Květen 2012

Hang

30. května 2012 v 8:10 inspirace
tak - tohle chci...ten nástroj! úžasné!!!
Hang - znáte?

...

velice vydařený den

25. května 2012 v 23:46 deníček
Je mě moc krásně.
Dneska je den, který bych označila za Den skutečně vydařený, a jsem na to pyšná.

Nemám schopnost nějak to popsat souvisle, ale vypíchnu ty situace, které jsou klíčové...Omlouvám se předem za kostrbatou formu.
Jde hlavně o konfliktní situace...Zatím tu píšu spíš ty hezký věci o Ince, což ale neznamená, že nemáme konflitky, nebo že je chci zamlčovat.
Máme je, akorát jich není moc a doposud jsem neměla odvahu/potřebu vyjevovat vnitřní chod "výchovy", ale vystačovala jsem si s výsledkem, tedy samotnou Inkou.
Akorát Inka nějak moc roste, a já jsem překvapována, a zároveň překvapována nejsem, protože vidím to, co je mi přirozené.
Konflikty jdou ruku v ruce s tím, jak si Inka rozvíjí verbální a rozlišovací schopnosti, což vede ke zvýšené potřebě zjišťovat, zažívat, ověřovat, kategorizovat a třídit situace. A zkoušet, co a jak moc a kam až to ještě jde...
Některé projevy souvisí s Inčinou nedávnou vleklou nemocí, o které jsem nenapsala, ale ráda bych napsala, tak snad to bude přelouskatelné i tak..

...
Ráno mě vytáhla z postele báječná esemeska od Toma. Rozcvička. Příprava snídaně. Léčivý čajík pro Inku z lístků, které si nastříhám za oknem. Voní to.
Narozdíl od posledních dnů nejsem poránu fyzicky mdlá. Jak se Inka vzbudí, cedím čaj a přicházím do pokoje. Je spousta smíchu, dovádění v peřinách, čtení pohádek a brebentění.
Volá mi Žába. Inka s ní chce samozřejmě mluvit, ale má k tomu podmínku převlečení z noční košile. Nechce se jí. Povídám si se Žábou o docela důležitých věcech, a do toho bez nervozity instruuju Inku, která pučí a nechce se převlékat.
Ve chvíli, kdy dořešíme se Žábou to podstatné, začíná Inuška natahovat a vypučovat. Končím telefon s tím, že Inka Žábě zavolá, jak bude převlečená.
Vztekání.
"Ne. Nikdy. Nedokážu to. Mami, mami, já se prostě nedokážu převléct."
Stojím ve dveřích, a čekám, až Ince dojde, že nemá žádný limit na to, aby se rozhodla něco dělat, a ne jen kňourat.
Za pár minut je vyřešeno, a může volat.
.
Většinu dopoledne jsem strávila ryze dospěláckýma povinnostma typu žehlení, vytírání, vaření. Inuška se zapojovala dle chuti, a právě v tomhle nevymezování "ty tam, já tady" dneska nedocházelo k neustálému otravování o mou přímou aktivní účast v jejích hrách.
Ty desetiminutovky, během kterých jsem odcházela od svých povinností k Inuščiným hrám, prostě úplně stačily. Byla jsem tam 100%, a se 100% pevností jsem se pokaždé vrátila zpátky k rozdělané činnosti. Psala jsem o tom několikrát. Mě tady tohle vytrhávání (ať už od hraní, nebo od práce) běžně spíše vadí. Pokud to trvá a opakuje se dlouho, jsem nepříjemná, přísná máma se sklony k mocenským "NE", "Prostě proto" atd.
Dneska nic. Všechno jsem měla absolutně naháku. A Inka nevymrzovala, ani když jsem ji několikrát umlčela s tím, že z pokoje do pokoje s ní mluvit nebudu, a protože vytírám, bude muset prostě počkat a hotovo.

Situace s králíčkem-
sestra požádala In, aby jí přinesla jistého plyšového králíčka. Inka lenoch nejprve pučí kvůli neschopnosti otevřít koš se zvířaty, ale místo "To nejde" přišla s "prosím otevřeš mi koš?".
Nicméně problém situace vyplynul na povrch až po otevření. Inka se v tom nechtěla hrabat, a razantním způsobem sestře slovně nevyhověla. Následovaly cesty tam a zase zpátky, mezi nimiž jsem stála já se žehličkou a koukala, jak se Inka vydeptává sama až k slzám. Celé to vyvrcholilo, když jsem se do toho vmísila s doporučením dojít (znovu) za sestrou, a vyříkat si to s ní (celou dobu totiž sestra na Inku volala ze svého pokoje, aby se vrátila, protože spolu nedomluvily).
Inuška se málem rozbrečela, že tam nepůjde, protože jí sestra řekne, že jí má králíčka přinést, a ona ho prostě hledat a přinést Nebude a NECHCE.
Když jsem řekla, že to tak nemusí vůbec být, protože žádost o králíčka nebyla vůbec myšlena na TEĎ, ale obecně, a že jde o čistě její špatný výklad situace, Inka zarytě odporovala. Nicméně (domnívám se, že z důvodu určité jistoty mezilidské) po pár minutách sama od sebe za sestrou šla, a vrátila se vklidu. Hledání králíčka se odkládá na jindy.
Co je na tom tak dobré?
Že jsem třeba slyšela sestru, jak se s In baví...Nevím nakolik v tomhle hrají roli naše občasné hovory povečerech na balkoně, anebo pozorování komunikace mezi mnou a Inkou, ALE čím dál víc vidím, že sestra mění způsob komunikace.
Místo běžných poučných/kárných a hlavně STROHÝCH frází slyším složené věty, a víc než nadávání za nevhodné chování zaznívají sestřiny pohnutky k dané situaci jako takové, srozumitelný výklad situace, a příklady lepších řešení jakožto model propříště.
Místo "Můžeš mě vysvětlit, co to jako má být? Copak jsem ti řekla, že máš králíčka přinést teď...." znělo něco na způsob "Když mě nenecháš domluvit, tak pak ani nemůžeš vědět, co po tobě vlastně chci. Není slušné nepřijít, když někdo volá. Jestli nechceš hledat, tak to stačí normálně říct."
.
Situace svačinová -
v kuchyni zaskládaný stůl věcma. Inuščin stolek taky. Povídám, ať si udělá místo na stolečku, že bude svačina.
"Ne. Nebudu uklízet."
"Tak to asi nebudeš mít kde jíst."
"A budu a budu a budu! Vedle v kuchyni."
"Ne, v kuchyni jíst nebudeš, protože je tu zaskládaný stůl."
"Tady taky."
"Ano, ale já tady mám rozdělanou práci, a stůj nebudu vyklízet kvůli svačince."
"Budeš."
"Nebudu. Hru dej do skříňky kam patří, papíry si srovnej nebo dej někam do krabičky, a ten zbytek stačí posunout."
"Ne. Nikdy."
"Dobře. Až budeš chtít svačit, udělej si místo na stolečku a přijď si pro jídlo."
...dělám si svoje, Inka do něčeho bouchla, a slyším, jak začíná natahovat. Ignorace z mé strany...
po chvíli "Máááámiiii, já mám ale velký hlad!"
"Však tu máš nachystanou svačinu. Mám ti ji přinést?"
"Já to uklízet nebudu a nebudu! Nevím vůbec kam to patří."
Když mají děti hlad, jsou reakce docela drsné...Nicméně nemíním měnit požadavek. Stoupám si teda aspoň do dveří, abychom na sebe viděly.
"Šup, hru do skříňky, papíry na stranu, a to na svačinu stačí."
Inka začíná brečet, že má hrozně velký hlad.
"Za tu dobu, co se tady o tom bavíme, už to mohlo klidně být všechno na místě. "
"Ne."
Odcházím do kuchyně, Inka zvýší volume "maaaamííí" na max, vrhá se ke mě, tiskne se ke mě, šplhá po mě nahoru. Tak ji beru do náručí, hladím ji po hlavě, a říkám, že je potřeba uklidit stolek, aby se mohl pupík konečně najíst, když má takový hlad. Řev ještě o kus sílí. Je to tak vždycky, když přijde na to, že takové afektované výstupy nejsou k ničemu. Skvělé je, že se rapidně zkracuje doba trvání. Někdy to bylo třeba i deset minut. Teď je to tak tři minuty max.
(Strašně moc záleží na tom, co dělá v tu chvíli dospělák. Ten má totiž v takovou situaci dítě zcela nahé na talíři.
Buď se dokáže poprat s rodičovskou potřebou udolat dítě mocí, a uzavře konflikt, anebo bude pokračovat v konfliktu dál.
Dokážu si představit (bohužel i zavzpomínat) XY nechutných způsobů, jak dítě udržet v takovém vzteklozoufalém řevu s malýma přestávkama i několik hodin, a vychutnávat si to čisté ponížení. Například slovním hrocením, nebo odstrkováním a odháněním dítěte.
Několikrát jsem byla v situaci, kdy jsem vnitřně zuřila natolik, že jsem nebyla schopna (= nechtěla být schopna) tak "absurdního" gesta při konfliktu, a to objetí. ¨Je docela HODNĚ těžký ve zkratové situaci zabít rozlišení "moc - pokora" a přepnout na "potřeba - potřeba".
Naštěstí jsou moje vlastní traumátka natolik silná, že v okamžiku, kdy jsem ze sebe začla křečovitě se tisknoucí Inku sdělávat, jakási známost těchto pohybů, zvuků a vůbec takové situace přehodila vnímání do "bezpečně", takže nedošlo k trýznivému prodlužování onoho konflitkního aktu.)
"Tak, u maminky...a teď tě položím a ty půjdeš uklidit ten stolek. Já ti pomůžu."
Jdeme do pokoje, já stojím ve dveřích, nainstruuju verbálně, Inka uklízí. Jdu do kuchyně, Inka stále uklízí. Řev i krize je pryč. Pro svačinu si přišla sama, odnesla sama, zkonzumovala sama.
...během jídla "Mami, já ale nejím vůbec ten chleba."
"Takže jenom sýry a zeleninu?"
"Jo."
"Tak sněz i kus chlebíka, ano?"
"Spíš ne."
"Máš tam tři, tak jeden a kousek sníst, a zbytek nechat jo?"
"Jo."
...
Před obědem se doma zjevila matka. Chvíli si hrály s In, já jsem udělala oběd. Stále ve mě narůstal jakýsi pocit správnosti dnešního dne. U oběda klasická vlna ohledně jídla. Čočka nebude vypadat vábně, ale když se mixne i s vajíčkem, tak se sní.
Odpolední siestu potřebuju klasicky víc já než Inuška, tak jako pokaždé, když jsem dopo doma. Uvelebím se na zemi v pelíšku zajíčka Micáčka (aneb Inčino dopolední převtělení :) ), Inuška se rozplácne ve svém, pouštím kazetu a vypínám se. Aspoň na chvíli.
Dva mikrospánky po sobě. Jeden milý, druhý nemilý, s takovým tím velkým snem a velkým trhnutím při probrání se do reality.
Inka slézá z postele ke mě, tulí se, posloucháme společně Pyšnou princeznu, a posloucháme ji do té doby, než se vymotá a přetrhne.
Je to velká škoda, taková dobrá nahrávka zrovna... Inuška si ale s nadšením pásku vymotává z radia, a pak s ní ovíjí všechny držátka v pokoji. Hra na kotě, vytahuju klubíčko chemlonu a hrajeme si. Po denní dávce kofeinu dodělávám svoje aktivity, Inuška se coby koťátko baví sama, občas se přimotá pod nohy, hodím klubíčko, a ...žádné nervíky na pochodu z toho, že dělám dvě věci zaráz...
.
Odpoledne jsme vyrazily nakrmit divoká prasata. Je to známá trasa, přesně na vyvětrání a na to správné unavení před spánkem. Jdu bosky, a taky v sukni nad kolena. Inuška si samozřejmě pamatuje na zkratku, kterou jsme kdysi loni objevily na jaře. No, tak v tomto (ne)oblečení si půlmetrové kopřivy nedám. Nedám. Prostě nedám. Po pár desítkách metrech s čudletem na zádech a nohama v jednom ohni otáčím a beru zpátečku. Dneska přes plot nepolezeme.
Žádné remcání.
Úplně parádně se bavíme celou cestu. Témata jsou různá, ale nejzajímavější je (za letošní jaro už poněkolikáté) problematika mrkajících cizích pánů a paní.
Mám strach z úchylů, pedofilů. Mám strach z lidí, kteří najednou uvidí možnost realizace či úlevě svých deprivací na dětech, mém čudleti počínaje.
Je těžký nějak vysvětlit, o co jde, jak to poznat. Nemůžu říkat, co dělat, co nedělat, když si Inka bere dost věcí hodně doslova a přesně. Tak se bavíme, co by se asi tak mohlo takovým "uneseným" dětem stát, a o nemocech v hlavách nás dospěláků, a jednou třeba zjistím, že Inka pozná rozdíl mezi mrknutím a mrknutím...
Při svačinové pauze jsme pozorovaly užovku, která si to uháněla rybníčkem. Taky mladé kapříky, červenky a taky brouky a stromy...Prostě všechno, co Inušku zaujme.
Nepamatuju se, že bych někdy cíleně chodila s Inkou povenku s účelem pojmenovat co nejvíc zvířat a rostlin, ale pokaždé, když je příležitost, ráda podávám co nejvíce informací o konkrétním jedinci, což (jak je vidět) přináší skvělé výsledky...
U prasat je veselo, registrujeme asi 3 nové vrhy, dokonce zas přibyla dvě černokrémová, což je paráda, protože to skvěle oživuje klasicky hnědošedoštětinatý zbytek osazenstva. Inuška krmí, já krmím, a taky si obě hladíme spící selátka.
Když pak jde Inka stavět domečky, odmítám se zapojit. Za prvé mě domečky už ani moc nebaví, protože to je denní chléb jak venku, tak doma, a taky mě zlobí trochu nohy, přeci jen cesta byla kamínková, a jsem unavená.
Inuška to chápe, stačí, když pomůžu upevnit základy, a seberu ze země pár listů a kůru na postýlku.
Cestu zpátky pojedeme autobusem, protože je docela pozdě, a protože se mi nechce šlapat několik kilometrů pom kamínkách s Inkou za krkem.
Od zastávky k domu hází Inuška bumerangem. Jednou mě po hlavě, jednou do nějakého auta, a jinak dobrý. Spolkla sem všechny buzerační kecy, jen usměrňuju směr hodů.
...
A večer...večer Inka snědla celý krajíc chleba s rybičkovou pomazánkou a rajčetem. Koukly sme na jednoho Ferdu mravence, proběhla hygiena, záchodování, druhá večeře (to je nadýl, tak o tom někdy příště), a po druhé večeři (která přišla kratince poté, co sem rozdělala žehlení), samozřejmě známý problém s hygienou.
Inka si totiž nechce jít znovu čistit zuby. Možná se to někomu nebude líbit, ale já tohle "druhé zubení" nechávám na ní.
Většinou.
Ona ví, jak a kdy se zoubky čistí. Ví, co se se zoubkama děje, když se nečistí. Většinou druhá večeře spočívá v několika piškotech nebo pár kousancích do jabka. V posteli.
A dneska jsem měla na to, udělat to jinak. Takže jsem namazala ještě půlku chleba pomazáknou, a "vyhnala" Inušku do kuchyně. Reakce - bezproblémů.
Po jídle - zuby. Rozdíl mezi piškotama a rybičkama jasně pochopen. Akorát že - mami, pojď mi prosím vyčistit zuby ty.
Ne, já čistím zoubky jen po normální večeři.
Mami...
Ne Inuško. Byla normální večeře, najedla ses, vyčistily jsme zoubky, šla jsi do postele. To, že chceš ještě jednou jíst, je už čistě tvoje záležitost. Víš, co dělat, když si zuby čistit nechceš, tak proč mě do toho zatahuješ?
Tak já si zuby čistit dneska nebudu.
Inuško, po chlebu s rybí pomazánkou se zoubky musí vyčistit. To by bylo v puse moc ošklivo přes noc. Fakt. Po pomazánce to nejde jen tak jít spát.
Tak já si vypláchnu ústní vodou.
No, tak si vypláchni.
...
Po chvíli vylézá Inka s podezřelým úsměvem. Kouká napravo, nalevo, pak si stáhne čistý ručník ze žehlícího prkna, utře si důkladně šlapku jedné nohy, koleno, a spiklenecky pronese: "příště radši s tebou mami. Já sem to nějak neodhadla, a polila sem se tím tak všude..."
Od žehlícíhen kývnu, že rozumím.
Inka říká dobrou noc mami, mám tě ráda. Odpovídám stejně (to je naše každovečerní loučení asi dva roky :-) ) sama odchází do pokoje, sama se zakutává, a po cca 10minutách sama usíná.
...
Mám z toho dneška fakt HODNĚ dobrý pocit. Takový ten den, kdy jsme byly v přirozené pospolitosti ve všem, a přitom svobodně.
...

Vendy, myslím, že brzo otevřu tu knížku Respektovat. Potřebuju nějaké směrovky a taky porovnání a způsoby na zlepšování!

More Nero

24. května 2012 v 9:23 MAXmišmaš

...
For the first time in history
Our planet is threatened by humans and our behavior
To such an extent that the climate
The habitat, and evolution itself may change forever

We're faced with choices
Choices that will affect all of our lives
The lives of our offspring and those to come.

trochu z pohledu rodiče

23. května 2012 v 21:33 deníček
Mám v kuchyni nehorázný nepořádek. Mám žehlit. Ale nejdřív chci napsat o tom, jak to jde s Čudletem.
Chystám se na to několik týdnů :-D...
.
Dobrá zpráva je třeba to, že zhruba od konce ledna čudle nepoužívá svůj talířek ani lžičku ve školce. Samo od sebe začlo mít potřebu jíst z erárního nádobí, jako ostatní děti. Perfektní.
Malé mráčky jsou, že estetičnost jídla stále převládá jak nad chutí, tak nad hladem. Nepodnikám proti tomu žádná opatření, akorát mě to vnitřně mrzí, protože školkovské jídlo je asi to nejlepší, co během pracovních dnů může Čudle sníst.

V kontextu estetičnosti jídla mě napadá postupné, leč v tuto chvíli už docela silné parádivé období. Čudle by se nejradši halilo od rána do večera do šatů, ideálně s kanýry nebo vlečkou.
Naštěstí zcela bezproblému chápe nepraktičnost šatů třeba při lezení na strom nebo výpravách ve vysoké trávě. Hrozba v podobě opakovaných únavných debat tedy ani nenastala.
Nicméně - trička jsou příliš obyčejná, takže halenečky a košile s kytičkama, nabíráním a jinýma pěknostma, které jsem pořizovala se záměrem slušnějších civilů, fungují na Čudleti jak doma (nouze, kdy jsou všechny povolené šaty v prádle), tak ve školce, tak na vycházkách. To si rozmluvit dá jen vyjímečně.
Dobré je, že prášek funguje, a tak se z pračky vytáhne pokaždé krásně čistá hromádka.

A s načančanými hadříky přichází i stále intenzivnější touha po baletních piškotech se saténovýma stuhama. Inspirací je (jakjinak než) myš. Znáte Anjelínu Balerínu?
A znáte nějaký dobrý obchod s baletníma potřebama pro dětičky? V Brně?

Nejpozitivnější na téhle celé holčičkovité proměně je možnost upíchnout čudleti do hlavy nějakou sponku nebo gumičku, aniž by za pár minut ležely na zemi.
Nepatřím mezi zastánce přesvázaných vlasů, ale možnost "legálně" dát nějakou formu vrabčímu hnízdečku třeba do divadla anebo výstavu, tu velmi vítám!
Tady pokládám za správné sdělit, že už tři dny má čudle na jedné straně hlavy vlasy dlouhé asi 3-4 centimetry, zatímco na druhé vlásky dosahují po ramínka. A obě z toho máme dobré pocity.
Čudleti se to líbí, a má radost z toho, že si konečně po několika měsících prosadilo (a ostříhalo) svoje přání.
Já mám radost z toho, že to tak je. Že se to vůbec stalo, děje...
Že si Čudle někdy v zimě u kadeřnice samo řeklo, jak to chce.
Že pochopilo, že my dospěláci se na takový požadavek díváme s nedůvěrou (takže ho nesplníme na 100%, ale třeba jen na 50. Radši, pro jistotu...naši.), takže jen dlouhodobým projevováním zájmu lze dosáhnout důvěry v úsudek dětí.
Že ve chvíli, kdy už nějakou dobu není žádný problém v realizaci (například velmi profláklý rozpor pohledů na věc rodič-dítě), se prostě realizuje.
Až na to, že vypadá jak Blondieho připomenutí, je to fakt hezký. A Vendy jí dneska upletla francouzský copánek na stranu :)
...
Od estetiky ke společnosti :)
Změna v přístupu k ostatním dětem. Jedna skupina sou ti, co nevadí, druhá ta, co vadí. Fajn je, že ve školce je to všechno ve skupině číslo jedna. Preference určitých osob zůstává, ale to není nic, co by se mělo jakkoli "řešit". Jinak se baví a má ráda všechny ze školky. To je moc pěkný. Zvláště, když se bavím s rodičema dětí z klasických školek, kde tato realita neexistuje, ale je suplována "partami" a "kamaráděním s F a K a T, a jinak nic..." atd.

Na dětských hřištích nebo na jiných vynucených společněsdílených prostorech převládá druhá skupina, ti, co vadí.
Vadí hluk. Vadí řev. Vadí rychlý pohyb. Vadí zlobení. Vadí dlouhé pohledy. A úplně nejvíc vadí narušování (nevím podle čeho si to určuje) osobní zóny.
Opakovaně narážím na to, že Čudle ustává v jakékoli činnosti, pokud se jiné dítě začne neplánovaně ochomejtat okolo. A děti se třeba na pískovišti ochomejtají prakticky všude, žejo...
Čudle akorát stojí, a sleduje. Často couvá do určité vzdálenosti, kde buď pokračuje v činnosti, anebo si začne stěžovat na "naruitele".
Vidím velkou výhodu v tom, že nejsem typ matky, kterou vysedávání na gameplacech baví, takže nemám problém ve chvíli, kdy začne stěžování převažovat nad hrou, sbalit věci a jít někam jinam.
Velkou výhodu taky vidím ve schopnosti Čudlete odlišit si situaci, která opravdu NEJDE zvládnout od řešitelného nedorozumnění.
Pokud jde o situaci, kde Čudle opravdu nemůže být, jdeme. Pokud je to nějaká lokální záležitost, zůstáváme.
Možná to bude znít tvrdě, ale málokdy jdu nějaké mezidětské konflikty řešit já.

Ve většině případů odesílám ublížené Čudle za druhou stranou. Někdy to je s kňouráním, ale ne často (říkám si, že to není ignorování Čudlecích problémů, ale naopak nejlepší možné zachování se. Samozřejmě v určitých limitech, ale to je asi všem jasné.)
Zjistila jsem totiž, že děti se mezi sebou dokážou tolerovat mnohem víc, když si vyjasní situaci svým jazykem a svým způsobem, takže pokud to jde, Čudle vyslechnu, předám podporu a dávám ruce pryč.

Bohužel jsem taky zjistila, že výchova má obrovskou moc nad projevem dítěte.
Často cizí dítě vůbec nechápe, jak může Čudleti vadit hlasitý řev, sypání písku kolem sebe nebo braní věcí bez dovolení. Jen koukají, někdy se do toho vloží druhý rodič (který často vůbec neví, o co jde, protože jen zpovzdálí sleduje scénu, ve které od jeho dítěte přechází moje skleslé dítě ke mě, a poté, co si spolu prohodíme pár vět, odchází zpět k jeho dítěti, vytrhuje jej z činnosti a něco mu sděluje), svému dítěti pořádně vynadá (přičemž na mě kouká jak na mimoně, když se k tomu nijak nevyjadřuju), a za pár minut se děje zase to samé.
Naštěstí se mi ještě ani jednou nestalo, že by Čudle někdo uhodil nebo mu dal jinou těžkou sadu, ale i tady ty "soft zážitky" ukazují, že něco není úplně ok.
.
Co se týče ostatních kontaktů, tak velmi dobré vazby má teď Čudle s klukama, se kterýma cestujeme do/ze školky.
Když sme tam byly teď v pondělí po školce navečer na návštěvě, aklimatizační chvíle se z klasické půlhodiny smrskla na pár minut. Během těch několika hodin, co jsme seděly s Lucií u kávy v kuchyni jsem Čudle viděla 4x. Jednou profrčela s kočárkem, pak se schovávala jako pes pod stolem, pak přišla s řevem a krvavou kapičkou u oka (aneb konfereční stolek není ideální bouda), nicméně po pár minutách zase zmizela, a ukázala se až s klukama na večeři.

Tohle kamarádění se je mi milé. Vzhledem k tomu, že si máme co říct dost i s jejich maminkou, to považuju za stabilnější součást Světa.
.
Když se na to podívám celkově, tak se objevují i podněty ke kontaktu s dalšíma dětma od Čudlete samotného, což dřív téměř nebylo. Zatím to jsou ale taková "témata", která by oslovila spíš dospěláky (naposledy se vrhla na vycházce po nějaké holčičce s tím, že má krásné tílko, a hlavně ten materiál, a jestli si může sáhnout...:-D ----upozorňuju, že já k tomuhle Čudle cíleně nevedu jindy než konkrétně při činnosti šití, takže další známka toho, jak děti dokážou mlčky odpozorovávat dospělé okolí, a přejímat to, co jim připadne k něčemu užitečné).
Rozhodně ale velký posun v oslovování dalších dětí skrz "technické" požadavky. Málokdy jde prosba o půjčení lopatky, pohlazení psa, podání balónu atd přeze mě. Většinou se Čudle obrátí přímo na konkrétní osůbku, která může vyhovět.

U dospělých to neplatí, ale za to jsem ráda. I když ....Jak kdy...Třeba jsem nesvá z toho, že Čudle většině dospěláků tyká. Pozdraví "dobrý den", ale rozloučí se "ahoooj", případně "pápá".
Argumentace - když se s někým bavím, tak už se známe, takže tykáme.

Taky mě někdy přivádí do rozpaků hlasité řešení podivně se chovajích/vypadajících existencí. Nemyslím defekty, ty Čudle kupodivu neřeší skoro vůbec. Ale smradlavé, opilé, zmalované, hlasité a podobně vyčnívající jedince komentuje často, a nahlas...
To dělají všechny děti, tak aspoň že ty přirozeně "jiné" Čudle akceptuje jako normální součást lidstva :-)
.
Na hlasité komentování každého pejskaře a psa už jsem zvyklá. Co se týče hlazení, tak konečně začíná nějaké rozlišování, kterého psa si opravdu CHCE a Může pohladit. Zlepšuje se taky rozlišování podle řeči těla pejskařů.
Když je pejskař v hovoru s jinýma lidma, Čudle mlčí, komentuje psa směrem ke mě, a jdeme normálně dál. Když se pejskař dívá jiným směrem, Čudle mlčí, komentuje psa směrem ke mě, a jdeme normálně dál.
Když se pejskař nese jak hromádka hoven nebo naopak namistrovaný rambo, Čudle mlčí, komentuje psa směrem ke mě, a jdeme normálně dál.
Když je pes opravdu pěkný, pejskař je zcela ignorován, a já taky :-D
...
...
...
A už mě nebaví psaní. Nenapsala jsem ani půlku z toho, co napsat chci, ale to přijde zas jindy. Závěrem jedna třešnička - Čudle si docela dává Botaniculu :-)


o chlapech...kratince...21.5.2012

23. května 2012 v 13:33 deníček
Zajímalo by mě, proč se chlapi chovají určitou etapu tak krásně pozorně, když ve skutečnosti takoví nejsou.
Ono to bolí, když po dosažení "jistoty" přijde ochladnutí.
Nebolí to sobecky, bolí to pro to intenzivní předtím (o to, o které se myslím žádná holka při začátku vztahu neprosí. O to, které radši vynechat, než nahodit na pár týdnů zvýšenný výkon pozornosti, a pak ho zase utlumit.)

v hlavě

23. května 2012 v 8:26 MAXmišmaš




Sometimes you don't know where we're going
Sometimes I feel you should be crawling back to me
Time is ticking by without us knowing
Before you know it, it will be too late to see

You keep on talking but it makes no sense at all
You try to fake it but you're breaking every rule
Right from start you've always made me feel a fool
The guilt you hide will come between us after all

You keep on talking but it makes no sense at all
You keep on talking but it makes no sense at all
Sense at all (6x)

Sometimes you don't know where we're going
Sometimes I feel you should be crawling back to me
Time is ticking by without us knowing
Before you know it, it will be too late to see

You keep on talking but it makes no sense at all
You try to fake it but you're breaking every rule
Right from start you've always made me feel a fool
The guilt you hide will come between us after all

You keep on talking but it makes no sense at all
You try to fake it but you're breaking every rule
Right from start you've always made me feel a fool
The guilt you hide will come between us after all

You keep on talking but it makes no sense at all
You try to fake it but you're breaking every rule
Right from start you've always made me feel a fool
The guilt you hide will come between us after all

kratičce

22. května 2012 v 7:33 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Dneska je to dva měsíce, co jsem neměla ANI JEDNOU potřebu jakkoli cokoli řešit jídlem.
Už XY měsíců se vnější projevy dobrým způsobem zredukovaly a zmizely, ale obrazy toho, co by se v takovou nebo makovou situaci dělo dřív
(aneb při konzumaci chleba se sýrem myšlenka na to, jak se z takovýho chleba rozjel záchvat před třema rokama. Myšlenky v situaci, kdy jím něco, co bych do sebe nedokázala dřív nasoukat bez určitých "úprav" okolo, třeba následné hladovky. A obtěžující jsou i myšlenky pochvalné, třeba když sním něco, co bych dřív sotva dokázala sníst, aniž bych to považovala za záchvat.),
a taky můj geniální software, který mi nezapomíná oznamovat vše, co okolo a ve mě probíhá, tudíž při každém kontaktu s jídlem několik asociací s popiskama procesu...to oboje tam někdy bylo.

Zjišťuju, že v případě PPP nebo jiných duševních obtíží není ani tak důležitý co se děje reálně, ale co se děje v hlavě. A proto se chlubím. Už dva měsíce klid, co se jídelního bordelu týče.
Vlastně je to ještě o kousínek lepší - nemám ani myšlenky na správnost jídla.
Jestli to takhle bude dál, troufnu si vyslovit tezi, že se moje hlava dostala do zcela přirozeného provozu, co se jídla týče.
Ne toho "normálního", jak se to říká a píše, ale do toho přirozeného, což je myslím o level výš.

Jsem čím dál víc přesvědčena, že se uzdravím i dál, než jen v ppp mantinelech.
...

Databanka je v podstatě přenosný pevný disk na který je možno zálohovat snímky přímo z paměťové karty.Vyspělejší databanky umožňují i prohlížení a editování snímků přes vestavěný displej, přehrávají videosekvence a MP3, takže se velice hodí například na delší cesty jako neúnavný společník.

Hehe, jak pravdivé.


jak pravdivé...

pekelná přísloví

21. května 2012 v 22:17 deníček
V čas setí se uč, o žních vyučuj, v zimě užívej.

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.

Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna, o niž uchází se neschopnost.

Kdo touží, ale nejedná, plodí mor.

Vhoď do řeky toho, kdo má rád vodu.

Hlupák nevidí tentýž strom, jako moudrý.

Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se nikdy nestane hvězdou.

Chvíle hlouposti se měří na hodinách, avšak chvíle moudrosti žádné hodiny nezměří.

Všechna zdravá potrava se loví bez sítě a pasti.

V roce drahoty prozraď počet, míru i váhu.

Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech.

Mrtvola nemstí své rány.

Nejvznešenějším činem je dát přednost druhému před sebou samým.

Kdyby hlupák trval na své hlouposti, stal by se moudrým.

Hloupost je pláštěm darebáctví.
Hanba je plášť pýchy.

Vězení se stavějí z kamenů zákona, bordely z cihel náboženství.

Přemíra smutku se směje, přemíra radosti slzí.

Liška proklíná past, ne sebe.

Radosti plodí. Žalosti rodí.

Jímka jímá, pramen přetéká.

Jediná myšlenka naplní nekonečno.

Buď vždy ochoten říci, co si myslíš a nízký člověk ti půjde z cesty.

Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.

Orel nikdy neztratil tolik času, jako když se snažil tomu, aby se učil od vrány.

Přemýšlej ráno. Jednej v poledne. Lež večer. Spi v noci.

Kdo strpěl, aby ses na něj povyšoval, ten tě zná.

Jako pluh následuje slova, tak bůh odměňuje modlitby.

Od stojatých vod čekej hněv a jed.

Nikdy nevíš, kdy máš dost, dokud nevíš, kdy máš víc než dost.

Vyslechni hlupákovy výčitky! V nich máš královský titul.

V očích oheň, v nozdrách vzduch, v ústech vodu, v bradě zem.

Jabloň se nikdy neptá buku, jak má růst, ani lev koně, jak se zmocnit kořisti.

Kdo věčně přijímá, vydá bohatou žeň.

Kdyby ostatní nebyli hloupí, museli bychom být hloupí sami.

Duch křehké radosti nikdy nemůže být poskvrněn.

Proklej pouta. Žehnej volnosti.

Nejlepší víno je to nejstarší, nejlepší voda - nejčerstvější.
Modlitba neoře! Chvála nesklízí!

Vrána by chtěla mít všechno černé, sova bílé.

Nadbytek je krása.

Kdyby lev řídil se radami lišky, byl by prohnaný.

Pokrok činí cesty přímé, avšak křivolaké cesty bez pokroku, jsou cestami génia.

Spíš zabijte nemluvně v kolébce, než abyste živili neuskutečněná přání.

Kde chybí člověk, příroda nevydá plody.

Pravdu nikdy nelze vyslovit tak, abychom jí rozuměli, avšak nevěřili.

Dost! Anebo příliš.
...
Básníci starověku oživovali všechny hmotné věci bohy nebo duchy, dávali jim jména a krášlili je vlastnostmi co jejich dychtivé a nesčetné smysly dokázaly vnímat. Obzvláštní pozornost věnovali duchům měst a zemi a jim tato místa jakožto duchovním božstvům svěřovali do péče, později se však vyvinul systém, který byl zneužit k zotročení nevzdělaných, a duchovní božstva v něm byla abstrahována a oddělena od předmětů: tak vzniklo kněžství a způsoby uctívání božstev byly převzaty z básnických příběhů; nakonec prohlásili, že takovéto věci pocházejí přímo od Boha. Tak lidé zapomněli, že všechna božstva sídlí v lidském srdci.
. . .
Anděl, z něhož se nyní stal ďábel, je můj blízký přítel často si spolu čteme Bibli v jejím infernálním či ďábelském smyslu a toho se světu dostane, pokud se bude náležitě chovat. Mám také pekelnou Bibli, jíž se světu dostane, ať chce nebo nechce.

Stejný zákon pro lva i vola znamená útlak.
...

pan Blake je myslím pro dnešní večer vhodným společníkem.

někde uprostřed

20. května 2012 v 16:36 deníček
řepkového pole leží můj otisk strachu a samoty. Jednou se vypaří. Tah digestoří nad sporáky, průvan z otevřených oken, to udělá svoje. A lidi nepřestanou smažit.

Do sklizně je ještě čas. Pak už se nebudu bát ničeho.

epický večírek

18. května 2012 v 8:45 výlety (obojím způsobem) :)
dneska večer....to bude doufám tak dobré, jako v roce 2008 :)


kusowka...animefest

16. května 2012 v 21:20 MAXmišmaš
neděle sedm ráno...plné pracovní nasazení :)


z bitevního pole

16. května 2012 v 10:26 pod čarou...
Nemám kapacitu na to, abych zvládla řešit vážný hlavový a u toho dělat něco jinýho, třeba sedět u počítače a psát. Mám chuť vypisovat se ze zmatků v sobě, a celkový obraz by pak ukázal něco úplně jiného, než co se opravdu děje. Někdy si říkám, kde se ve mě vezmou všechna ta zakrvácená mláďata a další opuštěnosti, když ve skutečnosti je mi akorát párhodinově prázdno a smutno.
Lepší nepsat nic.
Dobré je, že narozdíl od minulých let se mi daří nevypadávat z běžného provozu v Brně, a dokonce mi ani běžný provoz nedělá takové obtíže, jako dřív.
Běžný provoz je, že si čistím zuby, dávám si rozcvičku, myju se, snídám a večeřím v dobrou dobu, piju hodně vody, chodím do práce, chodím s dětma do školky (i když je Inka odjetá, tak se tam vyskytuju s klukama), chodím často ven, potkávám se s některýma lidma, podléhám příjemnému rituálu "dvou esemesek denně", v podniku piju převážně nealko piva a každý den prospím alespoň 5 hodin.
A píšu na papíry. Docela dost.

Jinak mám ale docela tmu. Ostatně jako vždycky, když má přejít myšlené do činů.
Nechci.
Nechci.
Nemůžu, ale to sou kecy, protože to je jen moje paranoická představa o špatném rozhodnutí a horších koncích.

Od té doby, co jsem si uvědomila, že je potřeba přeorientovat se z Nebrna jinam, je mě zle. Je to stejný jako vylízat z ulity. Znám se, znám to. Je to strašně nepříjemný, skok do tmy.
Teď, co je Inka pryč, jsem si tam několikrát hodně ujela v trošku jiné realitě, aneb úplně já, a ten odpor k jakémukoli návratu mě vyděsil natolik, že jsem se rozhodla se tam teď aspoň měsíc nevyskytnout.
Zvěř svěřena do velmi dobrých rukou, možnost jezdit za nimi je velká. Práce se zeleninou a ovocem limitována určitým počtem hodin.
Ztrácím pouze osobní schovávačky. Nic víc. Nic míň.

Útěky z civilizace si teď nemůžu dovolit. Protože odsouvám některé důležité skutečnosti, například že bych chtěla společné fotky nebo víc společných večerů.
.
Přitom když se na celou situaci podívám plošně, tak přepínací schopnost byla naprosto fantastickým způsobem asimilována a zařazena jak do autopilota, tak do manuálu ručního ovládání.
Já nemám mít z čeho obavu. Normálně se na dobu určitě neurčitou přesuneme do prostoru, kde se budeme moct potkávat víc a taky i všichni. Je to vlastně hodně pozitivní vize, protože konečný výsledek znamená zase Nebrno, akorát trochu jinde, anebo Dobré Brno. Zvěř, zahrádka, lesy. Všechno. Všechno bude.
Akorát to zatím ví jenom část Kristýny. Ten zbytek se bojí, blokuje, rezignuje, odsouvá. Stejně jako každou skutečnost, která se vymyká určitému stereotypu a jistotám jejího života.
.
Včera se nám s Tomem podařilo udělat kus práce. Z mého úhlu pohledu hodně dobře zvládnuté setkání. Ta konečná poloha líné sinusoidy byla na hranici s přímkou. A to je krásný. Fakt, že prakticky po celou dobu se vlnila v kladných hodnotách, to je taky krásný. Moc.
...


chtěla bych změnit otázku na pravoboku, ale odpovědi nedosahují pomalu ani 10% počtu lidí, co sem denně chodí. Z toho nemám dobrý pocit. A nejde tu mít dvě otevřené ankety zaráz. Díky všem, co klikli.

Jestli někoho zajímá, proč se na něco ptám já lidí, co sem chodí, tak je to proto, že mě zajímá, kolik lidí řeší podobné problémy. Tady, anonymně a po internetu.
Mužům se omlouvám, že jsem na ně nepomyslela při odpovědích, ale myslím že to áčko na konci dokáží odmyslet a kliknout odpověď.

poznámka bokem

13. května 2012 v 9:48 MAXmišmaš
jedna aktuální :

" Dokud se můj pes nenaučí číst, bude konat potřebu kde chce, aneb zákazy umístěné u kotníků mě nedonutí zakleknout mezi lejna a dešifrovat."

twitter by mě dneska měl asi rád:)

ze snu ven

13. května 2012 v 9:20 výlety (obojím způsobem) :)
depresivní ráno...


...
sedím si v tom, a je mě dobře. Samozřejmě si můžu pouštět úplně jiný věci, ale vlastně nemůžu, protože se mě líbí ten kontrast muziky a toho okolo. Je tak krásně. Ráda se dívám na lidi, když spí. Na některý.


o dětech...6.5.2011

10. května 2012 v 23:14 deníček
Odpustit dítěti.
Odpustit dítě dítěti.
Odpustit dítě?

...
Nejkratší věta a už skoro dva roky se snažím dobrat ke kladné odpovědi, aby to bylo pěkně všechno za ANO.

prvomájová romance...30.4. a 1.5.2012

10. května 2012 v 11:12 deníček
Do práce za něčím v obrysech tramvaje. Přes nebe čárají tryskáče a my se krčíme v červených rachotících monstrech tak zoufale nízko...
Ani o pár centimetrů vedle nemůžeme. Koleje svírají směr trasy pevně. Pevně. A nad střechou spousta proudu, který umí zabíjet. Vystupuju do strany. Jediná možnost, jak narušit rovnováhu.

Vidím letošní lístky javorů, které roztrhávají stěny pupenů. Jako čerstvě vylíhlí motýli zmačkaně plandají v poryvech vánku a čekají, dokud se strom nerozhodne rozevřít.
Valí se přeze mě vlny něžnosti, tolik citu pro mladou zeleň jsem asi ještě nezažívala. Tisknu se hlouběji do klína rozvětvené koruny, a zlehka - zlehoučka - se dotýkám těch pokrčených zázraků života...
Často si říkám, že kdybysme tak dokázali jeden celý rok pojmout jako ukončený cyklus, bylo by možná všem o něco líp. Probudit se, rozvinout se, vydat maximum, být, opadat a pak se přes zimu radostně obnovovat na další začátek.
Provázat jeden rok a druhý, dalším, dalším, dalším...a každý rok přitom prožívat naplno.
Jsem unavená neustále přítomnýma vzpomínkama na budoucnost. Plány jsou jako babí léto. Chvíli sedí člověku na rameni, ale jakmile zafouká, odlítají o kus dál. Může se za nimi běžet, zamávat jim a poslat vzdušnou pusu, anebo vyprazdňovat a zasklívat pohled na prohlubující se vzdálenost. Znáš dálku?

Při dopadu to trochu žuchlo. Něco jako když se z prvního patra vyhodí pytel s nacupovaným molitanem a několika vylitýma hruškovýma džusama. Asi jsem spadla dobrovolně. Bylo to po delší době, co jsem udělala takhle spontánní pohyb. Možná mám vyražený dech, ale možná ho jen zadržuju, abych neodfoukla příčetnost, která se zastavila pár centimetrů před mým obličejem a nedočkavě pulsuje.

Vůbec nevím, co se stalo pak.
Vůbec nevím, co se stalo pak.
Vůbec nevím, co se stalo pak, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla a všechno bylo zase dobré.
.
Asi jsem se nalodila na další zastávce. Putuju Brnem jak ve snu a čtu si knížku, kterou nemám. Nejde už sehnat, krčí rameny chlapík v obchodě.
Když vycházím, všímám si polic plných sportovních kalhot a botů a batohů a tak ani nevím, jestli jsem šla opravdu pro knihu nebo pro názor nebo pro co vlastně. Ale to je fuk, protože mě už dneska pomůže akorát ta chvíle , kdy budu moct odhodit tašku z ramene a zbavit se břemene v podobě alobalového grilovacího tácu. Tolik jasu, co z něj jde při každém doteku sluníčka...tolik jasu nesnesu.

naostro
naboso
naplech

Poslední duben bez kalhotek, bez bot, bezvědomí, bezbrannost a hlavně bez tácu.
Noční hádanky pod smrkem.

Rozšlehaly to rozražené okenice mou třesoucí se rukou. Venku bylo ještě trochu šero.
Kokon ze studu a trapnosti, který mě asi uchránil před apokalypsou, jsem začla leptat omluvnou otázkou. Zkouška otevření očí napodruhé pozitivní. Obraz mlhavý, ale je. Na konečcích vlasů jsem počítala kousilínky včerejší večeře a přála si, aby bylo vše živé. Aby bylo vše živé.
Bojím se, že jsem už moc daleko.

A pak přišlo opravdové ráno ... Rosa byla nejen v trávě, ale i v mých očích...
S úsměvem, za ruku, v trávě, v objetí, spolu.
Dlouho jsem nebrečela štěstím, a jabloňové květy nad našima hlavama to moc dobře vědí...


small

8. května 2012 v 15:08 pod čarou...
přemýšlím, jestli existuje větší existenční masochismus, než připustit si, že ať tak nebo tak, hltáme všichni stejně.
Paraziti.
Konzum všude.
A já se snažím zavřít oči mantrami o tom, že v tom jedu o kousek míň než sousedka nebo támhleten týpek naproti v trolejbusu...
We are people.

Rozdíl je v uchopení tohoto faktu, a o naložení s tímhle negativním potenciálem.


jedno vítězství

8. května 2012 v 10:11 pod čarou...
Jsem vítěz. Pro teď, pro ty všechny srance, který se staly. Jsem vítěz, a ten pocit stojí za to!

Celý víkend jsem orgovala na Animefestu. Což znamená prakticky celodenní komunikace s lidma, telefon nalepený u ucha, stravování založené na energeťákách a bagetách. Hluk, umělá světla, beton, kachličky a vůbec samé umělo pod nohama. Pohotovostní režim teoreticky několik hodin denně, prakticky nonstop.
Cizí lidi. Komunikace s důležitýma lidma, který jsem nikdy předtím neviděla. Hrabání se v cizích počítačích, zařizování nemožných požadavků...
Tykání.
A není mi špatně. Ani fyzicky, ani psychicky. Naopak, mám pocit z dobře udělané práce. Nikdo mi za celý víkend nevynadal za neschopnost, nebo za chybu.
Může to přijít feedbackovým formulářem, ale nepředpokládám to. Myslím že jsem využila dosavadní postřehy a zkušenosti z jiných akcí podobného typu, a že to nepřišlo vniveč.
Do týmu jsem si vzala sestru. Někdo se nad tím může pozastavit, ale - ať už cokoli, tak díky tomu, jak dlouho se sestrou známe, dokážeme být opravdu HODNĚ výkonný tým. Když se na to dívám zpětně, tak právě s pomocí sestry jsme zvládly páteční provoz, ačkoli k tomu byl téměř nulový potenciál z hlediska dostupných a fungujících možností:-D
.
A byla jsem tam i s Tomem. Byla jsem tam s ním, přestože jsme větší část akce byli každý po svém.
Ale právě ty chvíle, kdy sme se potkali na půlhodinkový drink na terase, seděli vedle sebe na projekci a já mohla mít hlavu na jeho rameni anebo chvíle, kdy jsem po šesté ráno mizela z hotelovýho pokoje a dávala mu spícímu pusu na tvář...to byly chvíle, které mě dobíjely pro ten provoz okolo, a které mě přesvědčovaly, že jsem si celé roky nesnívala o nemožném...
...
A trošku povrchně - celý víkend jsem prochodila v korzetových šatech bez ramínek se sukní těsně pod zadek. Dostala jsem několik pozvání na kafe, nikdo se mě nevysmál, a hlavně - nikdo z týmu lidí, který mě obklopoval, se na vzhled vlastně nezaměřoval.
Včetně mě. A to je ten rozdíl, který jsem si uvědomila.

Jsem přesvědčena, že bych dříve nemohla takovouto akci zvládnout, aniž bych pak měla dojezdy, kekele v hlavě...
Výkon by byl možná taky nižší, protože bych se do toho všeho stále zkoumala, a přemýšlela, co si o mě kdo myslí, jak vypadám, jestli jsem neřekla něco špatně...Styděla bych se zajít si do bufetu pro kafe, a otočit se zadkem k lidem...Dělo (by) se spousta věcí, které mě posunovaly celé dění trochu jinam...
...
A teď - po skončení - NIC. Trochu průjem, ale jinak nic. Žádné žravky, žádné křeče, žádné vyčerpání, nenávistné myšlenky na lidi, akutní potřeba ticha, dojezdy...nic...prostě trochu větší únava.
A tak jsme včera mohly s Čudletem vyrazit ven do začínajícícho jara, otestovat letošní parníkovou sezónu, nacházet tajné cesty, brodit se potokem, honit motýly na louce nad hradem, poslouchat ptačí zpěv, a být...a být...
...
Mám z toho dobrý pocit. A za pár hodin odjede Čudlátko s Václavem na jih, takže se pokusím přepsat a dopsat a psát...

...
na pravoboku je anketa. Je anonymní, tak prosím zaklikněte.

vevnitř

3. května 2012 v 8:53 výlety (obojím způsobem) :)

květen- Obnova