Prosinec 2013

ke konci roku

31. prosince 2013 v 1:15 deníček

- Nejen kvůli tomu, na co jsem přišla během rekapitulace a zaznamenávání a vyhodnocování uplynulých dvou let, ale i kvůli dalším věcem (přijde mi, že osobní život je věc jedna a všechny ppp věci a všechno okolo je věc druhá. Týká se to hodně i Inky), se mi chce částečně vysunout do "trosek" a pokračovat částečně tam, protože tady se to pěkně zaneřádilo a některé věci prostě nejsou a nebudou jako předtím a "trosky" sou přesně to místo, kam to teď bude pasovat...což neznamená, že tenhle blog končí.
- tady je něco naprosto neuvěřitelného a silvestr mi připadne asi jako jedinný den, kdy to lze šířit :-D: http://mashable.com/2013/12/30/linkin-park-gangnam-style/

štěstí a šamanismus

30. prosince 2013 v 22:03 pod čarou...
zítra poslední den letošního roku. Tak trochu pro pošťouchnutí ...


střih

30. prosince 2013 v 21:45 abaut Inka
Po několika měsících jsme to střihly.
Od začátku jsem Inku stříhala tak, aby šly vlasy co nejméně do očí a do obličeje obecně. Vzhledem k tomu, že sponečky/gumičky a další princeznovské ozdoby u nás nefungují, jsem se snažila vlastně o co nejkratší holčičkovský sestřih. Navíc měla jako malá hodně hodně kudrnaté vlásky, takže stačilo "pečovat" převážně o ofinku.
Pak jsem si přestala být jistá, protože Inka chtěla hodně výrazné zásahy (v časopisech a knihách o vlasech se zastavovala u prudce asymetrických střihů a divokých kreací), což by mi samo o sobě nevadilo, ale z dlouhodobého hlediska jsem si jistá nebyla. Brávala jsem tedy Inku s sebou ke kadeřnici, když jsem se šla ostříhat, a tenhle samotný proces (mytí v kadeřnickém křesle, domluva s kadeřnicí, foukání a konečná úprava - nějaký tvarující krém nebo trocha laku) vždycky zcela vykompenzoval mírnější sestřih.
Poslední půlrok byly věci jinak, protože je Inka větší a schopnější a asymetrii prostě CHCE.

...A tak vlasy jen rostly. Opakovaně jsem totiž "nezvládala" pohlídat si termíny naší kadeřnice (asi na to má vliv aj to, že já sama jsem už skroro rok na vlasy nesáhla co se délky týče), a samotná jsem se stříhat "bála"...
Nakonec se to vyprofilovalo ve zcela konkrétní vizi - kdy inspirací byla jedna z "víl Winx jménem Tekna (až budu mít energii, tak o tomhle napíšu speciálních pár odstavců, protože to stojí za to...).
K vidění zde (ve třech nejčastějších vlasových variantách) :
...
Protože si Inka začla jíst vlasy, bylo pro mě dost důležité, aby"cancourky" nebyly příliš dráždivé. A samozřejmě problém největší - oči...(popravdě jsem si několikrát pomyslela na to, že nejradši bych "obstříhala" všechny vlasy okolo obličejíku po vzoru Yolandi z Die Antwoord, protože Inka mívala podobně když byla malá, a slušelo jí to)...Vysvětlovat totiž, že kreslené postavičce je opravdu zcela jedno, jestli jí pramen jde nebo nejde přes oko, zatímco u člověka je to sakra důležité, nebylo nijak lehké.
Nejhorší pro mě bylo, že jiné řešení než ofina (v jakékoli podobě) nezmění stávající problém s padáním vlasů do očí, škubáním vlasů a jejich konzumací...A vybudování ofiny zase úplně změní celý účes...a jediná možnost se "správnou" ofinou znamená naučit Inku pravidelně používat stylingové pomůcky (vosk, tvarující krém atd), což mi přijde ujeté...
Dilema...
.
Nejvíc nám nakonec pomohla tužka a papíry. Inka si nakreslila svoji verzi. Já jsem pak načárala dvě hlavy, jednu pro mě a jednu pro ni, a tam jsme každá "vnesla" svou verzi toho, co přichází v úvahu...
.
.
.
předloha "naživo" (vytoužený dárek k narozeninám), která je narozdíl od všech malovánek "sestříhaná" přijatelně :
.

.
finální "battle" : vlevo In, vpravo já
.
Představování svých představ se táhlo déle jak hodinu, nakonec se mi podařilo vysvětlit důležitost "ofiny", ale nebylo to snadné, takže když pak přišlo na samotné stříhání, byla jsem natolik utlumená, že jsem neměla nejmenší pocit strachu že to pokazím. Prostě jsem stříhala a stříhala. Inka se samozřejmě nedokázala soustředit, po prvním delším odpadlém pramenu měla pocit, že už to je přece hotové, takže "plastické" sestřihávání vzadu do podkovy probíhalo vlastně na tři etapy s přestávkama.
.
.
před:
.
po:
.
.
.
Na "kratší" straně jsem jí obličej opravdu fikaně obstříhala (je to dokulata v linii s "ofinkou", vlasy z té strany vůbec do obličeje nezasahují ani při normálně zvýšené aktivitě. Dlouhá strana vklidu do obličeje také neleze, a v případě potřeby stačí jedna sponka a je vyřešeno.
.
Používat pravidelně jednu sponku při malování, čtení nebo jakékoli činnosti "u stolu", jsem vyhlásila ještě před stříháním za NUTNOST, bez které střih nezačne, Inka souhlasila, a zatím si na to myslí.
...

drobnosti

30. prosince 2013 v 16:49 MAXmišmaš

.
.
.
.
.
.
.
.
.

dny v obrazech II.

30. prosince 2013 v 16:39 výlety (obojím způsobem) :)
...včera jsme si udělali výlet na blízkou "devítistovku".
.
.
první zastávka na posedu v cca 1/3 kopce
.
.
.
.
změna cesty, změna terénu, zvýšení úhlu sklonu a prozměnu další posed :)
.
.
.
.
.
.
.
.
cílem se ukázal být opět posed posazený na vrcholku :)
.
.
.
.
.
objev dne : hnízdo myšky drobné (jedno z nejoblíbenějších u nás žijících zvířátek)

.
.
cvičení na uvolnění
.
cestou zpátky objev nedaleké zříceniny :)

dny v obrazech I.

27. prosince 2013 v 21:10 výlety (obojím způsobem) :)
Na 1.Boží hod Vánoční jsme si udělali výlet do Kremsmünsteru, podívat se na Betlém, podívat se do zahrad místního gymnázia a nakrmit vodní ptactvo.
Nejdřív to vypadalo trošku beznadějně, v chrámu zrovna začínala mše takže betlémek musel počkat, ve vodní nádrži se ryby ukázaly až na druhý pohled, a vůbec nikde nic moc nebylo...Pak se ale nálada zlepšila :-)
..
.
.
.
.
.
.
.
.
...a takhle se krmí kačeny :-)
.
.
...
.
Byli jsme tu v létě na výletě se spolubydlícím, pro srovnání dvě fotky, z léta a z teď...Když jsem to uviděla, přišlo mi to docela legrační tajemství :-)

.

předštědrovečerní noc

23. prosince 2013 v 22:31 deníček
Mám naprosto blaho...je klid, jen tiché Květy anebo Jan Jelínek čeří vzduch z reprobeden...vedle v pokoji svítí geniálně umístěný světelný had, kterého jsme se spolubydlícím přitloukli po obvodu dřevěného stropu a který končí spletencem nad improjídelním stolem, všude je zatím spíš nepořádek než pořádek, ale je to v řádu a za stěnou z dřeva a knih a další změti věcí, které zítra uklidím, spí Inka v krabici od gauče, který jsme dneska složili (abysme měly kde spát :-D)...
Uvědomila jsem si konečně po několika posledních letech, že nejde o prostor ale o to, co do něj vkládám.
Je klid.
V přestávce mezi bramborovým salátem za oknem, který za pár hodin přechodně zmrzne, cukrovím, dárkama, stromečkem a životem (a tamtím...http://www.youtube.com/watch?v=rL1Mt3VxIog), je dobře, nikam se nehoním.
Letos bych Štědrý den klidně posunula na 25., mám pocit, že zítra není potřeba dělat vůbec nic kromě výletu do lesa (už jsem tu nějaké objevila), zpívání zvířátkům, pozvání farmářovic dcer k nám a jen tak pohybování se v prostoru vlastními těly...Dárky nezajímají vůbec nikoho, strojení stromečku také ne (vlastně jsem docela zvědavá, jakým způsobem zítra Inku budu motivovat do zdobení atd atd)...
Autogenní trénink pro děti je úžasná věc. Takový všelék.

...
Mám chuť udělat si dnešní noc sama pro sebe plnější o nějaké hodiny navíc. Hodně dlouho jsem to nepraktikovala takto radostně...Chci si natáhnout tuhle celou situaci, kdy mám hodně moc práce kterou chci stihnout sama dnes v noci, než přijde den.
Když jsem si šla před chvílí zakouřit, uvědomila jsem si, kolik dní jsem vlastně teď nekouřila, a jak je to skvělé, moct si s cigaretou a popelníkem sednout do měkkého potahu, který jsem natáhla přes jednu paletu, opřít se o polštář a vnímat otisky všech lidí, kteří si tenhle prostor oblíbili a trávili tu svoje chvíle.
Někde v dálce za oknama se táhnou Alpy. Mám už pod víčky přesný vzhled panorámatu, a právě mám v hlavě jeden konkrétní výrazný vrchol, za který pravidelně zalízá slunko a vytváří nádherné světelné efekty.
...
Jsem na okraji úplně nových věcí, které jsem doposud odkládala. Mám velmi dobrý pocit z toho, že moje rozhodování je se mnou a ve mě přítomno stále, i teď.
Myslím že v průběhu noci budu střízlivět (ačkoli zcela bez alkoholu, stav srovnatelný s příjemnou přiopilostí), ale teď to neřeším. Ještě jedna cigareta a pak izolepa a balící papíry...mám spoustu času.


předvánoční pečení

19. prosince 2013 v 11:28 výlety (obojím způsobem) :)
... Inka vzpomněla na datlové cukroví...což mě velmi potěšilo.
Strávila jsem kus času přemýšlením, z čeho jsem co vlastně pekla loni/předloni, pak strávila kus času koukáním na internetové recepty, které jsem si "převáděla" do pro mě přijatelnějších variant (například cukr-->fruktoza či mixované sušené ovoce, klasická mouka -->špaldová atd), než jsem si vzpomněla, že jsem to měla přece někde tady na blogu :-)

...
Takže - (kdyby to někoho třeba taky zajímalo) : recepty od Lucie (úžasná žena, která zajišťuje baštu dětěm z LMŠ v Předkláštěří a pořádá skvělé interaktivní přednášky o zdravém stravování atd atd atd):

(dvakrát jsem teď v Rakousku pekla sušenky s povidlím podle receptu, s klasickýma ingrediencema - tzn. klasický cukr, klasiká mouka, klasický prášek do pečiva atd atd, jen povidlí bylo domácí, neslazené a dělané s láskou ještě v Nebrně,
a přestože to mizelo a bavilo mě to a chutnalo to, něco tomu chybělo, něco přebývalo...došlo mi to až později...že to nic člověku nedává vevnitř...že to je prostě sladkost, která plní funkci sladkosti, ale nic víc z toho není...tělem to projde, uloží se minimum něčeho k dobru...)

vypisovací průjem o rodině

17. prosince 2013 v 17:49 pod čarou...
Mám velký problém s odcházením z nevyhovujícího prostředí. Pokud bych měla jmenovat jednu ze svých nejméně oblíbených schopností, bude to právě schopnost "neumět říkat NE" (největší problém uplynulého roku) a "dokola a dokola popsiovat CO mi vadí a PROČ mi to vadí a JAK se z toho posunout dál, nicméně akce veškerá žádná".
U rodiny se vše táhlo asi od mých dvanácti let (o tom jsem tu na blogu napsala XY řádků), k nějaké akci došlo kostrbatě v roce 2010 a 2012, ale celkově to byl extrémně zdlouhavý proces. Velkou roli v tom hrálo hlavně dlouholeté přehazování určité zodpovědnosti za můj stav na matku potažmo babičku, v kombinaci se strachem, že oproštění se nedopadne dobře, a do toho přesvědčení, že to možná nebude nutné, že přece musí existovat cesta k vzájemnému porozumění.

Chci popsat průběh změn postoje ke své rodině a průběh oproštění se od ní.
Přestože jsem měla pocit, že mám v sobě postoj dost jasný (negativní), překvapovalo mě, jak moc velkou škálu tenhle negativismus zahrnoval.
1. Prokousat se počátečními nenávistmi, šílenou bolestí, nezdravým masochismem, alibistickým necháváním se ponižovat, zoufalostí a dalšíma XY extrémníma emocemi, nebylo nijak lehké. Dost jasně si vybavuju přenechání všech příčin svých psychickofyzických problémů matce a babičce, které chvilkově poskytovalo klid (spíš něco jako zadostiučinění), než mi došlo, že jim to vlastně nic nedělá, protože si to neumí představit, natož prožít...ťafka. Uvědomování si nepatřičných a zbytečně velkých a destruktivních emocí vůči rodině bolelo. Vlastně to bylo asi natolik těžké, že jsem to vytěsnila, protože si na to pořádně nemůžu vzpomenout.
Velkou zásluhu na překonání těch začátků a hlavně přijímání určité zodpovědnosti za to, jak se cítím a jak mi je, měly doporučení od cvokaře (například papír pro každého člena domácnosti se specifickými "požadavky" na zvládnutí komunikace mezi náma…dost jsem o tom psala), a moje osobní cvičení.
Intenzivní strukturované zabývání se mou rodinou (mapování a dělání záznamů, grafů atd) paralelně s reálným životem, bylo skvělé pro osvojování si základní sebereflexe a "odkládání" brýlí absolutního nebožáka, kterému je jen ubližováno.
2. Fázi, kdy mi opravu jen ubližováno bylo, aniž bych k tomu dávala jakoukoli příčinu (myslím že to byla zima 2011, ale nejsem si úplně jistá, vybavuju si naprosto autopilotní fungování, kdy mě držela v "lidskosti" pouze základní hygiena), jsem kupodivu přežila aniž bych si z toho tahala dál extrémní postoje…naopak mám pocit, že jsem začla vnímat něco jako lítost nad těma lidma, ale nejsem si jista, jestli to nepřišlo až později (reflexi posledních let jsem stále ještě nezačla)…
3. Rozhodně si ale vybavuju, jak začlo mizet nemilované a velmi poláscetoužící dítě ve mně. Hodně bolestivý proces, kdy jsem pochopila, jak moc mi chybí láska právě od mé rodiny.
Kdy jsem uviděla, že jsem ochotna udělat naprosto cokoliv, jen abych dostala nějakou "pochvalu", docenění, opravdové přijetí, pochování od své rodiny, bylo to příšerné. (Pokud to vypadá absurdně vzhledem k mému věku, životu jaký jsem vedla/vedu nebo vzhledem k tomu, jak odmítavě jsem se k rodině chovala a chovám a co si o nich myslím atd atd, tak ono to spolu poměrně dost souvisí, a po několika hovorech s lidma od psychologie si troufám tvrdit, že něco jako "nechat dorůst a odejít nemilované dítě v sobě" bude patřit k cílům nejedné psychoterapie …). Bylo to tak strašně osobní a ponižující…Snažila jsem se před tím schovat, "dospět" , udělat úplně cokoliv abych si nemusela připustit, že MÁM tuhle absenci lásky a přijetí, že mi chybí možnost přijít a obejmout matku aniž by to bylo ohraničené, že mi chybí babička ke které "můžu utéct" a kterou budu zajímat já a ne milion pičovin z mého života, že mi chybí možnost držet z jedné strany mámu a z druhé tátu, že mi chybí pevná ale vlídná ruka rodičů v místech, kde jsem slabá (tzn. ADHD a spol)…bylo toho hodně a je to příliš osobní na to, abych to vypsala…A stejně osobní a ponižující a naprosto síluberoucí bylo prozření, jak to všechno, co mi chybí, stále a stále dokola hledám všude jinde (v přírodě, u chlapů, v pseudovztazích), přitom je naprosto bez šance to najít v čemkoli jiném než sama v sobě. Snažila jsem se všemožně vyhnout té přímé konfrontaci s tímhle faktem, bych si nemusela procházet "znovu" tou čistou bolestí, rozpáraným srdcem a vůbec roztrháním nakusy…Současně už ale nešlo couvnout. Nevím kde jsem vzala sílu, v tomhle mi nemohl pomoct nikdo, ale zpětně si uvědomuju jak MOC důležitá pro mě byla externí přítomnost Pierra . I přesto,že jsem mu nikdy konkrétně neřekla o tom, co zrovna řeším, vždycky nějak uměl vycítit, jestli má chlácholit (asi jediný člověk, který mě dovede houpat v náručí jako opravdu houpat, aniž bych se cítila hloupě/těžce/trapně), být přísný nebo jen pasivně existovat a sem tam se ozvat se zcelamimokontextníma věcma.
Postupně se začal mírnit a mizet pocit nulové sebeúcty, ponížení sama před sebou i bolest. Pokud by to někoho zajímalo blíž, asi už jsem schopna o tom něco blíž předat, ale myslím že ještě nějakou chvíli potrvá, než budu veřejně schopna popsat konkrétní stavy duše i těla v konkrétních situacích, kdy jsem fungovala cíleně "duálně" - tzn. reálně jednala dospělá Kristýna, ale vevnitř prožívala malá Kristýnka. Stejně tak ještě potrvá než budu schopna předat potřebná hojivá opatření, minimálně zezačátku, kdy každá taková "duální" ukončená situace znamenala dočasné vyhození z provozu a koncentrovaný růst a nabývání určité zkušenosti. Celé to mohlo trvat možná dva roky, možná to ještě částečně doznívá v určitých ohledech.
4. A pak (epic fail)- možná osobním vyčerpáním (cvokař ani jiná helphand nebyli), možná pocitem určitého maximálního vítězství, kterého jsem u sebe schopna dosáhnout - se to začlo celé obracet směrem, kdy jsem přestala na jakémkoli postoji vůči rodině pracovat, a zaměřila se pouze na to, co Já a co Já s Inuškou…Povolilo se sice spoustu zavřených dveří, ale šlo vesměs o možnost prohlídek bez průvodce. Čím lépe mi/nám bylo mimo dosah rodiny, tím méně jsem měla potřebu se jimi nějak dál zabývat. Zmizelo třeba jakékoli materiální propojení mezi mnou a babičkou, kdy tok peněz účelně směřoval k Ince a i ten byl značně "zastavidlován"…
Celkově z toho vznikl z toho takový "polofungující" model, kdy na jednu stranu došlo k útlumu konfliktů, ale vnitřní napětí ve všech zůstalo…A mám pocit, že čím dál od rodiny jsem byla, tím se napětí zvyšovalo. Ve mně ne. V nich. Bylo to hlavně proto, že jsem se nechala unést "vnitřní svobodou", zatímco materiálně (hlavně moje věci v Bystrci, popelnice z roku 2012, které platila matka, trvalé bydliště atd) jsem se nikam nehýbala…Zpětně to vnímám jako poměrně dost pokryteckou chybu, ale nenadělám s tím teď nic.

5. žij a nech žít...trvalé bydliště neexistuje, 90% věcí odvezeno. Závazky které se splní v průběhu nadcházejích měsíců a pak...pak se uvidí, co bude...Prioritně potřebuju řešit svoji vlastní rodinu (Inka a Václav), ostatní není jen věcí mojí. Psala jsem si s Jinovatčinou mámou několik mailů z pouti a potom, připadá mi, že jsem jí dobře popsala to, co jsem nastínila minule...že nejsem schopna sebe ani Inku vychovávat v dosahu lidí z mojí rodiny. Nezvládnu to, protože potřebuju zvládat další věci ze své pozice rodiče, a samořešící pozice (myslím tím, že jediná aktivita v naší rodině na změně stávající situace je pouze z mojí strany) mě odklání a vyčerpává...
Možná jsem prostě jen slaboch (často jsem nad tím přemýšlela, jestli neexistuje nějaká cesta, kterou bych mohla zvládnout, a během níž bych si dokázala řídit svoje věci okolo Inky, a já ji jen ignoruju/přehlížím), který si hoví v "nikdo nic nedělá, nikomu to nevadí"...
Spíš je mi to ale teď opravdu jedno. Rytmus a způsoby fungování lidí v Brně mám sice stále dost pod kůží (a těžko se mi některých tendencí, typických pro naši rodinu, zbavuje), ale neslučují se s tím, jakým směrem bych chtěla svůj/náš život vést.
A dokud se z toho neotřepu, dokud se nedostanu na pozici přirozeně fungujícího rodiče, nevidím smysl pokračovat v čemkoli co se rodiny v Brně týká.
Sobec...možná...Jak jsem psala minule, cíl rovná se vzájemné "propuštění se". Cesta dlouhá, priority aktuálně jinde.
životu zdar.

OT…Když jsme byly nedávno s Inuškou na návštěvě u Slovanky, a chovala jsem si její miminko, byla jsem fascinovaná (stejně jako kdysi u Inušky), jak kojenci prožívají všechno celým tělíčkem…Tak inspirativní…Pouhé zaostření na objevivší se předmět, a celé tělíčko sebou škubne, nožky sebou trhnout, hlavička cukne, ručky se rozkmitají…Je to pohyb celého těla, který probíhá páteří a zapojuje všechny svalíky a…velmi inspirativní…

depresivní deníček matky

17. prosince 2013 v 15:46 pod čarou...
Jsem aktuálně v situaci, kdy nejsem s Inuškou v kontaktu tak, jak by to bylo dobré. Je to čistě moje zásluha a (je mi to velmi nepříjemné) strašně si to vyžírám a zlobím se za to na sebe. Mám dost jasnou představu, co dělat a nedělat, aby se to neopakovalo, ale to nijak neubírá na pocitu, že jsem už nějakou dobu ZA limitem, který je únosný bez následků. Jde mi hodně těžko hodnotit situaci objektivně a koordinovat svoje kroky dál (o myšlenkových proudech nemluvě. Tam už jsem se vykašlala na jakoukoli "manipulaci" vlastní hlavou, a krotím to zvenku, tzn.autogenním tréninkem, meditací a modlitbou). Jde to hodně těžko. Mám tendence propadat záchvatům sebeobviňování, které ovšem nevede k ničemu, na čem se dá stavět, mám tendence padat do prázdna a jen tak hybernovat, mučit se výčitkami typu "tos posrala"…

Díky blicím záchvatům vím, proč je tohle šílení mnohem jednodušší než jakákoli racionální úvaha. Je to proto, že se něco děje. Probíhá akce, která je plná se vším všudy, maximální nasazení celého člověka při vyjádření niterních pochodů. Maximální prostor pro maximální prožívání. (tady je odkaz na článek z dubna 2011, kde se mi to povedlo krásně popsat http://fallencino.blog.cz/1104/takove-uplne-vsechno-a-nic-z-toho
a je hrozivé, že jsem se v některých pohledech vůbec nikam neposunula, protože naše debata s Rozcuchem u jeho babičky ...jsem někde kde nechci být...no, alespoň mám o čem přemýšlet, minimálně ve spojitosti s PAS)...
U topení se ve sračkách neexistují žádná omezení a lze to praktikovat kdykoli a kdekoli (k tomu, aby byl člověk úplně v prdeli nepotřebuje vůbec nic, zatímco umět se vyrovnat bez čehokoli je mnohem těžší, alespoň pro mě to tak bylo dřív, a pokud jde o velké věci, tak i nyní a myslím že to tak budu mít asi napořád…)…Navíc díky maximálnímu máchání se v tom člověk jakoby uteče od nutnosti hýbat se, protože je plně "zaměstnán" šíleným zatměním. Žádné varovné signály "už stačilo, jdi něco dělat", nedoletí přes tu tmu až tam, kde by byl člověk schopen naslouchat.

Protože tohle vím z dob intenzivních atak PPP, snažím se tomu teď nepodléhat. Jde to ztuha, a důvodem je prostý fakt, že na rozdíl od PPP, a vůbec čehokoli co jsem kdy posrala, se tady jedná o Inku, a to je nesrovnatelné s naprosto čímkoli doteď (dokonce i Jasanovo odchod, přestože co do prožívání byl mnohem intenzivnější, hodnotím v porovnání s tímhle jako téměř zanedbatelnou věc). Je to úplně jiný pocit selhání, než který jsem měla poslední měsíce, co jsme trávily v Brně a co byla poměrně intenzivně v kontaktu s rodinou. Tohle je moje osobní selhání na čisté rovině já-ona. Nic víc.

Potřebuju napsat, že to začlo v půlce listopadu, kdy se přestalo jednat o nějaké dospělácké předpoklady, ale kdy Inka sama vyjádřila, jak se cítí a co chce a hlavně co potřebuje a co se děje, když se jí toho nedostává...
Dva měsíce bez mé přítomnosti - tolik Inka potřebovala k tomu, aby si udělala jasno v tom, jak jí je, s kým chce být a kde chce být (ráda bych napsala, že to píšu bez jakékoli záště vůči Václavovi a všem zůčastněným, kteří se o Inku většinu z těch dvou měsíců starali v době, kdy jsem byla pryč) .

Teď je to měsíc od tohoto předání informací, a …ano, je to jen měsíc, a během té doby jsme se dvakrát s Inuškou vícedenně potkaly (o telefonování netřeba mluvit, ) …I přesto každý jeden den, speciálně tento týden, kdy vlastně vůbec, ale vůbec nic nedělám protože jsem nemocná a i kdybych nebyla, pracovní vytížení by bylo velmi nízké ( o tom budu psát zvlášť), cítím, že jsem udělala v půlce listopadu chybu, když jsem Inku okamžitě nevzala sem a odložila/zrušila pracovní závazky tady.
Následky této chyby jsou například - Inčino "mami, nezavěšuj ještě prosím…", což se u nás NIKDY nevyskytovalo, hysterické loučení pokaždé když odjíždím (což se u nás taky NIKDY nevyskytovalo), když přijedu Inka se mi snaží permanentně něčím "zalíbit" (předvádí se, neustále vyžaduje moje kladné hodnocení, nabízí mi aktivity, které "to by tě mami určitě mohlo zaujmout…"), což se u nás také NIKDY nevyskytovalo, touha po organické stravě, Inčino zhoršené zdraví celkově, regrese v paměťových schopnostech (zapomněla víc jak půlku básniček, zvířat a dalších věcí, které jsme se spolu za uplynulých 6 let naučily), opětovně se objevily problémy s nočním chozením na záchod. Stydím se za to, ale mám nekontrolovatelný záchvat pláče a unavuje mě často opravovat překlepy, takže to kdyžtak omluvte...
V čem se zlepšila je rozhodně kreslení a výtvarno obecně, které mě ale vevnitř spíše děsí, protože mi to připadne téměř jako útěk, a on to i útěk je…Na jednu stranu mě těší, že její práce byly hodnoceny kladněji než práce dětí o rok i dva starší, na stranu druhou je mi to líto…

Je mi to celé hrozně moc líto a to i přes to, že mám zcela jasně kladný pocit v otázce "nápravy". Vím, že mám schopnost dát to do pořádku. V emočním rosolu, který teď mám, mě napadají velmi teatrální věty, například "udělám vše proto, abychom byly spolu a je mi u zadku, jaké prostředky k tomu využiju"...Je to obvyklé stejně jako miliondeset různých žvástů, které ze sebe lidi dáví, když si jistojistě uvědomí, že jsou v koutě. Slibování, silácké řeči, škemrání…je ale strašně ponižující zažívat to sama se sebou…

Jediné, co má v tuhle chvíli smysl, je vyrovnání se s tím, co se mi děje, v ideálním případě si odpustit (protože ve skutečné otázce odpuštění JE/ BUDE jen Inčiným posudkem, zda mi bude mít CO odpoustět, a zda mi to odpustí…nikdo jiný tohle nemůže posuzovat), a neřešit co je špatně, ale co se dá zlepšovat. A zlepšovat to. A začne to zítra, tzn. 18.12., kdy budu fyzicky schopna odjet z Rajchu a psychicky taky, povezu vytoženou panenku a taky kadeřnické nůžky, kterýma po několika měsících trvajících naléháních vytvoříme z princezny (Inka má v současné době úplně nejdelší vlasy, jaké kdy měla...přidám nějaké foto), lehce futuristickou dámu (aneb opět asymetrie), a vůbec …budeme.

Docela mi v procesu - vyrovnávání se se stávající skutečností - pomáhá vědomí odseklé rodiny v Brně. Psala jsem před pár dny v emailu Rozcuchovi, že setkání (možná hodinové a bez Inky) vnímám zcela účelově, předání věcí. Nic víc tam není. Nejsem rozladěná z toho, že ještě několik interakcí proběhne během následujících měsíců, nemám z toho strach a ani to vlastně nijak neřeším. Je to pryč. Necítím nic. Necítím jakoukoli potřebu čehokoli krom jedné citlivější záležitosti okolo dědy, ale to jsem psala Rozcuchovi a stačí mi to proteď nechat u něj…

Přemýšlím, že to možná vyznívá tak, že pocit selhání s Inkou vyrovnává dobrý pocit ze zbavení se rodiny v Brně…Tak jsem to nemyslela. Myslím to tak, že jakékoli kroky, veskrze vše, co dělám a budu dělat, mohu ovlivnit pouze já (lehce zobecněno). Všechny děje, situace a konkrétně třeba i aktuální sračky jsou čistě moje záležitost, kterou neovlivňují žádní další činitelé (tzn.vůbec se nemusím zabývat, jestli jsem v prdeli víc, než bych musela, protože řeším víc věcí atd atd)...

V normálním případě se člověk dovede svobodně pohybovat/dělat věci/žít i za přítomnosti rodiny. Mě se to nepodařilo. Nepodařilo se mi najít si verbálně-vyjadřovací cestu ani k matce, ani k babičce, a vlastně k nikomu z nich. Přestože odezněly ty nejhorší konflikty a nedorozumění (moje začáteční deníčky magora), a přestože jsem se přestala mrskat v síti, kterou nikdo nedržel, celkově se situace nijak nezlepšila. Jen se odstranily určité nánosy hnusu a odhalila se některá místa, kde se dalo relativně klidně koexistovat. Relativně…

Abych to přiblížila ( a abych se vypsala jiným směrem): S mým lepšícím se stavem ve mně ale narůstala potřeba nejen koexistovat, ale být celistvě v klidné koexistenci, žít v prostředí, kterému rozumím a které rozumí mě. Neuvěřitelně moc mi v tomhle pomohli lidi okolo LMŠ v Předkláštěří, protože to jsou přesně lidé, kteří následují a uznávají hodnoty, které nemají moc společného s překombinovaným Světem, současně však respektují jeho běh, pravidla a způsoby. Tyhle lidi jsem byla schopna chápat, a přestože proběhlo několik "konfliktů", průběh jejich řešení a vůbec všeho okolo byl srozumitelný a oboustranně pečující a nesobecký. Také mi v tom pomohla Mona a naše fungování, Tom a noosféra mezi náma, pomohl mi v tom Jasan se svým zájmem o Inku, pomohla mi tichá podpora Vendy a o kus víc poté, co jsme se i seznámily naživo…Ti všichni, lidi kteří jsou v mém životě skutečně, ne nějak napůl, snově (nevím jak se mám vyjadřovat o existenci mé rodiny v mém životě…nechci použít žádný negativní výraz, ale "napůl" nebo "snově" to taky nevyjadřuje…Možná že "tak jak se to zrovna hodí" to vystihuje nejlépe), mi pomohli při rozhodování opustit tuhle skupinu lidí.

Odstěhování se loni v prosinci bylo velmi podstatné pro všechno do té doby. Poprvé v životě jsem se ocitla napevno v jiném městě, regionu, prostě celistvě pryč (samozřejmě věci zůstaly v Bystrci, ale původní plán byl odvést je a s tímhle plánem jsme se stěhovali). A zjištovala jsem stále dokola, že ty všechny komplikace na Muně(a bylo jich hodně, vlastně to bylo co do četnosti stejné jako doma v horších obdobích), mě vůbec nepoškozují/neničí/neoslabují takovým způsobem, jakým jakékoli interakce doma. Opakovaně jsem zažívala do té doby nepoznané pocity…a tam jsem také došla k rozhodnutí, že věci nemůžou být tak, jak byly doteď. Nemůžou. Pozorovala jsem Inku a pozorovala jsem také, jak mě naplňují a nenaplňují dny bez ní. A přestože by mohl Rozcuchovo odstup svádět k předpokladu, že právě tohle mohlo být činitelem, tak rozhodně z vlastních pocitů vím, že ani sebehezčí chvíle mě nepustila dál, někam do míst, kde by Inuška nebyla…
Někdy začnu přemýšlet nad tím, jestli bylo zapotřebí TOLIK toho všeho k tomu, abych si něco uvědomila opravdově a TRVALE…Jsou to nikam nevedoucí přemýšlení, kterému se už snažím vyhnout, protože to proběhlo a potřebuju se věnovat hlavně aktuálním věcem…Asi bych byla ráda, kdyby mi někdo řekl, jak to bylo/je. Radu ohledně toho, jak vnímat, co JE a co NENÍ potřeba, už nepotřebuju (samozřejmě vítám doporučení), protože jsem došla na konec svých limitů, které jsem netušila, kde jsou…Mám tak poměrně představu o rozpětí "středové" rozlohy, aneb o prostoru, ve kterém se mi pohybuje dobře a bezpečně, a aniž bych tím vypadávala mimo Svět. Kouzelné mi na tom připadá, jak se každým okamžikem mění velikost celkových možností…Nicméně něco jako "zlatý střed" zůstává, a modifikuje se stejně jako pomyslené okraje/lemy….

Inka coby život, kterého se nepokoje v naší rodině nedotýkají, protože vůči ní všichni (já, matka, sestra, babička, otec, děda, Václav i jeho rodiče) jednají s dobrým zájmem a vesměs čistě, byl jakýmsi mezníkem celé jaro až do začátku léta. Přestože návštěvy v Brně byly zřídkavé, začly se objevovat krpy v jednání směrem k ní (například babiččino teroristické vyzvídání nebo manipulativní posedlost materiálníma krámama).
Když jsme se potom na přechod jara/léta vrátili a fungovali v Brně, registrovala jsem celkové zhoršení situace.
Téměř všechny a zlepšení, ke kterým došlo v uplynulých letech, sežrala bezedná malomocnost naší rodiny…Připadá mi to trochu hloupé takto to popsat, ale nenapadá mě nic jiného co by to dovedlo vystihnout…Vystihnout tu neuvěřitelnou skutečnost, že se opravdu stalo, že rodina zaujmula postoj, že to celé nic neznamenalo…Že to všechno, co se stalo v posledních letech, dohromady netvoří určitý celek, který se formuje. Začaly se objevovat naprosto stejné konflikty, fráze a postoje vůči mě, jako se objevovaly před tím, než jsem začla něco dělat v roce 2010. Nezůstalo prakticky nic z toho, co jsem poměrně složitýma cestama nacházela v uplynulých letech jako možné a fungující spojky mezi náma…

Posledním hřebíčkem do rodinné rakve bylo několik střetů mezi Inuš a babičkou, které pramenily z babiččiny "neomylnosti" a naprosté netoleranci vůči Inčiné přirozenosti a věcem, které má osvojené od rodičů (tzn. To, co by měla respektovat celá rodina).

Takže jsem se vykašlala na všechny "dořešování", vysvětlování, všechno, co jsem tady a v sobě několik let plánovala, konstruovala... Víceméně jsem si uvědomila, že celé mé snažení skončilo "odchodem dítěte" (viz další článek), a že na další kolo ( tzn. vyrovnání pilířů a nějaké OBOUSTRANNÉ rozloučení se, kdy obě strany budou mít stejně jasno a bude to v souladu), teď nemám dost sil, a ani prostor (na tohle možná ani sama nemám…Dřív to šlo mimo rámec mých představ, ale teď si dovedu představit soustavnou práci s rodinným terapeutem nebo nacházení síly a řešení situace s potenciálním partnerem)… Vím, že to chci dořešit, ale že coby dospělý jedinec mám priority jinde, a že absence další lásky od lidí z mé rodiny není to, co prožívám…Pocíťovala jsem totiž HLAD po hlubším vlastním mateřství…což rozvolněněji znamená potřebu rozvíjet/nacházet dospělé ženství…

Pochopení souladu mezi matkou- partnerem a matkou-rodičem (aneb nejsou dvě funkce, ale jedna) mi trvalo a asi stále trvá, a nijak moc s tím dál nehýbu. Protože narozdíl od partnera mi totiž Inuška chybí doopravdy a ve všem. (Asi to zní tvrdě, ještě o tom budu psát, protože konverzace s Rozcuchem přinesla velmi blahodárné informace, aneb jeho vyjadřovací schopnosti dost pokryly moje doposud nepopsatelné reálie).

…jediné, co mi teď opravdu dovede mírnit TMU, kterou mám, je vědomí, že tu jsem celistvě od začátku do konce jako matka Inušky, a že tu od ní od začátku do konce neutíkám, a že moje nemoc je určitý stav, který bych neignorovala ani v její přítomnosti.

Katarzia

16. prosince 2013 v 19:49 inspirace

... obě dvě chci věnovat tomu, co vypadává ze všech emailů a vůbec všech myšlenek a pocitů...aby bylo lépe

předvánoční

16. prosince 2013 v 18:37 deníček
Blíží se Vánoce. Včera jsme se spolubydlícím donesli stromeček. Z lesa. Vlastně to není stromeček, ale kus pořádného stromu...Padlého smrku. Vyvrátila ho vychřice minulý týden anebo o týden dřív, to taky šíleně foukalo. Mám z toho dobrý pocit vzhledem k tomu, že bych už nepořídila uřezaný živý, umělý mě znechucuje a když myslím na náš poslední v květináči, který jsme nakonec nepřesadili, ale nechali růst dál v těsnotě květináče, připadne mi letošní úlovek jako naprosto skvělý :)

Vedle dveří na chodbě visí smrkové větve, na nich sušené ovoce, barevné lýko a červené mašle. Vypadá to hezky, a zůtulňuje to "kuřárnu" (původně zamýšlený privátní koutek s knihovnou a pohodleným sezením na paletě, který jsem vytvořila a který mě baví :)...Žel - od včerejška si jej zabírají i sousedi, což je poměrně nepředpokládaná situace a nebaví mě tam za nimi chodit - jsou to mladí Češi, Slováci a Poláci s íkvé tykve a nemám náladu na přítomnost kohokoli dalšího).

Nevím kde jsem nechala všechny slaměné ozdoby, možná že zůstaly někde v Bystrci, je mi to jedno, naprosto automaticky jsem se pustila do ozdob šitých, což mě v průběhu procesu výroby začlo bavit. Inuška mi bude ještě během týden pomáhat. Bude to moc hezké, barvy k sobě ladí a látky jsou tak příjemné a vycpávka tak měkká...Až bude stromek nazdoben, budu fotit :)
Nemám napečeno žádné cukroví krom perníčků a zázvorek. Asi to vyplývá z toho, že Inka moc tohle neprožívá, takže nemá smysl řešit kolik druhů, ale je třeba dívat se na to "technicky" - co Inka bude jíst? Myslím že uděláme trvanlivé košíčky, které budu moct plnit podle vším možným podle aktuální chuti ještě v lednu/únoru, a nějaké vykrajování. Spolubydlící slíbil linecké, tak jsem zvědavá.
A na Štědrý den půjdeme ven plnit zvířatům jesle, budem zpívat koledy, budeme koukat na pohádky a zastavíme se v kostelíku pár kilometrů odsud pozdravit katolického Ducha vánoc.

Letos poprvé neproběhne žádná interakce s rodinou v Brně. Mám velké dilema ohledně dárků, nemám se podle čeho rozhodnout. Jinak se cítím velmi dobře a klidně.
Přemýšlím nad tím, jak bude Inka vzpomínat na svoje Vánoce v dětství...Pokaždé jinak, pokaždé jinde a pokaždé s někým jiným, ale přesto se stejnými "pravidly"...
.
Po velmi dlouhé době beru antibiotika. Nasadila jsem si je sama (aneb v lékarničce pár krabiček, které jsem nevyužila v minulosti), protože strach z možného onemocnění byl mnohem silnější než potřeba držet se přesvědčení že atb jsou zbytečná zátěž pro tělo...
O co šlo?
O ucho. Představa, že bych absolovala (opět) zánět středního ucha, resp.tu bolest, byla mocná. Po dnu a půl nepříjemného pocitu na hranici tlaku a právě oné zmiňované bolesti uvnitř, kterou vata s meruňokovicí nevyřešila, a v kombinaci s dalšími hnusy v té samé polovině hlavy, jsem se rozhodla pro atb.
Není mi z toho dobře, připadám si jako v nějakém polopolovičním provozním stavu. Bez energie. Bez chuti a hladu. Bez zdravé barvy v obličeji. Dovedla bych XY hodin jen tak cíleně ležet a nic z toho. Vyčerpává mě čtení knihy. Když jsem zpracovávala těsto na chleba, myslela jsem, že přijdu o ruce.
No, ale není mi špatně. Prostě polostav polovičatosti.
Příjemné v tom všem je moje tělo, které sice dostává zabrat, ale zato perfektně zpracovává veškerý příjem. Vypustila jsem (jako se to u problému s uchem dělá) bílkoviny, cukry a bílé pečivo, takže víceméně jím pouze nejpřirozenější potraviny, které vzhledem k nechuti jakékoli větší aktivity, konzumuju převážně syrové.

Zítra v poledne končím s atb, takže do Vánoc dost času na regeneraci.
...

Chybí mi sníh.

pátá dohoda

11. prosince 2013 v 10:34 inspirace
...
kupodivu vnímám čas do konce roku jako ohromný prostor...kdy se dá stihnout všechno.

malinká interakce

10. prosince 2013 v 14:19 deníček
...všechno se hýbe dál. Největší krize nejsou vůbec žádné krize.
Vrátila jsem se z Cesty zcela plná milosrdenství a vůbec všeho, první zápich v ČR v hostelu v Plzni, kde jsem potkala V. a následně M., z původního plánu jen se někde o samotě vyspat po třech dnech v kamionu nebylo nakonec skoro nic, což nebylo nijak špatně.
Druhý den oběd s V. a jeho přítelkyní, a následně cesta historickým obytňáčkem s V. a jeho psem napůl cesty k Rozcuchovi. Rozměnit poslední eura a přijít do vlaku půl minuty před odjezdem.
První vlak po několika měsících.
Samozřejmě že jsem jela pozdě. Bylo mi to jedno. Potkat se s Rozcuchem v barevném náručí podzimní Šumavy. Čaj a cigareta. Nic se nezměnilo a přesto je všechno jinak.
Hodiny a dny bez odpočtu, chaloupka a malinká babička, čaje a spousta hovorů a procházení a válení se v peřinách. Všechno opravdové, všechno plně. Přijímání se o několik levelů výš než dříve. Privátní výlet na Kašperk, podívat se kde jsme to stáli s Blondiem pár let nazpět a usmívat se přitom stejně jako v Paříži pod eiffelovkou měsíc a kus nazpátek, protože nic nebolí a všechno je tak krásně prosté...
Nepřicházející city. Letní záležitosti jsem zpracovala dobře, ale důvěra zmizela. Asi poprvé v životě vedu neuvěřitelnou blízkost s benefity naprosto racionálně a nemám v úmyslu jakkoli to měnit.
Tak zvláštní...Situace, kdy se všechno jakoby obrátilo...Kéž by byl Rozcuch takový v době, kdy jsme se poznávali nebo loučili...Mám za krkem zamilovanost, je to hodně příjemné...a přesto je naše postavení nevyrovnané a já jsem dospělá.
Možná bych si přála aby se snažil, aby to cítil natolik intenzivně, že se prostě bude snažit, aby to k něčemu bylo. Spíš si to ale nepřeju, protože mám spoustu věcí k řešení a potřebuju si to řešit sama.
Dny s Inuškou plné radosti i starostí. Systém, který jsme s Václavem považovali za dobrý, selhal.
Stěhování věcí do Rakouska.
První návštěva APLy v Praze s matkou. Naprostá katastrofa spočívající ne v odhalení nových informací, ale v čistém "tak to tak opravdu bylo".
Alkoholový několikdnítrvající opar, kterým nic neřeším, jen se v tom vezu a je to fajn. Plzeňský víkend v Rozcuchovo společnosti, po roce setkání s R., obědovečeře s rozcuchovo mámou, cesta na Jih.
Založení hudebního projektu s Rozcuchem.
Vymena nazoru a pohledu se spolubydlícím.
Podstatná řešení s Václavem.
Otisky Cesty přenášející se do běžného provozu.
Setkání s Tomem.
Emaily s M., s nímž to bude větší.
Projektové nesetkání s Krvavým v Praze.
Spousta nepříjemných povinností.
Emaily s Jasanem.
Vánoční pečení s Martinkou.
Rozcuchovo odjezd zpět do Zámoří.
Inuška a Inuška.
Pád veškerého očekávání v Rakousku.
Emaily s Jasanem.
Otevřené dveře.
Síla, energie a absolutní racionálno.
Interakce se ženatým spolubydličovo kolegou.
Těšení se na Zuz a Vendy a vůbec.
Správný čas.
Správný čas.
.................................a neposrat se z největší materiálně- existenční krize, kterou mám.

o démonech...19.11.2013

7. prosince 2013 v 15:44 deníček
Vnitřní prázdno. Myslela jsem si, že to nebude bolet, nebolí to, ale pocit nějakého klidu ze sebe rozhodně nemám. Venku je hnusně, ale říkám to jenom tak, protože se brouzdám v plytkých a naprvnípohledsezdajících věcech. Obleču se a půjdu ven, malé kolečko po známých silničkách a cestičkách, všechna pole jsou už oholená, vypadá to docela jinak než v létě. Štve mě, že jsem nechala sportovní boty u Vendy, protože potřebuju běhat, ale pro dnešek nevadí, pak už je středa a ve čtvrtek v noci nebo v pátek ráno budu v Brně a tam si je vyzvednu.
Žiju poslední dny v chaosu. Nijak se nesnažím o odstup, jediné, na čem pracuju, jsou pevné body v každém okmamžiku a tím to asi končí. Stydím se za to trochu...Nejraději bych nechala zmizet spícího Rozcucha a všechny jeho věci z tohohle pokoje tady na farmě, nechala bych zmizet Inušku a čtvrteční APLu a Brno a stěhování bych odsunula aspoň o týden dál, všechny magistráty a dopisy a úřady bych taky posunula, plánovanou rozlučku v sobotu bych úplně zrušila, a zůstala jen sama v sobě, s časem na běhání, procházky, psaní, cvičení, hudbu a spánek. Tečka.
Včera jsem myslela na lidi z Francie, kterým chci napsat ještě do Vánoc. Myslela jsem na ten klid a soulad všeho se vším, který jsem dýchala celou Cestu. Vím, že není možné udržet si to v běžném životě, ale rozhodně vím, že existují způsoby, jak se tomu blížit.
Myslela jsem na Gijoma, který právě vyráží na Nový Zéland. Myslela jsem na Hannah s Danielem, kteří jsou teď asi někde v půlce Španělska a v SJPDP nenašli ani čárku o tom, že jsem tam byla. Myslela jsem na paní z Blaye a taky na Guillauma, na Otce z Artenay a sestry z Carmelu v Molineuf, myslela jsem vlastně postupně na všechny lidi, které mám už třetí měsíc v životě tím nejhezčím způsobem, a od kterých jsem se během posledních dnů odchýlila. Není to zapomínání, je to obranný mechanismus chaosu, který se snaží "zmizet" určitý řád. A já teď nemám sílu vzdorovat, a v každém okamžiku v sobě cítím radost z toho, že ti lidé existují.
Vzpomněla jsem si na ženu se psem-démonem, kterou Coelho popisuje ve svém Deníku Mága. Ta žena psa přijala, zcela se podřídila faktu, zmenšila své potřeby a stala se tak...jakou vlastně/čím vlastně?
K čemu to vlastně mělo vést? Co přivede člověka k rozhodnutí smířit se s neodvolatelným faktem, který na první pohled nepřináší nic dobrého? Myslím, že je to ten utajenější druhý pohled - klid a jistota. My lidi jsme hodně ustrašené existence, stále se snažíme opanovávat prostor okolo sebe, abychom věděli, znali, a mohli se cítit jistě, vedomě a mocně (rozuměj - nebáli se a cítili se bezpečně). Stále dokola potkávám mocné lidi, kteří jsou ovšem vevnitř rozsýpající se skládačka. Hodněkrát jsem přemýšlela, jestli to vidím proto, že jsem sama taková, něco jako vrána k vráně,
ale vzhledem k tomu, že zatím nejsem mocná a poslední roky mám docela dobrý pocit z toho, že to uvnitř chrastí čím dál míň, tak nevím...
.
Držet si "démony", kterých se prozatím neumíme zbavit, blízko u sebe a vnímat je, protože je to nejlepší způsob, jak se nebát, anebo se nezbláznit. A pak se (opět) vynořuje fakt, že většina lidí u téhle blízkosti zůstane. Někdo dokonce vodí svoje prokletí za ruku životem, veřejná demonstrace lidské jednoduchosti, kdy je dotyčný vnímán coby hrdina.
To je on, ukažme si na něj, ten se s tím dovedl vypořádat, ten má jasno...
A ti skuteční démoni, ti se chechtají někde mezi úpony hrudního koše a svědomím, s břichama plnýma hladké svaloviny, krve a vlastních chcánků.

...
6.12. - myslím na Rozcucha, který zž čtvrtý den medituje v klášteře někde v zámoří a na to, co to přinese. Myslím na Monu a Banalitu a KN a Toma a Vendy a Samuraje a Krvavý a M. a VP a vůbec na lidi, se kterýma mě pojí virtuální mosty.
A konečně mám jakož takož protřízeno všechno z Cesty, tak snad budu sypat...