Červenec 2012

27.7.

27. července 2012 v 14:50 afirmace na každý den
Vnímám svoje problémy,
bojuji s nimi,
i když se mě snaží ovládat.

...
Skutečná moudrost spočívá v úctě k prostým věcem.
Jen ony nás mohou dovést tam, kam potřebujeme.
P.Coelho

drze

27. července 2012 v 14:43 deníček
Je to možná troufalé, ale protože se to děje, je to pravda -

ve chvíli, kdy přestanete mít očekávání, se stanou věci, které jakékoli očekávání daleko předčí.
A proto budu stopovat s fešným programátorem, ročník 84, co poslouchá metal a vyvíjí pro handicapované lidi.
Yesss:-)

Věřím tomu, že kdyby se to nedělo, tak tomu nevěřím.

26.7.

26. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Nebudu sama sobě dávat špatný příklad.
Vím, co je pro můj život správné.

25.7.

25. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Všichni jsme jenom lidé.
I já mám právo na chyby a omyly.
Umím se z nich poučit.

24.7.

24. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Uspokojím svoji zvědavost
a začnu pátrat po zákoutích své duše.
Budu si více a více rozumět.

23.7.

23. července 2012 v 6:33 afirmace na každý den
Upouštím od bezmocnosti
nad sebou sama, úzkostí a strachu,
deprese a nespokojenosti...
A je toho daleko víc!
Toto už nemá v mém životě místo.
A pokud ano, budu to mít pod kontrolou.

užitečný výlet

22. července 2012 v 9:12 výlety (obojím způsobem) :)
Je to tip na výlet (neděle k výletům vybází, že?), protože kolem Náměště je krásně...Opravdu moc krásně. Dobré lesy atd...
Je to ale i prosba, protože takovým výletem dnes a zítra můžete udělat i dobrý skutek.
Čím víc lidí odšlape 1minutu, tím víc dostane organizace, ve které pracuje Martinka, peněz pro provoz. Vzhledem k tomu, že takováto organizace je jedinou v ČR, vzhledem k tomu, že se věnuje dost důležité oblasti (postižené děti od narození do předškolního věku v domácím prostředí) a hlavně vzhledem k tomu, že stát není ochoten takovéto organizaci vyjít vstříc, je možnost takové podpory příjemná výzva:-)

....

22.7.

22. července 2012 v 9:10 afirmace na každý den
Chci se podělit o své bolesti,
nemusím s nimi zůstávat
jen sama.

o cestování

21. července 2012 v 21:00 deníček
100% účinný rušitel cestování?
Vši.

21.7.

21. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Vím, že jídlo je s námi pořád,
ať chci, nebo nechci.
Dnes už umím s jídlem zacházet.
...

Jak můžeme udělat něco nemožného? S nadšením.

P.Coelho

hlava a tělo

20. července 2012 v 22:10 PPP jako kamarádka nebo protivník?
...nejintimnější vyjádření fungování hlavy a těla, které jsem kdy v čem cizím uviděla. Ani kdybych se upsala, asi bych to nedokázala popsat tak výstižně. Jedna z mála pozitiv PPP - možnost pozorovat soulad a nesoulad těch dvou.
Přednastavený článek na dobrou noc.


noční vycházka

20. července 2012 v 8:00 deníček
Slíbila jsem Ince noční výpravu. Už delší dobu mě k tomu přemlouvala, a tak třeba včera jsme to realizovali.
Nešlo o žádnou plánovanou bojovku, Inuščin záměr byl docela konkrétně cílený - chtěla poslouchat a pozorovat zvířata v noci.

Vybrala jsem si cestu tady u nás v Bystrci, lesem směrem k přehradě. Možnost potkat hmyz, obojživelníky i savce. I v noci.
Čekala jsem hlavně žáby, myši, nějaké noční dravce a případně srnky nebo muflony...
.
Celý den byl pro mě docela náročný co do hlavy, k večeru jsem byla unavená i fyzicky, ale představa nočního dobrodružství, které jsem slíbila, mě udržovala v příjemně zvladatelné autopilotní pohotovosti.
Vzhledem k téměř dvouhodinovému spánku čudlete po obědě jsem neměla obavy z únavové krize v terénu, nicméně nosítko jsem do batohu sbalila, pro cestu nazpátek.
Určité drobné nejistoty smazal Jasan, když napsal, jestli jdeme ven. Potěšilo mě, že zapnutí telefonu po dnu offline přináší takové výsledky. Všichni tři jsme se potkali v deset večer a vyrazili jsme.
.
Dost dlouho jsem neviděla Čudle takto aktivní. Stále mě fascinuje ta opravdová radost z takových setkání. Nechápu to, ale nějak se stalo a děje, že mnohem víc než úzkostí mě tato provázanost naplňuje klidem. Už. Bylo taky načase...
Čudle lítalo a mlelo a mlelo, koukali jsme na mraky a viděli všichni stejné věci, byla tma, a před námi les.

Samozřejmě Čudle nezklamalo s požadavkem baterky. Docela dobře jsme jí to rozmluvili, a v dobré tišší frekvenci vstoupili mezi stromy.
První halucinaci jsem nečekala tak brzo, ale hned po pár metrech jsem se začla vyhýbat něčemu, co tam ve skutečnosti nebylo. Je zajímavé vnímat prostorový hluch očí při snížené viditelnosti. Trvá to jen chvíli, ale je to docela silné.
Poté, co jsem se zařadila na správný kanál, jsme odbočili z cesty na pěšinku a začli ruku v ruce sestupovat do lesa, kde jsem tušila cestu, kterou jsem měla v plánu.
.
Neměla jsem žádná očekávání co do tichosti nebo nesvícení baterkou, takže jsem byla docela mile pekvapena, že se s Čudletem dalo domluvit na svícení spíše v nutných případech, jako třeba nacházení a přecházení potoka. Nad hlavami se do korun snesl přesně takový závan nočního větru, který nás pohladil nejen po vlasech. Přivítání.
.
Hra s baterkou a stíny klíčících stromků a lesních kytek. Takové vzorky by se mi líbily třeba na stěně. Komíhání sem a tam a tam a sem, najít cestu, zhasnout a ponořit se do nočního putování...
.
Čudle mlelo a nemlelo, chvilkama jsem chtěla víc ticha, ale vzhledem k možným průběhům bylo skvělé! Občas mezi stromy problesklo světlo z oken nějaké chaty, a nad hlavami mezi stromy probleskovalo nebe plné mraků a hvězd. Cesta zamířila do menšího hustníku, a tak jsme vykročili do černočerné tmy...

Kopítka několik metrů před námi, čenichání a zafunění. Zastavení. Okamžité. Šeptem Jasanovi povídám, aby si vzal ihned Inku do náruče. Couváme. Ve tmě kopítka. Tyhle zvuky znám. Couvat, pomalu couvat zpátky před hustník. Možná jsme vidět, slyšet určitě, což může být jak hodně dobré, tak hodně špatné. Neslyším totiž kance samotáře...
Pomalým krokem odbočujeme na cestu, která vede směrem k nějaké chatě. Zastavujeme, chránění hustým zeleným porostem. Čudle, Jasan a já posloucháme, jak se selátka s kvičením a chroptěním prodírají lesíkem za cestou. Funění, chrochtání, kvíkání, křupání větví a šustění větví. Domlouváme se, jak dál.
Nakonec se shodujeme, že rozsvícená baterka a tišší, ale pevný postup bude nejlepší, rodinka je už dál, takže jdeme.
Mám nastraženo. Čudle sedí na Jasanovi. Rozhodně nejdeme hustníkem sami, ale nechci svítit do stran, abych neporušila právě probíhající společnou dělbu prostoru.
A zase otevřené nebe nad hlavou. Za letadly zůstávají světlé pruhy, které rozdělují noční oblohu, mraky nemraky, hvzdy nehvězdy. Čudle se osměluje, a zase mele a mele...
.
Zbytek výpravy si nechám spíše pro sebe. Známé úseky. Světla z lamp. Přehrada. Hodně pozdní večeře u dřevěného stolu (díky Vendy za jabkovou přesnídávku, chutnala všem :-) ). Netopýři a kočka. Pěšky domů.
.
Stín, který dopadal na chodník, si právem může říkat "věci nemusejí být tak, jak vypadají".
Dobrou noc v půl jedné ráno. Krásný den všem.

20.7.

20. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Mám přátele,
kteří si na mne vždy udělají čas
a budou mi naslouchat.

...
Objetí má vyjádřit: neohrožuješ mě, nebojím se být tak blízko, můžu se uvolnit, cítit se v bezpečí, někdo mě chrání a rozumí mi.
Tradice praví, že pokaždé, když někoho s radostí obejmeme, získáme den života.

P.Coelho

z deníčku magora XIII.

19. července 2012 v 14:58 pod čarou...
Takže aby nějaký ten déšť spadnul...
Jsem zlá. Plná nenávisti. Lidem okolo mě se dělá ze mě špatně, nejen psychicky. Neustále se rýpu v minulosti. Kdybych byla co k čemu, tak mám od státu hromadu peněz na dávkách nejen za sebe, ale i za Inku. Všechny okolo mám raději než rodinu.
Jsem nezodpovědná, že jsem se stala matkou, mám vydupávat alimenty od otce dítěte soudně.
Jsem jako babička, protože ta taky stále do všeho rýpe a stále se probírá nějakýma hnusama o ostatních...to řekla dneska matka.

Nemám na to ani už žádný názor. Nemám ani na to nějaký si udělat. Je to akorát jako další náraz do zdi, která stojí postavená z něčeho, co nechápu.
Nejvíc mě na tom všem pokaždé zbezmocní fakt, že u nás v rodině nikoho vůbec nenapadá přemýšlet nad tím, že nejde o to vymlátit si konečné slovo/pravdu/finální podobu, ale o celý ten přenos vlastních postojů a pohledů na věc ostatním.
Jsem bezmocná vůči zarytému přesvědčení naší rodiny, že se známe a že o sobě víme, jak moc se nemáme rádi.
Je to nechutné, vidět a zažívat si (je to dokola a dokola a dokola), jak z lidí vypadávají strašně silná slova, aniž by měla cokoli znamenat. Ty dialogy nemají často vůbec žádnou provázanost. Jsou to hrozně nepříjemné střety kohokoli s kýmkoli uvnitř naší rodiny, během niž jde jen o to NĚJAK se projevit. Snaha o to, aby to mělo nějakou hlavu a patu, ta je nesmírně groteskní, bohužel ale tím špatným způsobem.
Jsem zhnusena tím, že nejde o to hádat se, urazit někoho nebo vůbec jakoukoli smysluplnou negativní aktivitu, ale o NIC, kterým se dá najevo absolutní nezájem.
A největším paradoxem od doby, co si pamatuju je, že nikdo není schopen rozpustit ten spolek šílenců.
...
Kdo tu čte, tak ví, že o tom tady melu pořád dokola - odstěhuju se, odstěhuju se...Akorát bylo stále nějaké "akorát".
Ono jich dost ubylo a ubývá.
Největší zjištění je, že moje neschopnost odejít a udělat si linku, kterou nepřejde nikdo z naší rodiny, je ve skutečnosti neschopnost existovat bez nálepky "špatná".
Strach o kontakt dcery s rodinou "PO", to je taky věc, která má racionální základy pouze v letech, kdy jsem byla úplně vhajzlu sama se sebou. Moc dobře vím, že nikdo z naší rodiny nemá takovou moc Inku "pozměnit" způsobem, který by měl mít následky do budoucna.

Je mě fakt hodně přidušeně z toho, jak se míjíme, a nejvíc mě bolí, že se doma stále dokola mohu dozvídat, že jsem matce úplně zničila život.
.
Dva roky bydlím zpátky doma. Během těch dvou let se stalo mimojiné to, že jsem se poznala mnohem lépe, než za všechny roky předtím.
A kdybych tohle tvrzení zahodila někam daleko, a vůbec se zcela oprostila náhledu sama na sebe, tak podle výsledků posledních dvou let jsem schopna fungovat správně a sama za sebe.
Jestli tak fungovat budu nebo nebudu, je moje zodpovědnost.
Stejně jako všech okolo jejich chování.
...
Když jsem se začetla do plánů na odchod, skoro vždycky to byl velmi "uvědomělý" plán. Pak vždycky přišla nějaká ALE.
Za poslední měsíc, dva, žádné ALE nepřišlo. V září začíná další školní rok, kroužky, práce...Myslím, že je dobrý čas pro to udělat zase krok dál.
.................................
příchod z práce, a pořád to mám v sobě. Fascinuje mě, jak se to přepíná. Matka pohodička, bere si Inuš na chvíli k sobě do práce, tak na půl hodiny, pak si přijdi, radši...A malá má rýmu, měla bys s ní zajít na to ORL. Víš, jak jsi chodila ty. Ona má určitě zvětšenou mandli. A pak se neslyší a špatně mluví. Všimli si toho i jiné lidi, že špatně slyší.
Inka se neslyší, protože neslyší některé další věci, například lidskou řeč jako takovou v klasické formě. Tu neslyší. Někdy.
Všímám si toho od malička. Není to nic divného, co jsem si tak četla. Kdyby obecně špatně slyšela, asi těžko by reagovala na sotva slyšitelné zašustnutí v trávě pár metrů od nás při chůzi a mohla bych pokračovat dalšíma a dalšíma příkladama...
Když ty seš Kristýno tak tvrdohlavá, ona by měla někam chodit na logopedii. A mě říkáš, že jsem tě zanedbala, a přitom...Mami, myslím že jsem si přečetla dost odborných knížek na to, abych věděla, jestli se mám nebo nemám znepokojovat.
Já jsem taky četla odborné knížky, a když jsem se podle nich řídila, tak jsi mi to nakonec vyčetla Kristýno....dokola dokola dokola.

Dobré je, že si netrhám a nejím vlasy. A to mám kousek hlavy nezapletený, takže ...dobré.


19.7.

19. července 2012 v 7:42 afirmace na každý den
Oceňuji své úsilí s nemocí skončit.
Vím, že pro to musím ještě hodně
udělat, ale nevzdávám se.

...
"Jestliže to, pro co se rozhodujeme, přináší radost a tato radost trvá i po odeznění příčin, pak byla volba správná. Jestliže netrvá, pak byla volba špatná.
Tato zkušenost pomáhá při další volbě. "

Ignác z Loyoly


18.7.

18. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Nezůstávám na svoji nemoc sama.

17.7.

17. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Jsem sama sobě lékařem,
ale mám právo konzultovat
a poradit se s kolegy.

technický článek o netechnických věcech II.

16. července 2012 v 22:59 pod čarou...
bude to kratší asi než to předtím, a asi víc osobnější, ale tak nějak bych to ráda vyplula ze sebe...
Hry jako substituce vlastního světa může znít docela znevažujícně, zvláště pro experty a pro ty, kteří ve svém hraní nevidí žádnou schovku před řešením konfliktů v reálném světě, vynahrazování si své nevyvážené komunikace, obelhávání fyzických neschopností, zabíjení nudy nebo neschopnost aktivovat se v jiné činnosti.
Jeden takový člověk se mi ozval, a asi i proto chci nějak dovést svoje myšlenkové proudy k nějakému ústí anebo pramínku co nejdříve.
...
To není výtka, to není o tom napadat lidi, co hrajou hry. Je to můj pohled z mého stanoviska, a protože se pohybuju v určité kruhové výseči, myslím, že můj pohled není nějak striktní nebo jednoúhlový.
Jediným "problémem", na který můžou oni (dle jejich názoru) neprávem odsuzovaní hráči, narážet v souvislosti se mnou je, že nedokážu tuto věc (rozuměj hru) uchopit jako něco přínosného. To je celé.
Z hlediska zručnosti taky nevidím nic významného na vytváření světa pro jiné lidi, když stejným úsilím a umem by mohly vznikat funkční projekty pro reálný svět, vychytávky pro medicínu nebo vědu atd atd.
Myslím, že odpovědí by bylo, že to je přece sakra jedno, že to je o zábavě. A to jsem v koncích, uznávám.

Někdy mě napadne, že musí být hrozné strávit XY hodin v jedné židli, DOBROVOLNĚ, když stejné dobrodružství lze zažívat při plných 5D efektech reálně.
Pak stojím ve dveřích obchoďáku a rozhoduju se, jestli mám opravdu tak velký hlad, že mi za to stojí celé nakupování včetně fronty a prodavačky, a to mi prosezené hodiny u počítače nepřipadnou nijak trapné.
...
A od her dál. Několikrát jsem se teď nachomýtla v bytě svého známého. Svůj volný čas teď už asi třetí měsíc věnuje vytváření právě jednoho takového světa pro ostatní lidi.
Když se mě poprvé zeptal, jestli bych to chtěla vidět, byla jsem nesmírně nadšená. Miluju chvíle, kdy sedím a poslouchám o něčem, o čem vím zbla. Protože miluju, jakým způsobem o tom ti lidi mluví, jak jsou z toho plní, zapálení...Dost často pochopím, co mám chápat, a fakt, že je to hlavně díky samotným "přednášejícím" a jejich názorným ukázkám, než obsahu jejich výkladu, je vedlejší :-) :-)
Bylo to ale poprvé, co jsem k něčemu takovému byla přizvána ne zcela spontánně a náhodně, ale cíleně. Známý mě požádal, zda bych mu nechtěla "věnovat" kus své fantazie k tvorbě. Heh.
No, a tak jsem jednou asi hodinu popisovala něco, co by mě osobně zaujalo z hlediska vizuálního i technického (odpíchávala jsem se od amanity co do stylu hraní), a známému padala čelist. Ne proto, že bych mlela tak dobře, ale proto, že jsem mlela tak MOC a v tolika rovinách. A zacházela do detailů, které byly asi nad rámec schopností.
Nečekala jsem, že bychom se na toto téma ještě kdy pobavili.
A od té doby jsme se čtyřikrát sešli na pár hodin, a vždycky to bylo o tom, že jsem byla vybízena k mluvení a gestikulaci. Něco z toho leze.
V ideálním případě se něco objeví v čase mezi Botaniculou a další amaniťáckou skvělostí.

Nemůžu říct, že mě to baví. Mě totiž vlastně zajímá ten průběh, když už. Mě zajímá, jak se stane, že ruce běhají a cvakají po klávesnici, a čtverec na monitoru začne rotovat. Že se začne plocha zaplňovat dalšíma a dalšíma čtverečkama, které reagují na pohyb myší, a při každém prudším pohybu se rozprchávají jako hejno motýlů. Budou to totiž motýli. Časem.
...
A tak no.
Nejsem si proto jista, zda to celé k něčemu bude. Zajímá mě něco jiného, než k čemu mám sloužit, resp.k čemu se hodím či mám dispozice. Nemyslím si, že jsem tak správně zanícená, jako bych měla být.
Když o tom pak zpětně přemýšlím, mnohem radši bych seděla nad aplikacema tabletu pro mentálně handicapované děti.
To je pro mě téma, které mě zajímá z jakéhokoli pohledu nebo pozice. Martinka to teď hodně řeší v práci (dělá ranou péči pro děti mentálně a kombinovaně postižené), a nedávno jsem v klubu řešila univerzální platformy pro takovéto aplikace s klukama z informatiky (dobré odvedení pozornosti od téma balení, řekla pak Mona).
To je pro mě něco, kam bych ráda investovala to "nic kvalifikovaného", co po mě známý chce. Jenže vybalit něco takového na člověka, který se v počítači rýpe ve svém volném čase (aktivním zaměstnáním dozorce ve výrobě :-) ), to chce odvahy víc, než mám. A i kdyby byla, znamenalo by to zodpovědnost za volnočasovou aktivitu dospělého a velmi schopného jedince, což je pro mě zodpovědnost s pachutí postupné sebevraždy. Buď to přijde samo, nebo to nepřijde.
Nerozumím tomu technicky ani zbla. Přesto mě to hrozně zajímá, protože to je složitý soubor určitých menších systémů, který má nějaký řád, a to znamená bezpečná jistota, že selhávat můžu jenom já, moje schopnosti, a ne to okolo.
Vycházím z prožitkových zkušeností s počítačovýma čmáranicema.
(Předloni na podzim jsem se naučila základy s Corelem, protože jsem potřebovala udělat návrh na jednu látkovou tapetu pro dítě. Špatně zvolená spolupráce v dané situaci vedla k tomu, že jsem si udělala, co bylo třeba, a tím jsem skončila.
Štěpánek se mnou proseděl kus času s Gimpem. Taktéž v jedné konkrétní souvislosti. A dál nic. Když teď nedávno došlo k situaci, že jsem chtěla něco vytvořit, obrátila jsem se na člověka, který tomu rozumí a umí. Výsledek je skvělý. Sama jsem se k tomu dokopala o týden později, a víc než samotné úpravy a tvorba mě zaujaly nástroje a jejich možnosti.
Vytvořit "logo" na tričko, to byl nadlidský výkon pro mě, protože jsem se sekala na neustálém zkoumání, co se s obrázkem stane, když...
A ve výsledku - se lidem líbí oboje asi stejně. Rozdíl XY hodin práce (aneb já mnoho, on skoro žádný) vidět asi není...)

Z celého tohoto žvatlání vyplývá, že aktuální pozice není nijak přikloněna "objevení a rozvinutí případného potenciálu". Aktuální pozice vypovídá o tom, že priority jsou jinde. Že to není o tom, jestli jsem nebo nejsem taková nebo maková. Prostě se pohybuju jinde.
Nezodpovězenou a ani nevyřčenou otázkou zůstává, zda mi to vadí, nebo ne. Protože to je docela podstatné...
...
A tady tohle teoretizování, zájmy nezájmy - když se podívám na svou velkou "mapu", kterou jsem dělala cvokařovi loni, a která je stále dodělávána, tak...to je matematika vyššího stupně. Takové rovnice, takové propojování, a takové počty, kterýma jsem dokazovala, že určité (a nebylo jich málo) situace zcela racionálně jdou spočítat a vyhodnotit dopředu (taky jeden z důvodů, proč se některé věci přestaly opakovat a nebo se prostě už nedějou)...
Je to hodně srandovní, srovnávat nějaké psychotické srandičky se zodpovědnou kreativitou a schopnostmi. Doufám, že dotyčným cukají koutky a že se baví.
Jinak mi to ale nejde vyjádřit...

a to je asi všechno, co teď můžu říct ke hrám a k jejich tvorbě, o obojímž VÍM z hlediska vědomostí spíše NIC. Pokud jsem se vyjadřovala opět nějak nevhodně, budu ráda za další mailový podnět k přemýšlení.
...
...
...
Stejně je to ale ohromné téma, takový jeden hovor na technickou vlnu...Vlastně mám pocit, že během psaní toho předchozího jsem přišla na to nejpodstatnější. Totiž - dcera mamčiné kamarádky ve věku mojí sestry měla asi pětiletý vztah. Každý byl z opačného konce republiky. A tak si pořídili tarif, se kterým si mohli volat zcela zadarmo, jak dlouho chtěli. A oni spolu volali třeba 4 hodiny vkuse. Ne, že by seděli se sluchátkem u ucha. Oni ho měli někde položený s handsfree, a když něco bylo, tak si spolu popovídali.
Myslím, že toto je to ono. Že mě nenapadne mít jen tak zaplé icq, když mám zaplý počítač. Že vidím účelovost pouze k dané situaci, a ne komplexně.
Ohánění se účastí či spíše neúčastí na sociálních sítích, to je už hodně legrační. A proto vlastně bloguju, že...:-D...
Jenže mě blog připadne jako něco, kde lze odhadovat nebo dokonce vyhodnocovat kvalitu osobnosti nejpřirozenějším způsobem.
Individualita vlastního zázemí má větší potenciál pro vyjádření se takovou formou, která je v danou situaci nejlepší. V chaotickém a stále aktivním světě třeba fejsbuku je těžké být zticha. Mimojiné. Neaktivita znamená pokles zájmu okolí, a to pokles viditelný, což je - narovinu - nepříjemné a většinou vede k silné potřebě napravit si reputaci.
Jak taková náprava často probíhá, ví nejen fejbukáři, ale i nefejsbukář, třeba já :-) ... Plky plky a zase plky. Hlavně aby se něco dělo, hlavně aby se něco napsalo, komentovalo...

Stalo se mi teď v posledním týdnu něco s podobnou tematikou. Z nějakého osobního pocitu stagnace (tento pocit není ničím vysvětlitelný, protože k poklesu čtenosti atd dle statistik vůbec nedocházelo) jsem zanechala komentář na blogu, který čtu asi půl roku, protože mě zajímá a naplňuje. Zanechala jsem tam komentář, a nechala jsem ho s odkazem na svůj blog.
Nebyla to potřeba nějak se zviditelnit pro celý blog. Byla to potřeba nějak se "spojit" podvědomě s něčím, co je mi blízké.
A dostala jsem odpověď, což mě udělalo moc hřejivý pocit, který ovšem přešel do strachu, CO všechno tu mimo to dané "spojení" lze najít. Co všechno, co může změnit pohled na mě...
A pak jsem něco napsala pod jiný článek na jiném blogu, neplánovala jsem nechat odkaz, ale (samozřejmě) tam vyskočil, protože to tak bylo nastavené z minula, a tyto technické "automatiky" často ignoruju a registruju pozdě (jako třeba vajíčka u šneků...).
Takže jsem se propojila s dalším místem. A u Vendy jsem nechala v jenom komentu odkaz také. Ve stejný den jakorotože až pak jsem si toho všimla a dala to do pořádku :-)...
Moc si vážím těch, co tu čtou. Vážím si i těch, kteří tu nečtou, protože stále (ne)sobecky (nevím, nedokážu objektivně posuzovat) je to stále hlavně o mě a o mě a taky o mě. Ale změna přístupu se v poslední době objevuje, takže jednou třeba skončím převážně či zcela úplně u sdělení vyloženě cíleně ode mě někam ven mezi ostatní, jak to na blogách a vůbec sociálních sítích normálně má být.

Nicméně pravdou je, že cokoli, kde dochází moc často k hromadnějšímu kontaktování, není pro mě dobře.
Vychází to určitě z toho, že na začátku byla snaha o symbiotiku mě samotné v sobě.
Extrémní komunikativnost virtuálně považuju za faleš vzhledem k reálné skutečnosti.
Naprosto upřímně teď proto napíšu, že pokaždé, když ze sebe vytahávám hodně článků, cítím v určitých chvílích hodně smíšené pocity, jestli jsem to nepřehnala, jestli je vůbec možné, že píšu a že píšu tak moc...Obsahově to řeším vlastně až později, primárně jde o ten objem...

Jednou jsem se o něčem takovémhle bavila s Blondiem. Klasika povínová, objímací, naše. Začlo ze mě vypadávat, jak hrozně falešná jsem a blila jsem na něj o hrozně dlouhých virtuálních hovorech, kterýma jsem rodinu připravila o nemalé částky v době, kdy se u nás zavedl internet přes modem, a o profilech, na kterých mám napsané věci, které jsou prostě zajímavé a přímo si koledují o reakce ostatních, a mlela jsem a mlela...
Blondie si to myslím moc nedával, ale řekl zajímavou věc, která ve mě plove doteď, a na kterou jsem hodně myslela, když jsem dneska začala psát.
Blondie řekl, že to není žádná faleš, ale schopnost vyjádřit se a fungovat nějak "normálně" v prostředí, ve kterém to jde. A že to není nic špatného, když je to fungování v realitě nemožné...
Hm.

Jenže to se zase vracím úplně na začátek k tomu, proč člověk žijící ve Světě dobrovolně/srabsky/cíleně/? (doplňte sami) uniká jinam...
Člověk je tvor zvědavý, inteligentní, stojí na nejvyšší příčce Světové pyramidy, ALE - stejně raději mizí z reálné postavy sebe samého někam jinam.
Kde může mluvit (i když jen skrze písmenka), kde může uplatňovat svoje plusy, kterýma se ve skutečném Světě nestává o nic víc významným/váženým/schopným, a je jedno, jestli pro sebe, nebo pro ostatní.
To mě nedělá úplně příjemně, zvláště ne v případě, kdy je moje "netechnická" stránka brána jako nějaké mínus.
Naštěstí ale existuje spousta a spousta lidí, kteří nejsou nijak "oddělení" virtuálně od reality, a jejich fungování odpovídá skutečnosti. Mají divný status, a proto když s nimi zajdete na kafe, budou divní. Mají spoustu nápadů, a když se s nimi potkáte, tak je budete realizovat. Mají pěkné fotky, a když se s nimi potkáte, máte se na co koukat.
.
Takže se znepokojuju jen tím, co se dotýká mě samotné, a lidí v mém okolí. Možná, že mě trochu štve, že mi bylo předhozeno něco, co vlastně nemá s opravdovým "problémem" co dělat.

.
Nebudu teď psát o žádných věcech, které se mi přímo nestanou. Vždycky mám pak pocit, že chápu třeba téma týdne, soutěže ve psaní článků na dané téma atd, ale skutečnost je taková, že mě články řádově nulových pisálků (do nichž spadám vzhledem ke vzdělanosti a praxi) o důležitých věcech (jako je třeba virtuální svět) akorát nasírají, protože to jsou vesměs afektované motanice dělající díru do hlavy...
Všichni programátoři a vývojáři lékařských vychytávek, bezpečnostních systémů, filmových efektů atakdále atakdále jistě ví, nakolik si z něčeho takového, co jsem zde napsala, můžou dělat srandu nebo těžkou hlavu :-)
Je to jeden z nejpodivnějších textů, co jsem kdy vůbec kam napsala.

16.7.

16. července 2012 v 5:20 afirmace na každý den
Založila jsem s můj- milý -deníček
a vím, jak si budu zapisovat
své vlastní kroky k uzdravení.
Tyto kroky mi budou pomáhat vždy,
když se mi nebude dařit.
...


Mám strach z vlastního strachu. Prosím za odpuštění sama sebe ne proto, že tu jsem, ale protože jsem ve své bolesti byla vždycky sobecká. Místo abych odpouštěla, vyhledávala jsem pomstu.
Ne že bych byla silnější, ale vždycky jsem si připadala slabší. Když jsem ubližovala druhým, ještě víc jsem ubližovala sobě. Ponižovala jsem a sama se cítila ponížená, útočila jsem a sama si připadala potupená svými vlastními city.
P.Coelho - Alef

15.7.

15. července 2012 v 15:28 afirmace na každý den
Dostala jsem od banalite knížečku ze sdružení Anabell, kde jsou napsány afirmace na každý den. Vzhledem k tomu, že při třítýdenním programu takováhle "motta dne" měla určitou významnou roli, myslím, že není ke škodě každý den nějaké takové motto mít. Pro lidi, kteří bojují s ppp, i pro ty zdravé.

Chtěla bych tu každý den jednu afirmaci přepsat tak, jak je v knížečce, a chtěla bych taky někdy napsat kousilínek z knížky, který provází dnem mě. Myslím, že P.Coelho bude převládat, protože...protože děj jeho knížek prochází mým životem, směruje jej a tvoří určitou přísadu jeho pilířů již několik hodně let.
.....................................
afirmace pro dnešní den:
Teď už se nebojím. Svůj strach jsem uzavřela do nejhlubší skříně svého pokoje.

...
"Člověk přijde a něco staví s nadějí, že jeho dílo bude velice důležité", pokračovala. "Znenadání však zjistí, že žádal víc, než mohla země dát. Pak tedy všeho nechá a jde dál, a přitom si nevšímá, že svůj sen přenesl na druhé - na ty, kdo jsou slabší, a proto tam nakonec zůstanou. Jako ta města duchů. "
...P.Coelho - Valkýry