Červen 2012

ladění sobotní

30. června 2012 v 19:16 inspirace
100% jeden z mých nej...a protože dneska večer město, tak inspirace a pro ladění...oblbení...vymazání...


kusovka...abaut Botanicula

29. června 2012 v 21:54 abaut Inka
chvilka slídění po netu..co člověk nenajde...
Inka "v akci" :-)


myšlenky o mase

29. června 2012 v 11:17 vegetariánství
Nejsem schopna položit to správně s hlavou a patou, takže tak nějak...

Člověk je označován jako všežravec, protože jeho tělo je schopno víceméně bezproblémově strávit potravu jak rostlinného, tak živočišného původu, konkrétněji masa. Nechápu, jak tímto někdo může argumentovat proti vegetariánství. To, že člověk disponuje určitou dispozicí přeci neznamená, že je povinnen tuto dispozici využívat...
Debaty a diskuze o škodlivosti vegetariánství (veganství) asi nikdy nezmizí, existuje však spousta studií, která potvrzují, že člověk bez živočišné stravy nejen přežije, ale ani nepřijde k újmě či nedostatku.

Připadne mi hodně fanatické vnucovat někomu "zaručeně pravdivý postoj k jídlu", a docela mě znepokojuje, že v poslední době slyším kolem sebe hřímat hlavně vegetariány, než masožravce. Jíst maso je zlo, lidi jsou zabijáci, když konzumují mrtvoly atd...
Opravdu mě to znepokojuje, a ještě víc mě nedělá dobře, když dostávám "vynadáno" za to, že chodím s masožravcem, moje dítě jí někdy maso, a vůbec že jsem tolik tolerantní vůči těm, kteří maso konzumují...
Hm...
...
Tolerance jako nějaká "špatnost", wtf?
Toleruju pouze lidskou hloupost (směsice egoismu a nevědomosti) a možnost volby.
...
Je taky konzumace masa a konzumace masa. Přirozeností člověka je jíst. Aby nebyl hlad, zima. Aby byla energie. Člověk má hlad, člověk má žízeň, člověk má chutě. Když je dostupná potravina na uspokojení jakékoli takové potřeby, člověk ji využije.
Během letošního roku jsem tu několikrát řešila paměť těla. Bylo to v souvislosti s ppp, ale jsem přesvědčena, že tohle lze aplikovat vůbec na cokoli, co prochází tělem.
Tělo se buduje ze složek, které konzumujeme. Všemi tkáněmi, orgány, vůbec celým tělem probíhá celý náš život...
Maso v mase. Maso v našem mase je naše? Když jíme cizí maso, cizí tkáně, cizí orgány, kolik z toho pak vyloučíme?
Hodně? Málo?
Studie ukazují, že maso je pro lidské tělo velmi důležitým zdrojem bílkovin. Zarytí lékaři tvrdí, že bez živočišných bílkovin se tělo nevybuduje správně.
My ale žijeme v době, kdy v sobě naprosto nepotřebujeme mít části cizího živočicha. Žijeme v domech, které mají zdi a okna, my nežijeme mezi zvířaty a nepotřebujeme mít v sobě dravost, kterou bychom uplatňovali při lovu potravy.
To, že naše tělo dokáže masitou potravu zpracovávat, není oprávnění toho zneužívat.
...
Je to zase jen určitá zodpovědnost vůči vlastnímu životu. Možná to vyzní jako fanatismus, ale podle mě člověk, který by sám maso neuměl opatřit nebo připravit, by ho neměl jíst, protože na to nemá právo. Říkám to z pozice člověka, který by asi ještě svedl zručně vyvrhnout a připravit různá zvířata.
Fakt, že to z vlastní vůle nedělám, vyvěrá z kombinace nepřípustnosti vlastní aktivity na maření života, a nepříjemném pocitu později se dostavujícím.
Nedávno jsem připravovala u kamarádky rybu, protože to nikdo neuměl. Bez úhony, mlčky a bez diskuzí. Vyjádřila jsem nesouhlas odmítnutím konzumace. V kontextu předešlé láskyplné přípravy to byl nesouhlas natolik důrazný, že jedna z účastnic onoho oběda maso jíst přestala...A to je dobře.

Myslím si, že mít v sobě cizí maso je hodně velká zodpovědnost, kterou drtivá většina lidí neumí přijmout, ani si ji nezaslouží ! Vím, že nežijeme v pravěku, kdy člověk jedl opravdu jen to, na co jeho vlastní síly stačily. Přesto jsem ale přesvědčena, že mít právo rozhodovat o cizí smrti nepatří jen tak někomu.
Dnešní svět na takovéhle přístupy zcela rezistentní, a možná proto je všude takový bordel. Lidi jsou na špičce Světové pyramidy, ale tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že si neuvědomují, že taková špička není jenom nejvyšší bod, ale i nejmenší, co se plochy týče. Jakoby neviděli, že taková špička znamená maximální nestabilitu, balancují na jedné špičce a...stačí chvilka nepozornosti a křup, špička se urve...
...

Otázka podmínek zvířat ve velkochovech je hodně citlivé téma asi pro každého. Umět si vydělat peníze na biomaso z malých farem je dobrá volba, nicméně stále zůstává nezodpovězeno, co si naše tělo počne s mrtvýma částma krávy nebo kuřete.
Vždycky jsem si myslela, že nazývat se chodící hrobkou je hodně drsné označení, ale možná to je docela trefné.
Nemám potřebu hřímat že jíst maso je zlo. Pokud je někdo přesvědčený, že je pro něj jezení masa ok, beru to.
Zatím jsem ale neslyšela žádný argument, který by mě alespoň částečně nalomil k uvažování, že jíst maso je vpořádku.
...

A tím se dostávám na začátek k toleranci.
Nejím maso, nejím vajíčka, mlíko piju jen někdy, mléčné výrobky jím zřítkakdy, sýry taktéž...vpodstatě pokud funguju já sama nebo doma, funguju vegansky. Co se týče stravování mezi lidma, a není jiná možnost, jím vegetariánsky. U Toma piju kafe půl napůl s mlíkem. Když jdeme do kina, chodím na kafe do Rebia, kde mi do něj dají mlíko sojový.
Nemám ze svého (ne)jezení živočišné stravy výčitky, protože jím většinou nejlépe, jak v dané situaci jíst mohu.

Moje dítě jí někdy maso, protože mu ho nikdo nezakazuje. Nevím, proč bych měla zakazovat něco, o čem jsem přesvědčena, že si dítě zakáže samo, až bude větší...
Moje dítě si dokáže říct, jestli maso chce nebo nechce. Jsou situace, kdy zcela vědomě maso odmítne s tím, že zvířátka jíst nebude.
O pár dní později se rozbrečí, jaktože nemáme buřt, když všichni ostatní opíkají...Chová se tak, jak to zrovna cítí. A dokud nezačne samo řešit otázky života a smrti, nebudu vynášet rozsudky a určovat směry, kterýma půjde.

Tady by mohlo přijít na to, že si hodně odporuju, když tvrdím, že maso v mase způsobuje v člověku "NĚCO", co tam být nemá, a svému dítěti to dopřávám...
Nemám teď na to rozepisovat se o tomhle, ale dopíšu.

Tom jí maso, a jsem 100% přesvědčená, že to je kvůli chuti a kvůli neschopnosti racionálně si nekonzumaci masa vysvětlit, případně to interpretovat okolí.
Dobře udělané maso dobře chutná. Jsem 100% přesvědčena, že kdyby Tom měl možnost dobré bezmasé kuchyně, konzumace masa by se snížila, a (je to troufalé) myslím si, že by mohlo dojít i k úplnému vypuštění masa z jeho jídelníčku.
Jeho masožravství neřeším, doposud jsme se o vegetariáství atd bavili jen velmi zběžně...
Je to inteligentní jedinec a nebude-li mě jakkoli omezovat, nemám potřebu zpovídat ho z cizího utrpení.
...
Vím, že jsem součástí obrovského stroje na smrt zvaného lidstvo. Mám cíl se z toho vyprostit co nejvíc to půjde. Stejně jako z ppp. Každý krok se počítá. Neexistuje krok zpátky, pouze zastavení se na cestě...
Chtěla bych k tomu říct víc, ale nemám nit a není mě dobře. Příště...

systémové hlášení

24. června 2012 v 14:22 zápisky znikamdonikam
Intelligence not found. System error. Memory failed, use paper.


...


You're gonna push your luck,
tell me you've had enough,
I'm taking off these gloves,
get down and lick the dust.

Wanna piece of this, wanna, wanna piece of this,
cherry pie, what you, what you gonna make of this?
One minute in the back seat you hit the switch,
I'm a predator, rapture, I am killin it.
I am killin it.

I'm a predator, rapture, I am killin it.
I am killin it.

Got you sweating from the heart baby night and day,
imma punch to your gut and take your breath away,
love drunk in the craze when you get a taste,
I'm an earthquake, feel my rage till I get my way,
like a drug, come on, come on gotta get your fix,
eat your heart out then seal it with a kiss,
aim high, pull the trigger till I get a hit,
I'm a predator, rapture, I am killin it.
I am killin it.

I'm a predator, rapture, I am killin it.
I am killin it.

hudebně duševně... 21.6. 2012

22. června 2012 v 19:14 deníček
Pokud je člověk schopen tak silného citu, jako je sebenenávist, je 100% schopen sebelásky. Je to stejné, jako by člověk ovládající noty tvrdil, že dokáže zapsat melodie jen určitého nástroje.

to the lighthouse

21. června 2012 v 12:23 výlety (obojím způsobem) :)
včera Tom pověděl, že si pořídíme maják...tak jo :-)(-: ...v noci jsem o tom měla sen... možná je něco jinak...
Láskou k Patricku Wolfovi se netajím, takže go...


The day our house collapsed
I went down stream.
I followed the swans
Like I follow my dreams.

Oh! I was living on borrowed time in a
Borrowed house for a borrowed crime.
In need of help I came to your door.
Saw the spike of the railings from
The 28/3rd floor.
Singing
"Build your castle, stop collecting stones
And the river bed shall not be your home"

To the lighthouse my friend!
I bless your words and education
To the lighthouse my friend.
Just go! just go!
To the lighthouse my friend.
I am sorry that you came to find
"Great great minds against themselves conspire'

Now the bombs drop around our feet,
Do we throw them back
Or bow and greet them.
Everyone now, is so terrified
Of the glowing dark
And those orange skies.

"Build your castle, stop throwing stones
Cause those fire birds are coming down on our homes"

To the lighthouse my friends
It cannot even be a question
To the lighthouse my friends
We must go, we must go
...
za pár hodin vypukne Slunovratová slavnost v rámci naší LMŠ, ohně, úsměvy, rituál pro předškoláky, tanec, pospolitost...pěkný den všem!

Koncept kontinua I.

18. června 2012 v 17:33 zápisky znikamdonikam
Budu to sem do znikamdonikam psát tak, jak budu zvládat.
Knihu Koncept kontinua jsem viděla myslím na začátku roku u Vendy, ale před necelým měsícem mi ji zapůjčila jedna z klientek, kterým se starám o domácnost. Celá debata, která zapůjčení knížky předcházela, mě hodně obohatila.
Jako dítě...Radost z toho, že můžu mluvit a být a není to monolog, ale dialog a příjemný.
Koncept kontinua je knížka, u které brečím hodně často. Jako dítě. Protože tam čtu, že v určitých směrech, kterýma procházím, jdu správně. Je to uvolňující, je to příjemný pláč, který (HLAVNĚ TO!) nijak nedokážu ovlivnit. A to je osvobozující. Jakýsi projev opravdovosti, která nespadá pod útlak všudypřítomné databanky mozku a jeho definic a komentářů...
Knihu čtu druhý den, měla jsem chvíli čtení dva dny po zapůjčení, ale to jsem přečetla první kapitolu a četla něco jiného. Teď, po dvou dnech...

Nemám s kým porovnávat rekonstrukci vnitřního jádra svého obalu, cvokaři na to koukají z nadhledu, lidi s podobnýma obtížema, které znám, bloumají v okruzích, které jsou už za mnou, anebo stále dokola začínají a končí, takže to nelze srovnávat. Nemám kolem sebe matky stejného věku, se kterýma bych mohla sdílet rodičování...

Skupina lidí, kterou jsem poznala v naší LMŠ, je jediná skupina lidí, které jsem kdy poznala, ve které se cítím bezpečně, kontinuálně.
Tento pocit mám prakticky od chvíle, kdy jsem překonala určitou věkovou bariéru, což nastalo hned při první škoůlkovské brigádě. K tomuto pocitu nepotřebuji ani setkávání u kafe, ani společné aktivity, tento pocit ve mě prostě JE, protože máme společně sdílené podvědomí o "našich" dětech.
Mohla by to vystihovat například situace, kdy kterýkoli rodič v určitu situaci funguje coby pedagogický průvodce dětí, aniž by docházelo ke zmatkům ze strany dětí nebo samotného dospělého.
Nezažila jsem, že by se některé z dětí (upozorňuji, že i přes hudební setkávání a dovážení dětí z Brna stále nemám "zažité" všechny děti. Dokážu je pojmenovat, přiřadit rodiče, a tím končím, takže spojovat tohle přijímání do skupiny se zažitým kontaktem nelze) ptalo, co a jak dlouho mezi nimi dělám, když jsem se neplánovaně vyskytla během provozu ve skupině (například jsem přijela o 2h dřív pro Inku, protože jsem skončila dřív v práci, a nechtělo se mi chodit na kafe). Nezažila jsem to ani u jakéhokoli jiného rodiče, který se kdy objevil v jinou než předávací/vyzvedávací hodinu.
Moje dcera opakovaně přišla v cizím oblečení, neměla-li k dispozici použitelné svoje, aniž by "půjčující" dítě mělo sebemenší problém s tím, že jeho oblečení nosí někdo jiný, o rodičích nemluvě.
Minulou středu jsem ve školce byla skoro celý den. Děti lítaly v potoce a stavěly hráz, gumáky, ponožky a náhradní kalhoty jely ve velkém a zcela erárně. Nikdo z dospěláků nelítal po břehu, nekontroloval, zda nějaké dítě netrpí "na mokrost" nebo na chlad a ani nevstupoval poučováním a radami do toho, jak a kde stavět.
Žádné ze středečních dětí neonemocnělo, hráz se povedla.
U oběda jsem byla fascinována naprostou automatičností "recyklace" nedojezeného jídla. Když jsem se (jako první z nás tří dospělých přítomných) zajímala o Amélčinu nedojezenou polévku, na pár vteřin mě přepadl hodně nepatřičný pocit divnosti.
Není to divné vzít si jídlo po cizím dítěti?
O pár chvil později probíhaly transakce mezi dětma, pedagožkou i Štěpánem, a tak jsem se dozvěděla, že to je běžné...
Mohla bych se chvíli zabývat tím, jak moc bych po cizích dětech byla schopna jíst, neměla-bych li vlastní dítě...A právě tohle je podle mě ukázka kontinua v pravém slova smyslu.
Pedagožka ani Štěpán svoje děti nemá, a přesto ani jeden nemají problém jíst jídlo po dalších dětech...
Vy sami - po kom jste a nejste schopni dojídat jídlo?
A po kolika lidech jste schopni dojídat jídla kašovitého nebo polévkovitého rázu? Je podle mě rozdíl jíst po někom knedlík, a neurčitý "mišmaš"...
...
Samozřejmě je rozdíl mezi kmeny, o kterých se v Konceptu Kontinua píše, a naší školkovskou skupinou. Narozdíl od kmenů my fungujeme odděleně v mnoha menších jednotkách (jednotlivé rodiny), máme rozdílná vyznání, vzdělání, domovy, ale přesvědčení o určitých věcech kolují mezi námi a to je právě to, co vytváří tu pospolitost.
...
Chci o tom psát víc, ale vše konkrétnější si chci nechat až na červenec a dál, jak jsem psala.
Trousit ale kusy z knihy můžu, a tak tu nechám řádky, které jsem před chvílí dočetla, a které mě spojily další kus skládanky z dopoledních mailů, a vlastně mého života, toho co jsem tu kdy psala o své ppp, svých sračkách, své hlavě...atd atd...
...

Mozek spokojeného člověka si může zapamatovat neuvěřitelné množství informací a udržet je v paměti k pozdějšímu použití, pokud to daná společnost očekává. Dokonce i civilizovaní analfabeti, kteří nespoléhají na ukládání informací v knihách jako my, mají lépe vyvinutou paměť. Ta by ale mohla být ještě lepší, pokud by žili naprosto v souznění se sebou a se svým okolím.
Hranice vnímání jsou určovány v dětství. Dítě očekává, že bude vedeno svými zážitky, očekává, že jich bude hodně a budou různorodé. Dále očekává, že jejich charakter bude mít přímou a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v životě budou potkávat.
Clověk má tendenci ovlivňovat všechny odlišné zážitky tak, aby se podobaly těm původním, těm, které jej formovaly, ať už k horšímu, nebo k lepšímu. Pokud byl v dětství zvyklý na samotu, bude si v živtě přitahovat situace, které zajistí podobný stupeň samoty. Pokud jeho vlastní pokusy či okolnosti způsobí, že bude osamocen daleko více či daleko méně, než byl zvyklý, sklony k získání stability tomu zabrání.
Dokonce i navyklý stupeň strachu má tendenci být zachován. Náhlá ztráta "toho, čeho se strachovat" může způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší formu strachu.
Pro toho, jehož životní prostor se nachází na pokraji katastrofy, je krok do bezpečí tak nepřijatelný jako samotné uvědomování si toho, z čeho všeho má strach. Původně měla tato tendence udržovat to, co mělo být na počátku prožito jako vysoký stupeň blaha.

Ani posuzování úspěchu či neúspěchu nebo štěstí či neštěstí nelze radikálně změnit. Za to jsou zodpovědny naše vnitřní stabilizátory a my často zjišťujeme, že proti nim bojujeme vůlí. Ale vnější okolnosti tomu člověka donutí. Stabilizátory pak nastolují rovnováhu v situacích, kterým se nemůžeme v jejich dané podobě přizpůsobit. Odvádějí pozornost například náročným, ale známým problémem, a pomáhají tak otupit nesnesitelný úspěch nebo neúspěch.

Pokud se člověku nepodaří přizpůsobit se nevratné změně, je mnohdy potřeba přestat bojovat, přeřadit na neutrál a přeorientovat se na nové podmínky, které život přinesl.
Pokud všechny ostatní pokusy po nastolení statu quo selhaly, přivolají stabilizující mechanismy nemoc či nehodu, které člověka donutí na jistou dobu ke klidu, tak aby si odpočinul a znovu načerpal síly, jež na zvládnutí nových požadavků potřebuje.

Někteří lidé musí být ve vážném tělesném stavu (náchylní k nehodám, s chronickým fyziologickým problémem) neuvěřitelně často, aby pro ně byl život vůbec snesitelný. Jiní musí být neustále sklíčení, aby vůbec přežili přítomnost své touhy po mateřské osobě, po lásce, po zabavení se či po trestu - podle situace.
Jiní si musí vytvořit takový stav zranitelnosti, aby si v požadovaném stavu udrželi zbytek rodiny, nebo opravdu onemocní, když se s nimi zachází moc dobře nebo příliš špatně.
...............

až vyléčím momentální psychickou rýmičku, podám víc svých slov.

čerstvá ranní dávka z knížky

18. června 2012 v 7:39 pod čarou...
Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své dítě natolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj dítě mohlo spadnout a utopit se.
S největší pravděpodobností dítě podvědomě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.
...
a proto se někdy chodíme topit...rodičům, žárlivým partnerům, fiktivním problémům...
a proto se někdy hroutíme nad utopenými dětmi, vztahy, svobodou...

pohlednice

17. června 2012 v 18:21 deníček
Tak jste se vdala...a hned píšete
mně prvnímu?...Je pro mne potěšení
přát vám vše dobré! - Srdce prokleté
vítá váš kvítek v listě přiložený...
Víc dnes psát nemohu - kdosi mě čeká -
Dvě slova: Miluji...vzpomínám...
NA ČLOVĚKA

o lásce...16.6.2012

17. června 2012 v 14:33 deníček
Pochopila jsem tvrzení, že láska je instant, který se povaluje na každém rohu.
Pěkně totiž smrdí.

Morrissey

9. června 2012 v 14:34 inspirace
simple.




Something in you caused me to
Take a new tact with you
You were going through something
I had just about scraped through

Why do you think I let you get away
With the things you say to me?
Could it be, I like you
It's so shameful of me, I like you

No one I ever knew or have spoken to
Resembles you


This is good or bad, all depending on
My general mood

Why do you think I let you get away
With all the things you say to me?
Could it be, I like you
It's so shameful of me, I like you

Magistrates who spend their lives
Hiding their mistakes
They look at you and I, and
Envy makes them cry, envy makes them cry

Forces of containment
They shove their fat faces into mine
You and I just smile
Because we're thinking the same lines

Why do you think I let you get away
With all the things you say to me?
Could it be, I like you
It's so shameful of me, I like you

You're not right in the head and nor am I
And this is why
You're not right in the head and nor am I
And this is why

This is why I like you, I like you, I like you
This is why I like you, I like you, I like you
Because you're not right in the head, and nor am I
And this is why, you're not right in the head, and nor am I
And this is why, this is why I like you, I like you, I like you, I like you
This is why I like you, I like you, I like you, I like you
This is why I like you, I like you, I like you

...

můj dlouholetý učitel, můj lék na Svět...v mnoha ohledech...
...




až budu velká, budu tvořit stejně zdvořilou formou, aniž bych nedala najevo, co si myslím...


Could this be an arm
around my waist?
Well, surely the hand
contains a knife?
It's been so all of my
life
Why change now?
"It hasn't!"
Now this might surprise
you, but
I find I'm ok by myself
And I don't need you
Or your morality to
save me
No, no, no, no, no
Then came an arm
around my shoulder
Well surely the hand
holds a revolver?
It's been so all of
my life
Why change now?
"It hasn't!"
Now this might disturb
you, but
I find I'm ok by myself
And I don't need you
Or your benevolence to make sense

Noooooooo!
Noooooooo!
Noooooooo!
Noooooooo!

After all these years I find I'm ok by myself
And I don't need you
Or your homespun philosophy
No, no, no, no
This might make you throw up in your bed:
I'm ok by myself!
And I don't need you
And I never have, I never have

Noooooooo!
Noooooooo!
Noooooooo!
Noooooooo!
...

až se jednou pustím lan, kterýma se držím ve Světě, ve slovech, ve vztahách, v pitominách, prostě až se pustím, a nebudu chtít, aby mě drželo nějaké cizí, stočím se ve svém akvárku a Morrisseyho nebudu tahat z lékárničky.


At last I am born
Historians note
I am finally born
I once used to chase affection withdrawn
But now I just sit back and yawn
Because I am born, born, born

"Look at me now
From difficult child
to spectral hand to Claude Brasseur
Oh blah blah blah..."
At last I am born
Vulgarians know
I am finally born
I once thought that time accentuates despair
But now I don't actually care
Because I am born, born, born

"Look at me now
From difficult child
To spectral hand to Claude Brasseur
Oh blah blah blah..."
At last I am born
At last I am born
Living the one true free life born
I once thought I had numerous reasons to cry
And I did, but I don't anymore
Because I am born, born, born
At last I am born
At last I am born

It took me a long, long time
But now I am born
I once was a mess of guilt because of the flesh
It's remarkable what you can learn
Once you are born, born, born
Born, born, born
Born, born, born
...
a závěrem, aby to nebylo tak moc odmítavé

*...speciálně věnováno...*

I live a life
I feel the pain
To sing this song
To tell the tale
I wish I never even heard the song
I see the world
It makes me puke
But then I look at you and know
That somewhere there's a someone who can soothe me

To me you are a work of art
And I would give you my heart
That's if I had one

I see the world
It makes me puke
But then I look at you and know
That somewhere there's a someone who can soothe me

To me you are a work of art
And I would give you my heart
That's if I had one, had one

To me you are a work of art
And I would give you my heart
That's if I had one

poisoning

8. června 2012 v 16:35 deníček
do předmětu emailu je nejlepší napsat, o co jde. Tak to bude nejlepší i do nadpisu článku.
Jsem otrávená civilizací. Opět, po dvou a půl letech, mám zase přes oči tenoučkou blanku a v žilkách těsně pod kůží vidím ty tmavé flíčky, rejdící mi v těle.
Je to mnohem horší než kdykoli předtím, protože tentokrát to vnímám docela komplexně, a vůbec si to uvědomuju, což je asi ten nejničivější rozdíl...
Ve skříni mám mezi kabátkama nacpanou igelitku plnou masek, mejkapů a serepetiček kterýma si korektuju kruhy pod očima, menstruační pupínky a uzavřenost vůči frmolu kolem.
Sedím na místech, na kterých sedět nechci, ale neodcházím, protože se to nedělá odcházet, a protože bych to musela vysvětlovat, a to nechci.
My world inside vs world around me. Když mě někdo obejme, stojím těsně vedle nás obou.
Míchám si tři expressa denně, ideálně každý v jiným podniku, a pak ležím pod stromy, vidím to, dotýkám se, ale je to s nálepkou "výlet", a po vyprchání limitu mě rozbuška připraví o cit, oči se potáhnou, a já jdu dál.
Nejde mě ale přestat myslet na venek.
Myslím, že se na spratkování ve městě vykašlu. Nejsem v tom dobrá, nejde mi to. Seznamuju se s plytkýma ksichtama, který vidí ideál v pozvání na výstavu nebo výlet za město s příchutí trávy a levnýho vína.
Absolvovala jsem pár zcela výmazových holčičích setkání, při kterých jsem mluvila jako paštička o nové módě, vztahových problémech
( nemám ráda slovo problém. Jednou ráno jsem se probudila, a došlo mi, jak moc si komplikuju všechno označováním PROBLÉM), a docela příjemné uvolnění, které jsem během celé akce pociťovala, pominulo během následné jízdy domů.
A to je právě to ono. Nezažívám poslední dobou nic, co by ve mě vydrželo a naplňovalo mé prázdné komory. Výlet s Jasanem a Inkou se zavrtal klasicky svéhlavě tam, odkud ho teď nevyšťourám.
Setkání s Tomem teď poslední týdny požírala Smutná přítelkyně, a jinak se všechno naplňující odehrává only with me alone.
Nemilá realita.


Včera jsem byla na Prometheovi. Když si jistá žena samooperovala cizorodé těleso, v mysli jsem se vrátila do okamžiku, kdy jsem histericky ječela ze záchoda na Kláru, ať to vyndá ven, ať to ze mě okamžitě vyndá ven, všude byla krev a já jsem měla zcela jasné povědomí o tom, že hra skončila.
Včerejší krev z plátna se míchala s krví na mých rukách a stěnách a oblečení tenkrát, něco mi vypadlo z hlavy a v podobě malého obláčku odplulo ze sálu ven.
Nebudu teď nějakou dobu psát, potřebuju se zbavit těch sraček, a vlastní sebereflexe na úkor blogu mě deptá.
Stoptime skončí na konci červa.
Malá modlitba za nový noťas a mějte se pěkně.
...

Pod čarou chci ještě napsat, že jsem se za poslední dva roky setkala postupně se spoustou situací, lidí a věcí, které jsem dříve nedokázala pobrat. Došla jsem teď k názoru, že většina věcí, které pokládám za nějak "vyšinuté" nebo jinak defektivní, jsou mezi lidma běžné a normální. Akorát se o tom nemluví.
K podobnému závěru jsem došla i v hodně věcech u sebe samé. Bohužel nejsem tak šikovná, abych to zvládla konkretizovat a popsat v prostředí, které neodpovídá mé představě (například nevlastní počítač atd).
Momentálně mám lehce rezignační období, v tom, co se tu na blogu vyskytovalo cca od letošního roku, je to vidět, ale z pohledu konečného výsledku je to něco, za co jsem ráda, protože právě tohle může být průkazný materiál pro ukázku toho, jak se s ADHD (ne)dělá, pokud se opravdu nedodržují určité postupy.
Pak by měla nastat diskuze o tom, jestli vůbec nějaká ADHD existuje, potkala jsem několik lidí, kteří by na první pohled byli ukázkoví ádéhádači, a přitom pravdou je, že na některé věci akorát upřímně serou, a jsou jim fuk...
Možná jsem jen flákač taky, a ty určité stavy si vlastně vyprovokovávám sama, abych si to měla jak omluvit.
A tohle je přesně ta chvíle, kdy to není dobře, protože se přechodně do takového režimu přepnout můžu, ale ...potom...
Jsem teď zase jako stroj. Prázdná.
Je úleva moct to všechno napsat, beze strachu, co si kdo bude myslet.

...
do konce tohoto týdne bych ráda uzavřela anketu, všem ještě jednou děkuju za klik. Pokud situace dovolí, zeptala bych se pak na něco dalšího.

hudební ladění

6. června 2012 v 20:13 MAXmišmaš


očividně se nudím na internetu...ne, snažím se dohnat to, co nestíhám jindy. A tak u toho poslouchám to, co jsem si zatím nenatáhla do empétrosky a co si tam natáhnout chci...třeba tohle...

zafilosofovaná chvilička

6. června 2012 v 16:44 deníček
...pokud mají dva lidé stejné názory, pak je jeden z nich zbytečný
nevím kdo to řekl, ale je to stručně trefné, nicméně
snažím se bojovat s tím silným souhlasem, který mě opravňuje ke konání vlastní popravy.
...

Bez pojmu, jak známo, zůstávají naše vjemy "čirou zkušeností" nepodléhající jasnosti, řádu a disciplíně myšlenky.
Je jistě možné, že člověk musí dosáhnout takového věku, kdy mu zšednou vousy, než může říkat pravdu. Ale třeba se to má jinak: že už je příliš starý, než aby hledal výmluvy, moc starý, aby se přetvařoval, moc starý, aby dál lhal.
Člověk potřebuje svou dialektickou nadstavbu, aby říkal pravdu. Potřebuje ji i k tomu, aby zemřel, protože tyto dvě věci spolu souvisejí. Na každé pravdě ulpěl pach smrtu, cosi z bezostyšnosti smrti. Ostatně i lež má svůj vztah k smrti. Ale to je jiný vztah. Není tak nezvratný, protože lež se dá napravit, může se korigovat další lží, není konečná a absolutní.
Ale pravda - když se jednou vysloví, pak je nezvratná, sestra smrti.

o zamilovanosti...zas jednou...2.6.2012

3. června 2012 v 12:27 deníček
Ta holka v komoře konečně na chvíli zase ztichla. Posledních pár týdnů je to horší, musela jsem ji vytáhnout ze sklepa, protože se začla pomočovat a chytat okrové podtóny. Podle otisků na zdi příčinou nebyl ani chlad ani vlhko, ale prostý rozmar té mrchy, takže jsem se rozhodla přesunout ji víc pod dohled.

Hned první den prorazily šlahouny všechny tři průduchy ve dveřích, a mohutné květy zdevastovaly půlku předsíně. Boj přírodomilky a frustrované trosky v mé hlavě nenanastal. Pod víčky byl blankyt, a nemít z hradu zkušenosti s křovinořezem, zničím na tom půlku kuchyňských nožů, a to bez jediné výčitky.
Když jsem po několikahodinovém pachtění nenávistně otevřela dveře, kotníky se mi zabořily do silikonového mechu a... bylo dobře.
Z koše na prádlo zvonivě vytékala slizovitá tekutina, v kaskádách bloplala po hromádkách špinavých kalhotek a sukní a vpíjela se do půdy neurčitého složení. Vzduch byl nasáklý tinkturou. To mě bavilo asi nejvíc, kývat se dovnitř a ven, porovnávat ten rozdíl.
Za uchem mě pošimraly chladné ruce, já si nechala zcela dobrovolně přisednout motýla na jazyk a s výrazem feťácké blaženosti jej rozkousla vejpůl...

No, a takovéhle chyby jsem se rozhodla neopakovat! Jakmile došlo k bolestnému vystřízlivění, začla jsem se ohlížet znovu po Třezalce. Tonoucí se stébla chytá, já chytám Třezalku a moc to nejde, protože se mnou dlouhé měsíce uraženě nemluví.
Z komory už nic neraší, celé dveře jsem zapečetila roztrhanýma fotkama a stránkama deníčků. Jekot ozývající se zevnitř je ale neúnosný. Když se k němu přidává zvuk odpadávajícího epitelu, rupe mi v bedně, rovnováha roztříštěna.
Nejsem dobrý mučitel a neumím nacpat kapesník do úst správně hluboko, ale - špatná v tom asi taky nebudu, klid nastal. Třezalku hledám ještě usilovněji.
Pro jistotu ani není vidět, ale všechny ty komické situace s obracením hrnku a rozebíráním psacích strojů přecházím s klidem, neboť účel světí prostředky.
K prostředkům čistícím se nakonec uchyluji způsobem, který mi není úplně příjemný, ale pro jedno kvítí...detergentové stopy a cákance pokrývají další a další centimetry, až konečně u stropu objevuju suchý obrys stínu. S hbitostí ocelota se vymršťuju a něžně jej strhávám. V sevřených dlaních je měkko, ale pro jistotu mám na stole zavařovačku s vatou.
Mohlo to být horší, říkám si.

Pár dní zpátky jsem se asi až moc napolykala čerstvosti a přítmí. Otevřela jsem dveře a čekala. Nic. Ani se nepohla. Nechce. Nechce pryč. Jdi, jdi...

Zmiz!
Nic. Ani náznak pohybu.
Fuck...
...

my leader

2. června 2012 v 0:32 inspirace
potřebuju trochu víc boha zvnějšku.
Stream of passion ...druhořadě moje cvičení na pokroky hlasové i piánové hned po Evanescence...prvořadě další z kapel s ženským vokálem, které moc ráda poslouchám...


...
kupodivu mě k nim primárně dovedli dlouhá léta mnou obdivovaní a poslouchaní Radiohead...

,

protože jejich předělávka v podání Stream of passion je ...úžasná!

..
dobrou noc

letem světem letošním MDD

2. června 2012 v 0:13 abaut Inka
...dítě pije brčkem

...mamana pšeničné pivo
...
...a nakonec synchronizace :-)

malé a tiché ohlédnutí

1. června 2012 v 20:20 výlety (obojím způsobem) :)


Twice I turn my back on you
I fell flat on my face but didn't loose
Tell me where would I go
Tell me what led you on I´d love to know

Was it the blue night
Gone fragile
Was it both men
In wonder steady gone under
Was it the light ways
So frightening
Was it two wills
One mirror holding us dearer now

Thought I had an answer once
But your random ways swept me along
Colossial signs so I got lost
With so many lovers singing soft

...

šeptem...31.5. 2012

1. června 2012 v 19:59 deníček
Do listí utřu slzy štěstí. Narovinu říkám, že z ran objetí přátel mi emoce vyhřezávaj čím dál víc. V koloběhu života si tuhle smyčku, kdy mám projevů náklonnosti nejméně od toho, koho mám nejradši, nedávám ze všeho nejvíc...