Duben 2014

ke snu

29. dubna 2014 v 21:11 inspirace
Pracuju "ilegálně" na cizím počítači, mám poslední večer, který věnuju přípravou k festivalu. Pak už vypínám. Pryč.
Poslouchám WWW, poněkolikáté přepínám mezi texťákem a youtube, abych se mohla kochat hrou na lejsrovou strunu,
a pak prostě kliknu někam bokem a je to zpěvák Kočky v septiku,
tak jo...
Letošní.
Neznám.
...
Moc hezký. A známý.
Jsem zas v rozkladu, hezky. Všechno je nějak hezké. Nesnadné, ale hezké.

A mám přání pro ty, které mám okolo sebe (včetně sebe), a kteří hledají.


...
večerní playlist obsahuje také mé oblíbené Jananasy
...
a finále...


předškolačka

29. dubna 2014 v 17:31 abaut Inka
Nějak mě nebaví rozepisovat táhle všechny myšlenkové proudy, tedy v bodech, jak vypadá průřez posledními měsíci.

o podobnosti a lidských vzorcích...20.4..2014

28. dubna 2014 v 14:54 deníček
...cesta z Brna do Tábora. Na autobusové nádraží jsem přišla pět minut před odjezdem. Šňůra lidí dlouhá několik metrů, ale na stihnutí záchoda to zas není,
vidím přes čelní sklo řidiče, kterého si pamatuju z několikaleté praxe téhle cesty jako maximálně cynického člověka (jednou jsme potřebovaly s Čudletem na WC. Když jsem po oficiálním zastavení v Pelhřimově oznámila, že si jen rychle odskočíme, tvářil se, jako by ho možná minuta dvě čekání, než se vrátíme, měla zabít.
Nechal nás pak s Čudletem klusem běžet k čekací hale, ve které jsou WC, abychom zjistily, že v neděli je čekárna uzavřena,
a po návratu do autobusu - Čudle šlo pohodlně do keře, ale já se "kroutila" až do Tábora - kdy jsem konstatovala, že je zavříno, mi odpověděl "No já to vím".),
takže nechci zbytečně riskovat třeba odjetý batoh, a sebe bez batohu na busáku v Brně.

trocha (...z deníčku Magora), ale jen trocha...naštěstí :)

21. dubna 2014 v 18:16 pod čarou...
Vypouštět do světa kousky života jak kapky medu či jedu,
včera jsem histericky ječela na mámu do sluchátka,
jestli budou pořád zkoušet,
jak moc mě můžou obcházet ve věcech týkajících se domluv o Ince a vůbec,
brečela jsem,
byla to sice jen vlna, která opadla a pak jsem byla schopna konstruktivně povědět ty důležité věty,
nejhorší na tom je,
že se mi máma omlouvá,
omlouvá se upřímně,
ale omlouvá se ZASE.
ZASE za TO STEJNÝ.
ZASE se to děje.

Velikonoční ...19.- 20.4. 2014

20. dubna 2014 v 0:43 deníček
...Velikonoce. Trochu jsem začla vlkodlačit z nedávného úplňku, trochu víc přemýšlím nad tím, jak to ten Ježíš udělal se svým člověčenstvím,
a s obojím v sobě se těším na pondělek.
...
Tajemství.
...
Fénix se rodí z popela, v hrobě nachazíme jen složená plátna.

A zatímco ptačí obnovu všichni chápem,
potřebujem vložit ruce do ran, abychom uvěřili.
Člověk si prostě nechce spálit ruce žhavým popelem,
bolest i krev odmyjem snáze,
a v případě potřeby,

hlavně nezůstávaj viditelné jizvy poznání,

můžem jít spát, zase.

tečka za pomlčkou...12.4.2014

13. dubna 2014 v 18:08 deníček
četla jsem Inušce pohádku o muži-datlu,
mám ráda severské pohádky,
představovala jsem si, jak můj muž přichází večer domů a shazuje peří,
přemýšlela nad tím, jak moc je zvláštní že se mi líbí cítit na obličeji velké pracovité špinavé ruce,
je mi hezky,
myslím i na tebe,
chtěla bych stát zas v podzimním lese,
po kotníky v napadaném listí
tisknout se ke kmeni a prstem zlehka bubnovat do kůry,
dělala bych to
přestože vím,
že bys nerozuměl,
a vím už i to,
že jsi nerozuměl

morseovkou se domluví muž - datel
tečka.


blížící se trek

11. dubna 2014 v 23:54 výlety (obojím způsobem) :)
...uuuu...
pomalu se blíží čas odchodu nahoru a ještě výš na hřebeny, výcvikový trek je za dveřma. Mám z toho (opět) trochu obavu, nejsem si jista svou kondičkou (i když na ní průběžně pracuju a něco se děje),
ale těším se moc.
Těším se na krajinu, na Boha, těším se na ty lidi a jsem zvědavá, jestli si to dám...
.
jedno z oficiálních videí českýho KO treku, takové trochu naivní, ale ...nějak se začínat musí



virtuální peklíčka...9.4.2014

10. dubna 2014 v 11:02 deníček
automatické psaní, snad dvou nebo tříminutovka včera večer.
Pojednává to o virtuálním světě, proto to bude viset tady a ne jinde.

vrásčitá

9. dubna 2014 v 13:57 inspirace
...nevím jak to napsat...možná že je mi jen vážně dobře v těch důležitých věcech (ne, není mi dobře ve všem, dokonce mám posledních pár týdnů a z toho poslední hodně intenzivně vyloženě problém, který je pro mě natolik niterný a intenzivní, že mi narušuje spánek,
hned k tomu ale potřebuju napsat, že díky stabilitě životadůležitých věcí včetně citů vztahových, mi tenhle problém nenarušuje celkový provoz, ale i přes intenzitu zůstává pevně v určitých hranicích),

každopádně poslouchám muziku, kterou jsem sjížděla ve chvílích TMY a nedělá mi nepříjemně. Vím, jak jsem si to vyloženě implantovala přes uši dovnitř a vlastně jsem to nedělala já, ale moje nacupované nasávalo jako houba a rozkládalo se.
.
Teď je to silné, ale ne drásající či rozkládací.
Naopak, třeba tohle, Kočka v septiku - naprosto dokonalé akustické české EMO...basa, housle, djembe, kytara a klarinet...celý album asi bude i na uložto či bandzonu),teď dokáže "diagnostikovat" a sedat a konat přesně tam, kde jsem vprdeli, zatímco zbytek zůstává nedotčen obsahově, ale hudební prožitek nemizí...

Nevím jestli to není trochu morbidní pouštět do světa depky, ale...jsou úžasný

.

jak se mám

6. dubna 2014 v 17:54 pod čarou...
...se ptají lidi, jak se mám. Globální tušení něčeho nebo koletivní odvozování ze skutečností, nevím,
nevím co odpovědět,

zápis XVIII

3. dubna 2014 v 10:44 Cesta do Santiaga
Dnes me oficialne cekalo docela malo km (z Tours do Montbazonu). Premyslela jsem nad koupi pruvodce, ale vzhledem k tomu, ze jsem si v noci vyjasnila, ze uz jdu vlastně 10dni prakticky bez penez a z meho puvodniho jidla dosud taky prilis neubylo,
coz ale neznamena, ze to tak bude pokracovat dal (kam az vlastne mohu dojít Boze?). Z Tours by už mělo navíc mělo vést oficiální značení (v samotných ulicích Tours jsou mušle na chodníkách :) ), takže peníze schovám.
Vzhledem k opakovaným problémům s odpočinkem jsem si na dnešek "narodinovala" RELAX DAY - tzn.dodržím pouze tu oficiální krátkou kilometráž a vůbec se budu cíleně šetřit dnes.
U Benedicte jsem zvládla z internetu vysosat dvě oficiální etapované Camina až dolů ke hranicím Španělska, tak uvidíme, co bude fungovat.
.
Zvládla jsem Benedicte říct, že jsem "použila" jednu smetanu (do jídla samozřejmě), samozřejmě jí to nijak nevadilo a divila se, že jsem si nedala sušenky. doháje...
.
"Cesta z města" aneb vyjít na periferii z Tours mi trvalo skoro dvě hodiny, vnitřní neklid z periferií (opět achjo), nicméně se mi do cesty pletly samé milé události - volal mi nečekaně Peirre a odnavigoval mě ke správné hlavní silnici vedoucí z Tours, takže jsem pak pohodlně pouze kopírovala její trasu,
na okraji St.Avertin (okrajovka Tours) mi zastavilo zničehonic auto, aniž bych jakkoli mávala nebo vůbec stopovala (šla jsem dokonce po druhé straně), a byla jsem odvezena až do Montbazonu.
Hm...
Bylo 11hodin dopoledne, a já byla na místě určeném. Co teď...Koukala jsem do mapy, jak daleko je to na další point...Mohla bych do Sorigny, to je necelých 8km odtud a pak že si dám relax (samozřejmě jsem už prokalkulovala, jestli by nebylo lepší dojít do st.Maure, ale CHCI DODRŽET svůj relax plán).
Rozhodně jsem nechtěla zůstávat v Montbazonu, nebylo mi tam dobře, a ani mě nelákalo jít se podívat na obří sochu marie s ježíškem, kterou Britové umístili přímo na zříceninu (na ten výjev asi nikdy nezapomenu, je to fakt úlet).
.
Na to, že tudy mělo vést oficiální Camino značení, jsem nikde nenašla jedinnou mušli. Koupila jsem si šáteček s meruňkovou náplní, abych zvládla zpracovat nelibou informaci, že do Sorigny vede jediná dobrá cesta, a to hlavní silnice...fuj.
.
Na okraji města jse uviděla odbočku. Podle mapy (stále mám tu od Laurel, ale brzo "dojde") by totiž tím směrem mohly vést malé silničky, kterýma bych se do Sorigny dostala bez nutnosti dýchat prach z frekventované silnice.
Jako na zavolanou stál na ulici nějaký muž u auta. Šla jsem se ho zeptat, jestli se dá do Sorigny dojít i jinak, než po hlavní,
odpovědí bylo otevření kufru auta, a za pár minut jsme jeli...
Během cesty mi muž povídal o místním kraji a ptal se na mou cestu, pak koukala do GPS a povídá, že jede kousíček za st.Maure, takže mě vezme přímo tam, protože ze Sorigny do st.Mauru vede opět pouze tahle silnice (kam zmizely všechny mušle? Proč je to hlášené jako oficiální cesta, a značení nikde? Nebo se počítá automaticky, že lidi půjdou v prachu hlavní silnice? I to je možnost...)
.
Před polednem jsem tedy stála na náměstí v Sainte-Maure-de-Touraine. Zrovna probíhaly nějaké trhy, převážně oblečení a galanterie (autobus překopaný na obří pojízdnou galanterii. Komfortní 1+kk s obchodem na cesty. Skvělé!)
Značky mušliček tu byly hojně, děkuju!
Vzhledem k tomu, jak dnešní den zatím vypadal, jsem se rozhodla dojít do La Celle Saint Avant, což nebyl cíl ani jednoho oficiálního Camina, ale bylo to město vzdálené tak akorát pro dnešní den. Samozřejmě mě hlava házela vykřičníky, že je to risk, stále mám strach spát sama venku (připadám si zranitelně, sama sobě se za to směju, a přitom je mi z toho spíš do breku),
ale obě oficiální města, která zaručovala point pro poutníky, byla příliš vzdálená (vnitřně jsem měla jistotu, že jsem schopna v případě nutnosti dojít až tam, ale chtěla jsem nepřetahovat limity dnešního odpočívacího dne.)
A poslala jsem do háje i téměř výčitkové myšlenky na to, že jsem si pěkně povozila zadek takže bych teď měla mazat až do Les Ormes (jedno z oficiálních měst Camina).
.
Značky mušlí vedly po krásných malých cestičkách, za Mallé jsem to do La Celle vzala po silničce D109...rozestavěná a prašná cesta.
.
V st.Avant příhoda s úředníky - protože jsem nikde nenašla dobré místo k noclehu (ani ubytování, ani přírodní), zašla jsem se zeptat na "radnici" (la Mairie). Tam mě napřed opět plně odbavili (státní příslušností začínaje, credencialem končeje), načež mi jedna paní povídá, že v půl páté končí a že mě odveze do St.Romain, kde je oficiální poutnická ubytovna.
Polije mě horko, ale zeptat se musím - kolik to stojí (jen tak pro zajímavost, B+B ubytování se pohybuje kolem 30e za noc, což by znamenalo většinu toho, co mám aktuálně u sebe).
Prý neví. Fajn.
Mám volno. Vybarvovat mandalu se mi ale nechce. Radši píšu. Nic zajímavého tu není, a začíná pršet. Skvělé načasování, odvoz i místo noclehu mám téměř zajištěno.
.
Závěr dne: na magistrátu Dange St.-Romain dostávám za 10e klíč k ubytování a mapku s popisem cesty. Hustě leje. Město je ale i tak hezké, rozdělené řekou na dvě části spojené mostem. Právě po tomto mostě jsem přešla.
Ubytovna je nádherná, prostorná, s kuchyňkou (budu si moct uvařit teplé jídlo!) obsahující krom nádobí i erární potraviny a koření, koupelnou (sprcha!) a hlavně elektrickým TOPENÍM A SUŠÁKEM NA PRÁDLO...Joooo! Konečně si budu moct vyprat pořádně i větší kusy, šaty co mám na sobě to potřebují jako sůl.
.
Vyměňuju tu nějaké potraviny s tím, co si vezu já. K večeři mám svoji směsku a konzervový hrášek odtud.
.
Přemýšlím, jestli bych neměla Rozcuchovi napsat ohledně možného setkání ve Španělsku nebo někde až se vrátím, že jsem si během dneška udělala 3denní náskok. Ale stále nevím, k čemu by to vlastně bylo vzhledem k tomu, jak to cítím já a jak on.
Taky přemýšlím nad tím, že se opravdu za něčím honím. Z čeho vyplývá moje nejistota, co jsou věci, které mě můžou dělat nepříjemna:
-ztráta mušlí?
-znovuseobjevyvší bolest v noze?
-místo ke spánku?
-nedostatek jídla?
Co je mým cílem?

.

Nenašla jsem tu žádný prací prostředek (jinak je tu asi vše, co by člověk mohl potřebovat, třeba i žehlička a prkno!), takže opět mýdlo. Jsem ráda za zkušenosti praní v ruce na Muně, tam jsem prala v ruce všechno.
.
Vtipné - udělal se mi puchýř na prostředníčku ze psaní a kreslení ==> první náplast na puchýř nebude na noze.

mobilni zapisky:

  • v noci zase bolesti nohou, tentokrat obe, ale je to jina bolest nez ta v prave noze. Myslim ze je to fyzikalni reakce na odlehceni...stejne jako boli kosti když se roste prilis rychle, boli me nohy které jsou cely den "stlaceny" XY kilama navíc (schvalne jsem si vazila znovu batoh - bylo to 15,2kg vcetne vody).

  • Jdu po znackach musli, mile cesticky mezi farmama, lide me zdravi a preji hodne zdaru. Mala asfaltka, po které jsem se ztratila a musela vracet, nakonec jsem to nasla.

  • Premyslim, jak to budeme delat s In o vikendech, az zacnu v Rakousku pracovat naplno. Budou s Vaskem jezdit ke me na farmu?

  • V noci mi Rozcuch napsal sms. Takovou "nevimcosesebou", odepsala jsem s usmevem, a presto mi není dobře z tehle hry "statecne ke svemu nedozirnemu cili".

vhled do PPP očima muže (s PPP)

2. dubna 2014 v 14:22 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Tohle tady chci mít, protože to považuju za důležité (a protože budeme vydávat publikaci s holkama o PPP a bude to i v ní).

zápis XVII

2. dubna 2014 v 14:17 Cesta do Santiaga
Dnes se mi zdály mohutné sny. Ráno přišlo světlo později, až kolem 7:30h, uvědomuju si, jak se podzim uklání zimě.
Okolo 11h se nebe zatáhlo, vypadalo to na bouřku. Měla jsem několikrát opravdu strach co se sebou, protože blesky a já uprostřed rovinky...Naštěstí ale pouze přeháňkově sprchalo, což mi nevadilo (a začalo to krásně až poté, co jsem došla z vinic na okraj nějaké civilizace, kde bych se eventuálně mohla před bouřkou schovat).
Nakonec mě déšť "dohnal" až do Montlous, kde přestalo pršet. Koupila jsem si bagetu a celou jsem ji snědla aj s kozím sýrem.
Kus před Tours cyklostezka, po které jsem šla, vedla okolo pralesa (nevím jak jinak pojmenovat les prorostlý lijánami), z druhé strany hlavní silnice, legrační...
Využila jsem jednu z pěšinek vedoucích do pralesa, původně kvůli toaletě, ale když jsem byla už pár metrů "uvnitř", rozhodla jsem se pokračovat dál. Pěšinka se vinula skoro souběžně s cyklostezkou, a na mě padlo volání divočiny.
Nešlo odolat (a jsem vděčná za tohle uvolnění, zmizení hnacího motorku dál a ještě dál).
Zula jsem si boty, a šla...bylo to trochu jako jiná země - jak bylo po dešti, všude byla vlhkost, skapávalo to z těch všemožných břečťanů a jiných popínavek, stromy vydávaly teplo takže vzduch byl trošku zadýchaný,
takové tropické pásmo...
Několikrát mě v hlavě naskočilo "určitě si zajdu", ale stejně jako jsem předtím bojovala s přehnaným spěcháním, i tohle jsem považovala za svůj osobní nepokoj, který můžu mírnit. Nechávala jsem proto volně obavy ze zacházky/zabloudění mizet z hlavy ven.
Proto jsem pokračovala dál, i když se cestička začla klikatit více do srdce pralesa, než směrem k Tours.
A pak to přišlo - narazila jsem na kamennou lavici, která jen tak stála v pralese. Bylo to jako v nějaké pohádce a já jsem byla tolik ráda, že jsem nepodlehla svým obavám,
protože kdybych se jimi nechala zlákat, připravila bych se o tenhle "objev".
Na lavici jsem si nesedla, nějak mě to nelákalo, ale nazula jsem si boty, protože mě zábly nohy.
.
Poslední kilometry do Tours nebyly úplně příjemné, stejně jako u Blois (stejně jako u Paříže nebo Brna) mě ubíjejí průmyslové periferie, kdy se cíl jakoby nepřibližuje, zatímco provoz, hluk a smrad narůstají.
Když jsem dorazila na okraj, velmi mile mě překvapila cedule odkazující na místo mého dnešního setkání. Hned jsem se cítila lépe (ale nutná potřeba tekutin nezmizela, naopak jsem se cítila na hranici dehydratace a úpalu, hořely mi tváře) -->odbočka - jeden solidní úpal jsem si už letos zažila, den v horečkách a obráceném žaludku stačil dostatečně...
.
Katedrála byla obrovská. Potřeba vody byla ale silnější než "turistův lov", a tak jsem začla hledat nějaké potraviny.
Nějaká slečna mě poslala do uličky plné obchodů, bohužel se však jednalo o butiky a dárkové předměty. Kavárna nikde. Poháněná žízní jsem směřovala k cetru města. Konečně Carrefour, zajásala jsem a koupila si krom vody taky džus a čerstvé mrkve na chroupání.
A protože jsem měla ještě 2h čas do setkání, sedla jsem si na kafe (ke kterému jsem dostala balenou Lotusku - MŇAM...). Téměř jsem se pak nazlobila sama na sebe, když první asociace byla naše všemožná kafe s Rozcuchem, a druhá na jeden záchvat, během kterého jsem snědla skoro celý balíček těhle sušenek.
Achjo.
.
SMS, které mi chodí od spolubydlícího, mě opravdu hodně překvapují. Nejde mi zbavit se dojmu, že mi lustroval mobil, protože používá "moje" obraty ("dobrou noc kamkoliv" například), a používá slovní spojení, která snad ani neví, co znamenají (znám jeho slovní zásobu a způsob skládání myšlenek do vět od A do Z ), ale NECHCI DĚLAT ZÁVĚRY, dokud se na to nebudu soustředit úplně. Zatím to jde napůl mimo mě. Byla bych sice ráda, kdyby to vycházelo z něj, ale...nevím.
.
A volala jsem s Vaškem, Inuška je úplně OK, nechce chodit ze školky domů. To je opravdu legrační.
.
Po kafi jsem se zastavila u baziliky (taková slavná poloruina na ulici), foukal vítr a rozházel letáčky, které tam byly.
Nějaká paní se je snažila pochytat, začla jsem je mimoděk sbírat (ale bylo to krásný na pohled, ty větrné turbulence a jak letáčky lítaly "v tornádu" ),
když jsem je dávala ke straně, všimla jsem si otevřených dveří, kde bylo schodiště nahoru. Nikde nebyla žádná cedule, tak jsem prostě šla.
Najednou na mě sesdola někdo začal volat, že se tam nesmí. Vrátila jsem se dolů,
kde mi ta paní, které jsem pomáhala sbírat letáčky, dala do ruky lístek, kterým jsem se oficiálně stala členem skupiny, která se právě chytala s průvodkyní vystoupit na věž :)
.

mobilni zapisky:
  • v Lussault rozhodovani, zda pujdu po cyklostezce nebo muslich, vybrala jsem si musle, nakonec se stejne napojily zpatky na cyklostezku

  • vinice vsude okolo, baraky jak na Kamence v Brne

  • je 10:14h, a dle cedule je to do Tours 17km, coz znamena max 20km prede mnou chacha, mam spoustu casu do srazu v 18h

  • krasne sviti slunce, cesta vedla chvili travou, mohla jsem jit bosa :) - uzasny pocit! Ponozky mam na batohu aj s vypranym pradlem, co potrebuje ususit, při tomhle slunecnim svitu to nebude problem :)

  • mam chut aj lenosit, myslim ze bych se dnes dokazala jen tak povalovat mezi radkama vinic.

  • je skvele, ze jdu sama. Tenhle pocit me provazi od zacatku v ruzne intenzite, cekala jsem, kdy to zmizi, ale zatím se to nedeje, mozna spis naopak, a nechci uz (proto) cekat dal. Jestli mi ma byt smutno, at je, ale prosim at nepremyslim zbytecne nad tim, jestli jsem divna, když jsem stastna sama uprostred Francie.

  • jsou nadherna oblaka a vzduch voni...usmivam se.

  • Benedicte, se kterou jsem mela sraz u katedraly, nebyla zadna pani stredniho veku, jak jsem ocekavala, ale krasna dcera Bernadette a Patricka, o par let mladsi nez ja :-D, vyzvedla me s kamaradkou a zavedly me k sobe na privat. Uzasny bytecek v pavlacaku :)

  • pracka není, osvedcena metoda mydlo a voda funguji dobre, holky pak jdou nekam do kina, premyslim jestli se pridat, na jednu stranu bych zrovna tenhle film rada videla, ale nakonec pozvani odmitam, potrebuju se nejak "stabilizovat"... Nevim jestli je to pozorovanim lidi ve meste nebo proste jen tim, ze uz jdu nejakou dobu v dost netradicnich podminkach a potrebuju si to urovnat, ale neco se ve me uz dyl jak hodinu mele a neni mi uplne dobre.

  • Vecer silena uzkost, vim ze to ma neco malo spolecneho nejen s mestem (a nejakym hledanim identity v tehle lidske dzungli s batohem na zadech, jednim parem bot a padesati eurama v ledvince), ale hlavne je to spojeno s laskavosti uplne cizich lidi, se kterou se setkavam, sezenim na mekke pohovce v utulnem privatu - prave ted - konceje. Na stole mam vyskladane caje, susenky a dalsí jidla od Benedicte, ktere mi tu pripravila nez sla, taky mam kousek od sebe notebook s odhleslovanym internetem, postel Benedictineho bratra, nad kterou visi rodinna fotografie a ja nemam chut volat nikomu domu, ze jsem vporadku, nemam "chut" volat ani Mone, chlapa, kteremu bych mohla zavolat, nemam taky...identifikuj se. IDENTIFIKUJ SE SAKRA...vrcholi to uzkostnym vypitim jedne asi z deseti dvestemililitrovych trvanlivych smetan, které jsem "objevila" v potravinove skriny, kam jsem sla vratit nedotknute susenky. Tak. A otravit se jeste trochou internetu. A brecet a brecet a brecet.

  • stabilizace prisla s odtokem vseho zmatku. Vec se ma tak a tak. Jsem ja. Tady. Nektere veci zlomit nejdou.

zápis XVI

1. dubna 2014 v 10:57 Cesta do Santiaga
Amboise. (mandaly brzo doplním)

Tak jo, začínám asi chápat, že tohle bude o mě... Abych se úplně a naprosto odevzdala ve věcech, které se mě "uchopitelně" netýkají (vpodstatě všechny materiální věci od špinavého oblečení přes jídlo až po nocleh), a svou mysl obrátila skrze boha k sobě a prostěseuždoprdelekonečně začla starat o to, o co se mám starat, například o svoje nohy a o svou duši.
Neutratila jsem zatím ani cent z toho, co jsem dostala v Artenay. Průvodce nebylo kdy a kde koupit, a dnes ráno jsem v kuchyni našla vzkaz od Laurel, spoustu ovoce na cestu a bagetu a máslo a mysli (díky kterému jsem nemusela ubírat ze svého pytle), a taky MAPU, ze které jsem si vytřihla část cesty, která pro mě bude aktuální v následujících dnech.
Přemýšlím o tom, kolik toho potřebuju "doladit", abych byla životaschopná.
Absence mateřské moudrosti - princip emocionálního sobectví (znám jej matčiny slabosti, silné stránky a to, čemu věří a v čem je dobrá - to mi neukázala (anebo to sama nezná?) ).
Dnes večer jsou na programu Kurzy Alfa s večeří :-D...hohohó i tohle je dobré poznávat? :-D Myslím na XY letáčků různě v tramvajích v Brně, kde jsem kurzy Alfa viděla a říkala si "tak tohle asi spíš nepotřebuju..."
Bernadetta, žena "náhodou"na ulici v čas stejný jako já, mě vzala na faru, kde mě odbavily nejen razítkem do Credencialu, ale i zápisem telefonu a pomalu i nějakým čárovým kódem. Poté export pár desítek metrů vedle do prostorného"knohovnokumbálku", který sice neobsahoval sprchu (nemilé!!!), ale umyvadlo a záchod ano, také varnou konvičku, lehátko a velkou tabuly popsanou vzkazy od poutníků, kteří tu nocovali přede mnou. Příjemná atmosféra.
.
Kurz Alfa - dnes se řešilo "Proč je Ježíš nesmrtelný". Přítomno bylo asi 25lidí, byla jsem nejmladší. Nějaký muž ke mně pak přistoupil a ostýchavě se mě zeptal, jestli mluvím anglicky, že by si rád popovídal chvíli v angličtině, protože se doma ani v práci k tomu nedostane...Málem mě vhrkly slzy do očí.
K večeří (součást kurzů Alfa) byl salát (rucola, polníček a kadeřávek)+bageta, pak zapečený květák s brambory a šunkou, a nakonec koláče co kdo přinesl. Měla jsem ořechový a byl vynikající !!!
Bernadettin manžel Patrick ke mně po večeři přistupuje s lístkem, na kterém je čas a místo v Tours. Setkám se tam prý zítra s někým, u koho budu nocovat.
Děkuju....
.
Zažívám něco opravdu silného - je to jinakost a samozřejmost. Věci se nedějou protože se spoléhám, ale protože věřím a protože si je tedy "způsobuju" já sama za podpory. Já se rozhoduju, kudy půjdu a jak rychle, můj pocit není "že mě někdo někam vleče nebo táhne", jsem 100% ztotožněná s tím pocitem, který mám a kterým se nutím jít, stejně jako jsem 100% ztotožněná s pocitem, kterým se nutím zastavovat...jestli bych se mohla odvažovat alespoň v tomhlo jednoduchém "chození" mluvit o bohovi v sobě (bohovi jako součásti mého života ve všem všudy),
chtěla bych se odvážit to vyslovit nahlas.
Je tu zima. Taková ta hnusně nepříjemná, vyplývající ze zavřených oken a nulové cirkulace vzduchu. Otevírám okna a (na první pohled paradoxně) se dělá po chvíli tepleji.
Dnešní trasu si namaluju do mapy. Limeray->okraj Amboise po hlavní, odbočit vpravo ->podél kolejí->most->vylézt na něj a jít doleva->na kraji města vpravo podélm řeky->na levé straně mohutný kostel (st.Denis)->hledat centrum st.Joseph, tam je oficiální point.
.
mobilni zapisky:

  • na poli bili racci a cerni havrani - vypada to jak ozivla klaviatura...a když vzletnou, je to jako když někdo zlostne prasti do sachove partie, a vsechny figurky se na okamzik octnou ve vzduchu.
  • malem jsem se propichla tuzkou!
  • ovecky v ohrade s lesikem u rozcesti, prijemna moznost prespani, ale chce se mi jeste jit dal
  • od rana na sobe citim objeti od Miriam
  • tak opet pujdu dal nez mam dojit podle oficialni etapaze, je 13h a muzu dnes dojit az do Amboise, pokud se na to budu citit, achjo...:)
  • vsude na silnickach jsou rozjete male zmije, je mi z toho divne
  • Ztratila jsem sandal...nemam komentar.