Prosinec 2012

Rozlučka

19. prosince 2012 v 7:29 výlety (obojím způsobem) :)
Přeji dobré pro/přežití předvánočního času,
Vánoce ať jsou bílé (chceme sníh!), rolničky rolnivé
a vstup do dalšího Období příjemný.

...
A chci napsat, že jsem šťastná. Takovým tím způsobem, který nebude přebit ani případným nezdarem v budoucnu.
Ten pocit z toho, že tahle cesta k uzdravení či jak to nazvat, nabízí takhle příjemný úsek, JE úžasný.

ps. děkuju


o dětech...zcestovale

18. prosince 2012 v 0:19 deníček
Včera jsem si sahala na břicho Martinovo bývalé manželky. Miminko tu bude co nevidět. Bylo to hodně intenzivní, a to v tom dobrém slova smyslu. Nenapadá mě moc hezčích seznamovacích situací pro dvě ženy spjaté jakkoli s jedním mužem.

A dneska s Inuškou u Slovanky, které se opět zadařilo.

Hezký, jak se to sešlo. Dva dny, dvě děti. Jedno existuje pár týdnů a má velikost fazolky, a druhé za pár týdnů (spíš by se to asi mělo počítat na dny :) ) začne existovat jako Existovat. Jméno, rodný list, rodiče, sourozenec, všechno...

Já si testuju vlastní dovednosti skrz kalhoty promáčené krví a namixovaného vnitřku kousek pod pupíkem.
Když jsem asi před hodinou donesla polospící a hladem fňukající Inku domů, bylo to jako by venku hodně pršelo. Nohavice přisáklé ke stehnům. Až na železitý odér a tu červeň vpořádku, oboje snad bylo v MHD neregistrováno okolím a připadne mi, že to někomu může připadat jako ikstá variace (v)zdechání po Inčině sourozenci.
Nene. Těším se jen, až teď budu mít čas na regeneraci a to je asi tak všechno.



aktuálně

15. prosince 2012 v 8:36 pod čarou...
Není co schovávat.
Za tři dny se stěhujem. Hmotně zatím jen částečně, ale to je otázkou většího auta po Novém roce.
Je mi z toho špatně a úzko, záchvaty vypukají v častých intervalech.
Nebliju cíleně.
Snažím se bojovat s cíleným ubližováním si jídlem.
Bojuju s návaly paniky "co bude až tu nebudeme".
Bojuju s paranoiou, co bude babička schopna vymyslet, aby získala zpět nadvládu.
Bojuju s nepravidelným tikotem svého srdce, které nezvládá narušenost spánku a pochodu nervů.
Vidina o hezkém a klidném Vánoční setkání u nás s rodinou (pokus byl. Vtřícná gesta byla. Možnosti byly. Vše přijato s odporem anebo nepřijato) zapadnul v babiččině vyjádření, že si k nám nebude tahat dárky pro Inušku, když má doma pro ni nachystaný stromeček.
Odpověď na následný návrh, že se můžeme setkat u ní zní: "Nebudu si tahat do bytu cizí lidi." ( rozuměj Martina a jeho synka).
V mé hlavě následuje promítání víc jak tří let trvajícího osočování, že nejsem schopna Ince vytvořit fungující rodinné zázemí nebo si najít chlapa.
Nehledě na to, že tyhle Vánoce jsou docela jiné tím, že se stěhujeme...

Jak to s Vánočním setkáním nakonec dopadne, můžete hlasovat v anketě.
...

Těším se na život mezi stromy v blízkosti lidskýho tepla, který nespaluje ale hřeje, těším se na koťata (nikdy jsem si s nikým vyloženě nepořizovala zvíře do společně obývaných prostor, ale kupodivu z toho nemám obavy, ale naopak mooooc těšení a nadšení), na smějící se Inušku, těším se na klid.

Myslím že větší zátěž co se týče hmotného zabezpečení jsem asi ještě neměla, všechno je otázkou času a nic není jisté krom bydlení a tepla.
Možná je namístě v tomto okamžiku říct, že jsem opravdu šťastná za to, jak to máme s Vaškem mezi sebou co se rodiny (= Inušky) týče, protože nemůže dojít k nezaopatřenosti dítěte, což je dobrá jistota. Kdyby to tak mezi námi nebylo, nebyla bych schopna riskovat.

K životu je potřeba docela málo. Není ale podmínkou takto fungovat. Čas udělat kroky dopředu, a pokusit se využít určité potenciály. Najít jen tu správnou formu.
Hlava stagnuje. Žádost zamítnuta.
Dohajzlu.
Do hazjlu.

Připadám si hodně nemocně. Ta téměř hmatatelná idea toho, jak chci žít,
mě děsí.
Zcela iracionálně mám potřebu neudělat vůbec nic. Říct doma, že sem si všechno zase vymyslela, že se nikam nestěhuju, že sem si navymýšlela iluze.
Nechat se maximálně zostudit, nechat se nazvat bláznem a neschopným příživníkem, a pomalu ALE JISTĚ chcípnout v ovduší naší rodiny.
Vykašlat se na blonďatýho rozcucha, vykašlat se úplně na všechno. Stejně se pak něco posere...

Není příjemný odporovat tady těm myšlenkám, ale pokládám to za menší zlo (přeneseně :-) ), než se jim podvolit. Každá chvíle v realitě, každá chvíle, kdy jsem schopna fungovat, reagovat nebo dokonce něco vymýšlet, řešit a KONAT,
má neuvěřitelnou cenu.
Hlava nehlava.

Jen se mi nelíbí, že sem někdy na blonďatýho rozcucha nepříjemná, a v těch "někdy" nechci nic řešit, nejsem vstřícná a vůbec...nic moc.
Sakra. Už aby ty hnusy zmizely!
...
.
...

Dole v kolárně mám spoustu knížek, který si nepamatuju kus od kusu. Vsadím se o cokoli, že za ty dva roky, co tu bydlím, jich minimálně pětina leží někde úplně jinde.
Nemůžu najít jednu zimní bundu a kabát.
Nemám svoje oblíbené návleky na punčochy.
Před chvílí jsem našla schovaný jeden příbor. Komplet. Mezi papírama a plastelínou v polici.
Malá lžička, velká lžička, vidlička, nůž. Nejlepší příborová serie z IKEI.


Zmizel mi snowboard.
A ani v jednom případě nemůžu říct nikomu ani půl slova. Asi ani nechci, protože by to mělo opačný efekt.
...
Nejhorší na tom je, že sestře je stejně úzko jako mě. To "NĚCO", to stěhování, visí ve vzduchu jako otravné kadidlo. Sestra panikaří. Je to jako když v obchodě vyhlásí hodinku akčních slev. Lidi často zcela bez rozmyslu pobíhají a cpou do košíku věci, které ani neví, zda využijí.
...
.
...
Vlastně je mi TEĎ jen úzko z toho, že mi zbývá nějakých 54 hodin na to, abych sbalila věci, což znamená 54 hodin nepřetržité úzkosti z toho, co se mi pokusí sbalit někdo jiný.
Z vědomí, že co nesbalím teď, na 60% příště nenajdu a nebudu moci odvést.
Velmi směšné. Bez legrace.
...
V závěru ale musím obrátit atmosféru celého zápisku - opravdu se MOC TĚSÍM na letošní Vánoce, a na život jinde. Děkuju za to.
Jen je to o něco větší změna, než jaké dokážu zvládat bez obtíží.
...

Drobnůstka přímo z aktuálního času...Před chvílí volala babička, že si tam u ní Inuška přeje zůstat déle. My jsme s Inuškou domluvené, že si ji vyzvednu za dvě hodiny, protože po obědě přijede Martin s Ondrou a budeme dělat cukroví. K telefonu jsem dostala Inušku na asi 20 vteřin, během kterých mi řekla "mami, nechej mě tady ještě, já si chci hrát".
Rozumíte tomu, že mi dítě volá 2 hodiny dopředu, ať ho tam ještě nechám???
CO TO DOHÁJE JE???
Kdo si myslí, že si Inka (nebo jiné pětileté dítě), které před hodinkou vstalo, udělalo hygienu, nasnídalo se a jde si hrát s babičkou a dědou, jen tak uvědomí, že mu zbývá málo času a vůbec takovéhle spojitosti ZNIČEHONIC,
ať mi to napíše.

Poté, co jsem oznámila, že máme po obědě program, bylo sdělen "tak si pro ni přijď odpoledne".
Jen tak jsem plácla, že bysme teda mohli dojet autem, ALE ŽE TO ZNAMENÁ, že bude Inka NACHYSTANÁ, aby nemuseli čekat v...
a dál jsem nedořekla nic, protože babička položila telefon.
Hurá do balení...


Musí to být

11. prosince 2012 v 21:50 inspirace


"Hory, předjaří, jeden den tričko, druhej den sníh, hodně drsná šumavská krajina, samotný jdeme kopcema. Stopy po bývalý vesnici -- už jen pár kamenů a boží muka, vítr se klouže po stráni, přes zarostlý základy školy z minulýho století. Zlo ke světu patří, vše jak má být."

skály letí, skály spí
v mracích bloudí bůh lidí
náhle ležím mezi vším
a den je dlouhý, a den je krátký
a den je dlouhý, a den je krátký

v horách němým jsem se stal
války dole jedou dál
přesto hvězdy už zas jsou
a den je dlouhý, a den je krátký
a den je dlouhý, a den je krátký



má to být, že zlí jsou
skály letí, skály jdou
všechno se vším, ze všech stran
musí to být, musí to být
musí to být, musí to být

nízko letí ptáci, hýkal v lese jí
dole těžcí kráčí, i dobrý i zlý



zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím
svatý je den, kdy můžu vstát a vím, že bloudím
svatý je den