Duben 2012

dobrou noc

28. dubna 2012 v 23:49 MAXmišmaš

...
taková pro dovyprázdnění dneska, a taky protože mi chybí moje barevná cédéčka s kompletní diskografií The Cure...

No I won't do it again, I don't want to pretend
If it can't be like before I've got to let it end
I don't want what I was, I had a change of head
But maybe someday...
Yeah maybe someday

I've got to let it go and leave it gone
Just walk away, stop it going on
Get too scared to jump if I wait too long
But maybe someday...

I'll see you smile as you call my name
Start to feel, and it feels the same
And I know that maybe someday's come
Maybe someday's come...
Again!

So tell me someday's come tell me some days come again...

No I won't do it some more, doesn't make any sense
If it can't be like it was, I've got to let it rest
I don't want what I did, I had a change of tense
But maybe someday...

I'll see you smile as you call my name
Start to feel, and it feels the same
And I know that maybe someday's come
Maybe someday's come...

If I could do it again maybe just once more
Think I could make it work like I did it before
If I could try it out
If I could just be sure
That maybe someday is the last time
Yeah maybe someday is the end
Oh maybe someday is when it all stops
Or maybe someday always comes again...

jak to funguje...zase po delší době

28. dubna 2012 v 23:44 pod čarou...
Nemyslím si, že je to jeden z těch Darů za vytrvalost anebo za houževnatost, protože ani jedním příliš neoplývám.
Myslím si, že to je odraz toho, co jsem, kdo jsem, co dělám a jak to dělám, protože nedělám nic, co by mi bylo nepříjemné, nemluvím jinak, než chci, nechovám se jinak než to cítím a stejně to je úžasné.
V kontextu svého dosavadního fungování ve Světě bych si to moc ráda připsala jako "odměnu zaslouženou", ale už delší dobu tímto způsobem dokážu frčet jen na různých aktivitách, a ne na životě samotném.
Možná jsem jen nějak zvládla roztavit pletivo mezi "má dáti- dostala". Usmívám se, když tohle píšu, protože to tak je, akorát se to nedá moc popsat.
.
Taky se usmívám, když si vyložím před sebe skutečnost, že sme s Tomem spolu. Protože mě to těší. Protože to je přesně to, co se stane, když se potká netopýr a programátor.
A mě je moc dobře z toho, že ...prostě je mě dobře.
...
Včera v noci jsem přišla s tím, že by bylo dobré nechat to mezi náma doběhnout, protože si na to začínám doopravdy zvykat, což znamená, že by mě hodně mrzelo, kdyby se to pokazilo.
Tedy že lepší bude, když to nebudeme posunovat dál, ale necháme to tak, aby se němělo co pokazit, a když jsem chtěla pokračovat v mluvě, Tom se skorozeptal, zda to chápe správně, jakože se s ním rozcházím.
Řekla jsem, že to jsem neřekla, a on se uculil a řekl, že rozhodně za něj NE, a že mu je líp tak, jak to mezi sebou máme teď oproti tomu, jak to bylo předtím.
Z dalších pohnutek jsem to zkusila doplnit ještě jednou právěsevytvořenou sadou slov, a protože Tom řekl opět za sebe NE, tak jsem to nechala být:). A bylo mě strašně dobře, akorát jsem potřebovala mluvit.

Třeba o tom, že od Václava vlastně vůbec nevím, co dělat v rámci nějakého vztahu. Ohledně Čudlete.
Od té doby, co se Čudle potkalo s Jasanem, už vůbec nevím.

Je pravděpodobné, že bych považovala za štěstí mít rodinu.
Tohle uvědomění si není jednorázová skutečnost, ale pevné ukončení XYlet trvajících skrytých a viditelných směrníků v Kristýně. Nebylo vůbec jednoduché připustit si to. Možná bych to přirovala i k přiznání si ppp po XY letech jídelního bordelu!
A čím dál víc mě to opravdu táhne k tomu mít nějakou "skupinu", ve které bych já i Čudle měly prostor pro realizaci s tím, že by se to netahalo po několika místech a s rozdílnýma přístupama, ale že by to prostě byla jednotka fungující v přirozené respektující atmosféře a pospolitosti.

Dokážu si to představit jako formaci v sestavě: já, Čudle a zvěř. Budu upřímná - je to hodně příjemná představa!

Akorát že - mě unavuje přepínání mezi různýma "funkcema". Například funkce "máma" a funkce"mladá slečna na koncertě, která se probudí v cizím bytě, protože nechce jít spát domů".
Čím víc je mě dobře v sobě, tím víc mě to unavuje.

Co se týče vztahu, tak funkce "máma" a funkce "přítelkyně" myslím nedrhne, ale často (u Pana Umělce to začlo, a u Toma to pozoruju taky) drhne "máma" vs. "bezstarostná čilá přítelkyně".
To je ten bleděmodrý rub mince. U přátel, se kterýma nemůžu sdílet tak moc, se zapíná autopilot, což znamená, že vyhazuju pro danou situaci nepředatelné a nepodstatné zážitky, emoce, únavy, mrzutosti, obavy atd.
Přítel se od přátel odlišuje tím, že s ním funguje jakási větší provázanost, a taky vzájemná opora, takže se uvolňuju. Nepotřebuju si vyloženě verbálně stěžovat nebo debatovat o takových věcech, ALE mám problém bavit se, když mám plnou hlavu Čudlete.
To už raději zrušit schůzku...anebo nezrušit, když jsme se teď týden neviděli...Ale zase jít na kafe mezi hlučný lidi, anebo do divadla, to mě ještě víc zahltí, a co když budu nepříjemná...
A tak nějak to funguje...
Čím víc totiž jsem, tím víc se mě prolínají možnosti a tím víc roste pozitivní perspektiva, což oboje vede k potřebě nějakého pevného bodu, kde je klid a stabilní prostředí.
...
Čudle se jednou stěhovalo, a rok už se pohybuje mezi Brnem a Nebrnem. za domov považuje Brno, ale když položím otázku do budoucna, Čudle má jasno, že se stěhujem na domek za ovečkama a psem, budeme mít myšky a králíky a zahrádku.
Zde považuju za dobré zdůraznit, že Nebrno byl/je můj poslední záchytný bod před sebevraždou v roce 2010, a vůbec že to má funkci hlavně pro mě osobně jako terapeutické středisko výcvikové.
Jsem totiž městské díte z paneláku. Krom sem tam výpomoci při sběru mandelinek, jahod, angreštů nebo rybízu u prarodičů z otcovi strany absolutně nulová zkušenost s provozem zemědělským.
Díky skautu jsem měla možnost neudusit se ve městě, a díky skautu se vlastně znám s Monou, se kterou jsme výpravovaly i po našem odchodu ze skautu. Nevím, jak by to bylo, kdyby to nebylo takhle, a ani nad tím nechci moc přemýšlet.
Každopádně péče o barák, zahradu, zvěř - pouze jakási teoretická potucha, praxe zanedbatelná.
V posledních letech, a hlavně díky Borkovým z Brusného, Štěpánkovo matce, Martince a Iluzi, jsem vypozorovala změny ve fungování na venkově/venku a v civilizaci.
Když jsem do toho mohla s Mirkem, Tím na kývnutí prstu, Blondiem, Jasanem a dalšíma lidma utíkat z civilizace do přírody, na pozdně noční výlety a další podobné akce,
došlo mi, že nemůžu setrvávat v přetvářce, ve svých "osvobozujících" vycházkách za město, protože umírám.
V roce 2010 mi to došlo definitivně na beltaine, který jsem strávila s Blondiem v jednom seníku na periferii Brna a v dostatečně podporovaných schýzách z toho, že Jasan je zrovna s Dlouhovlasou.
Tam a tu noc mi došlo, že prostě umírám, a že si to podporuju, a že je nejvyšší čas, ne-li pozdě, začít žít.
Ehm...pak se dělo nic, a nic a nic, protože jsem neuměla uchopit představu o skloubení kultury a dalších městkých aktivit, které mě baví (vínko, muzika, tanec :-D), a taky jsem zavřela oči, nechala se pohltit klamem, a absolutně zabednila komunikační kanál s Jasanem.
Takže místo vybudování společné svobodněspokojené "domácnosti" vznikla kupa sraček, keců a vyvrcholilo to Jinovatčiným excelentním příspěvkem pro zánik mého pětapůl let trvajícího bydlení v Bystrci.
Po opětovném nastěhování do Bystrce v roce 2010 došlo k rozdrolování nabalených sraček a vůbec všeho možného bordelu, a někdy v tu chvíli mi došlo, že to je konec, ale úplný konec, že jsem pralizována sebou a Světem, a že pokud udělám ještě pár kroků jako falešná, tak ...prostě konec.
A tak jsem si do života nasadila zcela nový prvek, zvěř, abych měla něco, za co jsem zodpovědná, a co mě bude motivovat věnovat čas, úsilí, peníze něčemu, co mě bude opravdu OPRAVDU těšit.
Správně si to lze vyložit i tak, že i Čudle jsem vyhodnotila jako prvek schopný dobrého žití bez mé přítomnosti (aneb tatínek, prarodiče, a další co má Čudle rádo, se dokážou postarat lépe než já),
takže jsem si udělala platformu z něčeho zcela závislého na mé zodpovědnosti a péči.
Abych se trochu vzchopila.
Akorát (teď už mám docela jasno, protože vím o ADHD docela dost) mě samozřejmě nemohlo nadšení zůstat vevnitř, takže jsem se chlubila. Z části kvůli tomu, abych přerušila pro okolí již trapnou bolest a spoustu dětinských prožívání ohledně Jasana, a z části kvůli tomu, abych se na to nevykašlala, a nenechala to ladem.
Co je na očích, o to se víc člověk stará.
A postupně jsem zjistila, že v Nebrně je možnost i další realizace, třeba opravy.
Bylo a JE mi zcela fuk, že to nemá perspektivu napořád, protože to není moje. Veškerá investovaná energie do Nebrna je v kladu. Veškerá!
Nemám sice zdaleka tak dobrý skill, jak bych chtěla, ale oproti minulosti.-...:-D...fakt se směju!
A hlavně to fungovalo.
Hlavně to fungovalo.
Hlavně to orpavdu fungovalo, což dodneška považuju za jeden z největších podařených výkonů sebe samé. Správná volba, správný čas, správné všechno. Prostě jsem to na sebe naaplikovala správně, protože to funguje.
...
a tím se dostávám k tomu stabilnímu bodu.
On totiž důležitým faktorem, který nepodléhá prakticky nijak jakékoli mé činnosti či aktivitě, je zvyšující se věk Čudlete.
Čudle jde za rok do školy. Já bych teda byla ráda, kdyby to tak bylo. Kdyby šla ty tři měsíce před šestýma narozeninama. Nějak si při stávajích schopnostech nedocevu představit, CO by Čudle dělalo v tom čekacím roce 6-7let.
A úplně nejvíc by se mi líbilo, kdyby vyšla idea i dalších rodičů, a domluvil se pedagog základkář,který by provedl naše děti aspoň prvním stupněm někde venku, v kruhu, vklidu.
Ale školu jako takovou zatím neřeším, to není aktuální.
Aktuální ale je (a to už pár let) místo, KDE bude Čudle vyrůstat.
.
Moje doposud ideální představa je, aby Čudle nastoupilo do školy tam, kde budeme bydlet napevno.
Nejsem uzavřená cestovacím nebo stěhovacím myšlenkám, ale když jsem se stěhovala zpátky k rodičům (a vzpomínala na svoje dětsví, školky, stěhování), zařekla jsem se, že víc jak jedno další stěhování takhle malému Čudleti neudělám.
Když jsem se stěhovala zpátky k rodičům, měla jsem hrozný kekele v hlavě a v těle, ale v několika věcech bylo úplně jasno.
Mimojiné to bylo - aby moje v pořadí druhé odstěhování od rodičů bylo v daném okamžiku 100% považovatelné za definitivní (říkala jsem to od puberty, a čím dál víc za tím stojím - newermore nastěhování zpátky k rodičům),
nenechám do domácnosti zapadnout cizí lidi,
a hlavně - moje odstěhování do rodičů nebude útěk, a nastane nejpozději do té doby, než Čudle půjde k zápisu na ZŠ .
Momentálně nejsem moc schopna pochopit tuhle sílu v sobě. Že v takové nicotě dokázalo vzniknout tak silné přesvědčení o urovnatelnosti poměrů v rodině. Že jsem se rozhodla ( a hlavně že to dodržuju!), že ať to mám já s ostatníma členama rodiny jakkoli, Čudle to nebude zasahovat.
Objektivně a aktuálně - Inka je tady spokojená. Nebo to alespoň říká, když se na to někdo zeptá. Má ráda tetu Anežku, dědu, malou bábu, malého dědu, Vilmu. Má je všechny ráda, a zcela bravůrně se orientuje v pokusech o vtloukání zbytečných dogmat, příkazů, neadekvátních hlasových poloh a vůbec...na to, jak je citlivá, cítí v rodině zázemí, a to je hlavní. Nic víc není pro dítě důležité, než oprvadový pocit zázemí.
...
Od té doby, co sem se nastěhovala k rodičům, proběhlo XY epizod "a za měsíc", "a na jaře"...
Jenže to není realizovatelné. Z důvodů jako třeba moje labilita, nevyjasněnost některých podstatných vazeb atd.
A všechno to sou přitom věci, které si tam držím jako blok já sama.
Došlo mi to loni ke konci roku, a po silvestru jsem si to uvědomovala čím dál víc.
Že to potřebuju nějak vyřešit bez berliček v podobě "až něco" "až něco"...
Stanovila jsem si proto priority na osobním názoru, a z toho okolo mi přišla nejlepší práce.
V tom Nebrno selhalo, a není to jen rozbitým noťasem, ale hlavně jakýmsi zhoupnutím k dospělosti v podobě otázek
"a bude Čudle mít opravdu možnost dobrého pohlídání, když budu jezdit do Brna pracovat?"
"budu schopna opustit Nebrno v případě jakékoli změny poměrů v rodině tet, a zajistit si zázemí ve stejné lokalitě?"
"dokážeme s Václavem nějak sladit naše představy?"
"budu schopna Čudle vozit na návštěvy k rodině, resp.jak často si takto povolím aktivity po městě?"
...a bylo toho hodně. A krom toho, jak moc jsem se posunula, jsem uviděla i to, jak moc mě děsí neúspěch při zodpovězění některé z otázek.
A tohle, přesně tohle, ta panika z představy selhání, mi ukázalo, že bych ještě měla počkat.
I přes to, že mám konkréntně v bystrci peklíčka. Protože je mám já a ne Inka, a protože nemám 100% jasno, že se můžu odstěhovat.
...
...
...
A pak se to s Tomem vyvrbilo do vztahu, a to byl taky docela moment na zastavení. Protože...protože nevím, jestli zvládnu do toho všeho kolem budování zázemí pro zvěř a Čudle a mě, ještě budovat vztah.
Ono to slovo budovat není docela správný, protože nic nebuduju, ale sama sebou a tím okolo tvaruju možnosti a skutečnosti do podoby, ve které se bude příjemně existovat.
V případě prvním to dotváří Čudle, v případě druhém Tom.
A oboje mě těší.
Akorát si nejsem jistá, jestli to dám nějak odděleně.
A víc jak dva týdny jsem tohle v sobě přemýlala, a chtěla o tom mluvit, až jsem se dostala do kouta, ve kterém mi bylo zle, a ze kterého jsem odřekla kino, ale navrhla návštěvu. A díky tomu nepříjemnému knedlíku v sobě, jsem měla ještě jako bonus představu, jak moc Tomovi šrotuje, jestli se mnou chce koukat na film u sebe doma (což znamená přijít o čas pro práci), anebo trochu skřípnout, a odříct a přesunout na jindy.
...
Pakliže jste dočetli až sem, gratuluju. Konečně jsem vyhodila všechny ty kejdy o tom, že vlastně přemýšlím, jestli by bylo možné zkusit nějak propojit prostory několika elementů v jeden. Postupně.
Mít možnost potkávat se s Tomem o trochu víc, postupně. Zjistit, jestli to není problém, a zjistit, jestli nás to baví. A postupně to nechat rozběhnout dál.
Do té doby, než půjde Čudle do školy. Aby mělo prostředí, ve kterém bude mít jistotu (narozdíl od Základky, kde každý loví místo, natož jistotu docela postupně). Abych mohla třeba uvažovat o sourozencovi...
To sou věci co?
Ovšem nejdůležitější nakonec - jak to bude chtít Čudle, tak to bude.



stručně

28. dubna 2012 v 16:03 výlety (obojím způsobem) :)
vyjadřuju, že je mi hodně krásně.

new game

22. dubna 2012 v 21:50 inspirace
byl tu Samorost, bylo tu Machinarium...o tomhle jsem chtěla napsat, až si to projdu, ale dneska sem o tom slyšela od Jasana i od Toma, tak toho mám plno v hlavě, těšim těšim...:)
Je teď taková možnost koupit za kolik chcete. Chcete? Chtějte. Amanita si to zaslouží právem.
A navíc sountrack dělali DVA :-), takže juch dvakrát!


byla

22. dubna 2012 v 21:32 deníček
by to hodně povedená fotka. On seděl, já ležela s nohama přehozenýma přes opěradlo lavičky. Dřevo pod sebou, nad sebou, za sebou.
Vůně všeho. Mě bolelo břicho, ale tlumiče v podobě spokojené chvíle, fungovaly perfektně.
Modřín, obalující se jarem.
Modřín, na kterém je všechno krásně vidět krok za krokem. Myslela jsem na to, a on to řekl.
Neuvěřitelně mě naplňuje ta stále přítomná schopnost rozumět si skrz takovéhle vědomí. Stále mě baví plnit se velmi úlevným štěstím třeba z toho, že vidíme oba strom jako strom. A já ho dokážu pohltit a prolnout, a on ho dokáže naprogramovat. Oba vycházíme z fraktálů.
Elementární částice zanechávají po střetu stopu spirál. Je to čistý.

Dneska jsem byla možná až moc infantilní ze všech těch barev a všeho venku, zvláště poté, co jsem nasávala zakřivení na pazourkách a neúplných kostrách vevnitř.
Jednou se třeba přestanu chovat jako blázen, resp.dokážu uchopit ty možnosti a zužitkovat nějak prospěšně to zevnitř. Připadám si po několika letech docela otevřeně některým skutečnostem, které jsem pokládala za nemožné.

A ať to bude pokračovat jakkoli, mám v oku jednu hodně povedenou fotku, na které on seděl a já ležela s nohama přehozenýma přes opěradlo lavičky.

doZtracena ...21.4.2012

22. dubna 2012 v 0:44 deníček
Pod kalhotky se vetřel pozdně večerní vánek, miláčci a vzhůřátka klimbají na parapetu.
Vyfoukala jsem třiapůltisíce cuků koutky na pár cigaret.
Tiše dohořívá ta tvoje, v popelníku bezesném.
Chybí mi snímání úsměvu ze rtů bez popraskané kůže. Chybí mi třepot řas ve snu beze snu.
Mohl bys někdy přijet a obejmout mě? Konečně?

Na zastávce jsem vykašlala dva stanioly z "miluju" a "tě". Někde z chodníku se vzchopila žvýkačka z minulého týdne, a žije teď s náma.
Možná bys miláčku mohl koupit konečně ten botník, aby nám nelíbala zem při každým ranním odchodu. Bojím se pak opustit to bezpečno, které nám tu steleš každý večer zas a znova.
Za výlohou jsem viděla růžový pumprlíky, vzpomeň si na mě aspoň zítra až tam půjdeš okolo...Ráda bych si dala kousek želé co mi nespálí hltan.
Jsem tak slabá.
Čti mi noviny. Čti mi noviny a utíkej do antikvariátu pro dalšího Viana, abych měla s čím zdechnout.
Vím, že ti je těžko dnes...nejsem s tebou, i když mě líbáš. Můj pohled je ti cizí už nějakou dobu.
Prosímtě vyběhni tam ven, a přines mi tu knížku, abych ti měla kam utéct, až mě přikurtuješ do polštářů s vůní Odešlého.
A kousej mě, prosímtě kousej mě, abych se aspoň pro tu chvíli mohla vrátit k tobě...
Protože tak ráda s tebou snídám...

proměna mého stravování v čase 1.část

21. dubna 2012 v 18:34 PPP jako kamarádka nebo protivník?
dva tři dva tři...co mám psát o jídle...nemá to být jídelníček, ale o jídle...
Asi nikdy jsem neměla tak našlapanej rok co se jídla týče, jako ten 2011.
Vždycky se to nějak střídalo (nebudu o tom psát znovu, protože bych zapomněla, co chci napsat teď, ale je to tady na blogu všechno někde), ale takový věci, co se děly s jídlem během loňskoho roku, to sem ještě nezažila.
Resp.možná jo, ale to sem si neuvědomovala, protože se to ztrácelo ve všem ostatním, dobrým i špatným.
Loňský rok jsem byla v největší izolaci sebe od světa okolo asi za celý můj život.
Tolik různých "experimentů" při plném vědomí toho, že to může a nemusí k nčemu vést...
Tolik nových poznatků...
K tomu, co bych opravdu chtěla, je to pořád hodně vzdálené, ale byl to první rok, kdy jsem se zastavila (byla zastavena na podzim 2010) a začla se dívat.
...
Nevím moc, co bych měla napsat. Zjistila jsem, že čím víc se v jídle piplám, tím je to horší. Ať už se jedná o počítání kalorií, anebo o dodržování nějakého režimu.
Tím rozhodně nechci říct, že je jedno, jak člověk jí. To vůbec ne.
Akorát jsem čím dál víc přesvědčena o tom, že kromě hlídání pro tělo důležitých složek není potřeba nic řídit, ovládat.
Resp. pokud je jinak jídlo vpořádku. Samozřejmě pokud je nějaký problém (třeba pod/nadváha, alergie, zdravotní komplikace), je kontrola a řízení namístě.
...
Jak teď jím...no nahovno. Nemám ze sebe vůbec dobrý pocit. A na druhou stranu jím hodně dobře.
Takže to upřesním:
Díky tomu všemu loni jsem se naučila využívat potraviny mnohem víc, než kdykoli předtím. Díky těm opakovaným propočtům a tabulkování mám v hlavě solidní přehled o tom, co z jaké potraviny v jakém množství a jakou přípravou dostanu, takže jsem o dost mocnější v tom dobrém slova smyslu, než v uplynulých letech.
Nicméně mě něco v hlavě zlobí pořád a neměnně, takže zapomínám.
Zapomínám že si mám koupit tofu, ceriu, kvasnice. Zapomínám, že mám objednaný kozí mlíka v obchodě v úterý, zapomenu namočit vysypanou čočku v kastrolu na sporáku.
V kombinací s leností (třeba lenost - najednou si vzpomenu, ale nechce se mi vystoupit, a vrátit se tři zastávky zpátky do výživy pro ty tofu a cerie), je to průser.
Je to vlastně spíš směšný, ale fakt jsem díky takovýmhle skutečnostem dost na štíru s bílkovinama.
Samozřejmě že jsem si udělala takový plán, dokonce jsem si udělala poznámky do telefonu na dobu, kdy kolem toho obchodu jezdím. No, ale...takže teď během tohohle psaní jsem si do diáře udělala poznámky o obchodě, a taky o namočení luštěnin. Sice pak budou středy vždycky luštěninové, ale lepší režim než chaos.
No, ale samozřejmě takové středy vůbec nebudou fungovat, protože třeba budeme domluvení s Václavem, a já nebudu bv Brně, nebo pojedu za Tomem, a tak...:)
Každopádně tím nezlehčuju, že se mě nedaří udělat si v jídle takový zázemí, jako bych potřebovala a chtěla.
Částečně to nemůžu ovlivnot skrz pozměněný finanční přísun (anebo naopak odvod), ale určitě s tím můžu dělat mnohem víc.

No, a taky dost často nedodržuju režim pěti jídel. Dost často snídám málo. A pak nestíhám dobrý oběd. Takže to natlačuju večer.
.
Ta dobrá věc na tomhle nevpořádku je, že zmizely všechny nebezpečné/zakázané potraviny.
Nemám nic, co bych mohla označit červeně. Nevyhýbám se ničemu. Nemám nic, co bych mohla považovat za rizikový faktor rozjetí záchvatu. Nemám potravinu, které bych si brala menší množství z obavy.
Ta druhá pozitivní věc na tomhle vnepořádku je, že sem docela dobře přešla během minulýho roku ze šitovních potravin na ty kvalitnější, resp.kvalitnější pro mě a práci s nimi.
Že jsem začla využívat kontakty lidí, co něco dělají doma bez všemožných přídavků, že jsem se naučila a učím rýpat v zemi tak, abych měla třeba rajče nebo švestky.
Že mě baví udělat si chleba doma.
Že jsem nezlomila nad jídlem hůl úplně, ale začla zkoušet nacházet cestu k jeho konzumaci, k jeho chutím (třeba slazení sušeným ovocem fakt PLUS).
.
A teď to nějak rekapitulačně shrnu - až ke konci loňského roku jsem se začla doopravdy oprosťovat od kontroly jídla (nechám na polemice, zda Mé kontroly jídla, anebo kontroly Jídla mě).
V cestě k tomuhle mi moc pomohla farma, kde jsem měla možnost střetnout se se svým plánem a realitou, která mě smetla a pohltila natolik, že jsem se začla zajímat o to vychutnávat si takové příjemno, a to mnohem víc než o dopad jídla na vzhled svého těla.
Z toho civilizovaného světa - jednoznačně potkávání se s Tomem. Po celou dobu, co se známe. Protože byl vpodstatě jediný člověk (až na nějaké jednorázové vesměs pracovní obědy a večeře, kde se ale dá dobře blafovat, protože pozornost lidí je rozprostřena mezi více elementů), se kterým jsem měla možnost jíst nějak v normálním běžném prostředí, kultivovaně.
Navíc komfrontace s takovým způsobem jídla atd, mi moc pomohlo v objektivním náhledu.
Teď to tu můžu napsat :) - já jsem se naučila díky těmhle dýl ajk rok trvajícím společným jezením poslechnout a upřednostnit svou opravdovou chuť před programovým objednáváním "co nejmíň zakázanýho" jídla.
Tábor jsem zmínila v minulém článku, tam to bylo už fakt takové převážení toho co dělám před tím, jak vypadám.
A aby to mělo celé nějaký smysl, a aby to k něčemu bylo, potkali sme se Panem Umělcem. Protože tam jsem uviděla, že ať je člověk jakkoli cokoli, má smysl jíst dobře a dobré jídlo.
Jakoby to byl ten finální impulz pro "je jedno co, záleží jak".
.
No, a teď nevím jak napsat, co chci napsat...
...
Jakoby jsem si předběhla v myšlenkách skutečnost. Takový to, když si něco plánujete, a ono to nevychází.
Takže já jsem jedla tak, že mi z toho nebylo jakkoli špatně, ale nastávaly krizové chvíle, kdy se prostě KIKS stal.
Bylo to jako odskakující Iksko na psacím stroji. Píšete román, a sem tam prostě BUCH, písmenko vyhozený o pár milimetrů nad ostatníma.
Ještě že to "x" není tak často používáný, říkáte si, když pokračujete v psaní. V duchu přemýšlíte, jak to třeba obejít bez něj, ale stejně do té klapky uhodíte, když na to přijde. BUCH, písmenko vyhozený o pár milimetrů nad ostatníma.
.
Nejtěžší na tomhle bylo (co se jídla týče) ustát potřebu nějak kompenzovat ty kiksy.
Takže - někdy během toho, co sem se potkávala s Panem Umělcem, jsem se rozhodla, že nebudu dělat vůbec žádnou úlevu na jídelníčku. Kiks nekiks.
Samozřejmě s plnou zodpovědností (my holky s ppp víme, jak vypadá taková zodpovědnost třeba za slib, že "už nikdy na hajzl". Hlavně když se tam plazíme ještě ten den o pár hodin později)
za to, že budu přibírat, protože budu mít nad rámec normálu sladkosti.

Ono to bylo ze začátku kupodivu docela snadný v tom, že mě po sladkým bylo spíš víc blbě než že by to lezlo do tuku.
A protože si Pan Umělec prakticky nevšiml, kdy mě je a není fyzicky dobře, mohla jsem zvládnout kisk přímo tam třeba dvěma třema sušenkama při filmu (ne že by se to dělo často, stalo se to asi 3x), a přitom normálně fungovat.
V práci jsem zase kiksy hned převálcovala prací.
Takže jsem vlastně absence doznívajících nepříjemných hnusů pokiksových považovala za znamení, že jsem se přes to přenesla.
Jenže to tak nefunguje.
Protože jednou se prostě takový jednorázovky a k tomu normální jídlo musí projevit. Při nezvýšení fyzické aktivity a zátěže tuplem.
No, a tak se zjevily centimetry navíc.

A to byla ta chvíle, kdy došlo na lámání chleba. Chvíle, kdy jsem stála první výzvě své vlastní metody.
Předpokládala jsem to, věděla jsem, že se to stane. Takže by bylo logické, že mávnu rukou, zapřu se, a budu pokračovat...
...
ve skutečnosti: napoprvé klasicky (u holek s ppp, u mě rovněžtak) nedodržení.
Místo toho jsem si dala jídelníček postavený na syrové stravě.
Primárně tam rozhodně nebyl impulz "musím shodit, budu jíst jen syrovou stravu". V té době jsem už svou postavu prakticky neřešila.
Jak mám ve zvyku, zvolila jsem si tu méně namáhavou cestu. Místo abych si dala stopku a zakázala si jakýkoli narušování stravování KROMĚ ignorace kiksů, přestala jsem jíst tepelně upravený potraviny.
.
No, a pak samozřejmě přišel článek o tom, že se na mě lepí záchvatový přejídání. Protože tělo samozřejmě nebylo s tím téměř vitariánstvím spokojený (přestože věřím tomu, že vitariánství je správný, ale nevím o tom tolik, abych měla během těch desíti nebo kolik dní to trvalo, pokrytý to, co potřebuju).
A hlavně jsem to vůbec neměla dělat, protože mým cílem mělo být zmizení kiksů bez nějakých poškození těla, a ne čistky.
...
Jsem za ty syrové dny ráda. bylo mě dobře. Jednou ze mě třeba ten vitarián bude. Ale rozhodně ne v dohledné budoucnosti, protože nebudu riskovat jakékoli jídelní popiče za pár let atd...
...
Když jsme se pak s Panem Umělcem přestali vídat, měla jsem před sebou o kus víc možností než předtím.
Taky o dost víc nejistoty, ale byla jsem úplně pevně odhodlaná, že prostě kiksy přestanou, protože to je opravdu úplně zbytečný gesto.
Byla jsem úplně nejvíc odhodlaná, že se chci ppp zbavit.
Protože takovýhle jednorázovky byly z určitého pohledu ještě nesnesitelnější než život se zavázanýma očima ve středu ppp.
...
To byl rok 2011

Nero - doomsday

21. dubna 2012 v 16:20 inspirace
svižně, dobře Nero :)


Tělo (předtím)

21. dubna 2012 v 15:32 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Dvacátého února 2011 jsem přestala jíst jakoukoli chemii ovlivňující jakékoli procesy spojené s jídlem.
Od té doby jsem ani jednou neměla žádný typ projímadla, žádný lapač tuku, žádný močopudný zázrak, žádnou berličku pro lepší trávení, no prostě NIC.
Před rokem a čtyřma dnama jsem naposledy zvracela pod hlavičkou ppp.
Nenašla jsem nikde poznámku o tom, kdy jsem vybrala poslední doporučené vitamíny, ale myslím že to bude tak 7 měsíců minimálně.
Jak na tom tělo bylo :
je článek z loňského jara, kdy jsem začla psát.
Jak to vidím teď:

Největší rozdíl bych viděla oproti tomu předtím v rapidním snížení zažívacích problémů po požití normálního jídla.
V průběhu uplynulé doby, co se sebou a jídlem zabývám :-D, se tělo snad dokázalo přehoupnout přes nepřirozené hranice, a v rámci možností začlo spolupracovat.
S tím souvisí i zavodnění.
Moje tělo netrpí dehydratací, už víc jak rok a půl každý den vypiju minimálně 2,5l tekutin.
.
Zmizely problémy se záchvaty únavy, vypovězení těla, bezdůvodných bolestí, kolapsů.
Ani jednou jsem za uplynulý rok nebyla odvezena do nemocnice, nevolala si sanitku, nepotřebovala oživovače.
Srdíčko zazlobilo jen párkrát, a to ze zcela jasně definovatelných důvodů, dýchání si hlídám dýcháním preventivním.
Co se týče svalových únav a bolestí, tak NE, opravdu se to nevyskytuje.
V rámci sebereflexe můžu říct, že díky klidu, které tělo už rok čím dál víc má (myslím tím to, že to vevnitř všechno funguje prakticky jen na příjmu něčeho nechemického, zpracovávání něčeho nechemického, a vyhození neupotřebitelného, a o všech těhle procesech rozhoduje ČÍM DÁL VÍC TĚLO A NE HLAVA)
se ani nemůže stát nějaký nečekaný kolaps. Resp.může se stát úplně jako každému jinému tvorovi. O tom si ale tvor nerozhoduje, to se prostě buď stane, nebo nestane.
Tělo samo o sobě nevysílá zbytečné požadavky. Vysílá to, jak je to potřeba pro fungování celé Kristýny.
Mám opakovaně odzkoušeno, že když mám hodně vybičovaný aktivity, tělo má větší hlad. Když se nic neděje, tělo hlad zmenšuje.
nejzajímavější zjištění asi - když jsou menší aktivity, tělo si řekne i o mls. Pro relax.
Protože během snížených aktivit tělo může i odpočívat, a když je klid trvající, je to vhodný čas pro takový uvolňující požitek, jakým je mls.
Tělo si neříká o nějakou konkrétní sladkost, chce prostě něco dobrého, co chutná Kristýně.
Třeba omedovaný čaj, anebo hrachová polévka, anebo tabulka čokolády.

Je to proměnné, ale je to požadavek na něco, co udělá takové to chuťové pohlazení, aby se mohlo tělo víc uvolnit.
Možná jsem díky těmhle všem podivnejm rokům konečně pochopila že "láska prochází žaludkem".
Protože při nemožnosti nějakého relaxu je možné na chvíli zcela vypnout a uvolnit hlavu dobrým jídlem. Mňamkou.
Odzkoušeno, opakovaně.

Je to hlava, kdo předělává tyhle signály těla na touhu po sladkostech, smažených jídlech nebo vůbec po něčem, co je "zakázané". Je to hlava. Tělo je jen houba, která tohle dokáže nasávat a zakomponovávat do svého fungovacího systému.

Mě se přestalo tělo úplně bouřit až po letních táborech s Žoulou. Jsem přesvědčena, že to bylo díky tomu, že v takovém prostředí, mezi takovýma lidma, s takovýma aktivitama a hlavně JÁ SAMA ZA SEBE, nešlo nějak bojkotovat jídlo, nebo se jím vůbec zaobírat na jinačí rovině než "chutná - nechutná, víc -míň". Jídlo je na takové akci jako sjednocující prvek, odpočinková pauza, a upřímně řečeno - zcela opomíjené v nějakém hlubším slova smyslu.
Od té doby se to jen zlepšuje.
.
Neobjevily se žádné zubní komplikace.
K tomu jsem ale předtím už psala, že mě to docela minulo, naštěstí. Myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem si ze zvracení neudělala souvislý prvek své ppp, ale že jsem si od něj "odpočívala" jinýma metodama, a hlavně že ty celé roky byla ta období BEZ PPP (o tom sem taky psala opakovaně).
Svůj jeden památný kaz mám stále, asi abych nezapomněla.Měla jsem obavy z dásní, ale nic. Naštěstí.
Co se týče problémů hlouběji v ústech, tak taky žádné zvýšené citlivosti, zvýšené výskyty zánětů atd, nic.
.
Nedostatek vitamínů atd
Nevím, nemám teď žádný odběr, vyšetření. Rozhodně mi ale nepraskají jen tak žilky.
Teď tak měsíc a půl mám nějak zvýšený výskyt modřin (resp.dělají se mi z ťuknutí, která by mi normálně modřinu nezpůsobily), a když si přemítám nad jídlem, tak jo, měla bych se víc starat o to.
Minimálně béčko, to by se fakt hodilo. A železo, nad tím se pozastavuju už delší dobu, že bych ráda věděla, jak na tom jsem.

V souvislosti s vitamínama zmíním vlasy a nehty - vlasy nepadají, netřepí se, nic se s nima neděje neobvyklého. nehty nemají takové ty bílé flíčky, netrhají se na vrstvy.
.
Gynekologické záležitosti
No, upřímně jsem si nikdy nedávala svoje problémy do spojitosti s ppp, ale jak jsem tu loni psala, tak určitě sem si dodrbala některé tělesné fungování svou "jídelní koordinací".
Aktuálně jsem bez potíží, necítím že by se mi během toho roku a půl práce s ppp něco extra změnilo,
menstruace někdy správná, někdy se posouvá, bolesti a takové ty další věci spojené s endometriozou spí, jen někdy se malinko připomene, ale vím o ní a tak je klid.
.
A nakonec jsem si nechala psychiku.
Pro srovnání - 2.3.2011
Tak jako první je to samozřejmě psychika. Když se člověk v noci samovolně budí jen proto, aby došel k zrcadlu a koukal na sebe, a opravdu vklidu usnul jen poté, co se ujistí, že žebra jsou dobře spočitatelná nebo pánevní kosti vystouplé...
to sem teda vypíchla fakt extrém, ale dělo se...mnohem běžnější je paranoia, že si všichni musí všimnout nějaké nedokonalosti, byť zdravým rozumem vím, že to vidět kolikrát ani nemůžou, nervozita...
Věc spadající pod tento problém je následná psychosomatie...u mě velmi rozvinutá.

No, tak o svý hlavě tady píšu tak nějak pořád. Kdybych to ale měla shrnout, tak - ANO, stále se vyskytujou dny, kdy se chodím koukat i několikrát denně do zrcadla.
ANO, jsou to dny, kdy je mi hůř. Je to tik, kterého se snad zbavím.
Protože narozdíl od doby předchozí mě obraz v zrcadle dovede maximálně k nesouhlasnému pohledu, a konec. Žádné okamžité vykřičníky, a plány, jak se co nejryhleji dostat do formy.
(takovéhle vykřičníky mám například když se už třetí den po sobě v devět večer pustím do konzumace teplé večeře, protože sem třetí den po sobě byla líná udělat si teplý oběd.
Anebo mám vykřičník z toho, když během vaření sežeru třetinu surovin ještě během přípravy, takže sem pak odmítavá k hotovýmu jídlu.)
Rozhodně se nevytratila dlouhodobá deprese, ALE zmizela potřeba vyvolávat jakoukoli souvislost mezi děním v mém životě a mým tělem.
Právě tohle je asi nejvíc osvobozující prozření a upevnění za celou tu dobu, co ppp vůbec řeším.
Protože (jak jsem tu opakovaně psala) mým cílem nikdy nebylo být hubená (byť samozřejmě byly chvíle, kdy jsem v tom viděla cestu), nemůžu napsat, že mi zmizela nějaká fobie ze zvýšení váhy z tohoto hlediska.
Zmizela ale obava ze zvýšení váhy v tom smyslu, že by se mi to vymklo z rukou (přesněji z těla). O tom chci hodně napsat až na to dojde řada.
Určitě se mi zlepšilo sebepřijímání a seberealizace, ale nejsem si jista, zda výsledek (který ukázal, že vpodstatě můžu ztratit JEN to, co si v sobě zvnitřím, přiosobním, přivlastním, tudíž potřeba vázat se na něco/někoho reálně-hmotně-materiálně ještě o kus zmizela) není taková sebevražedná vstupenka do dalšího života v dnešním světě.
Rozhodně se rapidně snížil/téměř vymizel komplex "špatné holky na správném místě".
Snížily se paranoické záchvěvy.



(v)Zdech

20. dubna 2012 v 15:34 pod čarou...
umírám na panelákový stěny.
Před pár minutama odjela matka s Čudletem na chvíli ven. Jo, vrhám se po počítači, a píšu, že umírám na panelákový stěny.
Čudle je nemocný. Regulerně. Zítra to bude týden, a já jsem z toho polomrtvá, a nedokážu povědět jestli víc fyzicky nebo psychicky.
Chybí mi tu články, aby to dávalo smysl. Jestli se mi je podaří třeba večer sepsat, asi se mi odfoukne i ten zbytek balónu v hlavě a bude snad líp.
Během svý nemoci nedávno jsem zjistila, že nemám opět prakticky žádný čas a ani prostor sama na sebe. A takový zjištění posune nějaký průběžný podezření do fáze silného neklidu.
Takový zjištění začne dělat pomočené koutky v donedávna čistých vlakových cestách za Brno a zpátky, zablokovaná okénka v donedávna nezadýchaných autobusech k Tomovi a zpátky, neschopnost aktivity ve chvílích v Brně a hlavně neschopnost odpočinku v Nebrně.
Protože jsem v háji zase trochu, tak to ženu ještě víc do extrému.
Nemám čas a prostor pro sebe. Furt s někým mluvím, furt něco dělám, furt někam jezdím. A to se jedná o zcela běžný provoz, nepočítám žádný kafe s kamarádkou nebo návštěvu muzea či divadla.
Není mi z toho moc dobře.
...
Vím asi, odkud to všechno začalo, ale bohužel v tom nevidím moc brzdu nebo zpátečku. Spíš bych si potřebovala sednout s diářem a pár papírama a udělat si takovou aktivitovou mapku, abych si dokázala udělat outy.
A třeba tohle si říkám už asi měsíc. A každý den, co si na to vzpomenu, a neudělám to, mám úzkostné neklidy z toho, že se můžu posrat a přetrhnout, a hovno z toho.
Včera sem chtěla Tomovi napsat, že nebudeme (historicky poprvé společně) nic vařit. Protože sem hodinu před odjezdem klečela pod stříkajícím uzávěrem na hajzlu ve stupačkách, na hlavu a všude okolo cákala voda. Já drtila bezmoc přes kosmický filtr, přes dveře navigovala opravdu upřímně klidným hlasem Čudle na čištění zubů a u toho prováděla instalatérskou operaci, o které jsem prakticky nevěděla ani zbla.
V takovou chvíli jsem si říkala, že se na to fakt vyseru, že chci prostě jen přijet a být s Tomem, nedělat vůbec nic než někde projít kus venku, najíst se v restauraci a odebrat se na dvěapůl hodiny k filmu, u toho tak poklidně zemřít a
povstat, a pak odjet zpátky s aspoň trochu víc energií pro úsměv a zvládání panelákového ČEKÁNÍ NA ČUDLECÍ UZDRAVENÍ.
Hm.
Samozřejmě že jakmile se stupačkové dramátko vyřešilo (úspěšně), záchod byl vytřený a já usušená, představa rušení takové výjimečné události jako první vaření u Tomů, šla někam spát. Jen jsem si přála, abych si nepřipadala tak vyflusle, protože mám poslední dobou pocit, že pokaždé když se s Tomem vidíme, blaženě se zamotám do toho vědomí fyzické blízkosti (jakože se opravdu potkáme nepísmenkově) a jinak mouchy sežerte mě.
No nic.
...
MHD se klasicky přizpůsobila potřebě stihnout nestihnutelné, takže jsem dorazila a myslím že úspěšně proběhla první vařba :-)

A pak, protože jsem odjela o dvě hodiny dřív, než bych odjet opravdu musela, jsem do čtyř hodin nacpala dvě kofoly při podlouhédoběpotkání s Monou v Desertu, pár loků vitamínkové bomby u Bláznivé za barem, a kus pokecu nad skličkou vinného střiku u Bláznivé a jejího přítele.
.
Normálně - normálně bych jela za zvěří. Jenže já už nezvládnu dvouhodinovou cestu od Toma do Nebrna při představě druhého dne proseděného doma v paneláku.
Normálně bych se Nebrnem nabila, uvolnila, zaběhala povenku, i kdyby to mělo být na hodinu.
Takhle to nezvládnu. Je pro mě přijatelnější setrvat čtyři hodiny na jednom místě (v Brně mezi dvěma zastávkama tramvají), než se rozpíjet do cestování, zvěř, návrat, srovnávání s městem, přepnutím do pečovatelského režimu.
Cítím se fakt hodně neschopně!

Protože mě strašně moc vadí být takhle už několikátý den trčet doma, a snažit se zabavit Čudle, které být doma nechce.
Po nevím jak dlouhé době jsem byla v práci za celý týden jen 1x. Nevedla sem děti do školky. Nebyla sem tančit ani cvičit. Akorát jsem se neuvěřitelně zlila v pondělí, kdy jsem šla původně na dvě hodiny (víc času sem totiž neměla) vyřešit něco, co bylo potřeba vyřešit.
V úterý tímto vlastním zaviněním jsem půl dne umírala, ale zároveň jsem vůbec umírat nemohla, protože Čudle mělo horečky, a potřebovalo pohádky a divadlo a protože neumím Čudle posadit před televizi a nechat ho civět, snažila sem se neumřít doopravdy.
Bylo mě tak blbě, že jsem velmi uvítala, když jsem si mohla na dvě hodiny lehnout a jen ležet se zavřenýma očima, protože se doma zjevila matka a převzala na chvíli pohádkovou štafetu.
.
A i když jsem už v úterý odpol. byla OK, tak ten stísněný pocit, narůstající úzkost z nemožnosti jít ven, nezmizela.
Naopak se to zhoršilo, když Čudleti přestaly teploty.
Ono Čudle je takhle opravdu OPRAVDU nemocné asi po roce a třičtvrtě. Já jsem za tu dobu opravdu udvykla jaké to je, být nepřetržitě aktivní. Nemocné Čudle se totiž neumí moc zabavit samo. A já už moc nezvládám stále další a další aktivity praktikovat.
Protože mě to nebaví.
Konkrétněji mě to opravdu hodně nebaví. Čudle to totiž taky nebaví.
Jak je tělíčko pracující s nemocí, nezvládne třeba ani dlouho udržet pozornost (ač by chtěla), je náchylnější k pláči, přeleželá z postele (na druhou stranu po půlhodině mimo postel únava, ale neschopnost spánku, takže vymrzování), a hlavně mnohem víc nesamostatná, než normálně.
Takže já krmím, já oblíkám, já...no, narovinu - zapomněla jsem na to, jaké to je. Hlavně jsem si hodně odvykla na takhle intenzivní kontakt nepřetržitě.

Zvládla jsem víkend (s výpustkem na nedělní odpol trvající do pondělních pěti ráno),
zvládla jsem (snad to tak mohu nazvat) úterý. Ve středu jsem začla být hodně v háji, takže jsem nakonec došla ke kompromisu a udělaly sme si projížďku k paní doktorce. Paní doktorka řekla angína. To sem řekla Čudleti ráno taky, poté, co mi ukázala krk.
Tři a půl dne horečky, a když horečky zmizí, tak se udělá bílo v krku.
Antibiotika. Debata o antibiotikách.
A teď vím, že to spoustu lidí vytočí, nebo budou mít jiný názor, ale já jsem antibiotika nenasadila.
Za prvé proto, že tři a půl dne Čudle mělo horečky, a pak ustoupily. To je docela významný jev, co mám odpozorováno. Když není horečka, tělo nemá velký problém.
Za druhé proto, že po pěti dnech, kdy jsme nechali Čudle "bojovat" krom analgetických tlumičů jen podpůrnýma přírodníma pomůckama (což znamená, že tělo se muselo o kus víc snažit než s chemií), mě vyděsila představa domlátit to vevnitř takovým kladivem, jako sou antibiotika.
Za třetí proto, že jsem nechala udělat měření CRP.
Když jsem já bývala nemocná , měla jsem CRP v hodnotě kolem 200. Když jsem šla do špitálu s meningokokem, měla sem přes 300.
Když bylo Čudle opakovaně nemocné s angínama (a na antibiotikách), mívalo CRP nad 100, většinou 150. Norma je do 8.
Teď CRP ukázalo něco mezi 40 a 50.
Po pěti dnech domácí léčby (během kterých Čudle dostávalo čaj na horečku, grepové kapky, oscillo a brufenové sirupky), a při takovém CRP jsem se rozhodla antibiotika nenasadit.
Nechala jsem ale udělat stěr z krku. Kvůli těm streptokokům a spol.
Domluva s Václavem ne úplně lehká, ale shodli sme se, že když už se s něčím pět dní potýkáme, a zlepšuje se to, necháme tomu ještě dva dny, a když by se krk nezlepšil, anebo se vrátily teploty, antibiotika se nasadí.
Krk se zlepšil už ten den. Teplota od úterka večer taky nevylezla nad 36,8°C.
Krk vytíráme 2x denně teatree (je to docela peklo, ale naučily sme se to zvládat bez řevu a odmítání), jinak pokračujem v kapkách a kuličkách.
Fyzicky je Čudle stále takové slabší, ale ležení v postely je hrozně těžký, Čudle chce ven. Chce. Chce. Protože nemá teplotu, nebolí ho v krku, není unavené, nechce spát ani po obědě, nechce poslouchat pohádky, a vlastně se na ně ani nechce dívat. Stříhání, lepení, malování, hm, na chvíli jo. Hrát si s hračkama, dělat domečky, vařit zvířátkům....Bože, mě to fakt hodně dělá problém. Mě dělá problém být s vlastním dítětem v paneláku a hrát si. Chci ven.
Čudle chce ven.
Ještěže si včera Václav udělal čas a mohla sem aspoň něco udělat v jiným prostředí.
A doufám, že výtěr neukáže žádné koky!
...

Určitě to není tak hrozný, Čudle nepláče, hrajeme si, čteme si. Akorát v každé volné chvíli, kterou se mi podaří uzmout, mám tendenci zamlátit pěstma do zdi a vykřičet to, že nesnáším náš byt, že mě sere sestra, že nemám vůbec energii a hlavně odhodlání uklidit nepořádek okolo, a vůbec...že mě to všechno vůbec vadí! Protože to mě dělá nepříjemna asi úplně nejvíc. Že mě vadí být tady. Doma. "Doma".
Teď jak jsem to všechno napsala, je mě docela dost líp, a už mě asi zapůsobil přípravek v záchodě a v odtokách, takže to jdu dodělat :)

ven

19. dubna 2012 v 7:04 MAXmišmaš

úkol 2

19. dubna 2012 v 6:58 PPP jako kamarádka nebo protivník?
o kom o čem:
achjo, připadám si jak úplně nazačátku. Tou částí, která ovládá ruce a nechce je ovládat a nechce nic psát. Ten zbytek je pro. To je rozdíl oproti loni. Tak aspoň něco.
Přehled (polopaticky řečeno osnova, abych se neměla kde ztrácet, vymlouvat že nevím o čem psát) úkolů...

  • abaut PPP :
- zdravotní stav z nyní. Porovnání s minulými. Obecný přehled stávajícího stavu těla.
- jídlo aktuální. Názor na svoje jídlo loni touto dobou, shrnutí změn v jídle za uplynulý rok oproti rokům předtím (aneb jak moc dělá, když se začne něco dělat) - do 21.4.2012

- o tom hlase ppp v hlavě. Jestli je, není, jak ho slyším, jak ho neslyším, jak odpovídám
- úvaha o mém těle, jak se mění pohled (nejen do zrcadla) a jakou hraje roli v mém praktickém životě - do 24.4.2012

- moje cesta od záchvatů -do 27.4.2012

- shrnutí, s jakýma odborníkama jsem svoji ppp řešila (aneb jak sem si to namyslela, a pak se na to postupně vykašlávala), a co to přineslo, v čem to pomohlo, co bych teď chtěla/viděla jinak
- svépomocné aktivity (aneb jak se dá využít pomoc z okolí, když okolí pomoct nechce/nemůže) - do 2.5.2012

- plán na formaci/hubnutí svého těla nyní (aneb jak se mění požadavky, postupy, výsledky s a bez ppp, foto) - do 7.5.2012

- úvaha o jídle v rodinném kruhu, a porovnání s tím, jak sem se stravovala předtím (aneb cvokař úplně nadšen z toho, že se u Tomů jí společně a že se toho účastním) - do 10.5.2012

- úvaha o tom, jak mluvit se svou dcerou o jídle, k čemu ji vést/nevést - do 13.5.2012

  • abaut hlava:
- jak (ne)zvládám (jak moc se změnil náhled na určité chování, souvislosti díky informacím od cvokaře) - do 21.4.

- o mluvení a nemluvení mezi lidma (aneb krůčky ke svobodnému vyjádření a přijetí následného nepřijetí)
- sebedůvěra, sebereflexe (jak to "já" uvnitř na Já celkové) - do 27.4.2012

- problémy spojené s flákáním poznámek (jak člověk nechce přiznávat chybu, přichází o práci, o kontakty) - do 2.5.2012

- vývoj mužoženské komunikace
- vztah, co dál -do 7.5.2012

- rodina, plán co dál (no comment) -do 10.5.2012

- sestavení akčního plánu co do dlouhodobé prevence - do 13.5.2012
...

No, takže mám o čem...

náladově

18. dubna 2012 v 17:08 výlety (obojím způsobem) :)
a jedna pocitovka...když zas mají v krámě prázdný police se slovama


úsměvno

18. dubna 2012 v 17:01 MAXmišmaš
zcela odlehčeně jsem se fakt hodně zasmála...i slzička smíchu utekla koutkem:


Rok a blog a krok (dál?)

17. dubna 2012 v 21:31 pod čarou...
leden - Tepot
únor - Putování
březen - Rozhodnutí
duben - Rozlišení
květen - Obnova
červen - Závazek
červenec - Nezávislost
srpen - Radost
září - Odhodlání
říjen - Odvaha
listopad - Smysl
prosinec - Mír

Nemá smysl opakovat pořád stejnou lekci, to tě nenaučí nic nového.
...
Nemůžu už napsat, že se zas něco někam posunulo, protože už to nevnímám jako něco výjimečného, ale jako běžné fungování.
Akorát do sebe čím dál víc zapadají věci, které si vybírám, které dělám, říkám. Málokdy jsem překvapena výběrem a doplněním stávající části. Stále dokolečka mě ale překvapují způsoby a formy.

Včera zase agent. Nejsem členem aliance, ale po tom, co jsem včera slyšela, mě nenapadá jiný způsob jak vyjádřit to, co mě zlobí už nějaký ten týden. V tomto případě se ani nemusí jednat o stejný pohled na věc. Proběhlo pouze předání informací, jehož závěrem zůstává něco hodně nepříjemného.
Chci o tom napsat, a napíšu o tom. Vadí mi, že o mě někdo mluví nepravdy. Vadí mi to moc. A nejde mi se na to vykašlat, neřešit to. Protože jsem prostě neuvěřitelně zničená z toho, že jsem docela nesprávně řazena mezi určitou skupinu žen, mezi kterýma nemám vůbec co dělat. Vadí mi, že Zuzana dala odkaz na můj blog panu Umělcovi, přestože jediný výsledek (k jinému se po shlížení mýho blogu a porovnání pana Umělcova uvažování, nelze dopracovat) mohl být negativní.
Nepíšu veřejně proto, aby si to někdo nečetl. Může to číst kdokoli, čte to kdokoli. Lidi, kterým jsem dala odkaz, lidi, kteří se proklikali odjinud.
Ale je velký rozdíl dostat se k informacím přirozenou cestou a uměle vyvolaným vstupem.
Asi to tak mělo být.
Jediné, co mě pomáhá nebýt nazlobená je myšlenka na to, že sem se taky hodněkrát zachovala opravdu nevyzrále, blbě, hloupě.
Nejsem zvyklá vyjadřovat se přes blog konkrétně ke konkrétním osobám.
Blog je pro mě prostředek k sebereflexi, k uzdravení se. Po roce a kus mám "v ruce" pozitivní odchod ppp, a o dost větší sebepoznávání.
Po čerstvém setkání se cvokařem se chci zase zaměřit na nějakou pevnější formu. Třeba mám zase úkoly.
Tohle je totiž první. Napsat konečně nějaký článek bez ořezů.
Třeba že se stydím za to, že se o mě mluví jako o takové přítelkyni, kterou jsem nebyla, ale z důvodu nechtění vybočovat ze stereotypu to nebylo vnímáno.
Po včerejšku je to ale fuk.
Realito? Realito, jsi to ty? Nedělej si ze mě prdel.
Jsem to já. Vážně. Kde jsi kurva byl?
Realito ... Co se to kurva děje?
...známe :)
Vždycky když se moc pobratříčkuju s alkoholem, mám druhý den takový absolutně "pure" stav, kdy jsem schopna zcela nezastřených pohledů na všechno. Na sebe, na okolo, na svět, na budoucnost, prostě to tam je nezohýbané vlastním egoismem, sobectvím lidí, skrytýma úmyslama a přáníma, prostě pure.
Dneska sem se probudila u Hodináře v posteli, a trvalo mi asi pět minut, než jsem to poznala. Předcházel tomu pohled procitnutí, a uvědomění si, že ležím v posteli, že mám peřinu, tudíž že jsem v nějakém obytném prostoru. Příjemné. Pak přichází střet s tím, že to není u mě doma. Panika nepřichází, jen to vevnitř trošku skřípne, když systém zařadí pachy okolo, strukturu a barvu povlečení a vyplyvne název Hodinářovo rezidence. Ok. Znám. Bezpečné.
Snažila jsem se přežít každou vteřinu. Tělo nebylo, nebylo nic.
Objetí. To z lásky. Hodinář má totiž děvče, a tak sme se mohli potkat poprvé od třiadvacátého března. Rozhodnutí.
Věřím tomu, že kdyby to tak nebylo, vůbec se včera nepotkáme. Potkala jsem se totiž s někým úplně jiným. Původní plán zcela jiný.
Taky věřím tomu, že kdyby to mělo být jinak, rozhodně by se mi ráno vysmál a vyprovodil.
Ne, mohlo to být jakkoli, a bylo to tak, jak jsme si to udělali.
Jsem chytač objetí. Beru si je, protože to nic nemění na ničem.
Otázky na odchod. Vážím si toho, že se o mě někdo včera postaral, a dopravil do bezpečí peřin.
Vážím si toho ještě o kus víc u zadaného chlapa, který bydlí v garsonce, tudíž to vychází na jednu postel v jednom pokoji.
Průběh prakticky stejný jako u Ohnivého muže v lednu. Tepot. Vlastně i celý ten sled souvislostí je podobný. Kristýna jde za bezpečným chlapem zalomcovat zámkem na dveřích vazby mezilidské, aby se pak ráno mohlo dvojitě radovat z příjemna a pěkna.
Tak pěkný obal takovým sračkám, co sem řešila, sluší.
Potřeba promluvit, potřeba být. Potřeba vyjasnit a nechat zmizet pochybnosti a věci, které nesouvisí s náma ale ovlivňují smýšlení o naší situaci.
Víte, mě opravdu až poslední rok dva dochází, co všechno je skutečně možné.
Proto asi můžu přijímat tak velké výzvy v podobě zcela nečekaných setkání. A hlavně až poslední rok se učím některé výzvy nepřijímat. Protože to není potřeba. Vlastně zjišťuju, že minimalismus je naprosto přirozený, a fakt, že není nezbytný, je takový ten úsměv k tomu :)
Je fajn nekomplikovat si život. Dnešní svět je tak přehlcen možnostmi, že se často ani nedokážeme zaměřit na některou z nich. Místo toho se plácáme v přemýšlení co se asi stane když si vybereme to anebo tamto. Život je jinde...
Takže dobrý, a jednou za čas se prostě zhoupnu a dějou se věci, kter bych si takhle normálně vůbec nepovolila.
Možná je to obava z risku. Bohužel se mi zatím skoro vždy spíš zariskovat vyplatilo, takže byť se prudce snížila četnost takových hazardů, stejně se spolíhám, že to dopadne dobře.
Dneska ráno, když jsem si přečetla, co jsem to včera napsala za esemesky, jsem měla chuť hodit si mašli. Takové ty věci, co člověku hlodají někde uvnitř. Ví, že to jsou věci, které jsou vyhrocené a prakticky zbytečné, ale nedokáže se jich zatím zbavit.
Pak se v realitě zamlžené alkoholem a schopným komunikátorem otevře okno a už to letí...
Zafňukala jsem Hodinářovi okraj peřiny, ale nakonec jsem zvedla telefon (s několika zprávama a taky nepřijatýma hovorama z domova, kam jsem měla dorazit včera večer) a zavolala.
A hlas ve sluchátku řekl vpořádku. A až pak jsem si přečetla odpovědi na ty moje večerní hrůzy.
Myslím, že jsem nikdy nedostala tak upřímně krásný esemesky. Vážně.
To zrnko jistoty, které si s Tomem nakličujem mezilidsky už rok a půl, vyhodilo lístky.
A těší mě, že až zas bude pršet, a vím že pršet bude, protože jarní bouřky a podobně :-), budu se mít pod čím schovat. Budu se tělem tisknout ke stonku a nad hlavou budou kapky bubnovat do listu a klouzat po něm a snášet se do země.
...aneb miluju déšť, mám-li se pak kde usušit.
Takový telefonát, který před chviličkou proběhl, mě potvrdil, že to mám vyhodit ven.
A protože mám úkoly, mám cestu :)

historicky první

14. dubna 2012 v 19:15 MAXmišmaš
dubstep, který jsem kdy slyšela, byla tahle písnička v létě 2010 :) V hlubokém podzimu téhož roku jsem začla dubstep vyhledávat cíleně :)
Tak taková vzpomínka (když už nejsem schopna napsat nic smysluplnějšího)


requiem for the indifferent

13. dubna 2012 v 22:21 inspirace
myslím že sem tu zcela popřela jakékoli své XYleté zanícení pro metal :-)
No, tak k narozeninám jsem od sestry dostala novou Epicu, a protože už nějaký ten měsíc mám těšení na koncert...:-)


fakt dobrý den...10.4.2012

10. dubna 2012 v 20:36 deníček
Před oknem proletěly červánky a zbytky včerejší Kometové chátry, dohromady to dalo vstávací fialovou, a tak začlo krásné ráno.
Narcisky nevoní, ale jejich žluť mě zabarvila pigment v levé panence až to zalechtalo.
Upekla jsem pár pampeliškových dortíků, do uší nacpala Skočné, a do záchodové mísy vykákla krásně úterní bobek.
Čudle odletělo se Zvířátkem po sedmé ráno, jen se za nimi dveře zapráskly.

Hlavou mi prorůstají větve, na ně usedají pestrokřídlí ptáci nejrůznějších hlásků a dohromady je to milejší než Prévertovo malování portrétu ptáka.
Při rozcvičce dnes vynechávám stoj na hlavě, v paneláku totiž nemáme motorovku, kdyby se nějaká haluzka ulomila...
.
Popocházení sem a tam. Ze semaforů se zas vrhaj dolů, mám na očích sluneční brýle abych mohla maskovat, že to vidím.
Jenom je těžký vyhýbat se těm mrtvolkám na přechodu tak, aby to nebylo nápadný. Jeden se mě zachytil za lem sukně.
Někde sem četla, že se ženská zbláznila poté, co jí na čelní sklo spadl sebevrah. Já jsem ve výhodě, hrabe mi i bez toho oranžovýho na sukni.

Dostala sem křeč z přitloublého úsměvu. Cuká mi v koutku a bolí to na tváři. Mohla bych si skočit na záchodky vrazit facku, aby to nějak vypadalo, když už se cukám. Domácí násilí je na každém kroku.
V tramvaji stojím vedle kluka, co v dětství zneužíval svou sestru. Je to moje kamarádka, takže to vím, ale samozřejmě že se o tom nezmiňuju. O takových věcech se přece nemluví s nikým jiným než s kámoškama.
V pauzách našeho trhaného rozhovoru koukám z okna na svět. Rozflákaná krabice od mléka na plakátu a spousta aut. Vrbám za plotem zas pěkně dorostly vlasy. Loni si je ještě v řece nemáčely.
Zmáčknutím tlačítka vyvolám tramvaji kontrakce trošku neplánovaně, naštěstí jde vše hladce a já vylézám bez úhony nohama napřed.
Placentu vyvrhnou na příští zastávce snad taky bez komplikací, myslím si, když mávám bratrovi své kamarádky.
...
Cestou zpátky se mi podařilo přejet. Kvůli potřebě sáhnout si na sako chlapíka u dveří. Baterka tak akorát na tu poslední zprávu. Promiň, přejela sem.
Když se teď motám v hadrech i jiným, chtěla bych tu vsunout dva postřehy ze dneška - bacha na silonový ponožky:
za prvé - když sou shrnutý v balerýnkách na nártu, to vypadá nepěkně! Ještě hůř v botkách s otevřenou špicí.
za druhé - když si je ráno oblékáte, podívejte se na denním světle (u okna ideálně), jestli máte pravou i levou ve stejné barvě. Je to docela směšné mít jednu o dva odstíny tmavší než druhou!
.
Žába, jes!
Ve dvou se stáváte objektem pozorování mnohem snáz než single. V očích jedné ženy vidím přísnou vidinu vyhlášky, podle níž nebudou smět vycházet dvojice přátel vizuálně nesladěné.
Na Mendláku sme se po malém zauvažování rozhodly vystoupit. Tramvaj samozřejmě vyčkává, netřeba spěchat. Krok a dva. Tělo tělo. Krok sun krok.
Fríí.
Bylo nás dvě. A dozvídám se o staronové trojuhelníkové rovnici. Vedle u stolu nějaký podivím motá nad stolem kusem průhlednýho šutru na řetízku. Proti němu sedí afektovanej brejloun a vášnivě gestikuluje.
Přemýšlím, jestli to je opravdu hra s kyvadlem, nebo ne. Kdyby brejloun podivínovi po půlhodince nestrčil pár dvoustovek, lámala bych si nad tím hlavu do teď...

Matika mi nikdy moc nešla, až poslední roky jí přicházím na chuť. Stejně si ale připadám s odřenýma ušima na dostatečnou, když se Žábě snažím podat pohled na situaci. Nicméně zjišťuju, že mám co říct.
A je mě dobře. Protože to je po delší době, co mám z takového setkání nepodtextový pocit. Ok. Ok. Pěkné!
Jen mám trochu strach, aby to dopadlo dobře. Aby se Pythagoras neobracel v hrobě nadarmo. Pravej úhel totiž pěkně drhne.
...
Cestou domů předemnou seděla holka. Nastoupila s náma na hlaváku, a když Žába vystoupila, přesedla si přede mě. Vlasy jí voněly po borůvkovém listí a třešňové žvýkačce, cítila jsem i vůni Jasanovo oblečení, a taky letní deště. Někdo jí pak volal. Když se smála do telefonu, slyšela jsem pleskat kapky deště na vlahou půdu, a slyšela jsem moly narážet do stěn krabice s moukou u nás ve spíži, a slyšela jsem sousedy jak se večer vždycky strašně hlučně milujou, a taky jsem slyšela jak se ptám...
Otevřeným okýnkem vanul podvečerní vánek, bral jí vlasy dozadu, jeden jsem si uthla, napůl ze zvědavosti, napůl z drzé provokace, aby se otočila.
Ani si toho nevšimla, smála se do telefonu, a pak si strčila telefon do tašky.
Jela až na konečnou. Jako já.
Když jsme vystupovaly, zničehonic mě chytla za ruku, krátce stiskla a pak vyšla ven. A mě došlo, že to byla Zamilovanost, která se vedle mě předloni roztahovala na posteli. Welcome welcome. Vlas jsem si namotala kolem prstu.
Krásný den.

monkey, monkey

10. dubna 2012 v 8:37 inspirace
dneska je tak dobrý den...juch!
A tak poslouchám našpláplo:-)


nemocná

9. dubna 2012 v 20:11 pod čarou...
chtěla bych tu ještě před zítřkem udělat malé shrnutí svého aktuálního zdravotního stavu. Protože mám hodně dobrý pocit že se zlepšuje ta komunikace hlava-tělo-svět.

úterý :
horečky, svalová únava, tupá bolest v hlavě, cítím že přijde celkové vnitřní zahlenění.
Rozhodně co nejvíc doma, a nekouřit.
léčba: čaj ze zázvoru s citronem, 60 kapek lichořeřišnice plus dostala sem 4 brufeny od Tetovače - 1 zapit vodou

středa:
vyšší horečky než včera, úplné fyzické vypnutí, KO, zahleňuju se v hlavě, krk natíká. Zůstávám doma, den určený rozpoznání a srovnání těla.
léčba: 3 tubičky oscilla, čaj při nachlazení, 2x 15 grepových kapek, tymiánová mast na noc na hrudník

čtvrtek:
horečky nejsou, spouští se rýma, krk odezněl, ale zahleňuju se na průduškách. Musím do práce ráno, vypínám tělesnou slabost na těch několik hodin. Funguje to. Po práci zajet na chvíli na Nebrno za zvěří, stále vypnutá únava, ale začínám soplit.
Jedu pro děti do školky, to je už horší, leze na mě horečka a špatně se mi jde. Dávám kus z toho do země, a je to o kus lepší. Aktivity cestou do Brna zvládám dobře.
Večer brzo spát, únava povolena --> sotva lezu, ale po dvou hodinách se stav stabilizuje. Odsmrkávám dobře, v noci se budím kašlem. Tak to slezlo přece jen dolů.
léčba: 3x15 kapek grepu, 30 kapek lichořeřišnice, 3 tubičky oscilla, čaj při nachlazení, tymiánová mast na hrudník a záda, 1 brufen

pátek:
ráno dobrý, tělo fit, zůstávají už jen přímé příznaky - rýma, a vykašlávám. Mám obavy z toho kašle, chtěla bych zůstat doma a vyzdravit se, ale musím odvést čudle do školky a do práce.
V práci dobrý, fyzicky opravdu žádná únava, žádné bolesti, smrkání se stupňuje, tuším že dneska nebo zítra je vrcholný den rýmy.
Zajímavé je, že je mi trochu šoufl od žaludku, jako bych moc rýmy spolykala.
léčba: 3x 15 grepových kapek, 2 tubičky oscilla, čaj průduškový, čaj z třešňové kůry, tymiánová mast, vykloktání tea-tree

sobota:
Ráno super, rýma je už taková ta dočišťovací. Akorát ten kašel...Potřebuju klid. Odpoledne jedu za Tomem, potřebuju se zbavit úplně rýmy, protože to na průduškách nebo kde to tam je, není vůbec dobrý. Hrozně chrchlu. Cítím se trochu blbě, když furt kolem sebe skládám a rozkládám smrkáčky. V jednu chvíli mám pocit, že se roznemocním úplně úplně. Hledám ten kekel v hrudníku.
Navčer je rýma skoro pryč, a ke slovu se dostává kašlání. Hrůza. Jakmile nejsem ve vertikální poloze, začíná to jít ven.
Večer jsem si zakouřila.
léčba:3x 15 grepových kapek, 2 tubičky oscilla, čaj na nachlazení, tymiánová mast, 1brufen

neděle:
Ráno mizím vedle do pokoje, strašně kašlu. Behěm dopoledne se rýma zminimalizovala na dvě vysmrkání. Cítím se unavneně, protože mám v hrudníku hnus, a vůbec cítím trochu hnusu zase i v žaludku. Asi po noci.v
Venku je chladno, nechci to pokoušet. Hlavně ať už zmizí úplně ta rýma.
Večer super, za celý den sem smrkala 4x. Blbý je, že jakmile se večer položím do postele, začnu vykašlávat. Taky mi během dne dvakrát odešel hlas. Přemisťuju se do koupelny, a po pár hodinách u umyvadla jdu spát. K ránu repete. Sem docela unavená.
léčba: 1 šumivý ACC od Tomovo rodičů, 2x 10 kapek grepu, čaj při nachlazení, čaj ze smrkového jehličí, tymiánová mast, 2 tabletky homevoxu.

pondělí:
Jsem dost unavená z toho sezení v koupelně. Rýma veškerá žádná, v hlavě čisto (myslím hleny), hnus v hrudníku lepší tak o 50%. Snažím se co nejvíc vykašlávat, aby to nezůstávalo uvnitř.
Občas to v krku zalechtá. Únava žádná, ale ráda bych se vyležela aspoň na pár hodin. Po obědě sem usnula já, Čudle nikoli.
léčba: čaj průduškový, čaj ze zázvoru s citronem a medem, 65 kapek lichořeřišnice, 2x homeovox

V ideálním případě se zítra probudím zdravá, jen s nějakým povrchovým kašlem. bylo by to super, ale moc tomu nevěřím.
.
Zítra se stavím u obvoďáka, aby zkontroloval stav. Tím vším doteď jsem si jistá, ale ten hrudník nevím no...radši, pro klid a jistotu.