Březen 2012

živě :-)

30. března 2012 v 12:17 abaut Inka
nebo spíš naživo :-)

o nás:
hrají: Hrají: Šimon, Kristián, Ludvík, Amélka, Gaila, Lála, Kryštof, Kristýnka,
Míša, Karin, Ingrid, Lukáš, Anička, Kamila, Karolina, Kristýna, Adéla,
chata, týpí a sad.



malá velká máma

29. března 2012 v 21:10 abaut Inka
obrazem o tom, jak si Inuška hraje na maminku. Postupně sem zjistila, že mě fakt nebaví tahat na výletech kočárek pro panenky v ruce (a nebaví mě to ani když je to lehoučkej skládací golfáček), když se Čudleti omrzí strkat ho před sebou.
Otázkou tedy bylo, jak to udělat tak, aby se panenky provětraly, a nedocházelo k nepříjemným dohadům o kočárek.

No, a pak mě jednou došlo, že šátkovat nemusí jen velké mámy...
Od té doby s náma panenky můžou kamkoli. A to je super!

...

docela mě překvapuje, kolik pozornosti ze stran okolí taková zašátkovaná panenka vyvolává. Ve městě nás lidi docela zastavují. To je mi i docela příjemné, protože to může někoho nadchnout a inspirovat.
Většinou jsou to pozitivní komenty. Jedna rodina v restauraci nám šla dokonce osobně ke stolu říct, že je krásný, jak to vypadá, a že mě obdivují, že tak klidně a vyrovnaně máme takovou panenku.
Možná je divné v dnešní době podporovat multikulturní toleranci ? Máme doma černouška, no a co...


out of mind

29. března 2012 v 20:41 výlety (obojím způsobem) :)
nevím jestli a na koho všeho to funguje, ale když prostě jen ležím se zavřenýma očima se sluchátkama, a poslouchám Psykovskyho, odpočinu si. Přirovnala bych to k meditaci, k té opravdu regenerační.
Akorát se nechávám vést nitkami zvuků, které se vynořují jakoby odněkud a odevšad, přicházejí a vedou mě...


oddech

29. března 2012 v 19:31 deníček
Mám někdy strach, že jedu moc na dluh. Mám někdy strach i přes to, že uvnitř je to dobrý, a že vím, že většina věci, co přichází a co se dějou, jsou prostě jen tak pro mě a pro Svět. Bez dluhopisu.
Je příjemný tím procházet, ale ještě příjemnější je vidět, jak tím prochází ostatní okolo.
Moc příjemný je taky sedět půldne u tetovače a medit si. Jo, hovím si. Hovím si, protože mě dělá moc příjemné věci nejen pod kůži, ale hlavně pod spánky a pod hrudním košem. Je tam teplo, i když se otevřou dveře na balkon co nevede nikam a ani vlastně není balkonem.
Je tam já a on a vrčení a ..jo.
.
Byla jsem tam po delší pomlce. Málem jsem tam ale taky nebyla, protože jsme se tam sešly dvě. Kristýny dokonce. Obě objednaný na celou, obě o dvacet minut později. Rozdíl ještě ve výjezdu výtahem, který jsem nestihla. Docela vtipná situace.
Já půjdu. Ne, já půjdu. Ne, jako počkej, já můžu dojít jindy...Já su hňup. Tys tu byla minulej tejden, tak se domluvíme na jindy.

A tak jsem nakonec zůstala.
Ou, to bylo tak příjemný...
Vlastně ani nevím, kde se pohybuje ta hranice "práce versus myšlenkové prolínání". A to je krásná odpověď na moji počáteční nejistotu ze společné koexistence znova a znova. Setkání. A další. A další.
Je to čím dál víc příjemné, známé. Dobrá volba. Osobní doteky kůže na kůži. Doteky co nepálí, protože Tetovač vnímá.
Někdy mi připadne, že až to bude hotové, prostě se bude pokračovat dál. Přes zadek dolů, anebo naopak přes rameno ke straně. Ne pro práci, ne pro bolest která hladí, ale prostě protože to je příjemné.
Když nad tím přemýšlím, tak tahle setkání jsou jedn z velmi mála časoprostor (co se nesamotových aktivit týče), kde se opravdu vyrelaxuju.
Někdy mi taky připadne, že to nebude hotové nikdy, protože vždycky odcházím s malým pokrokem, který trošku neodpovídá času, který nad tím trávíme. Je to zvláštním způsobem milé.
Takový otevřený nekonec.
...

Měla jsem být s Tomem dneska, ale některé situace si člověka žádají i v takto osobních záležitostech. Včera jsem o tom esemeskovala. Že mě sere, že v týdnu, kdy mám Inušku odjetou s Otcem na jihu, nemáme ani jeden ani jeden den volna pro sebe. Nevím, je mi z toho různě. Zvláštně zvráceně mi to imponuje, v praxi mě to ale i mrzí.
Na druhou stranu je dobré, že můžeme spravovat každý svůj prostor a myšlenkama být u sebe. To je hodně dobré.
Vlastně je to úžasné. Už asi měsíc a kus nebo jak dlouho (zcela přirozeně nesleduju dny a týdny, protože neexistuje určitý okamžik, ve kterém se dva můžou označit za pár. Vždycky pak přicházejí další a další chvíle, kdy člověk cítí, že je to zase blíž a líp a pak vlastně jakýkoli počítání strácí absolutně význam. Co tam dáš, to tam je. Buď to je, anebo není. Nic jiného není podstatné.)
je něco jinak než předtím, a zatím žádné kekele. Přemýšlím, jestli je to vážně jen tím, že mám bezpečí, že oba víme, nebo jestli něčím jiným.
Ať už je to ale čímkoli, vážím si toho, že to tak je.
Že mám s kým sdílet. Že má kdo co sdílet se mnou. Že to děláme rádi. Že není potřeba tahat se vzájemně ze sraček, že stačí se o to podělit.
Totiž předat obecné info o svých sračkách tak, aby přišla zpětná vazba taková, jakou zrovna potřebujeme.
A to je krásný.
A hlavně že můžeme mluvit, mlčet a být.
Nemyslím si, že mě kdy přepadne zamilovanost, na to jsem rozptýlena mezi moc věcí, co mě naplňují a dělají mi dobře, ale ten pocit, co zažívám při myšlenkách na Toma, ten je ...krásný!
V diáři mám takové ty univerzálně přijatelné pravdy. Už od ledna na ně koukám, a zatím mě nijak nevadí. Naopak. Teď nedávno tam bylo :
" Láska není zvyk, závazek nebo dluh - láska je."
...
Z logicky absurdního pohnutku jsem si nasekala na neděli práci. A tak v sobotu jdeme na narozeninový výlet, (který bude přerušen odchodem mě a Š. na rodičovskou session v týpí, což ale vůbec nebude vadit, protože tento výstup poslouží k tomu, aby se účastníci výletu měli možnost projevit a dopravit na místo určené, kde se se Š. o kus později zase zjevíme), a kde proběhne příjemná afterparty.
Těším se. Těším se, protože po několika letech je co slavit. A taky mám po několika letech kolem sebe lidi, se kterýma to slavit doopravdy chci. A nebrečím pro Tomáška. Už skoro měsíc.
A jsem pořád příjemně plná jedné nedělní návštěvy u Jasana.
Je co slavit.
Akorát čím víc mě to všechno dělalo a dělá radost, tím míň se mi chtělo a chce pořádat nějaký večírek. Nějak mi stačí to vědomí, že se podařilo dost věcí, a že jsem přežila další rok.
Jakoby to bylo známo i ve vyšších kruzích, pozval mě Martin muzikoterapeut na narozeninovou veselici k oslavám jeho a jeho několika přátel narozenin. Čirou náhodou se akce koná ve stejný den, jako slavím já.
Takže ...díky, že se nemusím starat o večerní program :-). Mám ráda, když se prolínají takovéto příjemné události :-)
...

Nevím odkud to jde, ale nějak snadno se mi komponuje muzika. Ty klávesy byl tenkrát hodně hodně nadčasový dárek :-)

lednové ozvěny

27. března 2012 v 19:32 abaut Inka
aneb jak jsou děti ve školce šikovné...
myslím že tohle byly bramborové placky. Leden 2012


..
......

...


...

...

a konzumace v týpíčku :-)


.bleh volume II.

24. března 2012 v 6:32 deníček


There is nothing left for me
There is nothing left for you
There is nothing left at all
A wasteland of my mind
Don't think you ever will see
Don't think you ever will know
How much I actually cared
About everything we shared
Why the fuck did you lie then?
Why in hell did you bring me down?
Don't you realize?
No one gets out of this place alive Hasn't been screaming all these years
Just to see the world crashing around me

Maybe this life is overrated
But I won't let the world burn around me

A SITUATION LIKE THIS SHOULD NEVER EXIST
THEN WHY ARE WE OUT OF CONTROL
I SEE SMOKE FROM THE EDEN FIRE
WATCH IT GOING HIGHER AND HIGHER

You pulled me up from the dream
Let's compare scars you and I
You are always on my mind
I will never leave you behind

You broke my engagement to
Solitude, and made me threw away
The ring of retaliation

.bleh

24. března 2012 v 6:30 deníček
Je mi opravdu úplně jedno, co si teď kdo bude myslet.

Vrátila jsem se před chvílí po plné noci. Byla jsem na koncertě, přesněji řečeno na křtu jedné kapely. Veselá.
Hraje tam Hodinář.
.
Potkala jsem tam i Copánka. Kamarád taky rád ze skautu. Kdysi cosi kdesi. Vlastně nic. Copánek.
Poznal mě po vůni. Až pak, když jsem se otočila, a pozdravili jsme se, mi to řekl. Že mě cítil, a že to nemyslí špatně. Že to je krásný a zvláštní. Že si vzpomněl, ale přišlo mu to jako absurdní pitomost klepat holce co sedí před ním u stolu na rameno aby se ujistil.
Voním. Zase voním. To je dobře.
.
Pak ale něco úplně dobře není.
Dneska jsem druhou půlku noci až do rána proseděla a řešila strašně vážné věci. S Hodinářem.
I brečel.
Dohajzlu JAK si někdo může myslet, že hubeností dosáhne něčeho lepšího ze sebe?
Jděte s tím doprdele!

...
Řešila jsem půl noci to, že je do mě někdo zamilovaný. Jako fakt. Fakt. Doopravdy.
Je mi divně, mám kolem sebe mraky zodpovědnosti a dohajzlu co to má co společnýho s tím, jak vypadám?
Nic.
Všechny hubené krásné slečny se můžou jít vycpat, protože někdo se zamiloval do mě.
Jsem vhajzlu.
Rozplývají se sny o toulkách v lese, objetí pod hvězdama, společným drnkání na kytary, lekcích na ukulele a vůbec...rozplývá se to.
Všechno bude.
Všechno bude, bude to krásný a čistý. Ale já to musím zvládnout dostat tam, kde to tak půjde, jinak je to vhajzlu všechno.
Bez pardonu.
Na záchodě byly čtyři oranžové zásuvky nad sebou, ale ani to mě nezachránilo.
Stejně když jsem otevřela dveře, byl tam fotbálek a za rohem stůl a u něj sedící zlomenost a touha po naději.
.
Zkusili jste někdy slyšet od druhého, proč vás má doopravdy rád?
.
Protože jste takoví, jací jste. Protože ho vnímáte takového jaký je, a čas s ním trávíte proto, že vás to těší.
.
Když kvůli vám někdo přestane s několikaletým alkoholismem, je to vážný.
Nemůžu spát, protože za chvíli vstává Inuška a já dnešní noc odsunu o pár hodin dál, abych to dořešila.
...
Nemám kam jít. Nemám kam jít, protože to je skutečný. Žádný výmysl, žádný namlouvání, žádný omyly. Je to tak.
Otevřené dveře.
A já...já jsem to věděla. Už na začátku roku, když mě políbil na ruku v zahuleném Desertu.
.
Věřit si. Věřit si a nečekat pořád na reálné důkazy. Tetovač. Prosím ať to je jinak. Prosím.
.
Važte si sebe. Je mě jedno, co si budete teď myslet. Važte si sebe, a mluvte, kdykoli můžete říct něco důležitého.

Superman a Batman...22.3.2012

23. března 2012 v 15:52 deníček
Když Supermana začnou zlobit záda, zvedne telefon a zavolá Batmanovi.
Vtipné je, že kdo je kdo, se ukázalo až ve chvíli, kdy Batman otevřel dveře, Superman rozepínal bundu a vstoupil do předsíně.
Oběma se nám roztáhl úsměv od ucha k uchu. Takový vtípek. Zase jeden.
.
Je zvláštní, jak taková setkání u Batmana probíhají. Superman to tu zná. Nějaký ten rok se tu pohyboval téměř denně.
Některé věci se nezmění. Paměť těla a místa.
Klouzala jsem pohledem po zcela bezpečných a jistých pohybech Supermanovy ruky po vypínačích světel, poličkách nebo lince na opření. Vytiskla jsem zápich mezi futrama kuchyňských dveří a přidala ho k té spoustě stejných zápichů z předtím.
Přirozenost, s jakou se uvelebil na posteli, vydýchla do prostoru prastarou vůni vodní dýmky a černého čaje v nerezové termosce.
O dva stupně výš Batman přiložil ruce na Supermanova záda a zlehka zatlačil prsty.
Jo, stále to funguje. A to je dobře. To je moc dobře.
...
Batman skončil trošku propocený a zamaštěný v koši se špinavým prádlem. Superman byl ve výhodě, na záda se mu mohla obtisknout vůně masážního oleje, a to mu docela závidím...
My hrdinové si ale pomáháme rádi :-)

předjarní

21. března 2012 v 6:15 výlety (obojím způsobem) :)
to sme šli s Tomem ven den před oficiálním začátkem jara 2O12 :-)



...
You cannot block the exit
Not even standing in the door
Standing inside you´re pulled outside
The door is open
The wings are spread wide
Prodding me out, out, and outside

(Longital - "Von-Von")

Prosím slib mi...(Jasanovi)

19. března 2012 v 22:09 deníček
že až odejdu, uklidíš moje věci s respektem.
Necháš Slunce vycházet a zapadat, jako kdyby se nic nestalo.
Nebudeš sedět u okna a poslouchat moje kroky na hřbetu vánku v listí.
Koupíš si struny z nejpevnější vůle, vypneš je a začneš zase hrát.
Vypereš si vlasy v mátě, spolykáš tři heřmánky a do kakaa přidáš panáka rumu.
Slib mi to prosím, protože já odcházím.
...
a než se znovu potkáme, odpusť mi všechno to, co nebyla nevědomost.


...aby až pak zase budeme stát u sebe, dotkl ses mé paže a já budu vědět, že ty víš, a že už je to vpořádku.

...
Joooo, tak zase záchvat čistoty. Lidi promiňte, že píšu nesmysly, ale skutečnost je někdy zcela nepřípustná, natož v psané formě takzvaně veřejně srozumitelné.

Dneska jsem si to prožila v pěti déčkách, když jsem pozorovala lesní duchy tančící v korunách probouzejících se stromů. Pocit bezmoci v těle složeném z masa, kostí, šlach a tím vším protažených neuronů.
Neuronů hnízdících hluboko pod spánky v šedivé pohromadětěžkodržitelné hmotě, která dává podněty k uvědomování si absurdity celého toho provázání.
Všechno se vším, vše je jedno, všichni se všemi.
Nikdo nic nemá.
Vypněte někdo ten kravál venku. Vevnitř chceme spát.

Naučila jsem se nezavírat oči, ale stále dokola se nechci naučit necítit bolest nebo zodpovědnost.

Naštěstí jsem taky zjistila, že na bránu, která vede nikam, jednou omrzí bušit.

nejdeminejdeminejdemitovypsat

18. března 2012 v 19:49 pod čarou...


Things aren't what they seem.


výplach

17. března 2012 v 13:43 pod čarou...
Dneska ráno jsem si přečetla na zadní straně kuchařky věnování od pana Umělce.
"Pro tebe má lásko." O pár minut později jsem se vyzvracela na podlahu v předsíni, protože jsem nestihla včas otevřít dveře na záchod.
Je to jeden z těch okamžiků, kdy hlava spustí čistku a tělo jí trošku nestačí.

Bláznivé jaro.
Sundavám si často boty, zase. A snažím se vyšlapat ze sebe přebytečné nevyslovené.
Jsou věci, které se rozplynou zcela nečekaně. Tohle je jedna z nich. Akorát potřebuju sem tam ještě zakusit ten pocit nevyzrálosti.
A tak si vybavuju, jak jsem se snažila vybojovat boj nad dřevěným rámem, polohovacím roštem a červeným povlečením.
Vlastně ne, vlastně to nebyla tahle hmotná postel, čemu jsem dovolovala způsobovat mi stavy znechucení.
Bylo to to, čeho ona byla kdy svědkem.
Snažila jsem se vybojovat nad tím vítězstvím, protože jsem věděla, že takové interní hnusy jsou natolik iracionální, že s tímhle přístupem nebudu moct brzy pohlédnout na žádného člověka včetně sebe.

Panika ze všech stop, otisků, odřezků, odstřiků, skvrn, ozvěn...Někdy to prostě vidím všechno.

Je mi ze mě zle za všechny "miláčky", kterýma jsem oslovila chlapi, se kterýma jsem kdy byla. Je mi zle ze všech míst, na kterých jsem stála s Tím i s tím Druhým nebo třeba s Třetím. Je mi zle ze všech vysezených důlků do židlí v tom i v tom podniku, kde jsem seděla s Tím, s Tamtím anebo s Tamhletím.
Je mi zle z toho, že někdy u stolu nesedíme dva, ale třeba čtyři anebo šest. Z toho třikrát já.
Je mi zle, když mě v roce 2009 při procházce s Tím pohladí větev stromu, na kterém jsem seděla a líbala se s Tamtím a na jaře roku 2006.

Je to jen někdy. Naštěstí.

S takovýmhle přístupem je těžký nebýt znechucena z protějšku, který tohle nevnímá, a zcela klidně a automaticky mě neustále svazuje s tou předtím nebo s tou předtím.
Ať už jménem, gesty anebo vůbec přístupem.


Všechno se opakuje. Jenže "Drahá" není vůbec "Drahá". Jak vůbec může někdo říkat Miláčku tomu, který je úplně jiný než Miláček předtím?
Jak jsem to mohla vůbec kdy říkat taky?
Je mě strašně špatně.

Oproti minulým takovýmto zásekům je to jiné v tom, že poslední roky tenhle nechutný koloběh nepřiživuju, takže "jen" sjíždím pořád ty stejně staroznámé scénáře dokola.
Přidaly se jen gesta a názvosloví pana Umělce a trošku Fotky, ale tam jen malinko.
Přidaly se slovní rozepře, kdy jsem stála tváří v tvář panu Umělci a nutila ho, ať se na mě podívá, a řekne mi upřímně, JAK mě MŮŽE oslovat tak anebo tak. Jak může...
Protože já už dlouho mlčím. A budu mlčet, než ze mě opadají všechny křivé a lživé "miluju tě", které jsem kdy řekla. Až ze mě opadají "miláčci, je mi s tebou dobře, bylo to příjemné, těším se na tebe, chybíš mi" a spousta dalších.

...
Svět nestojí na originalitě, resp. Svět je sám o sobě originál, my lidi jsme jen produkt z masomlejnku. Různě dlouhý, široký, hustý nebo řídký, ale pořád produkt z masomlejnku.
Nejde přistupovat ke každému jako k originálu, protože doba je na to moc rychlá.
Točíme klikou rychleji a rychleji, a hmota se souká z děr rychleji a rychleji.
Slova. Doteky. Objetí. Domýšlivost, že mám nad partnerem takovou nebo takovou moc. Postřehy odnikud. Naivita. Hry.
to je jedno, to se tak prostě děje.
Ale není jedno, že spousta z toho se děje při plném uvědomování si ZBYTEČNOSTI tohoto jednání!
Ono by stačilo prostě říct jen NE.

dementní myšlenky...
...
Budu doufat, že až tyhle propady do minulosti přijmu jako součást sebe, zmizí.
Zmizí tak, jako zmizelo už hodně věcí, kterých jsem myslela, že se nezbavím.
V koupelně na mě čeká kýbl s hadrem od zvratků.
...
a teď - nasaď si prosím sluchátka, dej "play" a řekni mi - do you want me?


nikdo se neDIVA

16. března 2012 v 16:08 pod čarou...
a tak můžu brečet, drásat neosmirkovaná prkna holýma rukama a vykousávat si pak nespočet zapíchaných třísek.
Ne, nemůžu, i když se nikdo nedívá, protože jdu za pár hodin na galavečer do divadla na ceny DIVA 2011 a nemůžu mít zrasené ruce.


papírová oblaka... 11.3.2012

11. března 2012 v 21:43 deníček
nad hlavou, v puse čtvrtka ubrousku od oběda a v hlavě šum křídel racků.
Povyk na vyšším bodě radosti.
Moje sny sou jako origami. Není třeba lepidla, jen skládám a rozkládám podle ohybů o hranu stolu.
I když jsem se bála, a to ty víš, tak jsem to zkusila. O několik pírek na křídlech těžší jsem kráčela mechem města.
Ulice se lehce vlnila, kliky na dvěřích domů, které jsem míjela cestou k tobě, se tlačily dolů a s různě intenzivním hlomozem otvíraly možnosti odbočit a prozkoumávat měkká místa jinde.
Přišla jsem rozechvělá.
Místo zubů mi drkotá klávesnice tlakem bříšek prstů.
Potřebuju více času a spánku.
Docela ráda bych dnes ležela na parketách vedle v pokoji, byla to skoro dětská výzva, ale ještě jsem moc mdlá v některých ohledech.
Ale i ta několikavteřinová chuť , být chvíli stočená do klubíčka a chvíli natažená na všechny strany, stála za to. Propletená mezi židlemi, ničím a možná okny, možná skříní. Trvá mi to.
Potřebovala bych jetě zase chvíli spánku, ale zase není třeba nic protahovat zbytečně, není-li to úplně nutné.
Ať už jsem jakkoli stejná, tak některé věci mě baví víc než dřív.
Je možné otevřít okna a nechat proudit čerstvý vzduch a křik hrdliček dovnitř.
Voda nakonec zůstala nahoře a v houfech táhla dál. Možná to spadne o pár kilometrů jinde.

Všechny otisky z mých ponožek můžeš utřít vlhkým hadrem, ale nemyslím, že by to bylo potřeba, protože jsem zůstala přeně tak, abych nepoprosila o kus místa pro mikropsánek.
Moc se mi líbil zvuk nůžek a padajících pramenů. Dolů spadlo řekla bych akorát tak to, co ti narostlo od posledního stříhání.
Cestou zpátky jsem měla převážně zavřené oči a odpočívala od živého proudění okolo. Nějaká holka měla na legínách vzor, který mi zaimponoval natolik, že jsem si vetkala sen do krajiny s podobně strukturovaným horizontem.
Před prahem vědomí bylo zameteno, a nůžky nešeptaly tvoje jméno ani o jiných nerovnostech.
Na stránkách knihy jsem oprášila zašlé vzpomínky na přítomnost, a když jsem pak házela kachnám nadrolenou housku, na vodě se udělaly kruhy.
Jsem součást lógru uchyceného v nevypláchnutém odtoku dřezu, a po neuvěřitelně malých mikročástech odpadávám dolů pročišťována vodou, která nestudí.

houslově

10. března 2012 v 21:57 inspirace
jmenuje se Lindsey Stirling, a považuju ji za svůj hudebně-vizuální objev letošního přicházejícího jara :)


Samotný poslech ok, ale ty podklady jsou někdy dost nedostačující (narozdíl od těch houslí, které ale právě v kombinaci s "nijakým" pozadím dost ztrácejí), a proto se radši nechávám unášet celkovým dojmem.
Jo, líbí se mi ten elán, s nímž se dá hrát a křepčit současně.

...

a tady ta atmosféra a vůbec..a dubstep jako bonus :)

drsná realita

10. března 2012 v 21:14 šnečstvo aneb život s ulitou a za sklem
Před nějakou dobou jsem ve zverimexu měla živou kratší debatu s paní prodavačkou o tom, co všechno šneci můžou jíst.
k sepiovým kostím mi totiž nabídla pro šneky masovou kapsičku pro kočky.
Přiznávám, že jsem z toho byla dost rozčarovaná!
Už dlouho jsem přemýšlela, jak na tom jsou naši ulitáři s masem.
že najdu nějaké pidiulitky prázdné, to chápu. Ne všichni z vylíhlých jsou dostatečně životaschopní, a tak prostě vyschnou...
.
Jenže za ty dva roky - nebo jak dlouho šneky máme- jsem už několikrát našla prázdnou ulitu větší. Celkem to bude kolem šesti sedmi, a velikost ulit je od dvou do pěti centimetrů.
Úplně jsem nezvládla pochopit, že vyschne i větší šnek, který už není prakticky jen kus něčeho a sliz, ale objemnější svalová a masová hmota.
Když loni umřel jeden Já, tak tam mě to začlo opravdu zajímat víc.
Protože Já nevyschnul. Musela jsem ho nechat několik dní vyhnít (je to docela nepříjemné vzpomínat na to a popisovat to), a pak doslova vyklepat ven, a ulitu vymýt.
Těch několik dní, které jsem nechala šneka "pracovat" nemělo vůbec žádný vliv co se do úbytku tělesné masy týče.
Začla jsem přemýšlet, jak moc je pravděpodobné, že by ostatní šneci mrtvého kolegu zlikvidovali sami.
...
Před dvěma a půl měsíci jsem měla krizi s oblovkama síťkovanýma. Jednoho rána v akváriu ležela otočená ulita (jedno z loňských vylíhlých), cca 8cm, a byla plná vajíček. Nějaká vajíčka byla "rozházená" i okolo.
Nejsem odborník, takže jsem situaci vyrozuměla jako selhání šneka v důsledku nevyzrálosti, a z toho plynoucí vyčerpání z kladení vajíček.
Ulitu jsem vzala tak, jak byla, vajíčka zamrazila, a s velmi nepříjemnou obavou lehce ulitou zatřásla.
Nevypadlo nic. Ufff...tak jsem vzala ulitu do koupelny a začla ji vymývat. A najednou vypadl zbytek šneka...
nebudu rozebírat, ale za zmínku stojí Inuška, kterou jsem přivolala, a která projevila maximální zájem o průzkum šnečího těla. Upřímně - jedna z těch hodně těžkých zážitkových situací. Inka si to ale moc užila. Na počítači jsem našla nakreslený "průřez" šnekem, a Inka si pak vesele porovnávala svoje objevy.
Zbytek šneka znamená, že z něj v ulitě zbylo vpodstatě jen pohlavní ústrojí, šípový vak a vejcovody. A nějaká nevykladená vajíčka.
Jinak nic.
.
O týden později jsem našla v akváriu toto:


...
Takže jsem překonala svůj naskočivší STAV, a vyfotila taky toto:


ano, neměla jsem halucinace. Po překonání druhého návalu Stavu jsem odsunula oba kanibaly a udělala ještě důkaznou fotografii:


..ano, to je okousaná noha dotyčného šneka.
...
Cítím se trapně, když tohle píšu, ale - jo, od tohohle rána se ve mě trochu změnil pohled na šneky. Mám k nim takový jakýsi větší respekt, a míň si je beru na ruku.
...
A stále mi vrtá hlavou, jestli je opravdu možné, aby za jednu jedinou noc stihli živí zlikvidovat celého mrtvého, a taky na co takhle šnek jen tak najednou umře.
.
A stále nemám potřebu krmit masem tvory, kteří velmi dobře fungují bez něj, takže masovou kapsičku určitě do šnečího jídelníčku zařazovat nehodlám.
Spíš přemýšlím, že jestli se ( nepřeju si to, ale kdyby se stalo...) ještě stane, že nějaký šnek pojde, nechám ho v akváriu a budu čekat a pozorovat, co se bude dít.

na dobrou noc

6. března 2012 v 21:13

Real human being
And a real hero

Back against the wall at odds
With the strength of a militant cause
A pursuit some called outstanding
Or emotionally complex

Against the grain of dystopic claims
On the thoughts your actions entertained
And you have proved to be

A real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being

A pilot on a cold, cold morn'
One-hundred fifty-five people on board
All safe and all rescued
From the slowly sinking ship

Where warmer than, his head so cool
In that tight bind knew what to do
And you have proved to be

A real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being and a real hero
Real human being

Real human being
Real human being

....

dobrý film, výbornž soundtrack!

ignorace - 1.část

6. března 2012 v 11:47 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Chtěla bych napsat o tom, co mi účinkovalo na jídelní záchvaty. Naťukla jsem to tu víckrát, ale teď mám chuť o tom napsat víc.

Když se koukám zpětně na celé ty roky s ppp, vidím, že jediné změny k lešpímu, co se jídla a všeho okolo týče, přišly se změnou k lešpímu uvnitř.
Tím myslím, že věci vnější, jako třeba vztahy, škola, úspěchy, neměly nijak zásadní vliv na zlepšení ppp.

Zato mám vypozorováno, že neúspěchy v životě, jako třeba nepodařené vztahy, nedokončené projekty atd, se v jídle projevovaly právě zvýšenou sebedestrukcí, a velkou četností záchvatů.
Z toho je patrná vazba na negativní prožitky.
...
A přitom to není o tom, že bych si to hezký neuvědomovala, ale neuměla jsem to prožít.
Vychází to ze zaběhlého lidského fungování - mnohem víc než chvály padají slova kritiky.
Lidi mají v sobě zakořeněný strach, který často nechtějí překonat radostí, ale místo toho zvolí metodu přebití strachu útokem.
Je těžší někoho druhého pochválit a popřát mu upřímně štěstí, než ho obejmout a podat kapesník ve chvíli smutku.
Tak to vidím já.
Když se mi něco opravdu podařilo, bylo lepší nechat si to pro sebe, a užívat si ten pocit, protože veřejná "oslava" znamenala minimálně polovinovou účast přetvářky. Zní to možná hrozně, ale když jsem se nad tím opakovaně zamýšlela, je to tak.
Lidi závidí, nepřejou. Přirozeně. Protože lidi nejsou kolektivní tvorové. Lidi jsou sakra individualistické kreatury, a všechno je to o toleranci, a přirozeném přijímání a dávání.
A právě v tomhle bodě hodně záleží na předpokladech povahových, genetických a vůbec na takové té primární výbavě, se kterou se člověk narodí.
Protože i když se člověk nechá překroutit společností jakkoli, vždycky existuje cesta zpátky sám k sobě, a zařazení se sám za sebe, a míra toho všeho je limitována pouze tou primární vrozenou dispozicí.
...
Co tam dáš, to tam je. Řekl mi Hodinář asi dvacet minut poté, co sme se začli seznamovat. Jo. Dostačující.
.
A teď zpátky k tématu. Moje ppp začla opravdu odcházet až na podzim loňského roku. Odcházet myslím to, že se vytratily určité pocity vůči mě samotné, a TUDÍŽ se vytratily myšlenky na jídlo jako takové.
Každý jeden kiks od té doby, je jednotka časově ohraničená pro ten určitý časoprostor, ve kterém se to odehraje. Narozdíl od předchozích let se po skončení neobjevují, nevracejí a vůbec prostě NEJSOU jakékoli pocity a myšlenky s tímto spojené.

...
Můžu tedy napsat, že se mi občas vyskytne stav "mínus", ve kterém se něco stane. A můžu to přirovnat třeba k opití se, pořezání se, nebo bitce. Jednorázovka. Docela špatná jednorázovka, ale jednorázovka.

Tady na blogu a vůbec třeba cvokařovi, jsem taky vždycky řekla "na poslech i první pohled taky jednorázové KIKS ".
Ale narozdíl od teď se pocity z kiksu táhly v podvědomí a myšlenkách dál. kdo zná, ví, o čem mluvím. Ví to i ti, kteří se řežou, nebo si jinak ubližují.
Myšlenky na to, že by si to neměli dělat. Smutek z toho, že se to zase stalo. Obava, jestli se to ještě někdy zase stane. Pocit slabosti - tak tohle jsem hrubě nezvládla. Horší nálada po dalších pár hodin minimálně...

Tak tohle už nemám.
A protože se i četnost samotných jednorázovek snižuje a snižuje, věřím tomu, že to přestane úplně.
Stejně jako jsem se naučila nepít alkohol do průseru, ale jen do nálady. Stejně jako jsem se naučila "nepůjčovat si" věci.
.
Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec můžu tohle napsat. Jestli si nemám říct "děje se to - děje. Takže to je jedno, jaké duchovno-psychologocké mixáže si vymyslíš.".
Jenže mě je v tomto ohledu co se týče obecného fungování tak úžasně, že o tom nemůžu nenapsat.
Že je moc krásný, že můžu jezdit tramvají a nemít v hlavě vykřičník z toho, jaké mám nohy. Že je moc krásný, že si můžu dát v kavárně horkou čokoládu, aniž bych v hlavě měla zaplou kalkulačku na následující počet hodin bez "špatného" jídla.
Že je moc krásný, když se mi stane kiks, vypít sklínku vody, a jít dělat to, co mám, místo abych měla srdce bušící až někde ve spánkách, v očích tmu a v hlavě řvoucí hlas "nikdy to neskončí!"...
...
Je to hodně o přijmutí zodpovědnosti za svou ppp. Posun z bodu "mám ppp, a mává se mnou" do bodu "mám ppp, ale nemyslím, že ji potřebuju", následně do bodu "mám ppp, a začínám si uvědomovat, že ji mít nemusím", dále do bodu "mám ppp, a zkusím ji mít co nejméně", a dál a dál...
Momentálně bych svůj bod nazvala "když budu žít dobrý život, nemám důvod mít ze sebe špatné pocity, a tudíž odpadne potřeba ubližovat si".
Zbydou a budou se vyskytovat pocity hlouposti, výčitky z minulosti, ale to není to, na čem stojí problematika dnešního bytí. Pokud se nesrovnám s tím, co bylo, můj prohraný boj. Není možné zaseknout se v průserech z minula, protože přichází další a další dny.
Tak.
...
Žít dobrý život. Nevidím v tom život v askezi jako takové, ani všeholásku pro okolí. V žití dobrého života vidím fakt být sám za sebe, a způsobovat tím co nejméně nepříjemna okolo anebo sobě.
.
A právě v tomto asi nastal ten největší posun. Protože jsem měla zasazenou představu o tom, co a jaká musím být pro to, abych žila dobrý život. Abych byla dobrá.
Téměř nic z toho jsem nebyla, a o tom to je.

O tom životním omylu, kdy člověk neumí sám sobě vytvořit představu o dobrém životě, a tak se stále snaží najít místo připravené někým jiným, světem, lidma, ve kterém by se cítil dobře.
Takové místo ale neexistuje!

Takové místo si musí každý vytvořit. A bohužel tohle lidi neví, a někteří to dokonce ostaním zatajují.
Poslední dobou mám pocit, že jsem fakt začla moc pozdě. Že se z určitých věcí nedostanu. Tyhle myšlenky jsou dost silné natolik, abych měla sebevražedné potřeby. Inka neInka, v takové chvíle není nic dost silné pojítko s bytím.
Nabízející se otázka "a proč to teda neudělám" se odpoví vpodstatě sama. Prostě to teda neudělám. Není tam žádný konkrétní důvod. Cítím tu možnost dát si konec, mám tu možnost dát si konec, a přesně v tom okamžiku svobody ta potřeba zmizí.
Sama. prostě zmizí.
Upřímně jsem zažila několik situací, ve kterých jsem přesvědčená, že by někdo jiný asi nepřežil. Nedokážu tohle rozebírat, protože v tom nemám moc jasno.

Jediná "vyhoditelná" myšlenka je, že stejně jako jsem se (v té době zcela nesmyslně a bez naděje) zkusila postavit ppp, bych chtěla zvládnout stavět se těmto návalům, a sama to rozpouštět, a vůbec mít to nějak pod kontrolou.

...
Když se dívám na to, co jsem vlastně chtěla svým jídelním nepořádkem "kontrolovat", "ovládat", "zlepšovat", jsem ráda, že jsem si to období s ppp prošla. Protože bez téhle možnosti soustředění se na sebe, ničení se, a vůbec uzavírání se do sebe, bych byla někde úplně jinde, a nechci ani moc myslet kde.
Tím ale nic neomlouvám. Naopak se stydím, že jsem až po takové době dokázala vůbec připustit problém. Zvlášť, když vidím (lépe řečeno čtu) holky, kterým je šestnáct, sedmnáct, a které se snaží vymanit z ppp.
Na druhou stranu taky vidím, jak to jde a nejde. Není to věk, ale je to taky čas, který dokáže (píšu schválně "dokáže", a ne "může", protože to je velký rozdíl) holka věnovat sobě v dešní době v šestnácti sedmnácti.

Nicméně ano, jsem ráda za to, že jsem si tím prošla. Protože právě tento hraniční bod mojí životní krize mi dobře ukázal ty nerovnosti mezi fungováním v mém světě a ve světě okolo.
Když jsem začla pronikat do podstaty mojí ppp, narazila jsem na ty opravdu důležité nepořádky vevnitř sebe.
A je fascinující vidět, jaké efekty má postupné uklízení.
...
Ale to celkové "uzdravování" není jen o práci v sobě, nebo čistě osobních věcech. Je to hodně o tom okolí a svém fungování v okolí.
Svět s ppp je totiž izolace (to víme všichni z knížek i z vlastní zkušenosti). Nebudu lhát, že nerozumím tomu, když někdo napíše "chci zpátky Anu, protože jen s ní jsem silná".
Pravdou ale je, že to, jaké mám možnosti bez ppp, je nesrovnatelně VĚTŠÍ než s ppp. Ale k tomhle poznání nebo jak to nazvat, vede cesta složitá, a těžká. Teda tak to přijde mě.
A tím se dostávám k tomu vědomému narušování vlastní psychiky, o které jsem psala docela nedávno.
.
Zcela polopaticky to nazvu IGNORACE projevů své ppp.
...

Použiju teď znovu příklad s mouchou, která naráží na to sklo. Buch. buch. buch...a vedle je otevřené okno ven.
Moucha se buď umlátí, anebo vyletí.
Moji ppp jsem dlouho nechávala otevřené okno. Zkoušela jsem ji různě postrkovat k oknu, ale moucha už byla dost zdegenerovaná na to, aby dokázala změnit koordinaci pohybů.
Do praxe přeneseno - zkusila jsem si nalimitovat, co ANO, co NE, konkterizovala si příčiny, našla způsoby, jak je zmizet, udělala si různé plány, ale stejně se to vždycky vrátilo k tomu, že prostě JÍDLO...

Odebrat jídlu tu moc, to jsem si taky prošla na několik schodků. Obdivuju ty, co si prostě řekli "už dost, už na to kašlu a budu jíst normálně", a dodrželi to.
Já jsem to totiž taky opakovaně dodržela, ale pokaždé, když se vyskytlo něco spojené s jídlem, co neodpovídalo mému plánu, došlo ke zkratu vnímání situace.
Dostavil se pocit, že jsem to zase nezvládla, a je třeba najít jinou cestu.

Ten pocit selhání se samozřejmě táhl dál se mnou... buch. buch. buch...

Až jsem jednou prostě okno zavřela, a nechala mouchu mouchou. Protože jsem k velké nelibosti a zděšení zjistila, že během tohohle pozorování se mi vedle v kuchyni rozvařily těstoviny, a v koupelně vytekla pračka. Na telefonu deset esemesek a pět nepřijatých hovorů.
Super. Kvůli tomu, že postrkuju mouchu, teď mám na několik hodin práce, díky které budu zase ve skluzu jinde...
...
Nevím zda je tohle připodobnění ppp k mouše pochopitelné, ale nevím jak jinak. Je to na strašně moc vět, cítím, že ztrácím smysl pro psaní.
...
Tohle je to cílené narušení si uvažování.
Zaměřit se a uvědomit si důležitost věcí, které nás oblkopují. Nadsadit věci, které jsou okolo (ale ve spojistosti s námi), před sebe samé.
Ne v tom slova smyslu, potlačit sama sebe. Naopak vmísit se do okolí, být součástí okolí.
A nemyslím stát se součástí společnosti, ale začít něco dělat v souvislosti s okolím.
a tady už se rozpíjím, protože je to velký balík poznatků a zážitků...

Třeba jít ven, a dotýkat se kůry stromů okolo. Vnímat a snímat rozdíl v jednotlivých strukturách kmenů.
Poslouchat zvuky okolo, uvědomovat si, jak se podrážka boty stýká a odlepuje od země.
Jít nakupovat oblečení, a s prodavačkou navázat takovou formu komunikace, ze které vzejde vizuálně i materiálně příjemná kooperace pro obě dvě.
Dokázat říct NE člověkovi, kterému se NE neříká. Neříct ale NE a konec, ale říct NE a šokovat ho důvodem tohoto slova.
Prostě spojovat sama sebe s okolním prostorem, ať už lidským nebo tím okolním.
Netěkat zbytečně k sobě samé, naopak sledovat zapadání sebe do okolí.

Nevím kdy si to člověk uvědomí, ale jednou (a vzhledem k destruktivní masáži sebesamé, neúměrné drezuře a celkové frustraci, to přichází docela brzo!), prostě přijde najednou dobrý pocit sám ze sebe, aniž by to mělo cokoli společného s úspěšnou sebekontrolou, dobrým jídelníčkem nebo štíhlostí.
A to je začátek toho, že jídlo a ppp budou odsunovány na vedlejší kolej.
...

je to kostrbaté, musím si udělat osnovu. Rozhodně tu ale chci mít mnohem mnohem víc o narušování vlastního vnímání, a o tom, jak se co změní.