Naproti mě seděl muž okolo čtyřicítky, vytuněný horský trekař s ošlehanou tváří, koukali jsme na sebe přes noviny, bylo uklidňující moct neuhnout pohledem,
ale topit se v hluboké modři a ponechávat svému osudu jeho pohled vnořený v mé hnědi. Vlak kodrcal a kodrcal. Krajina za oknem byla jako vytřižená z omalovánek, takové pokroucené leporelo míhající se různou rychlostí.
Dostala jsem se v myšlenkách k tomu, že celé lidstvo jde pomalu ale jistě do prdele, a stejně se stále a stále objevují nové prudy a nová rozšiřování stávajícího bordelu, zatěžující společnost.
Místo abychom se coby lidi nějak snažili měnit stávající chaos, což znamená přetvářeli reálnou situaci,
zabýváme se raději zcela iracionálníma inovacema a hledáním funkčního "léku" s co největším rozptylem.

Jsem unavená z debat o tom, co se děje tisíce kilometrů daleko, protože nechápu, jak se dá udělat názor na něco, co si ani nedovedu představit, natož to zažít. Jak mám vůbec zaujmout a hájit stanovisko k něčemu, o čem vím informace pouze z cizích zdrojů?

O čem by ale lidstvo bylo, kdyby nemělo potřebu zabývat se vždycky nejvíce tím, s čím nemůže nic udělat?

otevřený dopis

23. srpna 2014 v 12:16 deníček
Ahoj Kristýno,
ano, člověk se nerad vrací do reálu, k povinnostem, šedi a zajetých kolejí. Tady se mi líbí slova jednoho kazatele, které používám i v souvislosti s KO.
"Nejsme stvoření pro hory, pro východy slunce ani k jiným krásným zajímavostem života
- ty jsou jednoduše určeny jako momenty inspirace.
Jsme stvořeni pro údolí a běžné věci života a to je místo,
kde musíme dokázat svou vytrvalost a sílu. "


"Bůh nám někdy dá výhled z hor, ale jen proto,
abychom se dostatečně občerstveni navrátili do údolí,
kde se rozvijí naše činnost a byli mu k službě.
Zkušenosti výšin máme kvůli rozhledu a inspiraci,
ale ovoce roste v údolí."
Oswald Chambers
Co je pro mne také paradoxně motivační je, že když vidím, slyším, čtu jak "křesťané" či obecně "křesťanství" upadá v pokušení či dokonce od pravdy evangelia, víry, ...
pro mne je to poučením, výstrahou, povzbuzením vytrvat i když bych byl či jsem v domácím, pracovním, apod. prostředí, prostě v "údolí" sám.
Tady mi je i pozbuzením Mojžíš, který: "Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl." - Židům 11:27
Jako by Neviditelného viděl. Ano, přítomnost Boha ve mne (DS) při mne je velká Boží milost a síla být skutečným křesťanem (charakter) a dělat věcí, které se líbí Pánu :).

Kéž tě Bůh zahrne svoji milosti, abys Jeho přítomnost, moc a milost prožívala velmi intenzivně :). V Kristu :),

požehnané dny a dá-li Pán
na viděnou :),

Pavluš


Inuščin nejoblíbenější film posledního měsíce, dvou. :-)

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role II

15. srpna 2014 v 14:26 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Mělo by být normální, že se puberta přežije bez vleklých, natož trvalých násedků. Dívka se proměňuje, roste, osamostatňuje se, stává se silnější a schopnější, osvojuje si nové dovednosti.

PŘEDNASTAVENO.

Zdravotní komplikace jako projev problematického uchopení ženské role I.

13. srpna 2014 v 16:04 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Endometrioza je pro mě citlivá věc. Jedna z dost blízkých kolegyň v projektu docela nedávno dostala tuhle diagnozu.
Existuje jen několik věcí, o kterých dovedu psát s jakousi "jistotou" (říkejme tomu "bezpečná zóna vyplývající z dostatečných vlastních zkušeností"), jmenovat můžu primárně přírodu, PPP, vliv rodiny na psychosomatiku člověka, děti, nevyzrálé chlapy, hledání a nacházení ženy v sobě. Docela bych ještě zvládla psát o magii a bohu, ale k tomu nedisponuju dostatečnou odvahou (a připadne mi, že to je tak vpořádku).
Napadlo mě (protože jsme v procesu stěhování, a píšu si pro sebe o věcech, které už tady nechci mít), hodit sem kus takové "eseje", pojednání o ženských onemocněních, kterou jsem psala loni.
Tohle téma je pro mě teď totiž dost aktuální.
Vepisovat budu do původního textu šedou barvou.

EDIT 15.8. 2014: pročetla jsem se šesti zbývajícíma stránkama, a našla na disku ještě jeden soubor s velmi podobným názvem, jakýsi koncept, asipřipravovaný článek. Když jsem to pročetla za sebou, došlo mi, že jsem tímhle "konceptem" navazovala na text, jehož část je zde pod perexem ( protože se některé věci v obou souborech opakují, pravděpodobně jsem nemohla původní najít, a chtěla zachovat alespoň kus toho, co jsem sepsala.)
Zkopírovala a přidala jsem teď do článku další odstavce, kterýma by se tahle první část dala "uzavřít".
A celkově jsem vlastně po podrobnějším pročtení nepochopila, proč jsem to pojmenovala zrovna po endometrióze, protože to pojednává o různých ženských zdravotních obtížích v kontextu "žena uvnitř". Takže předělávám nadpis.

body

1. srpna 2014 v 10:14 PPP jako kamarádka nebo protivník?
  • záchvatovité přejídání je z hlediska sociálního extrémně zátěžová ( a možná i nejnebezpečnější) z poruch příjmu potravy, protože spojení slov "žena" a "přejídání se jídlem" je NECHUTNÉ, SPOLEČENSKY NEPŘIJATELNÉ, a čím rozměrnější tělo nemocná žena nosí, tím více je náročné (téměř na hranici nemorálnosti) o tomto problému s kýmkoli mluvit (včetně sebe samotné)