Srpen 2013


o pohybu

30. srpna 2013 v 20:30 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Něco o pohybu na farmě
(přednastaveno)

o neúplnosti...červenec 2013

30. srpna 2013 v 17:44 deníček
(přednastaveno)



pro lepší noc nebo dobré ráno

28. srpna 2013 v 23:58 inspirace

úplně úžasná pasáž od 3:51...a vůbec :)...
(originál klip je také dobrý : http://www.youtube.com/watch?v=-E2K3EJ5RTY )
---------------------------------------------------------------------

vzpomínám na Zuz a hoopování...:)
.............................................................................................................................................
...tak...na rozloučení...


o zvířatech, prasatech nejvíce

28. srpna 2013 v 17:30 deníček
Navazuju na http://fallencino.blog.cz/1308/denicek-iii

Brno v dlaních I. ...léto 2013

24. srpna 2013 v 13:01 deníček
...sborníček zápisků...
.
...
.
Být bezdomovcem v rodném městě je zkušenost, kterou jsem si vždycky představovala jako něco, co pokud zažiju, bude v návaznosti na úplné nezvládnutí svého života, propad do alkoholu nebo absolutní nezájem o cokoli.
Realita je úplně jinde.
.
Teď je to prakticky dva měsíce od chvíle, co jsem vyklidila všechny svoje věci v bystrckém bytě, různě (ne)šetrně je ukládala do krabic a pytlů a plnila jimi neobytné prostory našeho paneláku.
Prakticky dva měsíce od chvíle, co jsem hodila klíče do schránky a šla na magistát zjišťovat, jak je to se zrušením trvalého bydliště.
V půlce července jsem sbalila všechny věci z Muny, nechala si je dovést do Brna (děkuji moc KN a Pepimu a Martinovi, že přežili a zvládli naprosto odlišný průběh dovolené, než bylo zamýšleno).
Neměla jsem a nemám v plánu hledat si nějaké zázemí, protože takové mohutno, které se děje, nedovedu ohýbat a přizpůsobovat svým (ne)představám o tom, co bude fungovat v komplexní budoucnosti.
....

Viděla jsem se s Tomem, po XY měsících (skoro roce), kdy intenzivně probíhaly jen music and fotomaily, zřídkakdy email či sms.
Neměla jsem přesto ani jednou pocit, že bychom se ztráceli, takže poněkolikáté tady na blogu šťastně píšu o tom, jak krásný a naplňující je naše užtřetíroktrvající přátelství s Tomem, a že to loňské půlroční zintenzivnění na rovinu partnerskho vztahu, který ale narozdíl od přátelství nefungoval, nepřineslo žádnou změnu v přístupu a ....prostě když něco JE, tak JE.
Dlouhá vycházka kolem všech Jedovnických rybníků, posezení na topince a kofole, všechno známé a příjemné, odvést kolo do cykloservisu a pak u Toma doma, jako doma...
Mrzí mě, že jsem nenapsala nikdy o tom, jak MOC jsem nasávala atmosféru u Tomů doma, a jak moc mi to pomáhalo v boji s ppp. Ono totiž Tomovo rodina je taková, která naplňuje většinu mých hluchým míst. Všudypřítomná láska a péče, nepodmíněná ničím proti vlastní přirozenosti, smysl pro zdravý lifestyle, pochopení a podpora, zájem o každého člena rodiny, pořádek...
Z toho vyplývá dalších XY podmnožin toho, co se mi líbí, třeba společné stolování, výlety, práce na zahradě nebo chalupě...
A mě to hojilo, dávalo mě to tolik potřebný prostor pro klid, bezpečí, cítila jsem se přijímána...Bylo úžasné být součástí toho (protože jsem se u Toma vyskytovala), a je úžasný být toho součástí pořád, protože jsem u Tomů doma jako doma, a i když se tam teď objevím tak jednou dvakrát ročně, je to neměnné,
čekají mě moje modré papuče, hrnek kávy, něco na zub (tentorkát to bylo nakrájené ovoce, výborná rajčatová polévka s nasekanou petrželkou a sýrem, a zapečené kolečko cukety s rajčátkem a sýrem),
milé popovídání s mamuškou, holčičí splk s Tomovo sestrou, trocha filozofování o zdravém životním stylu s otcem, a hlavně příjemno s Tomem.
Povídání povídání, a pak na dvě hodiny hurá k počítači........:-)

A když jsme se bavili o farmě a já popisovala svoje stavy a propady ze začátku, (včetně třídenního padání vlasů a ekzému, který mi pokryl ruce a další části těla, loupal se pomalu do krve a bolel, a o kterém jsem nechtěla napsat dokud se na to nebudu cítit),
Tom přišel s myšlenkou, že jsem prožila něco jako "světelný šok".
Světelné podmínky mohou mít silný vliv na celkové fungování člověka (je to docela známý fakt). Já jsem zvyklá bývat mezi stromy nebo domy, obecně by se to mělo dát nazvat prostředí, kde je hodně "stínidel",
zatímco tam všude okolo farmy byla pouze pole a rovinky, a tedy o dost více světla a jasu.
A že jsem to pravděpodobně příliš nezvládala, a že aklimatizace s sebou může přinášet mnohé.
Vzpomněla jsem si taky na nemocnici, a co dokáže stálepřítomné bílé světlo
...

48hodin a možná i o kus dýl se Zuz. K výletu můžu vyjmout kousek z korespondence Rozcuchovi: "...bylo to hodně dobré, docela brzo poté, co sme vysedly z autobusu, začalo foukat, nejprve zlehka a potom víc a víc, pršelo spousta listí a nebe bylo tmavší a tmavší...Když jsme vyšly z lesa u Ochozu, solidně se už blýskalo a hřmělo, ale pršet začalo až poté, co sme zalezly u zastávky do hospody počkat, než pojede bus (neasi :-) )...",
potom spousta projektového konání, natáčení videa, sestavování časového harmonogramu, a osobní setkávání se na neverbální rovině.
Bylo pro mě zase nové být takhle u Zuz se Zuz, ležet si na postelích, povídat si o holčičích věcech (opět jsem překonala své dosavadní hranice a zjistila, že se dá mluvit i o dost citlivých tématech, aniž by to mělo znamenat důvěru s očekáváním blízkosti kamarádství),
jíst spolu u stolu, dělat společně nebo každá svoje v jednom pokoji, večer se spolu dívat na film - doporučuju - http://www.csfd.cz/film/311967-hon/
a nedělat si vzájemně nepříjemno svou přítomností a situací, kterou k tomu došlo.
Vzpomněla jsem párkrát na Munu, kam za mnou Zuz v zimě přijela, stavěly jsme iglů, zpívaly dvojhlasy z not, vařily jídlo a ráno si dlouho povídaly zalezlé v postelých pod teplýma peřinama,
a jak z téhle návštěvy vznikl celý projekt o ppp,
a to vše, aniž bychom měly tendence stavět uměle mosty mezi našimi světy.
Jsem za to ráda, i když je několik aspektů, které mě trápí a štvou, a se kterýma zatím nevím, co dělat nebo nedělat, ale věřím tomu, že věci mají řešení.
Děkuju Zuz.
....

Jedno ráno esemeska od exekutora, který přišel pro věci do Bystrce. Situace, která krásně vypovídá o tom, jak jsem neuměla řešit věci. Vím, že někde ve sloze s formalitama budu mít papír z roku 2010, na kterém bude napsáno, že mám dodat nějaké dokumenty dokazující skutečnost rozhodnou pro zrušení exekučního rozkazu,
a taky vím, že někde budou dva papíry s těmito skutečnostmi, který jsem (napsala bych ASI, ale vzhledem k tomu, že exekutor přijel, musím napsat URČITĚ) zapomněla odeslat, a taky budu mít někde papí z roku 2011, že je mám poslat jinak bude exekuce vykonána,
a že jsem nic neposlala.
Telefonát s matkou, která z toho měla malou smrt, vůbec se tomu nedivím, vrcholně se stydím.
Výsledkem jsem lehčí o prakticky veškeré finance, což je překvapivě mnohem lépe snesitelné, než by mě kdy napadlo,
a to i přes fakt, že moje cesta do Santiaga bude muset o týden dva počkat (a tedy se i zkrátit).
Pojedu zpět do Rakouska, budu tam v jedné lesní školce pomáhat s přípravou na školní rok a asi budu s farmářovic holkama, vyzvednu peníze za srpen, podepíšu předběžnou pracovní smlouvu od půlky listopadu 2013, která mi zaručí, že do konce roku nebudu v závazku vůči nikomu, zadám několik příkazů do ČR, a vyrazím.

Jsem ráda, že se to stalo poslední pracovní den, co jsem byla v Brně. Nedovedu si představit řešit něco takového ze zahraničí.
Jsem ráda, že jsem strávila prakticky celé prázdniny s Inuškou, že jsme pořídili uzavřené boty, které potřebovala, že mohla v Rakousku jíst kvalitní jídlo, že jsme udělaly pár super výletů, a že jsem ji mohla dobře zabezpečit.
Jsem ráda, že už několik let nepodepisuju žádné papíry, které podepisovat nechci, ale neumím je odmítnout.
Jsem ráda, že Václav pracuje a že teď může Inušku zabezpečit on.
A jsem ráda, že nemusím řešit, jestli mám málo nebo dost peněz na všechnymožné výdaje na Cestě, ale že pojedu s tím, s čím jet můžu, mám.
Byt zůstal netknut.

A už taky můžu říct, že Cesta má i nějaký pojmenovatelný důvod kromě "vím, že mám jít".
...

Nárazové spolubydlení s Vendy a občasné spolubydlení v rámci Brna jako takové coby fakt v otázce. Pro slova, pro prostor, pro něco, co funguje už taky rok a možná dýl, nevím, tady nemám žádnou orientaci.
Psí chlupy a kytek a barev a věcí, koukám na to a přesně chápu, proč jsou některé věci tak, jak jsou, a jak si člověk sám na sebe chystá pasti, do kterých se pak chytá a nedělá mu to dobře.
Nechávat se pohlcovat věcma které se hodí, budou hodit nebo by se hodit mohly jenom obecně.
Pleskám si přes ruce abych neuklízela věci, které nejsou moje.
Někdy tu být, a někdy nebýt.
Nejraději jsem rozpitá v gauči a závěsech u okna v pokoji, s očima v knížce.
Krásný tady.
....

Setkání s Psychopatem. Třetí v letošním roce. Třetí po téměř osmi letech. Dobře, když chci napsat víc, nemůžu o něm psát jako o psychopatovi, takže Jakub.
Klid.
Rozhovory formou monologů.
Dost hojivého ticha.

V jednu chvíli, nahoře na zahradě, lehce foukalo, seděli sme na lavičce, já kouřila druhou balenku, on jedl meloun. Nastalo tam něco jako aurový obal rovnováhy. Nevím jak daleko od nás to sahalo, ale vzduch a atmosféra v nějakém okruhu kolem nás byla odlišná od zbytku.
Pak proběhl pes. Středně velký, bílý kříženec s hnědýma flekama a zježeným pruhem na zádech. Natáhla jsem lehce ruku, chtěla jsem psa i pohladit, ale hned jsem si uvědomila, že to vlastně udělat nechci.
Ostrý pes. To něco v jeho pohledu. Neumím to popsat.
Pak prošel Jakubův bratr s vodítkem a vyšli někam za Vyhlídku.
Jakub řekl, že to je asi podruhé v životě, kdy pes neštěkal. Pes nalezený v Bulharsku na nádraží, který má silné pastevecké sklony vůči lidem (obíhání ještě chápu, ale chytání za lýtka a paty už ne), a štěká a vůbec...

Procházka místem, který bych měla znát, ale už se nepamatuju. Sundat si sandály a prostě jen tak chodit bosa.
Čaj a šneci z listového těsta se špenátem a sýrem, které jsme upekly den předtím s Martinkou.
Obejmutí na rozloučení, dvakrát načasovaná hláška, při které jsem neudržela takt na uzdě a rozesmála se na celé kolo.

Nemyslím, že by k něčemu bylo, kdybychom se ještě někdy cíleně setkali. Stále příliš mnoho konstruktů a očekávání z jeho strany, a neschopnost jakkoli zařadit takové setkání ze strany mojí.
...
Vyřizování dokladů pro dítě je noční můra nejedno rodiče, pro mě to ale byly poměrně příjemné chvíle, hlavně když se paní v kukani pokoušela Ince vysvětlit, jak se má tvářit na fotce.
Nevím kolik pokusů to bylo, možná i šest a víc. Nechala jsem nejdřív paní plácat ve výsledích jejích nepřesných pokynl jako třeba "hezky se usmívej " (což znamenalo, že se Inuška usmívala, jako opravdu usmívala),
nebo "trošku se předkloň" místo "lehce se nahni dopředu" atd,
"slitovala" jsem se, když byla paní nešťastná prozměnu z nepřítomného pohledu Inky někam mimo fotoaparát.
Nesnažila jsem se paní vysvětlovat, že jedním okem bude Inka "mimo" skoro na každé fotce, a že to tak prostě je, ale nabídla jsem, že zkusím Inku nějak nainstalovat,
což znamenalo, že se udělaly další tři snímky, a jeden byl opravdu opravdu VHODNÝ.
Když jsem na něj koukala na monitoru, trochu mě přeběhl mrazík.
Inka v černobílém provedení, které odebere z tváře jakokoli jemnější mimiku, s velkýma očima, téměř nijakým nosíkem, lehce staženýma rtíkama a sponečkama ve vlasech, vypadá jako týrané děvčátko, které nabízejí k adopci.
...

Neony protínající vzduch, hudba plnící prostory nejen na podiu, a vnikající člověku někam hluboko do žil. Pot a flirtem nasáklá atmosféra. Pustila jsem Čarodějku, proměnila se sama v sebe, nechala vlnit se dlouhé etno šaty, které zcela neodpovídají vhodnému vybavení do hudební klubu tohoto stylu, zato však vypovídají o několika podstatných věcech, a baví mě sledovat tuhle non-verbální komunikaci s ostatníma lidma, vlasy, ruce, záda, celou Mě jsem odevzdala beatům a melodiím. Mona udělala totéž. Začly se pak dít běžné věci, které se dějou prakticky pokaždé, už víc jak deset let, co do tohohle podniku chodíme.
Zapomněla jsem úplně, jaké to je, když se na mém těle ocitají jakobynáhodičkou cizí ruce, na rozpálených zádech cítím rytmickysepohybující maso, nebo se mi o zadek otírá cizí penis uzavřený v trendy kalhotách.
Chtěla bych jednou udělat průzkum, kolik lidí chodí opravdu tančit čistě pro hudbu, kolik lidí tam hledá něco jinýho,( ať už tělesnou komunikaci, nezávazný seznámení, sex, partnera,, lepší pocit pro svoje ego, pobavení, uspokojení exibického já), a kolik lidí je "pouze" pod vlivem alkoholu.

Existuje několik variací obvyklého scénaře, (od té doby co je Mona mladá paní odpadá hra na to, že jsme přítelkyně), tentokrát si jeden stoupl se založenýma rukama a sledoval mě nehybně asi patnáct minut, nevím, vlastně to vím od Mony, protože mi to bylo naprosto jedno, jen jsem v duchu objímala Čarodějku a bylo mi nádherně hudebně.
Monu se snažil asertivním způsobem zaujmout jeden hromotluk
Pak jsem se srazila s kolegou z projektového školení a bylo pro nás moc milé zatančit si v "kolečku" spolu s ním a jeho kamarádem.

Dva, co se jich nejde zbavit. Klasika. Obě s touhle zátěží počítáme pokaždé, když se rozhodneme poklidné posezení vyměnit za návštěvu Livingstonu. Je ale fakt, že jak stárneme a upadáme na atraktivitě, objevují se večery, kdy nepřichází nikdo a my máme klid a prostor samy pro sebe, což je úlevné (za prvé se vídáme řidčeji a řidčeji, takže se chceme bavit spolu, a za další nás vyčerpávají hovory s lidma, kteří nás nezajímají, a které vzhledem k absenci ráznosti neumíme poslat do prdele ihned. A bohužel narozdíl od doby, kdy nám bylo šestnáct a Livingstone se hemžil hezkýma chlapama se zajímavýma životama, a nebylo těžký propařit a prokecat celou noc,
se v Livingstonu už několik let objevují fádní typy, které lze už od pohledu zařadit do jedné z běžných kategorií,
a otázka "can you speak english" už téměř vytlačuje "Holky, a vy jste z Brna? A studujete nebo pracujete? A chodíte sem často?").
Tentokrát pseudošaman, který se vrátil z Kanady a jeho kamarád inženýr. Bylo to únosné hlavně proto, že jsme si s Monou propovídaly několik hodin předtím, a v Livinu byla potřeba pouze tance, a ne komunikace.

Čtyřkovým rozjezdem z nádraží, a netvářit se jako turista, hlavně se netvářit jako turista...


hladová

21. srpna 2013 v 0:31 deníček
další den jsem zapomněla kouřit. Nevím kdy jsem držela cigaretu naposledy v ruce, není to dlouho, ale je něco jinýho nekouřit vědomě a prostě nekouřit jen tak, protože proč vlastně...
Jsem hladová po obláčku dýmu, pod nohama se mi v tašce povaluje tabák, papírky i filtry, nechává mě to chladnou
proboha já nemám chuť kouřit?
Zapomínám na to.
Ztracená očima v mapách na monitoru hladovím po obejmutí něčím tak hrozivým, jako je neznámo.
Vrčím dneska do noci, v žaludku se mi jak kameny převalují ještě nestrávené kusy tebe a mě, jsem hladová po troše napěněné něhy, kterou sis poránu vyčesával z vlasů.

5.noc

20. srpna 2013 v 23:51 inspirace
.

virtuální kultura

19. srpna 2013 v 22:25 MAXmišmaš
Myslela jsem, že dneska budu mít kus kultury naživo. Nemám, ale moc příjemně mi udělalo skouknutí tohohle:


Je to záznam vystoupení DakhaBrakha, ukrajinské sestavy jejíž repertoár úžasně pojí tradiční muziku a syrovou modernu, a je to celé jako něco na pomezí energické laviny a nějakého rituálu.
Normálně virtuální koncerty spíš nezvládám, neumím brát z monitoru a XYkrát proždímaného zvuku, takže mě to vždycky spíš udělá hůř než líp,
ale dneska se mi podařilo udělat si hodně příznivou atmosféru (asi na to má vliv vnitřní neklid z Inuščiného marodění a ubíhajícího času, další vlny babiččiných záchvatových pokusů, Rozcuchových literárních děl,zpráv od Pana Umělce a vůbec příliš mnoho všeho,
a vnější bouře za okny, tma v kuchyni, dobrý čaj a vůbec celé uvíznutí v tomhle časoprostoru).



6.den

19. srpna 2013 v 22:08 pod čarou...
nemoc místo tábora
.
.
jídlo který si ráda připravím a pak nechám ležet na stole
...po přidání oliv a několika dalších hodicnách ležení na stole schovám do lednice
...
objev dne

.

.
princeznička na bále
poztrácela korále...


...noční korespondence

17. srpna 2013 v 0:52 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
velmi netradičně ode mě někomu.

13.-14.8. v obrazech

14. srpna 2013 v 22:54 výlety (obojím způsobem) :)
energie
.
.
.
...

vtípek
...
umírající křehkost bytí

.
.
.
....
podvečerní melodie
.
.
.
.


ještě na skok k menstruaci

14. srpna 2013 v 0:17 pod čarou...
Asi nejvíc holčičí článek tady na blogu.

Že zrovna menstruuju jsem napsala už ráno, ale ještě k tomu něco mám. Hezky si dnes poněkolikáté ověřuju, jak je fajn vědět, který vaječník je v daném měsíci aktivní...

Nevím kdy a proč mě napadlo zjišťovat to poprvé, ale už "na to hraju" delší dobu (pokud si vzpomenu nebo pokud mě menstruace vyčerpává), a líbí se mi, jak moc můžu konkurovat ibalginům a dalším pomocníkům.
Možná to není nic nového, já jsem se s tím ale zatím nesetkala v žádné holčičí debatě s kamarádkama, a došlo mi to když jsem řešila se Zuz všemožné věci okolo tohohle tématu.
...
a teď věcně:

1. pokud vím, který vaječník je zrovna aktivní, mohu lehce odvodit průběh menstruace, aneb která strana bude víc zatěžovaná, kde bude případné epicentrum bolesti atd.
2. přikládáním teplých nebo naopak chladných obkladů, nanášením mastí, masáží či psychickou stimulací můžu ovlivňovat tělo ještě před menstruací, rovněžtak aktuální procesy k větší fyzické pohodě, aniž bych si zbytečně rozbíhala procesy další (mám teď na mysli např. své zkušenosti s celkovým prohříváním celé spodní části trupu, které mi pomáhalo hodně dříve, ale které mělo vedlejší efekty, nejčastěji celkové uvolnění těla natolik, že jsem pak byla neschopná fungovat, přestože akutní bolest ustoupila, a chtělo se mi jen tak ležet,
nebo v horkých dnech vedlo k celkovému přehřátí, což vedlo ke stavu podobnému horečce)
3. pominu-li oba body výše uvedené, myslím že povědomí o tom, "která strana bije", může celkově napomoct přijímat menstruaci snáze, a "přežít" ji o něco lépe :)

...a je víc věcí, proč to považuju za dobré, ale nevím jak to odprezentovat tak, aby to nevyznělo divně...
...
Já jsem odpozorovala aktivní stranu z tampónů, které jsem vyměnila dříve, než bych dělala běžně. Půlhodina, hodina je myslím zcela ideální. Jen je potřeba při vyjímání zbytečně netočit a nekvedlat.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem se ubezpečila, že se to střídá, ale - nemusí to tak být vždy (ostatně jako u všech pochodů v lidském těle), ale je fajn, že ujistit se lze vždycky :)
...

odkaz

13. srpna 2013 v 9:05 PPP jako kamarádka nebo protivník?
chtěla bych taky dát po dlouhé době odkaz :


je to blog slečny, která nedávno umřela. Rozhodovala jsem se jestli jo anebo jestli ne, jestli mám na to předat to. Mám.

...
Já jsem umírala několik let. Ne neviditelně, a přesto dost bezpečně na to, abych z provozu vypadávala "jen naoko".
Pak jsem viděla na lékařských papírech se svým jménem některé hodnoty, které ukazovaly, že jsem umírala doopravdy. Pozvolna, ale skutečně.
A víte co?
Pak člověk vidí reálně umírající a mrtvé lidi, a říká si "Proboha, nepřeháním to s tím svým špatným stavem? Nejsem tak trochu vpořádku?"

...myslete si o tom co chcete, jen jdu poslat dál jednu mrtvou slečnu, a dál se snažit neumřít sama, ať už v jakkoli přenesém slova smyslu.

ne moc nemoci

13. srpna 2013 v 8:07 výlety (obojím způsobem) :)
Myslím že na mě leze nějaká nemoc...Po jaké době že bych byla nemocná? Klasická chřipka třeba?
Nebo se na to lze dívat naopak, že ZE mě lezou přebytečné hnusy spolu s menstruací...Skoro to vypadá na nějakou větší čistku,
protože zvýšená teplota, velká svalová únava a tupá vlezlá bolest ve stehnech, dnu pánevním a oblasti zad mě nepotěšily stejně jako první krev ke konci cesty autobusem na Jih. Každoápdně jsem ráda, že mám ještě kus prostoru na to onemocnět, že se budu moct nějaké noci vyspat a během dnů podporovat tělo, cvičit a dávat si dokupy nohy a hlavně že všechno červený odejde vsáknuté do vložek a tamponů pryč (kdo používáte menstruační kalíšky, máte bod:) ), a první část cesty nebudu muset nic takového řešit.

...Rozcuch v jedné z nočních korepondenci posledních dnů (ráda si čtu, většinou v různé pozdně noční hodiny, a i ráda píšu. Je to. Je.) zmiňoval něco jako "dny na horečky z únavy a změny", které zahrnuju na cestu v minimálním množství.
Popravdě doufám, že si nejhorší odbydu ještě než odjedu, ona ta vnitně-vnější příprava, zahrnující mimojiné i stání si za rozhodnutíma ohledně Inky na Jihu, časově-pracovní plán pro školní rok 2013/2014, komunikace a řešení s rodinou atd, s sebou nesou dost na jednu menší až střední nemoc.

Hurá do lékárny pro grepové kapičky, na trh pro ovoce, pod hvězdy pro dobrý spánek, pod pumpu na ranní osvěžení, s dětma do her pro radost a vitalitu, s Inuškou cokoli pro všechno :), do ovíjecích paží Eunike pro lidské teplo, a co nejvíc to půjde vynemocnět do poklidu...

A teď žehlit.
Delší dobu jsem neposlouchala neživou muziku, ale včera i dneska s radostí....
pro dnešní ráno: