Duben 2013

This machine has no brain

30. dubna 2013 v 22:39
...use your own !

...Faderhead je můj brácha v nočních bojích s formulářema. Něco mezi tím a tamtím. Jiný režim. Ale dokonalý!

...a pro vyklidnění v mezičasech, kdy je možné vnímat něco jako realitu:

The void becomes much like the sun
Cause if you focus you'll be blind
The strength you feel is all you have
To lift lift yourself another time
Your vision fades because you hurt
And it's so hard to make you smile
The strength you had is almost gone
And you can't fight another fight

Night breaks, sleep is pain
No prayer left to get you through
When night breaks and sleep is pain
You know that I'll be here - watching over you

When you retreat you hope for peace
And a return to what was real
But things don't change - it's all the same
And once again the night brings fear
When darkness falls, you say it's cold
And you're too tired to find sleep
So close your eyes and don't be scared
From now you place your trust in me

Milá

30. dubna 2013 v 13:32 zápisky znikamdonikam
...
předbíhám jeden den nebo dva.
...

malá chvilka.

27. dubna 2013 v 0:09 deníček
a tiše, jakoby po špičkách, se do kuchyně vplížilo něco, co přede jako kočka a tíží jako kámen.
Poslouchám mlčky oddechování a vzduch je plný snů. Samota se lísá kolem nohou, je to hebké a děsivé.
Včera jsem mluvila o něčem strašně absolutním, co se teď bojím pojmenovat byť jen v myšlenkách, a co mě přitom koluje v těle jako droga, která neničí.
Na zdi tikají hodiny, čas ťuká na čelo, já ťukám do klávesnice a spousta slov a spousta slov... Všechno to je tolik moc...
Ve všech pokojích spánek, a venku plná tma života a citů. Běhala bych bosá lesem, tulila se mezi větve, otírala se o tebe boky a nemyslela vůbec na nic než jen na to, až se zpoza kopců vyhoupne Slunce a zahalí nás do svých paprsků.
Závidím všem, co dnes nespí doma.

nahoru a dolů...26.4.2013

26. dubna 2013 v 14:00 deníček
...jedna stránka mého aktuálního života zažívá pocity čistého štěstí, zatímco zbytek se pohybuje někde mezi kratičce nad nulou a bodem mrazu.
Mohla bych se spokojit se "štěstí ve hře neštěstí v lásce a naopak", ale neudělám to, protože jsem náročná a rozmazlená (taky si může pán políbit záda žeano).
Nejvíc mi v hlavě zní jedna z Tomovo oblíbených citací:

Všechno končí dobře..Pokud ne,znamená to,že ještě není konec


jedno z nejdůležitějších

25. dubna 2013 v 8:13 PPP jako kamarádka nebo protivník?
poznání a z toho plynoucí řešení (opakovaně a opakovaně testované všemožnými způsoby)...

Vypadněte z domu/od rodiny a začněte budovat "novou" rodinu jinde. A to takovým způsobem, který Vám bude naprosto přirozený. Je jedno jestli to bude fungovat "já sama", "lavina vztahů" nebo "do tří měsíců svatba". Není nikdo, kromě Vás, kdo může nastavovat pravidla a kriteria. Buďte tam a stím, kde se cítíte bezečně a dobře.
Jestliže Vás rodina nepodporuje (a je jedno, co říkají oni, jde o to, zda Vy cítíte, že Vás rodina podporuje nebo ne), sbalte se a jděte pryč!
Minimálně do té doby, než se dáte dopořádku.
.
Moje zkušenost (opakovaně a opakovaně dokazována) je, že v nepodporujícím domácím prostředí se nemoci nezbavíte, a že se vám bude vracet, a že odborníci jsou namístě a můžou hodně pomoct, ale je potřeba mít i nějaký další bezpečný prostor mezi jednotlivýma sezeníma, než terapeutovu kancelář či ordinaci,
a že pokud takovéto místo není doma, rapidně se snižuje postup léčby, pokud se ještě dá mluvit o léčbě.
Poničené hlavě může trvat dlouho, než se "zhojí" takovým zůsobem, aby dokázala začít alespoň částečně ignorovat přívaly hnusů z okolí, a zaměřila se pouze na svého nositele. Myslím si, že v téhle "první hojící fázi" je potřeba úplně nejvíc klidu a podpory, aby člověk mohl opravdu začít důvěřovat sám sobě a tomu, že má smysl léčit se.
v každodenním brajglu, kdy se podpora objeví asi jako když proletí po obloze ptáček, je hlava zaměstnána dalšíma a dalšíma věcma, a nemá prostor pro zprioritnění sama sebe.
K čemu to vede? K čemu to vede???
.
Poté, co jsem seděla u vína s jedním velmi zajímavým a velmi schopným psychoterapeutem, který mi meziřečí pověděl o několika případech, které (mimojiné) svou strukturou hlavně co se rodiny týče, připomínaly mou situaci,
a které skončili sebevraždou (třeba po 6-leté úspěšnésetvářící léčbě), nebo opakovanými terpaiemi až do konce života (představuju si tu třiceti, pak čtyřiceti, pak šedesáti a nakonec osmdesátiletou stařenku, která brečí terapeutovi v ordinaci, že potřebuje láskyplné obejmutí od maminky, že manžel je sice úžasný, děti také, vnoučata také, zahrádka také a zvířata také, ale že se stejně nemůže zbavit výčitek a smutku v životě. Je mi ZLE.)
a poté, co vidím co se se mnou děje a co se vůbec tak děje,
píšu tenhle "článek", ve snaze dát si něco takového před oči.

ps.Každému funguje něco jiného.

jeden případ

23. dubna 2013 v 11:17 inspirace


blogujete? Koukejte...

odcházení... 19.4.2013

22. dubna 2013 v 17:27 deníček
Zas pršelo
a mě to bylo jedno,
kolik slz se poztrácí.
Nic přece nestojí v cestě,
tak jen stojím já,
a nastavuju svou tvář dešti,
aby nebylo poznat, o kolik chudší zítra budu.

Někde v lese čeká Mlčení,
na rukou pouta z nevyřčených slov.
Nemám klíč,
ty nemáš klíč,
máme jen ticho a mezi prsty bláto.

Jdu prosit déšť o trochu krutosti, by pomátl stromům jejich koruny, a k zemi se sneslo nějaké hnízdo.

Ráno se budou zrcadlit oba naše pohledy,
každá louže ponese tu pravdu,
že sebevětší lež je jedno,
když jde o lásku anebo o nic.

Až půjde Milý bosý lesem,
zapláče nad mtrvým ptáčkem.
V kalužích se zakalí,
z té tolik pravdy,
kolik v sobě nese Milý soucitu.

Objímám tě odpuštěním, do rtů mi vlíbáš naději.
Zítra na tebe zapomenu.
Napořád.
Napořád.
Napořád.

práce, síla a pohyb

19. dubna 2013 v 15:41 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Ráno jsem četla v mailu o malování po sobě. Vzpomněla jsem si na několik téměřbychtonazvalaživotních zážitků s obdobnou tematikou, a zamyslela se nad kontextem některých skutečností z těch dob.
A pak šla do kickboxu. A pak jsem šla tančit.
A oboje bylo úžasné, perfektně jsem si protáhla všechno na zádech a pod zadkem a dole u špiček prstů a trenér z kickboxu mi udělal hodně zajímavou nabídku, o které teď nenapíšu nic. Už je to dva roky zpátky, ale paměť těla je úžasná.
.
Jinak jsem zase zpátky v kolotoči "cokoli dělám, dělám kvůli svojí rodině a ne kvůli sobě a nemám dostatečný odstup na to, abych si toho všimla "před" anebo "během", ale vidím to až "PO" ". Naštěstí se ty největší průsery zatím drží dál (a to včetně přísných masochistických choutek), a snažím se věřit tomu, že pokud dodržím limit do konce týdne a pořeším tři nejdůležitější věci,
objektivita bude dosažitelná.
.
...když jsem psala o tanci, měla jsem na mysli něco na pomezí výrazového tance, žonglování s poikama a kruhama a streetdance. První skladba, která se ozvala z přehrávače.


...neasi.

z deníčku magora XV.

17. dubna 2013 v 18:07 pod čarou...
je mi ZLE.

between two points

14. dubna 2013 v 22:21 výlety (obojím způsobem) :)

Uváznutí někde mezi něčím a něčím dalším. Neexistuje žádná nápověda a ani kdyby se moc chtělo dělat rozhodnutí.


...je mi smutno


ze včera

11. dubna 2013 v 14:43 inspirace
...

o tom co se vlastně (ne)děje

10. dubna 2013 v 14:45 pod čarou...
Nedodržováním všech možných pravidel včetně těch úplně základních se mi v neděli přihodilo toto:
Krátce po půl šesté vystupuju z vlaku. Po deseti minutách proležených na nádražní lavičce a polemizování, jestli půjdu nebo jestli prostě zůstanu ležet a kolem osmé si nechám zavolat odvoz, jsem se zvedla a šla.
Dobrá volba. Vesnice, kterýma jsem putovala až k Mlýnu, jsou úchvatné, a opravdu mě mrzí, že jsme neměli možnost v programu žádnou vycházku po okolí...

V půl sedmé jsem se osprchovaná a s hlavou umytou kondicionérem místo šamponu přesunula po čtyřech nahá z hotelové koupelny do pokoje, kde jsem se s mírnými obtížemi vyšplhala na postel, s jedním okem napůl otevřeným nastavila budík na devátou a usnula.

V devět deset jsem sešla k ostatním dolů na snídani, a málem rozlila kafe, jak se mi klepala ruka. Po strašně dlouhé době jsem měla make-up. Snídaně byla vynikající. Jedna z výhod takových školení - jistota, že jídlo bude, a že bude pestré a dobré.
Hlavně se aspoň trošku snažit nevypadat jako mrtvola a neodpovídat "neptej se" na otázky celonočního cestování.

V půl desáté program. Koučka Veronika, která mi připomínala nejen tváří, ale i vyjadřováním a gesty kombinaci Katee a Š..
Multifunkční dopoledne. Příjemná skupinová beseda s J.o timemanagementu, spousta zajímavého materiálu. Usínám mikrospánkem během desetiminitového čekání na sezení s koučkou.
Padám ze židle a jsem moc ráda, že v místnosti sedí akorát další dva lidi, kteří to považují za mechanickou chybu.
Hrabu se se smíchem ze země.

Pak sedánek s koučkou. Původní plán - půl určeného času na mě, půl na projekt. Předěláváme tento plán po několika větách, kdy projekt není nijak problematický za předpokladu, že jsem ok já.
Koučování mi často přišlo jako jedna z nejzbytečnějších funkcí, vyhazování peněz apd., protože přece nějak namotivovat a povzbudit člověka může i dobrý kamarád, kolega atd..
No, a přesně pro tohle bylo pro mě hodně moc fajn sundat růžové brýle a připustit si, že nemám v okolí nikoho, kdo by mě mohl koučovat, snad jen Tom, kterého vídám hodně málo, anebo Rozcuch, ale to by se mnou musel opravdu dvakrát týdně tu hodinku posedět a nejsem si jista, zda by to nebylo příliš zátěžové.
Se všema ostatníma máme co dělat, o čem se bevit a co řešit v jiných oblastech, a vlastně se skoro s nikým ani nevídám, protože jsem trochu jinde...

Po necelých čtyřiceti minutách s koučkou ze mě odpadlo 75% veškerých chaosů uplynulých několika měsíců. Ne proto, že by mi něco řekla, ale proto, že jsem byla schopna sama definovat některé věci a hlavně SESTAVIT PLÁN, který bude fungovat.
Už samotný fakt toho, že se mnou někdo komunikoval intenzivně a ptal se mě přesto vpodstatě jen na technické věci (co potřebuju k tomu aby něco, kdy je možné udělat něco, aby něco, jaké mezikroky k tomu můžu podniknout a kdy atd), a celkově mě to ulevilo o 100%.
Vlastně jsem si připadala hodně divně (například ve chvíli, kdy jsem zcela nekrytě připustila, že mě vyčerpává vztah a jedinou příčinou toho je, že jsem si ho nedala na začátku jako prioritu, nebo že potřebuju mít doma vyloženě "pracovní" místo, a ne dělat na stole v kuchyni nebo v pokoji, stejně jako si potřebuju stanovit prac.dobu pro homeoffice), nicméně koučka komunikovala opravdu poměrně v tempu a hlavně na stále příjemné mechanické vlně.
Oboustranně 100% zájem.
Když to shrnu - kdybych se hecla, tak si to takto seskládám sama, a vpodstatě kdokoli se může koučovat sám, ale otázkou je, jak dlouho bude trvat než to doodpravdy udělá, anebo jak moc do hloubky dokáže člověk sám v sobě mechanicky jít.

Dost mi došla během povídání s koučkou absurdita některých věcí, které dělám, a které přitom dělat nemusím. Že vkládám úsilí do míst, kde nemám dostatek energie na to zvládnout to, zatímco v oblastech "síly" nechávám větrat.
Nejzajímavější poznatek pro mě - koučka mi neřekla nic. Mluvila jsem já. Nepřišla jsem na nic nového. Konečně se mi ale po XY dlouhé době podařilo jasně definovat některé věci a neskonřit u toho, ale i to nějak formovat do budoucna a to reálného a dohledného budoucna.
Nejlíp mi na to pasuje: "prožít znamená pochopit".
.
Potom milé ukončení, společné kolečko venku, focení na téměřodplouvajícím molu a závěrečný oběd.
Většina lidí směřovala domů.
Já na letiště.
.
Cesta do Prahy spolu s dalšíma pěti lidma. Příjemné. Možnost spánku, přestože osciluju spíše k vnitřní panice z toho, co se mi ozývá v hrudníku. Kolik jsem měla kafí? Neříkala jsem náhodou včera Banalite, že jsem kafe téměř přestala pít od té doby, co mám tyhle problémy? Mám na to udělat takové rozhodnutí?
...
Milý vyhazov v Praze na nádraží. Stála jsem s batohem uprostřed všemožného hemžení lidí a zvuků a světel a barev a úplně jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo místo, kde bych se mohla natáhnout a usnout. Odlet za necelé čtyři hodiny.
Volala jsem s Rozcuchem. Ani moc nevím, jak se mi podařilo mu popsat, co se mi zrovna děje, bylo mi to myslím i docela jedno. Jediné, co si vybavuju více podrobně byla úleva, že spolu mluvíme, protože čas mezi pátkem večer a nedělí odpoledne byl asi nejméně příjemný co do nekontaktování se za poslední měsíc a asi i dál.
Koupila jsem si grilovanou kuřecí čtvrtku, prakticky celou jsem ji snědla a bylo to úžasné a hlavně jsem přestala mít pocit slabosti.
V průběhu jídla mi místo toho vylezla solidní horečka spojená s klepavkou a takovým tím nechutným způsobem pocení, kdy máte úplně ledově mokrá záda a boky a smrdí to.
Sedla jsem si někam do prostoru nádražních hal a přemýšlela, co by udělal třeba takový Coelho.
Hodina a půl do odletu.
Nasedla jsem do příslušného autobusu jedoucího k letišti a už to nebylo ani tak o tom, co je správně nebo co není, ale o tom, jestli si dokážu vzít zodpovědnost za svoje rozhodnutí.

Napadaly mě pak už absurdity typu jak nebudu moct dokončit školení, protože zruším účast na mezinárodní aktivitě, které s ním částečně souvisí.
Kdy se mi podaří mít možnost prakticky zadarmo vycestovat do Gruzie, a kdy tam ještě týden moct něco vytvářet s lidma ze zajímavých destinací, rozšiřovat si okruhy a navazovat třeba i trvalé kontakty.
Co všechno teď nastane, když se nepojedu léčit za Pierrem (kam bych jednoznačně zamířila v takovéto situaci kdykoli předtím) a nepojedu ani na Munu, kde je veškerá dostupnost všeho mizivá (což mi běžně vyhovuje, ale v případě kdy jsem na tom ne úplně dobře mě to příliš neláká), jestli má smysl nechat se třeba hospitalizovat na psychiatrii nebo jak efektivně využít čas pro nějakou revitaliaci.
Celé to umocňovala horečka a klepavka. Začly mi slzet oči, a nešlo tomu nijak zabránit. Nemohla jsem pořádně mrkat. Cítila jsem, jak mi mrtvolní obličej, popelaví, a já koukám jak figurína, bez pohybu víček a s tekoucíma slzama po tvářích.
Lidi se na mě dívali a přišlo mi že si většina z nich myslí, že mám buďto hodně blbý dojezd, anebo absťák.
...
Na letišti jsem odpověděla na esemesku Martinovi a pak šla.
A rozhodla se udělat jednou něco pro sebe ne ve smyslu sobeckém, ale čistě existenčním.
...
Cestu z letiště si moc nevybavuju, setkání s Rozcuchem taky nic moc, jen zapití paralenu a něco jako naprostou odevzdanost.
Myslím, že kdyby mě hodil někde do kontejneru, asi bych to vzala s poděkováním vůbec za to, že se se mnou obtěžuje.
.
A pak jsem spala a spala, a trochu pracovala ale převážně spala a to až doteď. Dvakrátři metry. Občas nějaké jídlo. Jednou si chvíli posedět s Rozcuchem v hospodě a u toho pracovat. Večer se dívat na filmy, které nezajímají jeho, nebo na seriály, které nezajímají mě. Izolovaný spánek na 90x200cm.
Nemám na to žádný názor než ten, že to je stejně jako asi tři další skutečnosti nejvíc, co pro mě kdy kdo udělal.

Srdeční rytmus je mnohem lepší, celkový stav odhaduju na 70%. Hodně dobré na tři dny.
A dneska jsem v cizím bytě hlídala asi pět hodin tři psy. Ani jednoho z nich neznám, žádný z nich nezná mě.
Všichni jsou staří, jeden z nich šíleně uštěkaný a jeden vypadá, že každou chvíli umře.
...
Ale zvládli jsme to:)
Paní už je zpátky. Vnucený talíř polévky a půl hodiny povídání. Jsem zralá na několikahodinový spánek. Současně se raději sbalím a půjdu využít ještě dnešních možností a něco udělat.
Dneska.
...
Musím věřit, že to dopadne všechno dobře.

V.

9. dubna 2013 v 9:38 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
Zdravím tě Kristýnko:) Poprvé jsem šel trenovat. A cítím se dobře. Slunce mi řeklo pozitivní vjem, je to o něco lepší. Úleva těla i duše.
JAro jaro. Je tu. A s ním i energie, co dává křídla motýlí. A motýlka, to krásné stvoření by si člověk chytnul, ale zase pustil zpět do přírody. TAk to má být:)

Vzduchoprázdno ve virtuální komunikaci nepovažuji za žádné znamení,
neočekávám vodopád slov když není čas nebo prostor pro jejich psaní, a připadne mi zbytečně znepokojivé, když je chvíli ticho.

Ukrojila jsem si před nějakou dobou velká sousta, a nezvládám je teď jíst. Nemám aktuálně jiné potřeby než někam si zalézt a mít pokoj a spát spoustu hodin. Nezvládnu psát.

Ovšem slečno, je potřeba i nemluvit. I to má své výhody.
verš:
JAK srdce v žalu slyšíš housle znět,
jak srdce zhrdající prázdnem v pýše,
jak velký oltář nebe kyne s výše,
v své krvi slunce mře, jež stydne hned a srdce zhrdající světem píše,
si minulosti chrání každý sled,
v své krvi slunce, ta stydne hned,
jak monstranc vzpomínka tvá plá mi tiše.

Teda štastnou cestu. Dojed v pořádku. A načerpej vitalitu. TY sousta nesmíme hltat. I jídlo se jí pomalu, at tam zazní vychutnávání.

noc jedna z těch

7. dubna 2013 v 4:07 deníček
Osm hodin cesty, ve čtyři roibos na nádraží které nehřeje, a pod nohama prašivá kočka s jedním okem.
Přes ramena si místo šály obtočím poslední obejmutí a přežiju ještě jedenáct minut do odjezdu vlaku.
V rádiu hrajou hrozně hloupý pásničky.

Potenciální rezerva 17. 6. 2007 v 16:49

2. dubna 2013 v 15:06 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné


Potenciální rezerva je jen nevraživé shánění v místě, které obýváme v případech jako infiltrace krevní plazmy či zastaralé snímání pohnutek vůči vlastnímu já. Mašinérie vyšla lidem vstříc, známe se teď jako mechaničtí závodníci. Polykáme ty školní věci. Mód chůze vyčíslím z větrné palby, směřuji k bráně. Klepu na hradbu. Panství se odhaluje a užívám si nádherný skvost, lezu sadem. Voním jako oni, tyhle stromy se klaní, ukazují třešně a volají po odmlce. Neodejdu dokud se neujistím, že to někdo ví. Růžové doupě mě zve ještě dál a nabízí opadané plody. Jsou mi u chodidel. Ohýbám své těleso, prsty natahuji a okolo sviští kulka. Zlehýnka se pousměji a otočím hlavu. Stojí tam malinký pistolníček. Kdysi mi jeden přítel ukazoval díru na zádech a asi to bylo ono. Na oplátku zahazuji mlsný kornout zlatých směsí, snažím se na něj promluvit. Říkám pár slov o tom, ať nestřílí. Střílí! Trefil třešeň a nízko je věc, kterou chci. Nenápadně ho obcházím a dobře prohlížím. Přemýšlím, jestli jsem ho neviděl už předtím, ale to je hloupost. Za sdělovací prostředek jsem si zvolil ovocné stromky: "Ahoj pane Pistolníček!" povídají. On povídá: "Mám zase vystřelit?" Stromky kývají. Opět to letí kolem mě a teď už i já se zapojuji do debaty a mluvím o klidu. Minimálně o přestávce. Švestky jsou chutné a sytí, jablíčka nejsou banány a i tak mám ve světě ingrediencí celkem radost. Samozřejmě až na tu střelbu. Proto na pistolníčka plivu pecky, dostává to do obličeje a pláče. Hroutí se do kolen a škube si vlasy. To jsem neměl, co když mu to vadí? Urychleně mu vysunuji bouchačku z dlaně a sám se jí snažím ovládnout. Po zbytek života budu ten, komu se to povedlo. Dře si čelo o trávník a podzimní větříček si pohrává s jeho kaťaty. Vidím všechno. Aniž bych si to přál, trochu se červenám a celá situace nabývá nestoudného charakteru. Některé listí ho maskuje, ale je snadné vykouzlit letokruhy při slunovratu a osladit si tak poslední chvilky s červotočem. Je to malý hubatý červík, který ve volném čase kouří přirození. Chvála pohání jeho chuť, krev krmí jeho záměry. Už jdu. A jak mě to opouští, házím to na pistolníčka. Nyní se oba nacházíme v pozici střelce a konáme tajuplné potřeby, přesto hraje zbraň vedlejší roli a ukazujeme, co se dá. Vyměňujeme si prádlo, abychom si vyjasnili, kdo se na nás dívá. Podzimní větříček prospívá zvědavosti a kořeny chodí po rukou. Obřadní sémě rozdrtilo přehradu díky vůli delikátně načasované návštěvy. Už jsme tu všichni. Nesu problém. Jestli to někdy skončí, rád bych se podílel na uzavírce nemovitostí, ve kterých tu žijeme. V mém případě by se jednalo o ctihodnou chatrč. No a co se týče pistolníčka, patrně se mi nastěhuje do soupravy komínů, kde jsem dozorcem. Dále hnízdím v pronikavém a vecpaném cvičišti tradičního popela. Jsem z těch, co proklínají čeleď. Patřím k pěti oslům, kteří si nevezmou brýle, ani kdyby je drželi v ruce. Jsem velmi dobrý. Brnkám na cihly, jsem vstupenka do bezpečí. U mě je všechno hezký. Strašně se mi líbí jedna kamarádka, ale bojím se jí to říct, protože ona by mě asi nechtěla. A tak raději trčím v bytě, myslím na ní a teď se to ve mně pere. Nejvíc mě bolí, když jí vidím s tím druhým. Každý jejich vzájemný dotek je pro mě žihadlo do koulí. Jsme jako milostný trojúhelník, jenže já jsem jen opsaná kružnice a on je kolmice na protilehlou stranu, zatímco ona je součet všech vnitřních úhlů. Zkrátka vždycky budu ten, kdo stojí sám v pozadí a obstojně mává a usmívá se, přitom uvnitř řve jako hladová šelma. Pistolníček má podobné trápení. Jeho píseň obezřetně ztrácí podporu a jako projev potupy jí nikdo nezpívá. Jsme na tom stejně, měli bychom se poprat. Koušu ho do lebky, snad to chápe. Chodíme tancovat do motelu, na vernisáži malujeme obrazy a v přístavišti chrlíme plameny. Jsme kontroverzní dvojice, dávno si patříme. Tyhle šibeniční manévry netřeba opakovat. Pistolníček je chabá imitace toho, koho bych tu chtěl doopravdy. Chci jí tu se mnou. Hladit jí po tváři, dívat se do jejích nádherných černých očí a druhou rukou jí při tom zpracovávat rozkrok. Hned bych si jí dal, ale bohužel mi v tomto směru nebylo přáno. Jiné aktivity mě nikterak neukájí, mám konkrétní prosbu. Kdyby se teď ozvalo klepání a já bych otevřel a stála tam ona, měl bych poprvé v životě pocit, že se mi něco povedlo. Bez ní je to tragédie. Procházím se po parku a představuji si, že si povídáme. Místo toho tu střílí pistolníček a ostružinovník mi vypráví tajemství. Prý je na mně poznat, že mi někdo chybí. Sténám její jméno. Bouchačka mi nabízí útěchu, ale je to jen další záležitost, ke které mi chybí kuráž. Prohrál jsem. Možná kdybych se narodil hezčí, neměl bych tyhle zatracené potíže. Na lavičce sčítám sekundy, slunce dnes zapadá pro mě. Někdy nevím, proč ještě žiju.

...a já vzpomínám na jedno setkání, kdy mě vůbec nenapadlo spousta věcí...a že jsem měla taky něco říct a že mě nenapadlo podávat ruku a pak si po čtyřech letech přečtu, že ten kluk asi spáchal sebevraždu...