Květen 2013

Hypnotix

31. května 2013 v 13:05 inspirace

kůže na trhu

31. května 2013 v 12:54 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Uvědomuju si, že jsem tu za poslední půlrok nebo jak je to dlouho nenapsala nic kloudného k ppp a tak.
Se Zuzkou, Moni, Janou a dalšíma děláme pár měsíců na projektu o poruchách příjmu potravy, a poslední dobou hodně řešíme svoje těla jako taková.

Rozhodla jsem se, že udělám průřez tím, jak vypadám. Za prvé proto, že se mě na to zeptalo asi šest lidí, za druhé proto, že se sama občas fotím, což mě HODNĚ vadí (protože původně jsem si řekla, že se každý měsíc vyfotím a přidám i tabulku s hodnocením a nějakým shrnutím, což v reálu dopadlo jako několik histerických focení v Brně (nikde jinde se prakticky nefotím. Nikde jinde nemám ani moc tendence stoupat si před zrcadlo a koukat na sebe), snůška rozepsaných článků, spousta výčitek mě samotné vůči mě samotné), a taky proto, že se potřebuju posunout od ppp k alkoholu a plkání blbostí, což je další slupka cibule problémů na sobě navalených.
Ráda bych co nejdříve dokončila všechny rozepsané články k tomuto tématu, vyhodila ze sebe zbytky osobních souvislostí na toto téma, a ppp se věnovala nadále už jen v rámci projektu.
...
K tělu jako takovému utíkám především ve chvílích, kdy se něco nepodaří kdekoli jinde. Dobře vím, že je zcela absurdní vymýšlet spojitost mezi tělem a skutečnostma (například že mě někdo nemá rád, že prokrastinuju v existenčně důležitých věcech, že nejsem schopna najít pin k platební kartě atd), docela se mi v tomto daří poslední dva měsíce, a doufám, že to tak bude i nadále.

Nejméně 4x jsem byla dotazována, jestli se za sebe stydím s tím, jak vypadám teď...No, někdy trochu jo, hlavně když se živím několik dní naprosto zbytečně nevhodnýma potravinama. Mám na mysli třeba instatní polévku, která nezažene hlad, takže stejně skončím o hodinu později s krajícem chleba atd.
Docela pochopitelné je snad i ohrnování nosu nad břichem, které ve stoje možná vypadá relativně vklidu, ale co se stane, když si sednu....to se mi nelíbí, a chci se na to zaměřit.
Podařilo se mi totiž sedat si, lehat nebo stát, aniž bych se zamýšlela, jak to vypadá,
což považuju za velký pokrok.
Samozřejmě bych byla ráda, kdybych se dostala tak o velikost dvě dolů, ale uvědomuju si, že tohle "přání" spadá do nadstandartů,
protože je dost jiných věcí, které nutně potřebuju ke zlepšení své situace, a které mě mohou udělat spokojenější reálně.
Současně vím, že aktuálně jsem v "nadrozměrnosti", ale nekatastrofálně.
Nechci aby to vyznívalo jako nějaké omlouvání svého těla, způsobu jídla nebo nepravidelného cvičení,
ale nemyslím si, že bych byla v katastrofálním stavu. Působím sama na sebe docela souměrně co se rozložení těla týče. "Něco navíc" mám rozložené všude, takže předpokládám, že se tělo konečně nějak srovnalo samo v sobě a se sebou.
Někdy si připadám jak velryba.
Budu o tom ještě psát.

ps.nevážím a neměřím se, takže na tyhle otázky nemám odpověď. Rozhodla jsem se ale změřit zítra, na konci května, abych měla nějaké srovnání. Na váhu se mi nechce, ne ani tak proto, co by na ní bylo, ale spíš proto, že váhu nepovažuju za jakkoli směrodatnou.

únor:

.
...
březen:
.

duben:

.

...
květen:

.

kolik kousků...?

30. května 2013 v 15:24 pod čarou...
Dalo by se to nazvat Prevence proti úplnému zešílení


.
Kolik kousků mého oblečení chybí na druhé fotce sestřiné skříně?
.

momentka večerní...

23. května 2013 v 22:40 deníček
Nechala jsem si zas ostříhat vlasy, ale tak, aby se daly aspoň trochu zauzlovat nahoře a nebo vzadu.
Taktika úvazu, mechanická manipulace s gumičkou a asi nikdy se nedozvím, jestli bych pak do uzlíku vyřezala sponku nebo tyčinky, zapichovala si pastelky nebo něco jiného, čím bych se snažila udělat ten bobek na hlavě hezčím, postrádám závist všem slečnám s vlasy po lopatky nebo po zadek, stačí mi málo, jednoduchý pohyb, a pocit vánku za krkem.
Vždycky jsem byla nejvíc přesvědčena, že s culíkem vypadám příšerně.
Smrkám krev.
Myslím že někde právě hodně prší, oždibuju si nehet na palci levé nohy, dneska jsem koukala na miminko v břiše Slovanky, a na lavici za zády mi pokojně vrní duše koťat, které příští týden půjdou utopit.

nejistá (Rozcuchovi)

6. května 2013 v 17:33 deníček
Tu melodii neznám.Tvoje prsty jak po klapkách piána tančí na jejím břiše,
a vedle na pohovce přede spící kocour se srstí heboučkou a teplou,
jako její podbřišek.

Kratičká vzpomínka na něco předtím
falešný tón
nejistý hmat
a na kůži je rýha,
a kocour skáče z pohovky,
a něco padá,
možná oba
přes její výkřik neslyšíš.
Možná to byly dvoje dveře, anebo jinde, vždyť jaro právě začíná, pod okny hlučně kvete Paříž, sousedka nahoře si vždycky dává na balkoně čaj a nezavírá, a stejně - jeden přehmat nikdo nepozná, leda by měl absolutní sluch.

V pokoji klid, uprostřed stůl s ubrusem napůl žerdě
převrhnutý kalamář,
dezertní talíř,
kousky ovoce topící se v černi.

Na zemi bílo, mléko bezostyšně obtéká dno misky
utopené drobečky,
chuchvalce prachu,
hutná louže se vsávající do parket.

Pozoruješ kontrast, a jistota jde do háje.

Neboj,
ten zbytek uklidí
až si půjde pro pomeranč
měkké froté ponožky, které jsi jí
asi
zapomenul svléci.

čtvrtého května

4. května 2013 v 10:49 inspirace

...protože proč ne, když jo...

okolo...

3. května 2013 v 10:34 výlety (obojím způsobem) :)

...něco si nechat způsobit pro dnešní den...:)
.

tak trochu do obrazu

3. května 2013 v 1:00 pod čarou...
Moje neschopnost konstruktivně psát dosáhla jistých hranic, o kterých jsem doposud neměla ponětí. Jako v hodně dalších věcech nezbývá než se vykašlat na všechno okolo i uvnitř a prostě sypat. Klidně nekonstruktivně a bez časové orientace (zatím rámec posledních 5-6 měsíců).

Byla jsem na výletě. Sama. Bylo to úžasné. Lozila jsem po kopečkách, válela se ve vzrůstající trávě a ochutnala letošní hlínu. Jaro bylo všude, vylezla jsem vysoko do větví jednoho stromu a jako kočka se vyhřívala a koukala nahoru, pak dolů a nakonec dovnitř. Na chvíli se mi podařilo oprostit se od všech popičí, které se dějou poslední měsíce, a znovusesetkat sama se sebou na té přirozené rovině já a svět. Bez "S" (rozuměj velké ES). Nahoře plynuly mraky, všude se linula vůně a okolo poletoval hmyz, který nevím jak se jmenoval, ale působil na mě docela neohrabaně pokaždé, když narazil do rostoucích listů nebo větví. Upletla jsem věnec z osekaných borovicovích větví, vonělo to chvilku Vánocema a taky smůlou, a nechala ho pak plavat po proudu řeky.
Potkala jsem se taky s jedním klukem, se kterým jsem si chvíli psala a pak nepsala, protože jsem si nechtěla psát s žádným chlapem, protože mi to přišlo jako naprosto zbytečné.
Když jsem ale šla kus výletu s Honzou a bavili sme se o focení dětí a taky o elektřině, bylo mi klidno z toho, že existujou lidi, kteří naprosto běžně mají čtyři budíky během dne (aby vstali, odešli do práce, odešli na oběd a odešli z práce), nebo se v tom, co je asi zrovna za den orientují podle toho, že perou ve čtvrtek.
Současně mě toto (již několikáté) zjištění přiškrtilo vlastní zvraty spojené s přerušením těchto mých obdobných režimů, což ale nebylo nepříjemné v hlouby, ale jen povrchově asi jako když se popálím o kopřivu.
Natrhala jsem medvědí česnek na špenát a objevila úžasná "pole" mařinky vonné, takže letošní likérování a halucinogenní vínování bude (nikdy nezapomenu, jak Člověk Hradní pobíhal po nádvoří s plnýma rukama mařinek a vykřikoval "pojďme se otrávit!"), což mě přivádí na další nepříjemný rest Rozcuchovi a R. s domácí ořechovkou, která si hoví v Nebrně a čeká, až bude předána a vypita(možná?).
Měla jsem chuť se vykoupat, asi bych neměla problém s nahotou jako takovou, ale aktuální fyzickopsychický stav mě dává červenou čemukoli, co by mohly způsobit prudkou změnu u srdce a tak.
.
Jarnění jsme si užili i s Inuškou, Martinem a Ondrou v Brně u přehrady. Jarnění si užily děti u přehrady.
Můžete si vybrat, která z variant dává větší smysl. Nebudu přemýšlet, co si kdo za tím bude hledat, před pár dny jsem o tom nejvíc otevřeně mluvila a stojím si za tím, co jsem řekla.
.
To, co jsem považovala za zcela jasnou a uzavřenou věc (myslím teď hlavně asexualitu, moje vnímání některých věcí včetně fyziologických prožívání intimností, dotýkání se a vůbec myšlenky v přítomnosti někoho, kdo by se mohl byť jen teoreticky jakkoli přibližovat), přestalo platit během prvního setkání s Rozcuchem. Samozřejmě přišel balík všemožných myšlenek včetně paranoidních šíleností ve spojitosti s Blondiem (třeba protože jsou kamarádi a bývalí spolubydlící...), několik silně regresivních záchvatů, jeden skoro pokus o sebevraždu, pár děr které jsem vyžvanila nejbližším kamarádkám do hlavy, několik absurdních telefonátů, a pak klid. Oproštění se od primitivních panemocí (příbuzné slov patvar, pablb atd) a narušeností Kristýny a přirozené přijmutí faktu, že to je jedna z takových těch Věcí, které jsou.

Další vývoj - několik měsíců táhnoucí se paranoidní srance v různé intenzitě, narušované chvílema bezedné radosti a klidu. Sinusoida srovnatelná se situací z podzimu 2009. Sny ve kterých jsem stále a stále procitala na tom oranžovém froté prostěradle, které jsem nikdy nevyprala ani nevrátila, a koukala metr před sebe na zem, kde spal Blondie zamotaný ve spacáku, vstala a hledala nějaké svoje oblečení a pak utíkala před kočkou, která mě lovila po bytě, zamykala se na záchodě a nakonec odjela domů, kde jsem fungovala asi hodinu a půl naprosto normálně, a pak na základě čistě mechanického zjištění částečně zešílela...snila jsem dál a budila se s rozstřílenou hlavou. Koukala jsem někdy metr, někdy půl místnosti a někdy pár centimetrů od sebe na světle plavé Rozcuchovo vlasy a dýchala realitu s otázkou, jestli jsem na cestě ke štěstí, nebo na cestě do blázince.
Nštěstí začlo docházet ke zkracování snu, které vedlo až k probuzení v této části...to, co následovalo, ze snu postupně vymizelo.
Postupně vymizely i samotné sny.
Tohle vleklé několikaměsíční životní období mě způsobilo něco, co jsem nebyla schopna způsobit si sama poslední roky a to ani za účasti cvokaře (kterému jsem nebyla schopna k tomu nic moc říkat, ale který i přes to dost pochopil o co jde a opakovaně se asi snažil o nějaké věci, které by mohly vést k přestání obviňovat se anebo si s sebou nějaké věci tahat) nebo terapeutky (kterou neskonale obdivuju za přístup a otevřenost a za těch několik vět, které mě daly víc než XY setkání jinde).
Dovoluju si mít pocit srovnání se a "uzdravení" v tomto ohledu. Po skoro třech letech. Jo.
Polemika o tom, zda bylo nutné u toho (byť jakkoli necíleně) deptat Rozcucha, je věc druhá.

Pominu-li sobecký popis toho, jak jsem se prostřednictvím někoho dostala někam, tak oboustranně mohlo dojít k poměrně velkým zvratům a přehodnocování některých postojů a pozic, stejně jako k zamýšlení se nad komunikačními (ne)prostředky, utíkáním, (ne)důležitostí narůstajícího seznamu jmen s poznámkou "potřeba vyjasnit", "upřesnit", "vyříkat si" nebo "napsat vyjasňovací mail" a dalším XY věcem, které není třeba konkretizovat.

A posrala jsem spoustu věcí, které mohly být dobré. A mrzí mě to a stydím se za to.
A u dost z nich nevím, proč tak byly nebo jsou, ale ten vývoj tam je, což mě dává něco jako záruku, že to bude zpětně dohledatelné, i když jedna z věcí, které mi dávají čím dál větší smysl je, že není třeba analyzovat všechno.

.tečka a jiné téma.

Inuška zvládá klasickou mateřskou školku, ale myslím si, že to je hlavně tím, že to je vesnická školka a navíc lehce netradičně vedená. S plno věcma nesouhlasím, ale naučila jsem se koukat po výsledku, který je dobrý.

Ani jednou nedošlo na antibiotika, přestože nemoce proběhly několikrát. Jednou jsem byla sama na vážkách, zda už nejdu příliš daleko s přirozeným bojem proti něčemu, co by mohl být zápal plic, ale když paní doktorka poslechla a řekla "není", rozhodla jsem se pokračovat.
Myslím, že takovéto přístupy jsou hlavně o nervech dospěláka, narozdíl od "faktnemocí" léčených medikamenty totiž přirozená léčba trvá dýl, což je náročné.

Ráda bych se podělila o jednu konkrétní nemoc a to o tu, kde jsem měla obavu o zápal plic (březen/duben 2013).
Začlo to klasickou rýmou, pak to vlezlo dolů, takže se Inka učila odkašlávat, což moc nešlo.
Jednoho rána jí začla kysat očka, což pro mě byla známka toho, že je zahleněná komplet.
Dva dny horečka s náběhem na angínu (komplet uzliny na krku a rudé mandle se dvěma čepy) a to včetně zvracení (od malinka typické při angíně, což nechápu, ale je to tak) a úplné nechuti k jídlu.
Léčba (nezvládnu rozepsat na jednotlivé fáze, ale mám to v diáři, takže v případě zájmu mohu napsat podrobně) :
grepové kapky, bylinkový čaj (z jitrocel, hluchavky, šípku nebo tymiánu) slazené medem nebo glukopurem, kupované čaje na nachlazení a pak průdušky, při horečkách čaj z bezu, mazání hrudníku a šlapek tymiánovou mastí, kapání a kloktání vincentky, popíjení citronové šťávy, hodně spánku a teplé oblečení, vykloktávání šalvějí (překvapilo mě, že děti by neměly pít šalvěj.čaj, ale jen s ním vykloktávat) a tea tree (ve fázi "angíny" si Inka 2x denně vyplachovala pusu vodou s pár kapkama, mandle jsem jí tea tree olejíčkem přímo vytírala 2x denně, což mělo za výsledek zmizení čepů během 26 hodin a úplné vimizení příznaků angíny během 2 dnů), ophtalmo-septonex do očí (tam bych si nevěděla rady jinak) a také borová voda, octové zábaly končetin při horečce, a pak na doporučení Vendy čaj z lotusového kořene (PECKA !!! MOC DĚKUJU)
Postupně se oči zlepšily, rýma taky, kašel taky, ale hleny "dole" byly stále. Nakonec zabraly sirupy (domácí i kupované) z lišejníku a čaj z lotus.kořene.
Celé to trvalo cca 3- 4 týdny. Krizová fáze (horečnatá) - 3 dny. Krizová fáze (hleny sesedlé dole) - 2,5 týdne.
Jsem šťastná i přes všechny nepříjemna s tím související (hlavně psychický záběr), že to dobře dopadlo, a že máme dobrou obvoďačku, která mě neurvala hlavu když jsem odmítla antibiotika.
Věc druhá je, že jsem zazdila pětiletou prohlídku...což bude potřeba co nejrychleji řešit.

...

Situaci v Brně vůbec nerozumím a plácám se v ní naprosto mimotělně. Technicky by se to dalo shrnout asi takto: soud proběhl, otec se musel vystěhovat, opakování příšerností z minulosti, zcela nové emoční a vazbové objevy, znovunastoupení fyzických paralýz v krizových situací, bezlváda života, rozlučka s Hodinářem, přespávání na písmenkách v pokojíčku, nechutnosti s věcma a lidma, plánování operace, marihuanový joint po XY letech, opakovaná potřeba mluvit s Martinem, zazimování šneků, které cca polovina nepřežila, Václavovo stěhování za prací do Prahy, koncerty a výstavy, znovupotkávání se s K.N., ultimátum na vystěhování našich věcí s Inkou do konce června, potkávání se s Rozcuchem u něj na podnájmu včetně potkání se s Blondiem v kuchyni a na záchodě nebo spolustolování se slečnou K., stěhování matčina přítele k nám do bytu, sestra a její vztah a její stavy, jídelní úlety, návrat Jasana z Indie, neschopnost o čemkoli se rozhodovat, sebevražedné myšlenky, spánkové deficity, ignorace komunikace, nalezení správných kontaktů, alkohol-abstinence-alkohol-abstinence-alkohol-střední cesta-spíše abstinence, hledání práce, nevěra s otazníkem, ztráta a nález dokladů, stabilizování do příjemna s Rozcuchem, opakované návštěvy na kardiologii, rezignace na všechno, domluva konstruktivní psychoterapie, odjezd Rozcucha z republiky.
.
...
.
Posledního dubna jsme oslavily letos s Inuškou.Přemýšlela jsem, zda to tak udělat, nebo si udělat čas pro sebe, ale nakonec mi přišlo jako nejlepší být s Inuš. Je už dost velká.
Chvíli jsem zvažovala i návštěvu Pálení v některé z blízkých vesnic, ale asociální nálada převládla (a Inka má před sebou dost let na objevování vesnických kultur "klávesových kapel", "ožralejch strejdů i děcek" a "buranského humoru").
Původní plán přespávat venku padl s povinnostmi na prvního máje ráno, což se Ince nelíbilo, ale vcelku dobře se mi podařilo vyrovnat to plány se skalami a samotným pálením čarodejnice.
Tenhle bod se nakonec stal docela ořechem, Inušku samozřejmě zajámalo, proč se čarodejnice pálí, takže jsem chvíli googlila a sama byla překvapená, z čeho to vzniklo. Byla tam zmínka i o jiných typech slavení posledního dubna, třeba právě Beltaine. Inuška si nevímproč vzpomněla, že jsem se o tom zmiňovala dřív, takže jsme si hezky popovídaly o tom, co si o slavení posledního dubna myslím, proč a jak ho slavím, a já nevycházela z údivu nad tím, že se o tom bavím se svou dcerou...

Když jsme našly hezké ohniště, bylo už kolem půl šesté večer. Inka měla hlad, takže jsme šly na dřevo. Celou dobu jsem kouskem hlavy zpracovávala tu celou situaci, zatímco Inka víc než sbírání dřeva prožívala krmení mravenců drobkama z rohlíku, což ale nakonec krásně vyrovanala přípravou samotného ohně včetně podpalových dřevíček a papíru.

Ještě před zapálením jsme udělaly impročarodejnici, a pak přišla řada na barvičky, na které se Inka (i já) hodně těšila.
Pomalovaly jsme si vzájemně obličeje (Inuška si přála na čelo myšku, na tváře tygry nebo kočky a na bradu kytičku, a já jsem nechala volné pole působnosti, takže jsem dostala na každou tvář tygra a na zbytek obličeje čáry a tečky), a pak se škrtlo a oheň zaplanul.
Při pálední čarodejnice jsme spálily i některé věci, které nás na sobě vzájemě štvou. Inka pálila to, že na ni zvyšuju někdy hlas a že se na ni zlobím, a já pálila její neschopnost zabavovat se sama.

Měly jsme s sebou nějaké nástroje, bubínek, dřívka a Inka si vzala koncovku. Inka vymyslela, že bude ťukat, a já se budu modlit k bohyni (překvapilo mě, co si zapamatovala z toho, co jsme si o slavení 30.4. zapamatovala!). Tak jsem poděkovala za to, že mám tak hezkou a šikovnou holčičku a že to je největší a nejlepší z celého mého života a také jsem poděkovala za to, že nám země umožňuje pěstovat zeleninu a ovoce a obilí.(V této souvislosti mi připadá dobré zmínit, že v naší LMŠ se takovéto děkování přírodním živlům atd děje poměrně často, a to bez jakéhokoli odkazu na kulturu Keltů nebo Slovanů. Tento přirozený vděk velmi podporuju).
Pak jsem měla ťukat já, a Inka se chtěla modlit.
Modlitbu Inky jsem původně nechtěla napsat, ale v kontextu toho všeho odcituju, co řekla:
"Děkuju, že mám svoji maminku Kristýnu a že nejsem hloupá. Děkuju taky za to, že mám hodně zeleniny, protože v tom je vitamín C. Protože některé děti nemají maminku ani tatínka a tak jsou bezdomovci a nemá se o ně kdo starat."

Chvíli jsme jen tak seděly a koukaly, pak přišel HLAD a tak si Inka pekla buřta a já rohlík se sýrem a bylo nám myslím hodně dobře.
Jedly jsme vklidu, Inka pak měla tendence spálit rohlík a listy pro myši, což mě bavilo hlavně ve chvíli, kdy jí chytil opékací klacek :)
Kolem osmé jsme vyrazily domů. Začlo se šeřit a vzhledem k potřebě ráno vstát kolem sedmé byl akorát čas na odchod.
Nechaly jsme dohořet oheň, zalily jej vodou, a s pomalovanýma obličejema vyrazily lesem domů.
Jak najdu kabel spojující foťák a počítač, tak přidám nějaké fotky :)
Já jsem si pak večer, až Inuška usnula, sama poseděla vklidu na vzduchu a urovnala si některé souvislosti, hlavně ty ženské. Přemýšlela jsem také o tom naprosto spontánním projevu Inušky, o neopakování chyb (například stále se nedokážu oprostit od nejvyššího zákazu setkat se nebo trávit tento den (byť zcela kamarádsky) s někým jiným než se svým chlapem. Na jednu stranu to dává nejvíc smysl a připadá mi to logické, na druhou stranu si uvědomuju, že obavy, které v tomto kontextu mám, jsou přehnané a absurdní a vycházející ze zkušeností, které nemám nijak "nezvratně ověřené".), a připomněla jsem si zajímavou škálu uplynulých posledních dubnů...

2012 - s Tomem a jeho kamarády zcela na chatě u Křtin, hodně příjemná a nejvíc blízká nálada, opilé telefonáty, skvělá muzika, bacardi a kola s rumem, noc plná zvracení, a na prvního máje polibek pod třešní, klid a vyrovnanost.
2011 - na Hradě především s Fotkovou Katkou, mařinkové pivo, hodně silně žensky laděné oslavy, nahý tanec u ohně a na prvního máje sex na oltáři lesní kapličky.
2010 - sama na Peacelandu s nehoráznýma srancema ohledně Jasana, vyklidnění u Stromu, oheň, obětování, úleva a klid, telefonát, odjezd do Brna, setkání s Blondiem, chytání rozjezdu kamkoli, noční putování lesem, nacházení seníku u Ořešína, zahrabání do sena a spánek. Na prvního máje déšť a obejmutí a zprávy od Jasana a Dlouhovlasé.
2009 -sama v lese se psem. Neuvěřitelné zážitky, spousta strachu a odvahy. Na prvního máje nepolíbená.
2008 - výlet s Václavem a Inuškou, večer sama chvíli v lese, film a dobrá veřeče a obejmutí, na prvního máje pusa pod třešní.
2007 - sama v lese. První komunikace s Inuškou v břiše na nějaké uvědomělé rovině. Oslava sama sebe, děkování za dítě. Na prvního máje nepolíbená.
2005 nebo 2006 - oslava Beltainu v brněnském Drakkaru. Hromadný rituál vedený Driudem, menší hromadný rituál vedený mnou a následná žranice. Spousta lidí, tepla, ohně, nahoty, hudby, dobrého piva, hravého jiskření a smíchu. Na prvního máje políbená X-krát.
...
Je mě různě, myslím na Maďarské přespávání, a na to, o čem všem potřebuju napsat příště.