Leden 2014


jak jsem se dostala do Guesthousu a co bylo dál

30. ledna 2014 v 16:33 Cesta do Santiaga
Je po půl jedné v noci, přicházím do ulice kde je Guesthouse, kde mám rezervaci na dnešní noc. Vidím rozruch u jednoho z domů na konci ulice, předpokládám, že to bude ono, a docela mám radost, že někdo ještě nespí. Potřebuju hodně spánku. A udělat si teplou polévku.
U dveří studená sprcha nejprve v podobě domácího-černocha, a hned vzápětí pochopením situace. Alternativní rodina ze Sýrie se dožaduje ubytování, ale protože přijeli pozdě (WTF?!?), rezervace jim propadla.
"Už není žádná postel volná", dozvídám se mezi hádkou od černocha.
Jsem tu správně. Zůstat tady.
"Měla bych tu mít zamluvené místo. Kristýna."
"Do jedenácti. Pak už to neplatí."
Hlava rodiny a dcera jsou už docela sprostí. Domácí si také nebere servítky. Cítím se hodně unaveně, potřebuju spánek. Promluvit. Prosím potřebuju promluvit.
"Je mi docela jedno jestli postel. Mám spacák i podložku, a potřebuju jen bezpečné místo na přespání."
"Počkej, jdi prosím dovnitř, počkej mě nahoře."

Kašlu na to, jak moc tímhle popudím rodinu na chodníku (narozdíl ode mě na ně čeká nocleh jinde), konečně na sebe nechávám doléhat únavu z celého dne, nejradši bych si lehla rovnou (kdyby bylo kam, točité schody a v každém patře "předsíňka" cca metr a půl na metr).
Konečně se to dole ztišilo, slyším kroky nahoru, černoch bez jediného slova bere za kliku jedněch dveří, které tam jsou, a otevírá tím prostor do pokoje cca 2,5x3metry. Je rozsvíceno, vnímám strašnou změť věcí a pachů, jsou tam dva kluci, jeden z nich je Arab, do toho se otvírají druhé dveře a z nich vychází Japonec omotaný ručníkem a černoch mi povídá, že tady v tom pokoji můžu přespat na zemi.

Nevím, kdo je nejvíc v šoku, Japonec se kolem mě protahuje do pokoje k dalším dvěma, všichni na sebe zíráme, naprosto absurdně vnímám především typický klučičí brajgl v pokoji než samotnou situaci.
Přepínám na autopilota, oznamuju, že spím na chodbičce. Černoch říká že je mu to jedno, a jestli jsem platila noc celou nebo jen zálohu. Jen zálohu, říká autopilot, a ráda bych zůstala ještě jednu noc. Na posteli.
Jasně, říká černoch - tady ten Asiat zítra ráno odjíždí tak si vezmeš jeho postel.
Potřebuju se vyspat. Platím, černoch odchází někam dolů.
Tak. Potřebuju si zakouřit. Představuju se klukům v pokoji, omlouvám se za takovéhle vyrušení, znovu oznamuju, že přespím na chodbičce, odkládám batoh a jdu před dům.
O patro níž zažívám zajímavé setkání, Syrská rodina je asi pevně rozhodnutá zde přenocovat, protože zabírají celou chodbičku a nakukují do pokojů a koupelny. Černoch stojí s mobilem a založenýma rukama mlčky opřený o futra koupelny. Jako závěs rozhrnuju napětí, procházím jím a vycházím na ulici.
Stojím před domem a kouřím. Potřebuju si zpracovat to, co se stalo v uplynulých pěti minutách.
Tady mě chceš? Proč? Proč nemám pocit, že je něco neprávně? Naopak, jako by ze mě spadl balvan. Přitom spím na chodbičce, z níž vedou dveře do pokoje, ve kterém jsou tři chlapi, dva z nich ještě k tomu úplně jiné rasy, bůhvíkdo/co je v těch třetích dveřích, v domě je domácí černoch...
Fajn. Jestli tady mám být, beru to. Jestli se mně něco má stát tady, tak se mi to stane. Jestli se mi nic nemá stát, tak se mi nic nestane.
Nevěřím tomu, že bych měla skončit tady. Potřebuju se pak vrátit, mám toho ještě hodně před sebou na dokončení. Tady se nic špatného nestane.
Vychází všichni tři. Japonec a běloch si zapalují, Arab nekouří.
Představují se postupně, a všichni mají naprosto jasno v tom, že nemůžu zůstat spát na chodbičce. Už prý udělali místo mezi postelema, abych se vešla. A všechny tři náramně zajímá (krásné přízvuky jak francouzštiny, tak angličtiny! ), jak jsem se do Guesthousu dostala, jestli jsem měla rezervaci, s kým jsem se domlouvala atd.
Odpovídám jednoduchými větami.
Během dvou dalších cigaret ze mě opadlo veškeré nárazové napětí, a zůstala pouze velká únava.
Kluci jsou hodní, z jejich vyprávění si postupně skládám ne zrovna příznivý obrázek o fungování tohohle hostelu (Majitelka je Číňanka, která mluví francouzky ne dobře a anglicky vůbec, černoch je kluk co tam BYDLÍ za to, že pomáhá s provozem, kuchyně je zamčená a nepřístupná, nikde není ani varná konvice a koupelnu mám používat o patro níž, protože ta nahoře je hegeš i pro kluky...).
Naprosto všechno jim věřím. Nemám žádné nepříjemné pocity. Dokouříme, jdeme nahoru, nevycházím z údivu, bordel ze země (změť zbytků jídla, špinavých ponožek, zmuchlaných triček, nějakých prázdných petlahví, papírů atd) je odhrnut po obvodu pokoje, zastrkán pod postele a vůbec "zmizen".
Vybaluju alomatku a spacák, jdu se osprchovat. Tam si zažívám malé "zhroucení", pod záplavou kapek mě zalévá opět jakési velké obejmutí, uvědomuju si, že jsem přežila bez úhony týden, který se vymyká všem dosavadním zkušenostem. Vypovídá mi tělo, klesám ke dnu strašně špinavého sprchovýho koutu, je mi fuk že voda stříká tak trochu všude do koupelny, jenom si ukládám zkušenosti. Dobře.

Kluci se ptají jestli mám hlad, dostávám bagetu a čokoládu, ptám se jak dlouho tam jsou (prostě NECHÁPU, JAK MŮŽE NĚKDO FUNGOVAT V BARÁKU BEZ KUCHYNĚ),
D.dva týdny, O. čtyři dny a plánuje zůstat ještě týden až měsíc, S.měsíc. Ty vole.
Zjišťuju také, že za klíč od pokoje se dává záloha 50euro, a že z pokoje jej má jen O. :-D. Domlouváme se, jak to bude druhý den, ráda bych si ráno vyprala šaty a vybarvila mandalu a podívala se na internetu (snad tu bude fungovat), jak to vypadá s Caminama v téhle částu Francie.
Krátce po druhé hodině si zalézám do spacáku mezi postel O. a dva přeplněné ikea stolečky. Je hrozné vedro, míchá se to s osobníma pachama a smradem ze špinavého prádla, nejde mi usnout. Po nějaké době si nasazuju sluchátka a pouštím Floexovu Zoryu. Někdy pak usínám. Když se lehce probudím, jen vytáhnu sluchátka a znovu upadám do spánku.

zápis IX

30. ledna 2014 v 13:43 Cesta do Santiaga
  • Chůze. Pak stop. 2x jsem měla pocit, že se nedostanu - poprvé na nájezdu na placenou Ájedničku. Pán to myslel dobře, akorát nedomyslel, že takováhle místa jsou pro mě vůbec jedna z nejhorších. Trvá mi půl hodiny, než se rozhodnu zkusit to (mezitím přemýšlím, že si odstopuju zpátky k nějakému městu a vezmu to prostě normálně po silničkách). Staví hned třetí auto, je to kamion. Do Lyonu. Říkám že Paříž, prý jo. Jsem rozrušená. Řidič celou cestu telefonuje, nahazuju si GPS v telefonu a snažím se soustředit. V hlavě mi buší, jestli se nemám tak čistě náhodou nechat zavést do Lyonu, odkud je to kousek do Le Puy...Sakra! Přesně klasická situace. Brát nebo nebrat? Paříž s obrovským otazníkem, co dál, anebo Lyon...Přemýšlím nad jabloněmi. Brát? Nebrat? ... Venku je hodně tma, do Paříže se dostanu nejdřív v deset večer, a stále nevím, kde přesně budu vystupovat...
Dost.

  • Výstup byl dost na zapřenou. Unavená, spala bych (což by pohodlná jízda až do Lyonu umožnila)...do Lyonu...kde by se něco stalo/pokazilo...Kam jsem se dnes nerozhodla jet, protože jedu do Paříže. Je to jen možnost zkoušky. Musím a chci zkoušet věřit intuici. Proto vystupuju.

  • Hodně nepříjemná situace. Benzínka, na které stojím, má zavřený obchod, všude je plno pauzujících kamionů, extra provoz tu není.
  • Co chvíli kolem mě krouží nějaký kamioňák a ptá se, kam jedu. "Do Paříže." " Tam jedu taky, ve dvě ráno vyjíždím. Stav se předtím" a podobné odpovědi. Stahuje se mi žaludek. Nemám vyloženě strach, ale cítím rizikovou situaci, která nemusí dopadnout dobře, pokud ji nezačnu urychleně řešit. Výjezd z benzínky je přitom tak zoufale hnusné místo...
  • Čas na vyklidnění se. Píše mi (opět) spolubydlící. Nyní docela ráda odepisuju, alespoň mě to nutí hodnotit situaci objektivně (a dostat se co nejrychleji odtud).
  • Paříž. Třikrát jsem nakráčela k výjezdu z benzínky, třikrát nechávám volně projíždět těch ani ne deset aut. není vhodná situace. Není vhodná situace. Přijelo pak jedno auto. To bude ono. Ne, nebude. Bude. Na zapřenou zvedám ruku. Auto zastavuje. Centrum Paříže. Děkuju.
  • Milá příhoda s opilou paní, která mě asi čtyřicet minut různě "navigovala" pařížským nočním metrem (nikdy jsme noční linky nepoužívali, takže jsem si dost nebyla jistá), a nakonec se se mnou i zastávku RER svezla (asi by jela i víc, ale to už bych asi nezvládla já. I takhle to pro mě nebylo úplně jednoduché, ještě ve mě doznívá benzínka). Jsem ale ráda, že jsem potkala zrovna takovouhle průvodkyni, když jsem koukala na některá individua na stanicích, vychytala jsem to velmi dobře.
  • Příchod do Guesthousu teď nezvládnu popsat.

dobrou noc

29. ledna 2014 v 22:05 MAXmišmaš

zápis VIII

29. ledna 2014 v 21:46 Cesta do Santiaga
Jdu. Noha nebolí, nebo spíš občas cítím tupou vnitřní bolest, která mě ubezpečuje o přítomnosti nějaké chyby v noze. Katrinina babička mi dlouho nohu masírovala/hladila, spolu s dalšíma několika mě zcela neznámýma účastníkama svatby se za nohu modlili třikrát Zdrávas,
a já si také na nohu myslím pokaždé, tak snad...snad to můžu brát jako "brzdu", připomínátko toho, že mám k sobě přistupovat šetrně.

Napojila jsem se na silnici. Čtvrté auto.
Arras. Hezké náměstí. Silně mi to připomíná náměstí v maďarské Pápě. I pocity jsou tolik podobné...Skoro jako bych čekala, až se zpoza roku vyhoupne Žoula s Martinem, a oznámí, že našli dům, ve kterému můžeme přespat.
.
Přemýšlím o jídle, co mám s sebou.
.
Nemám žádnou mapu kromě té patnáctnapatnáct z googlu. Jestli jsem něco nahoře zapomněla, byl to tisk. Směju se. To snad není možné. Asi jako bych prošla oázou, aniž bych si vzala víc než vodu a stín...Fajn. Jedna nula pro Cestu.
.
Dilema s nohama. Nejde mi zvládnout představu, že půjdu spát s nemytýma nohama. Na tajňáka do potůčku (spíš takové vodní mršinky, která se protahuje uzounkým korýtkem mezi dvěma silnicema.
.
Je to docela zvláštní - jako by se doteď nic nestalo. Všechno je vpořádku.

pendulum

29. ledna 2014 v 21:04 inspirace
věnováno



zápis VII

29. ledna 2014 v 20:52 Cesta do Santiaga
Co půl hodiny jsem se budila. Zatracené mateřské pudy. Dítě si chrnělo hezky jen se dvma přestávkama na jídlo až do rána.
Fajn. Bdělé hodiny mi přinesly velkou dávku odvahy, přemýšlela jsem nad různými chvílemi, kdy mi bylo s někým dobře a proč, přelévalo se to z jednoho příběhu do druhého, okolo hlavy se mi rozrůstala hezký imaginární mindMapa souvislotí, bylo to moc uvolňující.

Ti tři přišli opravdu až ráno, zvláštně unavení, ale v obličejích bylo jasno a to je dobré vidět!
Šla jsem do zahrady pod jabloňku dozádu k plotu, omotala se okolo jejího kmene v trávě a nechala na chvíli zmizet všechno okolo. Jenom jsem nechávala svůj život mísit se životem hlíny a stébel trávy a kůry.
Přišel pak Pierre, omotal se ještě okolo mě, kdybych to měla nějak nazvat, jmenovalo by se to "jin-jang v ovocném sadu".

Obřad.
Stejně jako za zádama Mony, i tady se mi chvěly nohy. Závěrečný velký kruh okolo oltáře, kdy nevěsta s ženichem chodí kolem dokola, s každým si stisknou ruku, obejmou se nebo si něco řeknou. Tichý šepot se nese prostorem.
Požehnání obou otců novomanželům přednostně před knězem.

Poprvé pociťuji nepatřičnost, když jsem "nucena" trávit 90% časoprostoru s Katrininým svědkem.

Ani kapka alkoholu. Není to ani kadidlem (alespoň myslím), je to nápojem ve velkém poháru, ze kterého upíjí každý, ke komu v kruhu přistoupí nevěsta a ženich. Asi by mě nijak nepřekvapilo, kdyby kněz začal odříkávat nějaká zaklínadla.
Atmosféra se postupně změnila, jakoby všechny prostoupilo něco teplého a raodstného. Nevidím rozostřeně, ale rozhodně nemám pocit běžné střízlivosti.

Den plyne. Hostina je báječná, vege nevege široký výběr, a přitom nejde o žádnou opulentní žranici. Spíš je vidět láskyplnná příprava ze stran obou rodin.

Rozhoduju se pro "sestup" k jihu. Nespěchat do Le Puy nebo Irúnu, ale prostě směřovat k jihu, jak to půjde, tak to půjde. Pokud mám být na Cestě, tak na ní budu.
Na tomhle rozhodnutí má kromě mě podíl také kněz, se kterým jsem si šla pohovořit po svátečním obědu. Víceméně jsem se dozvěděla totéž, jako od jednoho kněze ještě v ČR. Konkrétně to, že vnitřní stres, kterým se hodlám hnát do mantinelů "pouti do Santiaga", mě tak akorát povede z cesty.

Nemám problém představit si, že teď prostě jen tak půjdu/postopuju/pojedu vlakem nebo bůhvíco někam dál dolů. Mám problém představit si, že se při něčem takhle "neorganizovaném" dokážu soustředit a koordinovat se, nechávat se vést.

Na imaginární protilehlou misku vah pokládám pojedu teď stopo/vlakem" do Le Puy.

A rozhodnu se v Paříži.
.
("Ale cítím že jsi tak blízko, že mi dáváš dlaň do té mojí v jedné z postranních uliček u Saint Germain", zpívají mi v hlavě Květy a Blondie tohle notoval každý den, co jsme tam byli, a teď si to broukám já. Fajn. Tohle je až sekundární, ale těším se na to. Moc. )
Před oknem přeletělo najednou hejno ptáčků, dost jsem se lekla, málem jsem shodila poudźro ze stolu. Bylo to...intenzivně živé. Balím věci.

zápisVI

29. ledna 2014 v 14:13 Cesta do Santiaga
Nevím za jakých okolností bych zvládla spát na periferii velkého města klidně.

Velmi bych uvítala lihový vařič. Vzpomínám na park v Paříži, kde jsme si s Blondiem vařili odpolední kávu na malé bombě, a trochu se na sebe zlobím, že vařič nepatří automaticky mezi věci, které považuju za potřebné (když se takhle na měsíc dva odjíždí někam úplně do háje, může pršet a tímpádem nebýt dřevo a vůbec).
Myslisměska zvládne i vodu studenou, whow!

Katrin.

Bude to dobré. Vidím lidi kteří mají radost z toho, co dělají a co se chystají udělat. Jsem vděčná za to, že můžu mít takovouhle zkušenost.
"Jsem ráda, že tu jsi."
"Já sama jsem se učinila šťastnou ženou v tom okamžiku, kdy jsem mu napsala o svých citech. On mě už může jen v tom štěstí udržovat. Jestli žena očekává, že štěstí jí přinese muž, tak se plete. Nebo vlastně jo, přinést jí ho může. Na ukázku, na talíři. A pak jej sníst, vysypat, odnést zase. "
"Jsem trochu nevyspaná a mám strach, že se mi dneska nebude spát dobře a budu jak můra."
"Přemýšlela jsi někdy o tom, že byste spolu vytvořili pár?"
"Ne, opravdu s tím nemám žádný problém, jen je to pro mě hodně těžké pochopit. Jsem tady, v tom."

"Červená. Zastav prosím."
"Kde?"
"Asi už nikde."
"Vždyť tam byla zelená."
"Ano, po oranžové tam PAK byla určitě zelená."
"Kdybys viděla jak tu jezdí policajti."
"Přemýšlela jsem, jaká jsi teď."
"Já taky."
"Tvůj budoucí muž je blázen."
"Nikdy jsem nekouřila cigaretu, dneska mám pocit, že si jednu dám."

Dům.
Milé přivítání, vůbec žádný stres. Konečně. Nikdo o mě pořádně nic neví, nikomu to nepřipadá nijak divné, protože si spolu přeci sedneme u skleničky a chlebíčků a popovídáme.
Předtím ale samozřejmě Pierre se směje jak koukám dostávám odkrojek domácího "chleba" (bagety) (nevím co je to za zvyk, nějak jsem měla za to, že to je jen u nás v českých pohádkách) a sklenku vody,
dále pak pokoj, ručník, žínku, fén, žehličku, a nabídku pračky, kterou ráda využívám.
Noha konečně dneska mlčí. Zítra nebudu kulhat ani bolet doufám. Hurá!
Líbí se mi tapety v pokoji. Je tu i houpací síť na spaní, láká mě to.
Celou situaci mám ve svých dlaních, v obývacím pokoji nás sedělo asi deset, konverzace je příjemná a klidná. Nikdo se neptal na rodinu, vzdělání, peníze nebo práci, všichni žili svatbou a poznávali jsme se (svoje osobnosti a životy) na základě životních příběhů, historek s nevěstou či ženichem.
Cítím se naprosto dobře. Většina otázek a dalších věcí, které jsem myslela, že budu chtít s Pierrem konzultovat někde o samotě, jsme vlastně pořešili během bohatého dialogu s ostatními. Za chvíli se půjdeme spolu projít, potřebuju vyslovit několik věcí nahlas.
A taky potřebuju názor na to jak dál.

"Kris, proč mě opouštíš už dneska, když odjíždíš až zítra?"
"Mám hrozně nepříjemný pocit opuštěnosti."
"Teď?"
"Teď."
"Dobře. Odcházíš ty, ale cítíš se být opouštěna. Proč?"
"Protože mi bude chybět pocit..."
"Většinou ti chybí to, o co se sama připravuješ."
"Vím."
"Dobře. Co můžu udělat?"
"Nic. Já...já...já...Nenapadlo mě to řešit. Jsou to myšlenky na to, že jsi jeden z nejbližších přátel. Známe se. Nic nechci přestože by všechno bylo dobré. Ničemu to nevadilo, rozumíš mi. Nepřemýšlím nad tebou. Mám tě v hlavě jako součást svého života. Jsi tam. Umíš spoustu věcí, které obdivuju, a přesto jsem netoužila to vlastnit. Počítám s tebou, jsi moje rodina. A někdy za pár let, nebo teď nebo kdykoli prostě může přijít nějaká změna. "
"Nepřišla."
"Ne."
"Dobře. Teď nepotřebuješ změnu. Teď se žením. Chápeš tu vazbu? Moje svatba nijak neovlivnila tvůj postoj. Tvoje rozhodování vycházela z tebe. Kdybych tím byl označen, tak ti to řeknu. Všechno je tam, kde má být. Ty a já jsme. Přesně tak, jak jsme si to vytvořili. Změna není. Když bude, tak bude. Budeš se nějak rozhodovat. "
"To je právě to super. Je to tak moc super, že mám z toho strach. Je mi špatně. Bolí mě břicho."
"Znovu se ptám, proč mě opouštíš, když odjíždíš až zítra."
"Já...bojím se, že si to teď nějak přeseknu v sobě."
"Kris, důvěřuj si, důvěřuj svým bohům, důvěřuj mě. Ten umšělý pocit, který jde proti tomu, co cítíš...Nevytvářej si pouta. Řekni mi, co máš opravdu v sobě."
edit: následující odstavec byl ve větobodech, protože mi nestíhala ruka hlavu. přemýšlela jsem, jestli to nemám vynechat. Vynechávám. Připadá mi to příliš osobní (i v porovnání se vším, co jsem tu kdy napsala).


"Zítra se ženíš. Mám z toho radost!"

Večer dobrý. Mám vyžehlené šaty, padnoucí boty, umytou hlavu. Nemám ani chuť kouřit. Všude je spousta ovoce, chodím ho zobat a docela se těším na zítřek. S Katrininou maminkou hlídáme Dítě.
Pierre, Katrin a otec dítěte někam odešli a vrátí se až ráno. Mám pocit, že dnešní den se stalo hodně a doufám že noc přinese dobré ráno.
Katrinina máma šla spát. Úplně jsem zapomněla, jak jsou miminka malá...Dostavil se mi pocit křehkosti. Vybavuju si ho z dob, kdy se narodila Inuška.
A krásně voní.

zápis V

28. ledna 2014 v 20:27 Cesta do Santiaga
Ztratila a našla jsem se v Lille (díky za veřejnou infoslužbu v metru!). Třetí cigareta na zaplivané lavičce pod nějakým transparentem. Žebravá Arabka se spícím kojencem v náručí. Tenhle typ citového vydírání mi opravdu nedělá dobře. Nejvíc mě svírá pocit, že dítě je víc mrtvé než živé.
Hledání parku nebo kostela nebo jiného klidného místa, kde bych se mohla na chvíli vypnout.
Spousta lidí. Praha hadr.
Saxofonista uprostřed přelidněné zastávky. Hraje.

Píšu orientační bod, kde se nechám vyzvednout. Zítra.

zápis IV

28. ledna 2014 v 17:27 Cesta do Santiaga
Mám ze sebe hodně dobrý pocit pokaždé když spím někde venku nebo obecně ve zhoršených podmínkách, a dovedu si v tom zachovat hezky a bez stresu základní návyky.
Třeba večerní vyčištění obličeje, vyčištění zubů, ráno zase nakrémování obličeje, umytí nádobí, natažení čistých kalhotek...
Dokonce jsem si udělala chvíli na protažení těla.
Možná trochu smrdím ohněm, ale ne moc. Šaty a sponka ve vlasech dělají divy, a to je druhá věc na kterou dneska myslím...Že se mi líbí nejen být, ale i vypadat jako holka takhle na vandru.
.
Problém je asi jen v tom, že se mi nechce ničím jezdit, ale něco uvnitř mě varuje před přílišnou chůzí.
Nejde mi nemyslet na Katrin a nesrovnávat se s ní, přestože ji vůbec neznám jako člověka. Chvílema téměř panika z toho, jak to celé bude probíhat.
.
Zpráva od Pierra, že mě vyzvedne Katrin, že si to přeje. A jestli mi to vadí.
Tak, je to tu. Tadamtadam. Mám pocit že svatbou skončí celé moje všechno, že se mi tam stane něco.
Jestli jsem věděla, že mám odjet, tak teď pociťuju volání z nejvyšších míst, abych opustila tísnivou místnost, na jejíž zdi si maluju život.
Naprosto ústřelové pomyšlení na Samuraje, který by to určitě vzal všema deseti se slovy "Jo, prostě se mi zúročuje práce a cvičení. Nebýt v davu je těžké, ale já jsem se nikdy nevzdal naděje. Mám vůli, kterou nezlomí nikdo než já. Nechám se srážet, ale ne lámat."
Regulerně se mi klepou nohy. Nemůžu jít. Na chvíli si sedám a vypouštím úplně všechno.
.
O některých věcech mlčí, aniž by bylo jisté, že to všechny strany dovedou.
Umění mlčet tak, aby to k něčemu bylo.
.
Řeka a ptáci na obloze. Příjemné počasí. Hodně piju (tekutiny, hlavně vodu).

Lille.

zápis III

28. ledna 2014 v 14:34 Cesta do Santiaga
Kudy se dostanu z Brugg? Už dvě hodiny si to tak různě obcházím a asi nemám dobrý směr.
V Oostende je skvělé muzeum.
Je mi hezky.
Všechno je takové šedavé, řadové domky u silnice obzvláště. Myslela jsem, že Delvita už jako řetězec úplně zanikla, ale ne-e.
Nad sandály jsem prozatím "zlomila hůl". V polootevřených sandálech noha bolí MNOHEM méně.
Jde se mi dobře, nechce se mi nikde vařit oběd, sýr a chleba a rajče a sušenka z Delvity :). Jde se mi moc dobře, jen z té nohy chvilkama zmatkuju. Směr podle buzoly.
A mám tendence "házet nohu za hlavu", schválně jít rychlým tempem a jakoby až čekat, kdy to najednou rozchodím...
.
Je podvečer. Hledám nějakou civilizaci se silnicí. Druhé auto, dodávka. Do Gentu? Tak jo. Viděla jsem z něj jen vlakové nádraží.
.
Pán je archeolog, povídá hodně zajímavě o odkazech již vymřelých civilizací dnešním lidem. Druhooborově se zajímá o sociální psychologii (na občance se to tituly jen hemží :) ), je mi hodně příjemné poslouchat zrovna tohle.
Trefné.
Dnešní civilizace se neustále snaží "odlišit", "vymyslet nové řády a systémy", "více proniknout do jádra problémů a najít na něj správné řešení", přitom by mnohdy stačilo jen sklopit trochu hlavu a převzít odkazy ze dřívějška...
Hrajete na cello?
A vy?
:)
Pán hraje deset let. Paráda. Ani se nenadějeme, a už jsme v Gentu.
.
Vizitku mám, odmítám pozvání na čaj a nocleh (možná se jednou vrátím a ráda poznám i jeho dům, ženu anebo si zahraju na cello, o všem mluvil moc hezky!), spíš chci být teď sama, jdu vidět kus Gentu. Pomodlit se v kostele, poděkovat a odevzdat všechny srance a obavy z dalších dnů.
Jsem opět v tom velmi zvláštním rozpoložení, kdy si uvědomuju, že z určitého pohledu se právě nacházím v docela nebezepečné situaci a měla bych se nějak "odsamotit".

Vizitka v kapse, která není řešením, ale pouze možností, mi ale tenhle určitý pohled neumožňuje :)
Hodně příjemné.
Narozdíl od některých situací dřív bych si nepřipadala vůbec nijak trapně/vlezle, kdybych na telefon z vizitky zavolala. Protože můžu zavolat, když budu chtít.
Protože jsem na Cestě, a mám u sebe všechno, co potřebuju.

zápis II

28. ledna 2014 v 13:40 Cesta do Santiaga
V noci mi přibyla spolubydlící. Asiatka, možná Vietnamka, ale spíš Tchajwanka.
První dávka "myslisměsky" a kafe. Dobře se mi spalo.
U vchodu papír, že v poledne komentovaná prohlídka Brugg, fajn.
Ještě tady zůstanu do zítra.
Byla jsem se podívat na věž Belfort, dominanty filmu V Bruggách. Celé to náměstí vypadalo jinak, asi to bude ročním obdobím.
Velmi příjemný pocit samostatnosti.
Noha není vpořádku.
Přemýšlím, že teď se mi to kulhá dobře, že jsem ve městě, nikam nemusím, do Lille to může být dvě tři max čtyři hodiny i s přestupem, ale jak se budu hýbat někde s batohem?
Je to jako nějaká zkouška. Buď budu pokračovat, protože cítím, že můžu, anebo raději nebudu riskovat, že věřím nesprávné věci.
Srát na to oboje.
.

"Freetours" s Ráchel (ne)stál za to. Vím už, že v Belgii je 1000 druhů piv, v Bruggách znám levné a dobré hospody, a to je vlastně asi tak všechno. Ne, viděli jsme i náměstí Markt s Hof a Halle (dřív to byl hlavní obchodní dům) a justiční budovy na de Burg náměstí.
.
Za půl hodiny otevírají baziliku Svaté krve - De Heilige Bloedbasiliek -což je místo, které mě dnes zajímá nejvíce, protože jsem se rozhodla dotknout se poprvé v životě relikvie a nechat se uzdravit.
Rebecca (spolubydlící) se ke mě připojuje, jdeme ochutnat vyhlášenou wafli, je výborná. Anglická konverzace s přídechem francouzštiny.
Bezstarostnost studenského života v UK, kterou mi Rebecca popisuje, mě roztahuje koutky.

Turistický chumel před vchodem se mění v procesí. Do pokladničky (ano, aby vás Ježíšova krev uzdravila, vyčkejte frontu, a za dozoru přísněsetvářící starší dámy) vhoďte nějaký finannčí obnos do pokladničky umístěné těsně před zázračnou ampulí, a pak na ni položte ruku.
Z peněženky jsem vylovila mezi drobnýma eurama českou desetikorunu. Nemám tucha jak se mi tam octla, ale hážu ji do pokladničky, pokládám ruku na ampuli a přeju si : jestli to jde, ať se uzdravím.

Večer dorazily na pokoj dvě Italky, fajn povídání, nemám ale vůbec společenskou náladu a holčičí jízda, na kterou mě i Beccu lákají, mě neláká. Jdu ještě na chvíli ven. Posedět na kafe, nenechat se na nic pozvat, ani na procházku. Nechat se vyfotit (a kdovíkde je teď můj úsměv nad kelímkem kafe)-
Večerní procházení podél řeky, hezké lavičky a klid. Druhá cigareta.
Když si jdu lehnout, zbytek pokoje vyráží pařit.
Zítra odjíždím.

Neustálá nedůvěra v partnera vyvěrá z nedůvěry sama v sebe. Jsem tady, mezi spoustou lidí, mohu se bavit s kým chci a chodit kam chci, což ale neznamená nic. Bolela by mě teď nedůvěra ze strany partnera. Vím že by mě nejen štvala, ale hlavně bolela.
A uvědomuju si (na základě sama sebe tady), jak hloupě jsem v některých takových situacích reagovala.

na koukání

27. ledna 2014 v 22:11 inspirace
jak se hrabu v Cestě, tak mě to hejbe zase...
Qatsi trilogii jsem viděla poprvé v roce 2007, s Inkou v břiše. Stopa nevymizela. Velmi ráda jsem se teď tím nechala pohltit nanovo.
Doporučuju pro chvíle, kdy je pak prostor pro vlastní uzavření a přemýšlení.

1. Koyaanisqatsi

2. Powaqqatsi


3.Naqoyqatsi


...

...od Jasana mám tohle:


.
a tady si Inuška zadala Vlčí hory sama a ...co si v tom kdo, to si v tom kdo.


zápis I

27. ledna 2014 v 21:19 Cesta do Santiaga
S belgickým spolusedícím jsme si navzdory prvodojmovému nesouladu fyzicky docela sednuli. Během spánku jsme nohy i těla synchronizovali, takže nedocházelo ke dvojité rozlámanosti, ale spíš pohodlnému měkkému polospánku (u mě) a měkkému tvrdému spánku (u něj. Chrápání bylo chvílema docela drsné!).
.
Ranní Frankfurt, tma a neóny a mrakodrapy a pach města. Zima. Klid.
Druhá vlna spánku. Nějaká zastávka. Vystoupilo poměrně dost lidí, přesedám si na volnou dvousedačku. Nohy mi solidně napuchly, nutně si potřebuju vyzout boty a dát je do vyšší polohy. Světlo za okny. Krajina. Města. Dálnice. Krajina. Někde dole se veze můj batoh. Jsem někde v Evropě.
.
"Ranní hygiena" na benzínce. Kafe z automatu. Za tři hodiny výstup v Lille. Vytáhla jsem si z obálky mapku a koukám, co je okolo.
Koukám se pak na tu googlemapku z Florence, koukám se na ceduli u řidiče, kde všude ještě zastavíme před konečnou.
To jako opravdu můžu?
Myslím si, když koukám na droboučký nápis Brugge. Chce se mi najednou brečet, připadám si jinak, nevím jak to popsat.
Jo, můžu jet do Brugg, jistěže.
Tečou mě slzy. Jakoby mě objímala teplá náruč. Myslím na sestru, se kterou jsem 2x plánovala Bruggy, a ani jednou to nevyšlo a myslím na to, že Bruggy jsou pro mě už XY let jedním z cílů, které zůstanou napořád v abstraktní rovině, protože se do nich samozřejmě nikdy nedostanu...

Nohy jsou už odpuchlé. Druhá snídaně, spíš je to asi oběd. Koukám se z okýnka autobusu, jaká je Belgie, když se jedu podívat do těch Brugg.
(zakroužkován Gent, fotka je pořízená až později, kdy mapka posloužila k různým účelům. Původní kroužky tužkou už nejsou téměř rozeznatelné. Patrné jsou ale dva křížky - jeden v Lille (nahoře), a druhý v Irúnu (dole, u hranic se Španělskem) ).
...

Gent. Vystupuju, říkám řidiči že mám lístek až do Francie, ale že končím. Dostávám batoh, autobus odjíždí.
Nemám vůbec představu, jestli do Brugg pojede vlak anebo autobus. Podle odhadu z mapky (:-D ) to může být něco mezi 30 a 80km odtud.
Vedle mě stojí muž středních let s velkým kufrem. Ptá se mě, kam potřebuju. Česky.
Říkám že do Brugg, a on že jede taky tím směrem. Vlakáč je 50m za náma.
.
Výstup v Bruggách.
První cigareta. Jsem turista. Záplava jistoty, těším se na to až složím batoh, uvařím si teplé jídlo, DÁM SI SPRCHU a vyperu si tričko a kalhotky.
.
Infocentrum hned na nádraží. Mapa, zakroužkované hostely pro mladé lidi. Fajn.
.
Druhé infocentrum, pro jistotu. Flemish. Nerozumím. Druhé okýnko s britským odznáčkem na košili. Fajn. Druhá mapa, tentokrát určená speciálně pro mladé lidi. Děkuju.
.

Nějak mi uniká pointa toho psaní. Nevím co se snažím zachytit. Cítím vedení, je mi bezpečně. Všechno se ve mě ukládá. Zaplatila jsem o dvě eura míň než jsem měla, recepční se buď spletl, nebo mi dal takovou cenu. Pokoj je krásný, čistý, jsem v něm SAMA, což je skvělé.
Nepociťuju hlad, ale velkou únavu. Noha mě bolí tupě, nevím co si o tom myslet. Byla jsem se projít hodinku po centru, a musela jsem si každých dvacet minut na chvíli odpočinout.
Hlodají ve mě pochybnosti, jestli to mám překonávat, nebo vzít jako výzvu ke stažení se.
Nevím. vadí mi že nevím.
Krásná katedrála.
Líbilo by se mi nezaobírat se stále a stále dokola tím, JAK se dostanu z Lille do Irúnu, odkud jsem si naplánovala začátek pouti,
protože jsem na Cestě už dva dny, a vlastně už dýl předtím, a další odmítáním tohoto faktu si jen přihorším.
Věřit. Věřit tomu. Že i já mohu dostávat něco z čistého milosrdenství, bez nutného ponižování.
Stejně jako se dovedu vnitřně usmívat druhým lidem do očí, když říkám "nevím jak je to možné", přestože přitom naprosto jasně vím, jak to možné je.
Držet si to hřejivé.
.
Kuchyně obsahuje sůl, perfektní. Skromná večeře a v sedm jít spát. Zatím jsem na pokoji sama. Děkuju za to. Děkuju.

mobilní příspěvky:

  • v Lille budu asi nejblíž Anglii, jak můžu být. Nedokážu ale Rozcuchovi napsat, psala jsem mu krátce před odjezdem z ČR a nemůžu se zbavit pocitu naprosté nepatřičnosti (CO řeším?)
  • proces uvědomování si potřeb ==>nutnost konfrontace se skutečností "nenaplnění plánu" (KOMU to vadí, že nejdu rovnou čarou do Santiaga? Mě? Těm pár, kterým jsem řekla i něco víc než to, že tam chci jít? Bojím se vysvětlování? Proč mám pocit, že pořád musím někomu něco vysvětlovat? Hledat důvěru v lidi okolo...V nejbližších ji mám. KDO je ten zbytek, před kterým se pořád cítím "označená"?
  • mám odvoz kdekoli na trase Barcelona-Lyon-ČR

cesta k začátku Cesty

27. ledna 2014 v 14:04 Cesta do Santiaga
Nádraží v Táboře. Doma a asi i nějakým dalším blízkým lidem jsem řekla, že letím, přišlo mi to jako nejbezpečnější a nejjednodušší (protože nevím jak vysvětlovat že nemám absolutně potuchu, jak se dostanu z bodu A do bodu B, a že to řešit NEPOTŘEBUJU). Ano, jen kvůli tomuhle vysvětlování raději letím oficálně. Dokonce jsem si i letenku rezervovala...(protože kdyby náhodou na to přišlo?)...a pak zrušila.
.
Nádraží v Táboře, počasí příjemné, trochu fouká. Mám necelý týden na to dostat se do Lille, kde se bude Pierre ženit. Kde je Lille jsem si zjistila dost pozdě.
Některé věci je dobré nechat běžet podle původního plánu, i když to znamená jinak, než jak se to aktuálně hodí. Často se dají použít někdy později, až aktuální nebude aktuální. Tak nějak bych asi popsala své plánování a neplánování následujících týdnů.
Nevím proč, měla jsem za to, že se potřebuju dostat do Lyonu (protože odtama je to kousek do Le Puy, kde bych chtěla začít), ale už několik dní vím, že ne.
Uvědomuju si, že s sebou táhnu zbytečně XY stránek s popisky a informacemi o úseku Le Puy -->Irun a dál. K něčemu se to třeba bude hodit.
Vůbec nevím, kam půjdu/pojedu.
Cítím nutkavou potřebu usmívat se, protože přes tohle všechno mám naprosto plný pocit z toho, že jedu dobře, že to je to nejlepší, co můžu dělat a že jsem velmi vítána.
Nechci jet vlakem, nechci jet autobusem a stopovat se mi také ještě nechce. Jdu. Táborem na periferii, silnička na směr Plzeň Praha. Jdu. Jde se mi moc hezky, potřebuju si trochu zvyknout na batoh (tuhle Gemmu jsem neměla dýl jak rok dva na zádech), sandály mě nijak netlačí. Nechce se mi vůbec stopovat, nevadí mi jít v protisměru odstavným pruhem, je mi moc dobře.
...
3,5h hodiny chůze, slunko leze k obzoru. Silnice, vesničky, městečka, stromy a pole, rozhodně nechci spát dneska venku.
Napadlo mě, že prostě nikam nepojedu. Prostě si zajedu někam na skály, budu tam.
V jednu chvíli mnou také prostupuje lítost, že si v Plzni nebo Praze (nebo někde úplně jide, ale předpokládám zastávku v jednom nebo druhém víc než kde jinde) nesednu na pár kofol, čaje nebo piv s nějakou blízkou osobou. Asi něco jako "poslední večeře",
prostě neodjíždět z republiky naprosto sama za sebe a se sebou.

Promítlo se mi za víčky několik téměř kýčovitých scén, kdy se dva nebo tři velmi usměvaví lidé někde setkávají, přejou si upřímně hodně štěstí, zaplétají si do vlasů ptačí pírka anebo barevné stužky "aby bylo lépe", vzájemně si předají to něco, co jim posílí vlastní vnitřní klid, objímají se a rozcházejí každý po svém...
Trvá to několik minut.
Tohle rozpoložení je pro mě dost těžké i z hlediska úzkosti. Chvíli jen tak stojím, neschopna pohybu. Výpadek Kristýny.
Jsem zvyklá i v těch nejvíc nejistých situacích mít určitá záložní řešení, nebo alespoň názor/opozici, prostě cokoli.
Takováhle situace, kdy mám abasolutní svobodu podléhající jen a pouze mě samotné, kdy neexistují žádná znamení, lepší horší možnosti a přichází ke mě to, co si k sobě připustím,
je hodně nová. Hodně hodně nová. A náročná.
Nemám konkrétní strach, ani kokrétní potřebu, představu, nemám nic kromě batohu na zádech, šálky kolem krku, větru ve vlasech a jistoty, že jsem tu správně přesně tak, jak jsem.

Uplatňuju metodu pozvolného uvolnění, kterou jsem se naučila díky Martince překonávat paralýzy v Bystrci. Jedním dvěma pohyby se dostat na zem a sundat batoh, zaujímám polohu. Třicet centimetrů od odstavného pruhu na pichlavém podzimním poli vedu tichý monolog o tom, jak mi zrovna chybí nějaké konkrétnější pocity. Jsem jakoby v ničem a ve všem zároveň. . Je to možná spíš modlitba než monolog, přináší to zlepšení.
Hýbu postupně všemi končetinami, následně se zvedám, piju, nasazuju batoh.
Přecházím silnici (to už je tma?! ), jdu stopovat.
.
Druhé auto. Muž okolo padesátky, Praha nebo PLzeň, ptá se. Tak Praha. Je to koneckonců víc na sever.
Praha, zastavení luxusně u metra. Děkuju, beru si věci, bude půl desáté večer.
Dva kroky a pak neuvěřitelná bolest vystřelující někde zevnitř pravé nohy.
Ostrá bolest při každém kroku. Jsem v Praze v metru, a mám co dělat, abych nezačla kulhat. Myšlenková bouře...špatně rozchozené sandály? Příliš rychlá chůze se zátěží bez přestávky? Nějaká chvilková záležitost? CO mám proboha s nohou?????
Když si to shrnu, neměla bych se na to tak náhodou vykašlat? Prostě zavolat někomu známému v Praze a zůstat do rána anebo třeba ještě o den déle?
A prostě pak přijet až na svatbu?
Co?
Co?
Co?
...
Florenc. Jsem doma.

edit 27.1.2014 - doteď nemám pojmenování pro stav, kdy je něco hodně v nepořádku, ALE nic to přitom nemění na vnitřním pocitu, že je to dobře, resp. že se bojím/trápím se/rozčiluju/konstruuju zbytečně.

Zpracování bolesti do snesitelné míry, změna nášlapu také pomáhá. V hale očima přejíždím řadu prodejních oken. Ani mě nenapadlo hledat na odjezdové tabuli.
Intuitivně jsem přišla k jednomu z okýnek a zeptala se, zda jede nějaký spoj do Francie, kam přesně a kdy.
"Za čtyřicet minut odjíží autobus do Lille."
"Dobře. Je ještě volné místo?"
"Počkejte, podívám se. Ano, je."
"Kolik to stojí? A nemám žádné české peníze, jen eura. Berete eura prosím?"
"No, máme ale hodně špatný kurz pro vás...Je to nějakých 24kč.."
"To je jedno. Kolik to bude prosím?"
.
Ještě jsem dostala bez žádání vytisklou mapku cca 15x15cm z googlemaps, a na ní vyznačeno, kde je Lille.
Fajn.
A děkuju moc.
.
Dopravila jsem se do vedlešjího obchůdku, utratila českou hotovost (vyšlo to až podivně přesně na dvoje ovesné sušenky, banán, bagetu a pití), a odtud na veřejné florenské záchodky, kde jsem si vzala čisté triko, lehce se opláchla, do igelitky k sušenkám a pití přidala tolaletní taštičku, mikinu, telefon a složku s mandalama a dalšíma papírama.
.
V autobuse nejsou dána konkrétní místa...Připadám si trochu divně...Všichni jsou vystajlovaní a čistí a s příručníma zavazadýlkama, sluchátkama v uších nebo otevřeným noťasem na klíně...
Já se cítím i přes "zlidštění" na záchodkách docela zaprášeně/nevoňavě (hlavně nohy) a také trošku přešle z toho, že vlastně vůbec nechápu, co tam dělám a co budu dělat s bolavou nohou v Lille pět dní před svatbou, a že mě lístek tam stál skoro třetinu toho, co jsem si s sebou vzala vůbec, a že...

Našla jsem volnou dvousedačku, složila si tašku pod sebe, a sedla si na místo blíže do uličky. Noha bolí tlumeně...Přichází kluk možná o rok dva mladší než já a sedá si vedle mě k okýnku...Vlastně tam asi seděl už předtím, protože se baví se dvouma klukama, co sedí za náma. No paráda...Cítím se...zvláštně.
Takový kontrast na jedné dvojsedačce :-)...Krsitýna a metrosexuál.
.
A je mi docela trapné o něm psát, když sedí vedle mě. Stejně za chvíli přijde spánek. Je půl jedné.
Cítím se najednou velmi bezpečně a jistě. Vím, že ještě asi 13hodin pojedu tímhle autobusem, a pak vystoupím v Lille.
Mám plán na dalších 13 hodin. To je dobré. Můžu jít spát.

není o čem lhát, není o čem mlčet...memoár z uplynulých let...zapsáno 27.1.2014

27. ledna 2014 v 10:10 deníček
Sedím v kuchyni a koukám přes stůl na jeho obličej. Vizuální překážky v podobě vázy s květinami a dvou hrnečků.
Oči mi zajíždí o kus doleva za jeho rameno, kde na stěně visí malá mozaika. Mnohem zajímavější pro mě v tu chvíli.
Udržovat oční kontakt. Poněkolikáté se vrtím na židli.
Mám na sobě tanga, protože mám šaty z jemné látky kde je všechno vidět, poněkolikáté přemýšlím, jestli si to při svlékání přeloží jako něco jiného, osobnějšího.
Slyším že mluví, vidím jak se mu stále otevírají a zavírají ústa, jak se pohybují rty a také jak se mu sem tam rozšiřují nosní dírky nebo zakrabatí čelo. Slyším barvu jeho hlasu. Slyším slova. Snažím se i rozumět.
Mimika mého obličeje odpovídá rytmu jeho mluvení, občas se mi roztáhnou koutky a on se zasměje tomu jak se mi udělají ďolíčky na tvářích,
někdy se mi rozšíří zorničky, on to vnímá jako reakci, zatímco já ostřím na mozaiku vlevo za jeho ramenem.
M-I-L-U-J-U-T-Ě. Tohle znám. Chce se mi zařvat COŽETO?! Ticho. Řekne to ještě jednou a já mlčím. Stín mu letí přes obličej, tohle zakrabacení bylo starostlivé. Nosní dírky se rozšířily a stáhly o kus rychleji než předtím. Mám tě ráda, říkám. A možná ne úplně, chci dodat, ale mlčím zatím. Zatím, protože hodně často je mi hezky a chtěla bych víc poznat, zda to je podmíněné jinýma věcma, nebo prostě jenom je.
Napadlo mě minule, že je velký rozdíl mezi tím být svině se sklony manipulovat, a být sama sebou. A že být sama sebou je o dost těžší.

Opakovaně, na krátké okamžiky, se snažím být ta první, zlá. Někdy mi jde užít si blíže neurčitelný pocit samolibé spokojenosti, než si uvědomím, že se to vlastně týká pouze jeho. Že to ne já, že to on. Že se ponižuje sám.
Co z toho? Co se dá z toho brát?
Ovládnout smích, ale rozhodně se nerozbrečet. A neobjímat. Neobjímat, nepoplácávat po rameni, nedělat neříkat nic, co by mi probudilo soucit.
Víte jaký je rozdíl mezi lístostí a soucitem?
Soucit nemá omezení, hranice, limity, a nelze jej šidit, nelze mu nepodlehnout. Protože JE.

Někdy si vsugeruju, že potřebuju kus iluze. A že každý umí být zlý když chce. Takže pak strašně moc chci a chovám se tak, jak se podle mě svině chová.
Pak samozřejmě zjistím, že mi to nepřináší žádné potěšení.
Jestli pak není lepší sedět sama sebou na židli, naproti sobě mít u stolu chlapa, kterého chci mít v životě, ale co má mezi nohama nebo v srdci je mi zcela jedno.

Ve stále krátících se intervalech zjišťuju, že dělat věci, které mi nevadí,
protože mi nevadí,
je naprostá pitomost, protože mi vadí všechno okolo, co s tím před nebo potom souvisí.

Pravda je ukrytá v pecce broskve uvnitř mého hrudního koše.
Naposledy jsem měla chuť praštit ho pravítkem přes prsty, když se pravdu snažil vydolovat někde z hloubky mé vagíny. Jeho rozvzdychaná suverénost mě přiměla rozesmát se nahlas. Bylo mi v tu chvíli moc hezky, smála jsem se celá a upřímně, smálo se mi břicho, vlhká stehna i poslintané bradavky.
...
Pravda je, že si neumím brát to, co opravdu potřebuju, protože se bojím toho, že se potom přestanu bát, a ještě víc se bojím poznat to, co opravdu potřebuju.
Protože to bude bolet.


plány, aneb jak to vidím (III)

23. ledna 2014 v 22:08 pod čarou...
...bydlení je v procesu. Situace a vyřizování (hlavně papírové, formuláře a úřady), které je s tím spojeno, je dost jinde od čehokoli, co jsem doposud kdy řešila. Náročné. Hodně náročné, ale těší mě to a překvapivě si nepřipadám jako dojička. Je hodně světla a hlavně jsem si hodně jista v těch nejdůležitějších bodech, na kterých to stojí. Dávám si teď jako osobní motto: "Pokud chci dobře fungovat mimo systém, potřebuju systému porozumět natolik, abych našla správné dveře z něj." Nenapíšu k tomu nic víc, bylo by to teď jen zavádějící.

...Inka.

...práce. Za dva tři týdny nástup, bude záležet na tom, jak se ubydlíme.

...projekt o PPP. V průběhu uplynulého roku se vykrystalizovala konkrétní představa CO a JAK. Teď je to víceméně konec teorie a začíná praxe. V minulých dnech přišla nabídka na spolupráci z dost nečekaného místa, těším se na realizaci. Bojím se trochu postavit se sobě čelem způsobem, který jsme si zvolily (právě pro tu konfrontaci),
ale současně cítím převažující potřebu vyjádřit se konečně nějak smysluplně, zúročit těch XY nemocných let v něco hodnotnějšího než vykecávání se na internetu.
Když jsem se teď viděla se Zuz, přišlo mi že to bude krásný. Doslova.

...socializace. Za pár dní jdeme na návštěvu k Inčině kamarádovi ze školky. Myslím že si s M. (maminkou) budu mít o čem povídat. Našla jsem si kontakty na několik lidí/rodin tady v okolí, se kterýma bych si mohla rozumět. Chci jim napsat a s Inkou s nimi i něco podnikat.

...příroda. Brzo pojedu na asidocelanáročný první výcvik osobních dovedností pro outdoorové aktivity. S batohem a biblí. Těším se moc na tohle propojení. Skupina lidí, kterou si tam představuju (nepředstavuju, ale zamyslela jsem se nad tím), je mi příjemná. A pokud to bude jinak, hory a vyšší princip Universa nemají čím zklamat :)


...nenechat Brno zmizet. Time management.

...hudba. Nevím jak to zkomentovat, ale stalo se mi například, že jsem si stoupla s kytarou na nádraží v cizím městě, kde jsem měla hodinu na přestup, a začla hrát a zpívat vlastní tvorbu, kterou jsem dávala dohromady právě tam, v tu stejnou chvíli.
Měla jsem o čem zpívat, a technika hraní do toho prostě sedla, nevím, vůbec jsem si nepřipadala nepatřičně.
Taky jsem si u Jasana velmi příjemně zahrála na "ježečka", a myslím že kdybych drnkala o kus dýl tak taky otevřu pusu a začnu vypouštět slova.
Takový příliv přijmutí zažívám prvekrát.

...bezpodmínečná láska. Přijímat, dávat. Opouštět nevhodné přístupy.


časové pressíčko

17. ledna 2014 v 18:33 pod čarou...

- dokoukat videa lectures

- necítit se jako hlupačka kvůli odpolednímu telefonátu

- nakreslit obrázek pro farmářovic holky
- napsat úvod k pouti
- číst si alespoň 20minut

ZBYTEK HOTOV, na tohle už peču. Dobrou noc.
...a k tomu si pustíme )

....MOC se těším na zítřek a pozítřek a na pondělí a na úterý...
...
A ozvali se další 3 interpreti, kteří měli vystupovat na loňském festivale...Sami od sebe...Což znamená, že celkem už je 5 vystupujících, a tak přemýšlím, že by mělo smysl něco dělat...někde jinde a hlavně JINAK, ale udělat to.
Zuz? Vendy?