Únor 2012

beautiful

29. února 2012 v 21:29 MAXmišmaš
na dobrou noc



...a ty smyčce...

One

29. února 2012 v 18:44 inspirace
nejen protože jehňata se právě rodí (úžasné, jeden večer vidíte baculaté ovečky, a druhý den už si ve slámě hoví jehňátka) , ale i proto, že mě Lamb velmi inspirují...



.




na co nesmíš zapomenout

29. února 2012 v 18:38
...

už jsem hrozně dlouho nebyla na koncertě MIDI LIDU...

kratičce

29. února 2012 v 18:32 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Abych na to nezapomněla...Už to odkládám od pátku...

Byla jsem na měření tuku, zase jednou. Protože jsem fakt přibrala, a protože myšlenky jsou různé.
Výsledek je docela zajímavý.
Vážím 68,5 kilo.
Mám v tělě 25,8 % tuku - tj 17.67kg.
Denně sním tak cirka 9000KJ, a teď v zimě je denní jídlo tvořeno převážně pečivem a rostlinýma bílkovinama. Pak to jsou sušený ovoce, sladkosti (víme...), zazimovaná zelenina a alkohol.

Loni jsem cvičila každý den. Měla jsem denní příjem kolem 3500KJ (našla jsem docela s hrůzou i některé dny kolem 2000KJ), a moje procento tuku v těle bylo 24,5 %- tj 16,1kg.
Váha v té době 64,4kg.

Což znamená, že momentálně mám o 4kila víc, ale jen o kilo a půl víc tuku, což je docela dobré na to, že si jídlo nijak jinak než " psycho-duševno-náboženskou mixáží " nehlídám..

Bála jsem se, že se ukáže nějaké číslo třeba kolem 30%...
Už delší dobu totiž neprovozuju posilování jako takové. Vlastně krom rozcviček na to fakt docela seru, na to cvičení.
Sem tam něco spáchám, ale kde jsou ty časy, kdy jsem ..no, o tom jsem tu ale o všem psala. I o tom, že vím, jak dopadnu, když nebudu cvičit...
.
Teď nevím, jak napsat to, co chci napsat.
Je mi docela jedno aktuální stav mého těla z toho estetického hlediska. Za uplynulý rok jsem se přesvědčila a stále přesvědčuju, že postava, pokud není vyloženě v extrému (jak nahoru, tak dolů) nemá absolutně vliv na to, jak se v životě daří/nedaří (pokud samozřejmě nejsem sportovkyně, tam je to o něčem jiném). Jsem velmi vděčná za to, že jsem si mohla prožít všechny ty okamžiky, kdy jsem se čistě nechala unášet tím okolo a tím v sobě, a vůbec nepřemýšlela nad tím, že mám velký zadek.

Aktuální stav mi ale rozhodně není jedno z výkonného hlediska.
Onehdy jsem nedoběhla autobus. Měla jsem cca 7 minut na kilometr a kousek vzdálenou zastávku, a nedala jsem to. Batoh byl lehký, boty nebyly vyloženě nevhodné.
Když si vysazuju Inku na koně, cítím že to není takové to "hop nahoru", jako to bylo loni...
.
Proto teda chci začít zase cvičit. Jinak než loni. Ale makat. Protože se blíží jaro, a bude potřeba spousta věcí. Přemýšlím zas o Švýcarsku, tak na týden..jak loni.



kus zevnitř

24. února 2012 v 20:33 pod čarou...
Nikdy jsem to nezažila. Doteď. Prostě to tak ale je. Opravdu to nemám s čím porovnat. Je to jako když se v pokoji objeví najednou tajné dveře za tapetami, nebo když někdo rozhrne ráno záclony v okně, kterého jste si večer nevšimli, a ustlali si v temném koutě přímo pod ním.
...
Nevím jak si to popsat, ale asi docela prostě - doteď jsem jela dema, teď už sjíždím nějakou dobu full version.

A vlastně to není nějakou dobu full version, ale odzačátku, akorát to teď skočilo do nějakého vyššího levelu.

To, o čem jsem vždycky snila.
Mít kamaráda. Toho, se kterým se budeme znát, a budeme oba vědět, a bude jedno, jak to mezi náma je, protože to bude fungovat a bude to napořád a... se kterým to prostě bude fungovat.
A teď hrozně brečím, protože mám před očima, jak jsme leželi s Jasanem, on měl rozpuštěné vlasy a já byla probuzená po snu o letu na vidličce a barevných stromech, a on mi povídá, že by si přál, abychom se poznali, abych ho poznala...Protože tam ležel takový jaký je a já jsem ležela taky, a věděla jsem, že tohle je zázrak, ale taky jsem už viděla tmu a chtěla jsem vyjít ven a na chvíli to šlo, ale pak už ne, a proto to bylo špatně, a já to nedokážu zazdít ani vymazat, nedokážu se srovnat s tím, že to napoprvé nevyjde, protože Tom mi jednou řekl, že napoprvé nikdy nic nevyjde, ale druhé pokusy vždycky vyjdou, zcela nezávisle na sobě, kdekoli na planetě, že to je dokázaný.
Protože s Tomáškem jsem nikdy neležela a neříkala mu, že bych se chtěla poznat, protože on mě poznal a já jsem poznala jeho, a protože jsem byla šťastná za to, jak to bylo, a nepotřebovala jsem s ním trávit čas, nežárlila jsem na ty všechny holky, protože mi stačil dotek štětce na mém břiše a zádech a je mi úplně jedno že to není pochopitelný, protože když člověk brečí tak není moc čitelný, a taky mi stačilo že jsem věděla, že pro sebe s Tomáškem jsme, ale že to není nutné a nucené.
A pak přišla láska a já se ztratila úplně. V jedné zprávě přišla Laura a to byla Láska a ne nějaká z těch holek, a mě to nefungovalo s Jasanem, protože to tam tak fungovat nemohlo, a on chtěl a já jsem nechtěla a pak když jsem moc chtěla já tak už to nešlo a asi ani jít nemělo, a já nevím proč jsem musela být v tak velký prdeli, že jsem ...jo, o tom to je. Prostě nějaký vývoj asi. Tak hrozně, jako jsem se chovala v roce 2010 jsem se NIKDY nechovala. Ani dřív, ani později, Nechápu. Nechápu. Nechápu. Chápu. Ale nerozumím tomu, proč jsem musela zasrat a posrat tolik pěkného a pěkných. Možná lekce pro ně. Pro něho. Pro mě. Nepochopím, proč se muselo stát tolik špatných věcí a proč jsem já na tom měla podíl.
Nicméně přišla Láska a mě došlo, že jsem asi o kus vyrostla, protože jsem odlišila několik do té doby zažitých dogmat o lásce od reality.
A když se s něčím srovnáte, a přijmete to jako reálné, přijdete o to, protože jste zase o kus zmoudřeli a nepotřebné odchází, aby přišlo něco potřebného.
...
Toma jsem našla myslím několik týdnů od mého zastavení světa. Jeho povídku jsem označila za scifi brak zahánějící vlaštovky zhůry v jednom svém deníčkovém zápisu, a od tohohle prvního setkání se bavíme.
Tady v blogu je zmiňovaný vcelku hojněkrát, a asi nejdůležitější na tom všem je, že byl první člověk "PO" (to sem tady jednou řešila, nebudu se opakovat). Byl to vabank. Prostě se buď potkáme znovu, nebo nepotkáme.
Bylo mi to jedno, protože každé setkání bylo dobré a plné.
Už nedokážu kalkulovat s tím, co bude. Nejde mi to, i když by možná mělo jít.
Tak se s Tomem potkáváme a bavíme už asi čtrnáctý měsíc.
Tom byl první, s kým jsem kdy mluvila o tom, jak vnímám, a co si myslím. Tom mi to říkal taky.
S Jasanem jsme se o tom mohli bavit 100%, ale nemluvili jsme o tom nikdy. Protože to je výrobní tajemství, a Tom není netopýr ale programátor, čímž ztrácí potřebu mlčet o tom, co dělá a jak uvažuje.
Otevřené dveře pro mluvení z obou stran.
Mluvení opravdové.
Pamatuju se, jak jsem se kolikrát cítila jako hrozný hlupák, ale než abych začla plácat, radši jsem se zeptala. A Tom odpověděl.

Nevím kdy to bylo, ale je možné že už loni před létem, jsem během jednoho z (velmi řídkých :-D ) hovorů na icq plácla nějakou souvislost o tomhle blogu.
Takže se samozřejmě zeptal na adresu.
A já mu ji dala.
Protože Tom byl ten "PO", a protože na mém blogu jsem já, a protože jsem neměla co ztratit. Jestli se mnou přestane komunikovat poté, co si tu přečte, nic se nestane. Akorát mě bude o kus líp, protože nebudu hrát hru.
Jo, měla jsem bobky. Mám je pořád. Kdo to bude číst. Kdo to čte. Proč na mě ještě nikdo neposlal auto z blázince nebo policisty či sociálku.
Už i trochu vidím, bulení ustává.
Tom mi opakované říká, že nejsem blázen.
Do té doby, než jsem dala Tomovi link na svůj blog, jsme se o sobě samých téměř nebavili. Myslím takové ty hovory o tom, o čem se lidi normálně baví u kafe. Ani potom jsme se tak vlastně nebavili.
O blogu jsme se od té doby cíleně nebavili a nebavíme. Což je dobře.
A asi dva týdny už nejsme jenom kamarádi.
...
Je to podruhé, co se nestalo ono "doháje, co teď , jak to s náma bude?" Poprvé to bylo s Ohnivým mužem.
Je to je ale poprvé, co mě můj přítel zná.
A je to poprvé, co mě to něco vyplnilo velký kus tmy uvnitř.
Tom mi poslal jednu esemesku, ve které napsal, že to prožívá podobně. Že je nohama na zemi, ale je tu něco nového, co ho udělalo kompletním a zavaluje ho to návaly štěstí.
Jo, tak takhle to mám taky. Až na tu komplexnost. Na to ještě nejsem dost zdravá.
Ale jsem dostatečně spokojená na to, abych se dokázala zničehonic usmívat jak sluníčko a poskakovat po ulici (takže vlastně nic zvláštního u mě :-D), a mít v sobě čistý krásný pocit.
A tak abych si mohla nechat líbat břicho a vůbec nechat se líbat a spát s Tomem v jedné posteli nahá bez pocitu obav a strachu.
...
Jak jsem tu už několikrát zmínila, člověk neví, co potřebuje. Mě tohle nikdy nenapadlo. Nikdy až do chvíle, kdy jsem se probudila vedle Toma a nebylo to špatně.
A taky by mě nikdy nenapadlo, že takovéhle věci se dějí, aniž by byly flastrem a podobnýma hojítkama.
To bude asi taky jeden z těch úplně nových pocitů štěstí. Že to nemá co dělat s ničím předtím. Že to není žádný druhý nebo třetí nebo jaký pokus, ale že to prostě jen JE.
...
Tak teď jsem zas jednou otevřená. Stejně je to jedno. Pravda je jedno. Je mi to fuk, protože si užívám něčeho, co tu ještě nikdy nebylo.
.

snově..trochu

22. února 2012 v 21:25 MAXmišmaš

recept na štěstí

22. února 2012 v 21:06 PPP jako kamarádka nebo protivník?
je dobrý nadpis.
Začnu tím, že jsem měla dneska jeden z nejhorších jídelních záchvatů posledního roku.
Jedla jsem a jedla jsem a jedla jsem. Už během onoho "aktu" se mi udělalo špatně. Tak jsem se dodělala na zemi vleže, protože jsem nemohla stát na nohou. Upřímně se divím, že jsem neexla na předávkování cukrem! Protože - vyjmenujme si to:

jedna velká margotka
jedny oranžový bebečka
cca 150g perníku s polevou (vánoční)
téměř celá tuba lentilek
2hrsti rozinek
mysli tyčinka
cca 6 gumových bonbonů

...
Vzhledem k tomu, jak si konzumuju cukry běžně, tohle je sebevražda. Jo.
No, ale to vlastně není nic zvláštního u mě.
Zvláštní možná je, že jsem pytlík s tím vším, co jsem vypsala, u sebe tahala od neděle. Protože jsem věděla, že to přijde.
V sobotu jsem si to nakoupila. Pro jistotu. Kdyby to přišlo už v neděli. A když by ne, ta abych neměla v týdnu error v práci.
.
V pondělí večer padla jedna margotka, když jsem měla jeden ze zcela nikamnevedoucích hovorů s matkou.
O tom to je.
Jsem prostě marná, bez omluvy. Žádný posun. Pořád stejně mě to zabíjí. Nedokážu prostě žít s tím, mezi jakýma lidma jsem. Hotovo.
Rodina - nedostatečně Kristýno.
Můžu změnit /změnila jsem - úhly pohledu, formu komunikace - ale žádná změna vevnitř.
Je skvělé, že se zmizely všechny přemrštěné reakce na babičku, stejně jako z velké části opadla moje úzkostná paranoia, ALE není skvělé, že se nedokážu vyrovnat s tím, jak to u nás doma funguje.
Že se mi začne klepat hlas kdykoli dojde na nějaou debatu osobní, a že se vždycky potom rozbrečím a vevnitř necítím nenávist, ale neuvěřitelnou zoufalost, protože NO WAY! Tohle je slepá ulice, a já se pořád mlátím o ty cihly vzadu.
A nejvíc ze všeho není skvělé, že vůbec neumím říct to, co potřebuju. Kéž by se kdokoli od nás z rodiny dostal k tomuhle blogu. Ale ne tak, že sem vlezou, přečtou si dvě tři kraviny a vymáznou pryč, ale tak, aby mohli odzačátku ...no nic...už si moc ujíždím jinam.
Matka o blogu ví. Matka ví o tom, že jsem měla tolik let ppp. Matka ví, že mám deprese. Matka ví, že mám sebevražedné tendence.
Ale tímto vědomím to končí. V pondělí mi řekla, že trpím maniodepresivní psychózou, a ať si uvědomím, že takovéhle problémy s nepochopením má na světě spousta lidí.
.
Takovéhle komunikační selhání z mé strany si vyloženě řeklo o záchvat. Z deseti možných bodů (deset = největší krize) ten dnešní hodnotím osmičkou.
Hlavně z toho důvodu, že jsem se proti tomu ani nesnažila něco udělat. V sobotu jsem to začla čekat, v pondělí přišel impulz, a dneska se to "konečně" stalo.
Během samotné Akce jsem myslela na to, že jsem to věděla, a opravdu se nestalo nic zvláštního vlastně.
Tak.

Jestli jsem se správně podívala do diáře, tak nějaký záchvat jako takový už dost dlouho nebyl. Mluvila bych asi o měsících.
Tendence, to je věc druhá. Ty jsem za poslední měsíce zmiňovala několikrát.
Obava o emoční přejídání třeba. Obava o to, že jím moc teplýho jídla.
Ale usměrněné tendence jsou právě jediná cesta k uzdravení.
.
A i přes to, co se dneska stalo, chci napsat o tom, že uzdravit se dá, resp. právě pro to, co se dneska stalo, chci napsat o uzdravování.
...
Ten fakt, že jsem to čekala o tolik dopředu, znamená strašně velký posun. Znamená to, že už dokážu pracovat více se signály v sobě, což v překladu znamená, že jsem ze dnešku vháji fyzicky, ale ne duševně.
Nevím jak moc srozumitelné to bude, ale zkusím to vysvětlit.
...
Tohle všechno tady, tenhle blog například, je můj experiment. Můj experiment, jestli se dá žít.
Od té doby, co jsem přestala vést cílené sedánky se cvokařem (od dubna zase začneme :) ), jsem experimentovala taky. Tady na blogu se to hodně odrazilo. Zmizelo nějaké smysluplné čtivo, přibylo spousta čehosi a hlavně písničky, hlavně písničky...aby se nemuselo psát.

Důvodem nepsání byl hlavně strach. Samozřejmě. Už od chvíle, kdy skončilo úkolování, jsem měla strach, že to nepůjde dál.
Dost jsem se rozlítala. Očekávaně. Ve chvíli, kdy si nehlídám mantinely, prostě ulítám.
.
Ale k věci - experiment s tělem a jídlem:
Moje ppp je obranný mechanismus na řešení těžkých situací. Je to nástroj sebedestrukce, morální kocoviny, ale v prvé řadě určité disciplíny.
Zcela absurdní důležitost a nadřazenost potravin oproti samotnému člověkovi.
Zcela absurdní, ALE extrémně silná nadřazenost potravin oproti samotnému člověkovi.
.
Cílem tedy je, vyrovnat postavení, a následně otočit váhu.
Cílem je, zlikvidovat ppp. A kdo tohle nechce, tak ať prosím nečte dál. A vím, že dost lidí nechce, i když píše, že chce.
A taky všechny odborníky upozorňuji, že všechno, co se odteď bude psát, podléhá pouze mému pozorování. Nic nemám podloženo ničím jiným, než sebou.
...
Zlikvidovat ppp znamená stát sám o sobě. Takový, jaký člověk je. Sám za sebe.
Aby se člověk stal sám sebou, je třeba věřit si, a ignorovat ppp.
IGNOROVAT.
Můj experiment jsem tady už několikrát nastínila. Jde o to, upřednostnit to vevnitř před tím zvenku.
Největší problém v tomto vidím v tendenci kloubit dohromady makání v sobě s makáním na sobě.
Protože to podle mě není možné (ale o tom napíšu později, protože to je nadlouho).
Neříkám, že je třeba vykašlat se úplně na to, jak člověk vypadá (byť já jsem k tomu měla a vlastně ještě částečně mám nakročeno), ale říkám, že ve chvíli, když se nelepší to vevnitř, je třeba vysrat se na to vně.
A...ať to zní jak chce, tak u mě tohle probíhalo asi až do lo'nského podzimu.
Během toho hledání správné jídelní a funkční polohy docházelo k posunu docela minimálně.
Když jsem pak začla jen "poslouchat" sama sebe, hejblo se to úplně úplně....no, úplně.

O tom bych chtěla napsat knížku. Jak se vyléčit z poruchy (záměrně nepíšu ppp, protože porucha příjmu potravy je porucha všeho možného).
Dobrý sen :-D, ale jestli to jednou dopadne dobře, tak to napíšu! ...
...
To uzdravení totiž znamená narušit si psychickou stránku osobnosti. V překladu pro zdravé lidi to znamená léčit se, ale pro nemocné to je vědomé a célené narušování psychiky.
Svou ppp tady od začátku určitým způsobem tituluju (nemyslím jen v názvu rubriky, ale obecně, že většinou nepíšu o sobě nemocné, ale o sobě "A své nemoci" atd atd...), a od začátku má docela velkou úctu a respekt.
Během uplynulého roku jsem o ní a o sobě zjistila OBJEMNÉ množství faktů, mýtů, pravd a skutečností.
Moje ppp byla/je opravdu OBJEMNÁ.
.
Právě ta komplexnost problému je podle mě nejdůležitější pro jakýkoli další postup. Připadne mi, že dřív jsem si spíše chaoticky řešila větší/menší sračky, a občas to vyšlo na delší dobu klidu, a občas taky ne, ale konečný výsledek nebyl.
Ono to je ale vcelku jedno, protože až ve chvíli, kdy jsem dopadla na dno
(myslím že to byl opravdu ten den, co Jasan odešel. Jednak proto, že jsem to čekala od ledna toho roku, jednak proto, že jsem to zavinila, jednak proto, že ho miluju jako existenci, a jednak proto, že s jeho odchodem měla přijít Změna, která mě děsila už pár let vůbec předtím, než jsem nějakého Jasana potkala),
jsem se zastavila, abych se mohla začít dívat.
Viděla jsem do té doby několik zastavení světů, ale nikdy to nebyl můj, a to je velký rozdíl...
.
Každému vyhovuje něco jiného. Mě vyhovuje mapování. Protože vidím souvislosti, které si můžu myslet, ale které ve své hlavě neudržím. Neudržím všechny a naráz...
...
Díky mapování jsem zjistila, co a jak, a začla "se snažit" (co si budem, sem hovado) něco dělat. Nějak to šlo, nějak to nešlo, každopádně teď je únor 2012 a je to úplně jiný než loni a vlastně kdykoli předtím...
...
a tímhle končím intro.
...
Jak to chci dál -
chci konečně napsat svůj profil (cvokařovi po víc jak roce...), a pak chci zkusit popsat poslední dobu svého života a to, co jsem se o sobě ze sebe dozvěděla. A chci, aby to fungovalo.
.

jak to funguje...opět

15. února 2012 v 18:30 pod čarou...
Snila jsem o věcech, které jsem chtěla...
mít
vlastnit
držet
dělat
žít
dýchat




...
Když jsem přestala chtít
mít
vlastnit
držet
dělat
žít
dýchat
sobecky,

začly se dít velké věci.
......................................................................................................................

Chtěla bych poděkovat dotyčné neznámé osobě, která na mě dala kontakt dotyčnému panu vydavateli.
Prosím, napiš mi vzkaz nebo email. Napiš mi proč...Nedokážu žít s takovou nevědomostí! A chci ti poděkovat!
...
Poslední měsíc mě tahle nabídka leží nejen v hlavě, ale i v rukách. Potřebuju si to seskládat. Nejsem schopna kývnout a jít do toho, ale ani nechci promeškat tuhle možnost.

Pamatujete si, jak jsem si tu loni v březnu napsala do odměn hudbu s Tomášem a Tomem, tetování a napsání knížky? ...

všechno je aktuálně aktivní...a mnohem víc...:-)

...
a pak samozřejmě spousta restů a povinností a rozdělané práce. A na to se chci zaměřit.

...
Ale celkový výsledek - je mi dobře!

teček...8.2.2012

8. února 2012 v 7:46 deníček
bylo více.
Včera jsem na koncertě prožila něco tak úžasného. Čekala jsem hodně, ale obě vystoupení mě dostaly dál, než jsem myslela, že jsem schopna jít.

Jako pokaždé jsem už od pohledu oněměla nad čistou krásou, radostí a vnitřím tónem Iany. Kdo neviděl, nemůže chápat.
Když začli Zapaska hrát, musela jsem zavřít oči, abych neoslepla.
Ke koncertu nemám co dodat, jen mě udivil jakýsi tichý nesoulad mezi Ianou a Pavlem. Jakoby převládla parťácká souhra než partnerské souznění.
Nevím, zda bych si toho tak všimla, kdyby po nich nehráli Longital, kteří ...no, prostě Longital. Pure love and real music.

Možná že bych se nad tím nepozastavila, kdyby mi tento postřeh nepřihrál zpátky do hlavy Š.
Se Š. jsem se střetla na baru ještě než to celé začlo. Bylo to zcela neplánované setkání, ale v obou našich pohledech se odrazilo nepřekvapení a téměř domácká radost.
...
Mluvila jsem z jedním ze Šamanů Longital, vcelku dost minut. Na něčem velmi konkrétním jsme se domluvili, a já jsem šťastná, že jsem konečně vzala úkol, který můžu dovést do konce.
A vím to najisto.
Najisto, protože jsem před chvílí přečetla email od Tomáše, kde se praví, že naše malá domluva z lednového Desertu je také zpečetěna.
Teď je třeba zařídit vše ostatní, a až "babí léto" 2012, stane se něco krásného a příjemného pro všechny, kteří přijdou...
...
A zbytek vezmu pozpátku....
Před třiceti minutama jsem přišla domů. Do Bystrce mě dovezla jednička, na kterou jsem na Mendláku přesedla ze šestky, do které jsem nastoupila na Šilingráku.
Vyšla jsem tam z jednoho starého domu se skrytým dvorem a okenicema, které se musí otevírat nadvakrát. V domě je spousta bytů a v jednom z nich bydlí Ind, který nám přišel ve dvě ráno odemčít vchod, protože Jan hornista neměl klíče v kapse ale pod rohožkou u dveří ve čtvrtém patře.
Za těmi dveřmi je (kromě upřímného dlouhého objetí, které tam po nás se Š. ještě docela dlouho bude setrvávat) spousta poházených bot a kabátů v chodbě, ze které vede zase spousta dveří do spousty pokojů.
Takových těch pokojů s vysokými stropy a parketami, které trochu vržou, když po nich našlapujete.
V jednom z nich se pelíškovali Jan hornista s Operní pěvkyní, ve druhém seděl na koberci Š. a já kousek od něho. Byli jsme potmě, a chvílema i potichu.
Mnohem víc jsme ale mluvili. Vlastně jsme mluvili velmi moc a velmi moc.
KOberec byl světlý a měkký, i když neměl dlouhé chlupy. Na obloze svítil úplněk a po stěnách to dělalo dlouhé a pokřivené stíny.
Předtím jsme stáli na pavlačovém ochozu, kouřili modré galoásky od Dády a z otevřeného okna pozorovali ztichlé nádvoří a věže Petrova.
Předtím jsme seděli v pokoji s Janem hornistou a Operní pěvkyní, ale poměr krve a alkoholu v nás a v nich se zcela neslučovali, takže jsme je nechali vpoklidu a šli hledat jiný prostor.
Dva cizí lidi v cizím bytě, to je situace, která je buď smutná, anebo zábavná. Naštěstí dnes platila druhá možnost, a tak jsme prozkoumávali, objevovali spící spolubydliče Jana hornisty, zmuchlané ponožky, rozmalované obrazy a neumyté nádobí všude možně.
.
Tomu všemu předcházela cesta taxíkem z jakéhosi music pubu u Janáčkova divadla (už mám zase rozšířené obzory co se lidí od divadla a orchestru týče).
U stolu kromě Š. seděl Jan hornista a Operní pěvkyně. Tak živý výklad o vážné hudbě jsem ještě neslyšela. Je úžasné poslouchat muzikanta, který miluje svou práci a cítí...a ví, o čem mlví...
Music pub jsem našla až napodruhé.
Když Š.odcházel z Pekárny s mým telefonem ve svém telefonu, byla jsem přesvědčena, že po hovoru s Longital pojedu domů.
Můj známý Zvukař byl na svém místě i když tento večer v civilu cucal pivo. Velmi ráda jsem ho viděla, i když mě pekelně vytočil tím, co (ne!)měl na hlavě. Všech XY hodin háčkování a pletení kuhovnu. Grrr!

Kniha, kterou teď čtu, dostala ještě větší smysl, když mi Š.povídal o tom, jak byl na Islandu, a jak viděl dvojvystoupení Björk a Sigur Rós. Knihu jsem vytáhla a přečetla pár řádků, které jsem si zatrhala. Se smyslem četby právě této knihy Š.souhlasil.
Původně jsem měla jít na koncert s Monou, ale té nebylo dobře. Hodinář chtěl jít, ale nakonec se omluvil, že bude hodný kluk a bude (chlastat :-( ) doma.
Š.taky původní doprovod odřekl.
Takže ...to do sebe všechno zapadlo, a já si vážím každého jednoho slova, které za tuto Noc padlo. Možná za to může úplněk, a možná ne.
Jdu si pustit cédéčko Longital, které jsem dostala, a pak už bude vstávat Čudle, takže čas na kávu a rozcvičku.
Jsem šťastná, upřímnější a moje oko má o půlodstín jasnější tón.

skrz slzy...7.2.2012

7. února 2012 v 18:03 deníček
vidím sklo, a za ním se to všechno děje. My tři se mačkáme v kupéčku, on u dveří, já natištěná na okno, a ona někde neurčitě mezi námi. Na jeho straně. Proti směru jízdy.
My tři se vůbec neznáme, nevíme svá jména ani odkud a kam jedeme. To druhé se můžeme dozvědět, stačí počkat, až na sebe nahážeme všechny svetry, šály , bundy a rukavice, a budeme se chystat k výstupu.
On má ještě čepici.
Ona příliš dlouhé a vyžehlené vlasy na to, aby riskovala statické výboje, a proto volí raději mráz.
Chci otevřít okno, aby dovnitř nalétalo trochu toho života, a aby mě zamrzlo to všechno mokro na obličeji a v očích, vůbec abych celá zase zamrzla, tak jak jsem si na to zvykla.
Místo toho ale otevírám knihu a čtu si o tom, jaký to je hrát pro ducha na stanici berlínského metra. Trefné a užitečné.
.
Slova na stránkách se podivně kroutí a rozmazávají, zajímalo by mě, kolik jednotlivých fleků bych měla na zornici, kdyby každý měl vlastní barvu.
.
Před deseti minutama jsme v kupéčku seděli čtyři. Já se netiskla k oknu, ale k Pierrovi.
K Pierrovi, který ráno přijel, aby se mnou strávil několik hodin cestováním Tam a pak kousek Zpátky.
Ze zcela zřejmých hodinových manévrů se vyskytlo i čtyřicet sedm minut na to, aby mě vytáhl na jakési vlakové zastávce ven, nakrmil sněhem a pohledem na zamlžené slunko.
Takovéhle věci se dějou jenom ve filmech, řekla bych si dřív.
Takovéhle věci se dějou nejen ve filmech...
Podle rychlosti, s jakou mi odešly prsty na rukou, byla asi docela velká zima...
.
My lidi, my můžeme vpodstatě cokoliv, ale nechceme nic.Třeba jen tu lásku, jenže pak si s ní nevíme stejně rady.
S někým se svázat, svázat doopravdovou láskou, to je moc vážná věc, a v dneší době se na to nehraje.
Pořídit si alespoň hezkého muže nebo hezkou ženu, postavit dům, koupit si auto, vychovávat společně děti. To taky nechcem. Protože je to lež. V dnešní době je to většinou lež. A je těžký uvěřit tomu, že zrovna "mě" by to mohlo vyjít doopravdy.
Prázdno.
Je fajn tím nejít sám.
Ale to je všechno. Tam to končí.

A na to dneska kašlu. Vlastně už delší dobu. Je věc každého, jak moc prázdno chce mít. Asi proto dneska obědvám hrudky naprášeného sněhu s hlínou a zapíjím to kousky ledu, které jsme olámali z potoka.

Až odjede, a jakože už odjel, chvíli budu slzet ale bude mě dobře a to se počítá.
.
Víte, v bundě, kterou jsem si venku svlíkla, jsem na zem odhodila i kus svojí prázdnoty.
Pierre žádnou bundu nenosí. Říká že bundy v zimě mají nosit jenom lyžaři a těhotné maminky. Že ten šustivý zvuk úplně narušuje ten poklid okolo, a taky že přes to šustění není vůbec slyšet tlukot našich srdcí.
....


Dnešní koncert bude tečka. Pro dnešek. Už se mě tolik neklepe ruka, protože mi rozmrzají prsty. Na tužce mám z nevímjakéhodůvodu vyryto SLAVA BOHU. Urychleně ji pakuju do pouzdra, doufám, že nikdo z těch dvou si toho nevšiml a lituju, že jsem si toho všimla já.

jeden malý začátek

6. února 2012 v 21:12 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Vpodstatě nejdůležitější informace, které je ze sebe potřeba dostat jsou tyto:

  • Co konkrétně se mi bude dařit hůř, nebudu-li hubená (je třeba vynechat veškeré hlavové myšlenky. - Otázka se vztahuje na existenční záležitosti)
  • Jaký nedostatek "duševní" substituju nedostatkem tělesným
  • Co si opravdu přeju a jaké mám opravdové představy o tom, jak by to mohlo splněné vypadat
...dokud druhý a třetí bod zůstanou nezodpovězeny bez výskytu popisu postavy, nechcete se z ppp dostat.
Pokud je druhý a třetí bod zodpovězen bez výskytu popisu postavy, je správný čas začít zkoušet to všechno, co jste napsali k bodu číslo jedna.

taková hodněříkající na konci týdne

5. února 2012 v 23:18 inspirace




I've got a friend
who I've known since i was seven
we used to talk on that phone
if we have time
if it's the right time

accompany me
by the kitchen sink
we talk about love
we talk about dishwater tablets
and we dream about heaven

I know it
I think I know it from a heaven
they said so
it doesn't need no explanation
or a box to open up with light and sound
making you cold
very cold

I leave home
at seven
under a heavy sky
I ride my bike up
I ride my bike down

november smoke
and your toes cold now
it goes from white to red
a little voice in my head said so

I know it
I think i know it from a heaven
they said so
it doesn't need no explanation
or a box to open up with light and sound
and if you don't
you'll run your own

I know it
I think I know it from a heaven
they said so
it doesn't need no explanation
or a box to open up with light and sound
making you cold
very cold

...mezihra

5. února 2012 v 22:25 pod čarou...
Opakuju to tady pořád dokola, různě...tiše, neviditelně nebo naopak téměř hmatatelně...ale pořád dokola...

Slova jsou těkavá. Dávají nám pocit, že nám ostatní mohou porozumět. Skrze slova jaksi očekáváme, že my porozumíme ostatním.
Když pak přijde realita, život, setkání face to face (a nemyslím jen dva a víc lidí), nastane chvíle prozření, že slova vůbec nestačí.

Čím dál víc mě připadne, že to, co píšu, se nerovná tomu, co si opravdu zažívám (i když mám pocit, že se lepším, protože stále víc a víc mě překvapuje, že ostatní dokážou v těch popisech cítit a zažívat. )
Převážná část důležitých věcí se děje reálně, a ne v hlavě, na papíře, nebo ve snu.
Ty papíry, myšlenky, plány, zápisky ...to je velmi důležitá kostra, ale prakticky není potřeba, a její rozsah dobře ukazuje na jakousi "vyzrálost".
Čím míň je jí třeba, tím je člověk dál...
...

Cítím se nehotově. Vím, že nikdy hotová nebudu, ale myslím že momentálně nejsem ready pro nějaký vyjednocený objektivní projev.
Nemám čas dokompletovat zbývající asižedesetinu článků, protože si nejsem jistá, zda si můžu dovolit přicházet s postupy, jejichž účinnost můžu potvrzovat pár týdnů až měsíců.
Nemám čas ani proto, že se mě děje strašně moc věcí, které se mi téměř nikdy neděly, ale které jsem viděla všude možně u ostatních.
Mám prazvláštní pocit z toho, jak to napsat, ale napíšu to - dějou se mě normální věci.
A je to příjemný. Nacházet a objevovat tu polohu, ve které není třeba přepínat mezi autopilotem a několika dalšíma existenčníma systémama.
A protože jsem si o tomhle rozepsala už asi pět různých zápisků v sešitě, a proseděla docela dost hodin u otevřeného Wordu (abych ho pak vždycky zase zavřela), nemyslím, že bych to teď zvládla nějak shrnout a současně dostatečně srozumitelně rozvinout.
...


.
omlouvám se za neodhadnutý limit "veřejného" projevu. Vevnitř je hodně jasno, hodnotím tak na dvojku.
Za kostru jsem si dala tenhle blog. A chtěla bych (nejen z technických důvodů) kostru nadále mít.
Jak to bude doděláno, budu mít ten "lepší" pocit.
Zatím píšu jenom nejlepší texty, jaký jsem kdy za celý život zachytila, brodím se po kolena zvuky z města a v téměř průsvitné šedé formě pohlcuju všechno, co je kolem města.
Večer se učím usínat na břiše a nezapomínat mazat malůvky pod kůži, kterých přibývá :-)
.
Díky všem.