Říjen 2012

premiéra

31. října 2012 v 14:46 výlety (obojím způsobem) :)
Dneska bude u nás jedna premiéra.
Původní plán byl, že matka bude navečer s Inuškou, já zajdu s Martinem někam ven, a pak se rozprchneme každý na svou hudební akci.
Matka ale hlídat nemůže.
Takž...
jsem si to nechala projít hlavou tam a zase zpátky, a výsledkem je, že půjdeme všichni tři ven, společně pak pojedeme do města, a tam se rozdělíme každý po svém.
Mám z toho samozřejmě strach, ale vzhledem k tomu, že Jakub (a Cirkus cermaque) dělá muziku, která je Ince sympatická, bude se hrát v teplém nekuřáckém prostoru, začne nejpozději v 8 večer a Inka teď už hodinu po obědě spinká,
myslím že to dopadne dobře.

Pastelky a papíry s sebou. A nezapomenout na něco na zub. Přemýšlím, zda brát kočárek (na cestu zpět, aby si mohla pohodlně lehnout a spát), anebo ne...
Každopádně - dneska premiéra.

síla dětských přání

31. října 2012 v 14:19 abaut Inka
Asi rok řešíme myšky. Živé. Malé a bílé. S červenýma očima.
Já jsem proti.
Nejen kvůli potenciální hrozbě z hoblin atd atd, ale hlavně kvůi tomu, že myšky jsou teplokrevní chlupatí tvorečci, které nechci mít zavřené doma, protože to je pro mě příliš mnoho zodpovědnosti za cizí životy, nechci aby mi doma cokoli umíralo (stačí že likviduju vajíčka šnekům) a prostě vůbec - zvířata mají být venku.

Párkrát do měsíce se pobavíme na toto téma, většinou to úspěšně zahraju do outu nedostatkem místa pro myšky, častým cestováním nebo jiným racionálním důvodem.
Jenže Inka není hloupá, a tak samozřejmě dokáže docela dobře argumentovat.
Nakonec se vždycky domluvíme, že myši budou, až se přestěhujeme, protože jich tam opravdu docela dost pobíhá, a nevidím důvod proč držet myši někde v kleci, když můžeme každý den donést misku něčeho na roh domu, a pozorovat, jak se myšky venkovní chodí krmit.

Tohle řešení se Ince moc líbí. Jenže se stále nestěhujeme...A "před létem" je najednou moc daleko.
V jedné slabší chvíli jsem řekla něco ve smyslu, že myšky by teoreticky (!) mohly být v akváriu po aktuálních miminkách šneků.
Ano, opět jsme se dostaly do situace, kdy bylo najednou všude mnoho malých šnečků, aneb oni se množí a množí...

Od toho dne se kupodivu ozvalo dost zájemců na inzerát, a tak se z cca 60 nabízených kousků v akváriu krčilo tak 20 a to centimetrových.
"O myších ani slovo. Dokud jsou tam ti malí šneci, myši jsou neaktuální" - řekla jsem před týdnem, když Inka navrhla přesunout drobotinu k velkým.
...
No, během posledního týdne všichni malí šnečci nevysvětlitelně vyschli. Akvárium zdobí pouze kokosová podestýlka, kopeček nesnězené mrkvové natě a poházené/zabořené prázdné ulitky.

Grimes

30. října 2012 v 20:45 inspirace





Claire (alias Grimes) je skoro o rok mladší než já a její muzika se mi hodně líbí. Ona sama se mi taky hodně líbí. Žánrově nevím, kam bych to zařadila, elektromix řízlý lidským zvukem různých poloh.
Tempem a prostotou mi připomíná Au Revoir simone, a i když texty nejsou tolik "do černého", bohaté vizuální zpracování zanechává otisky.
21.listopadu hraje v Praze a na to se těším!

Dobré ráno s babičkou

30. října 2012 v 7:35 pod čarou...
Tak jo. 9 faktů o mě (aneb druhý kousek řetězového dotazníku) za mě dnes z větší části doplní babička. Stihla to dokonce za necelých 10minut.

1.Jsem nevychovaná
2.Jsem nezodpovědná
3.Jsem na hlavu
4. Nejsem dobrá matka, protože své dceři ničím život
5. Pořádně se nestarám, protože už je zima a my ještě nemáme koupenou kombinézu/oteplovačky
6. Jelikož si dovoluju mluvit s babičkou o tom, že mi vadí některé věci které mi říka, přestože vedle v pokoji za dveřmi spí moje dcera, jsem sobecká


Ten zbytek doplním až přijdu z práce. Hezký den všem :)

EDIT 20:20 : No, tak popravdě nevím, čím doplnit tuto šestici. Můžu ještě vůbec něco doplnit?

7. Kdybych se nepopřela, kdybych nedělala věci, kterýma jsem chtěla působit normálně, neměla bych dnes Ingrid. Děsí mě, že cesta k normalizaci v tomto citlivém ohledu intimnosti nevede jinudy než cíleným narušením mojí přirozenosti.
Moc bych si přála, aby se to změnilo, ale...co už.

8. Prakticky celé dospívání jsem u psychožky popisovala obtíže, které jsem slyšela někde ve svém okolí, ať už se jednalo o popisy vnitřních stavů, představ nebo emocí.

9. Vymačkávání pupínků - strašně rozporuplná úchylka.

malý pokus

30. října 2012 v 0:17 MAXmišmaš
Nedodržela, nedodržela.
Cvokař říká, že bych měla každý den napsat prostě jeden článek. Prostě článek. Ne písničku, a ani to nemusí být nějaká vážná hlavopatová úvaha o ppp nebo o životě.
Jenže mě to nejde. Včera - nic. Sobota - nic.
Utíkají mi souvislosti. Všechno si pamatuju akorát tak v hlavě (diář jsem nepoužila dýl jak týden a je to hodně znát!), a každou minutu, která uběhne, se o minutu vzdaluju možnostem napsat o určitých věcech.
Nová rubrika "den za dnem" mě irituje a vyvolává v žaludku něco téměř podobné stresovým křečím.
Nová rubrika vůbec mě nedělá dobře.
...

a k poslechu vám řeknu, že mi je dost smutno.
Potřebuju odjet.
A psát.
.
Častěji a častěji si říkám, jestli to není trochu nespravedlivý. Moct psát a psát a všechno řešit, o všem mluvit, a pak ležet sama v sobě mrtvá,
anebo mlčet a být, ale nakonec se neradovat nad nesdílením.
A když už jde psát, tak to nejde seskládat. Nejraději všechno a potom kam s tím a ...
Tak.
.
Chybí mi takový ten impulz ke kreativitě, jestli něčím takovým dokážu disponovat.
Vystrašila jsem sama sebe sebou.
Vystrašila mě písnička, kterou mi zničehonic (doslova) poslal Jasan a se kterou nemohu souhlasit. Vůbec nevím, proč je všechno zrovna takhle.
Když o nic nejde. A o všechno. Mám strach, že roznáším informaci, která není pravdivá, ale která ve mě zůstala z předtím (proboha dá se něco takovýho vůbec časově uchopit?) natolik, že se stala nepřehlédnutelnou součástí mé osoby.
Chtěla bych mluvit o těch okolo, ale takový věci se neříkají ani z očí do očí.
Víte, když mě někdo líbá do vlasů, je to někdy hezký a někdy je to asi jako když v noci štípe komár.

ps. kurzívou si dovolím napsat, že si nedávám lidi co se tváří a přitom vůbec neví, lidi kteří mi nevěří když řeknu "jsem taková a maková", lidi kteří mě dlouhodobě přeceňují nebo naopak podceňují, lidi kteří neotevřou pusu a čekají až já přestanu mlčet a ze všeho nejvíc mě v tuto chvíli iritujou sráči, kteří si dovolují "pomáhat" (rozuměj blijou moudra, lezou člověku do hlavy za nijakým účelm krom ukojení vlastního ega vycházejícího z potřeby vyrovat se s traumaty z dětství, šikanou v pubertě etc etc) ostatním lidem - ovšem pouze těm, kterým intuice/oduševnělost/intelekt nedovolí vidět, s kým mají doopravdy čest.
Potrefeným husám předem kejh.


tak to je

28. října 2012 v 1:21 MAXmišmaš

...není toho víc. Jinde to je jinak. Víš to.

o těle bez ppp

27. října 2012 v 0:34 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Fňukavé info: Poslední dobou je pro mě fakt těžké psát. Příčiny jsou tři, a seřadím je podle důležitosti:

1. články se mi čím dál hůř zařazují do příslušné rubriky, a to mě rozhazuje natolik, že mám problém s blogováním. Píšu píšu, a pak najednou zjišťuju, že už zabíhám mimo okruh věcí, o kterých jsem chtěla psát původně, a co s tím a tak je radši ticho.
2. kromě různých psaní/posílání ohledně projektu se posledních pár dní začlo ve větším rozjíždět plánování příštího Festivalu na Muně, což s sebou nese pro mě dost hlavování, a nejde mi odsekat se od toho a jen tak vystřihnout článek.
Koresponduju denně po emailu asi se třema lidma, ale to by nebylo samo o sobě tak "psanínablogblokující".
Jde spíš o to, že jsem dostala úkol natolik vyžadující organizovanou kreativitu, že nezvládám vymýšlet tohle a ještě články.
3.mám potřebu napsat o asi dvou věcech, který bych neměla psát nikde veřejně, a tenhle vnitřní rozpor ze mě v mých očích činí velmi směšnou postavičku, která by neměla psát vůbec nic a nikam.

A pak mě taky dost zaskočila ta velká čísla v anketě napravo. Nevím jak dlouho nefungujou ty statistiky na blog.cz, ale to je vlastně jedno, čísla v anketě jsou čísla v anketě...
...
To podstatné: Nejvíc dotazů a podnětů přišlo na stávající situaci mě a mého těla. Ne z hlediska zdraví, ale z hlediska estetického (vizuálního) a hlavového.
Nějak obecně bych to pojmenovala asi Jak hodnotím svoje tělo oproti dobám s pokřiveným pohledem na sebe?
.
I když to není snadné napsat, tak pravdou je, že jsem měla hodně nepříjemné pocity, když jsem vyřadila většinu oblečení velikosti 38. Na pár dní jsem si to všechno nechala složené a zavakuované v pytlích dole ve sklepě, ale bylo to stejné, jako bych to měla ve skříni někde vzadu.
Oblečení, které mi nepadne.

Myslím si, že tohle je dost důležitý faktor, který ovlivňuje vnímání sebe samé hodně holek, které hubnou/mají ppp. Můžu potvrdit, že se moje pocity vůči mě samotné zlepšily, když bylo všechno toto oblečení zcela mimo všechny prostory našeho bydlení (v kontejneru na oblečení, rozdáno známým a zbytek vyložen v pytli u popelnic).
Mám doma jen oblečení, které můžu nosit.
.
A nebylo to snadné. Takové ty hlasy, které říkaly "Tohle je prohra, tos nezvládla!"...ty tam byly, a ještě někdy jsou.
Jsou tam ale i další (oproti minulosti o dost silnější) hlasy, které říkají "Řeš věci, které jsou aktuální. Všechny "až zhubnu", "kdybych zhubla" nebo "ještě chvíli počkej, a ono ti to zase bude" , nevedou k ničemu kloudnému."
A to jsou hlasy, které potřebuju. Pro teď, pro dobu, kdy se sebou vlastně nechci nic radikálního dělat, protože mám spoustu jiných věcí, na kterých je potřeba pracovat a které nemají s tělem nic společného.
.
Vzhledem k tomu, že jsem dlouhé roky fungovala se spoustou hlasů, které mluvily o jídle a o mém těle, vidím rozdíl. Ty hlasy dřív byly v drtivé většině negativní. Skoro všechno bylo špatně, nebo s sebou neslo "ALE", které ty chvíle, kdy jsem třeba jedla dobře, dokázalo posunout ze strany dobré na neutrálno anebo do tmy.
"Máš jeden den dobrý jídelníček, a můžeš si oblíct tuhle sukni, ALE kdybys jedla jinak, mohla by sis oblíct i tyhle šaty, ve kterých by ti to určitě slušelo víc."¨
"Nemyslíš, že je úplně jedno, že ze sebe dneska nemáš traumátko? Stejně za chvíli vylezeš mezi lidi, a od toho, co je hezký, máš sakra daleko!" ...a tak...
Testy rozvinutějších dialogů sama se sebou dopadaly všelijak. Někdy se zadařilo, a byl hezký den. Často se nedařilo, a pak to končilo v lepším případě s neustálým pozorováním a sebekontrolováním, v horším případě s přecpaným bolavým žaludkem. Nejhorší varianta skončila v záchodové míse.
...
Tyhle hlasy nebudu mít jediná. Myslím, že je mají lidi nejen s ppp, ale i s depresema a nízkým sebevědomím. Je děsivé, jak snadno v jejich útlaku lze zůstávat v rámci nejen dnů, ale i let.
Změna nepřišla ráz naráz, ale zcela nezaznamenatelně a pozvolně. Asi jako když se hojí hluboká odřenina.
Nejdřív nastane zánětlivá fáze, kdy se zůží žilky a začne srážet krev. Jakmile přestane krvácení, opětrozšířenýma žilkama frčí krvinky a plazma.
Radikální třídění šatníku. Hlavně být rychlá a nemilosrdná. Naskládat do pytle a odnést dolů. Hlasy ignorovat, alespoň pro tu chvíli. Prostě nejsou, přestože "prohra!" duní někde pod spánky prakticky nepřetržitě. Sedět pak chvíli jen sama se sebou a uvědomněle si připustit, že právě v tuto chvíli jsem neudělala nic, co by bylo špatně. Jen jsem oddělala něco, co nepotřebuju. Stejně jako můžu uklidit na jaře zimní kabáty. Nic víc. Nic míň.
A říkat si to pokaždé, když mě napadne přemýšlet "co by kdyby"...
Bílé krvinky se začnou hromadit na dně rány. Jejich účelem je odstranit bakterie a zabránit vzniku infekce. Tato fáze nastává zhruba 6hodin po zánětlivé fázi.
Racionálně si se sebou promluvit o tom, PROČ je problém oblíkat na sebe velikost 40 a 42. Výsledek - osobní názor. Neberu ho. Není proč.
Nikoho nezajímá, co si o sobě myslím. Proč by se měl někdo zajímat, co mám na sobě (z hlediska velikosti), když se mnou řeší věci pracovní nebo přátelské?
Známá smyčka o tom, jak málo mě samotnou zajímají velikosti ostatních lidí.
To, co druhé vizuálně (když už) zajímá, je nositelem oblečení velmi ovlivnitelné - totiž střih, barva, materiál a vzor. Nic víc druhého nezajímá.
Zajímat by to mohlo potenciálního partnera, ale tohle je něco, co neumím řešit, protože jsem se s tím sama ještě osobně nesetkala, a z mého pohledu mě nezajímá, jakou velikost má potenciální partner. Řeším střih, barvu, materiál a vzor.

Dále by to mohlo zajímat lidi, kteří řeší sami sebe a potřebují se o něčem ujišťovat. Této skupiny je mi líto, protože jsem si tím prošla, ale stejnou vahou jsou mi u prdele, protože i kdybych měla velikost XS nebo XXL, jim to nedá ve výsledku nic, než jejich osobní nenormální "něco", co jim udělá krátkodobě buďto radost, nebo kekel.
Zběžné prohrabání šatníku. Z hlediska racionálního vše vpořádku, až na nedostatek kalhot. A chybí mi moje oblíbená košile.
"No vidíš. Tak co teď? Co s tebou? Košile druhá nebude, taková už se neprodává...A je smutný, že všechny ty roky s jídelníma úletama pěkně sedla, a teď, když jsi přece vklidu a vpořádku, najednou nesedí dobře. Není něco náhodou trošku špatně?!?"

Tato a dalších XY variací na tohle téma bylo a vpodstatě JE to nejtěžší na celém tom procesu změny těla v souvislosti s NEppp. Ty okamžiky, kdy se ozvou pochybnosti.
Myslím, že kdybych za sebou neměla tolik roků takovou blízkost se sebeponižováním, asi bych měla mnohem větší problémy zkoušet tyhle pochybnosti odvracet a ničit.
...
"Bude to opravdu fungovat? Neměla bych přeci jen začít makat? Opravdu tomu věříš?"

Asi nevíte, o čem mluvím. Párkrát jsem to tady nastínila, osobně jsem se o tom bavila s AA, Monou a ještě dvěma lidma, ale tady na blogu to stále nebylo.
Důvod?
Přesně tyhle pochybnosti. Strach, že když to nevyjde, nebudu umět vysvětlit, že to není prohra, ale jen nevydařený pokus.
Strach, že když to nebude fungovat, neunesu tíhu vlastního veřejného "rozumování".
Strach, že zničím něčí naděje.
Strach...pocity nicotnosti asi jako když jsem napsala toto : http://fallencino.blog.cz/1111/slabost-v-sobe .
.
Jediné, co mi kdy pomohlo zbavovat se nějakého strachu, bylo setkání s ním, a přežití ho. Takže jdu napsat, jak si to o svém těle s a bez ppp představuju.
...
Třetí fáze hojení je charakterizována obnovením pokožky, tvorbou kolagenu a podkožní pojivové tkáně,
tvorbou granulační tkáně (ta představuje jakési lešení) a následném stáhnutím okrajů rány.
let´s go:

Když jsem se začla zkoušet pochopit principy svojí ppp, překvapivě (ale zcela logicky) jsem došla k tělu. Ne k tomu, jak vypadá, ale k tomu, jak funguje.
Díky fungování těla jsem se dlouho a dlouho poté, co přestalo zvracení a pojídání chemie, prala s návaly jídla, potřebama ubližovat si jídlem, kiksama atd.
Když jsem začla pozorovat, že aniž bych si hlídala veškeré jídlo, prodlužuje se doba mezi jednotlivými jídelními bordely, rozhodla jsem se pro lehce magorickou matematickoodvozovací teorii.

Totiž dlouho jsem koukala na různá data a údaje ve svém životě. Dívala jsem se na to, kdy se mi jedlo dobře, kdy jsem měla nejvíc problémů,
dívala jsem se na to, co jsem dělala v době, kdy sem jedla lépe...
Dívala jsem se taky na to, jak jsem byla kdy nemocná (a nadávala si za to, že jsem si nezapisovala podrobně!), kdy jsem měla jaký typ schůzek a na jakých místech jsem se vyskytovala...

A celkově jsem z toho vyvodila, že pokud se zaměřím opravdu na ty věci v životě a ne v těle/na těle, tělo bude fungovat.
.
K tomu, aby tělo začlo fungovat, bylo třeba vykomunikovat s ním různé návyky (otázka zvracení, otázka sebepoškozování, otázka alkoholu a cigaret, otázka sexu, otázka spánku, otázka cvičení atd atd), a pokusit se dostat se do co nejlepší "kondice".
Tak, aby tělo vědělo, že mu nechci ubližovat.
Stále jsem přesvědčena, že tělo nemá důvod být takové nebo makové, když ho k tomu člověk sám nevede.
...
A promlátit se přes hlavu, která má tendence všechno řídit, kontrolovat a vést. Promlátit se přes hlavu tím způsobem, že si ujasním, KOLIK MOC ostatních věcí potřebuju dělat lépe a více, než řídit tělo, které se o sebe umí postarat samo.
Potřebuju se bavit s některýma lidma, a ne se u toho cítit jako největší hlup a ošklivec. Potřebuju nezapomínat na pracovní schůzky, a ne na návštěvu fitka.
Potřebuju se jít něco naučit, což znamená klást otázky a dávat podněty ze své strany, a ne to celé promlčet, nepochopit a to jen kvůli tomu, že se bojím otevřít pusu, aby se na mě ten druhý náhodou nezačal víc dívat.
Copak by někdo podával jiné informace člověku hubenému a jiné tlustému?
Shrnu-li to stručně a jasně - mám mnoho jiných věcí, než svoje tělo v estetickém slova smyslu, ve kterých mám hluboké nedostatky. Protože nejsem ani modelka, ani sportovkyně, ignorace této skutečnosti (aneb řešení těla místo života) vypovídá o hluboké hlouposti.
...
To modré výše napsané je takové moje motto, které mi pomáhá přežívat "moje baculaté období", měla -li bych toto mezidobí nějak nazvat.
Je to někdy těžké, a někdy je to něco, nad čím vůbec nepřemýšlím, protože mám plnou hlavu práce, Inky nebo jiných důležitých věcí. Přesně tyhle plné dny jsou v tomto ohledu hodně přínosné, protože říct si "Jo, už další týden za mnou" je fajn.
...
A od příjemného k nepříjemnému...
Předloni jsem si zažila tělo asi v nejvyšší výkonosti co do svalů a pevnosti. Od té doby, co nechodím Xkrát týdně do kickboxu, netrávím denně hodinu doma na karimatce a nepobíhám každou volnou chvíli po lese, to jde z kopce.
Vlastně naopak, roste to. Jak centimetry, tak váha.

Čekala jsem to. Čekala jsem to, a celou dobu jsem čekala sama na svoje přijímání tohoto "baculatého mezidobí", bez kterého se nedostanu tam, kde chci být ideálně napořád,
totiž ke své zdravé normální váze a tělesným rozměrům odpovídajícím mému životnímu stylu.
.
malá, ale důležitá vsuvka:

Jak to přiblížit...začínám mít pocit, že melu hrozné blbosti, které nejdou pochopit. Achjo...
Jednou jsem tady někde napsala, že si myslím, že k tomu, aby se mohl člověk nějak správně vyformovat/vytvarovat/zhubnout, potřebuje přirozeně fungující tělo.
Mám na mysli takový ten ideál, takové to, když člověk nezhubne v pětadvaceti deset kilo, které pak bude znovu shazovat ve třiceti, v pětačtyřiceti a vůbec celý život bude něco cíleně měnit.

To, co bych ráda měla, je tělo, které bude takové, že mě v něm bude dobře, bude fungovat v určitých obdobích tak, jak má (tzn.například že během těhotenství přibere, na zimu přibere a na kolem léta to zase shodí atd), a pokud nastane nějaký velký výkyv (jakýmkoli směrem), nebudu z toho šílet a pokládat to za defekt, protože to rozhodně nebude způsobeno záchvatovým přejídáním atd...
.
Můj životní styl je takový, že ačkoli nejsem sportovec, vykonávám činnosti, při nichž je potřeba určitá kondička (například šlapat 7km ve velmi nepříznivém terénu s 15kg dítětem + 25kg batohem na zádech anebo tahání fošen na střechu domu). Aby toto fungovalo, zcela racionálně nemůžu vyžadovat jemnou konstrukci těla.
Nemůžu vyžadovat nulové tukové zásoby, protože na to, abych si držela tělo v rovině pouze svalové, nemám časoprostor a vůli (debatu o tom, zda se toto dá pokládat za důvod nebo výmluvu jsem schopna absolvovat).
Nemusím ale i přes to nosit na zadku celulitidu a pneumatiku na břiše.
.
Stávající "baculaté mezidobí" je zvláštní. Nikdy jsem to nezažila, a pocity jsou proměnlivé. Někdy mám den, kdy je mi ze mě blbě. Ne tím velkým, hlubokým způsobem, kdy si vyčtu všechny hříchy života a usadím se radikálně do lavice neschopných hnusek.
Spíše tím způsobem, kdy mám chuť si naliskat za ty naprosto zbytečný jídelní úlety, kterýma jsem nějaké centimetry/kila získala.
Na druhou stranu - moje situace byla taková, že kdybych si těmito zbytečnými jídelními úlety neprošla (mám teď na mysli stravování od konce roku 2011), nedostala bych se z ppp, protože v mém případě jediné, co opravdu fungovalo,
bylo nechat to být.

Vykašlat se na jakákoli pravidla - považuju za důležité říct, že k tomuto jsem došla po opakovaných pokusech jíst jinak, dělat si režim, upravovat si jídelník atd. Za hlavní důvod, proč si myslím, že mi nic jiného než "ignorace tělesných potřeb spouštěných ppp v hlavě " nepomohlo,
považuju svůj smysl pro řádování prakticky čehokoli, a pro touhu po bezpečí, která v mnoha a mnoha ostatních záležitostech nastává pouze při řízeném řádování - to byl třetí největší vabank za poslední tři roky co se ppp týče.

První byl samotný krok k tomu, že to zkusím porazit,
druhým bylo otevření se na blogu/některým lidem okolo,
a třetí tohle.
Všechny tři nabízely pouze dvě varianty - buď to půjde, nebo nepůjde.

Tohle jsou pro mě natolik závažné věci, že nedokážu přemýšlet jinak než černobíle. Buď, anebo.
Je pro mě zajímavé přemýšlet, co by se dělo, kdyby se s vypuštěním jídelních pravidel spustil kolotoč přejídání ve velkém anebo jiná katastrofa (třeba zoufalost nad přibývajícíma centimetrama vedoucí k zakleknutí u wc mísy!). Je možné, že bych se pokusila vrátit pouze tam, kde to ještě fungovalo, anebo bych spadla úplně zpátky na začátek a začla nanovo?
Nezačla vůbec a skončila to?
No, myšlenek okolo tohoto je moc, ale nechci je zbytečně rozebírat, když nejsou aktuální, a proto:
Si myslím, že "ignorovat tělesné potřeby vyvolávané poruchou příjmu potravy v hlavě"
by se vyplatilo všem lidem, kteří už své tělo poslouchat CHTĚJÍ. Bojovat pouze s hlavou je rozhodně snažší než bojovat s hlavou a tělem.
A mám na mysli především ZP, které se začlo rozmáhat po opuštění zvracení.
Myslím si, že toto může být skalním problémem hodně lidí, kteří se rozhodnou seknout s bulimií. Když totiž přestaneme zvracet, stane se asi toto:
Ta jedna naše část, která se rozhodne uzdravit se, má pocit maximálního výkonu. Ten zbytek (a na začátku léčby je to drtivá většina celého člověka) ale stopku zvracení vnímá pouze jako znesnadnění svého působení,
a snaží se v člověku zůstávat nadále,
což se nejčastěji projeví jako přejídací záchvaty. O tom snad brzo napíšu samostatně.

Pokračuju dále:
Se stávajícíma rozměrama těla spokojená nejsem. Ne proto, kolik to celkem dělá, ale pro to, KDE a JAK to vypadá.
Vadí mi, že mám břicho jako fakt břicho a vadí mi, že nemám díky tomu skoro žádný pas.
To mi vadí.
Taky mi vadí, že mám buclatý obličej a že se mi začla dělat asi zas trochu celulitida (velmi vtipné je, že na jeden inzerát, který jsem na základě Ingrid projevů někam vyhodila, jsem uvedla, že celulitidu nemám. Ještě vtipnější je, že se mi začla objevovat asi tři dny poté, co se inzerát zveřejnil. Nejvtipnější (i když nevím, do jaké míry toto lze brát s humorem) to je asi pro Martina, který můj zadek sice neviděl z blízka, ale jakožto odpovídající na tento inzerát může být do budoucna velmi nemile překvapen realitou odkloněnou od nabízeného...Pokud to ovšem zase nezmizí:) ).
Nevadí mi to z jiného než osobního pocitu, protože stále zvládám to, co zvládat mám. Nevadí to asi ani potenciálním partnerům/partnerkám, kteří se stále objevují, jsou stejně komplikovaný jako když jsem měla kolem 60kg a opakujou se s nima obdobné situace, jako když jsem měla 60kg.
Jediná změna je, že jsou to čím dál častěji lidi, se kterýma bych si víc rozuměla než nerozuměla (což je vlastně úžasný pokrok potkávat lepší a lepší lidi), a píšu to jen proto, že zájem potenciálního partnera dokážu vyhodnocovat jako jediný důvod pro práci na svém těle z hlediska sociálního/společenského. Všichni ostatní lidi si můžou myslet co chtějí.
Toto racionální hodnocení sebe samé mi hodně pomáhá v tom přijímat skutečnost, že jsem tam, kde teď sem. Uvědomovat si, že existuje možnost ihned začít "něco" radikálně dělat, nějak tuto "baculatou dobu" zrušit, ale že to teď dělat nebudu.
.

Nevím teď, jak pokračovat, protože nechci, aby vyzněním tohoto článku bylo "když se rozhodnete vyléčit se z ppp, budete tlustí a hnusní".
Proto dopíšu zbytek ke své matematickoodvozovací teorii, aneb ...

.
Po dlouhém koukání na svůj život, kdy jsem se zaměřila hlavně na fungování těla a spojitost s ppp, jsem došla k tomuto závěrům obecným:
Moje tělo bude schopno normalizovat se, pokud mu k tomu nechám volné pole působnosti.
K tomu, abych mohla zhubnout/zformovat si postavu nedefektvním způsobem, potřebuju mít tělo opravdu přirozeně fungující.
Tělo reaguje na poděty z hlavy, a moc dobře si je vědomo toho, že dokud ho budu řídit/ovládat, nemá důvod fungovat správně.
Normální tělo neznamená vypracované a štíhlé tělo, ale znamená správný základ pro kosmetické úpravy (rozuměj nebude se hýbat s obsahem, ale spíše s tvarem, protože tím dojde k přirozené reorganizaci i uvnitř).

a závěrům osobním:
Vzhledem k délce trvání a formě ppp budu potřebovat minimálně 4 měsíce opravdu správného jídla bez řízení hlavou. Po této době by mohlo být tělo přesvědčeno, že mu opravdu věřím, a nebude mít potřebu nespolupracovat.
Během této doby se budu snažit fungovat co nejvíc 100%, abych mohla nsatavit jakási "kritéria" toho, k čemu a jak tělo potřebuju (a to nemyslím pouze nějak odosobněně. Nemyslím jen jako tělo na nošení batohů, ale třeba jako tělo ve kterém se budu cítit dobře v klubu na parketu).

Závěrem celého tohoto "experimentu" bych měla být já.
.
Takže
cíl 1. - nechat tělo, aby ukázalo, co chce. A přežít to.
cíl 2. - dělat to, co chci dělat.
...
A teď se pokusím nějak závěrově shrnout tohle všechno do pár vět, protože vážně nevím, zda je to všechno výše uvedené, čitelné...

Právě se nacházím ve fázi, kdy na sebe beru veškerou zodpovědnost za jídlo, které sním, a za to, jak skrz to vypadám.
Očekávala jsem, že s vypnutím "kontroly" jídel nastane taková malá apokalypsa, protože:
1. je to úplně úplně poprvé za posledních 8 let minimálně(!), kdy budu jíst tak, jak to cítím, ANIŽ by existoval jakýkoli výhled na stravování budoucí
2. tedy zcela určitě, (jako když vypustíte dlouho zavřeného psa ven, bude bláznit) bude bláznit i moje tělo. A bude zkoušet, jestli opravdu může jíst v 10 večer, jestli si může dát 2 sladkosti za den, jestli si může dovolit sladit kafe nebo snídat zbytky včerejší večeře.
3. hlava se bude snažit dělat problémy.

Také jsem ale doufala, že:
1. se nedostanu do nějakých opravdu začarovaných bludných kruhů ZP, protože to myslím opravdu vážně a chci se naučit jíst dobře
2. mám dost věcí, které pokládám za opravdu důležité, a netýkají se jídla, tudíž se nemusím nechat smést jídelníma chaosama
3. tělo začne něco dělat dost rychle, takže hlava nedostane šanci to celé zesměšnit
.
Doposud se stalo to, o čem jsem psala v předchozích dlouhých článkách. Ke svým čtyřem měsícům opravdu neomezené možnosti konzumace jídla jsem se dostávala od začátku roku.
Teď v tom jsem asi tak ten měsíc, a je fajn moct napsat - ano, už nemám potřebu jíst později večer, snídat zbytky od předchozí večeře, nevrhám se ve chvílích slabosti na sladkosti (ale umím si zamlsat :) ).
Za poslední dva týdny jsem zhubla asi 3cm přes břucho. Jen tak. Cvičím když mám chuť, a není to tak, že chuť nemám (což je super, protože to mě děsilo, jak to bude s potřebou vycvičit ze sebe nějaké endorfiny :) ).
Jestli to bude pokračovat dál, tak na jaře 2013 budu mít o nějaké ty centimetry méně, váhově to taky bude o něco dole, a budu moci zahájit nějaký cílený "body forming".

Nechci ale nic předbíhat.
Aktuálně jsem ve fázi "baculatého mezidobí", aneb učím se zodpovědnosti za svoje jídlo, aneb
Pěkná fasáda nezaručuje pěkný interiér.


Čtvrtou a konečnou fází hojení rány je její zrání, během ní se organizuje kolagen a formuje se jizva.
Když se dívám na svoje jizvy, tak tohle je první, o kterou zdravým rozumem opravdu stojím. Chci, aby můj celý další život byl jedna velká jizva PO boji s ppp.

...omlouvám se za úpravu článku, nemám teď kapacitu číst to po sobě. Mám radost, že jsem napsala aspoň něco. Fotky přidám, ale předem upozorňuju, že to nebude žádná ve spodním prádle, protože...proč jako? Venku ve spodním prádle nechodím.


úvaha...26.10.2012

26. října 2012 v 19:37 deníček
Připadám si jako jeden z opravdu nevydařených pokusů tvorby boha,
a nemyslím to jako rouhání anebo ty všemožně šedé a černotmavé depresívní stavy,
kdy by se člověk nejraději schoval do posledního šluku lehké slimky,
a jako součást kouře zmizel někam nahoru,
anebo sklouzl dolů,
na měkké, teplé a hlavně prostorné místo.

Místo, kde je pro každého práce,
každý má co dělat
a všichni si fakt hodně pomáhají.
Neexistuje násilí, útlak, všichni se všema, maximální rovnoprávnost.

Fakt, že tomu nakonec budeme říkat rakovina, mě totiž nyní velmi zaujal.

trošku deziluze

26. října 2012 v 11:52 pod čarou...
Napsal(a) PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.
Středa, 17 listopad 2010
MÝTUS 1: DĚTI S AUTISMEM SE NEMAZLÍ A NEJSOU KONTAKTNÍ
Většina dětí s autismem má fyzický kontakt ráda a svým
rodičům vyjadřuje pozitivní city (přijdou na klín, obejmou, dají
pusinku, vyjádří bližší vztah, projeví radost ze shledání, pociťují
separační úzkost, mohou být na jednoho z rodičů naopak nadměrně
fixováni).
MÝTUS 2: LIDÉ S AUTISMEM NEMAJÍ ZÁJEM O PŘÁTELSTVÍ
Lidé s autismem o přátelství často stojí, ale nevědí, jak
přátelství navázat a jak ho udržet. Často se o kontakt snaží velmi
neobratným způsobem. Jejich odlišné zájmy a jiný způsob komunikace
je staví mimo kolektiv vrstevníků. Při snaze získat si pozornost
a přátele se chovají sociálně nevhodně nebo jejich sociální
naivity pod příslibem přátelství zneužívají jejich vrstevníci.
MÝTUS 3: LIDÉ S AUTISMEM NENAVAZUJÍ OČNÍ KONTAKT
Řada lidí s autismem oční kontakt navazuje, podstatné
pro diagnostiku jsou funkce a kvalita očního kontaktu. Mnozí dospívající
či dospělí s autismem uvádí, že se oční kontakt naučili
používat, ale není pro ně přirozený. Rozdíl od běžného očního
kontaktu tak může být nepatrný či již nepostřehnutelný.
MÝTUS 4:U ČLOVĚKA SE NEMŮŽE JEDNAT O PORUCHU AUTISTICKÉHO SPEKTRA,
PROTOŽE NEMÁ NARUŠENOU SCHOPNOST PŘEDSTAVIVOSTI, NAOPAK MÁ VELMI BOHATOU FANTAZII, VYTVÁŘÍ SI VLASTNÍ SVĚT, VYMÝŠLÍ SI NÁZVY POSTAV A PÍŠE POVÍDKY.
Přítomnost fantazie není diagnostickým kritériem, spíše porucha
představivosti, která ale zahrnuje mnohem širší aspekty než prostou
fantazii. Patří sem schopnost plánování, sebeorganizace
a schopnost účelně reagovat na změny. Navíc většina lidí s poruchou
autistického spektra má fantazijní svět poněkud rigidní,
téma se opakuje, výrazně na něm ulpívá a hranice mezi fantazií
a realitou není vždy zcela jasná.
MÝTUS 5: V RODINĚ SE PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRA NEVYSKYTUJÍ, NAOPAK
MAMINKA JE UZNÁVANÁ LÉKAŘKA A DĚDEČEK VEDOUCÍ KATEDRY JADERNÉ FYZIKY
.
Poruchy autistického spektra mají velký podíl dědičnosti, jejíž mechanismus
není přesně znám.
Řada lidí s mírnou poruchou autistického spektra dosáhla vysokého
vzdělání a stala se uznávanými odborníky. Mají výraznější
obtíže v sociální komunikaci, které mohou, ale nemusí mít vliv na
jejich společenské uplatnění. U žen bývají projevy Aspergerova
syndromu na první pohled méně zřetelné. Obvykle se jedná o lidi
s vyhraněnými zájmy, sebestředné, nepraktické, zvláštní, nespolečenské
nebo naopak kontaktní bez schopnosti adekvátního odstupu.
Založili rodiny, mají děti, u nichž autismus ale může
spadat do jakékoliv části spektra.
MÝTUS 6: VIDĚLI JSME NĚKOLIK LIDÍ S AUTISMEM A TI SE VELMI LIŠILI OD NAŠEHO DÍTĚTE/ZNÁMÉHO, DOMNÍVÁME SE TEDY, ŽE SE O AUTISMUS NEJEDNÁ.
Poruchy autistického spektra tvoří velmi různorodou diagnostickou
kategorii, projevy se výrazně liší. Stejnou diagnózu sdílí lidé
nadprůměrně inteligentní i s poruchami učení (s mentální retardací), spontánně navazující kontakt i uzavření, velmi pasivní i aktivní, s poruchami chéování. Někteří lidé s touto diagnózou vyžadují
speciální vzdělávání a neustálý dohled, jiní žijí samostatně,
jsou úspěšní v zaměstnání a vedou spokojený rodinný život.
MÝTUS 7: AUTISMUS JE MÓDNÍ, NEÚČELNÁ NÁLEPKA, KTERÁ DÍTĚ ZBYTEČNĚ STIGMATIZUJE
Otom, že autismus neúčelnou nálepkou není, by mohla vyprávět
řada rodičů, pedagogů a pracovníků sociálních služeb. Diagnóza
definuje jádrové obtíže a metody přístupu a rozvoje, které se pro
tyto osoby ukázaly jako účinné. Navíc v řadě případů umožňuje
i vzdělávací opatření, které dítěti umožní efektivnější výuku. Ročně
je v APLA diagnostikováno okolo 200 lidí s autismem, naprostá
většina rodičů a dospělých referuje diagnózu jako velmi přínosnou
a nutnou informaci i přes pochopitelné obtíže s jejím přijetím.
MÝTUS 8: AUTISMUS ČI ASPERGERŮV SYNDROM LZE DIAGNOSTIKOVAT "MEZI DVEŘMI".
Mýtus, který se týká zejména odborníků. Řada profesionálů
má dojem, že autismus je pocitová diagnóza, kterou lze
stanovit v rozsahu několika vteřin až minut. K platnému kvalifikovanému
diagnostickému závěru je zapotřebí sestavení důkladné
anamnézy, podrobná analýza chování a profesní
zkušenost s různorodými projevy poruch autistického spektra
v různém věku.
MÝTUS 9: AUTISMUS JE VZÁCNÁ PORUCHA, KTERÁ SE TÝKÁ PÁR STOVEK LIDÍ V ČR.
Výskyt poruch autistického spektra v populaci
byla vypočítán na 1%. Toto vysoké číslo jasně
ukazuje autismus jako velmi naléhavý zdravotní
a sociální problém vyžadujícího řešení.*
MÝTUS 10: POKUD ZATAJÍME VÝSLEDKY
Z PŘEDCHOZÍCH VYŠETŘENÍ NEBO ZE ŠKOLY,
BUDOU VÝSLEDKY OBJEKTIVNĚJŠÍ.
Informace pro uzavření diagnózy by měly pro zvýšení spolehlivosti
diagnostického závěru pocházet vždy ze tří zdrojů, a to
z chování při vyšetření, od osob, které dítě dobře znají, ale nejsou
k němu výrazně emočně připoutáni, a od rodičů. Pokud
jeden z těchto stěžejních zdrojů informací vynecháme, pracujeme
s neúplnými údaji a může snáze dojít ke zkreslení výsledků.
Velmi důležitý pro diagnózu je popis chování dítěte
v kolektivu.
Informace jsou diagnostikem rámcově vždy ověřovány. Rodiče
mají prostor vyjádřit svůj postoj k informacím, které jsou ve zprávách
uvedené. Otevřená komunikace mezi diagnostikem a rodičem
je velmi důležitou součástí úspěšného diagnostického
procesu.
MÝTUS 11: LIDÉ S AUTISMEM BÝVAJÍ GENIÁLNÍ
JAKO RAIN MAN.
Poruchy autistického spektra se zhruba v polovině případů
pojí s mentálním postižením. Geniální schopnosti Rain
Mana se mohou u lidí s autismem vyskytovat, ale jde o extrémně
vzácné případy. Také lidé s Aspergerovým syndromem nemusí
mít výhradně nadprůměrný intelekt, ale jejich schopnosti se
mohou pohybovat i v pásmu podprůměru. Diagnóza Aspergerova
syndromu je neslučitelná s diagnózou mentální retardace.
MÝTUS 12: LIDÉ S AUTISMEM MAJÍ SVŮJ SVĚT,
NEVNÍMAJÍ, CO SE DĚJE KOLEM NICH, ZAJÍMAJÍ
SE VÍCE O VĚCI NEŽ LIDI, ROZHODLI SE
NEKOMUNIKOVAT. JEN KDYBY CHTĚLI, MOHLO BY BÝT
VŠE JINAK, ALE JSOU TAK TVRDOHLAVÍ.
Lidé s autismem mají výrazný handicap v různých schopnostech.
Emoční, sociální, komunikační schopnosti jsou výrazně omezené.
Není divu, že se do komunikace a sociální interakce nechtějí
často zapojovat. Přináší jím totiž nepochopení, nejistotu a úzkost
a před takovými situacemi se vrozeně všichni snažíme unikat či je
ignorujeme, protože nám nepřináší význam a užitek. Vyhýbání
se komunikaci a sociální interakci nevzniká primárně vlivem dobrovolného
rozhodnutí, ale je důsledkem handicapu. Ignorace ale
neznamená nevnímání, mnozí lidé s autismem sice nereagují, ale
vnímají velmi dobře.
MÝTUS 13: LIDÉ S AUTISMEM NEMAJÍ EMPATII.
Základní sdílení pocitů je vlastní již dětem v kojeneckém
věku a tato forma empatie často není u lidí s autismem
narušena. Empatie je jen jednou z dílčích schopností
umožňujících sociální interakci. Schopnost a složitost empatie se
s postupujícím věkem vyvíjí, překrývá se se sociálním dovednostmi,
např. společenským taktem, schopností poskytnutí útěchy
a pomoci apod. Na rozdíl od prostého sdílení pocitů jsou
sociální dovednosti u lidí s poruchou autistického spektra narušeny
vždy, ale u různých lidí do různé míry.
MÝTUS 14: ČLOVĚK S AUTISMEM ČI ASPERGEROVÝM
SYNDROMEM JE NEVYCHOVANEC,
IGNORANT A HULVÁT. KDYBY MU RODIČE
UŠTĚDŘILI PÁR NA ZADEK BYLO BY PO AUTISMU.
Chování tak skutečně může na okolí působit. Dospělí s Aspergerovým
syndromem mají kvůli sociální neobratnosti obtíže v zaměstnání,
v přátelských a partnerských vztazích. Děti jsou
považovány za nevychované a odpovědnost za jejich chování je
jednoznačně připisována rodičům. Děti s poruchou autistického
spektra jsou spíše než nevychované obtížně vychovatelné a velmi
náročné na péči. Rodiče se musí ve výchově angažovat mnohonásobně
více, mnohdy až nad hranice normálních možností, aby
dosáhli určitých pokroků. Obvykle potřebují při výchově odbornou
pomoc, běžné výchovné metody ani fyzické tresty prostě na
autismus nestačí.
MÝTUS 15: DÍTĚ MÁ AUTISMUS, NEDÁ SE
VYCHOVÁVAT.
Na otázku, zda se dítě s autismem dá vychovat k obrazu
rodiče, se nedá odpovědět stejně jako u dítěte s běžným vývojem.
Nicméně při znalosti problematiky poruch autistického spektra
u drtivé většiny dětí s autismem jsme schopni dosáhnout velkého
pokroku. Musíme mít na paměti, že i dítě s autismem můžeme rozmazlit. Pevně věříme, že angažovaný aktivní přístup rodičů zabezpečuje dítěti lepší prognózu.
MÝTUS 16: STRUKTUROVANÉ UČENÍ, KTERÉ
MI VŠICHNI NABÍZÍ, VYCHOVÁVÁ Z DĚTÍ
ROBOTY.
Strukturované učení není filozofie ani pedagogický směr, je to
jen metodika práce, která pomáhá snížit handicap v oblasti
exekutivních funkcí (organizace, plánování, orientace, soustředění)
a spolu s vizualizací informací jednoznačně napomáhá lidem
s PAS maximalizovat svoje schopnosti, lépe se adaptovat na požadavky
běžného života a přijímat ze svého okolí smysluplné informace.
Jádro pedagogické a výchovné práce ale zůstává stejné,
existuje i řada dalších metod, které lze v práci s dětmi účelně využívat
(např. nácviky sdílení pozornosti, rozvoj komunikačních
dovedností, terapie hrou, rozvoj smyslového vnímání a smyslové
integrace, kognitivně behaviorální terapie, behaviorální analýza).
Pro úspěšnou práci s dítětem je nejdůležitější laskavost, zaujetí,
empatie a selský rozum.
MÝTUS 17: PORUCHY AUTISTICKÉHO
SPEKTRA SE DAJÍ VYLÉČIT, NA INTERNETU LZE
NAJÍT ŘADU DOPORUČENÍ A PŘÍBĚHŮ
SE ŠŤASTNÝM KONCEM.
Internet je úžasným zdrojem informací. Bohužel však již automaticky
nezaručuje hodnotu těchto informací. Poruchy autistického
spektra se nedají klasickým způsobem vyléčit, jedná se
poruchu, která způsobuje ve specifických oblastech různě těžký
deficit. Nicméně se jedná o vývojovou poruchu, obraz i forma
handicapu se mohou v průběhu let u každého jednotlivce měnit,
a to často k lepšímu. Také vyšší vzdělání a dobré společenské zařazení,
které nejsou u autismu nemožné, mohou budit dojem vyléčení.
Alternativní léčbu autismu je třeba pečlivě zvážit, vzít
v úvahu vynaložené finance, čas, energii, vedlejší negativní vliv
na rodinu i dítě a neprokázaný účinek. Internet v tomto případě
není objektivní rádce.
MÝTUS 18: RODIČE ZAPŘÍČINILI AUTISMUS
SVÝM CHOVÁNÍM.
Stále se občas setkáváme s informacemi, že za chování
a postižení svých dětí mohou sami rodiče, například chybějící
bezpodmínečnou láskou, souhlasem s očkováním, jedením nekvalitních
potravin, nevhodnou výchovou. Tyto názory patří do
kategorie absurdní, autismus je porucha, která má genetickou
příčinou, i když mechanismus dědičnosti dosud není znám. Vina
na rodičích rozhodně neleží.
MÝTUS 19: LIDÉ S AUTISMEM NEVNÍMAJÍ ČI
ODMÍTAJÍ OKOLNÍ PODNĚTY, NIC
NEPOTŘEBUJÍ, NEJLEPŠÍ JE NECHAT JE BÝT.
Fakt, že lidé s autismem nekomunikují, odmítají spolupracovat či
se aktivně stahují ze společnosti neznamená, že jsou takto spokojeni
a že pro jejich život je nejlepší tento stav akceptovat. Zejména
děti, jejichž vývoj je velmi flexibilní a závislý na okolních
podnětech vyžadují velmi aktivní přístup. Mezi velmi účinné metody,
které usnadňují spolupráci a rozvoj dětí s autismem patří
strukturované učení a vizualizace informací. U osob, u kterých
se ještě nerozvinula nebo zůstala nerozvinuta řeč, je velmi důležitý
co nejčasnější rozvoj systému alternativní komunikace (např.
prostřednictvím obrázků). Obrázkový systém rozhodně nezbrzdí
nástup běžné řeči.

dopolední (v)zdech

26. října 2012 v 10:44 zápisky znikamdonikam
Vadí mi čistit vysavač ještě před použitím.
Nejhorší je ústí hubice. Stejně jako smeták - proč??? Proč to tam je? Proč to z toho nikdo nevytáhnul?
Proč vlastně ignoruju skoro červenou kontrolku ihned po zapnutí, a snažím se vsugerovat si, že ten jeden pokoj s tím prostě vysaju, že to přece nebude tak zanesený a plný, aby to ještě jeden pokoj nezvládlo?
Proč mě nenapadne dívat se třeba každý večer na vysavač a mít ho vždycky ráno, kdy je pravděpodobnost vysávání největší, připravený?
Proč?
Vadí mi vytahovat chuchle prachu, sestřiných a otcových vlasů, a ještě o kus víc mi vadí vědomí, že to tam tak je už aspoň tři dny, protože já vysavač vyklepávám po každém použití.
Mám zcela absurdní nervy na pochodu kvůli tomu, že tenhle vysavač téměř dokonale splňuje moje požadavky (včetně designu a materiálu), a někdo mi to kazí třeba tím, že v něm nechává svůj bordel a prach.
Je tak těžký vzít, vysadit a vyklepat celý to záchytný "tělo", když celý vysavač byl právě kvůli tomuto takto navržen a sestaven ?
Ne, není.
Je těžký se mě zeptat, jak se ten vysavač používá a ještě těžší je mi přijít říct, že se použil, a jak se to může vyčistit.
To je prostě naše domácnost, kde se věci pouze VYužívají, a ne Používají.

mezihra dechová

25. října 2012 v 8:59 pod čarou...
Dějou se věci...
Děkuju za reakce, které jsem nečekala. Na otázky z mailu odpovím asi nějak komplexně a protože počínaje dneškem mám k dispozici nepřetržitě noťas, budu každý den dávat článek.
Byla bych ráda, kdyby přišly ještě nějaké podněty "o čem z velkého tématu ppp" byste chtěli číst. Zatím to zkusím strukturovat tak, jak jsem skončila naposledy.

kvalita podruhé a nadržku dobré ráno

25. října 2012 v 8:50 téma týdne
ona říkala že miluje ale že tělo není to co spojuje takže o to
vlastně nejde,
jenže ...co když...
žádné "jenže" nebo "třeba" protože nebude dál za blba
pak on odejde
protože o její tělo se mu s jiným dělit nechtělo
nebude to ona chápat, a za vinu jemu to dávat




...z téhle pohádky je mi už trochu špatně, a dobrý konec to mít nebude, přestože se to vlastně kostrbatě, ale přecijennějak rýmuje.




...
Zabaleno, odesláno. Dneska ráno
možná někdo bude smutnější než
včera.

druhý dech

23. října 2012 v 11:18 pod čarou...
Druhý dech.
Je to takový druhý start. Cítím, že to můžu zkusit. Jako doopravdy a jako celistvě. Bez obojího "jako". Doopravdy, skutečně.
Důvodů je tolik, že nevím, jestli je dokážu nějak shrnout a popsat, ale zkusím to...Reflektuju poslední měsíc a půl, a v těch dlouhodobých věcech rok a více...

Za prvé nemám už dlouho (minimálně rok a nějaký měsíc k tomu) sebevražedné tendence v tom hlubokém významu, jako tomu bylo kdykoli předtím.
Je to nejdelší časový úsek v mém životě bez sebevražedných tendencí vůbec a jsem si vědoma toho, že předtím bych nebyla schopna věřit tomu, že takového stavu lze dosáhnout, natož v délce trvání rok a více.
Ruku v ruce s výše uvedeným mám sebedestruktivní tendence v minimálním/spíše žádném slova smyslu -sebepoškozováním počínaje a cíleným uváděním mé vlastní osoby do situací, ve kterých trpím a je mi špatně končeje- což patří asi mezi největší impulzy k tomu, že se děje to všechno, co se děje a chci aby to pokračovalo.
Ono totiž já, když se nemučím, dokáže fungovat i přes výkyvy hlavové přirozené, což patří k dalším pro mě fantastickým zjištěním.
A protože to už začíná zabíhat do nějakých poučkových odstavečků, prostě jen budu psát, co jak bylo a je.

Ti, co tady čtou už dlouho, ví, jak se postupně rozšiřoval a přeskupoval typově a významově repertoár. Taková malá reality show, jak je to na blogískách zvykem.
Chtěla bych teď zkusit udělat řízenou změnu. Ne, že bych neměla tendence zcela "nedůležitěprokohokolijinéhonežmě" trousit párvětové výblitky, ale vzhledem k celé situaci to cítím jako nevhodné.

Celá situace vypadá asi takto:
start : nic, tma, jakési kousky vědomí o tom, jak to funguje, tudíž velká potřeba pokusit se dělat si základy pro přežití a následný pokus o život.
Aktuálně se cítím připravena na ten život, takže přerýpávání se v teorii mě svým způsobem zabírá prostor pro samotné bytí.
Jinak řečeno - jsem došla k vyplnění/ protuhlesoučasnousituacidostatečné porozumění doposud teoretických oblastí, a chci užívat času, kdy netrpím depresema a sebedestruktivníma obcesema, životem jako takovým.

Za necelé dva roky blogování a nějaké práce (dá-li se to tak nazvat) došlo k takovému posunu, že už to nechci nazývat experimentem.
Jak se rok blíží ke konci, věci do sebe zapadají a když se koukám na výsledky, tak takové základy nemají důvod spadnout. Protože nezávisí na nikom a vpodstatě na ničem.
Spadnout můžou akorát ty vestavěné příčky určitých lidí, které taky občas padají, ale jedná se stále o bordel odstranitelný smetákem, lopatou a kartáčem.
...
Proto bych chtěla zkusit věnovat pozornost k těm fakt důležitým věcem, jako je třeba Inuška a ppp. Ten zbytek - ten zbytek stejně nezmizí, ale něco bude jinak, ono to už jinak je, ale dokud to nebude ve větším množství, asi to nebude vidět, což je vlastně dobře
a už jsem se do toho trochu zamotala.
...
Otočím list...
Neděle podvečer s Jasanem a Inkou venku. Bylo to úžasné a relaxační, přestože asi nikdy nepřestanou ty obouustranné vyhýbky. Je to zvláštní, že si lidi okolo nevšímají, jakým způsobem se pohybujeme a jakým způsobem si s Inkou hrajeme.
Bolí to, ale jen tam, kde to bolet má.
"Polezete taky nahoru? To se jen tak nevidí, celá rodina na stromě", povídal usměvavý pán,který nás delší dobu pozoroval. Já se houpala na větvi (a málem jsem ji zlomila), zatímco Jasan s Inkou si hověli v horních větvích podzimního javoru.
Usmívala jsem se a pán se usmíval taky. Myslím, že mu ten pohled na nás udělal lepší odpoledne.
Už jsem se odnaučila podávat jakékoli reakce kromě úsměvu, protože to nemá smysl řešit.

Je to vzhldem k okolí skoro stejný jako když sme byli v červnu na zahradní party u Martinky v bývalé práci a Ohnivý muž tam dělal fireshow.
Taky si skoro všichni mysleli, že jsme rodina a líbilo se jim to.
Jasně taky, proč ne, že? Ono totiž dneska není asi moc normální, že by se někde pohyboval bezproblémově hlouček tří lidí, kteří spolu fungujou v danou chvíli příjemně a spokojeně, a nejednalo by se o "nějaknormálněpojmenovatelný" útvar typu "rodina", "pár s dítětem" a tak.
Ne, asi tomu Světu křivdím. Asi kdyby to nebyli Jasan, Ohnivý muž, ze dřívějška třeba Blondie a vůbec chlapi, se kterýma jsem měla možnost fungovat opakovaně v lidské blízkosti, nezůstávali by na nás známky toho, že se známe, tudíž bychom se asi i pohybovali, tvářili a mluvili jinak, měli jiná gesta a reakce na ně a vůbec by to asi bylo na pohled jiné.
Bolí to, ale jen tam, kde to bolet má, a to je dobře.

Debaty s Inkou ohledně rodiny se dostaly zase dál. Ráda bych ukázala, jak funguje dětská hlavička v případě, že spolu rodiče nežijí, ale vycházejí si ohledně dítěte dobře...
Inka pokládá za normální, že bychom se měli s Václavem domluvit na dalším miminku. Inka vidí potenciální hrůzu v tom, že táta už by neměl žádná semínka pro další miminko. Inku děsí, že by měl táta miminka s Květou, protože se bojí, že by pak přestal být její táta. (rozumíte tomu, kde se v dítěti, se kterým se takovéto věci neřeší, které v okolí nemá rodiny, kde by děti trpěly proto, že jejich táta tátuje v jiné rodině at,
berou tady ty čisté úvahy? )
Když už překonáme tady ten strach (odkaz na to, že sourozenec je mnohem lépe očekávatelný z tátovy strany než z mojí, protože táta má narozdíl ode mě stabilní dlouhodobý vztah, zázemí a podporu z rodiny a okolí), dochází k diskuzi, že žádný další táta teda pak není potřeba, že je přece Jasan a samozřejmě že to nebude její táta stejně jako doteď, ale že toho miminka samozřejmě táta bude, ale že toto Ince nevadí, protože Jasan je Jasan a je jedno jestli to je táta nebo strejda...
Dále navazuje (po vysvětlení, že Jasan nemůže být táta, protože je takjakmuříkáInka), že když tedy ani Jasan nemůže být táta miminka, tak to teda mám říct někomu úplně jinýmu, a mít miminko s úplně kýmkoli, a že Václav pak bude tátovat jak Ince, tak tomu miminku.
Jasně, jak jinak že? Když je táta, tak je prostě táta...
Tady bych chtěla uvést, že jsme s Václavem několikrát řešili, že by tátoval i dalšímu dítěti, pokud by jeho otec nefiguroval coby fungující článek rodiny. Považuju to za správný přístup.
A taky bych ráda uvedla, že největší problém celého rodinování vidím v tom, že nejsem schopna se s někým sblížit natolik, abych si jen dokázala představit narušení už skoro rok trvajícího nesexu, bez kterého sourozenec těžko vznikne že...

Když se koukám kolem sebe, jak to funguje a nefunguje jinde, dostanu se skoro pokaždé k tomu, že je úžasné, že Inka pociťuje tak normální a zdravou potřebu, jako mít sourozence.

Tady toto téma a ty věci, které s tím souvisejí, si zaslouží mnohem více prostoru, ale současně tohle je prozatím poslední věc, kterou k tomu napíšu.
Je to něco, co už nemůžu dál rozebírat nebo vůbec prezentovat veřejně, protože by to jednou Inku mrzelo, že jsem se kvůli tomu tímto způsobem trápila, a taky už se tím nechci a nemůžu deptat sama, protože s takovýmto přístupem by to nepokračovalo hezky.

Aktuálně existuje člověk, se kterým je na sourozence opravdu brzo (i jen uvažovat), ale vzhledem k tomu, že má fajn synka z předešlého manželství, a vzhledem k tomu, že se Inka nebrání kontaktu s nimi, a vzhledem k tomu, že my dva dospěláci si docela příjemně rozumíme, to má velký potenciál pro to zkoušet trávit čas nějak více společně a uvidí se.
Nic víc,nic míň teď Ince nemůžu nabídnout, a blogu v tomto ohledu také ne.
...
Otočit list...je dvacátéhotřetího října a minulý pátek jsem myslela, že se nedostanu zpátky do reality. Stalo se mi totiž něco, co jsem doposud znala jen z okrajových vyprávění kamarádů ajťáků, vývojářů a vědců.
Takový stav, kdy si hlava uvědomí, že má na práci opravdu málo souvislého času, a tak se nechá projektem pohltit natolik, že cokoli mimo rámec práce nefunguje.
Dočasné kreativní zešílení možná...
Když se to stane programátoru, který si to může dovolit (aneb profrčet 72hodin s plechovkama energeťáků, dováženýma pizzama, jedněma spoďárama a pár metrama čtverečníma prostoru okolo sebe), je to asi ok.
Když se to stane mě, která má na starosti dítě, chodí do práce a ještě musí zvládat komunikaci s dalšíma lidma, ok to není.

V pondělí to začlo, v úterý jsem začla pociťovat, že to je vážně divné, a ve středu jsem začla mít opravdu problémy s veškerýma běžnýma věcma od oblékání se, hygienu, přípravu a konzumaci jídla a samozřejmě s Inkou to bylo opravdu náročné.
Všechno se to dělo, ale bylo to někde mimo mě. Ještě jinak "mimo mě", než jak to znám běžně. Tohle nebyl ani autopilot, tohle byl jakýsi trans, ve kterém jsem potřebovala/chtěla pouze moc sedět nad plánama, počítat, rýsovat a mailovat.
K tomu, abych tohle mohla dělat efektivně, jsem byla hlavou na Muně, protože tam jsou ty zdi, které ví, jestli a jak se s nimi dá nebo nedá hýbat, protože tam je ten prostor, který sám o sobě nastavuje možné tváře k revitalizaci...
Věřím tomu, že kdybych tam neměla možnost být, vidět a cítit, nikdy bych nemohla dělat to, co jsem dělala v projektu teď.
"Prosím ticho" byla nejčastější hláška dne tady v realitě minulého týdne.
"Ještě chvilku. Počkej chvilku. Teď ne. Teď opravdu ne. Ještě potřebuju chvíli pracovat."
Kolotoč zoufalosti z toho, jak se chovám
v kontrastu toho, že mi nešlo chovat se jinak.

Vrcholem toho byl stav, kdy jsem měla regulerní záškuby za krkem a v oku a spala maximálně 2h vkuse (aniž bych ve středu, čtvrtek nebo pátek pila kafe či jiný podpůrný prostředek).
Myslím že to bylo v čtvrtek, jsem volala Václavovi, kde jsem mu všechno do telefonu řekla
, že je hrozný, co se odstěhoval, že se toho děje strašně moc, že nevím jestli to dávám, že mám posledních pár dní asi problém s tím, že se nezvládám starat o Inku, že mám strašně málo času na práci, co mám dělat, že jsem to špatně odhadla, že nemám počítač, na kterém můžu dělat to, co potřebuju (můj noťas stále odpočívá v šupleti), že na těch, co mám k dispozici omezeně (další 3 rodinné stroje) to nejde nainstalovat, že na to ani nemám čas, že potřebuju pracovat souvisle a ne takto po částech během dne, že jediná situace, kdy mě Inka neruší a kdy jsem schopna ji nějak vnímat, je venku, ale že potřebuju do konce týdne mít hotovo, takže chodíme jen na pár hodin denně a že jí pouštím každý den film, abych ji nějak zabavila, což je hrozný, protože jí pohádky normálně nepouštím a že se teď každý den dívá aspoň hodinu a půl do monitoru, že jsem ve skluzu s jídlem, že obědváme kolem druhé odpoledne, protože mě to dřív nedojde, že mám dělat oběd. Že mám problém vůbec vymyslet, co budu vařit. Že teď v týdnu často musí Inušku hlídat babička když jdu do práce, což je pro mě hrozný, protože jsem ve stresu a nesoustředím se pořádně a neodpočinu si, což jinak v práci běžně dělám,
a vůbec to byl emoční průjem, který však udělal něco neuvěřitelného, a to jakousi úlevu, takže se mi podařilo zpracovat uvědoměle kus špinavého nádobí.
Večer jsme pak spolu s Václavem volali ještě jednou, a to jsem už pokročila do fáze, kdy jsem byla schopna objektivně vyhodnotit, že mám reálně obavu, že jsem se zasekla někde, odkud se nedostanu nazpátek. Vašek mě poslechl, což bylo nejdůležitější, a protože se nerozhodl okamžitě přijet a začít se o Inku starat, pochopila jsem, že to asi zase tak hrozné nebude, resp.že to bude přechodné,
a rozhodla jsem se počkat ještě na poslední finální den, kdy se jednalo jen o čekání na technické zpracování od Stavaře.
Výsledek:
Zvládli jsme to. Zvládli s velkým I na konci, protože já a Stavař. Vypadá to, že budeme se Stavařem v kontaktu i nadále, což kdyby fungovalo k oboustranné spokojenosti, bylo by to ideální a mohlo by se hýbat s víc věcma.
Otázka grantu se ovšem posunula blíže fantazii než realitě, protože celorepubliková organizace, pod jejímž jedním článkem se tohle celé realizuje, náš projekt umístila na 4.místo ze 4 celkových vybraných projektů na získání grantu od MŠMT,
tudíž ...tudíž jsou před náma tři jiné...
Tuhle nepříjemnou skutečnost zcela vyrovnalo vyjádření, že ať tak nebo tak, plán a koncept JSOU přijaté a cesta k realizaci tedy bude rozdílná pouze ve formě.
Dobře my! Fakt!
.
To, že to dopadlo dobře, mi došlo asi tak v sobotu odpoledne. Největší zásluhu na tom měly křížovky. Ono totiž po tom finálním odeslání hotové práce nenastalo to, na co jsem spoléhala, totiž nějaká úleva a normalizace.
Opadnul sice tik a takový podprahový hukot v hlavě, ale stále se všechno dělo jen okolo. Ty vzorce, ve kterých se všechno spojovalo, nedopovídaly realitě.
Ono to zní možná až moc dramaticky, ale ač to v tu sobotu přetrvávalo jen necelý den, bylo to jako by to trvalo už strašně dlouho.
Tak jsem vzala sestře křížovky, a zkusila se normalizovat skrz nějaké normální asociace.
První křížovka byla peklo. Nevěděla jsem skoro nic, ale postupně se to začlo zlepšovat. Po čtvrté jsem si začla připadat o dost lépe. Uvědoměle jsem si udělala pořádné jídlo, vykonala pořádnou hygienu a rozhodla se vyrazit na Potulného dělníka.
A dobrý.
...
Celý tento projekt měl/má pro mě velký přínos v tom, že jsem si mohla vyzkoušet něco, co si v malém nacvičuju poslední dva roky nejen v práci. Konstruktivně přetvářet určitý prostor.

A velký význam tady toho celého vidím i ve svém přístupu ke strojům atd.
Po téměř roce, kdy se motám v kruhu "počítač -nepočítač", a po téměř roce, kdy všechno, co ode mě kde kdy na interentu přistálo, bylo ze 75% z cizích pc, jsem si udělala jasno...
Počítač ano, protože ho mám k čemu využívat. Vpodstatě je téměř zázrak, že s takovým základem, jaký jsem měla ze své strany k dispozici, se projekt dodělal.

Taky přišlo jedno z největších rozhodnutí v životě, a to - ano, budu řídit auto. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla poté, co opravdu déle než rok netrvají sebevražedné tendence, protože právě tohle byl důvod mého nepřístupu k autům v pozici řidiče.
Teď mám už několik měsíců docela jasnou představu, co a jak bych vozila, kolik by to ulehčilo a hlavně to vychází na opravdu důležité věci, takže ty všechny ostatní důvody, proč auto NE, vlastně zůstanou příliš nenarušeny.
.
A další důležitost tohohle celého pro mě byla co se Inky týče.
Inka byla neuvěřitelně hodná a chápavá holčička a moc si jí za to vážím.
Dítě dokáže chápat mnohem víc, než od něj dospělí někdy čekají.
Ano, byly velmi nepříjemné okamžiky, ale když se na to mohu podívat takto zpětně, tak nebyl žádný konflitk, při němž by Inka plakala nebo měla hysterák. Ano, několikrát jsme na sebe nebyly vůbec milé, ale díky tomu, jakým způsobem Inka dokáže pojmenovávat a vyjadřovat svoje pocity, se situace dala vždy vyřešit bez komplikací, a protože se tak stalo i za stavu mé totální mimózy, beru pohled dospělého na věc lehce neobjektivní.
.
Otočím list.
Předminulý týden jsem se potkala po třech měsících s Tomem a bylo to úžasný a přesně takový, jako to má být. To fluidum, jak to Tom nazval, tam bylo.
"Zase se budu cestou domů usmívat", řekl Tom, a já jsem se pak usmívala cestou domů taky.
Je to fakt dobrý a je dobrý neprocházet noosférou bez kolegy, takže se zas doufám budeme vídat častěji, dokud to lokalita bydlení dovolí :)
A taky je dobrý, že je všechno jakoby se nic nestalo. I když v jednom bodě to je opravdu až děsivé, nechci tomu přikládat žádnou jinou důležitost než tu významovou.
Příští týden budeme víc řešit aplikace na tabletech pro postižené děti, na to se těším,
protože přesně tyhle věci, když přestanou fungovat souběžně se změnou "vztahu", jsou jedním z hlavních důvodů, proč je lepší nemít "vztah" vůbec. A přesně z toho jsem měla u nás s Tomem obavu, která se ukazuje jako lichá.
.
Otočím list.

Vzhledem k tomu, jak to teď přes zimu vypadá na Muně, vidím stěhování reálně na jaro/léto 2013. Proto bych byla ráda, kdyby Inka mohla odchodit druhé pololetí zase ve školce a to ideálně na 4 nebo všech 5 dní.
O tom, proč teď do školky nechodí, by bylo lepší napsat samostatně, ale v kostce to zní asi takto - Václav bydlí od září zase u rodičů na Jihu, což znamená na druhé straně republiky. Z Brna jsme v naší školce jediní. I kdybychom byly stabilně přes zimu v Nebrně, stále nestíhám vodit a vyzvedávat Inku ze školky tak, abych stíhala práci v Brně. Školka má letos otevírací dobu 7-14,30h, což je vzhledem k absenci auta nepříznivé i z Nebrna.
Skutečnost, že se stěhujeme na sever ovšem celoživotně ovlivnila dosavadní fungování, a proto jsem se rozhodla zkusit najít podnájem někde u školky.
Takový podnájem jsem našla (dokonce takový, který obsahoval "hledáme spolubydliče vegetariána", "domek", "zahrada"), a kdyby to vyšlo (je to v takové zvláštní fázi jednání, kdy tam máme já i Inka spacáky), tak by to vyřešilo naprosto všechno, protože dotyčný dům je asi 5minut pěšky od školky, což znamená, že bych mohla Inku vodit klidně na 7h, což by znamenalo stíhat práci i v Brně.
Pokud podnájem nevyjde, zkusím Inku přihlásit alespoň na dva dny v týdnu a být tyto dva dny v Nebrně.
Myslím, že to může vyznívat dost zvláštně po tom všem, co jsem tu kdy o bydlení a školce napsala, ale ze všech stran pohledu je tohle nejlepší řešení, které udělá i nejvíc dobře.
.
Takhle máme s Inkou dost zvláštní režim, kdy se mnou chodí často do práce ( což je pro mě hodně příjemné, protože si myslím, že by děti někdy měli vidět, jak jejich rodič pracuje, nebo že vůbec pracuje). V tomto ohledu bych ráda zmínila, že některé situace mě v práci dost překvapují, ale o tom napíšu někdy snad něco více celistvého.
Kulturu teď trošku šidím, ale příští a popříští týden dojde ke zlepšení. Čtvrteční výtvarné dílničky v UP muzeu naštěstí fungují, a jak jsem nastínila, tak z pracovních poměrů se stávají i nějakým způsobem přátelské, takže je docela možné, že se začíná vytvářet platforma pro společné aktivity s lidma a dětma, které nejsou cizí.
Myslím, že až na jaře předestřu, že budu končit s touto prací, bude to pro mě nejednoduché opouštění. Přeci jen - práce byla jedna z prvních věcí, které mě drželi při životě v obdobích naprosté tmy.
Jsem zvědavá, koho místo sebe najdu jako náhradu, dva typy na dva lidi mám, ale ještě je brzo.
...
a to je proteď asi vše z toho všeho. To, co je rozepsané, chci dopsat, protože většina toho vznikla teď mezi zářím a dneškem. Taky bych chtěla dopsat ty chybějící články ze dřívějška. A pak nevím. Jsou důležité věci, o kterých bych měla psát.
A pak takové, o kterých psát chci.
Takže vlastně výsledek - pokračovat budu.
Asi jsem jen opravdu zase víc dospělá nebo co.

cvok...20.10.2012

20. října 2012 v 14:01 deníček
V poslední době mě fascinuje ... barva ve všecho podobách. V mnoha odstínech a kontextech. Myslím, že ...barva by mohla sloužit jako základní kámen pro moje estetické cítětí a to nejen to viditelné, ale i co se týče vnímání toho, "co je dobré" v mysli.
Něco jako "to vypadá hezky, zkusím si to představit viditělně."
Myslím, že ...barva je úžasná. Její fragmenty mohou sloužit jako abstraktní inspirace pro navození pocitu toho, co chci dělat.
Je to natolik specifické, že nejlepší způsob pro mě, jak to dostat ven, je použít místo slov ticho,

a jít hledat ve večerním koncertu, podvečerním lese nebo odpoledním špinavém prádle, které čeká na vyprání.








finish

19. října 2012 v 22:02
Musím ještě vyluštit pár křížovek, abych mohla napsat o tom, co se teď posledních pár dní stalo a děje.
Jedno video pro úsměv a respekt za tu skvělou manipulaci s dětskou hračkou !


do dalšího dne...

19. října 2012 v 0:01 inspirace
jedna z největších životakrás, které jsem kdy v životě měla možnost vidět/slyšet/cítit...




trochu Nikoly

18. října 2012 v 22:19 inspirace
Tak jo, jak je toho ještě o kus víc, stupňuje se playlist...
Nikolu jsem myslela, že půjdu poslouchat zítra, ale nepůjdu, protože budu s Inkou a asi se pak zblázním v sobotu.







Pokud v tom vidíte něco, co tam není, tak se za to neomlouvám.

mezipracovní blítko

18. října 2012 v 0:44 zápisky znikamdonikam
Začíná se mi zavařovat hlava. Strašně moc všeho. Věci, který mě nezajímají, ale který nejdou na lusknutí odletět, protože je mám před očima pod víčky.
V dnešní době je nevýhodné být originál. Krize žere skoro každýho a málokdo si jede v tom, že vysoká cena rovná se kvalita.
Když se tak dívám, tak kvalita bude brzo onanovat s nerentabilní, implementace, marginální a dalšíma pošukama ve slovníku cizích slov. Ten jsem dneska použila dokonce dvakrát, ale na oba dva pokusy z toho slovník vyšel jako vítěz.

Není. Takové slovo prostě není, a tak jsem tolernatní vůči jevům, které nemají jméno.

Dopoledne v zoologické zahradě. Hodně mě překvailo, kolik zvířat ignoruje nepřízeň počasí, a pro kus žrádla trpělivě mrzne v prostoru, který nemá mantinely ze stromů nebo stěn, ale z elektrických ohradníků.
Vždycky, když se poblíž nějakého vyskytnu, přepadně mě potřeba zkusit, jak moc to ubližuje. Zajímá mě, kolik voltů dokáže zamezit chuti po svobodě.
V jednom návodu takového elektrického ohradníku se zvířata dělí na citlivá (pes, kůň) a méně citlivá (ovce, krávy)...
Mám z toho husí kůži,

ale možná mě to přejde, až potkám elektrický ohradník bez přítomnosti Čudlete, a porozumím tomu.
.
Otázka porozumění mě dneska dává šachmat. Černé nebo bílé, je to úplně jedno. Stále existuje možnost, že se můžu probrat. Spící Růženka, Černěnka nebo Bělenka, vychází to nastejno.
Spousta let, spousta nádechů a výdechů a taky spousta rytířů, kteří s trnama dopíchaným zadkem upalují zpátky do svých království. To vše dává větší naději na opravdový polibek.

Takový ten, který třeba nebyl poslední. No nic...
Dneska noc nez spánku. Moc práce. Zase jsem si to špatně rozvrhla, i když vím, že i kdybych to měla už dvacekrát hotové a odeslané, dneska brejlím do monitoru úplně stejně, protože ty největší výkony padají těsně před koncem.
Takový konec, jako je teď v sobotu, jsem ale ještě opravdu neměla. Nejvtipnější na tom je, že to všechno je jen o přístupu a předpokladech.
Předpoklad, že já bych přece nemohla mít opravdu takovou možnost,
se setkává s realitou, kdy je tato možnost očekávána jako naplněná. Klasika. Spousta vody, spousta vody...

Hodně jsem teď v okolí než v sobě. Možná se i málo oblékám, docela se ochladilo.
Mám trošku obavy, že onemocním z přetažení, ale nejde a ani se mi moc nechce lézt zpátky do sebe a být prakticky neustále ve stresu co a jak mám dělat.
Hlavu teď potřebuju hlavně pro projekt.
Nějak mi ale došlo, že jsem už fakt hodně dlouho nebyla opravdu nemocná. Takový to, jak člověk leží, má horečku, pije čaje a spí mnohem víc, než se spí normálně.
Onemocnět ale můžu nejdřív 11.11., desátého totiž jdeme s Čudletem na svatbu Slovance. O víkendu jsme se potkaly po delší době, a bylo to tak příjemné a ženské a vůbec prostě dobré, že jsem se rozhodla překonat svoje "neumím" v hlavě, a kývnout na prosbu o svatební učesání.
Čudle bude družička, a Slovanka se vdá a JO, mám z toho radost.
Konečně se kolem mě bere někdo, komu to přeju.
Vlastně by asi stačilo "Konečně se kolem mě někdo bere." Do té doby budu nenemocná, ale cítím, že je toho fakt hodně a že pak onemocnět potřebuju.
...

Před pár týdny se v Reflexu ptali, proč jsme popelnicí Evropy. Drobní dodavatelé kňourali, jak si lidi raději nechají dvacku na pivo, než aby koupili kvalitnější sýry.


Kluci, ale to vůbec není jenom o jídle...

náladová

16. října 2012 v 15:45 MAXmišmaš

otázky a odpovědi

16. října 2012 v 15:23 PPP jako kamarádka nebo protivník?
1. Jak dlouho jsi měla nebo máš ppp? Jak poznalas, že seš vyléčená? Dá se to vůbec?

No, čím dýl se v tom všem rýpu, tím víc si uvědomuju, jak naivní některé "vyléčení se" jsou. Myslím, že nejím tak, jak bych měla, ale taky už konečně nemám jakékoli opakující se jídelní kiksy, ať už výčitky nebo přejídání se. Přiznám se, že se trochu stydím za všechny ty "Už jsem vyléčená" tady na blogu. Pokaždé, když jsem odbourala kus hnusu, po čase jsem objevila jiný, menší, ale přeci jen existující jídelní zvyk, který není vpořádku.
Takže stále blíž pojmu "uzdravení" se.
A celé to trvalo 5let aktivně, a předtím dalších 5-6let pasivně (někdy ve 14 letech myslím přišly reálné výčitky na skautském táboře).

2. Pozoruješ nějakou změnu na svém sebevědomí s klukama? Jak se změnilo tvoje vnímání sebe a kluků když jsi měla bulimii a potom?

Hm, pozoruju změnu, to určitě, ale nevím, jak moc to má společného se sebevědomím a klukama dohromady.
Rozhodně se změnil přístup v tom, že se eliminují situace, kdy se něco děje za mé nepřítomnosti, resp.nedějou se věci, které si nepřeju, aby se děly s mou spoluúčastí.
Také se hodně zlepšilo pozorování sebe samé a destruktivní, časaenergiiberoucí vyhodnocování toho, co si o mě myslí ten druhý. Díky tomu se můžu soustředit na ty opravdu důležité věci, jako třeba na to, co se mi děje nebo neděje v přítomnosti nějakého kluka, a podle toho jednat nebo nejednat :-)
Rozhodně si už nemyslím, že jsem nejškaredší holka s opravdu špatnou povahou, což asi dost ovlivní celý způsob komunikace atd s klukama.

3.Co si myslíš o AD v průběhu léčby ppp?
Nevím. Doteď existuju bez AD. Mám kolem sebe holky, kterým AD opravdu pomohly.

4.Když se nedokážu uvolnit a meditovat a podobný věci, jak by se dalo "vypnout"?
:-)...Nejsem expert na meditace, vpodstatě meditovat neumím, protože mám problém přestat vnímat všechno okolo (vůni, zvuk, materiál) a nechat se odnést někam pryč. Většinou se mi něco takovýho podaří náhodně a často i nečekaně.
Odpočívat se dá třeba i normálním ležení na klidném místě, četbou, malováním nebo poslechem hudby. Asi bych nezahlcovala víc smyslů (třeba film je záběr na oči, uši a emoce).

5.Jaký máš teď jídelníček?
No, měla bych o tom asi napsat...Můj jídelníček je třeba :
miska kaše na snídani, krajíc chleba s něčím na svačinu, hustá polívka na oběd, zelenina s tofu nebo něčím takovým na svačinu, a polívka na večer. Večeře II bývá jak kdy.
A během dne jím třeba i sladkost nebo nějakou mňamku.

6.Přibralas hodně, když jsi se začla léčit? Stydíš se sem dávat svoje fotky?
Přibrala jsem docela dost díky tomu, jakým způsobem a jak moc jsem začla jíst poté, co jsem se rozhodla vykašlat se na řešení jídla. Nestydím se přidávat fotky, akorát mám problém s tím, dostat je z mobilu do počítače. A až to udělám, tak je sem dám.

7. Nemáš strach, že si tady o tobě přečtou lidi, kteří by o tom vědět neměli? Setkala ses s nějakýma reakcema ohledně ppp z okolí, které na to přišlo přes blog?
Ano, mám z toho strach. Ale ne z toho, že se někdo něco dozví, ale z toho, že si bude něco myslet, aniž by se třeba zeptal a nechal si to upřesnit.
Sou tady články psané s velkýma emocema, články nasrané, články syrové a vůbec není tu psáno jednotnou, čtivou formou.
Myslím, že by to na někoho (třeba na moje zaměstnavatele) mohlo působit dost šíleně. Bohužel si taky myslím, že spousta lidí by psalo podobnou formou, jen to nedělají, takže spoléhám na to, že pokud by se něco takového stalo, budu o tom vědět. Reakci na ppp ohledně blogu jsem nezažila ani jednu, a to vím minimálně o 8 lidech z mého blízkého okolí, kteří někdy čtou. další 3 číst můžou, ale nevím jestli to dělají nebo nedělají, protože nemám zájem s nimi cokoli odsud řešit, protože se nejedná o nic, co by mělo mít na cokoli reálného vliv.



8. Jaký máš cíl ohledně váhy?
Nemám cíl jako takový, nemám žádné číslo. Mým cílem je nahodit se do takového režimu, ve kterém přirozeně tělo pustí to, co teď zbytečně zadržuje, a dostat se na přirozenou váhu, kterou tuším tak o 6kilo níž než mám teď.

9. Změnily se ti chutě, když jsi začla jíst víc věcí?
Asi jo, určitě. Ujíždím si na zeleninových omáčkách a dýni, kterou jsem do jídelníčku začla zařazovat až když jsem začla řešit ppp.


10. Jaký to bylo v těhotenství s bulimií? Zvracela jsi? Věděli o tvojí ppp doktoři, kteří tě kontrolovali jako těhotnou?
(tady na tohle téma chodí dotazy často, takže se omlouvám, že jsem doteď většinou neodepsala)
Tohle je nadlouho. Měla bych o tom napsat víc. Ve zkratce:
ne, v těhotenství jsem nezvracela ani přirozeně (všechny ty nevolnosti, které na začátku těhotenství bývají, jsem neměla). Celé těhotenství mě ale vevnitř pronásledovaly obavy z toho, kolik přiberu a jak budu vypadat potom. To bylo hrozné, ale naštěstí převládala "matka", takže nedocházelo k dietám.
Před hlavním jídlem jsem ale skoro celé těhotensví do sebe cpala nějaké vlákninové a jiné "zacpávací" kapsle na přírodní bázy. Tomu jsem nevzdorovala.
Doktoři to nevěděli, a teď zpětně to vnímám jako rizikové, zlobím se za to na sebe, nicméně dobře to dopadlo.

11. Myslíš, že kdybys neměla ppp, vydržel by ti vztah s Ohnivým mužem?
Popravdě, myslím, že jo. Nevím, jak dlouho, jestli bysme ještě teď spolu byli nebo ne, ale jsem bytostně přesvědčena, že kdybych neměla v hlavě takové srance, nenapadlo by mě být s někým jiným, protože z hlediska vztahového tam problém nebyl žádný.

12. Chodí na tvůj blog třeba nutriční, ke které jsi chodila, nebo tvůj cvokař?
Nutriční určitě ne, a cvokař myslím ano.
...............................