Červenec 2013

bojovnice :)

31. července 2013 v 22:49 Galerie Inuška
malý otisk z Rakouska...Inka začla pokoušet tyč :)...inspirace Gabrielou ze Xeny, záznam zcela spontánní, choreografie Inky vlastní.

1.výchozí pozice


2. uvolnění

3. záchyt, strnulost a hledání rovnováhy

4. dosažení rovnováhy, vnitřní klid
(a ono to možná nevypadá, ale tyčka je ve vzduchu, ne opřená o zem)

Monina svatba

31. července 2013 v 22:34 výlety (obojím způsobem) :)
Předposlední den mého dosavadního života jsem odsvědkovala Moně na svatbě. Jsem toho plná doposud, a vůbec je to mocné. Celých těch dvanáct let, co spolu s Monou sdílíme prakticky celý vesmír, co se vzájemně držíme, ať už účelově nebo intuitivně, jsme si vzájemně slibovaly svědectví u jednoho z nejdůležitějších životních rozhodnutí, totiž svatby.
Takže se stalo.
A přestože jsme si s Monou asi nejdál za celou tu dobu, co se známe, život jde dobrým směrem, a vlastně díky téhle svatbě jsme si obě pořádně uvědomily, jak velká vazba mezi námi je, a kolik nám toho do imaginární "svatby" našeho přátelství ještě zbývá.
Na druhou stranu je úžasné, jak moc pomohlo tohle oddálení přiblížení Mony s Oskarem, a já si vážím toho, že se Moně podařilo najít cestu nejen v komunikaci, ale i v otevření se svému životnímu parťákovi, který je od 29.6.2013 po osmi letech i jejím životním partnerem.
:)

.

Pohromadě...Mona, Oskar, dcerky Monina bratra, Inuška, všechny Oskarovy sestry, dvě dcerky dvou z nich, a svědkové :)
.
Máru jsem neviděla deset let. Všechny ty předchozí roky, co jsme jako parta podnikaly všemožné výpravy a akce, se vrátily v hovorech nazpět. Bylo mi na jednu stranu trošku podivně ze setkání právě při takové příležitosti, ale přešlo to, hodně dobře jsme si popovídali, hlavně na svatební party. A mám velkou radost, jak se Mára pochlapil :)...brzo bude tatínek.
...
,...střepy pro štěstí a typický Monin smíchový záchvat :)
.
..a závěrem svatební dort :)...a moje přání, aby nebylo v budoucnu potřeba přehodnocovat přísliby kohokoli z nás, srdcem provázaných účastníků toho všeho.


jeden zápisek

26. července 2013 v 17:35 deníček
Od neděle mám tady na farmě Inušku. Zápisek ze středy 24.7.2013:

Dnes to vypadalo od rána na déšť, nebo minimálně podmračený den, slunko skoro nebylo vidět, takže jsem se rozhodla vyrazit s In někam po okolí (zatím mi přijde, že nijak neřeší krajinostní podmínky, absenci lesů atd). Za cíl jsem vybrala pár kilometrů vdálený kostelík, jehož věž je vidět z farmy.

Z původně dvouhodinové vycházky vzniklo čtyřapůlhodinové dobrodružství, kdy jsme opakovaně ztrácely původní plány a cesty a síly a nalézaly nové. Posed stál na správném místě (děkuju za něj!), tajný chovný rybníček s pstruhy rovněžtak. Ztráta a nález Zuzky (plyšové myšky) to vše završily, a moc ráda bych o tom napsala samostatný článek, protože to pro mě byla téměř modelová situace na téma dětská zodpovědnost a možnosti podpory ze strany rodiče při jejím budování a osvojování.
Interní nepříjemna se spolubydličem a nenálada na víc dětí pohromadě. Oběd je proto spěšný a navrhuju pak In zmrzlinový pohár, který (naštěstí) velmi vítá, a tak se necháváme zavést do blízkého městečka, kde trávíme čas hledáním pošty, hledáním drogerie a následným hledáním cukrárny.
Je horko, beru In do kavárny, kde jsem seděla s Eunike a Matiasem, protože tam mají poháry i džus i dětský koutek na zahrádce.

Po návratu domů na chvíli bazén, je tu zas o kus víc dětí, já jsem unavená, ale neumím odmítnout když vidím, že všichni, i ti co neznám, čekají nachystaní na hru. Je mi vlastně hodně příjemné, když se mi kolem krku věší spokojené děti. Energie ale dochází poměrně rychle, takže ukončuju aktivitu a jdu uložit Inku.

zamyšlení:
Během dnešního dopoledne jsem prošla solidními zátěžovými testy sebeovládání. Inka byla vynikající, opakovaně jsem vnímala přirozenou dětskou koncentraci na reálné věci, jejíž absence z nás dospělců činí (z pohledu dítěte či moudrého člověka) naprosté primitivy (ukázková situace, kdy já se nechám strhnout rojícíma se hovadama a mě zcela nevyhovující cestou kukuřičným polem natolik, že nadávám, myšlenkama zacyklená ve zničených kalhotách a vidině asfaltky někdevlevotak třistametrůpřece , co chvíli zastavuju a škrábu se, zatímco Inka mě naprosto ignoruje, mechanicky odhání hmyz, kouká se po broucích na kukuřičných listech, mlčí a šupajdí, aby byla co nejdřív na lepším místě).
Právě tahle "přeměna" z rodiče-jistoty na nečitelného a potenciálně nebezpečného tvora udělá hnus, kdy dítě začne reagovat nestandartně až hystericky a nespolupracuje, což rodiče-primitiva jen podněcuje k zuřivosti a k více a více afektovaným výstupům…¨

Dlouhé roky jsem se chovala v mnoha situacích velmi klidně a racionálně, přestože vevnitř bouchaly ohňostroje, bylo mi zle nebo jsem cítila, že se přetahuju. Možná by šlo mluvit o strachu z negativní reakce okolí, nebo ještě lépe o strachu z vysvětlování svého rozpoložení a vnímání situace ostatním.
K Ince se chovám od narození jako já, což znamená v mnoha ohledech tvrdou disciplínu. Inka je od malička konfrontovaná s "teď mě nechej chvilku úplně na pokoji", "teď se chvilku budu chovat hodně zmateně", "přemýšlím nad něčím a nedokážu se soustředit ještě na něco jiného, prosím chvíli počkej", "je potřeba být ZTICHA, abych se mohla soustředit", "neposlouchala jsem tě, přemýšlela jsem o něčem jiném, prosíme zopakuj mi to", "teď NE, přijdu já za tebou, jakmile budu schopna" a dalšíma podobnýma, které podle mě ve většině případů dítě negativně ovlivňují, formují ho v zakřiknutého člověka, a nechávají vnitřní šrámy.
Je to troufalé, ale necítím, že přehnané, když napíšu, že jsem přesvědčena o tom, že to není případ mě a Inky. A právě díky tomuhle přijímání se vzájemně s In, mám nutkání pracovat na tom, abych tyhle oznámení potřebovala používat méně a méně.

Nechala jsem ve středu navečer In šlapat celou cestu až na farmu. To je cca 5km podél silnice (poslední úsek přímo po silnici). V horku. S poměrně těžkým batohem na zádech (nesla dvě konzervy pro kočky a lahev s pitím), prakticky nulovou hodnotnou svačinou a po tom 4hodinovém putování dopoledne.
Neměla jsem totiž nejmenší obavu, že to In neujde, že se přetáhne, nebo že to bude jakkoli jinak špatně. Jediné, co jsem řešila, bylo moje nepříjemné přetížení (plná nákupní taška v ruce a docela nacpaná taška přes rameno) a otrávenost z téhle cesty (fakt ji nesnáším, protože je hrozně beznadějnostbudící a únavná a neubíhající), které bylo potřeba ztlumit a poladit s tempem a náladou Inky tak, abychom si nedělaly vzájemně nepříjemno.

Cesta na farmu nám zabrala celkem 2 hodiny a kousek, měly jsme tři 10min přestávky a ani jeden konflikt. A přestože nás to obě opravdu fyzicky ZMOHLO, byla to moc příjemná cesta, prakticky celou jsme ji propovídaly a prozpívaly, dávaly si vzájemně hádanky, a jediné, co bylo k tomuhle potřeba bylo, abych BYLA tady a teď.

zamyšlení

26. července 2013 v 17:25 pod čarou...
Někdy mě přepadne pocit nejistoty, hlavně když vidím stále se opakující nepřijaté hovory od babičky. Sice mě to vyloženě nevyčerpává, ale zbytečnost těchto "gest" je únavná, a nenacházím už žádný důvod pro to zvedat telefon a plnit síť falešnou konverzací, nedejbože krokodýlíma slzama. Z hlediska mezilidského je mi to hodně líto, věřím tomu, že babička prožívá reálné emoce typu smutek, stest, obava, ALE z pohledu osobního a rodinného - ucho tohohle džbánku se utrhlo - a nebylo to nedávno, jen jsem ještě chodila pro vodu se džbánem v náručí... Život se momentálně ubírá směrem, který má velkou perspektivu z hlediska zdravého mého a Václavova rodičování. Věřím tomu, věřím sobě a Václavovi s Květou, věřím Ince, věřím svému budoucímu partnerskému vztahu anebo vyrovnané samotě. Věřím tomu, co není umělé a destruktivní. A věřím i babičce (potažmo mámě), že se jí podaří to časem respektovat, přestože něco jako pochopení neočekávám.

Není to úplně snadné, ale čím víc se děje opravdového bez účasti rodiny, tím lépe zvládám tyhle chvíle nejistoty.

pro dnešek

20. července 2013 v 19:59 deníček
It's not always enough to be forgiven by someone, in most cases we have to forgive ourselves first

deníček II.

13. července 2013 v 19:32 deníček
11.7.2013

…a pak přišla vlna klidu ...
Je mi jedno, čím vším přesně to je způsobené, z mojí strany na tom má určitě zásluhu meditování a také zastavení pofňukávání, a rozkoukání se okolo s odstupem. Možná jsem se adaptovala? Mohlo by se na to dát dívat jako na útrpné smíření se se stávajícím stavem věcí, ale chybí tomu ta útrpnost.
Spolubylicí byl také nejspíš osvícen, protože jsem ráno místo klasického sáčku s preclíky nebo croissany našla PASTELKY (po týdnu trápení a hledání se s volnočasovým volnem jsem dostala od nejmladší dcerky farmářů obrázek. To byla moc příjemná a něžná forma inspirace. Než včera odjel do práce, napsala jsem seznam několika věcí, které kdyby cestou potkal, ať pořídí. Ostatní si budu muset poshánět sama, ale vůbec to nevadí, protože pastelky …J
Asi se tomu bude těžko věřit, ale radost a vzrušení, které mi pastelky přinesly, byly obrovské. Zcela obřadně jsem si krabičku položila před sebe a koukala na ni. Samozřejmě jsem ji pak otevřela, pastelky očichávala, brala jednu po druhé do ruky, a byla šťastná…Odpoledne jsem zajela pro skicák a začla s první kresbou.

Druhá podstatná změna přišla v přístupu k práci. Uvědomila jsem si za prvé, že práce, kterou tu dělám, není ani moje povinnost, ani samaritánské gesto od farmářů. Je to můj dílek skládačky téhle farmy, a jiný by tam nepasoval.
Moje přítomnost na farmě není nijak významná z hlediska práce samotné. Když tu dělat nebudu, nic se nestane, nic se nezadrhne, nic se nezboří. Dělám víceméně věci, které umím dělat samostatně tak, aby se nikdo další nezdržoval od vlastní práce. A přitom se nejedná o okrajové činnosti, jako pomoc s úklidem atd. Pokaždé, když se nabídnu, že pomůžu někomu, kdo zrovna něco poklízí - ať už je to babička sbírající trávu, nebo Anita -matka zametající dvůr - vždycky slušně odmítnou.
Já jsem zase odmítla spoluúčast kohokoli z rodiny na hodinách francouzštiny, přestože jsem si nebyla úplně jistá, zda se mi podaří spojit s Ilyene takovým způsobem, abychom mohly opravdu pracovat, a ne se jen snažit dorozumět.
Prostě není znouzecnost, že tu jsem, ale jsou to přirozené hranice.
Dvougenerační rodina, která tu bydlí, zvládá svou práci velmi slušně. Co jsem se "bavila" s dětma, výpomoc berou opravdu minimálně. A přes prázdniny vůbec. Je mi to jasné, když René - syn (12let) zvládá řídit a parkovat nejen auto, ale i traktor (i se závěsem), a s pomocí sestry Ilyene (10) odsávat močku do cisterny, sekat trávník, hnojit pole a vůbec obstarávat velkou techniku, rovněž tak dědeček, kterému je už určitě přes osmdesát, ale s traktorem či kombajnérem brázdí pole jako drak, nejmladší Nicol (8) se svýma kamarádkama lítá na sekačce a krom obrovské zábavy holčiček dochází i k činnosti přínosné, a vůbec celá rodina DĚLÁ… Také vysoké dotace, které v Rakousku dostávají farmáři zabývající se chovem či pěstováním, a které umožňují technické vychytávky, hrají velkou roli při chodu farmy.
Druhá věc se týká prasat. Nemám to stále zpracované a nejsem si jista, zda to někdy zpracuju k vlastnímu klidu, ale přestala jsem na sebe klást zodpovědnost za to, jak to tu funguje. Myslím, že zážitek ze včerejška mi v tom hodně napomohl.
Včera mě Anita vzala k malým prasátkům, do vnitřního prostoru farmy. Doposud jsem přišla do kontaktu jen s dospělýma jedincema ve vnějších budovách. Hned první "místnost", ve které jsou prasnice s úplně nejmenšíma selátkama, mě umrtvila, a to jsem se prvně dívala přes okénko.
Ohrádky ne o moc větší, než běžné kóje, v každé zahřívací lampa. Uprostřed každé ohrádky prasnice, a okolo kvikající růžové ranečky. Samotné prasnice však mají okolo sebe ještě jednu klec, ve které se nemůžou postavit, ale mohou jen ležet, nebo dřepět. Mříže nesahají až k zemi, selátka se mohou placatit, volně probíhat a motat se matce okolo nohou. Je to opatření, které zaručí, že se selátka vždycky dostanou k mléku (protože když si prasnice stoupne, selátka nedosáhnou na struky).
Když jsme otevřely dveře, spustil se hrozný rachot. Prasnice, rozházené mateřskými instinkty, se mohly zbláznit. Nebyla to zuřivost, co naplnilo vzduch a mě vehnalo slzy do očí, byla to pudová dezorientovaná bezmoc smíšená se strachem. Zvuky, které vydávaly, byly jiné, než zvuky ostatních prasat, která také spustí, kdykoli klapne klika nebo se objeví člověk.
Nemohla jsem vstoupit dovnitř. Přešlapovala jsem na chodbě, a Anita mi přinesla do náruče jedno prasátko. Bylo malé, hladké a krásně teplé. Rypáček mělo trošku od hlíny (co to plácám, od hoven a špíny), dívalo se šibalským pohledem, který neměl nic společného s pohledem kteréhokoli selátka, které jsem doposud viděla, ale šibalství tam bylo, a když jej vrátila do správné ohrady, vesele kviklo a uhánělo k ostatním, kde se za chvíli začla pošťuchovat.
Dívala jsem se na ta dovádějící selátka, a všímala si, že dvě nedovádí, že se jim ani dechem nezvedají hřbety a bříška, zato však po nich vesele lezou mouchy nebo ostatní sourozenci.

O chvíli později jsem měla v náručí další selátko, chladné a klidné a mrtvé, a jen díky teplu z lampy nevytuhlé docela.
Mohla jsem odejít pryč, mohla jsem se rozbrečet, mohla jsem začít ječet, že to je hrozné, a že by se měli nad sebou farmáři zamyslet, co to ve svém baráku vlastně mají za koncentrák. Měla jsem sólo pro sebe a pro cokoli, co udělám… Podívala jsem se na Anitu, jestli si třeba alespoň všimla mršin, ale místo distancovaného či nevšímavého pohledu jsem hleděla do tváře Anitě, která věděla, co si myslím o chovu prasat. Věděla to možná z mého pohledu hned první den, věděla to asi nejspíš i z dalších věcí, které jsem dělala. Vzala mě i přesto sem. Jemně mi položila ruku na rameno a odešla.

…když jsem odnášela na přistavené kolečko poslední, třetí selátko, došlo mi, že prasnice už nehučí, a že už nehučí možná delší dobu. Na chvíli jsem se zastavila a poslouchala změť kvikání, chrochtání, dupotu, rachocení mříží. Opravdu tam zcela chybělo rytmické hučení prasnic. Dívala jsem se na jednu po druhé, všechny byly zvukově i pohybově klidné, nevšímaly si mě, nevšímaly si víceméně ničeho krom korýtka s jídlem a svých mláďat.
Byl to jejich svět, můj svět byl těsně vedle. Mohla jsem je všechny vypustit ven z klecí a kotců, vyhnat je všechny na denní světlo a nechat dezorientované prchat všemi směry. Mohla jsem narušit celý jejich život podle mě správným způsobem, nechat si na hlavu dopadnout všechny následky a žít zbytek života s pocitem, že jsem dostatečně vyjádřila zápal pro dobrou věc, a alespoň na okamžik dala i dalším tvorům možnost vidět něco opravdového,živého.

Bylo by to dobře? Znáte to?
Je to jenom přirovnání, ale myslím, že také srozumitelný proud v hlavě. Nechci už nikdy vkročit na podobná místa, ale současně už napořád nemám důvod se jich bát nebo štítit nebo mít pocit, že je to kolektivní vina všech lidí. Protože vím, o co jde. Vepřové maso zůstává stejně jako všechno ostatní coby důležitá složka potravy v případě nouze.
12.7.2013
Mám erotické sny, probudila jsem se s orgasmem, což bylo prazvláštní vzhledem ke gauči a cizí kuchyni, ale fyzické uvolnění celého těla s tím spojené bylo milé. V souladu s tím řesunula jsem se na zbytek noci ven a přemýšlela, co a jestli mám napsat Rozcuchovi. Nakonec jsem se rozhodla nenapsat nic, protože oba myslím dobře víme, že ať bych napsala cokoli, není teď absolutně vhodná situace.

Ráno i dopoledne bylo poklidné, koukala jsem do anglicko-německé konverzační bible, kterou jsem si tady pořídila za šílených 20 euro (ale co by člověk neudělal v nouzi nejvyšší), splnila všechny své obvyklé povinnosti, připravila spolubydlovi a sobě houbovou omáčku k těstovinám , nachystala spolubydlovi svačinu do práce, šla se projít, a pak strávila hodinu ve farmářovic kanceláři připíchlá k internetu, na kterém jsem koukala, kam pojedeme během dovolené s Inuškou a těšila se, jak pěkné to bude. A hledala taky cesty a spojení do Francie, odkud budu za velmi krátkou dobu vyrážet na pouť do Santiaga.
Doufám, že při té příležitosti uvidím po skoroužroce Pierra s Katrin (nikdy jsem nepochopila, jak se to píše, zda pofrancouzsky nebo anglicky) a miminko. K tomuhle bych ráda napsala víc, ale nepřipadám si dost kompetentní, protože během posledního hovoru s Peirrem, který proběhl pro mě dost nepříjemným způsobem (byla jsem připitá po koncertě, s blízkýma přátelema a Rozcuchem na cestě v rozjezdu) a jediné, co jsem pochytila bylo, kde bydlí, a že miminko už bude na začátku srpna na světě.

A navečer mě pozvala babička na kolo. Kolo! Bože, díky za to…Celý týden tady stojí XY kol, nikdy mě nenapadlo se zeptat, zda sinějaké můžu půjčit. Když jsme s babičkou vyjely do polí, a před námi se začly vynořovat Alpy, ve vlasech vítr, pod zadkem tvrdé sedátko kola, došla jsem naprostému klidu. Takovému, který mi umožnil večer odeslat zprávu do zámoří, a jít poklidu spát.

deníček

10. července 2013 v 20:58 deníček
3.7.2013
Je mě dost divně. Táhnu si v sobě zas kus rozmixovaného nitra a po dlouhé době opravdu nadávám sama sobě za psychosomatické prožívání vlastního těla emočních záležitostí. Zcela opomíjím fakt, že jsem nejzáhadnějším způsobem přišla o veškeré peníze a doklady krom pasu, který mi za pět dní projde, a vzhledem k tomu, že sedím v zahraničním expresu, se mi asi těžko povede obstarat doklady nové.

Strašně se stydím za dnešní ráno, kdy jsem místo čertvemmojeemočnílítosti zdravého odjezdu předvedla Rozcuchovi stav podobný povánoční Muně. Nefunguje mi roaming. Jedu si vlakem, v ruce žmoulám jízdenku, kterou mi v Horaždovicích mohli vydat pouze k hranicím, a vzhledem ke spoždění vlaku nebyl prostor pro dokoupení jízdenky v Budějovicích, v tašce mám složenou českou dvoutisícovku, a tak jsem zvědavá, jak to bude s další jízdou. A taky přemýšlím, jakým způsobem se dopravím na farmu, když nemám mapu, kterou jsem počítala že najdu na internetu v telefonu.

4.7.2013
Proti původnímu plánu, který pořádně ani nebyl , nejsem na farmě u ovcí, nestříhám vlnu a nekydám hnůj, je tam plno.
(Když jsme se na začátku června hodně citlivě pohádali s Rozcucem a skončilo to jeho odjezdem, a když potom přijel nazpět, abychom si vyjasnili, jak to s náma je a bude, a když během toho celovečerního a celonočního setkání mluvil i o možném dlouhotrvajícím odjezdu za moře, začla jsem přemýšlet nad tím, zda se toho zvládneme s Inuškou účastnit také, či zda to mám brát jako nějakou osobní mezičást či určení konce trvání vztahu mezi náma, či co vůbec. Překvapila jsem sama sebe absencí strachu ze ztráty právě nabyté jistoty v něčem mezi náma, a ještě víc mě překvapovala absence panických úvah, jak moc je zbytek června pro něj důležitý nebo setrvačný. Prostě jsem jen byla spokojená a jsem přesvědčena o tom, že přes všechny stresy a nepříjemna související s jeho státnicemi, a úletové hnusy, které se mnou absolvoval v rámci mého balení z Brna, jsme byli spokojení v sobě a spolu. Myslím, že vliv jednoho na druhého bylo "to něco", co nás drželo vytrvat a dostat se až na konec, kde není nic podmíněné ničím jiným než tím, jestli se potkáme ve svých plánech, nebo ne.
Necítila jsem, a stále necítím, že bych teď mohla takhle daleko odjet také. Nevím co to je, asi zodpovědnost za neuzavřené věci na Muně, s Ohnivým Mužem, terapeutkou, Jurajem, projektem a dvěma věcma sama v sobě, co mě nyní nedovoluje reálně vidět možnost zámoří, nebo jinak vzdálené destinace. Částečně je to i emoční záležitost, spočívající v neschopnosti důvěřovat ve správnost svého rozhodnutí odjet sama za sebe za někým, a ne kvůli někomu.
Abych neutopila čas, který o tomhle chci přemýšlet než se rozhodnu, v bezdomoveckém flákání, uvítala jsem oprášený kontakt do Rakouska na farmu, kde můžu pracovat za poměrně slušné peníze, kde není problém vzít Inku na chvíli s sebou, a kde bych se mohla i slušně domluvit anglicky. Tohle zjištění, pár telefonátů a esemesek, to je vše, co jsem v souvislosti s farmou za poslední měsíc z Brna provedla. )

Nemůžu být tedy ani naštvaná, že to tak je, protože jsem se rozhodla přijet místo v pondělí ve středu. A jsem za to ráda (protože kdybych odjela v pondělí, nedozvěděla bych se v pondělí večer od Rozcucha, že by bylo lepší se rozejít, tím pádem bych si neuvědomila, jak rozdílně lze vnímat určitou blízkost, a rozhodně bych přišla o možnost pocítit to všechno příjemné, co bylo, a vážit si toho. Neviděla bych taky Šumavu, nemohla bych trhat plevel z prastarých schodů domečku na Šumavě a vůbec…), odjela jsem tehdy, kdy to bylo dobré.
Takže jsem na farmě, kde se chovají prasata (která jsou tady v dalších XY farmách poházených mezi poli), bydlím na gauči u svého známého a moje denní pracovní náplň spočívá v pár hodinách pomoci s přípravou prasečího žrádla a dalších drobností, a hodiny a půl francouzštiny se starší dcerou farmářů.

Celkem zaplněno cca 5 hodin času. Na to, jakou za to dostanu výplatu, bych si měla pískat.
Zbytek dne se můžu nudit, můžu přemýšlet nebo se snažit zabavit, protože tu nikdo (!) neumí anglicky víc než pár základních vět, není tu internet a vůbec nic než nekonečné lány kukuřice a obilí. Zabavuju se například učením němčiny, která je mi protivná, cvičením, nebo obcesivním uklízením pidibytu 2+kk o rozloze max 45m2 včetně koupelny, anebo čímkoli, co mě napadne.

Zcela nečekaně se mi podařilo kdesi v polích příjemně spočinout v meditaci, což se mi nepodařilo za poslední rok v ČR ani jednou, takže jestli má něco smysl v takhle nijakém mezičase, je to právě meditace, co chci zkoušet.
Jinak se toulám po okolí, což znamená vyrazit po nejbližší cestě do polí, jít a jít, a když se někde objeví něco jiného než farma, například věžička kostela, odbočit tím směrem na nejbližším rozcestí. Jeden večer se mi návrat z blízkého města protáhl na několikahodinové dezorientované putování po asfaltkách mezi poli, kdy jsem měla opravdu pocit, že nedojdu. Byla jsem tak pohlcena tou situací, že mě ani nenapadlo kohokoli kontaktovat s prosbou o pomoc. Když jsem kolem před jedenáctou dorazila domů a padla na "svůj" gauč, byla jsem nejšťastnější člověk na světe. Také dbám na pitný a spánkový režim, a snahu vzdorovat tendencím přejídat se, které se objevily od začátku mého pobytu tady sice jen dvakrát, za to však dorážely s náležitou urgencí.

5.7.2013
Mačkám automaticky tlačítka v určitém pořadí a ve věžích za statkem se začne ozývat rachot, jak se mele žrádlo pro prasata. Tento zvuk roztáčí také Pavlovův reflex, a ze všech prasečáků se začíná ozývat rykot a bouchání kovu, jak prasata naráží do mříží.
Nemám teď kapacitu pro popisování věcí okolo prasat. Moje vegetariánství se zdá být naléhavější než kdykoli předtím. Do toho si uvědomuju přístup farmářů, ale o tom napíšu jindy.

V polích jsem potkala jako zázrakem (eh, děkuju děkuju) medovlasou Euniku a jejího bratra Matiase (možná se v tom jméně píše nějaké H, jak to mají Němci a Rakušánci ve zvyku), který má vlasy barvy dozrávajícího ječmene a možná to jsou dvojčata. Eunike mluví i anglicky, Matias ne, ale chodil s češkou, takže když jsem řekla, že jsem z česka, řekl mi Ahoj, jak se máš, máš hezký úsměv, což mě udělalo nejlíp za těch několik dní, co tu jsem. A jestli to setkání k něčemu bylo, setkáme se v pondělí večer v asijedinéipošestévečerotevřené kavárně v okruhu několika desítek kilometrů.
Dne zas ubývá, Slunce ztrácí polední sílu
rozplývá se v okru letních polí.
Na stráni doznívá povídání brouků, co neznaj míru
kdy by měli utišit svůj smích.
Kolem se rozhlížím, sedím čekám v povadlé trávě,
otrhávám listy řebříčků,
a když tě uvidím, zklidní se nedočkavé tváře,
dotkne se úsměv úsměvu…
Myslím na Inušku, těším se až ji uvidím. Myslím na Rozcucha.

7.7.2013
Samstag war der schlimmste tag der woche.
Nezvládám tady dvě věci - nicnedělání a spolubydlícího. Jsem mnohem víc neschopná, než jsem myslela. Sobota je den, kdy spolubydlící nepracuje, což znamená, že kolem poledne vstane a až do pondělí nemá žádné povinnosti. Což v překladu znamená, že mojí povinností je trávit s ním čas.
Myslím, že kdybych nebyla sama v sobě tak rozházená, nemělo by šanci se mě to nějak víc dotýkat, ale situace je taková, jaká je.
Na to, že je tu jediná česky mluvící jednotka, je mi nejvíc nepříjemný že všech. Svým staráním se o to, jak mi je (ano, jak mi asi může být, když jsem v naprosto nevyhovující situaci, navíc bez dítěte a v neurčitém vztahu s někým, kdo o to nejspíš nestojí), svýma vtipama, svýma pohledama a tendecema dávat mi "povzbuzující" obejmutí.

Včera večer jsme si hodně povídali. Pustila jsem uzavřenost pryč, mluvila jsem a mluvila, člověkovi, který je zcela mimo mísu, se dobře vykládá. Sice jsem hodně zjednodušovala, protože mozková úroveň chápání mého spolubydlícího na takovéhle věci nemá kapacitu, ale mluvila jsem dost. Mluvila jsem o tom, co jsem dělala a nedělala v posledních letech, jaké to je s Rozcuchem, mluvila jsem o zklamání s ovčí farmou, mluvila jsem o Zuzce, o Martinovi s Ondráškem, o lidech z Bystrce a Muny, vynechala jsem snad jen poruchu příjmu potravy.
To, co jsem mu povídala, pro něj bylo nejspíš jako Alenčino vidění. Můj spolubydlící je totiž prostoduchý člověk dělající svou práci, nečtoucí knihy, poslouchající pouze taneční hudbu, nechodící na internet, stravující se převážně konzervami a jeho volnočasové aktivity se dají shrnout televizí, filmy, nakupováním nebo autovýlety s přestávkou na oběd v restauraci. Počet jeho přátel - farmáři a pár kolegů z práce. Sociální styky - převážně žádné.
Mluvil i o sobě, o tom co dělali s kamarády na základní a střední škole, docela mě to bavilo, ale bavit jsem se přestala ve chvíli, kdy došlo na aktuální stav jeho nitra, a na jeho chování vůči mě.

Z toho rozhovoru, který se pak táhl nocí, jsem dostala neodvolatelný pocit absolutní bezmoci nad sebou a svým osudem tady, získala jsem dojem, že všechno, co se mě tu týká, je podmíněno nějakou blízkostí mezi náma, a v tu chvíli jako bych přišla i o ten miniaturní pocit, který nebylo lehké získat, že jsem tu správně. Rozplynulo se to v nenačnuté lahvi české meruňkovice (doposud alkohol free, za což děkuju, protože si nedovedu představit toto absolvovat s alkoholem), ve spolubydličově pohledu a natažené ruce na mé tváři, prsty zjemněné pokusem o pohlazení. Utekla jsem beze slova ven, udělala několik koleček kolem farmy a přála si být někde daleko, daleko odsud.
Návrat zpátky, nějaké omluvy, které mi nedaly nic než facku vlastní ženskosti a potupené hrdosti. Dobrou noc, svalit se na gauč s přáním už se neprobudit, abych se (právě proto!) budila opakovaně až do rána.
Okolo páté jsem zavolala Rozcuchovi s očekáváním, že bude nevrlý, že ho budím před odjezdem. Ale potřeba rozloučit se alespoň o kousek důstojněji, než esemskou, nebo deptat se pochybami, byla větší. A celou dobu, co se s Rozcuchem poznáváme, jednám častěji vnitřkem než racionálnem, takže jsem prostě zavolala. Namísto rozespalého hovoru moje hororová "noc" pokračovala přiopilým telefonátem z jakési Plzeňské diskotéky. Prázdno, nic. Mnohem bolestivější než naštvanost. Pocit držení hlavy v oprátce. Touha vydolovat ze sebe alespoň žárlivost při Rozcucovu rozplývání se nad tím, jak ho půjde vyprovodit cizí holka, která mu i upeče buchtu, zůstala bez odezvy. Nic. Zamotaná spirála nedávající smysl.

Přemýšlela jsem pak velmi, velmi prázdně o tom, zda ten klid, všechny úsměvy a gesta, které mezi náma poslední měsíce panovaly, když jsme byli prakticky pořád spolu bez zbytečných hloupostí, byla fraška, kouzlo způsobené mnou, přechodný stav pro případ nouze, anebo pravda. A ačkoli jsem přesvědčena, že nic nebylo reálnější pravdou než to všechno, co bylo,
bylo mi po ukončení hovoru hodně zle z toho, jak málo dokážu pro někoho znamenat.
…teď je navečer, dívám se na to s odstupem. Ať je to jak chce, taky jsou věci, o kterých mám nějakou představu. A troskování nad ránem, způsobené vlastní neschopností čelit určitým věcem s úctou k sobě, to se zcela vylučuje s tím, co chci já. A vzhledem k tomu, že moje úzkost z pobytu tady, ze vstřícnosti farmářů, která je možná způsobená zcela ujetýma informacemi od mého spolubydlícího, je stále příšerně velká, považuju za nezbytné vykašlat se na řešení Rozcucha, a zaměřit se na sebe a svoji cestu tady a dál.

Jako horkej vzduch co sálá v rozpálených zdech
když četl sis, ať už nepíšeš,
přes tvý slzy voněl celý svět!
…A já už skoro zapomněla, jaký bylo
když´s měl ječmen ve vlasech,
já tvou ruku držet směla, než zaznělo
to naše "zítra v devět!",
stejný, jako kdysi poprvé…
stejný, jako tenkrát naposled.

10.7.2013
Včera jsem našla les. Alespoň jsem si to myslela a pravděpodobně právě tahle myšlenka mě držela při veselosti celý zbytek dne až do večera, kdy jsem se rozhodla do lesa i vstoupit, a případně zůstat do rána uvnitř.
Ve skutečnosti se jednalo o shluk stromů, jako všude jinde tady, jen tenhle byl o dost větší a zvenku působil opravdu lesovitě. Než jsem k němu dorazila, nohy jsem měla v krvi od dozrávajících klasů a vlastního škrábání nových a nových kousanců od neustále hladových hovad. Možná mě mělo napadnout, že les nebude obklopen ze všech stran poli, ale - snažila jsem se věřit výjimce potvrzující pravidlo.
Uvnitř nebylo nic, co by les připomínalo. Byla tam změt větví, měkká a zatuchlá půda a prázdno. Žádný odpočinek skýtající prostor. Chvíli jsem brečela a pak se pomalu vracela potmě nazpět. Myslela jsem na všechny hororové příběhy o psech v Rumunsku, které mi povídal Rozcuch a doufala, že se štěkot nebude přibližovat.

Ztratila jsem pak během hlubokého spánku na "svém" gauči naději, že tu existuje něco jako les.


...Ztratila jsem se taky mezi zámořskou vzdáleností co nás dělí s Rozcuchem, na špatné spojení pokaždé, když spolu telefonujeme, na všechny nepříjemna, která si tam prožívá on a v minimu času, který na sebe máme. I tak ale cítím. A myslím, že nejsem sama.

úterý

8. července 2013 v 15:03 deníček

Je úterý, začátek července, velmi hezký poslední den.
Během posledních několika let jsem nespočetněkrát přemýšlela, jak nejlépe popsat konec svého dosavadního života, a teď to tu je, a samozřejmě nejedu podle ani jednoho scénáře. Placatím sena kraji lesa na Šumavě, pár minut chůze od domečku Rozcuchovo babičky, krásně svítí slunce, noťas mám zapíchlý v borůvčí a mezi žlutýma odkvétajícíma pantoflíčkama, které možná nejsou pantoflíčky, pár centimetrů nalevo trsy malých houbiček, nad hlavou stromy,
Tak to mám ráda a tak se mi to líbí.
Myslím, že můj život je úžasný. Jsem právě velmi šťastná, mám opravdu pocit, že cítím a prožívám štěstí … nedokážu to hodnotit příliš racionálně, z hlediska racionálna se totiž právě nacházím na zcela opačné straně reality, zproštěna prakticky všeho kromě víry, sebe samé, zodpovědnosti za několik živých tvorů, citů k několika živým lidem a lásky.
Break
Nevím zda se mi podaří to popsat srozumitelně, ale ráda bych sdělila, že od té doby, co jsem začla řešit svoje poruchové fungování, to je necelé tři roky nazpět, se nestalo nic špatného. Mě. Stalo se spousta škaredých událostí, ale mě samotné se nestalo nic, co by zhoršilo můj vnitřní stav, nebo celkový stav věcí. Tohle mi trvalo přijmout většinu z těch tří let, stejně jako fakt, že vnímání souvislostí mezi věcmi, které se dějí, často závisí na aktuálním sebeprožívání namísto realistického zhodnocení všech aspektů.
Tahle věc podle mě komplikuje život mnoha lidem nejen okolo mě, a také si myslím, že upřednostňování vlastního rozpoložení před realitou nepřináší mnoho dobrého.
Cítím se jako stéblo trávy na louce, jako list na stromě, jako buňka v organismu, jako smítko v odpadkovém koši, jako větvička v ptačím hnízdě, jako steh na lemu šatů, jako všechno ve všem a se vším. Jsem přijímaná, milovaná, milující a svá.
Nemám pocit, že bych se v posledních měsících modlila intenzivněji nebo nějak jinak, než dřív. Taky nemám pocit, že bych se cítila více bezpečně nebo odevzdaně oproti dřívějšku, jen jsem si uvědomila, že mě opustily tendence pochybovat, což mi umožňuje neplýtvat zbytečně vlastními silami, neoslabovat se, a neoslabovat blízké. Píšu záměrně zrovna o tomhle, protože jsem žila spoustu let s výčitkami z toho, jak zatěžuju a ovlivňuju lidi rozhovorama a mudrováním o svém vnímání Světa, přitom problémem bylo nevhodné prostředí, chování a ne slova.
...
Myslím si, že nejsmutnější je mít ideje neslučující se s vlastní podstatou své osobnosti, a trávit život neustálým šplháním do mantinelů, přes jejichž okraj pořád dokola padáme.
Vtipné je, jak nízkých věcí se často tyhle mantinely týkají. Aktuálně mě hlavou táhne alkohol, ve kterém se topí spousta lidí z mého okolí.
Lidi, kteří meditují, čtou moudré knížky, sledují světové výzkumy, nejedí maso, mají jasně dané představy o své budoucí rodině či vztazích...Lidi, kteří si urvou pusu jen aby přidali svůj názor na politické situace, týrání žen či úmrtí dětí v Africe.
Lidi, kteří mají morálku, velký zájem studovat něco smysluplného nebo naopak nestrácejí čas studiem a živí se skromně prací.

Ať shořím, jestli budu večer sedět u piva s Rozcuchem namísto vyklidněného rozloučení se.
...
jestli se to tady objeví, znamená to, že se mi týden nepodařilo dostat se k internetu tak, abych to mohla dopsat a upravit. Pravděpodobně jsem v zahraničí na farmě a mám se všelijak (doufám, že dobře). Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi poslední měsíce dělali "doprovod" vším tím rychleseměnícím dosavadním životem. A děkuju Moně, že jsem jí mohla jít za svědka na svatbě.