Září 2012

seznamte se

30. září 2012 v 14:05 inspirace
Seznamte se s Benem.
Je to podobné jako s Patrickem Wolfem.
Prostor okolo a ve mě plný tvorby jednoho nebo druhého hojí a dělá zázraky...

Ben je starý jako já. To je co?
...
Ben Howard je z Anglie a dělá (pro mě) příjemnou hudbu se živými texty. A to cello...(Jednou budu svého chlapa doprovázet na cello:) )
Jediné, co bych....no...trošku jsem si musela zvyknout na hlas.
....

Mama, cold hearted child, tell me how you feel
Just a blade in the grass, spoke unto the wheel
Mama, cold hearted child, tell me where it all falls
The luster of your bones, those arms that held you strong
I been worryin' that my time is a little unclear
I been worryin' that I'm losing the one's I hold dear
I been worryin' that we all live our lives in the confines of fear

Mama, cold hearted child, tell me how you feel
Just a grain in the morning air, dark shadow on the hill
Mama, cold hearted child, tell me where it all goes
Is that what you feel will make a fool of our soul?
I been worryin' that my time is a little unclear
I been worryin' that I'm losing the one's I hold dear
I been worryin' that we all live our lives in the confines of fear
And I will become what I deserve
I been worryin', I been worryin', I will become what I deserve
I been worryin' that my time is a little unclear
I been worryin' that I'm losing the one's I hold dear
I been worryin' that we all live our lives in the confines of fear


...


Hot sand on toes, cold sand in sleeping bags,
I've come to know that memories
Were the best things you ever had
The summer shone beat down on bony backs
So far from home where the ocean stood
Down dust and pine cone tracks

We slept like dogs down by the fire side
Awoke to the fog all around us
The boom of summer time

We stood
Steady as the stars in the woods
So happy-hearted
And the warmth rang true inside these bones
As the old pine fell we sang
Just to bless the morning.

Hot sand on toes, cold sand in sleeping bags,
I've come to know the friends around you
Are all you'll always have
Smoke in my lungs, or the echoed stone
Careless and young, free as the birds that fly
With weightless souls now.


We grow, grow, steady as the morning
We grow, grow, older still
We grow, grow, happy as a new dawn
We grow, grow, older still
We grow, grow, steady as the flowers
We grow, grow, older still
We grow, grow, happy as a new dawn
We grow, grow, older still

...


I spent my time, watching
The spaces that have grown between us.
And I cut my mind on second best,
Oh the scars that come with the greenness.
And I gave my eyes to the boredom,
Still the seabed wouldn't let me in.
And I try my best to embrace the darkness
In which I swim.

Now walking back, down this mountain,
The strength of a turnin' tide.
Oh the wind so soft, and my skin,
Yeah the sun so hot upon my side.
Oh lookin' out at this happiness
I searched for between the sheets,
Oh feelin' blind, I realize,
All I was searchin' for... was me.
Oh oh-oh, all I was searchin' for was me.

Oh yeah, keep your head up, keep your heart strong.
No, no, no, no, keep your mind set, keep your hair long.
Oh my, my darlin', keep your head up, keep your heart strong.
Na, oh, no, no, keep your mind set in your ways.
Keep your heart strong.

Now I saw a friend of mine, the other day,
And he told me that my eyes were gleamin'.
Oh I said I'd been away, and he knew...
Oh he knew the depths I was meanin'.
And it felt so good to see his face,
All the comfort invested in my soul,
Oh to feel the warmth, of his smile,
When he said, 'I'm happy to have you home.'
Oh oh-oh, I'm happy to have you home.

'Cause I'll always remember you the same.
Oh eyes like wildflowers, oh with your demons of change.
...
...tu poslední věnuju Zuzce. A pak všem, kteří ještě snaží lovit něco ze sebe v někom jiném.

Hot right now :-)

30. září 2012 v 11:25 inspirace
tak jo....taková kombinace - dítě a d´n´b - to je hodně příjemné pro (jinak tak těžký) nedělní ráno :)
Je to opravdu úžasný:)


abaut F. podruhé

30. září 2012 v 11:23 pod čarou...
Dva dny po sobě mám solidní psychosny. Už to fakt není dobré, takže když mě dneska ráno vzbudila esemeska, rozhodla jsem se něco dělat.
Jestli někdo zažil něco takového, jako jsem tu popisovala o nás s F., tak pak ví, jak hrozně těžký je UDĚLAT ten krok pryč.

Když jsem otevřela mail, abych napsala, tak jsem v sobě měla takový humbuk o tom, že to vlastně můžeme nějak pokračovat dál, že to není tak hrozný, že to nemůžu ukončit atd...
Jeden mail o pár řádkách psaný skoro dvě hodiny...
Samozřejmě - jsem měkká. Vůbec nemám na to napsat nějaký ostrý text. Lama. Zkusila jsem poskládat mail za jakože svého přítele, ale ...absolutně nešlo.
Ale něco jsem přece jen napsala. S tím, co to bylo, jsem ztotožněná.
...
No, každopádně - fungování Světa neselhává. Zrovna dneska jsem totiž nebyla sama, kdo chtěl něco řešit...
...
Je to asi naposledy, co sem dávám něco tak otevřeného, jako je tohle, protože to už koliduje s narušením cizího soukromí, ale na druhou stranu mi připadne takováto záležitost dost vážná na to, že by se o tom mělo vědět.
...
7:22h, sms
F: "Dobre rano jak pak se dneska mame takhle po ranu. Ja se chystam pomali na uklid obed uvarit atd. Pocasi nic moc v noci silene prselo. Preji pekny den. Mam te rad. F."

9:08h, mail
Já :
Ahoj,
přišla mi dneska ráno esemeska od tebe.
Je to už asi devátá od té doby, co jsem odjela od tebe zpátky do ČR.
Napsala jsem ti jen popříjezdově, na žádnou z dalších sms jsem neodpověděla.

Přesto se nezlobíš, naopak - píšeš další a další, jako by se nic nestalo. To není zdravé.
Proto - si nebudeme psát esemesky, a nebudeme si volat a nebudeme se nijak kontaktovat.
Pro mě, ale hlavně pro TEBE to je jediná možnost, jak se nějak normalizovat.
.

Věřím tomu, že se to třeba někdy zlepší, a budeme spolu moct komunikovat jako dva srovnaní lidi, kteří v sobě nemají žádné nezdravé emoce.
Nejde totiž, aby se jeden člověk upnul k jakési představě o druhém člověkovi natolik, že by začal ztrácet sebeúctu k sobě samému.
To se začíná dít tobě.

.
Začni žít Pájo!
.
Přeju ti do dalších dnů vše dobré! K.
Když jsem mail odeslala, zjistila jsem, že mi v 8:54h přišla na server žádost o přáteltví od F. PO asi roce a 3/4, co v přátelích nejsme. Nejde o FB.

9:28h, mail
F: mi poslal ze svého druhého mailu, než na který jsem ráno psala, jeden fajn trance set.

9:58h, sms
F: " Vim moc dobre, ze ti davam moc pozornosti nez je potreba...A nechci aby te to desilo...mam te moc rad celou dobu co te znam proto asi taky me ty vztahy dlouho nevidrzeli po case jsem zjistil ze je to ma chyba tezko se to rika.Nemuzu byt snikym kdyz myslim na tebe. Jsem asi vazne cvok :-( promin."

Tak si to přečetl, myslím si. Teď zvládnout prostě nereagovat. Prostě musím, jinak mi hrábne už úplně doopravdy. Ale hlavně že aspoň uznal, že na tom není dobře.
Tím spíš je těžší neodepsat nějaké slova pro podporu. Něco ve smyslu "je dobře, že si to uvědomuješ. Věřím tomu, že se z toho dostaneš." ...

10:14h, sms
F: ted mi ten email dosel akorad to ctu...

Cože? Až teď? Tak to ta esemeska byla čistě z jeho popudu? No dobře.

10:23h, sms
F: Mate novy email.

10:18h, mail
F: sebe uctu jsem neztratil vim moc dobre co chci a jake budou me kroky neodjel jsem z cr abych na nekom zustal zavisli nejsem na tobe zavisli nemam nejake nezdrave emoce ale jak myslis........ Nic jsi nemochopila..... To me mrzi


....
A to je vše, co k tomu mohu říct. Je mě fakt hrozně. Nejhorší je, že mě tlačí čas s projektem natolik, že si nemůžu dovolit někam vypadnout, a tak sedím u pc (mimochodem ne u sebe doma, ale u KN, ke které jsem šla včera spát, protože potřebuju nebýt sama), nikdo tu kromě psa není, a já se stihomamově koukám mezi hledáním na internetu do mailu a děsím se toho, jestli ještě něco přijde.
Nejhorší na tom je, že je mě to celé moc líto. Myslím si totiž, že F.si vážně neuvědomuje, že to je špatně, že to takhle nemůže fungovat. Bojím se o něj...
Je to špatně.
...
EDIT 14:40 -
vzkaz od F. :
vsechno bude dobre jsem velky kluk .. At ti vidou plany co mas atd..... slybuji ze uz nikdy nebudu psat co jsem spsal a rikal necham to plavat.... budu zase jen Ten Paja.....

já:
Naprosto otevřeně - je DOBŘE, že jsi všechno to řekl nebo napsal ! Kdybys to neudělal, tak by to bylo mnohem horší v tom, že bys měl v sobě balvan!

takhle to šlo ven a to je dobře!

To si pamatuj napořád - není správné v sobě něco držet.

Rozhodně je zcestné uvažovat tak, že PROTOŽE jsi něco řekl nebo napsal, něco se POKAZILO.
ne, tak to není.
Pokazilo se to pro to, že už je to příliš moc a není to pod kontrolou.

F.: jn uz nadale to resit nebudem je to uz vse venku me je lip a vim co mam delat nadale a jak vse bude vipadat zacnu tim ze se domluvim v klubu tady hrat a rozvijet me dalsi aktivity.......
.........................................................................................

a já se cítím jak vrah.

19:48

29. září 2012 v 19:47 zápisky znikamdonikam
Pracovní nasazení - 80%
hudební nasazení - 90%
deprese - 50%

originál tu už byl...ale ... je to to ono

...
a k práci:


sobotní čaj se zvadlou růží

29. září 2012 v 14:56 inspirace

...
...
...

hodina zeměpisu....28.9.2012

28. září 2012 v 14:55 deníček
Píšu o cestě
na které se dá růst.

I to se dá opravdu napsat.

Dělám seznam všech ulic
kterými jsem šla
kreslím si polohu
do své dlaně.
Probouzím se s novými stopami
v obličeji

každý den.

Někdy pak jezera všech značek tvoří samostatné kontinenty.




dopolední

28. září 2012 v 14:10 MAXmišmaš
velmi příjemný dubstep na vyklidnění....


abaut. F.

28. září 2012 v 13:50 pod čarou...

Stejně tady už je o mě prakticky všechno. Aby to do sebe zas o kousek víc zapadlo, dávám sem svou "komunikaci" s ostatníma lidma, ke které jsem se dneska uchýlila na jednom kousku internetu.
.................................................................................
Ano, stalo se mi, že jsem se dneska probudila, velmi nelibě nesla, že jsem zaspala sraz s Vendy a Zuzkou, ale co už, slezla jsem z postele, začla si dělat snídani, a pak mi zapípal telefon.
Otevřela jsem to, a...prostě a jednoduše jsem se zhroutila.
Vím, že je načase si tohohle kostlivce vytáhnout ze skříně, ale samozřejmě je to pro mě hrozné, příšerné a vůbec...to už odsud znáte.

Nikdy jsem neměla potřebu zrovna o tomhle vypisovat, akorát že ...to potřebuju, a vůbec je potřeba, aby to tady bylo.

Ti, kteří už takhle mají pocit, že jsem zcela neřízená amorální svině, co se chlapů týče, můžou jít s klidem na pastvu.
Ty ostatní bych požádala, aby se vyjádřili k dané situaci.
Budu ráda opravdu a každý názor.
Díky předem.

ps. věci se dějí.
.....................................................................


Autor: ProsteJa (25 let)

zkusím to nějak shrnout - před deseti lety jsem se jako skorokaždý puberťák zaregistrovala na jednom komunikačním serveru, vyplnila si profil a občas skočila na chat.
Narazila jsem tam na fajn lidi, s pár z nich jsem si psala častěji.

Jeden klučina (v té době v pevném svazku) byl hodně sympatický přes písmenka, a protože mě ani nenapadlo, že bychom měli být cokoli víc než kamarádi (on ve vztahu, já bez potřeby vztahu), domluvila jsem se dokonce na osobním setkání.
Přijel za mnou na víkend.

Hned druhý den jsem byla absolutně vyčerpaná z udržování konverzace.
Když bych to měla říct naplno - tak jsme intelektově od sebe jako jedna a deset.
Naše společná témata jsou tak 1/8 mého veškerého života, zatímco pro něj je to vše.
V okruhu témat, ve kterých se ON je schoen pohybovat celý život, já nedokážu setrvávat déle než pár hodin.

Nakonec jsem sehrála s kamarádkou situaci o náhlém odjezdu z města, takže on odjel o den dříve.
Nedovedu si představit, co bychom dělali a o čem bychom mluvili ten den další...

Po půlroce jsem přijela na jedno odpoledne k němu já.
Byla tam i jeho přítelkyně, maminka atd, takže to bylo docela zvláštní setkání, ale ráda jsem ho viděla a mluvila s ním. Takto na chvíli je to vpohodě.

Pak jsme se už neviděli hodně dlouho. Já měla svůj osobní život a popravdě mi nijak nescházela komunikace o tom, co mě zajímá jen okrajově.
Měla jsem kamarády, se kterýma jsem se mohla bavit o knihách, umění, chodit na výstavy, na kafe, na výlety atd.
Měla jsem i nějaké vztahy atd..

S tímto kamarádem, o kterém píšu, jsme si vyměňovali dvě tři zprávy třeba jednou za tři čtyři měsíce.
Během té doby on se rozešel s tou svou dlouholetou přítelkyní. Nijak z toho ale nebyl zdrblý, takže jsme se na toto téma nijak více nebavili, a esemesky a vzkazy byly spíše běžného charakteru.

Čas běžel, bylo mi devatenáct, byla jsem těhotná, a tento kamarádský vztah ve mě zůstával jako pevná, ale hodně okrajová záležitost.

A pak se jednou ozval, myslím v roce 2009, jak se mám, a že by třeba i dojel na kafe. Nevycházelo mi to časově.
Od té doby jsme si psali trošku víc, pochopila jsem postupně, že u něj došlo k rozpadu vztahu téměř před svatbou.

V roce 2010 se naše komunikace začla dost měnit. Čím dál častěji z jeho strany padala slova o tom, jak to bylo tenkrát super když jsme se poznali, jak na mě myslí atd.

Nebylo mi to dvakrát příjemné (sice jsem v té době byla svým způsobem sama - svým způsobem protože Jasan, ale nikdy by mě nenapadlo uvažovat o vztahu s člověkem typu tohoto kamaráda),
ale cítila jsem zodpovědnost za jeho emoce vůči mě.
Vyčítala jsem si, že jsem mu nikdy nedala nějak jasně najevo, že naše kamarádtsví je sice pevné, ale nestojí na žádné velké osobní podobnosti nebo vzájemné sympatii, ale hlavně na tom, že nemám problém se s ním bavit o věcech, které máme společné.

Tyxto výčitky mě neustále bránily nějak ostře zablokovat jeho přílivy slov a přízně vůči mě.
Dokázala jsem mu opakovat po icq, že by to mezi námi nefungovalo, že jsme každý jinde, ale efekt veškerý žádný.
.
Pak přišla rána, když jsem se dozvěděla, že chtěl po tom drastickém rozchodu před svatbou spáchat sebevraždu, ale jen kvůli tomu, že by mě to mohlo mrzet, to neudělal.
Taky mi řekl (napsal), že se do mě tenkrát zamiloval hned, ale že nechtěl kazit naše kamarádtví, a že si myslel, že mu to vyjde jinde, já jsem měla svůj osobní život atd.

Tohle na mě bylo už docela dost. Rozhodla jsem se, že to musím nějak vyřešit a zastavit včas, protože mě začla děsit síla jeho přesvědčení, že jsem to nejlepší, co kdy potkal, a že k sobě patříme.

Na začátku roku 2011 jsem za ním osobně přijela, abychom se o tom pobavili.
Setkání po šesti letech. On na pokraji finančního i osobního rozpadu.
Bavili jsme se o životě, pomohla jsem mu uklidit dům atd, a opakovaně jsem řekla, že NIC mezi náma než přáteství nemůže fungovat.

Esemeskový a telefonní maratón kolidující s citovým vydíráním jsem zvládla úspěšně, ale musela jsem se sama neustále prát s výčitkama, že to je moje vina, že má takovéto představy.

Pak odjel za prací do zahraničí, a rozhodl se tam usadit.
Naše komunikace naštěstí docela ztichla.
Nicméně - pak jednou napsal (myslím že loni na konci roku), jak se mám.
Byla to naprosto normálně poskládaná esemeska, tak jsem odepsala...

A od té doby - esemesky na dobrý den, dobrou noc, pokusy o telefonování, spousta komplimentů, pozvání za ním za hranice na návštěvu.
Nereagovala jsem i měsíc, a stejně to nepomohlo. Esemesky chodily tak jako tak (ve větším intervalu, ale chodily).
Asi před měsícem mi došlo, že celá situace zašla příliš daleko.
Strašně špatně se mi spávalo (stres z toho, kdy pípne sms nebo bude hovor),
a můj obecný pohled na muže a kamarády se změnil k horšímu. Byla jsem neurotická a odměřená. To je asi největší zásah toho celého. Zcela tiché, ale stálepřítomné distancování od čehokoli, co by mohlo "někdy v budoucnu potenciálně" dopadnout jako fixace.

Že je situace až příliš daleko mi došlo i podle toho, že jemu už nejde primárně o to být mým přítelem, ale prostě být jen blízkou osobou. Je mu jedno, jestli s někým budu nebo nebudu, hlavní je, abychom byli v kontaktu, abych se měla "o koho opřít", abych mu nezmizela ze života.
Jednou jsem dala na hlasitý odposlech hovor, ve kterém mi sliboval, že když dojedu, samozřejmě mi kromě ceyty proplatí i pracovní dny, které bych tam byla, abych neměla škodu skrz práci.
Kamarádka, která to slyšela, z toho byla úplně otřesená.

Je mu jedno, jestli odepíšu nebo neodepíšu, nedokáže se ani naštvat v tom opravdovém slova smyslu.
Je zcela přesvědčen, že patříme k sobě, a že mi to jednou dojde.

Tento týden jsem se rozhodla vyřešit to definitivně - jela jsem za ním osobně, a strávila tam několik dní.
Bylo to horší, než jsem myslela. Vůbec nedocházelo k žádným obtěžováním fyzickým (jen nějaké trapné narážky), ale jinak - - - stále mě něco kupoval, když jsem chtěla jít sama ven na procházku, nemohl to pochopit (naštěstí jsem si to prosadila, přestože mě vevnitř trahlo na kusy to, jak byl z toho smutrný, že chci jít bez něho) atd atd...

Jeden večer jsem mu jasně řekla, že takhle to nejde, že to tak nemůže fungovat, že si musí najít i jiné přátele, přítelkyni atd.
On mi na to řekl, že to nepotřebuje, a že není osamělý. Vykládal mi asi o třech lidech, se kterýma se tam baví.
.
Celá návštěva měla naprosto nulový efekt.
Od mého návratu (2 dny nazpátek) mám od něj 5 sms, 3 nepřijaté hovory, a hlavu jak balon.
.
Moje okolí (ti, kteří o celí situaci ví), mi neustále říkají, že ho musím poslat do prdele nějak ostře, ale já na to (už) nemám.
Setrvačnost a pocit zodpovědnosti mi to nedovoluje.
Mám strach, že když mu zmizím, tak spáchá sebevraždu atd.
Vyčítám si, že jsem nepoznala, že je do mě zamilovaný tenkrát, když nám bylo těch 16, 17...protože pak bych byla ostražitější.
.
Nevím, co mám dělat. Opravdu nevím, co mám dělat.
Když nebudu reagovat, stejně se bude ozývat, protože mu stačí vědět, že někde JSEM. Maximálně se naštve, půl roku se třeba neozve, a pak mi jednou zase pípne telefon, a ....
není mi dobře.

...
Autor: (18 let, Moravskoslezský kraj)
A co to miminko co jsi čekala je to divny byt tebou se určite ozvu jedno či dvakrat za mesic určite ti na nem zaleži jako na kamaradovi určitě by jsi nechtěla aby spachal sebervraždu jen vuli tomu že ses mu neozvala radeji mu odepiš na tech 5 smsek a vem mu 3 krat telen než aby jsi mu nenapsala a nezvelda telefon pak by jsi mela špatné svedomi kdyby ti přišla sms-ka že spachal sebevraždu budeš si to vičitat že jsi za to zotpovedna proč???? raději mu npišu než nečeho litovat ver mi je to tak o tom je cely nas život



Autor: ProsteJa (25 let)
Víš ty co?

Mě by to vlastně ani nevadilo, kdybychom spolu už NIKDY nemluvili.

Vůbec by mi to nevadilo, protože opravdu jak jsem napsala -on se pohybuje v okruhu, která plní minimun toho, co plním já.

...
Add miminko - miminko mám s dobrým člověkem. Vztah byl dobrý, a byl ukončen proto, že to bylo spíš sourozenecké soužití než partnerství.
Vycházíme si doteď dobře:), takže žádné osamění ohledně miminka nebylo.
...
Máš pravdu v tom, že bych nedokázala žát s tím, že jsem někoho poslala do hrobu, ale nedokážu už žít ani s tím, že mám k sobě doslova uvázaného člověka, který mě deptá...


Autor: ProsteJa (25 let)
Víš,
pro mě je to fakt už neůnosné. Esemesky s milionem pravopisných chyb,
hovory o NIČEM.
Nemůžu se s ním bavit prakticky o ničem jiném mimo jeho témata, protože těm mým nerozumí...
nejde to dál, ale nevím, jak zrušit tu hrozivou svázanost.
Dokud se ode mě neoprostí, já nemůžu zmizet, protože bych ho zabila.



Autor: (29 let, Středočeský kraj)
a co si změnit číslo,e-mail a utnout veškerý kontakt?


Autor: (18 let, Moravskoslezský kraj)
Tak tym padem mu to vysvetli polotopatycky aby tě pochopil že ti má dat volnost každy mame život jenom jeden nesmí te tižit a teptat skuz si snim o tom promluvit a určitě tii bude lipe ....


Autor: ProsteJa (25 let)
No, to mě už taky napadlo. Taky jsem třeba 4 měsíce neotevřela email a víc jak rok nevlezla na profil na tom komunikačním serveru.

Nepomohlo to.
Je možné, že by takto brutálně radikální řez pomohl.
Víš ale co? On ví, kde bydlím...To mě děsí...
Jednou, když jsme to bylo horší, a já opravdu vůbec ale vůbec nereagovala, mi napsal, že si teda pro odpověď bude muset dojet do ČR.
Tuším, že by to asi neudělal, ale...zatím ještě nejsem ve fázy, kdy bych se toho nebála natolik, že bych zvládla odříznout ÚPLNĚ veškerý kontakt.

Přeci jen takto (i když neodepisuju) vím z esemesek, že je stále v zahraničí atd...
Ta představa, jak mám 100% klid, nechodí mi od něj žádné zprávy, a pak najednou nepřipravená na něj narazím naživo, to mě děsí.


Nemyslím si, že by byl agresivní (jak jsem tam teď byla, tak opravdu nic fyzicky nezkoušel), ale co já vím, co se člověkovi stane v hlavě, když bych se opravdu úplně odstřihla...?

Máš pravdu, tohle zrušení tel.a mailu bude potřeba, ale ještě na to nemám


Autor: (57 let)
Ahoj, (dovoluji si tykat, totéž předpokládám i v opačném směru...)
neber si na sebe zodpovědnost za někoho, kdo se takto chová!
Jsi zodpovědná jen za sebe, za své děti, povinnosti máš případně k rodičům nebo k partnerovi, se kterým žiješ a který s tebou sdílí tvé starosti a zodpovědnosti.
Člověk, o kterém píšeš, je vyděrač, který není závislý na tobě, ale na své představě o tobě. Nepochopil, že každý je zodpovědný sám za sebe a za své štěstí, není schopen tuto tíhu unést a dělá mu dobře tuto zodpovědnost přesunout na někoho jiného. Kdybyste spolu žili, stejně by nebyl spokojený, protože by stále bylo něco, o čem by mohl pochybovat (jestli ho máš dostatečně ráda, jestli nemyslíš na někoho jiného, jestli s ním zůstaneš na věky, jestli se ti někdo nelíbí víc než on...) atd atd.
Je to peklo (já to bohužel znám).
Pokud se ten člověk rozhodne skončit se životem, je to jeho rozhodnutí (které se ve svém slabošství také snaží přesunout na někoho jiného)(to bohužel také znám)
Pryč od něj! Pořídit si nové telefonní číslo a dát ho jen těm, jejichž zavolání tě potěší!
Držím palce! Jarmila


Autor: 18 let, Moravskoslezský kraj)
Skus vše dělat postupně první zrušit Email po čase tel číslo a dala by jsi ho jen tem lidem kterym veriš to mi je lito že ví kde bavyš a ked na neho naraziš a nebot jak dojde k tobe k bytu se podivat pres kukatko a neotvírat dvere ... Vše to chce čas ale kdyby nahodou ti došl dopis čí něco jineho a v tom by bylo napsano že spachal sebevraždu jen vuli tomu že ses neozvala smazala email číslo zmenila a tak dal věř že stim nedokažeš pak po celu dobu živata žít .... Možna má nesmyslné smsky a blbé kecy ale má tě rad to je havní :-/



Autor: (50 let)
Miláčku,
Dej si ho do ignorlistu, třeba se nezabije. Kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje.



Autor: ProsteJa (25 let)
Je úplná pravda, že ta posedlost se týká něčeho víc než "jen" mojí osoby jako takové.
Jde o tu vazbu mezi náma.
Konkrétně mi to řekl opakovaně tak, že jsem JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÉMU MŮŽE VŽDYCKY COKOLI ŘÍCT, A JÁ TO POCHOPÍM A PŘIJMU. ŽE JSEM HO TAKY JAKO JEDINÁ NIKDY NEPODRAZIL,A ŽE MI VĚŘÍ.
ŽE JSEM JEDINÁ, KDO SI ZASLOUŽÍ, ABYCH BYLA ŠťASTNÁ, A ŽE SI ZASLOUŽÍM, ABY SE O MĚ NĚKDO STARAL.

Děsivé, že?
...
Vnitřně vím, že za svůj život zodpovídá každý sám.
Můj strach z jeho smrti je strach z vlastní zodpovědnosti za něco, co nemůžu ovlivnit. Je to nezdravý strach.
.
Přemýšlím, že mu napíšu něco jako "poslední mail", ve kterém mu co nejpodrobněji a nejsrozumitelněji vysvětlím, JAK MOC jsme odlišní ve svých životech a potřebách, a co všechno z toho vyplývá.
Už jsem se o něco takového pokusila osobně právě teď na návštěvě, ale asi jsem nebyla dostatečně srozumitelná)
- kamarádka říká, že on tomun rozumí, ale NECHCE tomu rozumět, takže to nechápe.

Jeho argument, že přátelé přeci nemusí být stejní, že naopak - v přátelství jde o tu rozdílnost - je pravdivý.
Ale v tomto případě ....já se bojím jakkoli se víc projevit, nemůžu ho pochválit, nemůžu mu vykládat moc o svých ostatních zájmech, a vůbec
nemůžu skoro nic, protože VÍM, jak by se něčeho takkovéhp okamžitě chytil.

Ten člověk zoufale touží po něčem, co mu nemůžu poskytnout.
...
Takže - ano, budu se snažit oprostit se od výčitek (k čemuž dojde snad poté, co udělám opravdu MAXIMUM pro to, abych mu vyjádřila opravdu všechno, co potřebuju),
a pak přerušit kontakt.
.
Je mě z toho opravdu zle nejen psychicky.


Autor: ProsteJa (25 let)
to Janytka:
hele, přesně to, co píšeš, jsem aplikovala, ale nejde to dál.
Čím dál víc je mi zle už při odepisování...
Co mám psát na sms typu:

:"Jak dneska bylo? Me je nejak divne vubec se necitim provos sileny bourka byla. Jeto jak propad do silenctvi, vsichni se snad zblaznili dneska. Nevim proc ale dnes na tebe myslim celi den. Preji hezky vecer ja jdu pracovat. Mam te rad."

nebo:
"Prave posloucham muziku z obdobi kdy jsme se seznamili a ja jsem jel za tebou byli jsme v baru rano jsi mi nachytala snidani. Bylo to moc fajn a jsem moc rad ze jsem te potkal opravdu. Mam te rad. dobrou."

...
Vždycky, když jsem napsala, jak se mám nebo co dělám, tak hned došla další sms o tom, že to je super, a nějaké další otázky...

Někdy jsem napsala i ráda, ale postupem času se to zhoršovalo. Teď je to už ve fázy skrčeného žaludku a ticha.
Opravdu dostat jednu takovou sms, neodepsat, dostat další takovou sms, neodepsat, dostat další takovou sms atd atd...to je psycho.


Autor: (57 let)
Ještě reakce na větu:
Dokud se ode mě neoprostí, já nemůžu zmizet, protože bych ho zabila.

Ty mu MUSÍŠ zmizet, okamžitě, jinak na tobě bude závislý víc a víc, a velmi pravděpodobně to pak zničí či zabije tebe... (a co si potom počne tvoje úžasné miminko...???)

Ty se musíš oprostit od něj a od pocitu zodpovědnosti za něco, za co zodpovědná NEJSI!
J.


Autor: (32 let)
Ahoj naprosto souhlasím s Aightrou každej je zodpovědnej za vlastní osud a vlastní život a jestli chce spáchat sebevraždu tak ať to udělá (ale on to neudělá :-)) sebevrazi jsou tichý a do sebe uzavření lidé kteří o svém úmyslu nemluví ale prostě ho udělají změnit tel. číslo, případně se odstěhovat, na internetu změnit všechny údaje nové registrace a nezobrazovat fotky a sotva tě dohledá Gratuluju máš co dočinění s duševním upírem vím že je to těžké že pochybnosti jestli je v pořádku apod. tě budou nahlodávat ale musíš být silná a prostě najít myšlenkovou cestu jak se od toho odprostit odůvodnit si logicky vsugerovat a věřit že vše bude v pořádku a on začne nový život stejně tak jako ty když uděláš vše aby tě nemohl vystopovat říká se že nevědomost hříchu nečiní tak se k tomu musíš postavit vím že udělat tak radikální řez bude náročné ale chraň především sebe své dítě a svou rodinu
držím palce

Autor: (22 let)
problém závislosti není snadný. znám to z vlastní zkušenosti. Bohužel však to já jsem závislá na druhých.Vím o tom a pracui s tím. Pomalu ale jistě se té závilosti zbavuji. A věřím že se mi to časem nakonec povede.´

Vzhledem k tomu, že to sama prožívám bych ti poradila asi toto. Pomalu ale jistě omezuj kontakty s ním.Nedoporučovala bych to udělat najednou protože tím větší je riziko že to nezvládne. Ale pokud to budeš dělat posupně. Krok za krokem, tak je slušná šance,že to zvládnete. Já to tak dělám. A už jednou sem to tímto způsobem zvládnula.Budu vám držet palce.


Autor: ProsteJa (25 let)
to Ivik2 :

můžu se zeptat, chápu správně, že ty se snažíš zbavit se své závislosti na někom jiném?
A opravdu ti pomáhá pozvolný postup?
Mě popřipadne tady při tom pozvolném ukončování kontaktu hodně velké riziko, že si ten druhý bude pořád dělat naděje, pořád bude něco hledat, bude na něco čekat, a nikdy to neskončí.

Na druhé straně leží fakt, že ukončení ráz naráz může ten druhý nezvládnout.

Vážím si tvé otevřenosti. K.



Autor: ProsteJa (25 let)
to Valar:

myslíš že to je duševní upír? Mě to spíš připadne, že ze mě nic vysávat nepotřebuje.
On se živí sám svýma myšlenkama o mě/nás (ať už v jakémkoli smyslu-kamaárdském nebo partnerském).
To, že mě tak deptá, si myslím ani neuvědomuje.
...
Každopádně, ještě jednou děkuju všem za názory. Cítím se mnohem mnohem silnější než dneska ráno, a to je...to je hodně dobrý pocit po celé té době!


Autor: (29 let, Tábor)
Nenech se vydírat. Takovejch už bylo co se chtěli zabít a neudělali to. Mě se jednou stalo taky že mi jeden kluk vyhrožoval. Přišlo mi hloupý po jednom stráveným večeru aby mi tvrdil jak beze mě nemůže žít a neustále mě otravoval telefonem až jsem se jednou neudržela a zařvala na něj že neni normální a ať se teda zabije když chce. Vím, je to hnusný ale člověk má jen jedny nervy a co myslíš? Zabil se? :)
.............................................


Zcela narovinu - přesně vím, že to vyřešit dokážu. Vím proč a vím jak to má být správně. Jen se potřebuju chvíli dusit "whining child", protože to je můj styl...
Kdybych to nemohla vyřešit, rozhodně bych se dnes z toho nezhroutila, a rozhodně bych pak nesedla a "nemluvila" o tom s lidma okolo.
Jen se potřebuju sama v sobě ujistit, že to OPRAVDU chci udělat. Oprostit se od starých známých masochistických vzorců chování a přetvařování s lidma.
F. nepochopí, když mu řeknu, že jsem s ním ráda mluvila a ráda se potkávala, ale že už se potkávat nebudeme a mluvit spolu nebudeme, protože to vede do hajzlu. Nepochopí to, protože je jinak nastavený. Nepochopí to, a proto přemýšlím, že bych mu poslala toto všechno.
Díky za to, že jsem to někomu mohla po těch deseti letech říct všechno narovinu.

act 1 - resuscitace ženy

27. září 2012 v 13:22 výlety (obojím způsobem) :)
Připadám si v některých věcech víc jako zvíře než jako člověk. Táhne se to dlouho, ale čím víc se k tomu dostávám, tím víc je mi tak dobře.
Mám na mysli více metaforu než skutečnost - po čtyřech ještě neběhám, za uchem se poškrábu rukou a nikoho nezakusuju.
Jinak mám ale čenich a uši v nejvyšší pohotovosti, oči jen dotvářejí celkový obraz toho okolo. Mysl je upnuta k cestě k realizaci sebe samé, a v hrudním koši cítím, jak se připravuje teplý pelíšek pro duši, ke které mám blíž a blíž.

Hledám stopu. Hledám stopu. Všechno to dává velký smysl, když se podívám na ten velký životní harmonogram. A i kdyby neexistoval, tak to pnutí, které cítím čím dál víc, to nenechám zmizet.
...
Jakmile jsem vlakem překročila hranici, klekl mi telefon. Zcela absurdně nezafungoval roaming. Přepla jsem tedy do režimu offline, povolila pásek na krku, který mě mírně přidusil úzkostí, a jela dál se zavřenýma očima až tam, kde mi přestala platit jízdenka.
Člověk, se kterým jsem byla domluvená mailem, kterého jsem vživotě neviděla, a kterému jsem měla naesemeskovat, až dorazím na místo určené, mě poznal.
Přišel ke mě, a zeptal se "Kristýna?"
"Jo."
Tak jsme nasedli do auta a jeli směr sever. Asi po třech hodinách jsem řekla, že nemůžu jet dál, že musím jet do Švýcarska.
Zázrakem se stalo, že jsem měla během dvaceti dalších minut jízdy (a dvacetiminutové panice z čím dál většího vzdalování od Švýcarska) odvoz téměř k hranicím se Švýcarskem.
Řidiči, kteří se živí převozem věcí z místa na místo, jsou v tomto ohledu opravdu zázrační.
.
Zcela otevřeně - racionálně to bylo naprosto šílené. Intuitivně - zcela správně. Jela jsem a jela, jela a jela. Byla jsem víc zticha než nahlas, ale vevnitř někdo zpíval.
Víte - jsem zvyklá na vnitřní monology, hlásky intuice atd, ale tohle bylo ještě jiné. To bylo opravdu zpívání jazykem, kterému jsem ani nerozuměla.
.
Noc sama a venku. Strašně jsem se bála. Bála jsem se naprosto zcestných myšlenek o zvířatech (které tam asi ani nebyly), o úchylech (kteří by na takové místo těžko vylezli), o strašidlech (...). Nemohla jsem usnout, byla jsem napnutá a nastražená a chvějící se strachem. Usnula jsem vyčerpáním ze strachu někdy před ránem.
.
Na farmě je všechno jak má být. Půlka lidí zhulená a makající, druhá půlka nezhulená a makající. Opřela jsem se mezi futra na zápraží a rozbrečela se.
.
Pak přišel Pierre. Tak mě vzal, a odnesl dovnitř. Dostala jsem kus mlíka a housky a hrnek čaje. Pierr mi vytáhl spacák a karimatku a rozestlal nahoře, kousek od místa, kde jsem spávala loni. Zalezla jsem si a spala.
.
A pak jsem trošku pomohla s čím bylo potřeba, pozdravila se s majitelem a Pierr vzal klíčky od auta. Nevím jestli to bylo něco podvědomého, nebo prostě jen fakt, že jsem s sebou neměla malý zavazadlo, ale batoh jsem hodila do kufru a jeli jsme.
.
Jestli se koukáte na videoklipy třeba od ATB (čistě informačně jsme ho poslouchali skoro celou cestu TAM), tak ta atmosféra, která v nich je, tak ta tam byla. Frčeli jsme hodně rychle a hodně nahlas někam dál a dál. Byla to jízda pro samotnou jízdu.
Cigaretový kouř ani nestíhal dělat dusno uvnitř, tlakovaný vítr ho okamžitě vyhazoval ven. Spousta čisté vody k pití a v krabičce tofu guláš ještě z domu.
A pak jsme si i řekli trochu víc. Bavili jsme se o době, co sme se neviděli, o práci, o prázdninách, o Inušce, o jeho ženách a mých mužích.
Moje angličtina a jeho angličtina je dost bídná na to, o čem se bavíme.
Hověla jsem si zakapucená a se slunečníma brýlema, pohupovala nohama na palubce v rytmu trance, na benzínce srkala kafe a křoupala oříšky, pila redbula a hodně vody, kříla nohu přes nohu a houpala se.
Přesně jsem věděla, že takové to něco vevnitř, co tam celou dobu je, bych už měla umět poslouchat a rozumět. Řekla jsem, že cítím, že mám v sobě něco, co bych měla znát víc.

I think, I´ve got something inside, here. Something very old, strong and right. I know that everybody has got it too. Somebody hear it, but ignore it. Some people don´t want to hear it. I´m afraid of it, but no because I´m scared of it, but because I´m very small and patched a lot. I'm not sure my seams are strong enough.
.
...
Pak jsme zastavili na jakémsi odpočívadle. Pierr vystoupil z auta, vystoupila jsem taky.
So...little girl, move off your whining child. Show me the woman.
...
What is Whining?
U -k -ň -o- u-r-a-n-á.
...
Pierr vytáhl z kufru djembe. Takové to akorát veliké, aby to nervalo ruce a uši, ale aby to dělalo zvuk bubnu a ne pinpongového zápasu.
.
A teď přepíšu to, co jsem si (nejen o tom) zapsala až v úterý v sousedním státě:
Dost jsem se odnaučila psát hezky pomalu a hlavně čitelně.
A právě proto bych chtěla na tomto zapracovat a znovu se pak moci vrátit k bombičkovému peru.
Sedím na trošku bizarním místě. Za jedním velkým rozlehlým skladem autosoučástek v Mnichově, u dřevěného stolu pod dubem.
Na stole leží sedm šnečích ulit, páskovky, nemám absolutně představu o tom, jak se tam dostaly, ale je to působivé.Stále kolem padají žaludy.


Než jsem se rozhodla dojít si dovnitř pro papír a pero, ležela jsem tu chvíli na lavici, koukala do koruny toho dubu a přemýšlela, jak je to všechno možné, a jestli to vůbec bylo.
Díky nepřetžité přítomnosti sebenenánávisti jsem umožnila některým nedobrým věcem, aby se vůbec staly. Můj despekt a nenávist k sobě samé a celému životu uvnitř mě byli příčinou toho, že nefungovaly věci, které by jinak fungovat měly.

Nebyla možnost, že by to mohlo dopadnout dobře. Čekání na uzdravení. Části života, kdy radost se sdílení s druhým člověkem přehlušila tu tmu uvnitř.
Takové sdílení ale nikdy nemohlo tmu "odstranit". Tak silný cit, který by vůbec MOHL proniknout až tak hluboko, jako je zakořeněná sebenepřijmání, smutek a nechuť žít, takový cit nebyl povolen.


Snaha přehodit svou nezdravou potřebu obviňovat se na někoho druhého. Přitáhnout si člověka k sobě, a pak ve chvíli, kdy dojde k vyčerpání původní energie vložené do "pokusu dostat se ze sraček" a tma začne opět spravovat mysl,
po něm "vyžadovat" nedostatek lásky, pochopení atd, aby se zase mohlo pro co trpět.

Víte, věřím na to, že se člověk může uzdravit skrze lásku. Ne tím, že jeden bude léčit toho druhého, starat se o něj, hlídat ho a uzdravovat ho, ale tím,
že ta vazba bude natolik silná, že jí nebude stačit to místo, které pro ni je připravené. Že se začne vpíjet dál a dál, pohlcovat to ostatní, až tma bude nahrazena. Nezbyde místo pro destruktivní složky.

Jediné, co je k tomu potřeba, je rozhodnutí, že to nezdravé v sobě nebudeme dále živit. Necháme v sobě běžet všechny procesy destrukce, které jsou, ale nebudeme už přidávat.

Hodně tu přemýšlím o Blondiem. Přemýšlím, jak strašně odlišné by všechno bylo, kdyby se to dělo teď. Protože si nevybavuju větší masochismus než chvíle, kdy jsem si nechávala ničit světlo.
Záměrně nepíšu, že mi ho ničil někdo jiný, protože neznám v okolí nikoho (krom pár příbuzných), kdo by měl moc opravdu cokoli ze mě ničit.
Znám jen situace, kdy to někomu umožním svým nedostatkem lásky, respektu a důstojnosti.
Nic to nemění na tom, že by mělo opačně platit, že nebudu ničit někoho jiného, když vidím, že to dokážu (resp.že je mi to druhým umožňováno.)
A to je přesně to, co nedokážu vůči Blondiemu překlenout. Prostě mi nejde nijak se k tomu postavit, nijak na to reagovat, nijak to vyřešit, někam to uložit, NIC. Nejde mi s tím dělat vůbec nic...
Nedovedu si představit, že bych s ním měla být v jedné místnosti nebo u jednoho stolu. Nedokážu si představit, že bychom měli jít ven nebo se jen tak potkali na ulici.

Jediná změna je, že dokážu přijmout následek celé naší koexistence. Ještě to není úplně klidné, ale zacelila se rána někde v podbřišku, která tam hnisala už dlouho.

...
.

Ležela jsem na zemi, nahá, šátek omotaný kolem boků. Poslouchala jsem buben. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, ale věděla jsem, že budu vědět.
Uvědomovala jsem si svoje tělo. Maso obalující kosti, svaly, tuky, orgány. Měkké. Teplé, hladké a opatřené různými výběžky a hrbolky. Sem tam nějaká uzlinka. Tiskla jsem se ke svému tělu.

Ležela jsem a byla jsem hromádka tady toho všeho organického. Byla jsem už dlouho mrtvá.
A přesto jsem byla naživu. Byla jsem starší než smrt. Byla jsem nějaká prapůvodní stařena. Možná jsem tu byla dřív, než vyšlo poprvé slunce.

Cítila jsem svoje kosti. Věděla jsem, jak strašně moc neumím přijímat. Jak po tom toužím, ale jak moc se bojím mít zodpovědnost za lásku.
S láskou jsem je tedy k sobě skládala a nechala maso, tuky a orgány, aby k nim přilnuly. Jak duněl buben, stařena začla přivolávat tekutinu života. Rozlévala se kolem všeho toho měkkého a teplého, a roztékala se i všude okolo.

Stařena začla zpívat a tekutina se vpíjela do země okolo. Moudrost a síla mi dovolila vytáhnout si ji znovu ze země, a s každým douškem celého těla se vytvářela pokožka, která už nedovolí znovuvylévání.
Ležela jsem na zemi a pomalu hýbala prsty na nohou. Krčila jsem kolena a zvedala pánev. Rukama se dotýkala země okolo.
Když jsem si byla jistá, že není nikde ani skulinka, rozhodla jsem se vstát.
.
Pierre tam byl. Seděl v kufru auta a bubnoval. Díval se přímo na mě. Byl to pohled, který neměl nic společného s tím, jak se na mě kdy kdo díval kromě Jasana, když jsme se formovali jednou na Peacelandu. A i s tím se to nedá porovnávat. Byl to pohled, který neměl nic společného s odpočívadlem, farmou, autem nebo čímkoli tady ze Světa.
Byl to pohled, po kterém běžely impulzy k pohyby jeho rukou vedoucí ke spojení s blánou bubnu mezi jeho koleny.
Bylo to spojení mezi tím, co jsem říkala a tím, jak jsem to říkala.

Nevím jestli jsem mluvila podle toho, jak Pierre mluvil bubnem anebo jestli Pierre mluvil bubnem podle toho, jak jsem mluvila tancem, ale na tom nezáleží, protože to bylo oboje zároveň.
.
Byla jsem velmi stará a unavená, ale i přes to jsem se pohupovala zlehka do rytmu. Někde nad hlavou se usmíval bůh.
Byl to tanec života před životem a daleko dál, byl to tanec země pro Zemi a pro všechny kosti, které jsem v sobě nesla. Podupávala jsem a mručela, točila se dokola, předkláněla se a zakláněla.
Stařena ve mě začla zpívat.
.
Děvčátko radostně zaječelo, když Pierre zrychlil tempo. Byla jsem dítě. Ruce vytvořily nad hlavou několik intuitivních obrazců a pak se znovu rozvlnily všude okolo těla.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Nevím, jak dlouho jsem tančila, válela se po zemi a skákala do vzduchu od stařeny po dítě a pak zase zpátky, kdy jsem se zastavila ve svém těle starém dvacetpět let.


Moje tělo oslavovalo ženství. Řekla jsem vše, co jsem měla tady a teď říct.
Nechala jsem odejít své mrtvé děti, porodila dceru, sama se stala malou dcerou, prožila si milování pod širým nebem i na sedačce v MHD, zpívala o tajemství mezi ženou a studánkou ukrytou v mechu, vypověděla o bolesti spojené s falešnými svazky, o ztracené lásce, o jejím znovunalézání, o muži, na kterého často myslím a vypověděla vůbec o všem.
Stařena odcházela někam za horizont, ale já vím, že někde v sobě má svou jeskyni. Stejně jako je tam dítě. Stejně jako jsem já celá.
...
Byla tma. Pierre přestal pozvolna bubnovat. Měla jsem na sobě pot, krev a prach. Přišla jsem k Pierrovi a on mě obejmul. Tak jsme seděli.
Byl úplně zpocený. Jeho ruce byly velké a teple vlhké.
Přijímala jsem jeho objetí beze strachu. Seděli jsme v tichu a objetí, dokud nám nezačla tuhnout těla chladem.
Oblékla jsem se, zavřeli jsme kufr a jeli.
Na benzínce jsem na sebe koukala do zdrcadla. Stála tam holka s rozcuhaným vrabčím hnízdem v tričku s kočičkou a mikinou s ovečkama.
Byla to jedna z těch, které se nedají ochočit žádným způsobem nucení.
...
..
.
Dali jsme si čaj a dvě hodiny spánku. Pak jsme se rozjeli nazpátek. A já řekla, že je dobře, že vlastně nemám telefon, protože jinak by mě už bombardovaly esemesky od fanatického Falkonixe.
Pieere se na mě podíval, a pak za pár minut jsme jeli po silnici někam úplně na opačnou stranu.
Co se děje?
Dostala jsem mlčky na klín autoatlas. Najdi to místo, kde bydlí.
Cože?
Najdi to místo, kde bydlí.
...
Jeli jsme. Bylo ticho. Bylo to hrozné. Prošla jsem si snad všema fázema šílení. Od ticha přes otázky po vztekání, kopání do auta a zhroucení do náruče.
Nebylo nic než ticho z jeho strany.
Kafe a chleba. Tisíc kilometrů za 13 hodin. Přestávka u jezera. Cigareta a objetí. Nemůžu být takhle potichu. Nezvládnu to. Nechci tam jet. Nechci tam jet a už vůbec nechci tam jet s tebou. Uteču, půjdu teď hned k silnici a chytím první auto kamkoli odsud. Jdu. Vidíš?
A přesto nemůžu. Nemůžu odejít, protože se děje něco správného. Ví to žena ve mě, ví to Pierre, ví to i KN a Žába a vůbec všichni, kterým jsem se kdy svěřila se situací kolem F.
Nemůžu ani brečet, prostě jen sedém.
Když začnu usínat, Pierre mě probudí. Nemůžu spát, protože on taky nespí. Ani jednou mě nenapadlo, že mám strach, že se vybouráme.
V sedm ráno sedím na vlakovém nádraží s lístkem.
Jistěže....
Jak jsem chtěla zase celou situaci hodit na někoho jiného.Odvezl jsi mě vlastně až na místo ty. Já jsem se bránila...
Ne.

Já si sama můžu a nebo vůbec nemusím koupit lístek vlakem k F.
Můžu si koupit lístek domů a jet domů.
Můžu taky jet úplně kamkoli.
Můžu udělat úplně cokoli, protože jsme dojeli sem, abych se mohla rozhodnout sama.
Mám chuť srašně moc řvát, že to je nefér. Že to je nefér a hnusný a ....přitom vím, jak to je doopravdy.

Mám tě moc rád. A věřím, že uděláš, co je potřeba. Uvidíme se, přijeď a těším se až mi povíš. A nezůstávej sama, pokud tě neodmítne muž, kterého chceš. Pusu na čelo a auto je v trapu. Vypůjčenej spacák. Bez karimatky. Bez hrnku, bez papuč, bez zimní bundy. Bez lžíce.Konec.
...
A tak jsem seděla za jedním skladem v Mnichově a čekala, až F.naskládají náklad do auta. ...
.
Četla jsem pár článků o léčivé síle vyjádření se neverbálně k věcem, které nejdou vyslovit ani napsat. Četla jsem knihy, ve kterých se děly různé věci zacházející za rámec běžného života tady ve Světě.

Teď můžu napsat - zažila jsem si něco podobného.






.




pro pobavení před odjezdem

22. září 2012 v 1:14 pod čarou...
Konečně jsem si (skoro) všechno v hlavě uskládala do správných zásuvek, mám představu co a jak dál, takže můžu konečně vypadnout za hranice. Uff.
Sebecynismus aktivován. Jinak bych asi nemohla přežít více než měsíc trvající domlouvání s parťákem, jehož vyústěním jsou dva odjezdy dvou lidí a každý v jiném dnu a čase. Dneska večer mail, že to chápe, a ať dám vědět, co a jak.
Hm.
Přijedu za tebou, protože narozdíl ode mě ty máš cíl, ve kterém tě můžu hledat za týden i za pár měsíců...
V kuchyni mám kotel ručníků a utěrek, které chci vyžehlit ještě než odjedu. Z důvodu prostého - chci. Potřebuju mít ty kusy hadrů úplně rovné, seskládané, voňavé a měkké. Bez toho neodjedu. Typická chyba v systému.
Naposledy jsem takto urputně dělala před odjezdem tousty. Nulový spánek, ale tousty musely být.
...
Odjíždím a je to částečně útěk, protože jsem uvízlá v ničem a není to příjemné. Prodlužovat o další partii se životem by nebylo moudré.
.
Říká se, že smích prodlužuje život, tak vám ho jdu o kus prodloužit, dobře si počtěte...

Před pár dny mi došla esemeska z čísla, které nemám uložené. Psalo se v ní, že se narodilo miminko. Míry, váhy, a jméno.
To příjmení i číslo se mi zdálo nějak známé, ale nedokázala jsem identifikovat přesně.
Možná se někdo přepsal, napadlo mě taky, a tak jsem neodepisovala.
Dneska mi jen tak mezimyšlenkama o tom všem ostatním došlo. Vzpomněla jsem si, kdo měl takto seskládané telefonní číslo, a vzpomněla jsem si na obálku od pojišťovny, s jeho jménem a adresou, kterou jsem u něj viděla tenkrát, když jsme s Inuškou byly obdivovat koťátka.
...
Stal se tatínkem. Chovatel koček.
...
Že je něco v nepořádku vím už dýl. Samozřejmě že to vím dýl, protože dýl už jedu asi na stodvacet procent a nedávám si relax, což vede ke zhoršení na vícero rovinách.
Kdybych mohla zplacu dojít ke cvokařovi, zas bych byla jenom zticha.
A cvokař by řekl "Okej Kristýno, tak to máme zase znovu. Kolik je průserů? Jenom jeden? Teeda. Kolik je rozdělaných věcí? ...Tolik? No, tak honem honem papír tužku, a jdeme udělat plán..."
Anebo by zvedl sluchátko, provolal kus jednotek a já bych odešla na ulici jako člověk zcela bez závazků, ale také bez smyslu existence v tom běžném pojetí."
Možná by to stálo za to. Reolad me ...

Abych trošku osvětlila výše uvedené do souvislotí...
S Tomem jsme ukončili vztah "partnerský" na začátku prázdnin. Bylo to v rámci vzájemné domluvy a bylo to (myslím že z obou stran) z rozumového popudu.
Naprosto obecně - příliš odlišný lifestyle. Nestačí mít společný pohled na svět, na život a na mikročástice Noosféry, aby to mohlo fungovat.
Naprosto konkrétně - by to možná bylo docela ostré, protože jsem po několika měsících přestala zvládat, že Inuška Toma děsí (aniž by se viděli), a Tom přestal zvládat, že mám (i z toho pramenící) stavy, se kterýma mi nemůže pomoct.
Tom nechce mít děti, a to je hotovo. Netřeba řešit nic víc. Láska neláska.
Tuto skutečnost jsme oba vzali hodně dobře, nicméně mě to zcela odebralo potřebu přibližovat a sbližovat se s kýmkoli jiným.
Ne tím způsobem "jsem zraněná a bojím se, že by to mohlo zase dopadnout špatně", nevidím JEN důvod, proč hledat v někom něco úžasného, když to vidím v Tomovi.
Vidím to částečně i ve Vaškovi, v Pierrovi, vidím to v Ohnivém muži, viděla jsem to v Tomáškovi a Blondiem a panu Umělcovi a vůbec když to řeknu obecně, tak drtivá většina chlapů, se kterýma se jakkoli sblížila nebo se bavila, mě dávali a dávají něco, co mě dostačuje na to, abych se nedokázala opakovat s dalšíma.
...
.
...
Chovatele koček jsem potkala před rokem a kousek, tedy ještě předtím, než jsme se skontaktovali s Tomem. Psali jsme si dlouhé maily (teda já jsem psala extra dlouhé maily), na které on bez protestů počkal i několik dní. Sám mě překvapoval svými prožitky a postřehy, ale nebylo tam vůbec nic z toho, co by mělo být, aby se z toho mohlo něco vyvíjet.
Proto jsem nikam nic nesměřovala, a podněty vlastně šli hlavně od něj. Pak mi došlo, že on hledá něco, co já nemůžu nabídnout, ačkoli jsem to vlastně inzerovala jako první.
Takže jsme to rozpustili (ono to svědčí o určité vyspělosti. Když chce někdo partnera nebo rodinu, neměl by setrvávat tam, kde z druhé strany ty podněty nejsou. Čekat na to, že se NĚCO změní, je naprd).
V tomto musím vypíchnout, že člověk ve dvaceti třiceti by takto přímo v celé věci asi nejednal, a že já bych se asi klidně vídala dál, než by došlo k nějakému konfliktu. Jsem ráda za to, že Chovatel koček sečkával (což znamená že jsme si psali, a když sem se "uráčila", tak jsme vyjeli všichni i s Inuškou někam ven), vyjádřil se opakovaně, a když opakovaně dostal odpověď neodpovídající jeho představám, slušně, ale striktně odešel.

Teď, o rok a kousek později, je Chovatel koček tatínkem. To bylo docela ráz naráz, když si spočítám těhotenství a tak...
Je to tak dobře. Je dobře, že se lidi potkávají, a v případě vzájemných sympatií se umí tomu radostnému "nalezení" odevzdat a být spokojení.
Mám radost z toho, že člověk jako je Chovatel koček má dítě. Narozdíl od některých jiných (třeba i mě) dovede svou rodinu zabezpečit natolik, že není potřeba stresovat se žádnými příhodami Života krom smrti. Je to hodný, věrný a inteligentní muž se slušnými způsoby a pracujícím mozkem. A umí se postarat nejen o sebe, ale i o své rodiče.
To všechno z něj dělá v dnešní době více "žádnoucího" muže pro rodinný život.
...
V dnešní době je totiž fajn mít chlapa, který se opravdu o ženu zajímá, je zajištěný a přitom to není povrchní debil, snob anebo hrubián.

A takový chlapy většinou potkávám. Přesně ty typy chlapů, kteří nechlastají, jsou inteligentní, zajímají se o zajímavé věci, jsou zajištění, jsou pozorní, mají rádi děti (= chtějí Inušku poznat), dokážou nekouřit, když se to nehodí, nejsou hluční a trapní, nemluví sprostě atd atd...
Dokonce ani nevypadají špatně nebo jak joja, ale jako fajn lidi. Chtějí s náma trávit čas, chtějí do budoucna zařídit nějaké zázemí, kde bysme mohli všichni bydlet, a udělali by to rádi.
A co z toho? Nic...

Nejdu na večeři, nejedem na dovolenou, nejdu na skleničku. Protože nevím, co bych měla říkat nebo dělat. Vůbec mi nefunguje takový to "bav se o tom, o čem se budete bavit."
Párkrát se mi stalo, že jsem se prakticky uprostřed své nebo jeho věty zvedla, a s tím, že se omlouvám, ale že mě to připadne úplně k ničemu, odešla.
Třeba domů vykoupat šneky. Nebo jít na nějakou výstavu. Nebo se jít sama projít. Nebo si jít koupit noviny a jít si sama na kafe. Nebo napsat Moně či Bláznivé či někomu a jít si někam sednout s nimi...
...
Mám problém bavit se s cizíma chlapama tak, aby to k něčemu třeba vedlo. Mám velký problém vést poznávací hovory, a bez těch se prostě seznámit zase nedá.
Jsem vždycky úplně hotová po nějakém internetovém rozhovoru o hudbě nebo o trávení volného času. Ještě víc jsem hotová, když se se mnou dá do řeči někdo naživo někde venku, ve vlaku nebo v hospodě.
Kolik chlapů jsem poznala za posledních pět let (nemyslím intimně, ale na úrovni opakovaných setkání a komunikace)...?
Jasana, Fotku, Tetovače, Toma, Pierra, Tomáše, Š. a parťák. Ty ostatní chlapy z okolí znám už dýl.
Kolik chlapů já sama kontaktuju abysme něco podnikli...?
S Ohnivým mužem ohledně žonglování je vytahování ven stejnoměrné. Já ho tahám ven i jen tak na procházku, protože spadá do okruhu asi pěti lidí, se kterýma jít ven opravdu CHCI.
Se Štěpánkem je to taky vzájemné, ale jak jsem tady už někdy dřív psala - nevídáme se moc často, protože to tak vyhovuje oběma. S Jasanem bych se potřebovala vidět hodně, ale tam je to úplně z jiného důvodu než nějaké běžné komunikace, a vlastně si poslední dobou myslím, že ta setkání přijdou až za pár let a dál.
A zbytek je prostě součást světa okolo mě, a nemám příliš mnoho přičinění na našich střetech.
.
Moje kapacita lidského kontaktu je plná. Vídávám se taky hodně s KN, (což často znamená i s Grafikem a Akční),a taky s Vendy, se Zuzkou, se Žábou a s Monou, a se Žoulou když se zadaří, a s Tomem jsme se vídali docela intenzivně.
Tady to všechno stačí natolik, že mám problém mluvit ještě s dalšíma lidma o tom samém.
Ne, že bych se se všema bavila o všem, ale obecně vzato bavím se zcela osobně asi se sedmi lidma a to je
(dle skutečnosti - tedy toho, co se děje)
úplně max, co zvládám.
Protože když je toho víc, tak .... mě to strašně vyčerpává, zlobí, unavuje, sere, vytáčí a...a vůbec.
Tolik otevřenosti a 100% existence neunáším. Všeho s mírou, a všeho postupně.
To, že se fyzicky vídám a mluvím s dalšíma pár lidma (myslím Zuzku atd), to je záběr. Fakt.
.
Rozhodně nechci, aby to vyznělo jakkoli škodlivě proti komukoli, s kým se bavím. Naopak. Já mám v sobě z toho velkou radost, že se se mnou někdo chce bavit. Jen je to pro mě těžké a potřebuju se v tom trošku zaběhat.
.
A zpět k chlapům...
Docela nedávno jsem měla chvíli na to mluvit s Tomem jesenickým. Po pár minutách jsem měla místo žaludku hrášek a ve spáncích vysokofrekvenční tep, a to se jen zmínil o tom, jak budu zvládat sama s Inuškou případné nápadníky z okolí našeho budoucího bydliště.
Ještě kousek nedávno předtím jsem se opila a celé tady to táhnoucí se nervení a stresování z cizích chlapů přepadlo do strašně "úúúúúžasné" lepivosti na Ohnivého muže (protože tam je bezpečno a všechno je ok ...trapnost sama! )...No prostě napřesdržku já.
.
Celý problém je v tom, že vím, co chci, a vím, že to nejde.
Nejde mi věřit, že potkám někoho, kdo se zapojí do fungování v daný čas a na daném místě (protože nejsem schopna trávit domluvené schůzky s jedním člověkem v častých intervalech, protože to nestíhám, nemám náladu, nemám čas), kdo se nebude děsit Inušky (v tom smyslu, že si vsugeruje, že se uvazuje do role otce), kdo je fyzicky a psychicky schopen fungovat v různých podmínkách (když není teplo, občas není signál, prší a prší a prší, potřebuju odejít ven atd), kdo se nebojí víc než já (například nemoci, tmy v přírodě, zvířat v přírodě), kdo nemá IQ v úrovni pasu, a kdo hlavně zvládne nepřekládat si určité signály posvém, ale bude schopen ptát se a přijímat odpovědi.
.
mám tužbu, aby Inuška nebyla jedináček, ale všechny ty mezikroky k této skutečnosti nejsou ani v tom nejzašším okruhu mých uskutečnitelých možností.
...
Jednou mi tu někdo napsal koment, že bych si měla dát od všech chlapů pokoj a dát se dokupy, protože si s sebou tahám nějaké věci z minulosti atd.
Myslím si, že si toho s sebou už moc netahám. A taky si myslím, že mi dost hrabe z toho cyklu "Měla bych mít rodinu, protože Inuška už bude mít pět, za rok dva jde do školy a to je ideální doba pro to moct být doma (těhotná či na mateřské) a pomáhat jí v tom přechodu,
protože Inuška chce sourozence,
protože nezvládám hrát společenské hry s Inuškou v sestavě já, myška 1, myška 2 a Inuška,
a protože...protože by to bylo určitě z hlediska Života ve světě lepší".
...
...
...
Tak jedu pryč. Za chvilku. Až dožehlím ty utěrky a ručníky. Budu si čistit hlavu.

Juchali jsme do sklepa...Daniel Ďurech

20. září 2012 v 20:21 inspirace
Smrti si ani nemusíte všimnout
lehce se o vás otře jako půlnoční kočka
a vyplivne vás jako chutnou lehce oslintlou želatinu
vyplivne vás do dalšího podřazení
do těžšího a beznadějnějšího…
pamatuješ na tu nemocnici
ty zvláštní hry
tušil si tam struktury
tajný rozpis hmatatelných pravidel co se přeskupují
ty struktury za viditelným
každá věc je
opticky identická
ale karmicky jinak lepivá
jak to uchopit…
každá věc je na různých úrovních něco jiného
hajzl může být nádoba na sraní - při přestupu to může být oltář nebo centrála snů nebo kdovíco
(kterým pravidlům slouží tahle pravidla?)
a obíhaná a lovení a ztráty a vážení
kam ho přeřadíme
tam prostě exnul
stejně jako mnohokrát
jiná vrstva dortu vás sladce očekává
každý sestup hutnější náročnější bolestivější
odpoledne vystlané tou bolestí odnikud
vzpomínky na život
prázdná vygumovaná místa spálených obvodů
zemřel v křoví u sebe doma a kdovíkdeještě
poznáte to když ty vaše cáry látají dohromady
na další použití
tenhle je ještě dobrej
pár střihů
a
jako novej!
lidské hlasy na přechodnou fázi nahradí syntetizátory
neživé plechové echo vašich blízkých
je to hned
musí se vyvážit a propočítat rovnice života po smrti
je to profesionální a důmyslné
ta péče věnovaná každé titěrné dušičce
i těm méně zajímavým, hi hi - skutečně rovnostářský přístup
inženýři Pračky a jejich převleky
herci co během jednoho představení musí vletět do maskérny stokrát
znavení po dlouhém vystoupení
hulí nasrané cigarety
na chodbách a podmračeně slouží
tady jde o hodně
o co se hraje?
hra za hrou za hrou za hrou…
podřazení před další rychlostí
napověda - temné hučení někdy v noci
musí se umět číst
zvláštní turbína jako motor letadla v dálce chvěje zemí
dá se určit v jaké vrstvě dortíku se právě nacházíte
souvisí to s letadly a přepravou…
mimo jiné…
pohádky na zkurvené mrtvé noci
kdy vás to nechce pustit
a taky nepustí
protože de-fi-cit
nestíhá se umořit ani úrok půjčky
takže Smrt
a ten milej druh
ta tečka vykoupení vypnutá televize
nic pro vás
je to jenom šev - tetřev možná chcípnul
ale
vy
ne

zápletka vztahová....17.9.2012

20. září 2012 v 19:57 deníček
Můžete hlasitě kýchat!

říkám a všimněte si,
že arogantní hit
přímo pod logem Nike,

pak projde na ulici těsně vedle vás. Šedý svetr.

Když se usmějete,
hraje dobře bez ohledu
na to,
co říkáte.

Pokračuje ve čtení novinových článků
o ohrožených zvířatech v Amazonii
nebo v Austrálii.






Taková vzdálenost!



- mezi vámi, že ani nelze číst správně.
Možná vám uniká ta zajisté správná souvislost.

Z druhého konce pohovky
sledování televize.
Se pak nemůžete divit, že to vidíte každý jinak.





…Jde mi jen o to že "Pornoherečky jsou naštvaný" nebo "Je mi to líto" vyjde úplně nastejno.

bez boje

20. září 2012 v 16:21 zápisky znikamdonikam
Dost se do mě vryl banalitin článek . Dotýká se mě celkem citlivě na dvou místech. Jedno je se Žoulou a druhé se Žábou. Ani jedno není tak ostré jako o tom píše banalite, ale oboje není 100% vpořádku.
Mohla bych si teď navymýšlet story o tom, že se mi Žoula neozývá, protože by to pak mohlo všechno dopadnout příliš dobře pro mě, anebo že já se neozvu Žábě, protože mám strach že se jí dotkne něco co se stalo mezi mnou a naším bývalým přítelem.
Náš bývalý přítel je šílený pojem, a zrovna ho teda zmačkám a vyhodím do koše.
...
.
Se Žoulou jsem měla moc úžasný výlet na začátku prázdnin. Vylodila jsem se zcela bez zásob na nádraží, a první co mě překavapil byl nový přírustek Žouliny domácnosti, totiž psí paní :)
Takový ten malý, strašně aktivní teriér s malým ocáskem a flekem na zádech.
Šmajdaly sme si to za město a dál mezi pole až do lesa kolem studánky.
Cílem byla rozhledna ve tavru matice či něčeho podobného (montéři by byli na pokraji blaha - tolik šroubů a spojů se jen tak nevidí).
Pokud někdo na tu rozhlednu za vyškovem půjdete, rozhodně si nezouvejte boty, resp.mějte je kde chcete, ale lézt nahoru a dolů bosky byl jeden z nesilnějších zážitků co do bolesti, jaký za celý život pamatuju.
Krev se naštěstí objevila jen na pár místečkách.
Klídek, příjemný vítr. Skoro žádní lidi. Zmrzlina v dědině někde kus dál. Se smrákáním nasednout do vlaku a jet domů.
Fakt moc příjemné!
...
Viděly jsme se po hodně dlouhé době, takže se není čemu divit, že jsem měla pusu vcelku dokořán nad všema novinkama.
A taky jsem měla knedlík v krku, když jsem měla mluvit něco o sobě, protože jsem měla strach, že Žoulu zraní nebo vytočí, že se mi taky daří docela dobře, přestože se nemusím snažit a makat tolik jako ona.

malá vsuvka - ze Žouly jsem měla velký respkt a i trošku obavy ještě předtím, než jsem ji poznala. Fotka mi o ní hodně mluvil. Mluvil o ní hodně hezky. Určitým způsobem jsem se jí bála jako sestry svého kluka, kterou ještě neznám. Když jsme se pak potkaly naživo, cítila jsem se jak hovno na zemi. Naštěstí byla Žoula natolik otevřená a přátelská, že jsem ze sebe ten největší nápor trapnosti a méněcennosti oklepala poměrně brzo.

Obdivuju Žoulu pro její kreativitu a výkonnost. Studium těžký školy s denním dojížděním do Brna, permanentní aktivita pro DDM (v jehož vedení sedí žoulina matka hyperaktivní "šílenec" se sklony k pedantsví), vztah kvůli hlavě a ne kvůli srdci a do toho spousta krásných obrazů a výrobků...
A taky pro to, jak je krásná baba.
.
Stejně tak mě ale vytáčí tím, jak se schválně podceňuje, přestože má v hlavě naprosto srovnáno, co a jak JE schopná, krásná atd. Ví to, protože má zdravé oko.
To mě fakt nebaví doceňování tímto způsobem.
Znepokojiné je, že z nějakého nepochopitelného důvodu ve mě Žoula vidí rivalku.
Jsem přesvědčena o tom, že přesně tahle divná rivalita byla konečným a pravým důvodem mé neúčasti na táboře.
Pravdou je, že Žoula je bezkonkurenčně nejlepší, co ty tábory mohou mít. Ve srovnání s ostatníma složkama a výkonama je ona zcela nezastoupitelná. Vzhledem k našem fungování by se o tu pozici musela částečně dělit. Nejsem zdaleka tak kreativní tvor, ale co do výkonu a příprav mohu Žoule sekundovat. To je dostatečný důvod pro to, aby si zbytečně pozici neohrožovala.
Vtip je v tom, že okolí by si toho nevšimlo, protože si nevšímá (a dostatečně nedoceňuje) ani toho, co všechno tam oproti ostatním Žoula dělá.
Obklopovat se snadnějši koordinovatelnýma lidma je fajn.
Zažila jsem si to teď na festivale, bylo to docela silné mít "moc". Ale s tím, že jsem měla vedle sebe další dvě nezastoupitelné složky v podobě Vendy a Zuzky.
Můj pocit "jsem strašně hustá a zvládla jsem to!" se teoreticky touto skutečností snížil o dvě třetiny, ale radost ze spolupráce a alespoň nějaký prostor pro spánek nebo snížení napětí z přemíry úkolů a povinností za to stál a to sakra dost!
Budu si radši myslet, že jsem tam loni udělala špatné oko u její mamky nebo u někoho jiného, protože jinak bych zas měla hlavu jak balon.

Až se zas potkáme (a je to teď hodně důležité, protože Žoula je jediný dostupný člověk, který může posoudit projekt, na kterém teď pracuju), tak jí to řeknu.
Že mi nepřipadne reálný důvod NEseznamovat mě jako jedinou ze svých kamarádek se svým přítelem jen proto, že by se mohlo stát, že bysme si asi nerozuměli. Nepřipadne mi ok odříkávat 99% aktivit, kterých bysme se neúčastnily pouze my dvě čtyři oči na dvě hlavy a dvě těla.
Zeptám se, jestli je nějaký problém. Naprosto jediná věc, kterou by totiž někdo mohl posuzovat výrazně lépe na mé straně, je asi 15 nebo kolik kilo, které mezi náma s Žoulou leží.
Naprosto upřímně mě dost děsí, že by mohla být Žoula tak vprdeli kvůli obalu. Bohužel - v dnešní době - a lidem kreativním a inteligentním a nadaným a výkonným - tohle dělá v životě hnusy.
A...řekli byste své kamarádce, kterou VY OSOBNĚ považujete za krásnější než jste vy - "prostě se cítím vedle tebe ohrožená" ?
Směšné. Strašně směšné zrovna konkrétně v mém a Žouliném případě. Potká vorvaň vorvaně a hned se topí ve vaně...bla bla bla...smešné. A hodně děsivé.
...
Varianta dvě je taková, že mě vedle sebe Žoula nárazově prostě a jednoduše trpí. Vzhledem k tomu, jak a co jsme se kdy bavily o lidech v jejím okolí, by to vlastně nebylo zas tak nereálné. Protože převažují vazby, které jí nic nedávají, ale kterých se drží, aby nebyla sama, aby nebyla divná a protože nevěří že by to šlo jinak.
Výhodou na našem kamarádství by mohla být ta odloučenost mě od zbytku jejího světa, která zaručuje možnost mluvit opravdu otevřeně o těch druhých a o sobě. Ode mě to dál nepůjde, a od ní dál taky ne.
To je vzájemné, a toho si moc vážím.
Je to trošku psycho, přemýšlet tak mechanicky a strojově o něčem tak osobním, jako je přátelství. Nicméně...jo, částečně o této variantě číslo dva přemýšlím už dýl.
Pokud ale budou ta setkání "nemám sílu poslat tě doprdele nadobro" tak dobrá, jako byl třeba ten výlet na začátku prádznin, vlastně proč ne...

špatná volba

19. září 2012 v 23:00 pod čarou...
Jsem na hranici mezi tím, co tady dva roky dělám, a tím, co bylo předtím.
Mám v rukách vpodstatě všechno, a nic.
Dneska odjel parťák sám. Kristýna vypověděla, protože nejen že chce udělat ten projekt(který by si normálně brala s sebou), ale taky přišla nabídka práce v naší LMŠ, což znamenalo tak velký šok, že nebylo možno odjet.

Je mi už o něco lépe. Pojedu v sobotu ve tři ráno. Samozřejmě za nový peníze. Demence.
...
Vůbec nevím, co mám teď dělat. Co je nejlepší pro Inušku. Pro mě. Pro nás.
...
Vždycky se ty velké věci dějou ve vlnách. Vadí mi, že nejsem schopna usínat brzo. Ráno jsem jak mrtvola. To mám od festivalu, ale částečně v tom hrajou roli už i nervy z celé situace. Včera jsem se dotáhla za dědou a skoro všechno mu pověděla.
Během toho hovoru mi došlo, jak nechávám určité věci zase vyhnívat. Třeba Inuška a školka. Vůbec jsem nepodala žádné info o tom, jestli a kdy nastoupí nebo nenastoupí. A taky situace u nás doma padá a já to (ne)vesele ignoruju.
...
Venku začal podzim. Nechávám otevřené okno, protože mi nedochází spojitost mezi zimou a neotevřeným topením.
Copak budu topit? V paneláku? ...
Je mi chladno. Došel mi mailem podzimní věnec. Někdo na mě čeká. Přemýšlím, že bych Pierrovi řekla ať jede taky, a kdekoli ho cestou nabrala. A zároveň chci jet sama a sama a mít možnost spát venku sama a v autech se tvářit že se anglicky nedomluvím víc než prstem na mapě.
Naštěstí mám aspoň zítta i pozítří práci. Aspoň něco z toho všeho nabízeného dokážu chápat.
Zítra si půjdu lehnout v půl deváté. Pozítří v půl osmé, abych mohla v sobotu v noci vstát. A pak se budu učit zase usínat a vstávat normálním způsobem. Abych nemusela pít kafe ráno. Abych nestartovala dvě hodiny. Abych se začla ve spánku zase otáčet a neležela komaticky v jedné poloze od usnutí do probuzení.
...
Doufám, že zvládnu tady to všechno, co se děje.

z krabic a papírků

19. září 2012 v 17:56 výlety (obojím způsobem) :)
Tak jo...věděla jsem, že to nemám dělat, neposlechla jsem se, tak to mám. Je to potřeba.
To je tak, když se otevře krabice v rámci "inventury" osobních věcí, a vysypou se různé dopisy...
Nejde mi ani moc psát, strašně se mi klepou ruce a mám zimnici.
Takové vlny...
Rok 2003...rok 2005...rok 2007...různá jména, různá místa. Lítají kolem mě útržky rozhovorů s dotyčnýma.Je tak zvláštní mít s někým vypracovanou funční vazbu s odstupem, a pak si číst ty nejvíc otevřené řádky někdy z minulosti.
Fotoalba letěla do koše neotevřená hned dvě. V obou je to, co znám, a to, co bych stejně neotvírala (jako posledních XY let).
.
Strašně jsem se zranila sama sebou a svýma výplodama. Četla jsem dopisy od svých kamarádek z prázdnin , které psaly jak se jim daří, jak se daří jejich rodinám a zvířátkům, a pak se ptaly na naše křečíky a morčátka. Nic z toho jsme v té době neměli. Jen já jsem si to moc přála, a tak jsem řekla, že doma nějaké zvířátko máme.
.
Měla bych mít z toho radost, takové krabice plné dopisů od lidí, kteří stojí o komunikaci se mnou i přes půl republiky, že?
A ne. Mě to spíš děsí.
Protože si vybavuju hodiny prázdnoty nad dopisním papírem, a na následné sesmolení precizního dílka zcela neodpovídajícího realitě.
Stydím se za to, co tu píšu, ale je to tak. Vždycky jsem psala o tom, jak se máme dobře, o svých zvířátkách, o výletech (které neproběhly) a o všem možném, přičemž pravdy v tom celém mohlo být tak třetina, a to ta popisná (co jsem měla k jídlu, co poslouchám, co se skautem).
Ty dopisy - ty dopisy budou hořet. Čím víc koukám do těch dopisů a nevím o co jde (otázky na věci, které si nedokážu dát do žádné spojitosti, takže to nebude asi nic reálného), tím víc si uvědomuju, jak to bylo vprdeli už v době, kdy mě bylo devět deset. V tomto období se už objevují různá zvířátka a výlety s rodiči...
.
Mona byla asi fakt jediná, kdo pak nenatrefoval na žádn bludy jako takové. Jenže to mě už bylo čtrnáct...moc ráda bych ji tu měla. Nejen abych neměla tak moc halo, jako mám tady v prázdném bytě mezi spoustou papírů a fotek, já sama, ale aby se pobavila nad našima geniálníma nápadama (třeba udělat si v hodině informatiky opravdu pěkné zvadlo na " XY.-nté víkendové soustředění se školním sborem v Opatovicích ", a pak - s klidem, že se rodiče nebudou obávat, odjet ve dvou s báglama někam do háje na čundr.)

Četla jsem si hodně retro vzkazy a dopisy od Mony z různých akcí anebo jen tak. Myslím, že je škoda, že lidi si už nepíšou řádky na papír. My jsme bydlely s Monou o pár baráků od sebe, a...si dneska můžu přečíst, jaké šílenosti jsme páchaly a vymýšlely :-D
Upomínkové listy na naše společné výlety, pozvánky "na pivo" nebo na koncert...
A taky - mezi těma obříma štosama přání k narozeninám a svátkům - se ty Moniny vlastnoručně vyrobené obzvláště výjimají ! Dost mě mrzí, že tu není vedle mě, myslím že by se hodně bavila.
Stejně tak Výtvarnice, která mi poslala tolik dopisků a vzkazů a vůbec všeho, že se až červenám.
To byly doby...
...
Sekce sama pro sebe je sekce Psychopatova. Budu zcela upřímná - to, o čem mi na těch všech papírech kdy psal, jsem schopna z velké části pochopit. TEĎ. Pochopit do té míry, že mám chuť zvednout telefon a říct "hele, promiň, fakt sem některý věci strašně posrala, ale teď vidím, že jsem ani neměla moc na výběr, pokud jsem chtěla přežít Lásku."
Je mě šíleně i proto, že v jeho řádkách by si mohl Jasan vylovit většinu svého projevu ke mě v určitém období.
Nechci tím říct, že by to byla stejná situace, to rozhodně ne, ale stejně neuchopitelná situace, kdy nevycházela rovnice, přestože byly prvky vpořádku.
Nemůžu to popsat. Je to tak moc osobní, že mě to nejde.
.
Rovněžtak vytisklé maily od I. a esemesky od ní.
Kdybych mohla natočit drama, které by nebylo klišé, natočila bych příběh o sobě, Václavovi, Ingrid, I., Ohnivém muži, Eleniel, Pírkovi a Klárce.
.
A koukat (nemám na to číst) na vzkazíky od Ohnivého muže, to je taky dobrá sada. Kupodivu narozdíl od Psychopata to není demolující, ale spíš posmutnělé.
Protože vím, že takový dopisy nikdo jiný nemá, kromě Mirky možná, protože to byli oba ještě hodně čerství a čistí na to, aby se dokázali otevírat upřímně a ne "protože se to tak dělá".
Jsem asi hodně dospělá v určitých ohledech. Dřív bych se zhroutila z výčitek. Teď se mlátím do hlavy jen v duchu, protože vím, že co se stalo odvolat nemůžu, a konečný výsledek (aneb současná realita) ukazuje, že se ty blbý věci stát nemusely, kdybych nebyla kráva a úplně mimo s ppp, že není potřeba máchat si hlavu v hajzlu kvůli činům, které tomu druhému nedělají v životě peklo.
Ale našla jsem - na dně jedné krabičky - řetez i se zámečkem. Tak na ten nejsem schopna sáhnout, protože to by posmutnělost explodovala do hlubiny a ještě dál. jsem přesvědčena, že klíček už neexistuje a že se celá záležitost odehrává už jen v mé hlavě, nicméně...zámečku zdar.
.
Vaškovi dopisy si přečteme spolu. Narozdíl od infantilních zamilovaných drobnůstek v nich jsou podstatné věci, se kterýma "bojujeme" částečně doteď, takže si myslím. že by bylo fajn udělat si náhled na to, jak se (ne)plácáme v hloupých názorech jako před čtyřma pěti rokama.
.
Ono to asi vypadá, že jsem si chtěla způsobit po delší době opravdu silný emoční úraz. Možná to vypadá i tak, že jsem vytáhla black box někde ze zadního rohu sklepa.
No...není to úplně tak. Jen bych si chtěla roztřídit, co si budu brát s sebou, a co ne. Dva roky mi to stojí a čeká. Vím, že to všechno, co sem si dovezla z bytu předtím, s sebou nikam tahat nebudu.
A protože mám den volna, vybrala jsem si místo nádobí krabice s "osobníma věcma".
Mimo všechny ty ručně vytvořené intimnosti tam bylo spousta a spousta blbinek, které jsem úplně zapomněla. Hodně jsem se nasmála třeba dopisům od dědy na svou první školu v přírodě (došlo jich 5 !!!), usmívala jsem se u prvního milostného dopisu od bráchy mé kamarádky (to mi bylo asi 8?), bavila jsem se u vzkazíků ze skautských akcí atdatd...
.
Už je mi líp, tak to jdu dokončit.
...
Byla bych asi schopna se hádat o tom, že sebekrásnější esemeska nemůže konkurovat " byť i pár řádkům" na papíře...

...v tom dobrém i špatném slova smyslu.
...


EDIT: Hm, tak nakonec si pobrečím u ňahňání miminkovských oblečků a koukáním na fotky, jak byla Inuška krásné miminko....:-)
Téměř neuvěřitelné, jaké pidipidisvětýrky a bodýčka nosila...áááááćhjo...:-)



kočárek

18. září 2012 v 9:54 MAXmišmaš
Nemáte někdo doma nebo někde dostupně kočárek na panenky? Inuška by si nějaký moc přála, jenže...koukali jste do hračkářsví, co se teď prodává?

18.9.

18. září 2012 v 9:15 afirmace na každý den
Pracuji na svém
vlastním uzdravení.

15.9.

18. září 2012 v 9:09 afirmace na každý den
Jsem dobrý člověk
a mám kolem sebe dobré lidi.

14.9.

18. září 2012 v 9:08 afirmace na každý den
Je po všem.
Zvítězila jsem,
jsem na to pyšná.

13.9.

18. září 2012 v 9:07 afirmace na každý den
Když se mi dnes nebude dařit,
mohu se o to se stejným úsilím pokusit
i zítra. Anebo s pomocí někoho,
koho se nebojím o pomoc požádat.
...
Ráj je moci prohlásit : dopustil jsem se některých chyb, ale nebyl jsem zbabělec. Prožil jsem svůj život a učinil jsem, co jsem měl.