Březen 2013

IV.

31. března 2013 v 14:28 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
V nemocnici byl často. A tím sem poznamenán natrvalo. TA délka byla a zase to slovo nekonečná!! Nekončilo to. ZAčínalo to, když sem vstával brzo ráno z postele. Povím ti, umývání sice teplou vodou, ale nepřirozené mému chápání. To byla hygiena. Místo sprchy. Jen lavor a žínka. Když to proběhlo, tak stejně si šla šel cítit. Ten pot.
Ted ty metabolické poruchy. Božeee, jak mě to vzalo existenci. MYslím pozitivně. Ale je to jako včera, kdy mě a to slovo nemohu říct, tak mooc se stydím!!
TA hrdost šla vniveš. Ten pocit bez pocitu.
Hodiny utíkaly pomalu. TAk letargicky. ZAstavení času, jako v šípkové ružence. Dívám se na hodiny a furt rafička na stejné číslici. A minuta po minutě. Ne hodina. Ale minuta. Nuda!!! To už je lepší klečet na hráchu. TA bolest krátká by byla lepší, než dny měsíce být na lužku kapaček, stříkaček, a dokola a dokola.
Cítím se lépe.
Nic nepřeháněj. Odpočívej. Relaxuj. Zhasni svíčku na chvíli. I knot chce mít sny:) A vosk nechce umřít.
Chce chytat prach, který ho lechtá a laškuje s ním. Zkus to slečno.
...
a všechno šlo spát. I ten nejhorší strach se stočil do klubíčka a zavřel oči. Venku zuřila sněhová vánice a na hodinách se pak ručičky k úlevě všech posunuly o hodinu dál.
Nebylo nic než tma a jeden otisk ruky na zamrzlém okně zvenčí.

III.

31. března 2013 v 14:10 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
Schovám ruku ve tvé dlani,
dál budu mlčet do svítání
nevyřčené modlitby.
A jindy budou noci, kdy
ani jeden nebude dřív vědět,
zda ptát se má, či snad má odpovědět,
a spát se půjde někdy k ránu,
či slunci otevřeme bránu,
a ospale si přivítáme krále,
vždyť chvíle s tebou kouzelná je,
tak nač ji zahnat spánkem, schovat den
v nejkrásnější neskutečný sen,
který se sotva rovná tomu,
ležet pod korunami stromů
a jen tak hledět vzhůru.
Ty plašíš noční můru,
co vznáší se v temnotách kraje,
já nestojím už u okraje
a nedívám se do tmy dolů,
kde v záplavě zelených stvolů
skončila by duše roztříštěna,
čistá zeleň rudou potřísněna
se skláněla pod krví níž,
však ty mi tvoříš štít a skrýš.
Tak zůstaň, teplo tvojí dlaně
mi maže z mysli líté saně,
černé šmouhy, šedé bdění
v nekonečném osamění.

kdesi odkudsi

30. března 2013 v 23:07 pod čarou...
pokus o článek. Klapka sedmdesát čtyři aneb tolik rozepsaných článků jsem ještě nemazala...
Několik věcí mě zase nutí zamýšlet se nad tím, jak moc jsem na tom dobře nebo špatně. A samozřejmě že je docela blbost něco takového řešit, protože nic není dobré nebo špatné, jen se to může naklánět víc na jednu nebo na druhou stranu a každý se na to ještě dívá svýma očima...
I přesto jsem teď poslední dny přemýšlela o spoustě věcech a o tom, jak v tom figuruju a jaké to je.
Asi největší otazník levituje nad regenerační schopnosti vnitřní duality. Zas vedle sebe tahám na špagátku svoji přirozenost, zneklidněně pozoruju v odraze přibývající modřiny od snahy dostat se nazpátek do Kristýny, a nejde to a nejde...
Kecy.
Vždycky se pak stane ten pokus o normalizaci který funguje dokud se držím určitých pravidel.
Teď žádná pravidla nejsou.
Funguju na autopilota.

Onehda jsem seděla s Rozcuchem u čaje a žlutých limonád a poslouchala, že je lepší odstranit příčinu než se držet nějakých pravidel...
Byl to zajímavý večer a myslím že jsme oba potřebovali strašně moc spánku někde jinde místo cigaretama zadýmenou hospodu s televizí nad hlavou, a přesto jsme tam seděli...
Taková cesta tam a zase zpátky,

a já od té doby v hlavě sestavuju inzerát. Příčino ozvi se. A jestli nejsi, pošli mi důkaz. Děkuji.
zn.čím dřív tím líp. Ne, nedělám si z toho srandu. Docela vážně jsem přemýšlela nad tím, co může být příčina toho, že vždycky když něco opravdu cítím, je to natolik silné, že se tím nechám pozřít, což mě "zaměstná" natolik, že si s tím plně vystačím sama v sobě,
a ty zbylé časové proluky se buďto držím v rámci možností, nebo ujíždím někam bokem.
Samozřejmě lehce s nadsázkou, protože je naštěstí pouze utlumitelné, leč nezkrotné a díky za něj.

Někde jsem četla, že hodně z psychopatů, masových vrahů a dalších podobných i přes limitovou otupělost umí prožívat opravdové emoce či soucit.
Dokonce s tím mají ze života nějakou zkušenost, většinou ale nedošlo k potřebné odezvě.

Mám prakticky stejný vzorec a tak už vlastně XY let čekám, kdy udělám něco hrozného.

Stále dokola ale narážím na něco, co nevím co je, ale co mi v hlavě asi nějak blokuje potřebu či schopnost někomu něco udělat, byť jsem přesvědčena, že bych byla schopna šílených věcí, aniž bych pak měla výčitky svědomí.
A tak se vždycky zase vrátím k myšlence, že si takovéhle smýšlení o sobě jen předhazuju ve snaze konečně se nějak determinovat a přijímat coby osobu (jedno jakého charakteru, hlavně že se jedná o osobu - člověka) a ne soustavu větrem vlajících kousků něčeho, co se lidem snaží co nejvíc podobat.

Dále by mě docela zajímalo, k čemu můžou být odpovědi na otázky typu "Co si pamatuješ jako intenzivní pocity z mateřské školy? Z čeho si tam vybavuješ příjemné pocity?"
Napadlo mě pak, když už bylo dávno po odpovědích, že se možná předpokládá, že v mateřské školce člověk vnímá nějak "méně ovlivněně" či víc přirozeně nebo jak to nazvat...
Že by se třeba dalo nějak vyzjistit, jak osobnost fungovala zdravě, ještě před - ?

Před čím třeba? Když si pamatuju ze školky vpodstatě jen úžasnou vůni určitého keře (který doteď otrhávám a mnu mezi prsty, aby se vůně lépe uvolnila, kdekoli na něj někde narazím), strukturu jeho větviček, jak svítilo slunce na jedno určité místo zahrady, kde jsem si ráda hrála a hlas paní učitelky Štěpánky.
Žádná změna oproti tomu, co si vybavuju z většiny Světa v současnosti. Zvuk. Dotek. Vůni.
Děsně mi unikají souvislosti.

II.

30. března 2013 v 19:41 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
DObrý večer dívko milé slova:) JAkpak to jde? Věřím, že se cítíš lépe. Musíme a chceme dýchat. Je to dané od přírody. TAk proč se dusit. Já to dělal a bylo mi mdlo. TY deprese. A proč?! S určitého nemocničního lůžka, které bylo zničující. Ten smrad a ta bílá, smrtka, jenž se zasmála a chtěla mě. Ale ne!§§ Ne ted a ani ne potom. ZAdlouho. Vždyt žijme naplno
Vážím si malinkých věcí. Nejssou viditelné pro člověka, který nezakusil muka a chlad choroby. Jen ten, kdo zažil tyto mrákoty je schopen pochopit tyto nevědomé poruchy.
Koneckoncu vzpamatovat se může každý. Nikdy není pozdě. Naděje je a bude!! Nekončí nikdy.
To uvědomění se, že nejsme zdrávi bývá uzkostí psychiky. A ona trpí. Trpí a v žalu!! Jen vlastním dokáže překočit kaluž. Je zanesena blátem, chrastím, mokvajícím hnilobám. Ano, nejsme jediný, kdo má to a tamto.
Vždycky si říkám, že muže být huře. Ale proč je zase takto, když muže být jinak. A tak bysme byli slovíčkařiti donekonečna. Ach ach, jak krutý máme to. Promin, ono to muselo ven. TA faktičnost je faktem.
Přeji radostné sny:)))

půlvlk v rybníku

30. března 2013 v 15:48 pod čarou...
...dnes nic než tohle...



snad jen tohle:

zápis ze dne, kdy nepadal sníh, ale bylo zima...březen 2013

29. března 2013 v 13:05 deníček
drtím zuby skořápky každodenního štěstí a po večerech pak do polštáře otírám krom slz i trochu krve z dásní,
asi jediného místa,
odkud můžu krvácet bez výčitek svědomí
a tím myslím i tvého.

I.

26. března 2013 v 22:12 tišící dopisy Mr.J.A.D. a tomu podobné
zas něco vytrhnu z něčeho...

Nazdarek slečno:)

K tvému zdraví, to mě mrzí. Je to vážné ci lehké? Inu, věřme, že to odejde. Copak ty si zasloužíš tohoto. Nikoliv. BA naopak toho zeleného nádechu lesu a hájů. TAm totiž nalezneš jednu nevšední boruvku. Tu zhltneš a stane se ti, že budeš v elementárním vesmíru, kde najdeš ten mikroorganismus. Chceš se s ním propojit v jedno. A to jedno není jenom jedno, je to cosi nezapomenutelného, evolučního v jádru sebesama.
NAjednou rostou z vás lišejníky, modravé odstíny do fialového. Mění barvy a hmotu.
Mění své obyčeje v neobyčej.
Neexistuje choroba ani smrt. TA smrt není vlastně samotnou smrtí. TY si to neuvědomíš. Je to spása duševního stigmatu, který svědčí o znamení. A to tě pošle dál do dimenze, jehož je charakteristika poznávání všeho mrtvého i živého.
To je konec a zároven začátek. Opět se probudíš v tomto životě chaosu, lakomství, peněz, lásky atd.
Ale už to není tak zlé. Jsi v krásnější nuanční přítomnosti. Zádné hádky, žádné hněvy, není to dokonalé. To ne. Avšak staniž se semínkem, který zakoření v zemi a počká si ještě na harmoničtější chvíle Ekosystému:)

Má osoba byla venku, poznávala lidi a symboly. Clověk si neuvědomí, ci vidí. On vidí to, co se stane! Stane se něco. A co? To musí vědět on ona.

...
a pak nahrubo záplatovaný den plný obav ze všeho.
Letím za docela krátkou dobu na týden z republiky.
Opakovaně jsem sebou sekla o zem a nejsem si úplně jistá, že za to můžou tkaničky, protože doma v botech nechodím.
S největší pravděpodobností se mi podařilo nasbírat dost kreditů na to, abych získala poměrně slušný certifikát z Floridské university.
Jím.
Poměr blogů, které čtu a něčtu, se dost změnil a to nejen objemově, ale i genderově.
Jsem zamilovaná zvláště osvobozujícím způsobem.
V Brně zase peklo v obvyklém rytmu. Mizející kabáty a kouřem načichlé šály. Trička která nesou cizí parfém. Babička rozlepující obálky. Labilní matka.
Nula časoprostoru sama pro sebe.
Notně se mi zhoršily rakce na všechny tyhle věci.
Současně ale došlo k velkému pokroku a to ve smyslu celkového výsledku.
Tohle všechno, co se teď poslední měsíc(e) děje má dost společného s tím, co se dělo cca rok před tím, než jsem začla blogovat.
Místo a čas nesou znaky odlišnosti, ale principy se opakují.
A nevyvozují se z toho ultrahluboké závěry. Narovnávají se některé polámané části.
...
Je mi teď zle, ale ....
Hned si nedávejme do hlavy černící pera, když něco vidíme a nezdá se to. Ono se to vyvrbí a budeme mile překvapeni

Nejtemnější chvíle nastává vždy před úsvitem
(P.Coelho)

či

Největší tma je před úsvitem
(Básnická interpretace Darkest Before Dawn od Steva Roache)

Tichá plabva skrz atmosféru planety
tam někde v dálce je nekonečná tma
a duše se spojuje sama se sebou
v kruhu

Největší tma je před úsvitem
kdy kameny ožívají
a dýcháš sám na otevřeném prostranství
ve vesmíru tak vzácný chladivý vzduch

Osamělý poutníku usedni
a naslouchej písni písní
magmatu vnořujícího se do mysli
a větví stromů tiše se vzdouvajících a čekajících na slunce

Osamělý poutníku
na obzoru les továren
zavražděná Venuše
s nohama rozprostřenýma do tmy horizontu

Největší tma je před úsvitem
po smrti nekonečný spánek
v energií nabité prázdnotě



inspirace

25. března 2013 v 12:45 inspirace



...dokonalý!... a v kombinaci s WWW...jo:)

ještě kus moudra

20. března 2013 v 16:09 deníček
Ta trocha zkušenosti s životem mě naučila, že člověk nemá nad ničím moc, všechno je iluze - to platí o statcích materiálních i duchovních.

Taška plná lásky

19. března 2013 v 22:04 výlety (obojím způsobem) :)
...jmenuje se to "Taška plná lásky" ,
(sololit. deska je přesně taková, jakou jsem ji našla před třemi lety u popelnice jinak kombinovaná technika) a vůbec nevím, kde se tu vzala,
ale...asi to tak má být...
a asi bych měla začít něco zase dělat.



ke startu

19. března 2013 v 19:29 zápisky znikamdonikam
CHARAKTER ČLOVĚKA MŮŽEME SNADNO POSOUDIT PODLE TOHO, JAK SE CHOVÁ K TOMU, KDO UŽ PRO NĚJ NEMŮŽE NIC UDĚLAT.
Johann Wolfgang Goethe

obecně

17. března 2013 v 3:11

plivanec

15. března 2013 v 20:53 deníček
strašně ráda bych napsala článek o tom, jak jsem pomaloučku oblizovala kostku ledu, což vedlo k jejímu rozpouštění a následnému zmizení z povrchu stolu.
Taky že u toho byla venku zima stejná jako je právě teď, jen svítilo o něco víc slunce a já měla před sebou dva týdny volna.
Strašně moc ráda bych napsala, jak jsem se zcela svobodně rozhodla udělat nebo neudělat některé věci. A o moc příjemným sexu s osobou, kterou mám ráda a která má ráda mě.
Strašně ráda bych napsala, že v tuto chvíli někde hluboko dole pode mnou zase večeří kluk a holka, on má pruhované triko a neumí pořádně vyslovovat, ona má hnědé oči a skleničku s vínem neumí držet za stopku.
Sedí spolu u stolu a k tomu jim hrajou Květy, který on slyší podruhé a ona je ještě vůbec nezná.
Na stole leží noviny, brýle, trocha rozsypaného tabáku, nějaké knihy s poezií a šňůra od noťasu. O kousek dál nedojezená čokoláda, sáček s domácím müsli a napůl rozložená mapa.
Ona se směje a kouše jablko, on spíš poslouchá hudbu a přemýšlí.
A oba vědí, že zítra jedou.
No, a strašně ráda bych napsala ještě spoustu dalších věcí, ale momentálně dokážu napsat jen že mě je nepopsatelně a že to má co dělat s velmi důležitýma věcma v mém životě.
A že ta nepatrná existence má zase projednou velký rozměr.
Dneska mám o čem přemýšlet a cítím, že bych i mohla psát.


k novému dni

14. března 2013 v 8:16 inspirace
The truth is that I never shook my shadow
Every day it's trying to trick me into doing battle
Calling out "faker" only get me rattled
Want to pull me back behind the fence with the cattle
Building your lenses
Digging your trenches
Put me on the front line
Leave me with a dumb mind
With no defenses
But your defenses
If you can't stand to feel the pain then you are senseless

Since this
I've grown up some
Different kind of fighter
And when the darkness come let it inside you
Your darkness is shining
My darkness is shining
Have faith in myself
Truth

I've seen a million numbered doors on the horizon
Now which is the future you choosen before you gone dying.
I'll tell you 'bout a secret I've been underminding
Every little lie in this world come from dividing
Say you're my lover, say you're my homie,
Tilt my chin back slit my throat take a bath in my blood get to know me
All out of my secrets
All my enemies are turning into my teachers.
Because, lights blinding, no way dividing what's yours or mine when everything's shining
You darkness is shining my darkness is shining
Have faith in ourselves
Truth
Yes I'm only loving, only trying to only love
That's what I'm trying to do is only loving
Yes I'm only lonely loving feeling only loving
Till I'm feeling only loving
Ya say it ain't loving ain't loving my loving
But I'm only loving only loving only loving
Only loving the truth.



osobní

12. března 2013 v 12:21 inspirace


...až jednou budu velká...tak...

oslovovadlo

11. března 2013 v 15:59 inspirace
Vážení známí, příznivci či podporovatelé lesního klubu,

těší nás, že se již čtvrtým školním rokem daří provozovat předškolní
zařízení lesního klubu. Pro získání finančních prostředků na základní
provoz připravujeme také letos benefiční představení s Jaroslavem Duškem.

V případě zájmu o vstupenky se prosím ozvěte na kontakty uvedené níže.
Víte-li o někom, kdo by mohl naši činnost finančně podpořit a měl zájem
se v rámci benefice zviditelnit, přepošlete mu prosím dopis níže.



Dovolujeme si pozvat Vás na benefiční představení Pátá dohoda, které se
koná v Divadle Bolka Polívky ve středu 17. dubna 2013 od 19 hodin.

Autor představení: Don Miguel Ruiz, Jaroslav Dušek

Hrají: Jaroslav Dušek, Zdeněk Konopásek, Pjér La Šéz

Pokračování knihy moudrosti starých Toltéků připomíná největší dar,
kterým se můžeme obdarovat: svobodu být sám sebou. Dvouhodinové
představení je naplněno toltéckým učením, humorem a především poznáním.

Fotografie zachycující jedinečnou atmosféru benefičního představení
Čtyři dohody, které se konalo v prosinci 2011 v Tišnově, jsou umístěny
zde:
https://picasaweb.google.com/109690294730244104935/BeneficeProLesniKlubJaroslavDusek4Dohody?authuser=0&feat=embedwebsite.

Benefici pořádá občanské sdružení Za sebevědomé Tišnovsko, o.s. Výtěžek
bude použit na provozování Lesního rodinného klubu na Tišnovsku.
Aktivita vycházející z principů lesní mateřské školy se postupně rozvíjí
od října 2009 a hledá nezbytnou finanční podporu na další pokračování.
Více informací na http://lesniklub.tisnovsko.eu.

Závazná rezervace vstupenek je možná na adrese patadohoda@tisnovsko.eu
nebo tel. 737 553 300.

Benefiční cena vstupenky je od 490 Kč.

Po dohodě s Jaroslavem Duškem budou z benefičního představení podpořeny
také humanitární a rozvojové projekty občanského sdružení Anaon.

...



Přijďte se na zkoušku podívat
Uvažujete o přihlášení dítěte do lesního klubu v dalším školním roce?
Pokud je starší tří let, můžete využít možnosti adaptace s docházkou 2x
či 3x týdně od března či dubna 2012. Nabízíme také návštěvu zázemí,
možnost doprovázení dítěte a detailní seznámení s programem lesního klubu.
Více informací u koordinátorky Veroniky Juříkové: pronikava@gmail.com,
tel. 739 565 901.


Darujte nepotřebné
Po příznivých zkušenostech opět vyhlašujeme sbírku na podporu činnosti a
to prostřednictvím předmětů, které doma již nepotřebujete. Nashromážděné
dary budou nabídnuty na Bleších trzích v sobotu 25. května od 8 do 11
hodin v Tišnově. Vše cenné a neprodané bude následně věnováno Diecézní
Charitě Brno nebo Diakonii Broumov.
Konkrétně můžete darovat starožitnosti, domácí potřeby, hračky, knihy,
nevhodné dárky, bytové doplňky apod. Pořadatelé sbírky si vyhrazují
právo nepřijmout obnošené oblečení, elektroniku, objemné předměty apod.
Předávka je po dohodě možná v Ekoporadně Tišnovsko.
Kontakt: Ekoporadna Tišnovsko, nám. 28. října, č.p. 28, tel.: 737 553
300 nebo lesniklub@tisnovsko.eu

jídlo...

10. března 2013 v 23:41 PPP jako kamarádka nebo protivník?
jídlo
...středobod mého vědomého i podvědomého existování.
...umřít na jídlo.
Souhrn myšlenek o tom, jestli vůbec a pak až jak to lze změnit.
...po tolika letech - výmluva nebo smíření s realitou?
Taaaak…tohle tu jelo v docela velkém hlavně na začátku celého mého blogování…
Netočím se v kruhu a přesto potkávám stejné body jako předtím a ještě předtím. Jak moc nemocné je udělat si hlavní prioritu v klidu v hlavě místo obecně známé rovnováhy v těle, která vyžaduje pravidelný příjem potravy?
Jak moc nemocné je nejíst a mít klid a cítit se dobře, aniž by to mělo cokoli společného s hmotností nebo vizuálnem?
Definujte hraniční body poruchy příjmu potravy. Nevejdu se do toho. Je mi už naprosto jedno jakou velikost oblečení budu nosit nebo ve kterých oblastech těla mám víc nebo míň.
Je mi už taky naprosto jedno, jestli si dám domácí buchtu nebo balenou tyčinku z obchoďáku.
Je mi vlastně jedno co jím.
...
Jak spolu může a nemusí souviset (v kontextu moudrých knih a pravidel), že je někomu reálně fyzicky špatně "pouze" z psychických podnětů,
a reálně dobré fyzické fungování bez správných stravovacích návyků ?
Proč se hlavě obecně připouští moc nad tělem v rovině "špatně", ale v rovině "dobře" už to pokluhává?
Konkrétněji : lidi si jsou schopni hlavou zapříčinit choroby opravdu vážné. Tělo se postupně zhorutí z trvajících psychických obtíží. Změní se postoj a držení celého těla, objevují se obtíže typu ekzém, padání vlasů, selhávání orgánů...
O tom se mluví.
Také se mluví o tom, že když se nesprávně jí, tělo nesprávně funguje.
Mohl by mi někdo vysvětlit, kde se stalo,
že obecná pravidla, která mají reálně funkci "pomocného vodítka pro situace, kdy si člověk neví rady",
začla být vnímána jako pravidla téměř posvátná a nutná???
Opravdu je potřeba jíst 5x denně? Všichni? I ti, co se hýbou, i ti, co spíše sedí? I ti, kteří jsou nemocní a vyčerpaní? I ti, kteří zrovna nemají hlad?
Opravdu je potřeba jíst?
Kladu si tyhle a vůbec spoustu dalších otázek, protože aktuálně druhý týden spíše nejím než jím, a je mi tak dobře. Nejlíp za poslední půlrok minimálně.
Nemám v hlavě jídlo.
Nemám v hlavě jídlo a je mi dobře.
...
Tak, a teď si to trochu rozeberu, protože to může působit nějak jinak, než jak to teď vnímám...
.
Rozhodnout se nejíst neznamenalo přestat se jakkoli živit. Prostě jsem jen potřebovala klid. Alespoň na chvíli se zbavit toho permanentního vnímání jídla.
Co tím myslím?
Že jsem za posledních sedm měsíců s hrůzou zjišťovala, že můžu jíst vklidu, můžu jíst prakticky cokoli bez výčitek, můžu přibírat a nemít z toho stres, můžu hubnout a nemít v tom potřebu,
že tělo opravdu dává podněty k jídlu,
ale že nemizí orientace myšlenek na jídlo.
Že zhoubnost řešení jídla ve smyslu "kolik, čeho, správně - nesprávně" je stejně zabijácká jako řešení jídla obecně...
Představte si, že jdete po ulici, někdo z lidí, které míjíte, jí jablko. A vám ihned v hlavě naskočí
  • jablko je zelené
  • kdy jsem jedla jablko já?
  • jablko je dobré i nastrouhané a s mrkví
  • v zimě je většina jablek v obchodě dovážených
  • je lepší jíst jablko celé, nebo ohryzek vyhazovat?
  • ...a to rozhodně není vše...
... to bych tu totiž vypisovala asi hodně dlouho...k jednomu jablku...
Představte si tedy, co se asi děje v hlavě třeba v kuchyni. V obchodě. V hospodě. Úplně kdekoli, protože jídlo je všude.
...
prostě jídlo.
...
Dá se to ignorovat. Dočasně.
Dá se to brát jako norma. Dočasně.
Dá se s tím žít ... to jsem si myslela celou tu dobu, co jsem se rozhodla s ppp něco dělat. Před necelými dvěma týdny jsem přehodnotila tuto myšlenku na : Věřím že se s tím dá žít a třeba i bez toho.
Protože teď s tím žít nedokážu.
...
Nedokážu kousat, protože kousání znamená proces jídla, a s tímto procesem se rozjíždí ten celý velký balík zabijáckých myšlenek o jídle.
řešení:
Cvak. Jídlo není. Cvak. Jídlo není, i když ho vidím i když s ním manipuluju i když ho někomu připravuju.
Jídlo není.
Je klid. Tekutiny jsou vpořádku. Trvalo mi čtyři dny než jsem zvládla pít i "tekutá jídla" (od kysaných výrobků po různé kašovité směsky).
Tepelně upravené kaše nezvládám.
Nutnost přehodnocení myšlenek o kousání.
Vůbec nevím, co to je. Proč mám problém živit se hladkou brokolicovou polévkou, ve které není ani kousek.
Na konferenci malý talířek zeleninového salátu. Do deseti minut na záchodě s křečemi a průjmem.
Zkouším to. Jednou jsem snědla k obědu placku. Byla dobrá. A pak jsem další tři hodiny bojovala s analýzou a hodnocením všech potravin všude okolo.
Kostička sýra. Dobré. Rajče. Dobré. Okurek. Dobré. Jablko. Dobré. Kousek sušenky. Dobré.
Kostička sýra. Špatné.
Zkouším to, a zatím je pro mě lepší nejíst a mít klid (tzn.že jsem výkonnější v ohledu práce, projektů, Inušky atd),
než jíst.
...
Přeju si umět udělat Cvak myšlenkám o jídle, a zachovat jídlo samotné.
Shrnuto - gradování potíží s jídlem vyvrcholilo do neúnosné míry. V tuhle chvíli odpočívám od jídla a sbírám sílu na další kroky.
A potřebuju najít odpověď na otázku, JAK vypadá vyléčení z ppp.
Jestli je to "jen" o tom, že nebudu mít k jídlu negativní postoj a nebudu jej zneužívat/využívat,
anebo o tom, že se jídlo v hlavě neřeší jakýmkoli způsobem.
Protože jsem naprosto vyčerpaná jídlem v hlavě.

9.března 2013

9. března 2013 v 22:50 deníček
You don't buy what you get for free.

o jaru...8.3.2013

8. března 2013 v 23:07 deníček
Jaro...zas přejde a má mrznout, a to se mi na přírodě líbí, jak si to dělá po svém a my lidičkové se jen stále snažíme sekundovat chápáním, komentováním a také kroucením nad tím hlavou, případně nadáváním.
Ano, je nepříjemné schovávat a zase vytahovat zimní oblečení, dostávat rýmu a kašel a horečky, ale o tom to je...

Ztratila jsem se dneska v lese cestou z práce, a jen tak se chvíli válela a proplétala mezi stromy. Mazlavá a voňavá hlína. Zpěv a poletování ptáčků. Pár kousků vysoké. Determinovaný klid.
Do toho všeho se mi kdesi pod vlasy kroutily vzpomínky v drobných spirálkách, které pak něžně spadaly na ramena a níž a ještě o kousek níž.

A když to bylo všechno příliš neúnosné, když už to bylo těžké natolik, že jsem začla sklápět hlavu, ozvalo se Jaro. Natáhlo pomocné ruce odkudsi ze země, na dlouhé prsty navinulo každou z těch vzpomínkových kadeří, a začlo je vtahovat dovnitř.

Pláčem se moje tělo mění v dech, který se mísí se vzduchem a já stála a vrůstala a cítila, jak se kdesi dole tvoří živá struktura. Jak se tvoří prostředí a kořínky pro něco, co pak bude rašit na povrch.
Jen je zapotřebí nechat to krátce přejít mrazem.

výpich

7. března 2013 v 21:37 pod čarou...
nevím čím začnu, takže třeba od Pierra. Víc než kdykoli předtím si uvědomuju, jak důležité pro nás oba bylo připustit si určité nepříjemné skutečnosti o každém z nás, které ale ve výsledku znamenají nejpevnější pilíře toho, co funguje.
Myslím, že se teď docela dlouho nebudeme kontaktovat.
Období nějakého vývoje (možná), možná něco jiného, je jedno, jak to budu nazývat. Potřebuju si některé věci řešit individuálněji, než dříve.

Nechci a ani nemůžu tvrdit, že jsem díky kontaktu s Pierrem byla ve svém životě o něco méně, ale uvědomuju si, že jsem některé komplikace překonávala právě díky tomuto kontaktu.
A že ač to zní skvěle, tak v překladu reality to znamená, že jsem si některé person-person problems "vyřešila" komunikací s Pierrem, (mohla jsem se otevřít a svobodně vyjádřit svůj názor, měla jsem prostor pro hledání objektivního pohledu na věc za podpory vhledu nezávislého pozorovatele, což vedlo k rozuzlení příčin a odpuštění sobě nebo tomu druhému, a také většina afektovaných emocí a postojů byla rozpuštěna neuvěřitelnou mírou respektu a lásky člověka k člověku),
místo aby řešení probíhalo s daným konkrétním člověkem. Vyřešeno, vyklidněno, není co řešit. S přístupem sama k sobě hodně podobně.
Vzhledem k tomu, že v obojím případě nešlo o nějaké jednorázové záležitosti, ale spíše o dlouhodobé prožívání určitých věcí, které velmi nedávno začly nabírat na obrátkách, nemůžu takto dále pokračovat.

Když to čtu, působí to na mě jako hodně iracionální úvaha. Najít jistotu v člověkovi rovná se výhra v loterii života.
Právě pro tuhle jistotu ale potřebuju na nějakou dobu poodstoupit a máchat se ve všem sama anebo s blízkými, kteří jsou mi dost blízko na podporu, ale ne dost blízko na to, abych se na ně opravdu spoléhala.
Právě díky této jistotě můžu poodstoupit.
Dost mě v tom podporuje i sám Pierre, který mi po několika nekonkrétních mailech plných mého tápání po správném vyjádření napsal, že svoboda člověka začíná a končí vůlí žít, a že teprve když se nepotřebujeme a přesto spolu chceme komunikovat, to je To Ono.
Měla jsem obavy, jestli už nejsem někde trochu mimo svět anebo mimo rámec pochopitelnosti. Hlavně proto, že si uvědomuju něco zničeho nic.
V poslední zprávě stálo, že děkuje, protože to je všechno dost vzájemné, což mě udělalo neutrální pocit vzhledem k tomu, že jsem "inspiraci" a podnět k přemýšlení o tomhle všem viděla v Rozcuchově messages mess.
...
A napsala jsem (si) několik doporučení vycházející z prožitků prakticky posledních deseti let :

  • najdu odborníka, který je zaměřen na oblast mého osobního problému, který se mi nedaří řešit svépomocně déle než tři měsíce. I za cenu toho, že si budu připadat jako hypochondr. I za cenu lámání se sama přes sebe. I za cenu úplně čehokoli, najdu odborníka a půjdu k němu na konzultaci.

  • na první konzultaci budu mluvit jen o aktuálním stavu problému. Čím víc si s odborníkem porozumím v přítomnosti, tím více mě to bude podvědomě motivovat otevírat se v otázce minulosti a toho, co předcházelo aktuálnímu stavu.

  • když se rozhodnu spolehnout se v řešení problému sama na sebe, nenavazuju nový partnerský vztah nebo přátelství. Pokud vidím jako správnou věc něco takového navázat, uvažím pečlivě možnost, že právě můj osobní problém bude to, co novou vazbu zničí, ač se budu snažit nebo přímo budu mít pocit, že můj problém do vazby nezasahuje.
  • najdu-li způsob, jak si svépomocně kvalitně ulevovat od nepříznivých stavů, budu tento způsob aplikovat i ve chvílích, kdy nepříznivé stavy nejsou. Neznám totiž více funkční formu prevence a stabilizátoru, a vím, že čím delší vynechávání, tím pozdější nástup úlevy (měřeno na týdny).
  • je skvělé, JAK MOC se můžou rozšířit osobní možnosti, je-li osobní problém vyřešen. Protože to vím, vidím smysl v tom dosáhnout toho znovu a znovu, a s každým dalším dosažením mít o kus "zpáteční jízdenky" méně.
  • uvědomím si, že ve chvíli, kdy obviňuju druhého za špatný výsledek spolupráce (je fuk jestli slovně, písemně nebo myšlenkově), obviňuju vlastně sama sebe z toho, že jsem nevěnovala dostatek pozornosti některým důležitým věcem na straně druhého.
  • období po překonání problému je asi důležitější než období samotného řešení problému. Pokud období po překonání problému "odfláknu", může se mi dost dobře podařit dostat se raz dva zpátky na začátek.
  • můžu dělat chyby.
...

neverbální vyjádření asi přes

a mezitím bych asi pustila http://www.youtube.com/watch?v=6t_3tKLyUuU , protože jen tak to může dosáhnout toho rozměru...