Červen 2013

magorův povzdech číslo šestnáct

23. června 2013 v 15:02 pod čarou...
Zbývá přesně týden.

Ví to celá rodina. Dlouho se to drželo mezi dvěma až třema lidma, ale postupně jsem přestala mít strach, takže se to začlo šířit dál.

Děda nevydržel psychický nápor ze strany babičky, což mě sice mrzí, na druhou stranu to nejvíc chápu, i když mě hodně mrzí, že se zase nemůžeme bavit zcela otevřeně, a že musím přemýšlet o dva kroky dopředu, co říct a co ne.
...
Každopádně - to, co chci napsat je, že ani takto vyhrocená rodinná situace (omlouvám se, ale napíšu konkrétně o co jde, až to všechno proběhne, protože nechci ovlivňovat nic, co není nutné) není pro nikoho kromě mě vlastně nijak důležitá. Všechno je při starém.
Hýbe se s věcma, plácají se ňáká slova, ale skutek utek. Žádný pohyb, snad jen...
pár dní jsem si nemohla vybrat, koho zvládám hůř, zda matku nebo babičku. A když jsem se snažila vzpomenout si, jak to bylo doposud, nebyla jsem si jista...
.
Babička brečí do telefonu, když tři týdny nevidí Inušku a může se přetrhnout ve snaze působit, že se s ní půjde na nějakých věcech domluvit,
a pak, když tedy využiju jejího babičkování, abych měla kus prostoru pro sebe, pro práci nebo pro cokoli bez Inky (aktuálně nezbláznění se z telefonátů a komunikací s matkou v rámci Změn),
přijde hnus.

Ani mi jí už není líto. Je mi naprosto jedno, že to je škaredé a zlé přemýšlení, zkusila jsem za poslední roky tolik možných přístupů nejen v komunikaci, ale i v celkovém mezilidském fungování, které nefungovaly, že potřebuju pauzu.
...

Moc se těším, až přijede Rozcuch a budem všichni s Inuškou, a pak pojedeme spolu dva někam ven, budeme si povídat, koukat večer na nebe, smát se vzájemně na rty a vůbec...
Aspoň že něco je hezké, doopravdy, opravdově.

Zoologická

23. června 2013 v 14:53 výlety (obojím způsobem) :)
Minulou sobotu jsme byly v Brně s Martinem a Ondrou v Zoo :).

Inuška byla dva dny předtím nalomená onemocnět, takže jsem vzala kočárek.
Myslím, že to pro někoho může být přehnané nebo podivné, tahta kočárek pro pětileté dítě, nicméně v otázce rozhodování, jestli raději budu Inku v případě potřeby tahat v rukách, nebo na kočárku, zvítězil kočárek. Také v otázce onemocnění z důvodu přetažení (ona brněnská zoo je jeden velký kopec, což v kombinaci s šíleným vedrem, pařícím slunkem a oslabeným organismem z dva dny starých horeček a nejezení dává docela solidní základ pro unavení se) mi přišlo jednoznačně lepší eliminovat všechny nepříznivé vlivy než "se tvářit normálně".
No, nakonec se kočárek ukázal být ještě o kus nadčasové rozhodnutí, protože Ondru zmohlo vedro a kopec brněnské zoo, takže se poslední stapu výpravy vezly děti obě.
Když jsme se pak rozloučili, Inka v kočárku prospala víc jak hodinu, což pro mě byla hodina strávená poklidnou procházkou, u které jsem si četla, knihu položenou na stříšce kočárku,
stejně jako jsem to dělala když byly Ince dva, tři roky.

Rozhodně nemám v plánu vozítko využívat častěji, ale dát jej úplně pryč se mi taky nechce. Možnost vzít In na vzduch a odpočinout si na vzduchu se spící Inkou, mě stále těší.
...
.
.
.
.
zastavení u vlků....otázka zní, Kdo je největší nepřítel vlka?
Ondra, odklopujíc destičku se správnou odpovědí, kouká na zrdcadlo a vykřikuje "SKLO!"
Inka se dívá taky, a pak se bokem ptá "a to jsem jako já mami?"

.hic.
.
.
....
.
...
.
psí závody a zápasy
..
.
nelze odolat :)
.
nelze, že? :)
.provokatér.
:)


PĚNA DNÍ

22. června 2013 v 22:11 inspirace

...Boris Vian je pro mě jedním z nejčtivějších autorů, jeho tvorbu obdivuji a bezmezně ráda se v ní ztrácím a nacházím.
Když jsem poprvé otevřela Pěnu dní a začla číst, pamatuju se, jak jsem se vrátila první stránky asi 3x zpátky, abych se ujistila, že se tam píše opravdu to, co se tam píše...

Jedna z největších inspirací pro vyrovnávání se s těmi nejtemnějšími hnusy.
...
:)

o naději...28.4.2013

22. června 2013 v 21:50 deníček
Dvakrát tři a nevím kolik na výšku,
prostor tvého pokoje naplněný vzduchem,
zadýchanou omítkou, kapičkami potu
a na koberci drobky.

Rýsujeme úsečky
prstem křížem krážem přes postel
a občas přejedem,
pak to padá přes okraj
a bolí to. A bolí.

Vyslala jsem papírovou holubici,
závan perutí pohnul otevřeným oknem,
vzduchem proletělo štěstí,
ztěžka dosedla na ještě holou větev kaštanu,
a venku pršelo,
pršelo za oknem a mezi náma taky,

tolik moc pršelo,

že když jsem vyšla z tvého domu
vůbec jsem se nedívala do kaluže pod kaštan,
kde utopená ležela.

Raději.

neschopnost imaginace

9. června 2013 v 22:56 pod čarou...
a nulová sociální empatie. Dvěma slovníma spojeníma definovat maminku asi není příliš hezké, ale je mi to už docela jedno. Je mi docela jedno už asi úplně všechno co se Brna jakkoli týče.
Naposledy jsem měla vyloženě škodolibou radost z toho, jak matka znervozněla jen co jsem přišla do kuchyně, a jak se jí pak udělalo špatně, když jsem si sedla ke stolu. Cukaly mě koutky a neměla jsem nejmenší tendenci s tím cokoli dělat.
Prozvracela jsem se pak z toho vklidu vedle v pokoji (aneb moudřím v oblasti rozdílů mezi vyvolávaným a neurotickým blitím) a ani přemýšlela, jestli už se náhodou nepohybujeme příliš daleko za hranicí patologických jevů.
Zapsáno na začátku května 2013.

Mohla bych pokračovat ve psaní takovéhoto článku, ale cuká mi to úplně někde jinde, někde mnohem hloubš, a to o to víc, čím dál zacházím v poznávání své maličkosti a plytkosti.
.
Chtěla bych napsat o pokoře, které se mi začlo dostávat někdy koncem podzimu, a která měla jen malinko společného s oprošťováním se od Brna a známých nezpečných věcí, narorozdíl od přijímání nových nepoznaných a nebezpečných spojitostí s Munou.
Nenapsala jsem tu ani jeden článek o mínusových stupních na budově, ve které jsme byli, nepsala o páře nad hrncem, která dokázala rozehřát prokřehlé prsty, o litrech a litrech svařáku a šílených debat u něj,
o ztrácení a nalézání jistot v druhých lidech, o pádech a vzestupech komunikačních (ne)dovedností,
a přesto se to všechno stalo.

Je to nepodstatné, a přesto se od toho odvíjí jedno z největších tajemství celého Života.
---
Nadechuju se, před chvílí jsem se dívala na rozeklané jazyky bleskových hadů na obloze. a nořila se do dunivých předzvěstí hromu. Celým tělem jsem byla vložená do houpacího křesla. Myslím, že jsem si chtěla původně číst, ale sled obrazů ze zimy a všeho co se dělo okolo, mi rozostřil text.
Je neděle.
.
Za poslední půlrok jsem přehodnotila hodně z dosavadních názorů na sebe samou a některé souvislosti. Situace, ve kterých jsem se ocitala, ať už to bylo obemutí nahého mužského těla, zalévání hoven napůl zmrzlou vodou nebo uspávání Inušky za zvuku praskajícího dřeva,
mě zcela přirozeně nutily stále a stále nahlížet za oponu vlastní osoby, kterou jsem si snažila podmanit, naprogramovat, seřídit a ovládat.
...
.
...
.
...
.
Dívala jsem se příliš na životy lidí okolo sebe, než abych mohla dostatečně porozumět životu vlastnímu. Je fajn mít se s kým porovnávat (a je zcela jedno, zda v dobrém nebo špatném duchu), nechávat se překvapovat možnostmi uvažování, chování, přemýšlení,
ale vždy po ohlédnutí za sebe přicházel ten opravdový údiv nad tím, jak moc jsou teoretická hodnocení odlišná od reálného nabírání zkušeností, braní si příkladu (opět jak v dobrém, tak špatném duchu) či distancování se.
Například zjištění, že za určitých (a opět - je naprosto jedno, jak moc extrémních) podmínek jsem si schopna schvalovat něco, proti čemu jsem jinak zcela v opozici, nebo ještě lépe - co považuju za nemorální nebo jakkoli jinak špatné.

Spousta lidí řekne něco jen proto, že to ten druhý chce/potřebuje slyšet. Říkáme věci, které se naprosto neslučují s naším uvažováním, a to proto, abychom se od druhého dozvěděli, jak na tom je on.
Abychom mohli sedět u jednoho stolu, bavit se, a v duchu mít pocit větší "čistoty".
Ano, to se může stát - tohle si někdo může myslet - tohle někdo opravdu může chtít - takhle někdo může přemýšlet - tohle někomu prostě opravdu nevadí. Proč ne. Ještě že se to neděje mě.
Znáte to?
...
Kruhový efekt. Jedete v tom naprosto stejně, protože ten druhý si může totéž říkat o vás, když popisujete, jak se sebou nešetrně zacházíte, kolik paralelních vztahů zrovna máte, nebo jak někoho hrozně nemáte rádi.
.
Vedla jsem několik hovorů sama se sebou. Všechny proběhly PO nějaké zásadní události, ve které jsem se projevila se zcela přirozenou zákeřností.
Přesně s tou, kterou jsem v sobě XYkrát zabíjela, mrazila, vyháněla nebo vraždila jakkoli jinak.
Přesně s tou, kterou vidím u lidí okolo sebe, a považuji ji za normální součást podstaty dnešního člověka vychovaného určitými způsoby, pohybujícího se v určité společnosti a mající hodnoty v uričté rovině.
Ještě že se to nestalo mě.
Slyším sama sebe a směji se tomu, jak jsem hloupá.
A děkuju za to, že je mi umožňováno si to uvědomovat, a mít tak možnost pracovat konečně ne na potlačování, ale na zpracovávání a zlepšování.
...
Výměna otázky "co je dobře?" za "proč by to nemělo být dobře, a kdo o tom rozhoduje?".

Neschopnost imaginace a sociální empatie.
...
Pro dnešek stačí, zítra budu konkrétnější.

nejvíc proteď

1. června 2013 v 11:10 výlety (obojím způsobem) :)


Now and then I think of when we were together
Like when you said you felt so happy you could die
Told myself that you were right for me
But felt so lonely in your company
But that was love and it's an ache I still remember

You can get addicted to a certain kind of sadness
Like resignation to the end, always the end
So when we found that we could not make sense
Well you said that we would still be friends
But I'll admit that I was glad it was over

But you didn't have to cut me off
Make out like it never happened and that we were nothing
And I don't even need your love
But you treat me like a stranger and that feels so rough
No, you didn't have to stoop so low
Have your friends collect your records and then change your number
I guess that I don't need that though
Now you're just somebody that I used to know
Now you're just somebody that I used to know
Now you're just somebody that I used to know

Now and then I think of all the times you screwed me over
But had me believing it was always something that I'd done
But I don't wanna live that way
Reading into every word you say
You said that you could let it go
And I wouldn't catch you hung up on somebody that you used to know

But you didn't have to cut me off
Make out like it never happened and that we were nothing
And I don't even need your love
But you treat me like a stranger and that feels so rough
No, you didn't have to stoop so low
Have your friends collect your records and then change your number
I guess that I don't need that though
Now you're just somebody that I used to know

Somebody
(I used to know)
Somebody
(Now you're just somebody that I used to know)
..
(I used to know)
(That I used to know)
(I used to know)
Somebody