Únor 2014


/Příběh II DG307/

21. února 2014 v 20:36 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
Ptáky mám naposlouchaný
kdysi něvěda co dělat
sedával sem dlouho
před barákem pod stromem
a poslouchal

nějak to nedovedu takhle po drátě popsat

taky takhle sleduju přírodu

tohle je k tomu asi nejvýstižnější


svět se najednou zastaví
zdá se pak plnej
božskejch témat
těch malejch
a nepatrnejch
musíš se k nim sehnout
abys je moh pochopit
jako zrnka písku

/Příběh II DG307/

malé zamyšlení o Čudleti

21. února 2014 v 20:10 abaut Inka
Hurá hurá, dneska přes noc nemoc zmizela, takže od rána mám Inku čilou (na mě až příliš, protože s odchodem její nemoci se zas cítím přichcípleji), aktivně povykující, chuťkjídlumající a hlavně nezvracející...

zápis XIV

21. února 2014 v 10:37 Cesta do Santiaga
Ráno mi maminka nakreslila mapku, kudy se dostanu k řece. Noha nebolí, krátce po půl osmé vycházím, všude je mlha...
Myslím na Rozcucha - skoro denně jsme spolu sdíleli dost drobností, chybí mi to. Možná, že to je o zvyku (někde jsem četla takovéhle fráze - láska nebo zvyk...Možná pohodlnost...) Jsou mi teď všechny cizí definice jedno. Přivykla jsem si na něco, co mě těšilo. Přirozeně.
Celá cesta z Orleans vede opravdu podél řeky, je to nádherné, pěšinky, cestičky, žádné asfaltky...křik vodního ptactva se nese ránem a doprovází mě celý den.
Přemýšlím, jestli jsem někde už viděla tolik druhů pohromadě ve volné přírodě...Asi ne...
Hejna kormoránů, volavky, kachny, čírky, čápi, vodní dravci, kavky, labutě...
Druhá strana (levá) je asfaltovaná cyklostezka.
Klid.
Rákosí, nikde nikdo. Opouštím město, mizí zvuky dopravy a pach civilizace.
Cesta je "přerušována" zahrádkářskými oblastmi, tzn. pěšinky vedou těsně podél plotů končících zahrad. Opět vyskakuje úzkost ze psů za plotem. Nejsem schopna se uklidnit, stres mě uchvacuje pokaždé, když se objeví náznak chaty či jiného obydlí.
Reálný "konflikt se psem" - 1x někde nějaký pes štěkal, 2 psy jsem viděla, ale nevydali ani štěk.
Noha nebolí.

Možnosti civilizace (od Orleans se táhne pásmo měst při povodí Loiry, vždycky je to několik kilometrů "zacházka", já jsem nic z toho nevyzkoušela, ale myslím že více turisticky zaměřený chodec by třeba někam rád zašel na jídlo...) :
  • saint- Ay (pouze z pravé strany řeky, cestička mezi domky)
  • Meung (vede i most přes řeku)
Chtěla bych se naučit přijímat nepokratecky ANO - NE. A umět vidět východiska i bez potřeby názoru někoho dalšího. Více si důvěřovat.
Často si totiž začnu věřit až na základě absurdních názorů ostatních, což ve výsledku znamená "děkuji vám, že se mohu rozhodnout podle sebe. Sice si nejsem jista, ale větší blbost, než co napadla vás/než co jste řekli vy, to není, což mě uklidňuje."

Když se podle rozcedulníku začínám blížit k Beaugency (moje konečná pro dnešek), vytahuju papírek s kontakty, a najednou pociťuju obrovskou nechuť vytáčet jakékoli z těch čísel a ke komukoli "se sáčkovat"...Přemýšlím, jestli nebude v městečku/vesnici nějaká poutnická ubytovna,
z peněz, které mám, si mohu dovolit zaplatit několik euro za nocleh, stále mám hodně jídla (už dva dny jsem prakticky nesáhla na svoje zásoby)...
.
Město je krásné (edit 2014: mám zálohované fotky z pouti, postupně je budu přidávat...je to takhle bez obrázků trošku šedější),
vypadá to z dálky jako nějaká stavebnice pro panenky - starobylý most přes řeku, věže vystrkující se mezi domy na pravém břehu...opravdu pohádkové...
Je krátce po čtvrté odpoledne.
.
V ulicích je spíš prázdno, OT, kam mě poslala paní z jakési školy, má (prozměnu) zavřeno...Opravdu HODNĚ se mi nechce používat kontaktů od otce Stanislase...(nejspíš na tom má podíl i to, že jsem měla zavolat třeba včera a ohlásit se den dopředu - PROČ?)
Mám strach spát venku sama. Je to strach, který mě provází od Pařížské příhody s Hakuna Matatou, už je to několik dní, vím o něm, ale dosud jsem se mu vyhýbala.
Asi správný čas.
Sedám si na lavičku a tak si chvíli sama v sobě řeším věci. Vyskakují mi opravdu hodně šílené scénáře, jak mě někdo znásilní a vykuchá v nádherném povodí řeky mezi zahrádkama na periferii Beaugency,
vyskakují mi naprosto absurdní strašidla v podobě nejrůznějších věcí a praktik, které se samozřejmě mohou stát, ale jejich reálná možnost je velmi vzdálená,
jsou to hrozně absurdní, ale hluboké děsy...
Nakonec se rozhoduju, že se ještě podívám po městě "na vlastní pěst", a že tu třeba někde něco "s mušlí" objevím...
Nikde nic, ale objevuje se mladá paní, která mě oslovuje a ptá se, jestli potřebuju s něčím pomoct (a tohle je hodně příjemné...Protože na batohu nemám mušli, nemám ani klobouk, nemám v ruce mapu, nemám poutnickou hůl a vlastně asi nevypadám jako poutník,
takže takováhle samovolná setkání mě opravdu těší).
Ptám se, zda je tu někde nějaká fara nebo ubytovna pro poutníky, ubytovna pro mladé nebo něco podobného, paní mě vede přes půlku města (není příliš velké) k nějaké bráně, tam zvoní, otevírá nám sestra řádu Uršulinek, vede nás do dvora,
bere si Credencial a odchází.
Čekáme.
Čekáme.
Po možná dvaceti minutách se ptám paní, jestli ji to nějak nezdržuje (přeci jen, člověk takhle po městě asi nechodí jen tak),
dozvídám se, že zrovna dneska ji náhodou nezdržuje nic, protože má uvolnění z práce, protože byla u zubaře.
Povídáme si,
pak se vrací sestřička, nese mi jablko a říká, že za půl hodiny pro mě přijede Madame Ann.
Paní se se mnou loučí, přeje mi hodně štěstí, řádová sestra ji jde vyprovodit před bránu.
Lehám si na zídku, chroupu jablko a přemýšlím,
jaké jsou vlastně moje plány k cestě dál.
.
Paní Ann je arteterapeutka. Zahradní domek, ve kterém spím, je její ateliér. Všude jsou barvy a štěstce a mandaly...
Doporučení od ní: "Try your creative today! Because you are..."
Paní Ann mi vyprala a vysušila oblečení (mám obavu, jestli ne ručně, ale neodvažuju se po tom pídit).
Ukazovala mi práce svých studentů, vysvětlovala koncepty a účinky tvoření mandal, dost mě to oslovuje a uvědomuju si vlastní přiškrcenost,
nejde mi namalovat spontánně. Nejde mi to, protože se neodvažuju se uvolnit.
Mluvím o tomhle strachu. Ne moc, ale aspoň něco jsem ze sebe vydala. Mluvím o PPP. Trochu. Paní Ann myslím ani víc říkat nemusím.
"Snažit se na tom pracovat."

Nejběžnější zadání na tvorbu mandaly: kruh, a do něj zaneste den-noc, roční období jednoho dne, elementy.
Večer nejsem schopna usnout v povlečení, které mi paní Ann přichystala, cítím se trapně (hlavně kvůli tomu, že to stejně nemá jak zjistit, protože spí v jiném domku), ale předělávám si celou matraci "po svém", a usínám teprve zavrtaná ve svém spacáku s mikinou pod hlavou.
.
mobilní příspěvky:
  • prokrvování končetin během chůze (ruce, nohy) - přemýšlím, kdy jsem se něčemu takovému věnovala takhle klidně. Líbí se mi teplo, které sjíždí až do konečků.
  • králík-průvodce - hopká přede mnou asi dva kilometry, zajímalo by mě, kde má pelech :)
  • Umět se plně ztotožnit s tím, co dělám/co si myslím, i když to není zrovna dobrý názor. Teprve potom jej mohu změnit/přehodnotit.
  • Učit se porozumět špatnému chování (přiznat chybu/vinu)...kradu/lžu/závidím/mám špatné myšlenky/... PROTOŽE...?
  • už do rána přemýšlím, že bych si měla vyprat ve větším. Když se mě v autě paní Ann zeptala, zda potřebuju vyprat, povyskočila jsem leknutím na sedačce, měla jsem chvilkový dojem, že jsem místo myšlenek mluvila...Děkuju za tuhle možnost. Dokonce jsem dostala oblečení i vysušené.
  • životní rytmus paní Ann je tak zajímavý...jestli někdy budu psát o téhle cestě, určitě ona bude jeden z lidí, které bych ráda "představila" více. Bydlení v malé zahradní chatce (vevnitř chaos největší, ale přesto mír mezi všemi těmi věcmi. Život ve spojení s vyšším principem. Cítím přirozený respekt k Moudrosti.
  • "...a když z hor začnou sjíždět sněhy, tak se nedá putovat...Ale já jsem se rozhodla jít...Jako opice po stromech, na chůdách...Pěšky by to nešlo."
  • Tak nějak si začínám uvědomovat oboustrannost takovýchto setkávání. Že to není o tom, že mě někdo ubytovává, krmí a pere mi...Je to jinak. Stále to neumím zachytit, ale myslím že jsem na správném směru...


list

20. února 2014 v 20:56 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
Usmev, jeste k tomu s puncem, je pro me zeleny semafor v tom, abych i nadale pristupoval k vecem bez prikras a nafukovani. A myslim to i obecne, universalne. Protoze pravda (napr. v sebereflexi) je dulezita k tomu, aby se clovek mohl odrazit. A postoupit dal.
Mam stesti ze se v zivote dokazu radovat z malickosti. Je to vyhoda, ALE.. zaroven s tim u me souvisi i to, ze me vskutku nepodstatny veci dokazou rozhodit a to ne vubec zanedbatelne. Jde hlavne o lidi a vyskyt mezi nimi. Chybi mi dobry kamarad. Ci kamaradi. Znamich mam ve meste kde jsem zil hodne, k cemu ale jsou kdyz za ne ruku do ohne dat nemuzu. Navic jde vetsinou o hospodou otrkany typky, se kterejma kdybych pokracoval v pravidelnem vidani se az do ted, byl bych mozna povahove jako oni. Myslim si o nich ze jsou dobrymi bavici, je s nima legrace a dokazou ji umocnovat a neuveritelne improvizovat, jsou si jisti v kramflecich, maji dalekosahly prehled o vseobecnejch vecech. Proto se vic a vic mezi nimi citim nemozne, a to slovo je uplne vystihujici. Nedokazu totiz na popichujici legracku vhodne zareagovat, blokne me to v dalsi spolecne konverzaci, muj mozek to vyhodnoti jako ze me bylo vazne ublizeno(ale zaroven vim ze o nic nejde!), vysle signaly stresu, takove celkove sviravosti, veskera absence asertivity, blok. Dlouho mam tyto zazitky jeste v hlave a nejde mi to v sobe prejit. Ucpe mi to v hlave celej hardware a nemuzu to z hlavy odstranit. To pak brani k normalnimu zdravemu fungovani a pote se muzu zdat i v cizi spolecnosti lidi frustrovanej uz jenom tim, ze existuje urcita moznost ze dojde opet k podobny situaci. Mnohdy uz k tomu vsemu timto zpusobem vnitrne dopredu pristupuju a tak uz samotne avizo v hlave dokaze navodit neklid a nervozitu dlouho dopredu. Nicmene se s tim snazim neco delat, umele vyvolavani techto situaci a pripadny pocit zajetych koleji a tudiz i fadnosti mi muze vse zevsednit a strach, stres nebo trema se uz nemusi dostavovat a mohu pak k tomu i cisteji pristupovat, bez predpokladu a ocekavani. Je to tim ze nechodim moc do spolecnosti a mnohdy me strci do rukavu o patnact let mladsi pubertak. Vim -neni to zadna vyhra.
Ale stop, nechci abys nad tim dumala. Spis jen abys pochopila, proc se chci videt radsi v kamionu, znat se pravdepodobnne budem stejne jenom z nej, takze nema cenu te tim, jak uz jsem zminil, zatezovat.
Budu se tesit. Ale to uz vis..

pro uši a pohyb

20. února 2014 v 19:14 MAXmišmaš
Z toho všeho včerejšího-dnešního ohledně Inky (i sebe) jsem trochu mimo. Dělám si opět drobné záchytné bodíky, jedním z nich je trocha pohybu pro záda a nohy, které mi několikadenním převážným ležením ztuhle bolí...

Našla jsem tenhle, a MOC se mi to líbí (i Inušce, která to tišše poslouchala)
...
mmch - Inka je už lepší, ve tři odpoledne jsem měla opět obavu, že budeme muset na kapačky, protože stále prakticky nulový příjem tekutin na několik zvracení, z dehydratace lítající tělesná teplota a apatie,
ale pak se to zlomilo,
doteď Inka vypila už asi hrneček a půl tekutin, vycucala jednu kostku ledu a SNĚDLA dvanáct piškotů...Tak snad... :)

zápis XIII

20. února 2014 v 19:03 Cesta do Santiaga
Ráno mi Otec Stanislas připravil snídani a čaj, dostala jsem kus bagety a ...info o tom, že kniha Průvodce do Santiaga začíná až v Tours, takže nebylo co kopírovat,
dále pak papírek, na kterém byly adresy a telefonní čísla, která mám použít v následujících dnech, dneškem počínaje,
a těšně před vykročením z fary mi do kapsy byla stočena ještě jedna desetierová bankovka.
Nejde mi to zpracovávat, otupeně a se slzama v očích mlčím a nechávám si tisknout ruku a vyprovázet před faru do mírného deštíku.
A až hezký kus od fary si uvědomuju, že po mě nikdo nechtěl vidět Credencial, a vlastně vůbec nic, čím bych se "prokazovala"...fajn.
.
Cesta z Artenay do Orleans prší. Silničky silničky, poté cca 6km silnice velká, leč nepoužívaná, ven z lesa (neexistuje oficiální značení).
Jdu v bundě a mám i deštník, kupodivu to není vůbec nepříjemné a ani nepromokám (včetně botou), což je úžasné...
Koukám spíš do země než okolo, přemýšlím hodně o Inušce a co a jak s námi dál. Celkově mám nějakou vnitřní narůpstající potřebu zaměřit se na důležité věci a ne se plácat v dětinských blbostech. Jen nevím, co je co...
Dneska večer si budeme s Inuškou volat, těším se na to. SMS od Rozcucha, bezradnost.
Je mi hodně hezky. Déšť nijak neřeším. Odpočinky praktikuju v dřepu, ke svačině využívám pár desítek minut bezdešťových, dokonce se odhodlávám i sdělat oba protidešťové obaly na batohu a vytáhnout alomatku, abych měla pohodlí...Za tuhle ohleduplnost sama k sobě si dávám bodík k dobru.

Výlez na okraji Fleury-les-Aubrais (silnice D97), kde na mě mimojiné periferněobvyklé obchoďáky, vybafl i Mekáč. Zašla jsem si na McFlurry, potřebuju nutně kus internetu a taky si trošku odpočinout. Kupodivu se za celý den noha neozvala ani jednou,
ale i tak raději odpočinek...
Z radia začla pár vteřin po mém příchodu hrát Fever Ray "If I head a heart", v Mekáči bych takovou muziku nikdy nečekala, ale mnohem víc mě to trká proto, že jsem si ji broukala posledních pár kilometrů sem.
Dle telefonní navigace stačí jít po velké silnici stále dolů a dolů a vejdu přímo do náruče Orleans. Fajn:)
Město Orleans je nádherné..Působí na mě vzdušně, a to i přes hustý déšť. Jako první jdu do muzea a pak do obrovské katedrály, která dominuje celému náměstí.
Zažívám uvnitř vtipnou příhodu, když se ptám v krámku s nejrůznějším "zázračným harampádím" (růžence, pohlednice, sošky a další blbinky, které se ve velkých chrámech často prodávají), jestli náhodou nemají průvodce do Santiaga,
a prodavač začne v mapce Orleans hledat, kudy by mě nejlépe odnavigoval do kostela Sv.Santiaga...Nemám to srdce smát se nahlas, ale když po několika minutách začne tiše klet, neudržím se a hlasitě se smějíc děkuju a odcházím ven do deště...
OT má kupodivu zavřené, dívám se na papírek od Otce Stanislase na jméno a adresu, připadá mi, že to možná bude nějaký kostel, radím se s lidmi na ulici, nakonec se (docela zmokle) dostávám do zadního traktu onoho doporučeného kostela.
Tam se mi dostává vlídného přijetí od Scoutek :) i několika duchovních, nakonec se odněkud vynořil Otec Justýn, a pak to bylo hrozně rychlé - credencial, razítko, do ruky dostávám růženec a mám počkat cca 40minut (nevím na co, protože jsem neporozuměla rychlé francouzštině).
Čekat jen tak v sakristii je pro mě v tu chvíli nemožné, žmoulám v dlani dřevěný právězískaný modlitební artefakt ( :-) ) a automaticky se přesouvám do sousedící vnitřní "kaple". Nevím, po jak dlouhé době se modlím klasický růženec, ale bude hooooooooodně dlouhá doba.
Oknem dovnitř doléhá veselé štěbetání scoutek, na chvíli mě to zcela vytrhlo a přemýšlím, jaké to asi je žít ve vymydlené "čistotě" celou pubertu. Trochu mě to děsí...Před očima mi běží spousta obrázků takzvaných lepších světů, ať už právě rigidních křesťanů nebo rigidních veganů, lidí zblázněných do Viccy či hnutí NA (new age)...Kdy lepší znamená ve skutečnosti uvíznutí.
.
Vyzvedla si mě postarší paní, absolutně netuším, co bude následovat, trošku prkenně si podáváme ruku, kněz se usmívá a vyprovází nás,
dezorientovaně uvnitř následuju paní, která působí velmi mile, ale o které vůbec netuším, co si myslet.
Venku už neprší.
Jedeme autem někam kousek dál do města,
cestou začínám chápat, že jdu do "hostitelské rodiny", která u sebe nechává nocovávat poutníky do Santiaga. Je mi trošku těsno...
.
Byt je obrovský a luxusní, nevycházím z údivu (a cítím se docela jako šmudla v tom všem naklizeném a naleštěném nábytku, kobercích a vlbec...), dostávám "svůj" pokoj - krásný, světlý pokoj (po nejstarším synovi), mám k dispozici "vlastní" koupelnu a záchod, jsem představena hlavě rodiny a nejmladší dceři Blondie,
teprve teď si uvědomuju, že moje "Ajm Kristin" si paní v kostele přeložila jako Ann Christine, ale zvukově se mi tohle nové jméno líbí natolik, že nemám nejmenší tendence vysvětlovat záměnu.
.
Večeře typicky francouzská - několikachodová - máme rýži sypanou sýrem+bagetu -->zelný salát --> jogurt --> ovoce.
Potom si chvíli všichni povídáme, ČR je samozřejmě nejvíce žádané téma (opět se cítím trapně a nevím co mám o naší republice říkat, obzvláště nepříjemně mi je, když se řeč stočí na naši ekonomickou krizi)
Blondie je stejně satrá jako já, je zdravotní sestrou a pracuje v Paříži, je tak zvláštní slyšet, že vlakem je to necelá hodinka, když já jdu z Paříže už několik dní...:)
Tatínek vypráví o jednom zvláštním poutníkovi, který místo batohu vezl dva kufry na kolečkách...prý kvůli zádům...a pak se ptá, jaký typ povrchu preferuju pro své nadcházející kroky na břeích Loiry.
Rozhodně unpaved, takže pravý břeh.

.
mobilní zápisky:
  • Je pul treti v noci a probudila me tupa, ale neprerusovana bolest v prave noze...Premyslim o tom, jestli moje prani, abych mohla pokracovat v chuzi znamena, ze se bolest bude ozyvat pouze v noci, docela se tim desim, kolotoc divnych myslenek na spatne formulovana prani a placeba...Bolest je ale realna, neda se ani zaspat, ani rozmasirovat (neexistuje zadne "lozisko" bolesti), rozhoduju se pouzit jeden z peti driaku (sracka na bazi paracetamolu rakouske produkce), ktere jsem si sbalila na posledni chvili "pro pripad nejvyssi nouze" s sebou. Usinam.

výdech

20. února 2014 v 15:37 inspirace




drobnosti podruhé (k rozepsání až bude časoprostor)

20. února 2014 v 11:00 pod čarou...
  • Inka zvrací hleny. Křeče, které to doprovází, jsou obrovské, její tělo se napíná a chvěje, nárazová horkost během zvracení. V noci jsem poprvé v životě slyšela dutý trubkovitý zvuk těla i u někoho jiného, než u sebe. Zvuk který vydává tělo, když nasucho a mechanicky pracuje samo se sebou jako stroj. Je to hrozný. Vím, že to není úplně košér myšlenka, ale - s každým Inčiným řevem bolesti, který nemá moc společného s běžnýma lidskýma zvukama, a který doprovází pokaždé těch pár minut aktu zvracení, řvu v duchu taky za "probuzení" lidí s PPP, kteří zvrací...Včera jsme jely na pohotovost, protože za celý den v sobě dohromady udržela tak 100ml tekutin, zbytek šel hned ven. Hospitalizaci s kapačkama jsme se vyhnuly hodně těsně, teď to probíhá asi tak, že každých dvacet minut inječní stříkačkou bez jehly podávám 6-20 ml ledových tekutin, docela to jde, dneska zatím jenom jedno blití...Zajímavá zkušenost pro mě v tom, že v pondělí jsem byla hrozně moc nemocná já, nemohla jsem ani chodit, zdaleka se necítím zdravě, ale autoléčba, která nastala v průběhu včerejšího onemocnění Inky (tzn.zmizely mě teploty a svalová ochablost se výrazně zlepšila, takže jsem mohla Inku nést v náručí do auta i v nemocnici), mě překvapila. Mile. Těším se ale, až se o víkendu objeví Václav, a já se budu moct doléčit.

  • Sousedka mě včera požádala, jestli bych mohla dneska pohlídat tři její děti. V té chvíli jsem byla nemocná já, Inka ne, překvapilo mě, že je ochotna svěřit mě, nemocné osobě, kojence, batole a dítě předškolního věku, ale pak mi došlo, že to nemůžu posuzovat, protože některé věci prostě fungují jinde jinak. Kývla jsem, moje nakažlivost je nulová, únava velká ale situace sousedky je smutná. Každý den si uvědomuju, jak může být život složitý...Hlídat tři děti, aby další tři mohly být odvezeny do ústavu. Divíte se tomu? Já se tomu nedivím. Lidi často živou v bublině, do které si pouštějí dobré a špatné zprávy ze světa přes sítko. Někomu to cedí média, někomu vlastní brýle, někomu názory druhého, někomu hlava a myslím že moji babičku například by trefil šlak, kdyby viděla, co se tady někdy děje...A přitom - to je život. To se děje...A nepřipadá mi jakkoli prospěšné vytvářet na to názory nebo soudy, lepší je kývnout na pohlídání, protože můžu... (a později to zrušit skrz Inuščin zdravotní stav, což vyústilo - zajímavé -v rozhodnutí odložit rozhodnutí "zbavit" se tří dětí, až do pondělka...Což je dobrá známka toho, že citlivě prožívaná špatná situace u jednoho, může mít vliv na citlivost druhého. A skrz nepříznivou situaci jednoho můžeme často přehodnotit vnímání vlastní situace.)

  • Za týden mě čeká outdoorový výcvik. Dle slov jeho vedení půjde hlavně o toto: Výcvik osobních dovedností potřebných pro vedení na horách (učednictví a vedení lidí, zóna bezpečí/růstu/paniky, rozhodování v těžkých situacích, řešení konfliktů, poradenské dovednosti, propojení Bible se zkušenostmi z přírody, charakter průvodce a další). Těším se na to, hlavně ale doufám, že se dám pořádně do kupy, protože to bude fyzicky docela náročné. (jsem vděčna za přespání venku o víkendu s KáKá i za jeho tempo, kterým mě proháněl po Brdech, protože jsem si díky tomu ujasnila, jak na tom jsem. A taky to, že nemoc nepřišla s přespáním pod širákem, ale s pozdním oblečením neprofukovací bundy v neděli odpoledne.) Na tenhle kurz navazuje další a pak ještě jeden, celkově bych mohla dosáhnout akreditovaného certifikátu, což by mě potěšilo. A možná už na navazující kurzy nepojedu, protože na mě bude tohle společenství lidí příliš zapálené/fanatické, nevím... Teď stále převládá nadějné těšení se na pokojnou skupinu lidí s Velkou radostí v srdci :)


  • Děti naspeedované cukry, televizí a masem. Tohle jsem zatím čistě odpozorovala bez jakéhokoli hloubání a pročítání odborných publikací, vidím to denně na dětech svých sousedek a dětech ve školce. Možná to není třeba omezovat jen na děti, bude to plošnější problém dnešní civilizace...


  • Stále dokola budeme raději vymýšlet a analyzovat a hlavně co nejvíc mudrovat, jen abychom si nemuseli sami před sebou přiznat - jo, chovám/přemýšlím blbě. Jo. A taky stáleočekávané spasení od někoho druhého, ale přitom skálopevné vnitřní přesvědčení, že je to opačně - že někdo druhý potřebuje nás. (Tohle pro mě bylo velké zjištění...myslela jsem si, že si člověk musí uvědomovat svou situaci - "já zoufale toužím"/"zoufale potřebuju", ale ne...neuvědomuje...a je to hrozně vidět a je to i hrozné vidět, obzvláště když se jedná o někoho, koho máte rádi...)

  • Nevím jak dlouho se cítím zdravě co se PPP týče, ale chtěla bych k tomu napsat, že se mi dějou věci s tělem, že mých 8-10 kg, které jsem postupně přibrala poté, co jsem se začla léčit (tzn. přestala jíst pilule, přestala zvracet), a které jsou se mnou už pár let bez ohledu na záchvaty, nejezení a další jídelní nesrovnalosti, které jsem prožívala v uplynulých letech, jdou přirozeně dolů. A vlastně to asi není o váze (vážím se třeba 1x měsíc a z těch 8-10 kil jsou dole 3 za uplynulé dva měsíce), je to celkové přeformátovávání těla, obleču například opět některé kalhoty čtyřicítky, aniž bych v nich byla napresovaná, což je fakt zajímavé, protože čtyřicítku jsem nosila s 62 kilama (pravda, byla mi malinko volnější, ale na 38 to nešlo)...Usuzuju z toho, že přirozenější skladba, úprava a konzumace jídla, cvičení pro radost a ne pro nějaký cíl, nevyhýbání se žádným potravinám, neřešení jídla a vůbec NE PPP, vede postupně k tomu, o čem jsem tu XY krát psala dřív, o čem se píše v XY odborných knížnách atd, a to kpřirozenému tělu. A mám z toho radost. Hlavně z toho, že se necítím být otrokem ani jídla, ani těla, ani žádných podpůrných (byť přírodních) doplňků typu vláknina, mladý ječmen a vůbec cokoli podobného, a také (někoho to možná překvapí, ale spíš čekám, že hodně z vás bude přesně vědět, o čem píšu) ujetého srovnávání s někým druhým (děkuju slečně T. za neuvěřitelně intenzivní možnost sáhnout na dno své absurdní neúcty, a děkuju Zuz, že si mě v pátek v noci vyslechla.) ...


  • Dostala jsem několik podnětů, abych se zase vyfotila nebo psala svoje jídelníčky...Tak možná...

  • Překvapivý osobní "objev" ohledně kouření...Začla jsem jezdit na rotopedu, protože tu je, a protože jsem zjistila hned při první půlhodině, že takováhle jízda dělá divy se zády a podbřišníma svalama. Čas na ježdění mám spíš večer/v noci. Moje obvyklé jedno dvě večerní cigárka probíhají taktéž v tomto čase. Oboje dohromady nejde...Takže když se rozhodnu jet, tak nekouřím. Velmi překvapivě s tím nemám žádný problém (i s neježděním, i s nekouřením)...A tak nějak celkově mám pocit, že spíš směřuju k nekouření úplnému.

malé úspěchy

12. února 2014 v 17:57 pod čarou...
když plány, tak i nějaké rekapitulovaní.
podařilo se mi:

  • úspěšně dotáhnout celou záležitost se spolubydlícím. Skoro jsem tomu ke konci přestávala věřit, ale ...dobrá věc nemá důvod se nepodařit...a jsem vděčná za tuhle obrovskou zkušenost (hlavně za to, že může opravdu vyjít, když se největšímu problému přiblížíte co nejvíc).
  • oběhat patřičné úřady, zvládnout chvíli bez pocitu poníženosti/trapnosti žít s In u Václavovo rodičů, a následně se odstěhovat s Inuškou "do vlastního"
  • oběhat další várku úřadů, navštívit i sociální správu (tohle bude na článek, nezapomenutelné zážitky a poznatky o určitých procentech českého národa)
  • najít si kamaráda na psaní básniček a výletování
  • seznamovat se postupně s možnostmi práce a volnočasových aktivit zde, aniž bych se dostávala do sociálně-komunikačních pastí
  • přihlásit se na kurzy a semináře, které mi mohou něco přinést a zlepšit dosavadní zkušenosti/vědomosti/schopnosti
  • s holkama táhnout projekt (pozítří Praha juchůůůů :) )
  • oslovit několik schopných lidí ať už v rámci projektu či osobního života, a vytvořit oboustranně přínosné dohody o vzájemné koexistenci
  • vidět bakaláře Rozcucha, když se stal bakalářem...a jakoby ze mě spadl šutr, protože to všechno celé tím dostalo (uff) příjemné finále
  • komunikovat základně s rodinou a neztrácet úplně naději, že to je k ničemu
  • objevovat v drobnostech velké věci
  • korespondovat s lidmi, které jsem měla možnost potkat/poznat během Cesty
...a asi je toho víc, ale už se mi nechce psát...zas příště o tom, co se nedaří a pak to nějak srhnout.
Líbí se mi, jak mám internet fakt jen někdy.
:)

zápis XII

8. února 2014 v 13:57 Cesta do Santiaga
Ráno jsem vyšla a trochu pršelo. Ani jsem neopustila Angerville a bylo mi jasné, že jsem ztratila značení nejspíše na celý den. Nikde ani náznak mušle.
Dala jsem si tedy pouze 1 cíl- dojít do Artenay, kde končí oficiální etapa pro dnešní den.
Noha bolí, myslím že by to mohlo být něco naštíplého (teoreticky by zmizení bolesti v uplynulých dnech mohlo souviset s nenesením 15kg na zádech).
Cesta je všelijaká - držím směr podle buzoly a sluníčka, myslivci mi "odsouhlasili" přechod přes pole (pro nohu jsou hroudy hlíny katastrofa, mimoděk jsem si začla zpívat krishňácké mantry, které jsem si přivezla před asi deseti lety z Trutnovského festivalu na cédéčku). ale došla jsem na jeho konec.
Stál tam statek (samota), kolem něj vedla silnička, ale protože uvnitř štěkali psi, nechtěla jsem riskovat jejich útok z možných otevřených vrat někde na druhé straně,
a raději zvolila větší "obchvat" polem. I přes bolest v noze.
JAK PŘEKONAT STRACH ZE ZAVŘENÝCH PSŮ ? - Můžu vyvolávat nějaký "zlodějský komplex"?
-Lze označit psy, kterých se bojím, jako HLÍDACÍ? (ať už hlídají cokoli - místo, dům, člověka). Ne.

Restaurace uprostřed ničeho, z jedné strany velká frekventovaná silnice a ušmudlané odpočivadlo, jinak všude okolo pouze pole bez silniček. Dostávám svou první MAPU, je to turistická mapka rekreačních oblastí, takže se mohu konečně trochu víc zorientovat.
Celkově jsem svou situaci vyhodnotila jako dobrou, jedinou "chybou" bylo, že jsem na druhé straně silnice. Dobré bylo také zjištění, že silnice za nějaký kilometr bude mít odbočku, která navazuje na spleť cest/silniček zaznačených v mapě, a že vedou až k Artenay.
Tak jsem šla.

zápis XI

8. února 2014 v 11:37 Cesta do Santiaga
Ráno registruju odcházejícího O.jken mlhavě, nechce se mi vůbec vstávat, nejradši bych se zahrabala pod deku a zůstala tak nečinně až do chvíle, než mě někdo vyhodí.
V devět vylízám. Je to částečně autopilot, D.se budí když dveře zadrhnou o O.postel, strojeně přeju dobré ráno.
Sbírám racionální-logické myšlení, jednotlivé úkony jako balení, svlékání povlečení, snídání a lehké konverzování s D. provádím spíše mechanicky,
v hlavě mám otazník CO mám teď dělat.
Uvítala bych hrneček třezalkového čaje.
Překvapivě nemám nejmenší tendenci komukoli volat nebo psát. Obecně když si shrnu svou virtu-phone "komunikaci" od odjezdu, dostávám se téměř k nule a je to tak dobře.
Půjčuju si ještě na chvíli noťas, snažím se najít nějaký záchytný bod Camina, nějakou konkrétní část Paříže (ideálně konkrétní adresu/faru/kněze), kde by bylo oficiální "stanoviště"...
NIC.
Blogové konkrétní popisy všech ulic a uliček Paříže, kterýma se kdy někdo někdy vydal, mě nezajímají.
Spolu s D.hledáme v pláncích "MHD Paříže" spoj, který by mě odvezl co nejvíc na jižní periferii.
Dle toho, co jsem si zjistila včera, končí první etapa z Paříže v Etampes, což je okrajovka.
Tam bych se mohla dostat, a pak uvidím, co dál. Tam už snad někdo bude něco vědět.
Loučím se s D., hezky podání ruky do pelechu a úsměv. Čísla na sebe máme a myslím že si občas můžeme vyměnit nějaký řádek, zavírám dveře a jdu dolů.

D. asi cítil, že něco není OK, zadržel mě na schodech a ptal se, jestli jsem vpořádku,
říkám že mám málo peněz a že jsem si nejistá a že (poprvé vyslovuju nahlas tyhle myšlenky) jsem prostě na cestě nevítaná,
že jsem už v létě musela odložit odjezd o měsíc, pak ta noha, teď jsem bez peněz,
že jsem si možná ten dobrý start udělala sama pro sebe, protože takové příznivé podmínky si může vytvářet každý bez závislosti na čemkoli dalším,
že některé věci asi nejdou "odpustit" nebo přijmout a že jsem nebyla dobrý člověk a vlastně stále dělám krpy a jsem falešná a nechápavá a často i hloupá,
přestože vím, že disponuju také vlastnostma/schopnostma/myšlením, které by mohly být užitečné a přínosné.
Taky jsem řekla, že jsem Cestu nebrala od začátku ani v myšlenách jako nějaký odpustek, ale spíš naopak jako na možnost přiblížení se a poznávání svých hnusů sama sebou - člověkem. Abych se vůbec dostala do nějakého základního lidského modu, ve kterém teprv můžu o něčem jako odpuštění/přijetí uvažovat.
Že jsem se asi neodhadla a přecenila,
jako to mají lidi ve zvyku,
a že jsem špičkový teoretik ale v praxi hovno.

D.neříkal nic, poslechl si to celé, pak řekl, že bych měla určitě pokračovat, řekla jsem děkuju a šla na RER.
Do centra Paříže stojí jednosměrný lístek 2,30eur, do Etampes 10, a to znamená mám 25 euro základ.
Při cestě po nástupišti k vlaku mi pravou nohu prorve ostrá bolest.
Fajn.

hudební podklad

7. února 2014 v 19:14 pod čarou...
drobnosti :
  • atavistické pudy
  • souvislosti
  • každý chce to, co nemá, a když to dostane, neví, co s tím
  • alter ego vs. porucha osobnosti
  • je dost citelný rozdíl mezi mudrováním člověka o něčem, co nezná/nezažil (tedy jen teoretizuje) a mezi mudrováním člověka, který to zná (střílím teď do některých studií o jídle, těle a jeho vnímání). Jeden bez druhého můžou hodně, ale pro společnost to může být spíš matoucí, zavádějící...Protož lidi, kteří to znají prakticky, to štve nebo bolí, a lidi co to neznají, si dělají zkreslené obrázky. Připadne mi dost odvážné svištět v tom odděleně. Projektu zdar !
  • Před pár dny jsem potkala chlapa. Zajímavého, velmi sympatického chlapa, který trpí už několik let PPP. Nemám to ještě pořádně zpracované, ale ráda bych o něm udělalala dokument cestou do Srbska, Bosny, Kazachstánu, nebo někam tam poblíž, kam spolu brzo pojedeme.
a k přemýšlení do uší

bezpečné reggae

7. února 2014 v 18:22 inspirace
U telky s kusem žvance
koukám jak na Srí Lance
Jámy hloubí
Bahno tam kde byl písek
Z luxusních letovisek
Místa zhouby
Tohle se mě stát nemůže
Žiju si totiž na kopci
Tady jsem přeci v bezpečí
Jdu spát, spát, jdu v klidu, spát
Až zítra vstanu do práce
Řeknu si, kdo ví jestli ta Indonesie
Je

Nebo ti v Americe
Stavěli výš a více
A teď se diví
Letadlům překáží to
Amíkům seká žito
Ládin v TV
Tohle se mě stát nemůže
Bydlím ve čtvrtém poschodí
Alkajda ta k nám nechodí
Jdu spát, spát, v bezpečí spát
Ráno když vstávám do práce
Hned je ta katastrofická skeč
Preč

Smál jsem se v máji zprávě
V průvodu jel jsem právě
Na traktoru
Jakási elektrárna
Prý v Rusku praskl svár na
Reaktoru
Rusko je přeci daleko
Bojíme se tu zbytečně
U nás se štěpí bezpečně
Jdu spát, spát, bezpečně spát
Ráno už na to nemyslím
Říkám si kdo ví jestli ten Černobyl
Byl

Sic ten svět v rukou krev má
Mě trápí v kloubech revma
A Sazka hloupá
Někdo nám vykrad schránku
Můj klid má na kahánku
A tlak mi stoupá
Nesnáším tyhle problémy
Ať jsou to Oni a né My
Na katastrofy nemám náladu
Chci žít, žít, v klidu žít
Konečně, zítra výplata
Zaplatím nájem
Doplatím dluhy
Předplatím stáří
Zaplatím, zaplatím. . .

zápis X

7. února 2014 v 11:08 Cesta do Santiaga
Pozdrav ve spacáku od Rozcucha -nosím s sebou navíc 2ks oblečení, připadá mi to trochu legrační...
Ráno kluci odešli, zůstal jen Japonec, který se balí. Jsem nerozhodná, co dál, přemýšlím jak si to co nejlépe naplánovat, protože až odejdu, nebudu se moct vrátit (že mi nikdo neotevře, je mi jasné. Utvrzuju se v tom ráno, kdy někdo zvoní asi 4x, nakonec mi to nedá a jdu otevřít - cestou vidím pootevřenými dveřmi domácího, jak si čte v knížce, aniž by se obtěžoval sejít dolů a otevřít.
Dole na chodníku jsou tři lidi z Argentiny, kteří se mají ubytovat, je mi jich trošku líto, protože pro ně mám jen dost mizivé info včetně toho, že dovnitř nemůžou, protože nejsem domácí, a dokud se nějak nedomluví po telefonu, tak s tím nic neudělám - snažím se dělat alespoň to, že vyjdu za domácím a říkám mu, že dole jsou tři lidi. Černoch krčí rameny a tváří se docela otráveně, že jsem se "odvážila" otevírat jim.)

Nahoře si chvíli povídám s Japoncem, poslední roky tráví léto v japonské restauraci v Paříži, a zbytek roku cestuje za vydělané peníze. Hezké :)... Obejmutí mě překvapilo, ale je hodně hřejivé a upřímné, nakonec se objímáme docela dlouho.
Minutu po jeho odchodu mi dochází, že jsem si nezapamatovala jeho jméno...sakra...a zrovna Japonec, achjo...

Je devět ráno. Jdu si vyprat, a při té příležitosti zjišťuju, že koupelna je fakt v příšerném stavu, děkuju za svou včerejší únavu že jsem si toho nevšimla.
Teplá voda z kohoutku na zalití müslisměsky není to pravé ořechové, ale nedá se nic dělat. Měla jsem si s sebou vzít tu varnou spirálu, ale vlastně neměla, protože bych se s tím akorát tahala...
Po snídani s obratností zloděje prošmejdím všechny koupelnové skříňky od přízemí po naše třetí patro, posbírám čistící prostředky, hubky (které se dají ještě použít), hadříky, a strávím hodinku a půl uklízením, sprchové kouty jsou fakt hegeš (viz.foto).
Ano, uvědomuju si, že je trochu "mimo", ale ...prostě mi nejde nedělat to.
V průběhu práce přemýšlím nad lidma čekajícíma na chodníku.
Z guesthousu odcházím okolo jedenácté, resp.chci odejít, ale cestou dolů mě zastavuje Číňan (bože, to bude určitě majitel, se kterým se nedomluvím.Průser. Černoch není domácí a teď budu muset platit znovu....Tohle, a další panické myšlenky mi letí hlavou).
Ano, spousta problémů, ale naprosto ujetých.
Kolik nás je, a na kolik nocí. A kde jsem spala tuto noc, když byly všechny postele obsazené.
Komunikace zoufale směšná.
2x telefonát s madam Lin (konečně mám nějaký konkrétní údaj o majitelce hostelu), nakonec úspěšně vykomunikováno 1 osoba, 2 noci.
A chci čisté povlečení, na což se Číňan nejprve tváří nechápavě (WTF!?!), ale dostávám jej.
Skládám jej na batoh,
a odcházím do Paříže.

život

1. února 2014 v 19:22 pod čarou...
Tohle je pro mě dost obtížné napsat, ale -
děkuju všem, kteří jste mi v uplynulých dvou měsících napsali, zajímáte se o to, co dělám (opravdu mě vhrkly slzy do očí, když jsem si četla vzkaz třeba od Kavalíra, Bett, Kuchaře...).
Nejde mi o tom všem napsat nějaký článek, prostě mi nejde mapovat svůj život...

Možná jsem schopna psát průběžně jen o tom, jak mi někdo ubližuje nebo jak si nechávám srát na hlavu...
Anebo zpětně popisovat slet událostí, který vedl k nějakému úspěchu.
Jo.

Chtěla bych to změnit. Chtěla bych odepisovat a mít z toho radost, těšit se z toho...Moc mi to zatím nejde, ale jsem optimista.

Mám toho teď hodně, a málo možností počítače, takže uvidím, co se bude dít, až dokončím "memoáry" z podzimní Cesty.


Mějte se pěkně!
...