Srpen 2012


otisky Slunovratu 2012 I.

31. srpna 2012 v 23:18 výlety (obojím způsobem) :)
...
...
...
...
...
...
...

zvadlo

31. srpna 2012 v 23:01 inspirace
Zde http://www.festivalnamune.cz/uvodni-slovo je více infa k letošnímu ročníku Festivalu na Muně (onom tajemném místě, kde se dějou věci dobře).

Mám z toho trošku smíšené pocity, protože jsem v docela důležité pozici, ale zároveň se na to těším, protože to je zase nová zkušenost, která může udělat velké plus.
Předem díky Vendy za spolupráci :-)

ubitá

31. srpna 2012 v 22:10 pod čarou...
přijeli jsme krásně ve čtyřechpo páté do Brna. Šla jsem s krosnou a strašně špinavýma nohama do práce. Bylo mě dobře.
Inušku hlídala matka. A před chvílí jsem brečela Václavovi do telefonu, jak mohl matce říct, že mi Inku sebere, pokud nebudu mít trvalé bydliště u našich.
Konec.
Prostě to nezvládám a je mě z toho hrozně špatně. Pokaždé, když se s matkou "pohádám", se mě o kus uleví, ale zapadá to zhnusením z té samotné situace.
Když matka na celou chodbu nahlas vykřikuje "jestli si myslíš, že mě svýma řečma odsud vyženeš, tak to se pleteš", když slyším otázky "myslíš si že je normální že lidi ve tvém věku bydlí u rodičů?", když slyším "na hlídání jsem ti dobrá, co?", když slyším "radši tady budu bydlet s otcem než s tebou" a tak...
No...
Tak se vysmrkám. Brutálně mě píchá v hlavě. Řeším pracovní a jiné důležité maily, koukám se na kachlíky, které jsme během uplynulých dnů s Inuškou na Paletě vytvořily, a přemýšlím, jestli nejsem opravdu natolik mimo, že by se mě to jenom zdálo, a ve skutečnosti jsme nebyly na žádné Paletě ale doma, kde jsem nějak sadisticky týrala matku.
Vím že to zní jako ironie, ale myslím to zcela vážně.

Je hrozný, když se vás bojí vlastní matka. Anebo vás nenávidí. Nenávidí tak, že za lepší označí vaši sestru, která nemůže být téměř v ničem srovnávaná z důvodu chybějících kritérií posudků. Ukňouraná, bebebe....vím vím. Radši se jít vysmrkat.

31.8.

31. srpna 2012 v 8:11 afirmace na každý den
Nemám s sebou afirmační knížečku, nicméně...

Afirmací na dnešní den budiž pozdrav z ekocentra Paleta, kde jsme s Inuškou čtvrtý den, kde je krásně a kde to všechno funguje.

30.8.

30. srpna 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Mé osobní zájmy
mě vedou ke štěstí a zdraví.
...
Boží dílo je v každé maličkosti Stvoření.
(P.Coelho - Záhir)

29.8.

29. srpna 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Začínám nový život
a velmi se na něho těším.

28.8.

28. srpna 2012 v 7:13 afirmace na každý den
Nenechám si více poroučet
jak bych měla vypadat.
....
Stojíme-li před ztrátou, nikam nevede pokoušet se dát znovu dohromady něco, co už je pryč. Lepší je využít velkého otevřeného prostoru a zaplnit ho něčím novým.
(P.Coelho -Alef)

pryč

27. srpna 2012 v 17:28 pod čarou...
Zítra jedeme i s Čudletem vypomoct při stavění hliněno-slaměného domu. Paráda!
Navrhla a přiměla nás jet jedna žena, která byla na stavbě slánových domků v pohraničí. Dost spontánní akce (info mám od včera, dneska jsem kývla), ale je konec prázdnin, a tak chci sobě a Ince udělat pár dní jinde, protože neočekávám žádnou katastrofu.

Akorát...akorát takhle narychlo nemám například svoji krosnu, do které bych zcela bezproblémově sbalila sebe i Čudle a ani nemám druhou karimatku.
Bez komentáře. ...
A musím vyprat, aby to do zítra uschlo. Chodím bytem a lezu sestře do věcí, abych našla kusy oblečení, které bych jinak mohla večer nebo zítra ráno při balení postrádat. Nacházím i další věci, které ale nechávám tam, kde jsou, protože...protože to nikam nevede.
Není mě moc dobře.
Čudle kouká s otcem v pokoji na film. Dneska je bezalkoholový den, takže si z toho nedělám hlavu.
Hlavní podíl na tom má tentokrát Čudle.
Dost mě překvapilo, když se přišla zeptat, jestli si může dát s dědou rohlík, i když se jí připravuje svačina.
Ještě víc mě překvapilo, když odmítla nabízené mlíko s tím, že kraví mco nepije (skrz zahleňování a nepřílišnou snášenlivost jejího tělíčka).
A úplně nejvíc mě překvapilo, když si nedala nabízený salám, protože "já si ho nedám, protože budu mít kukuřici, tak to maso nechci."
Možná že metoda "akceptované svobodné volby" k něčemu vede. ne ve smyslu maso vs.vegetariánství, ale v tom, že se dítě rozhoduje správně na základě svých pocitů (myslím hlavně ten úplně první dotaz, zda si může dát sváču před sváčou.
Myslím si totiž, že kdyby si nebyla 100% jista, že může ode mě dostat i kladnou odpověď, raději by se mě po dědové pobídce k jídlu nezeptala vůbec a "čekala" by, jestli a jak budu reagovat, až půjdu náhodou kolem a uvidím, že se spokojeně živí s dědou.)
...
Čas jít dál. Měla bych naesemeskovat matce o krosnu. Minulý týden mi ale dost jasně napsala, že se vrací po víkendu, což znamená, že by se měla ozvat ona. Ještě dnes ideálně.
Nevím jestli můžu napsat, aby to nebylo vyrozuměno jako nasírací urgence...Achjo. Možná počkám na zítra ráno. Večer budeme péct s KN a Čudletem makovo-švestkový koláč, tak se poradím.
...
EDIT 28.8. - tak nakonec jsem esemesku poslala v jedenáct večer. Dneska ráno by měla krosna i karimatka dorazit. Snad i doschne zbyteček prádla a přežiju babičku, která sem na pár hodin dopoledne přijde.

27.8.

27. srpna 2012 v 8:08 afirmace na každý den
Mám ráda své tělo, své ruce, nohy,
nebojím se kilogamů navíc a vlastně
zapomínám na slovo "navíc"!
Neznám ho.
Vážím tolik, kolik mám.
...

Odvaha neznamená nemít strach, nýbrž schopnost nenechat se jím ochromit.
(Fejeton - Haqakure a cesty samuraje)

26.8.

27. srpna 2012 v 8:03 afirmace na každý den
Zůstávám si největším pomocníkem,
vím, že mohu dokázat mnoho,
a chci se o to stále pokoušet.
Zachráním se.
...
Být šťastný není žádný hřích
(Poutník- Mágův deník)

25.8.

27. srpna 2012 v 8:00 afirmace na každý den
Neopustím své city,
nenechám odejít své emoce,
ale nebudu se trápit těmi,
které mi ubližují.
...
Nikdo nemůže být stromem a plodem najednou
(P.Coelho - U Řeky Piedra jsem usedla a plakala)

24.8.

27. srpna 2012 v 7:52 afirmace na každý den
Každý den vítám s myšlenkami
otevřenými změnám.
...
Je třeba podstupovat riziko. Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané.
( p.Coelho - U řeky Piedra jsem usedla a plakala)

23.8.

27. srpna 2012 v 7:50 afirmace na každý den
Vím, že jídlo je s námi pořád,
ať chci, nebo nechci.
...


vánek

27. srpna 2012 v 7:41 výlety (obojím způsobem) :)
Co jsem tu napsala naposledy v tomto kontextu, tak platí a dělá mě to moc dobře.
Společné žonglování byl dobrý nápad. A taky jenom být.
Ve čtvrtek (či vlastně v pátek, že?) mě šla AA vyprovodit na rozjezd. Dvacet minut propovídáme příjemně, a pak mi dojde, že v půl to prostě nejede. Hm. Vím co to je sedět s někým další půlhodinu nad limit, a protože mi nejde tyhle věci moc posuzovat jinak u sebe a druhých, je mi najednou trošku úzko.
A proto, aby se situace rychle vyřešila, jde kolem rozveselený Ohnivý muž, se kterým ve dvou větách měním nocležiště doma za jeho byt, loučím se s AA, a jdeme každá na svou stranu.
Dobré načasování.
...
Je to hodně uklidňující, šťouchat do sebe a honit se jen tak. Jsme mnohem víc dospělí než dřív, a právě proto je to tak milý.
Dvě karty na chodníku. Chceš srdcovou šestku nebo pikovou trojku? Jakou hru si zahrajeme? Ukládám si je do tašky, jednou se budou hodit.
Teď nehrajme vůbec nic, jenom pojďme.
...
Jsem u něj víc na návštěvě než doma. Přesto si prakticky okamžitě přisvojuju přespávací výbavu a provádím jemné úpravy "své" půlky postele.
Vzhledem ke stavu Ohnivého muže si dovoluju vtípkovat a bavit se. Velmi osvobozující. A pak dobrou noc. Poprvé takové myšlenky, co a jak a jak a proč (z otázek je kolotoč... :-D).
Pryč s tím vším.
...
Takový ty fakt hezký scény ve filmech, kdy kamera snímá shora dva na posteli, jak leží na zádech a mluví nebo mlčí a je z toho cítit to pěkný.
Tak ležíme ve tmě mlčky na zádech, ruce podél těla. A já ucítím na dlani jeho dlaň. Naše prsty jsou propletené nekde na pomezí jedné a druhé postele a já se nořím do spánku. Tady tohle je tak opravdové a osobnostně intimní, že potřebuju spát, protože spánek s těmito okolnostmi znamená fakt DOBRÉ odpočinutí.
Obejmout, usnout.
.
A ráno je bouřička. Malá. Ale JE.
Bavím se post-alko stavem Ohnivého muže (až je mi trapný o tom psát, ale...:-D). Cítím se jako někdy v patnácti šestnácti, kdy jsem měla ještě chvíle opravdu upřímné radosti bez strachu z trapnosti. Některý věci se opravdu nemění a to je dobře, protože pak mohou vznikat situace, které navzdory pohledu zvenčí znamenají úplně všechno a nic současně, aniž by to znamenalo vzájemné vyrušení do nuly. Naopak. Je to hodně v plusu.
Za vtípkování odcházíme po svých povinnostech, venku je krásně slunečné dopoledne, a tramvaje ani moc nerachotí. Domlouváme se na večerní žonglování a píšeme si i větší déšť a bouřku, protože už je potřeba a měj se hezky, neblinkej v práci a ahoj :-D.
...
.
...
A pak večer nemáme skoro žádný čas na žonglování, protože samozřejmě klasické zpoždění (hurá že ne moje a mám tak dostatek času na delší procházku s KN) a pak start našeho epického deště, který asi někdo nahoře načasoval víc halabala.
Ulovit pizzu v přehradním pajzlíku, koukat se na lidi okolo. Co včil? Naprosto automatická otázka na filmování u nás mě docela vytrhne.
Tak takový "doma" jsem u nás nečekala, nicméně po výměně pár vět jedeme koukat na filmy k němu, což je z hlediska logiky a časoprostoru naprosto hloupé, ale ohleduplné.
A tak můžu po pátečním filmování doporučit http://www.csfd.cz/film/35870-libertarias/ . Opravdu jsem nečekala TAK dobrý film.
Kvalita spánku ještě o pár lepší vzhledem k tomu, co se dělo všude na obloze za okny. Ten šum, ta světla, ten vzduch...:-)
...
Doufám, že příště bude víc a víc žonglování, protože sem si pořídila tyč, ale aktivitu sama o sobě vyvíjím samozřejmě menší, než když blbneme dva.


terapie

24. srpna 2012 v 17:11 výlety (obojím způsobem) :)
Včera jsem se už podruhé setkala s AA. Pozdravíme se a jdeme, a bavíme se. Bavíme se o tom, jak se máme, bavíme se o muzice, o lidech okolo, a bavíme se taky o svých poruchách příjmu potravy.
Je to mocné.
A hned zezačátku musím napsat, že by bylo určitě špatně, kdybychom se nepotkaly skrz jednoho muže. Protože věc jedna jsou vazby a vztahy, a věc druhá je mít možnost mluvit o věcěch, o kterých se prostě mluvit NEDÁ s někým, kdo to nezná.

Musím teď potvrdit to, o čem jsem psala třeba tady : http://fallencino.blog.cz/1102/idealni-cz .
Zdravý člověk, i když se snaží, se nemůže dostat na rovinu nemocného. Tím nechci říct, že by nemocní neměli vyhledávat zdravé nebo dokonce naopak, že by zdravý člověk měl držet distanc od nemocného.
Ne, určitě je dobré moci mluvit s kýmkoli, s kým zrovna mluvit chceme.
Akorát pro zdravého člověka je třeba snadné přehlédnout drobnosti, které oddělují jeho sféru od sféry toho druhého.

Když jsem poprvé a naposledy mluvila úplně a nejvíc Monou o svých problémech, hrozně se mi ulevilo. Bylo to jakoby se urval provaz od obrovského šutru, který za sebou táhnu.
Když jsem byla v Praze s Banalite, tahle úleva se opakovala, ale bylo tam ještě dost věcí, které jsem do té doby nezažila.
To porozumění si, aniž bychom spolu někdy dříve mluvily...
Porozumění zrovna v místě, kde je v běžném životě těžko dostupné.
...
Stává se vám, že někomu, koho neznáte, snadněji povíte o věcech, o kterých by jinak bylo mluvit obtížné?
Tak AA je zářný příklad. Už na prvním setkání jsem řekla věci, které nespatřily světlo světa ani v mém deníčku.
Nebylo to zároveň takové to těžké svěřování se. Naopak - ty věci vypadly v kontextu slov, stigmatizované jen mými klasickými "vím, že to asi vyzní divně" "nechci, aby to vyznělo šíleně" atd.
Důvod?
Na první pohled by se mohlo zdát, že je příliš mnoho podobností na to, aby něco zůstávalo zbytečným tajemstvím.
Na ten pohled druhý a hlubší je to hlavně tím, že ...že čím víc se otevřu, tím víc to může pomoct k motivaci vyzdravit se z ppp.
Já nemám co ztratit. Co se týče života, tak ty velké ztráty proběhly a to všechno, co "buduju" (nebo jak to nazvat), není natolik podstatné, že by mě to mohlo sejmout.
Není to rezignace, za poslední půlrok jsem dokonce popolezla do fáze, kdy si i dokážu představit určité věci fungující za pár let atd.
Je to spíš ta srovnanost s tím, co proběhlo.
Proto to dokážu ze sebe vydat tam, kde to vydat můžu.
Vím, že kdybych se na určitá témata dostala v hovoru s někým jiným, jsem zticha.
Tady ta AA ale může rozumět, a může si taky udělat obrázek o tom, kam až nechce jít dál.
.
Rozhodně se na sebe při našich setkáních nedívám jako na odstrašující případ, i když tomu tak asi v určitých chvílích je. Jak vždycky mluví bývalí feťáci. Hlavně si s tím nezačínejte. Podívejte se na mě. Je to hrozný, co mi to všechno vzalo...
A my, co to posloucháme si pak vybavíme tu chodící trosku, kdykoli máme možnost vzít si drogu....jojo...
Rozhodně je pro mě stále nějak nezpracovaný fakt, že já jsem "ta zdravější". Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět a mluvit o tom, jak je úžasný moct sedět na židli, aniž bych měla permanentní stresy z toho, jak moc se mi krabatí břicho, jestli nemám moc křečovitý úsměv nebo co si o mě asi myslí holka s klukem na druhé straně podniku u stolku.

Neptala jsem se AA na tyhle věci, jak to má. Nepřemýšlím nad tím, protože při obou setkáních říkáme právě to, co je podstatné, a já věřím tomu, že pokud by byly kekele v mojí nebo její hlavě už hodně moc, tak by se to řeklo nahlas.
...
jsou to pro mě úplně nové prožitky. A vzpomínám si na Banalitin článek o tom, jak je zvláštní sedět mezi holkama s ppp a neřešit sama sebe.
Třeba včera jsem měla na sobě černý tílko na ramínka, přes to košily a sukni. Je to oblečení, které jsem nosila v létě loni, předloni i předpředloni. Je to oblečení, které jsem nepovažovala za krizové nikdy.
A včera jsem si popřemýšlela o tom, jestli to není nějak špatně mít na sobě zrovna tohle. Jestli na to nejsem přeci jen trochu velká (rozuměj široká), jestli to nemůže být bráno jako příliš velká "pozitivní provokace" (aneb ukázka toho, že to prostě JDE).
Pak, když bylo teplo a sunala jsem si košily, jsem to řešila zase. To bylo hodně zvláštní...
Bylo to ale zároveň i dost nepříjemné. Nezbavila jsem se toho pak už do konce setkání, ale naštěstí to bylo odsunuto do sfér, kde to nijak nepřekáželo a nenarušovalo vše ostatní.
...
Obdivuju v některých věcech AA. Je o myslím pět šest let mladší než já, a bojuje s věcma, kterýma sem se já nechala vláčet nebo je s sebou vláčela já až do třiadvaceti. Nesrovnávám to, každá máme jiné základy, ale obdivuju, že i přes všechny aktivity a nepřízně vnější CHCE jít dál.
A dost si řeším, PROČ nadaní a krásní lidi devastují sami sebe.
Víte proč to tak je? Protože nadání nebo krása není primární potřebou člověka. To jsou věci, se kterýma se člověk buď narodí, nebo ne.
Člověk potřebuje lásku a porozumění. Člověk může chtít nadání, krásu, schopnosti. S něčím se pohnout dá, s něčím ne.
Takovou tu potřebu bezpečí, lásky, sebeporozumnění a porozumění zvenčí, to mají všichni. Talentovaní i oškliví.
A pokud je něco z toho nefunkčí, tak jsou všechny umy a krásy docela k hovnu!
...
Došlo mi to, když jsem si říkala, jak je možný, že někdo s takovým potenciálem, jako má AA, do sebe cpe jídlo, zvrací a má deprese.
Proč proboha? Je krásná, dělá věci, které ostatní VIDÍ a DOCEŇUJÍ...
protože prostě proto Kristýno, abys měla proč řešit svoje neschopnosti? Jo? To jako fakt budeš přemýšlet o takových věcech? Když moc dobře víš, že to jsou věci který k ničemu nepovedou. Ber inspiraci a buď inspirací.
...
A tak jsem přestala přemýšlet nad kravinama, a prostě jen byla a poslouchala jsem a mluvila, a ...já myslím, že taková setkání k něčemu budou.
Dost jsem pochopila Jitušku z Prahy, kterou sice hrozně moc málo, ale zato Moooooooooooooc ráda potkávám. Jituška měla anorexii. Řekla mi o tom v době, kdy já byla těhotná a nijak jsem neřešila svoje jídlo s možností nějakého nepořádku.
Jituška měla anorexii, a úspěšně se vyléčila. Váží asi 80-90kg. Studuje na HAMU, je hodná a hodně správná.
Vždycky, když jsem se s ní potkala, mě způsobovala světla na další čas po našem setkání.
V její přítomnosti mi je krásně. Obdivovala jsem otevřenost, s jakou ke mě mluvila (nejen o anorexii, která byla hodně okrajové téma vzhledem ke kontextům, v jakých se s Jituškou vídáme), vždycky jsem jí přála všechno dobré.
Byla jediná věc, kterou jsem u Jitušky nemohla pochopit - její tělo a vyrovnanost. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit o dietě. Když jsme se bavily o tělech, chlapech, lásce, tak Jituška nikdy neviděla jakoukoli souvislost mezi nemožností najít si partnera a jejím tělem.
Nikdy ji nenapadlo, že by se k ní člověk nechtěl přiblížit, protože by si řekl, že je moc tlustá.
Její vztahy a vazby byly na hluboké rovině, a ke vztahu nevedly z jiných důvodů, a to většinou z důvodů na straně Jitušky.
Lidi kolem Jitušky mají Jitušku rádi pro její opravdovost.
Jsou kolem ní muži schopní, kteří by s ní chtěli mít vztah.
.......

Jituška a já spolu vždycky obědváme nebo večeříme, když se Praze objevím.
Fascinovalo mě, jak jí. Vzhledem k mým stravovacím návykům jsem to vnímala dost zkresleně.

Teď - s odstupem - můžu říct, že Jituška jedla vždycky normálně. K obědu si dala polívku a jídlo. K večeři bagetu, sýr a zeleninu. Pila kefír a víno a vodu a vůbec její jídlo je naprosto vpořádku.
Teď - s odstupem a s tím, co mám za sebou - konečně dokážu pochopit, že ten klid a vyrovnanost z toho, že může jíst a existovat, aniž by měla hrozný kekele v hlavě, je mnohem víc, než štíhlost.
Proto chápu, že si Jituška nestýskala na kila navíc. Protože ten klid, ta možnost být 100% je v porovnání se štíhlostí za cenu absolutní nesvobody, rájem.
.
tím nechci říct, že je správné mít kila navíc. Už několikrát jsem tu napsala, že o tom chci napsat. věřím tomu, že lze mít normální váhu, aniž by to mělo zasahovat do osobních rovin člověka.
...
A včera jsem Jitušku pochopila o kus víc, protože jsem dost možná svým způsobem v její pozici. A moc bych si přála, aby to k něemu vedlo.
AA je skvělá slečna, a myslím, že může žít i bez bulimie.
.
Ať je to jakkoli, mě to v hodně věcech pomohlo/udělalo radost/ zapravilo/nadchlo...a minimálně obě můžeme mluvit o čemkoli, aniž by to znamenalo nechápání z druhé strany.
.
Díky za to!



podkresově

23. srpna 2012 v 17:25 výlety (obojím způsobem) :)
...nemůžu poslouchat žádnou muziku, kterou mám obvykle v uších ráda.
Tak si pouštím to, co moc často neposlouchám. A poslouchám texty a poslouchám muziku a radši se točím v minulosti, s krvavou kapkou po nosem.


jak je mi zas špatně

23. srpna 2012 v 16:49 pod čarou...
...po nedlouhé době.
Dneska to bylo celé moc dobře, a pak jsem cestou z práce, ani ne před hodinou, potkala v lese matku. Matku, která když mě zaregistrovala, na mě ze čtyřmetrové vzdálenosti místo pozdravu hodila "Mám tvoji krosnu."
A? ???
Asi by to bylo normální setkání, kdyby matka nepokračovala "Anežka řekla, že si ji můžu půjčit, že jste odjely."
WTF ?
Neumím popsat, co se mi stalo v hlavě, když jsem toto uslyšela.
Ptám se, proč mě nenaesemeskovala, že si krosnu půjčuje, když OPAKOVANĚ mluvím o tom, co se mě děje, když mi někdo bere, přemisťuje nebo osahává věci, aniž bych o tom byla informovaná.
Matka na mě čumí, a opakuje, že jí Anežka řekla, že jsme pryč.
Co má co ale doprdele společnýho jestli jsme nebo nejsme pryč s tím, že si půjčuje moji krosnu?
Co kdybych ji třeba někomu slíbila??? Co kdybych chtěla sama někam jet???? (a je fuk, že mám krosny dvě nebo možná i tři, ale každá je jinak velká a matka má zrovna tu největší, takže kdybych se rozhodla vyjet na nějakou náročnější akci, tak do malé 40l gemmy prostě všechno nesbalím!)
Ptám se, jak vůbec může konzultovat cokoli ohledně jakýchkoli věcí s někým, jako je moje sestra, když ví, jak funguje.
Nic.
Místo toho následuje otázka - "A ta modrá karimatka je taky tvoje?"
"Ne, tu mám půjčenou od Lucie ze školky od slunovratu. ...proč, ty ju máš taky?"
"Jo, Anežka říkala..."
No comment. Už je to všechno úplně špatně. Málem sem sebou sekla o zem. Úplná slabost v celém těle, v hlavě se ze stropu sneslo spousta malinkých šedivých částeček, které s dokonalou elegancí ulpívají a mastně se vpíjí do všeho, s čím přijdou do kontaktu.
Hlavně nebrečet.
Soustředila jsem se urputně na kotel čudícího cigára v matčině ruce. Z nějakého pro mě doposud nepochopitelného důvodu sem asi udělala nějaký pokrok, protože slzy se vůbec neobjevily.
Říkám, že si nemůže půjčovat moje věci, když o tom nevím. Že mám pak hrozný stavy, když něco nemůžu najít a vím, že to není mým přičiněním.
Kecy a kecy. Finální zakončení o tom, že se matka stěhuje v září zpátky, a že si udělá svoje pořádky, tak ať se na to připravím.
Je mi blivno.
...
Tak jdu, a brečím, a chce se mě na záchod, ale děsí mě už jen představa vstoupit do dveří. Mám před očima katastrofické vize, jak dostanu Stav, až přijdu a budu koukat, co mi chybí.
Aspoň kdybych byla vzteklá a né troska...
Datluju esemesku:
"Ja jsem s Anezkou rano mluvila, takze ti nemohla rict, ze jsme odjely!"
Lovím v sobě vztek, protože mám hrozný strach, že se mi udělás Stav a bude hotovo.
Vibruje odpověď, která mě navzteká. Díky za ni.
"Rekla mi, ze jste pryč. A ztratilas mi snury od siciho strojetak jsem musela koupit novy. Ja jsem ti nic neztratila, jen si pujcuju."
Jsem vzteklá. Tak píšu:
"Ty si NEMUZES pujcovat MOJE VECI bez MEHO dovoleni. Sici stroj jsem mela pujceny, coz je ten hlavni duvod, proc to nemuzes srovnavat. Jak vubec muzes poslouchat nekoho jako je Anezka v takto dulezitych vecech? Co kdybych chtela odjet? Co kdyby si Lucie prijela pro karimatku?"
To už mi bylo zle i fyzicky. Opřela jsem se o jeden strom, pak jsem si sedla a chtěla aby mě nebylo tak zle. Úplně na mě padla veškerá tíha toho odpornýho hnusu z naší rodiny. Copak je to možný? Copak se to oravdu děje? Na chvíli jsem asi byla úplně jinde.
Nemůžu domů.
Musím tam jít.
Nemůžu domů.
Tak volám s Vaškem, který tohle vůbec nechápe a dost ponižujícím způsobem mi to dává najevo, ale je to jediný člověk se kterým můžu právě v tuto situaci volat, protože o těchhle věcech aspoň ví.
Nakonec jsem se doplazila k domu (jestli na mě koukali nějací sousedi, určitě mají za to, že jdu buď opilá, nebo s obrovskou kocovinou), vyjela nahoru a šla dovnitř.
A píšu. Na sestřině noťasu, protože není doma, a nechce se mě čekat, než by se nastartoval počítač klasický.
Jaká jsem troska, když po takovém incidentu, a vůbec při všech těch opletačkách a srancích, o kterých píšu i nepíšu, si zapnu cizí noťas, aniž bych se zeptala...
Nezeptala jsem se schválně. Poslala jsem jen informativní esemesku, že si ho půjčím. Jsem v pasti svého vzteku.
Je mě furt zle. Mám asi tak hodinu na to, abych se z toho vyspala, protože jsem se původně těšila na večerní procházení a Kaménku, a chtěla bych se na ně těšit znovu.
Došla mi esemeska. Od matky:
"Ja bych ti napsala ze si to pujcuju a jedu az zitra tak bych to vratila. Ale mela jsem hrozny stres tak jsem to nestihla nez jsem te potkala. Omlouvam se."
Zas brečím, protože nevím, co si mám o této situaci myslet.
...
EDIT: tak jo, mikrospánek a probuzení v louži krve. Nikdy jsem netrpěla na krvácení z nosu...