Listopad 2012

čtyři dohody

29. listopadu 2012 v 11:59 pod čarou...


záznam jedné z nejůžasnějších inscenací, které jsem kdy viděla...týká se to ...no, dětí a vlastně dospěláků...
Doporučuju všem, kteří přemýšlí o dětech, o sobě a vůbec o životě.

a z Wiki:

jako facka

29. listopadu 2012 v 10:47 pod čarou...
...když si vaše sestra frčí v ppp...

nečekala jsem to? Mohlo to být jinak?
...a samozřejmě - NIKDO nevidí problém...
doprdele.

vzduchem

28. listopadu 2012 v 15:03 inspirace

trochu úzkosti z bytí

28. listopadu 2012 v 14:49 pod čarou...
Přemýšlím o tom. Přemýšlím o tom, že se toho děje hrozně moc a já si nejsem jistá, zda to všechno zvládám a zvládnu. Takový ten pocit, kdy některá rozhodnutí znamenají krok do volnoprostoru, kde není vidět.
Budeme se stěhovat tři, a vypadá to, že to bude mnohem dřív než jsem původně měla v plánu. A mě je z toho moc dobře, a současně se trochu masochisticky máchám v tom, že mě kus citů zabije.
Definovat nedefinovatelnou existenci. Koexistenci. Bilancování mezi týmovým a osobním životem.
Ani jedna poloha není špatně.
Dotaz na pozitivní odezvu. Má to něco do sebe. Hodnocení situací na základě "vadí-nevadí" otevírá dveře maximálně tak nejistotě.
Nejistota zebe až do morku kostí.
Rýhy jako na kůře mandarinky. Sedět na víc židlích jedním zadkem nejde.

...
Držím si palce. A nám. Protože potenciál pro vytvoření něčeho úžasného je obrovský. A všechno je to soubor dosebezapadajících neplnovaných skutečností, které by se daly označit jako náhoda.

piknik

28. listopadu 2012 v 14:31 Galerie Inuška
Jak to vypadá, když se u nás udělá piknik...:)

.
.

do uší na dobrou noc

22. listopadu 2012 v 0:35 inspirace
Velká inspirace...


odcházení

22. listopadu 2012 v 0:29 výlety (obojím způsobem) :)
čtyři rumy, čtyři velké kofoly, jeden zelý čaj s medem, jedno presso s mlíkem a půllitr vody. Jo, a ještě 8/10 krabičky lehkých lakystrajtek.
Tolik k odcházení. Od někoho. Jinam. A už poněkolikáté mám potřebu napsat, že odcházím pomalu i z blogu v tom osobním slova smyslu.
Protože prakticky všichni, kteří jsou ve světě okolo mě a se mnou, tu čtou a mohou číst. Poslední odkaz připadnul psychoterapeutce, což považuju za dostatečně pevný základ přesvědčení, že CHCI existovat.
Nebije se to se skutečností.
Prostě to funguje.
Za ty téměř dva problogované roky jsem se vyrovnala sama se sebou do té míry, že nejen ppp, ale závažné ticho, které bylo významným rušitelem mezilidských vztahů přátelských i partnerských,
odchází.
A vlastně ticho neodejde nikdy, ale jeho destruktivní poloha, ve které jsem se udržovala, ta ano...
Definitivně.
...
Nevím jak dlouho potrvá neaktivní pindání, ale opravdu ráda bych dopsala ty důležité věci, co tu mají být, a pak...
pak bych ráda psala asi už jen o Ince a o tom, jak se máme.
Zítra nebo pozítří mizím pryč. Spát venku. Poslouchat podzim, a taky jak tlukot srdcí doplňuje praskání ohně.
.
Děkuju VŠEM, kdo jste tu kdy četli. Coby terapeutická myslánka je myslím hotovo. Dodělat resty, a žít.
...

Tímhle provizorně přerušuju blogování na nevímjakdlouho, a až doplním ty článkové resty (úkoly atd), uvidím, co dál.

zadrhnutá uprostřed běhu

20. listopadu 2012 v 10:17 pod čarou...
si připadám.
Už to zvládám. Teď je správný čas vyřešit ty existenční problémy jako úřady atd.
Myslím, že v jistém slova smyslu "neexistovat pro stát" je úžasné. Jen si nejsem jista, co všechno je v nepořádku vzhledem ke stěhování atd.
A potřebuju mít uklizeno v papírech a papírových záležitostech, než se přesunu. Strašně mě to děsí. Mám obavu, že jsem někde ztratila celou složku s dokumentama, kterou budu potřebovat.
Inka odjela před týdnem. Týden se nejsem schopna pořádně aklimatizovat na to, že nemám povinnosti tohoto typu. Předvčerejší výjezd z civilizace mě zachránil.
Vytvořit si fungující režim spánku a práce, přestože zvládám dělat oboje napřeskáčku, a do toho trávit hodiny v různých podnicích v Brně.
Chvíle u nás doma (!) ve dvou, hnus kolem otce a jižponěkolikátéseopakující Dračí doupě vedle v pokoji.
Potkávám se v tom společném neuklizeném prostoru s jedním až osmi lidma denně.
.
Cítím podprahově chaos. Děsivý. Který vede k potlačení citlivosti pro řádování. Tajemství, že když okamžitě nezarazím, spadnu do sebemučivého nepořádku vedoucího k nepříjemnostem.
Diář. V každém oddíle XY poznámek.
Uklidit si ve skříních.
Dýchat a hlavně...
opravdu mi vadí, že toho je tolik. Tolik toho, co můžu zvládnout, aniž by to bylo nepříjemné.
.

pro noc

20. listopadu 2012 v 0:29 MAXmišmaš

ozvěna

19. listopadu 2012 v 23:53 výlety (obojím způsobem) :)
Když jsem se dneska probudila poprvé, někde za hlavou v lese řádili dva krkavci. O kus výš nade mnou se klenul strop jeskyně a všude okolo stromy a stromy a stromy.
Vedle mě blonďatá změt vlasů a spícího oddechování.
Vlastně ani nevím, co bych k tomu mohla napsat. Menstruuju. A tři dny předtím mi jako už předchozích pár měsíců tekla krev z nosu.
.
Začínám přemýšlet o tom, jak úžasné je existovat. Být. S nejasnými výsledky, které ale nevedou ke katastrofě, protože nejsou postranní uličky plné hnusu. Dospělost nemusí bolet...
budu si říkat, až si sednu ke všem poznámkám v sešitě úkolů, a začnu fungovat i v jiné než osobní rovině.


...
A na víkend pojedu zase pryč. Protože mám s kým, a chci. A myslím naprosto vážně, že k rozhodnutí, jestli něco budu potlačovat nebo riskovat samotu, potřebuju znát obě polohy.
Nemyslím nic konkrétního.
Jen mě fascinuje, co všechno je možné.

očima oči

17. listopadu 2012 v 17:38 výlety (obojím způsobem) :)
Od malička sleduju všemožné částečky putující vzduchem okolo mě. Taky se občas koukám na částečky přímo na oku. Jak se hýbou tam, kam se dívám.
Vypadá to jako malí prvoci a vůbec mikroskopická verbeš. A je to takové hebké a příjemné...(na to koukat).
Nikdy jsem nepřemýšlela, jak to vypadá zvenku.
Dneska jsem se zahleděla ve chvíli, kdy jsem myslela, že se nikdo nedívá.
Martin na mě koukal a smál se.
Začla jsem poprvé přemýšlet, jak to asi vypadá...
...
Oči očima.
...
ps. spousta lidí ty částečky vůbec nevidí, jak je to možné?

rozcvička

16. listopadu 2012 v 10:36 pod čarou...
Co odjela Inka si dělám rozcvičky trochu jinak. Po základním protažení si pouštím muziku na cca 5min a jen tak tančím...a vlastně ani ne tak tančím, jako se protahuju zevnitř do rytmu.
Připadne mi, že třeba v oblasti beder a ramen dochází k přirozenějšímu prohřívání než při klasickém monotóně opakovaném rozcvičování.
A je to hodně uvolňující.


.pšt.

15. listopadu 2012 v 15:50 zápisky znikamdonikam
...
a tohle...

...o tom napsat neumím, ale znám to...Tak moc to znám...

o ženě a vlku a vůbec o všem...14.11.2012

15. listopadu 2012 v 13:39 deníček
s tímhle v uších jsem šla dneska z práce.
Je to moc pěkná cesta, i když je to vlastně jen jeden panel zaraženej do země vedle druhýho. Pak je tam jedno z mnoha hezkých místeček, kterýma se dá slézt o pár metrů níž, přeskočit potok a jít přímo do lesa.
Náhodou jsem tamtudy šla i včera, ale s prací to nemělo nic společného, protože vedle mě šla další živá osoba, s rozcuchanýma blonďatýma vlasama, v černým kabátu a dooranžova šálou.
Viděla jsem ji vedle sebe stejně zřetelně, jako jsem ji vedle sebe viděla ráno v posteli a u stolu a na balkoně, a přestože tak ráda hmotním emoce, tady jde o reálnou osobu z masa a kostí (ty jsem sice neviděla, ale kousilínky tkáně na rozškrábaných zádech ano, takže v kosti doufám také),
což tomu celému dává docela zajímavé rozměry.

Čtu jednu knížku, jmenuje se Ženy které běhaly s vlky. Je to kniha od ženy pro (nejen) ženy, a spočívá v množství příběhů a pohádek, které jsou potom archetypově/psychologicky rozepsané.
Knihu jsem měla doma už minimálně 5 let. Z nějakého podprahového důvodu jsem ji začla číst až teď velmi nedávno, a považuju to za jedno z těch hodně správných rozhodnutí.
Protože to, o čem se tam píše, dokážu přijímat a z velké většiny i chápat.
První příběh vypráví o La Lobě, prastařeně, která...která žije někde v jeskyni, a sbírá kosti, které pak oživuje zpěvem. Je moudrá, nejmoudřejší ze všech...
A každá žena by ji měla mít v sobě. Většina žen ji v sobě vězní zavalenou někde hluboko.
Po tom, co se stalo ve Švýcarsku, nemám nejmenších pochyb, o co jde.

A stejně tak nemám pochyb, že dřív bych to nebyla schopna pochopit. Pominu-li fakt, že nenávist k vlastnímu tělu by mě donutila přestat číst v okamžiku, kdy autorka popisuje, jak až v dopělosti pochopila, proč je malá a zemitá, a oslavuje svoje ženské tvary ve společnosti dalších, sobě podobných žen, které našla, když se hledala,
při další četbě by se mě něco ve mě snažilo přesvědčit, že ta kniha mi bude celou dobu nalhávat, že je fajn být ošklivá (nemyslím tlustá, ale přirozená).

V mé Tmě nemoci duše žádná La Loba nebyla, nebyla ani žena jako taková, byla Tančnice (trilogie od O.Netíka je moje osobní záležitost. Vřele doporučuju všem, kteří mají smysl pro krutou realitu zabalenou do pohádky.
Knihy popisují jednu psychiatrickou léčebnu(sanatorium) pro děti. Dostávají se tam především děti nechtěné, týrané, a děti odstavené.
Ty děti vlastně nejsou ani tak moc děti, jako uvězněné duše bytostí z jiného světa v těle lidských mláďat,
a u Dvora Rudé královny (rozuměj, že v celém sanatoriu fungují určité aliance, většinou na kždém bloku nějaká, která podléhá přísné hiearchii. Jedna ze špiček je tvořena Rudou královnou, druhá Malým princem)
musí získat své místo, anebo zemřít.
Smrt je všudypřítomná ve všech knihách. Děti tam umírají docela často. Zaviněním personálu, anebo střetu s jinou bytostí ve světě Podvrženců.
Syrovost, s jakou Netík kombinuje vstupy reálného světa (ať už se jedná o brutální události v životě dětí před příchodem do sanatoria, anebo o popisy halucinací, které chodí cupovat vnitřnosti dětem, které jsou proti své vůli poutány k lůžku a medikováný léky, které nemají léčit ale zabíjet),
a fantastický dětský svět s krvavým podtextem, mě nepřestává pohlcovat.
A nikdy nejde odpovědět na otázku, jestli to je reálné fantasy, anebo opravdu brutálně zabalená děsivá realita.
Není vlastně nic děsivějšího než smrt, znásilnění, mučení a další bestiality zabalit do pohádkového světa.)
a pak byla hodně pokřivená Kristýna, kterou někdo mohl vidět zdravou, ale postupně to splynulo v něco, co nemělo základní sebeúctu.

Čtení Žen, které běhaly s vlky, je pomalý proces. Kupodivu se ve mě neobjevuje dychtivost brát jednu stránku za druhou, ale naopak mě baví vracet se o stránku dvě nazpátek, a číst znovu.
Ta kniha je moudrá.
...
Ale není to knihou, že jsme včera koukali na listí pršící les dva. Je to tím, že se učím zacházet se svou ženou, a to myslím naprosto vážně.
Jestliže se dokážu vyjádřit k situaci, v jaké jsem, neexistuje bariéra. Neděje se nic, co by někdo druhý nechtěl.
Jestliže druhý nechce naslouchat nebo rozumět, není v mých rukou měnit situaci.
Jestliže druhý nesouhlasí s mým nebo jeho postojem, očekávám vyjádření.
A pak...pak se oba buď budeme chovat podle toho, co cítíme, anebo nebudeme.
A já se už nikdy nechci chovat jinak, než jak to cítím.
I za cenu toho, že půjdu do ztrát rezerv.
I za cenu toho, že mě někdo bude nerozumět a odsuzovat.
Nebudu už dělat věci, kterým nerozumím já, nebudu říkat, slibovat a předestírat věci, které v sobě nemám.
Což neznamená, že já něco řeknu a přes to nejede vlak. Bohužel je tohle odlišení pro mnoho jedinců něco, co si nedokážou ani představit, natož se s tím setkávat.
...
V dnešním světě si lidi stále dokola snaží někoho přivlastňovat. V předních řadách hledejte mě před pár lety,
a stejně tak mě hledejte pár kilometrů za plukem odpočívat pod stromem s hruškou v ruce.
Naučený mechanismus o vlastnění člověka. Schizoidní rozpolcenost, kdy mozek trhá na jednu stranu, a (ne)cítění na druhou.

Přirozený mechanismus neschopnosti přijmout někoho druhého do svého života, odporující nenaplněné lásce a obrovské touze po přijetí a následném společném putování životem.
Křečovitě se tisknout, dělat milion a tři teatrálních gest, vyznání a vyjádření, a vevnitř prázdno, na jehož zadní stěně projektor vyhazuje jednu pěknou vzpomínku na společné chvíle za druhou.V horším případě se objevují obrázky spojené s jinou osobou.
.
Když jsme spolu začli být s Tomem, přišla zamilovanost. Ta hezká. Sice dost odlišná od toho, co vidím v okolí (nebo co si mohu přečíst v knihách, na internetu nebo v prospektech o různých terapiích), ale byla tam a byla hezká.
Bylo to období, kdy jsem si začla vyjasňovat, co jo a co ne.
A kdy jsem si připustila, že bych s někým být chtěla, ALE aby to fungovalo reálně, je potřeba víc než pozornost a vyznávání.
A že nestačí ani společné názory.
To všechno tvoří pevnou formu, na které je "závislý" prakticky jakýkoli partnerský vztah, ale záleží i na obsahu.

A to konkrétně v mém případě znamená, že potřebuju něco, co tu ženu ve mě bude fascinovat natolik, že bude chtít vytvářet společné hodnoty UVNITŘ.
...
.
...
Z nějakého důvodu, který NECHÁPU, sem si neprošla obdobím, kdy bych neměla kolem sebe nějakého "ctitele" či jak to nazvat,
a z nějakého dalšího důvodu mě to VADÍ.
Oprostila jsem se od potřeby mít všechno "vyřešené" na všech frontách, takže jen tupě zírám na to, že někoho dokážu zaujmout, aniž bych se snažila zapůsobit. Nikam to nevede.
Od té doby, co jsem se rozhodla dostat se z ppp,
čím dál reálněji vidím, že interakce se světem partnerů a potenciálních partnerů nemá nic společného s tím, co si já myslím.
Bylo to o tom něčem vevnitř. O potřebě nebýt sama. O potřebě holčičky, aby ji měl někdo rád.
Holčička je hezká, ale destruktivní. Přerod v Ženu je asi jeden z nejůležitějších momentů v životě každé ženy (a nemluvím o menstruaci ani prvním sexu),
a protože se mě to poslední rok děje, píšu si o tom.

Píšu si o tom, že to je o a ty,
a od té doby, co se snažím dostat z ppp a vůbec tak do Světa se postupně smiřuju s reálným faktem, že se stále a stále budou objevovat chlapi, se kterýma bude hodně věcí fungovat, a přesto nemá smysl považovat to za možný vztah jako takový.
...
Konkrétně v mém případě bych se mohla přetrhat pro všechny ty hodiny, dny nebo noci ve společnosti určitých jedinců, se kterýma můžu mluvit, být, existovat, prolínat se a mlčet,
ale potenciál pro něco dlouhodobě fungujícího tam není,
a já odmítám pokračovat v tradici "většina je dobrá, ten zbytek určitě přijde."

To je obrovský zlom a posun oproti tomu, co bylo dřív.
.
Nejjednodušeji řečeno - takové "plné" a bohaté chvíle dají strašně moc, protože v nich člověk je plně. Dějou se věci, které by se normálně neděly.
Pro mě to jsou chvíle, kdy jsem kompletní. Neexistuje nic mimo tady a teď.
A takové chvíle mě pak dokážou nakopnout k touze po životě a prosvětlují mi dny.
Jsem jimi někdy tolik naplněná, že nemám potřebu opakovat v blízké době. Nemám nejen potřebu, ale nemám vlastně ani kapacitu, protože je mě dobře. Mám v sobě blízkou lásku a vědomí skutečnosti toho okamžiku, a to stačí.
Kdo z vás to má taky tak?
Propad dolů. Tma. Nehlaste se všichni.
Kdo z vás to má taky tak?

Většinový zbytek mužů považuje nějakou takovou chvíli za bezproblémově opakovatelnou, nebo dokonce za začátek většího závazku, a já se dostávám do situace, kdy to pak nedopadá dobře (Pan Umělec - zářný příklad).
...
Tady tohle je snaha omluvit nemorální chování?
Cože?
Kdo to řekl?
Já přece.
Kdo?
Nikdo. Prostě nevím, kde je to nemorální pro ty ostatní.

Nemorální pro mě je, když se takové věci dějou s nějakým osobním záměrem. Svést cíleně někoho jen proto, že mám zrovna určitou potřebu. Nemorální pro mě je, když se přiblížím a sdílím něco krásnýho s člověkem, o kterém VÍM, že v tom HLEDÁ nebo BUDE HLEDAT VÍC než já.
Ano, to mi připadne nemorální, a protože se s tím asi setkávám od začátku listopadu, píšu to fixem.
Může pak být dalších XY nemorálních pohledů na věc. Ale co z toho je nemorální doopravdy?
Je mi už špatně z toho, jak nechápu.
Vím, že to funguje tak, že je dvěma lidem spolu dobře, tak se setkávají, těší se na sebe, sdílejí spolu a pak spolu prostě začnou fungovat.
Ok. To mám také tak.
Jen s tím rozdílem, že u mě nějak nefunguje "normou seřízené" hranice co ano a co ne, protože se řídím tím, co si prožívám a co si prožívá ten druhý.
Takže třeba sex je něco, co má stejnou váhu jako procházka (z hlediska vztahu), a co má stejnou váhu jako malá smrt (z hlediska NORMÁLNĚ fungujících lidí, kteří mají sexualitu jako běžnou součást života).
Sex ano, když je atmosféra. Sex je v tu chvíli jen jeden z mnoha a mnoha dějů, které v tu chvíli probíhají. To, co se děje při takovém sexu z nějakého fyzického hlediska,
je vyjádření maximálního prolnutí s tím vším okolo.
Neumím mít sex "jen tak" nebo jen proto, že po mě někdo touží. Nevím, co to je toužit po těle někoho druhého. Vím co to je toužit po fyzické blízkosti s konkrétní osobou, ale ten bod zlomu, kdy se najednou "sexuje", ten nechápu.

Když pak ležím po takovém sexu vedle člověka, kterému je krásně v souvislosti s tím, co se mezi námi dělo, chce se mě brečet, ječet a vůbec nebýt.
Protože to nefunguje.
...
Tohle všechno jsou věci, které si asi řeší spousta žen. Spousta z nich má fungující vztah, a spousta z nich se plácá v něčem, co jí jen posílá dolů a ještě víc dolů.

Od začátku roku 2012 se postupně setkávám se svou Ženou. Je tam.
Ono to není o asexualitě.
Ono to je o Ženě vevnitř, která ví co ano a co ne.
A ta Žena nebude plýtvat časem a tělem v situacích, které pro ni nejsou ty správné.
V knížce Ženy které běhaly s vlky je žena s vlky často srovnávána. Nedivím se.
Vlk je intuitivní tvor, který má smysl pro hierarchii, věrnost a přitom nespoustanou svobodu.
Žena je také intuitivní tvor. Má potřebu mít po boku Muźe, kterému bude nespoutannně oddána.

Vzhledem ke všem okolnostem včetně těch v mé hlavě, byl Vlk vychováván hodně špatně. Byl nemocný. Zdravý vlk není sebevrah, a ani se nenechá zlomit mučením (v hlavě mám Bílého tesáka od Londona).
A já jsem neuvěřitelně šťastná, že po tom roce nebo jak dlouho to je, se Vlk uzdravuje.
Že tam vůbec je.

...
Netřeba psát víc hezkého balícího papíru.
1.Nemyslím si, že by to mělo být tak, že svým přístupem budu omezovat přístup druhého člověka.
2.Současně se ale nenechám uvázat do něčeho, s čím nejsem vnitřně v souladu
3.Nehraju na to, že rozpětí lidské blízkosti u jednoho je jinak velké než toho druhého. Buď JE dobře, nebo NENÍ dobře.
4.Když není dobře, chci udělat co nejvíc proto, aby dobře bylo, ovšem za podmínky, že to pro mě nebude nijak svazující nebo svobodu beroucí. Totéž očekávám od toho druhého. Radši mít jednu velkou ránu, než spoustu malých (s tím, že se bavím o "dobře nedobře" ve vztahu. V otázce "dobře nedobře" osobních žádná nesvoboda asi ani neexistuje).
5.Pokud něco funguje, tak nejen to okolo, ale hlavně a ty udělají maximum pro to, aby to bylo zachováno. S respektem druhého.
6.Pokud nesplňuju očekávání, chci vědět, z čeho ta očekávání vyplývají.

Nemám žádná zbytečná očekávání. Přeju si, aby je neměli ani ti okolo. Protože to je asi jediná cesta, kterou se dá dojít k něčemu opravdu funkčnímu a trvalému.
...


jak se nepovedlo

13. listopadu 2012 v 19:35 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Procházím si hodně těžké chvíle, protože se rozjelo řešení s rodinou, a přestože se to děje hlavně po sms, vyčerpává mě to.
Taky jsem dodělala projekt na Munu, byla svatba, Jasan odjíždí na půl roku na druhou půlku zeměkoule, mám poblíž sebe skvělý chlapy, Moně se budou šít svatební šaty a hlavně jsem celou dobu prakticky pořád s Inkou, takže nemám čas na takové vstřebávání, jaké bych potřebovala.
Mám toho plnou hlavu. Chovám se divně, a ujíždí mi nervy. No, a taky jsem se přejedla. Regulerně jsem se odpravila jídlem, a pak rychlýma a pro moje tělo vtakovémmnožstvínepřijatelnýma cukrama.
Klepavka. Motání hlavy. Neuvěřitelná bolest.
...

Už tři dny, které od toho dne uplynuly, přemýšlím, jak o tom napsat.
Tak, aby to nevyznělo jako prohra na celé čáře.
Pro lidi, trpící ppp takovéhle "upadnutí" může vyvolat pocit, že to celé šlo do háje. Že se vlastně nikdy nestalo, že by ppp zmizela.
Pocit, že tam celou dobu je a čeká, až bude moct zase udeřit.

Tak, aby to nevyznělo, že jsem se nechala unést vlnou několika úspechů co se stravování týče, a přes růžové brýle nevidím, že je něco stále špatně.

Tak, aby to nevyznělo, že ignorování záchvatů není úlevným a někamvedoucím krokem, ale neschopnost aktivně bojovat.

Prostě napsat, že mě to hodně překvapilo a dost rozhodilo, ale že jdu dál.
...
Bohužel se nedokážu rozhodnout, jestli to mám brát tak, že mám před sebou další čtyři měsíce normálního jezení, anebo jestli můžu pokračovat v odpočtu od září.
Tady o jakousi formu neschopnosti jde rozhodně.
Myslím, že začínám nové čtyři měsíce.
...
A co se vlastně stalo?
Den, kdy jsem jen jedla a jedla a jedla. Neměla jsem už v sobě místo, ale jedla jsem dál. Ne neurvale a zběsile.
Jedla jsem normálním tempem, ale prakticky pořád.
Ten pocit, že něco konzumuju. Že mám něco v ústech, a že to pak klouže dolů. Ten pocit "já jím", který ale nebyl správný, protože vedl k přeplněnosti.
Ano, to jsem přesně chtěla.
Být úplně, ale úplně plná.
Protože jsem byla rozhozená, a nebyl časoprostor pro vyklidnění. Nebyl, protože Inka (potřebuju napsat o tom, jaké to je mít ppp a dítě současně. Myslím, že do toho všeho, co tu už je, by to mohlo vnést více světla, a bezdětným ppp bojovnicím nastínit jiný pohled na věc).
V přímém přenos normálního dne jsem ze sebe dělala chodící PLNOST.
Když už to opravdu nemělo kam, přišla úzkost. Protože žvýkat. Žvýkat jídlo. Aby to mělo chuť. Nějakou. Různou.
Žvýkat a vyplivovat.
Hodně pít.
Bolest.
Přinutit se alespoň tři hodiny nejíst.
Po dvaceti minutách přemílám na jazyku kostičku sýra. Co nejmenší kousíčky čehokoli.
Bolest.
Chvíle zlomu. Fajn. Rezignace. Odpočítávám dvě a půl hodiny. Vevnitř v těle stále cítím plnost.
S uplynulou třetí hodinou přichází smrt.
Kefír.
Čokoláda.
Zákusek.
Tyčinka.
Perník.
a na závěr buchta.
.
A pak přišly křeče, které mě donutily stočit se do klubíčka, a jinak fungovat normálně, protože o tom to je.
Že si nemůžu dovolit chovat se tak, aby to pro Inku bylo znepokojující (a ano, samozřejmě si šikovná holčička někde uvnitř nemačká prstíky k sobě ze strachu, co hrozného se děje s mámou, která si sice hraje, ale něco není vůbec v pořádku. Samozřejmě že se zduchem netáhne bolest a pak nechutné sebeovládání)...
To je to ono. Být nechutná. Být nechutná.
Myslím, že mohu zcela narovinu napsat, že existují jen 2 osoby, před kterýma se v určitých chvílích CÍTÍM opravdu nechutně.
Je to Inka, a je to Jasan. Jsem přesvědčena, že kdyby se mi toto dělo s kýmkoli jiným, bude mi hrozně, ale i tak to bude na míle vzdálené "hrozně" od toho, co jsem si prožívala před Inkou nebo dříve před Jasanem.
............................................................
Potřeba jít okamžitě na záchod a udělat krátký proces, kterým bych završila celé tohle šílené martyrium.
Nepodvolit se tomu úplně. Alespoň špetku síly v sobě nechat.
A není náhodou cílené zadržování tolika jedů mnohem horší než jedno vyzvracení?
Nemám dost času na to, abych nad tím mohla racionálně přemýšlet.
Je to past.
...
Hlava se vypnula. Tak jsem se jen snažila přežít.
.
A večer jsem zavolala terapeutce, a objednala se. Nejen proto, že o ppp ví hodně, ale hlavně proto, že mě dokázala přijmout a že mi může pomoci přijít na to, co si o tom vlastně myslím, protože na to opravdu nemám žádný názor.
Stalo se to. Bylo to hrozné. Pak to skončilo. Pokračuju jako "by se nic nestalo", ale vevnitř jsem úplně rozložená z toho, že to nemám kam zařadit, co z toho vyvodit a jak k tomu přistupovat.
.
Pokud je možné, že takhle je to správně, tedy že i po takovémhle celodenní "upadnutí" jedu dál stejně jako předtím, prosím aby o tom moje hlava dostala vědět.

svatebnění

13. listopadu 2012 v 18:37 výlety (obojím způsobem) :)
.
.
.
.
...
Moc, ale opravdu MOC se mi líbily dopolední přípravy u nevěsty doma. Během česání Svědkyně přišívala gumičky, a Slovanka si vyráběla svatební náušnice :)
Takovou pohodu bych si jednou také přála.

úvaha s rozhodnutím

13. listopadu 2012 v 17:31 pod čarou...
...vlastně se mi ani nechce zametat a poklízet všechno to listí, kusy mechu a hlíny, které jsme si včera přinesli do pokoje i do postele.
Kabát voní podzimem, a mě je hodně dobře, přestože se ozvala očekávaná choroba :)
Telefonní číslo položené na šnekáriu je věc druhá.
...
Rozhodla jsem se, že nebudu pít alkohol. Vůbec. Přestože jsem vnitřně proti jakýmkoli radikálním pravidlům, tak tohle si ordinuju s vykřičníkem na konci.
Protože jakkoli vtipné konce to pak má, riziko rizikového jednání ve stavu opilosti je příliš vysoké.
A mít okno není omluva pro neadekvátní jednání.
Vím, že nepití alkoholu pro mě je jediná volba, jak si vyrovnávat vnitřní pochody, protože když si srovnám, jak to probíhalo předminulý pátek a včera, je to nebe a dudy.
Rozdíl je nejen v objemu alkoholu, ale hlavně v tom, kolik věcí, ke kterých se neumím vyjádřit, se stalo minulý týden/teď o víkendu.
...
Abstinuju.

rozřezaná

12. listopadu 2012 v 10:13 zápisky znikamdonikam
Prosím, přestaňte se mi tak nápadně podobat. Prosím, přestaňte se vidět tam, kde nejste a neužívejte slov, kterým rozumíte jen vizuálně.
Čím víc to děláte, tím víc jsem rozřezaná.

......................................................řekla jsem já, a ozvěnou mi přišlo:
...jenom buď.


.................


...čas běží...

11. listopadu 2012 v 17:57 pod čarou...
...a nebudu opakovat chyby, že budu spojovat nevyhovující lidi s hezkýma vzpomínkama jen proto, že mi zrovna není dobře,
a vyvolávat si tak iluze, kterýma se na chvíli vzdálím osobním propastím.
Každá chvíle, kterou prodýchám v realitě, má cenu dalšího dne života.