Květen 2014

relax...29.5.2014

30. května 2014 v 15:27 deníček
Těším na úžskorozadveřma dovolenou s Tomem a jeho kamarádama, čtyři lidi na pět dní, těším se na to, protože to bude konečně opravdová dovolená jako dovolená,
klídek, hotel, s Tomem na pokoji, prostě pohoda,
výlety a večer klidné sezení u dvou tří piv a bez cigaret,
kouřím vlastně jen s KáKá někdy, občas,
a když se pak bavíme o tom, jaké budou mít naše děti asi nosy, je to skvělé a vážím si toho, dokážu mluvit o tom, že mi připadne skoro neuvěřitelné, jak jsem si začla "ladit" tělo ještě před tím, než jsme se vůbec potkali,
že už od loňského léta přes podzim až doteď postupuju k tomu, že vlastně nekouřím,
nepiju téměř alkohol,
jím dobře,
spím dobře,
pohybu dost,
celková větší spokojenost,
prostě sečteno podtrženo, kdyby na to přišlo, tak těhotnět můžu s klidem.
A pak jsem ráda, že to můžu říkat, aniž by to bylo jakkoli spojené s reálnou možností otěhotnět, prostě se mi líbí, že se můžeme bavit o dospělých věcech,
těšit se spolu na možnosti,
aniž by to vyplývalo z tichého "rizika" či nevyzrálého chování.
Není kam spěchat.
"když te potkám na mostě
budem spolu na mostě
když tě potkám u řeky
budem spolu u řeky
když tě potkám u zahrad
postavíme z jablek hrad
postavíme z hrušek hrad
postavííme z listí hrad...."


Jen na té dovolené už bych byla ráda, vidíváme se s Tomem zřídka, o to intenzivnější to sice je, ale vidina pár dní vkuse spolu se mi teď hodně líbí:)
Druhá věc, kterou asi nepřestanu "oděkovávat"...že to prostě funguje. Už od konce roku 2010 to funguje.

potřeba říct

30. května 2014 v 13:59 pod čarou...
...že je snadné číst si tady teď, ale kliknout třeba na únor 2012, nebo vlastně cokoli z let minulých, je už věc druhá.
Jsem to já. I to, co bylo, jsem já.

Zapomíná se snadno. A není vpořádku, že na to zapomínají ostatní, a ne já.




It was me on that road
But you couldn't see me
Too many lights out, but nowhere near here

It was me on that road
Still you couldn't see me
And the flashlights and explosions

Road's end getting nearer
We cover distance but not together
I am the storm, and I am the wonder
And the flashlights, nightmares, sudden explosions

I don't know what more to ask for
I was given just one wish

It's about you and the sun
A morning run
The story of my maker
What I have and what I ache for

I've got a golden ear
I cut and I spear
And what else is there?
Road's end getting nearer
We cover distance still not together

If I am the storm, if I am the wonder
Will I have flashlights, nightmares, sudden explosions?

I don't know what more to ask for
I was giving just one wish

Road's end getting nearer
We cover distance but not together
I am the storm and I am the wonder
And the flashlights, nightmares, sudden explosions

There is no room where I can go and
You've got secrets too

I don't know what more to ask for

I was given just one wish

posledni

23. května 2014 v 23:39 deníček
...brousil sis na ni zuby
od podzimu az do pozdní zimy
přišlo to jak déšť
jen zapomnění, že sníh hůř opadá

v posteli cizí těla-
procházel jsi jimi,
bez viny,
hrály jak po vínu nálada...

a nakonec jak rána z děla
tě provrtala naskrz skrzem

modlím se za tebe,
ať někdy potom...

najdeme se snáze

O tvoření vtipů ze života

20. května 2014 v 10:55 pod čarou...

Nepamatuju si jej přesně. Je to o chlapovi, co nese sáňky (?) z jedenáctého patra, a dole už jen zařve "Tak si je strč do prdele debile!".
Znáte ten vtip? Docela nedávno jsem přišla na to, že to asi původně byla reálná historka…

dopoznávání

15. května 2014 v 17:21 pod čarou...
...v neděli, po skončení festu, jsem jela k dědečkovi.

povzdechnutí

15. května 2014 v 12:20 zápisky znikamdonikam
Rekvalifikaci, na kterou čekám od ledna, neabsolvuju, protože se nenechám očkovat několikafázovou vakcínou.

žblept

13. května 2014 v 18:07 pod čarou...
...léta praxe. Takže to prostě zvládnu.
Že když je něco dokončeno, přichází změna.

ranní prosto(ro)duchost

11. května 2014 v 9:24 deníček
...ráno. Oči mají problém vidět. Tělo nelehce vstává. Několikrát přeskládaná řada úkonů, jeden po druhém tak, aby to bylo do nejméně nepříjemné, co nejméně rušivé pro okolí,
co nejsymbiotičtěji sama v sobě a k sobě.
Prostě vstát. Fungovat. Fungovat dobře.
.
Bosé nohy na schodech. Všude okolo sedící, stojící, pololežící postavy roztorůzných tvarů a barev.
Pohled do zrcadla trošku bolí, pod očima se dělají kruhy.
Přitom důležité je, vypadat alespoň stejně přívětivě jako včera, ideálně jako předevčírem,
nevypadat hůř než postavy okolo. To je nejdůležitější.
.
Tahám si úsměv. Myslím na kluka z prodejního stánku, báječné ztvárnění démona z Death Note, myslím na jeho úsměv. Černý, pomalu od ucha k uchu.
Tahám si úsměv.
Jde to.
.
Bosé nohy na asfaltu, absence podprsenky je mi fuk, visačka, houpající se mi na krku, poskytuje dostatek prostoru mezi myšlenkami mého doprovodu (nesoucího mi tašku) a možností trousit jakoukoli vtipnou poznámku na můj účet.
Jsem totiž boss.
.
S batohem na zádech, v elasťákách na spaní a bílé spací haleně, postávám s dalšíma pár lidma v brzkém ránu před zavřenýma dveřma.
Občas se někdo z nás snaží kouknout dovnitř anebo zaklepat.
Uvnitř procházející hlídači a úklidová služba po nás občas kouknou, ale žádná známka zájmu či gesto komunikace. Stojíme a čekáme.

Pravdou je, že největší moc má stejně uklízečka.
Zkuste projít dveřma, které zahrazuje smeták s namotaným mokrým hadrem. Neprojdete. Něco vám nedovolí prolomit tuhle bariéru.

Jdu se raděj loudat dorůstající trávou na udržovaných záhoncích. Zespodu to chladí, probouzí, mám chuť svléknout se a vyválet v ranní rose,
samozřejmě nic z toho nedělám,
vracím se zpět na asfalt, tři schodky a pak mlaskavě pleskat po čemsi jako mramor až k dalším velkým proskleným dveřím,
místo slov "prosím" a "otevřete? " mávnu kartou na visačce a na okamžik ji přirazím lícem na sklo,
bezhlesá kouzelná formule,
magické gesto,
muž na druhé straně dveří ihned přichází a jde otevírat,

mám poděkovat? Mám poděkovat nahlas?
Verbálně?

Koncentrace na vytahování úsměvu. Vytahování úsměvu. Kolik času potřebuje démon z prodejního stánku na přípravu svého úsměvu?
Pokrýt obličej bělobou, a pak jemně, štětečkem (či prsty?!?) nanášet čerň, kousek po kousku, rámovat...
Děkuju.
...
.
Děkuju že jsem.
Děkuju, že si můžu užít několik minut úplné samoty v obrovském prostoru, a převléct se vklidu ze spacího do civilního oblečení.
Ponožky.
Boty.
Jsem zabalená.
Finish, a zapínám počítač.
...
.
...
Servis, technici, jen ukazuju a říkám co a jak potřebuju a chci,
všichni jsme nevyspalí, ale o to víc jsme ohleduplní.
Dráty, zásuvky, monitory...naše společná fotografie s KáKá zobrazena na obrovském infopanelu, na očích všem, fajn, malý fail, úsměv jede sám od sebe.
.
"Spalas?"
"Tři hodiny."
"Je to vidět."
"Cože?!"
"No, vypadáš tak ...nějak...unaveně."
"Ok, jdu se nalíčit."
Dvojitý výbuch smíchu.
...
Konfrontace s hajzlbábou,
otisk návštěvníků trochu jinak. Na sobě precizní kostýmy z nejlepších látek, perfektní make-up, a v kabince nezabalené vložky, žvýkačky pod prkýnkama a neumytá hovna.
Je mi to líto.
O pár chvil později stojím před skupinou asi čtyřiceti lidí a tlumočím jim své toaletní zážitky, je zajímavé vidět upřímné překvapení v jejich očích,
mozek nevyhodnotí, jestli to k něčemu je,
ale třeba jo.
Uvidí se za hodinu, dvě, a nejvíc na konci.
...
.
Nechávám si donést spešl japonský chlazený čaj,
alternativa kafe a energydrinků a dalších věcí, které po 48hodinách občasného užívání tělo už nezvládne,
přichází můj boss, povídáme si,
přichází sestra, povídáme si.
.
Posílám slečnu vzbudit Toma o pár stovek metrů dál.
Posílám lidi uklidit zbytkový nepořádek před budovu.
Posílám lidi tam, kde je jich potřeba.
.
Něco by mohlo být daleko lepší.
Něco by mohlo být jinak.
Lepší.
Jinak.
.
Zvedám svůj zadek ze židle, nechávám sestru sestrou, beru pytel na odpadky, a jdu sbírat. Aspoň na chvíli.