Listopad 2013

další kapitola

10. listopadu 2013 v 23:24 pod čarou...
Mimojiné čtu někdy i cizí blogy, a některé mě zajímají víc než zbytek. Některé se mě dotýkají v hlubším slova smyslu, některé sleduju pro pobavení a pak je tu blog toho samuraje, kterého vůbec neznám, ale podepsala bych se pod víc než půlku a ještě třetinku k tomu z toho, co píše.
Je to hrozně zvláštní pocit známosti bez absolutních souvislostí, několikrát mě to skoro vytočilo, několikrát jsem měla potřebu okamžitě zanechat nějaký kontakt na sebe s jistojistou jistotou, že jestli se potkáme naživo, bude to Velký a že je zcela jedno jestli v dobrým nebo zlým.

Od zimy ani čárka. Neklidný vývoj, přelámat se pro trochu pohybu...
Před pár dny jsem se vrátila, a bylo co číst.
A já chci taky napsat, že jsem vlastně nikdy nebyla schopna napsat, že mám hodně věcí hodně na háku, že je mám na háku zcela přirozeně, a že je hodně těžké s tím žít.
A že za poslední měsíce mám opravdu hodně dobrý pocit z toho, kam směřuju, co si (ne)buduju a jak se to vůbec celé všechno děje.
Přešla jsem na nějaký jiný level, nemám už potřebu jakkoli se "testovat", pracuju teď na tréninku osvojovaných dovedností. Těší mě to.
Mezi říjnem a listopadem jsem přestala blokovat intuici, mezi červencem a listopadem jsem došla na konec svých možností ve smyslu toho, co mě činní šťastnou, co mě naplňuje a přináší nejen radost, ale i plné uspokojení.
Zjistila jsem, že je to hodně vzdálené Světu, je to hodně vzdálené vpodstatě čemukoli běžnému, každodennímu a dobře srozumitelnému pro společnost.
Můj ideální svět by se skládal z ničeho, kouska vlastního prostoru, věcí a lidí které by mizeli ihned po jejich užití, ticha, dobrého jídla, dechu, melodií, dětské inspirace, spánku, tepla a možnosti fyzicky se pohybovat.

Nemám tendence hledat nové cesty.
Velice mě těší, že se teď vracím a budu vracet a hledám a budu nacházet fungující průniky v místech, které znám z minulosti,
místech, které mě nedělají dobře, ale nejsou pro mě už ohrožením ani nebezpečím.
Cítím maximální jistotu a podporu.
...
Než jsem odjela, myslela jsem na Cestu jako na prostředek k něčemu.
Mám neodkladný pocit, že to něco bylo to samotné rozhodnutí jít, protože...už nějaký den nechodím po žádné oficiální cestě nebo značce, jsem navrácená do provozu, ale z Camina jsem neslezla a nemyslím, že z něj budu scházet.
Věci, které se děly na poutní cestě, nejsou o nic výjimečnější než ty, které se děly předtím nebo které se dějí teď.

A o tom to je.
Jsem o kus dál, kdy se můžu učit přijímat větší věci, aniž by to končilo v křečovitých pokusech o objektivitu.
Čas, který jsem věnovala sobě bez konkrétních záměrů, doplnil a vyvážil všechny snahy, často podkreslené tvrdou disciplínou.
Čas, který jsem věnovala sobě bez konkrétních záměrů, nenesl stopy úzkosti. Nebylo jednoduše kde ji vzít...moje přirozenost se nedostala do takových situací, kde by nebylo dost prostoru,( a když už bylo těsno, bylo to v příjemném prostředí)...

Sečteno podtrženo - v zrcadle vím, co vidím.
...