Leden 2012


koncert

30. ledna 2012 v 22:13 inspirace
tadááá....


v úterý 7.2. na Staré pekárně Zapaska a Longital

Téměř neuvěřitelné, ale je to tak :-)...a bude to krásný!

jako nepatrná čárka,

30. ledna 2012 v 21:28 pod čarou...
kterou nosíš na bříšku ukazováčku pravé ruky. Jo, přesně tam zboku. To se stane, když moc rychle zavíčkuješ fixu.

Chci být jako tahle nepatrná čárka, ale místo toho jsem spíš jako ta tenká linka, kterou jsi napnul mezi hranami papíru na stole.
Tak zúženě se cítím.
Někdy.
Veškeré všechno, a nemluvím tu o nějakém povědomí nebo obsahu formy, prostě veškeré všechno jaksi mizne.
Ale tak, aby to nevypadalo moc nápadně.
Ta linka mezi hranami papíru, ta JE. Ta linka mezi hranami papíru přímo křičí o své existenci, ale je to právě křik, co dělá ten velký dojem.
Řekne se "čára". Je. Takže všechno vpořádku. Je tam.

Často totiž stačí k uspokojení souhra jen dvou smyslů. Plné uši křiku, a v oku obraz...

A zatímco ty už končíš, odkládáš fix a koukáš po víčku, já visím mezi hranami papíru.
A ačkoli si takto ztenčená nemůžu nic přát, přeju si...

Abys mě pak odsud konečně odnesl, na bříšku svého ukazováčku, tam zboku, jak se to stane, když moc rychle zavíčkuješ fixu...
...


troušení

30. ledna 2012 v 6:47 výlety (obojím způsobem) :)
vzpomínek.
Jako zrnka ovsa a žita a ječmene, anebo slunečnicová semínka z kapes. Vítr mi ošlehával obličej, zažehl tváře a do očí vehnal něžnou odhodlanost.
V první fázi jsem byla spojena pomyslným vláknem se psem, kterého jsem se rozhodla přepravit na chvíli do Brna. Uvědomovala jsem si nepsanou člověčí převahu, a vůbec se tak točila ve spirále velmi známé a vyježděné.
Když jsem (po hodně dlouhé době) vytáhla foťák, něco se změnilo. Nejen vítr, který mně začal šlapat na paty a kousat za krk. Zakapucit se?
Nezakapucit se, upravit nákrčník. V kapuci je tak velká izolace, že ztrácím kontakt s okolím docela. Zvuky se stávají nepodstatnou kulisou asi jako když ve vedlejším bytě sleduje soused sportovní přenos.
Od této chvíle už já a pes nemáme společného nic než intuici a přirozenou toleranci sami sebe. Já fotím, pes aktivituje někde blízko.
Já jdu, pes jde taky někde poblíž. Vidím ho jen mlhavě. On mě taky přijímá do svého světa spíš jen formou pachové stopy, míjíme se o pár čísel, a přímý kontakt nastává pouze ve chvílích, kdy přes slzy nevidím, zakopávám a hroutím se do rozmrzajících brázd anebo suchých stébel na okraji pole.
...
Vstávání v pět ráno. Ihned po otevření vchodových dveří domu se dát do téměř panického běhu za psem a zajícem. Kdo dal osamoceným ušákům povolení potloukat se za tmy v takové blízkosti panelákového sídliště???
No, plíce žijou, srdce jsem kupodivu taky nevrhla po cestě, pes byl naštěstí taky ještě trochu rozespalý, takže neměl potřebu pronásledovačky na život a na smrt.
Naučím se stát na hlavě bez pomoci rukou, jestli ještě kdy vyjdu před dům s nepřivodítkovaným psem (v jakoukoli denní/noční hodinu).

Pokaždé když se pes objeví u nás doma v Brně je všechno tak jiný...Nemohla bych mít psa v paneláku. Večer nemůžu usnout, protože se cítím provinile, že pes se nemá pomalu kde otočit a bude tak dlouho bez čurání. Ráno se mě vůbec nechce vstávat.
Je mi nepříjemné tahat psa na vodítku mezi autama a barákama.
Vyloženě nesnáším sbírání jeho exkrementů! Koše totiž většinou NEJSOU, a tak ten smradlavý balíček kolikrát tahám i několik desítek minut!...
No, a v neposlední řadě je pro mě vždycky horor setkání s dalšíma pejskařema...

Je Brno, pondělí, anine sedm ráno, a už mám za sebou kafe, umývání nádobí, převlíkání povlečení, čtyřicetiminutový lítání po venku a sprchu, to není normální :-D
.
Dnes mám zkušební "lekci" intuitivního hudebnění s dětma u nás ve školkovském tee-pee. Mám zvláštní radost a očekávání :-)
...

chtěla jsem to napsat až do nějakého z těch článků dokoncelednových, ale nemůžu to vydržet....
Nemám jídelní záchvaty. Nemám potřebu ubližovat si jídlem. Nejím zbytečně teplých jídel a taky nemám návaly na čokolády.
...

nezapocená rychlovka aneb sobotní BLESK!

28. ledna 2012 v 21:51 deníček
Můj velmi blízký přítel gay, který už gayem není od doby, co potkal Rajku, se stal ženáčem se vším všudy. Jako by najednou pochopil všechny principy péče o svou samičku a rodinné hnízdečko.
"Postel nám nechte." ...jako by mě vůbec napadlo ustlat si v něčem jako je manželská postel blízkého přítele...Jsem nazlobená. A posmutnělá.
Ženáč. Nevadí, ale proč blbec?
...
Ve středu večer jsem si s láskou otevřela a sežrala pytlík limetkových chipsů, ale protože tahle láska nebyla dostatečně zažitá, druhou polovinu noci a následné ráno jsem lezla po čtyřech, měla průjem a celkově velmi NEDOBRÉ. Sestra mě musela podpírat a vodit na záchod a vařila mi výborné čaje. Díky jí za to.
...
Konečně jsem se odhodlala k tak výraznému kroku, jako je odznačkování mého oblečení.
Postupně mi v hlavě vyvztávaly vzpomínky na to, jak jsem opakovaně lovila po sekáčích HáeMko nebo Jackpot s pocitem úlevy, že nebudu muset utrácet velké peníze za "kvalitu".
A úplně nejvíc jsem si uvědomila, jak strašně moc mě ty ceduličky znervozňovaly v období puberty. Jak jsem byla schopna vzít méně příjemný materiál s cedulkou místo víc příjemného bez cedulky.
Tady touhle "nemocí" jsem přechodně trpěla několik let, a stydím se za to. Stydím se, že jsem se nechala spolužáky na základce, reklamama, a sama sebou přesvědčit, že jsem looser a chudák, když nedám na cedulky.
Samoléčba ani nebyla nutná, odeznělo to s odchodem na gympl. Ozvěnou mi zůstala potřeba cedulkovat na pracovní schůzky, reprezentační místa jako je divadlo atd, a občasné návaly v sekáči...
A taky jsem si vzpomněla na den, kdy jsem si odpárala z jednoho (již zrecyklovaného) kabátu cedulku s nápisem Zara zpodlímce, protože mě přestalo bavit zodpovídat otázky, z jaké kolekce kabát je, a kolik stál.
Nebylo to primárně tím, že byl dovezený z Anglie, ale hlavně tím, že byl tak dobrý, že mě bylo téměř nepříjemné spojovat ho s tou vykuchávkou, kterou nabízeli zrovna ten rok tady v Brně na České...
Od té doby jsem z nějakých (až doposud neobjasněných) pohnutek odznačkovala pár svých hodně oblíbených kousků.
Když jsem teď zcela cíleně úřadovala nůžtičkama u zbytku oblečení, stále jsem neměla moc jasno, jaký to mělo význam, a proč to bylo zrovna těch pár kousků...
Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem dokončila dílo, a začla znovu zaplňovat skříň.
Zaplavil mě velmi příjemný klid z toho, že mám pěkné a kvalitní oblečení. Kus od kusu.
Obecně mám ráda jednoduché střihy s rafinovanýma detailama. Ideálně jednobarevné. Druhým pólem jsou přepestřené potisky.
Ať už ale to anebo to, BEZ nápisu hlásající původ.
Až na pár triček na doma mám jen samé pěkné a kvalitní kusy. Příjemné na dotek. Příjemné barvy.
Nic moc přebytečného. Nic, co bych si na sebe nemohla zrovna obléct.
Moje oblečení.
Oblečení.
Prostě oblečení.

Hlavní impulz k tomuhle mi dala knížka, co teď čtu. Hlavní hrdinka se pohybuje světem trendů, a její úspěchy se ve skutečnosti odvíjejí od jejího handicapu, kterým je alergie na profláklé značky a loga.
...
Včera jsem chtěla přijet do brna na koncert, na který jsem fakt moc chtěla jít. Ale nebyla jsem schopna to udělat, protože jsem se zasekla v myšlence, že tam potkám Blondieho. Teda ano, přijela jsem, ale koncert nedala.
Doprdele tohle mě fakt neuvěřitelně zabíjí.
...
Ve čtvrtek jsem se na jedno kafe a dva zelené čaje potkala se Žábou.Od té esemesky, která došla myslím den předem, jsem přemýšlela, kolik mluvit. "Nic, samozřejmě", šeptalo mi všechno uvnitř, ale to už by zavánělo jakousi cílenou hrou na ticho. Dokonce se ve mě objevil záchvěv něčeho jako komunikační triumf. Ale něco vědět neznamená být vítěz. V tomto případě je to jen známka nutné potřeby mít čisto.
A ať už je naše kamarádství sebevíc falešné ( a jako že oboustranně je ! ), tak je to jeden z mála lidí, které mám ráda.
A jednou třeba přejde to, že ona mě závidí a podivně nesnáší, a taky to, že já jí v určitém směru opovrhuju a taky jaksi podivně závidím.
Jednu dobu jsem přemýšlela, že bysme si to měly nějak povědět, ale realita ukázala, že to je zbytečné.
Protože jsou věci, ve kterých si rozumíme, ve kterých se umíme podpořit, pomoct si, a ve kterých se máme rády. A to stačí. Ta faleš není pokrytecká.
Téměř naopak. Je totiž téměř nezbytná vzhledem k tomu, že obě děláme některé věci, které nemůžeme anebo nechceme té druhé předat. A já ji nechci sypat mezi primitivní krávy, a vnitřně si přeju, aby ona mě taky nesypala mezi nějaký odpad. Jestli bych měla jmenovat deset blízkých lidí, ona mezi nimi bude.
...
S Tomem jsme se oficiálně rozhodli "zhmotnit" naše vnímání, a tak se jakýsi sen či jak to nazvat stává prozatímbezejmenným hudebním projektem. Dneska jsem měla schůzku s chlapíkem, který se jeví jako schopný VJ (samozřejmě Jan, a s brýlema :-D ), takže třeba i tak bude možno pokračovat...
V ideálním případě budeme s Tomem částeční spolubydliči. Mě by to vyřešilo maximálně otázku osobního prostoru co se Brna týče, jemu by to vyřešilo otázku na možnosti trávit čas v Brně, a vzhledem k Nebrnu i zaručovalo chvíle samoty, a oběma by to určitě dalo perfektní zázemí pro hrátky s hudbou.
Mít zkušebnu přímo doma je hodně krásná představa...
...
Nemám cello. Jak jsem si ho předloni půjčila, tak jsem ho zas letos vrátila. Otázka, co bude dál. Připadne mi to trochu jako vyšší hra...Dostanete žetony zadarmo, abyste si to mohli vyzkoušet. A jak je vyčerpáte, musíte si vyhodnotit, jak moc to je pro vás přínosné, jak moc chcete riskovat svoje peníze za další žetony...
A já si zatím myslím, že bych chtěla pokračovat...
...
Když jsem dnes spěchala na nádraží, viděla jsem nějaké lidi s potisklou papírovou maskou, která se asi měla podobat té z Vendety.
Koukala jsem po nich, a bylo mi sakra divně...Nějak si nedovedu představit, že dnešní lidi v dnešním Brně ( a těch dalších městech) dokážou za něčím jít tak opravdově, jako šel přímo Vé.
Spíš než prostest proti něčemu mi to přišlo jako smutná demonstrace lidské plochosti.
Ukázka 2D nejen na hlavě, ale i vevnitř.
...

Zítra bych chtěla dopsat všechny rozepsané články.

zasněně

27. ledna 2012 v 15:59 výlety (obojím způsobem) :)
Jsem zamilovaná. Jen tak pro sebe, téměř bezdůvodně. Dneska.
Prádluju (vše od praní po skládání), a u toho sním s otevřenýma očima...
Je to strašně hezký. Voňavý, nadýchaný, hebký...asi jako vlna, která se mi povaluje u nohou...


jednou zas ze života

23. ledna 2012 v 23:59 pod čarou...
Odhadem tak 85% všech nemocí, co jsem kdy v životě prodělala, bylo způsobeno přímým vlivem psychické nepohody.
Opakovanýma problémama s ušima od kojeneckého věku počínaje, endometriozou končeje.
Už jsem to tady několikrát naťukla, před chvílí jsem dokoukala úplně MOC film "Kůže, kterou nosím" , tak jdu taky s kůží na trh.

Endometrioza je gynekologické celoživotní onemocnění, které vzniká z nedohledatelné příčiny.
Nikdo na vznik tohoto onemocnění doposud nepřišel, stejně tak nikdo doposud nepřišel na efektivní léčbu vedoucí k vyléčení.
(Po strašně dlouhé době jsem se porýpala ohledně endometriozy na internetu, a převzato ze serveru www.endometrioza.cz:
Říká, že za výskyt endometriózy může tzv. " zpětná menstruace". Za normálních okolností se hormonálně změněná sliznice děložní ( endometrium) odplavuje z dutiny děložní pochvou a nastává menstruace. Částečky endometria jsou však během menstruace vyplaveny vejcovody i do dutiny břišní. Podle implantační teorie zde může dojít k jejich "zahnízdění" (implantaci) a stejný hormonální proces, jaký probíhá na sliznici děložní, pak probíhá i na implantovaných částečkách sliznice v dutině břišní a v pánvi.
Tuto teorii podporují studie, ve kterých bylo zjištěno, že endometriózou trpí zejména ženy, které menstruují v krátkých intervalech za sebou, mají menstruaci silnou a delší než 7 dní. Navíc byl zjištěn častější výskyt endometriózy u dívek s omezenou anebo žádnou možností odtoku menstruační krve.
Dalším možným vysvětlením vzniku endometriózy je přeměna ( metaplasie) některých buněk v dutině břišní na buňky podobající se endometriu. Tato teorie předpokládá, že k této přeměně dojde po opakovaných zánětech v malé pánvi ženy nebo jako reakce na vyšší hladiny estrogenů (ženských pohlavních hormonů).
Snaha objasnit příčinu endometriózy vedla i ke studiu souvislostí mezi endometriózou a změnou v imunitním systému ženy. Další teorie - tzv. imunologická - se domnívá, že žena, která trpí endometriózou, má sníženou buněčnou imunitu, anebo že má v těle přítomny protilátky proti endometriu. Dalo by se tedy zjednodušeně říci, že obranný systém ženy nereaguje na výskyt ložisek endometria mimo dutinu děložní a tím usnadňuje jejich zahnízdění (implantaci) nebo přeměnu (metaplasii).
V každém případě se na vzniku endometriózy podílí hned několik faktorů - faktor genetický ( endometrióza se vyskytuje u 80 % dvojčat), imunologický a hormonální.)


O čem to vlastně je? - (definice též z www.endometrioza.cz) : Endometrióza je onemocnění, při kterém se částečky endometria nacházejí i mimo dutinu děložní. Lokalizace těchto částeček nemusí být omezena jen na oblast pánve ženy, ale může se vyskytovat kromě srdečního svalu a sleziny prakticky kdekoli.
Laicky řečeno: vevnitř nezhoubně žensky bujíte
.
Endometrióza je jedna z nemocí, která nepodléhá žádným pravidlům. Dává o sobě vědět anebo taky nedává, každopádně žije s váma.
......

Stává se, že v moči najdete stopy krve.
Stane se, že po běžném sexu máte postel plnou cákanců krve. Když se zadaří, stane se to zrovna s někým, s kým o tomhle mluvit nechcete.
"Tos nevěděla, že máš krámy?"
Ne, byla jsem tak nadržená, že jsem prostě chtěla šukat, i když mám krámy. A věděla jsem, že bys do toho normálně nešel. A teď drž prosím pusu, já tě otřu, ano? ...
...
.
...
Stává se, že vás to při sexu bolí. To je ale v dnešní době docela běžná věc, chlapi sou tvrdí hoši.
Celý svět je totiž zahlcený sobeckýma blbama, anebo zázrakama na potenci, větší erekci a dalšíma (pro mě) zcela nechutnýma sračkama. Sračkama, který z chlapů dělají ubohý zcela nechlapský individua. Nechat do sebe pronikat penis sobeckýho blba, anebo penis nalitej nějakou chemií...tak to už možná raději jakoukoli okurku nebo petlahev...cokoli, čemu u toho nebije srdce.
Ze začátku to je spíš o té toleranci, ale může to přerůst ve strach z opakování bolesti a z opakování bolesti a z opakování bolesti.
Můžete pak v partnerově náznaku jakékoli intimnosti spatřovat tlumenou naštvanost asi jako u stáleseopakujícítakzvané "postelové migrény", což vede ke zcela neadekvátním reakcím.
...
Stává se, že vás chytají zničehonic bolesti v podbřišku, oblasti solaru, a vyráží to i do zadní části trupu.. Není to křeč, je to ostrá bolest, která se pomalu přelévá v neutuchající bolest tupou. Jako sonar...to naráží zevnitř o stěny vašeho těla, a v kmitavých vibracích rezonuje dokola a dokola a dokola...
Můžete ležet stočené do klubíčka, anebo prostě normálně chodit. Vyjde to nastejno. Někdy pomůže nějaká pilule. PO roce a víc užívání zjistíte, že vaše tělo je vůči pilulím rezistentní. Ještě že je trh plný jiných analgetik.
V některých obdobích (týden a dýl chronické bolestiú se stáváte přechodně chodícím feťákem.
...
Nemůžete mít děti. Můžete otěhotnět, a třeba nějaký vyplavený prasklý srůst smete cestou i zahnizďující se vajíčko.
Podle menstruace už vůbec těhotenství neodhadujte. Někdy mentruace není. A někdy zase špiníte dva týdny v kuse.
...
Můžete se snažit endometriózu hodit pod kontrolu třeba hormony. Funguje to. Můžete pak upravit ovulační cyklus, čímž tělu dost vyjasníte, jak a kdy co má-nemá růst.
Jedna z nejlepších věcí, co můžete s endometriózou dělat. Samozřejmě to obnáší třeba i nějaké ty vedlejší účinky (jak to u hormonů je) - nekontrolovatelné výkyvy vnitřního rozpoložení, kila nahoru a tak ;-) ;-) ;-)
Ač to zní všelijak, vidím to kolem sebe. Funguje to.

(samozřejmě za toho jednoduchého předpokaldu, že to neřešíte, anebo tomu věříte a spoléháte na to :-) )
(z endometrioza.cz:
Úspěšnost této léčby je vysoká (75 - 95 %). Nicméně u 25-50 % pacientek se do 1 roku po vysazení léčby mohou obtíže opakovat. Vnímavost k léčbě je individuální a závisí do značné míry na laparoskopickém a histologickém nálezu. Největší úspěšnosti lze dosáhnout u ložisek peritoneálních ( na pobřišnici), méně úspěšná je hormonální léčba při endometrióze ovariální a takřka bez efektu je tato léčba u postižení přepážky mezi pochvou a konečníkem.
Důležitým hlediskem jsou subjektivní potíže pacientky. Tam, kde jsou bolesti vázány na menstruační cyklus je léčba jiná než u žen, které mají bolesti při styku a dlouhodobou pánevní bolest.
Hormonální léčba je zaměřena na ovlivnění přirozené hormonální osy pacientky. Léky, které se v léčbě užívají, blokují hormony podvěsku mozkového, který je hormonálním řídícím centrem (agonisté gonadoliberinu). Přípravek se nejčastěji aplikuje podkožně nebo ve formě jednoduché intramuskulární injekce (Dipherelin). Pokud je podvěsek mozkový ( hypofýza) blokován, nevyplavují se z vaječníků hormony a neuskuteční se tak pravidelná přeměna endometria. Hladina ženských hormonů (estrogenů) v krvi se pak pohybuje na hranici hodnot ženy v klimakteriu ( přechodu). Důsledkem jsou některé nežádoucí účinky této terapie. K nim patří kromě dočasné ztráty menstruace náladovost, deprese, migrény, ženy mohou mít návaly a poruchy spánku.
Tyto příznaky jsou ale dočasné, trvají jen po dobu léčby, tzn. 3-6 měsíců a po vysazení léčby mizí. Kromě toho lze tyto nežádoucí účinky tlumit substituční ( hormony doplňující) léčbou, která ženám od potíží uleví a přitom neovlivní výsledný léčebný efekt. K tomuto účelu se používá hormonální substituční léčba (HST) nebo přípravky hormonální antikoncepce.
Jiným druhem hormonální léčby je užívání hormonální antikoncepce. Ta působí snížení hormonální stimulace ložisek endometriózy. Zároveň také snižuje v těle produkci působků, které zodpovídají za vnímání bolesti. Takto dosáhneme toho, že se ložiska v malé pánvi zmenšují a často vymizí i bolestivost, která provází menstruaci nebo pohlavní styk.
Ve snaze ovlivnit pánevní bolest se mnohdy užívá i antidepresivních léků. Deprese provází ženy s pánevní bolestí až v 50 %. Depresivní pacientky udávají vyšší intenzitu pánevních bolestí. Antidepresiva mohou mít i příznivý dopad na léčbu poruch spánku.)
...
.
...
Jak ještě na endometriozu?

Velká úleva je laparoskopicky odstraněná všechna přebytečná sliznice. Vzhledem k tomu, že endiometrické "narůstání/bujení/srůstání" není vidět ani RTG, ani ultrazvukem, je "otevření" člověka nezbytné.
Technicky vzato, díky za laparoskopii. Představa, že by se pokaždé muselo otvírat velký řezem, je hodně nepříjemná.

Můžete taky dělat jiný věci. Třeba se hodit do pohody. To na takovýhle "nesmyslný" nemoci platí.
Nevidím to z toho vítězného pozitivního konce, ale z toho, jak a kolik let jsem s tímhle marně zápasila. ZápasilA, i když zrovna aktuálně cítím zas nějaké rarašení. Jak jinak.
...
...
...
..
.
Možná to zní jako hrůza. Partnerské vztahy se vám rozdrolí, trpíte nevysvětlitelnýma chronickýma bolestma, chováte se pomateně a nenávidíte svoje nefunkční tělo. V prvé řadě ale vůbec nevíte, na čem jste.
Doktoři si vás různě přehazují, sem a tam tam a sem.
Všude se svlíkáte a zcela bezživotně necháváte na/do sebe sahat další a další doktory a doktorky, kteří na vás koneckonců jako na věc sahají...
A pak jednou někoho napadne vás otevřít.
S diagnozou nepříchází krize, ale úleva. Finito neznámu.
...
...
...
Ty hrůzostrašné příklady ze života, co jsem tu psala, vlastně nevidím tak hrůzostrašně.
Endometrioza může taky dlouho spát. Klidně i roky. O ničem nevíte.
A když se zas rozhodne projevit, nemusí to znamenat šílený zvrat...To cítíte, že se vám zas dělá nějak častěji špatně, nebo že vám blbne cyklus...A pokud nemáte partnera nebo nejste extrémně náruživé (s endometriozou po nějaké době stejně přestanete být :-D), můžete se bát jenom bolesti (anebo narkozy, prášků a vlastně všeho, podle nátury :-D)...
Možná to zní jako ještě větší hrůza, protože si z toho dělám srandu. Nedělám.

Jen o tom prostě nedokážu napsat nějak solidně. Život není solidní, a pokud máte v hlavě myšlenku, že tohle je důvod nějaké mojí vnitřní asexuality, uvedu věci na pravou míru.
Je to přesně opačně ...

dál

22. ledna 2012 v 19:47 pod čarou...
psát, dokud bude co dát ven. Dokud mám co doplnit ke stávajícímu tady i tak vůbec.
Tajně si přeju, abych během toho zjistila, že to půjde i dál...
A malá exkurze do pohledu pro zabití času, který bych mohla věnovat psaní něčeho hlavopatového anebo třeba žehlení či mytí nádobí:


tohle je fotka z roku 2009. To jsem na tom byla úplně nejlíp za posledních deset, dvanáct let.
Bylo to asi tři měsíce poté, co jsme se rozešli s Václavem a on se odstěhoval. Bydlela jsem sama s Ingrid v pěkný dva plus jedna a dělala to, co bylo dobré a co mě bavilo.
Úspěšně jsem překlenula bláznění s MOLem, uvědoměle nepila zbytečně alkohol, vozila Inku v kočárku po lese, dělala spoustu koláží, kupovala knížky v antíku, chodila na koncerty, zpívala si, potkávala se jen s těma, které jsem potkávat chtěla, cestovala a vůbec neřešila jídlo a nějaký tělo.
Byla jsem velmi velmi spokojená. A přesně z toho jednoduchého důvodu, o kterém tu napsala Banalite do konetu k minulému článku.
Byla jsem totiž krásná.
Se stejnou váhou, jako mám cca teď. S velmi podobným břichem a zadkem.
A tohle šťatsné období skončilo zhruba v lednu 2010. Od té doby až do současnosti jsem měla několikrát i o sedm kilo méně, i jsem cvičila, i jsem dělala to nebo ono, ale od toho léta 2009 až do současnosti nemám ani jednu pravdivě šťastnou fotku. Pár jiných lidí pár takových pravdivých fotek má. Z hradu, z farmy, z koncertu, z výletu, z ateliéru...Spočítala bych je na prstech svých rukou...
Za průlom deseti dvanácti let docela dost málo...

Tahle fotka je pravdivá, a asi proto je jedna z mála, na kterou jsem pyšná.
...
Jde o to, co je v oku. Můžu se tvářit, usmívat, ale to co je v pohledu, v oku je to, co platí...
A tak chci věřit, že zanedlouho nějaká další fotka přibude.
A tak hejáááá koně....
...
a podčarově..hlavně ispirováno sestrou Anežkou:


ozvěna konce

22. ledna 2012 v 0:59 pod čarou...
stadium, kdy mám chuť smazat celý blog. Z jednoho velkého důvodu a z několika menších.

Ten velký je, že tady posledních pár měsíců píšu jak píča. Píšu o tom, co si myslím, co si zažívám, ale zcela to nabourává původní koncept. Nejsem schopna napsat nějaké "metodické" články, tak jako jsem psala dřív.
Protože si myslím, že si každej musí najít svoji lajnu sám.

Jeden z těch menších tvoří situace, kdy mě na ulici zastaví holka a poví mi, že já jsem fall, že? A tohle je Inka, že?...A z těch pár minut trvajícího rozhovoru nemám vůbec ponětí, zda mnou opovrhuje nebo mě obdivuje, nebo co jako, a to není moc dobrý...
Zcela narovinu přiznávám, že nejvíc mě znejisťuje, jak na mě taková holka kouká a hlavou jí lítá dost věcí.
Ne, stále nejsem zvyklá na kritické oko lidí, kteří mají pocit, že "Protože nejsem schopna dokopat se k dietě a cvičení, raději melu nějaký kecy o tom, jak je tělo nepodstatný atd"
...
Pravdou je, že jsem se rozhodla zlomit svůj ( a společenský) mýtus o tom, že ke spokojenosti patří hubenost. Já POTŘEBUJU být vpohodě vevnitř. POTŘEBUJU to takovou měrou, že se můžu na hubenost zvysoka vysrat, protože v těle problém nemám, mám ho v sobě.
Drtivá většina holek, co nedělají vrcholový sport se snaží makat na těle z úplně jinýho důvodu, než mít krásný tělo. Drtivá většina holek chce být prostě dobrá. Být šťastná. Být milovaná. Být svá. Mít jistotu.
Být prostě dobrá...
A protože dělat něco s tím uvnitř je těžký, raději makají na tom zvenku.

...
Je pro mě strašně těžký některý dny fungovat. Je pro mě někdy těžký, obzvláště teď, když mám zas místo břicha fald, tohle psát. Protože v koutě mě, tam někde uvnitř, stále existuje malý hlásek, který mi říká, že mě to nesluší, že bych měla sakra víc cvičit, míň jíst atd...
Jenže nemůžu. Protože je to hazard. Konkrétně v mém případě je hazard teď něco plánovat a pravidlovat, co se jídla týče.
Protože právě teď, a už nějakou dobu zpátky, se velmi hýbe všechno okolo a ve mě, a potřebuju to ustát.
Loni jsem to měla taky. Bylo to kus poté, co jsem se odhodlala vůbec řešit ppp, a následně začla blogovat.
Teď se rozhoduju o stěhování, práci, rodině... a potřebuju to zvládnout dobře.
VŠECHNO, co teď zvládnout mám a potřebuju. Na žádnou z těch životně důležitých věcí nepotřebuju být hubená, a ani štíhlá, a dokonce ani nějak extra namakaná.
.
Ale není to jen tohle postupné zjišťování a ujišťování se, co mě dovoluje "smát" se holkám, co na sobě makaj, a přitom se pořád topí ve sračkách.
Je to hlavně to, že prostě nezvládám dělat všechno. Moje hlava to nezvládne. Neumím vyrovnávat oboje. Buď se rozvíjím anebo na sobě makám zvenku. Nezvládám oboje. Vždykcy pár dnů upřednostním něco, třeba cvičení, a pak najednou zjistím, že se zaměřuju na výlohy obchodů, kolem kterých procházím, vyšiluju z každýho nedostatku a tak...
Anebo naopak věnuju svůj časoprostor pro malování, chození po venku, mluvením s přáteli, a když pak večer má dojít na cvičení, mávnu nad tím rukou, a jdu spát.
...
Když porovnávám důležitost obou pólů (snažit se najít se a zvládnout se vs. dělat na sobě i na svém tělě), stále mě mnohem víc ubližuje neschopnost změny V sobě než NA sobě.
Možná že se to změní až zmizí ty věci, které mě dělají o dost víc "nemocnou", než bych mohla být (vycházím ze cvokaře). Možná ale taky ne, ale to zjistím až za pochodu. POtřebuju se zas rýpat v hlavě, v sobě. I kdyby to mělo trvat roky.
Takové ty podvědomé mantinely - jako třeba rozpočet "normálních" porcí či maximální velikost oblečení 42 - tam jsou,a podle nich se dá fungovat aniž bych na to musela nějak vědomě myslet.
...
Chci, a přeju si dokončit to, co tu má být napsáno. Dodělat to tak, aby to k něčemu bylo. Aby to neskončilo jako bezhlavopatový pokus. Ještě týden, a pak se uvidí, zda to vůbec k něčemu bylo. Aktuálně mám pocit, že ne, resp. že to bylo k něčemu mě, a že to mohlo k něčemu být i kdybych si to psala někam do šuplete.
Nebylo. Vím to. Ale aktuálně to tak necítím.
....

V tom nejlepším slova smyslu závidím všem slečnám, které se zvládají deptat a utápět ve sračkách, a u toho vypadají dobře, protože na svém zevnějšku pracují.
V tom nejlepším slova smyslu přeju všem tady těm slečnám, aby ve chvíli, kdy začnou řešit něco "inside", ustály tu slabost pro tělo.


čím víc zpátky, tím víc zpátky

19. ledna 2012 v 0:51 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Je to taková hra se slovy...Čím víc se "vracím" zpátky (myslím doopravdy a ne jen nějaké myšlenky nebo představy) k jakémusi prazdroji všeho, ať už přírody, anebo fungování ve společnosti, resp.čím víc prostě jsem, tím víc se zaměřuju na všechny ty odlišnosti od "normy", tím víc se stresuju pro to, co (ne)dělám, co říkám, dělám...
Připadám si jako největší looser, odpad...
Samozřejmě to začíná u jídla a končí u chlapů, ale o tom to přesně je...to fungování dnešního světa, totiž:
Jsi to, co jíš, a s čím chodíš. Tak.

V dnešním světě je už vcelku jedno, co máš na sobě, co posloucháš na muziku, nebo jakou volíš politickou stranu. Hraje se na neoriginální originalitu. Překvapuje pouze násilí. Všem je už taky docela jedno, jestli jsi věřící, máš děti, chováš jedovatý pavouky, někdo z rodiny ti sedí v kriminále anebo si občas frkneš perník.
To všechno jsou totiž "tvoje témata", o kterých se mluví jen někdy.

Co se omílá dokolečka, je to, jak vypadáš (co jíš), a jak ti klape vztah anebo samota.
Když se podívám kolem sebe, tak drtivá většina reklam a sdělení útočí na to, jak vypadáš a co jako tvůj vztah.
Ideálně kombinace (třeba velké plakáty na Vánoční slevu depilace pro miláčka jako překvápko atd, anebo krásně zpracovaný plakát na dietu až do domu pro Ni i pro Něj).
Nemyslím to posměšně.

Spíš jen vidím, že v tom jedu. Což je vlastně super. Protože ať si myslím cokoli, moje existence jede v tomhle světě :-D...Jsem úplně jako ostatní, protože ať jakkoli mizím pryč, stínem se stále válím po Světě. Anebo možná i naopak, teď nevím.
...
Dlouho, už vlastně skoro rok, se opakovaně vracím k otázce, JAK MOC má vliv nepřenesení myšlenek do činů.
Myslím, že téměř největší. Můžu si říkat co chci, ale dokud to nedělám, jsem mnohem větší looser anebo ten odpad, než kdybych si neříkala nic, a nic taky nedělala.
Totiž není nic horšího než frustrovat sám sebe.
Jsem přesvědčena, že nikdo nemůže nikomu ubližovat tolik, jako člověk sám sobě. Totéž platí o frustraci.

v praxi to je asi takto: Vystavit se dobrému cíli, seskládat a utřídit si to v hlavě a ---skutek nikde.
NIC, resp. něco, ale MÁLO oproti tomu, jak to bylo v plánu.

Následný pocit selhání, to už je nuda. To se očekává už při plánování, takže žádné selhání, ale pokračování jinudy anebo stejně dál.
Když to taky nefunguje, dojde na otázky PROČ, odpovědí LENOST končeje.
Kec. Kec. Kec...lenost je mocná, ale "to, jací jsme doopravdy, a to co chceme opravdu sami sebou" je prostě mocnější...
Nemusí jít o žádné existenčně kolidující záležitosti. Vlastně jde akorát o to vzít to v potaz.
.
Budu hodně konkrétní.

Můj mozek je neustále zaneprázdněn zpracováváním dat o tom, co sem, jak sem, co mám nemám dělat, co znamená když dělám to anebo tamto.
Dělá to tak mozek každýho člověka.
Můj mozek taky zpracovává data z knih, ostatních lidí, zvuků, doteků, a vůbec tak...To všechno se pak mísí a nějak vyhodnocuje.
To, jaké mám životní postoje, "vize", to všechno, co dělám a co bych chtěla dělat...to všechno považuju za velmi příjemný způsob života. To všechno, co je zahrnuto v tomto určitém proudu.

Pak je proud druhý. Ten, ve kterém se snažím dostat z balíku neuróz, sebeubližování, nenávisti vůči lidem, nenávisti vůči sobě...
...
no, a protože všechny ty věci o světě za sklem a podobně jsem tu už řešila Xkrát, přikročím přímo k věci:

Přesně pro tohle pitvání se v technických věcech, a pro tohle souběžné odžívání si těch všech dalších živých věcí, přesně pro tohle nejsem schopna udělat nějaký ten posun. Byť mi tu jednou Aranel napsala, že jsem ušla kus cesty.
Já to vím, ale pořád je to o tom osekávání zbytečnýho masa, abych se dostala na kost.
Bez toho to nejde, to vím taky, ale nejsem tak dobrá, abych nepropadala stavům, kdy už mě vyloženě sere cokoli dělat, anebo i myslet. Vyloženě mě vytáčí jen to povědomí o tom, co to je nějaká ppp, nebo že moje babička je největší zlo v mém životě a pak samozřejmě spousta dalších důležitých věcí anebo blbin okolo...
...

Dneska jsem zjistila, že dál už to nejde, a není to ádný upadnutí ani stopka, ani záložní plán.
Prostě už to dál nejde, protože vidím až na konec cesty, a není třeba tam chodit.
Vím to úplně nejvíc, a vím to Tím, čemu doposud nevěnuju mozek ani myšlenky. Tím, co prostě je, ale co mě nikdy nenapadlo "řešit".
---
Přišla jsem na to díky takovému tomu mluvení si pro sebe...Někdo tomu říká channeling, mě už je to jedno.
Mluvila jsem o tom, jak hrozně jím. Mluvila jsem o tom, jak nevím, co mám říkat bohu. Mluvila jsem o tom, jak mě někdy rozčiluje stálá přítomnost čudlete. Ležela jsem pod stromem, žmoulala kus klacíku v rukavici, pak jsem se zvedla a šla jinam, nezacpala si uši u plotu se štěkajícím psem, jela vlakem, šla pěšky, šla do sadu a pro Inku.
Mluvila jsem o všem možném, a pak jsem se nějak zase vrátila k jídlu (:-D :-D :-D) a k tomu, že bych měla napsat jídelníček...Tak jsem otevřela jídlový sešit a koukám...koukám...koukám...
Zkusila jsem si představit, co by mě řekla terapeutka.
jídelníček, v němž záchvatové jídlo figuruje coby jeho součást, není jídelníček.
tak jsem si tužkou vyškrtala všechny potraviny, který jsem snědla nějak "mimo"...(musím se přiznat, nebylo to těžký, protože jsem jty kiksy vždycky psala psacím, kdežto vše ostatní tiskacím )
pak jsem na to koukala, a koukala a opět musím zopakovat, že co není viditelné, není prokazatelné :-D a mimojiné jsem si vybavila, jak jsem seněkolikrát bavila o jídle se sestrou, jak jsem zpětně zjsitila třeba PMS, a taky třeba jak jsem koukala na lunární kalendář včera v práci, ale hlavně se mi vybavily všechny články z encyklopedií, co čteme s Ingrid...
...
Napadlo vás někdy, že je úplně ale úplně jedno,v jakým století co se společnosti týče, se nacházíte?

...
EDIT ráno: jde prostě jen o to, že jsem přišla na to, proč mám takovou hnusnou rozdvojenost. Proč na jednu stranu běhám nahá po lese, nejím zvířata, pěstuju zeleninu a nečešu se, a současně jsem úplně vháji ze sebedisciplíny, tloušťky atd...

Celé je to o tom, že mozek hozený na program dnešního světa zcela vypustil tak pořirozenou věc, jako biorytmus.
Považuju se za vcelku schopného začínajícícho praktikanta přírodního "umění" - magie, je to jedno, jak se to nazve.
Mám nejen odpozorováno, ale hlavně odžito XY cyklů nejen ročních, ale i víceletých (myslím v přírodě, ne nějaké minulé žifoty a podobný ;-) ). Dokážu vnímat spoustu zajímavých podnětů z přírody, několik let úspěšně využívám určité postupy nejen pro svůj přínos...
Víc a víc zacházím za hranice svých možností ze dřívějška.
Ale stále z pozice vetřelce. To splynutí během určité chvíle je opravdové, ale pak se zase navracím zpátky a to všechno opravdové nechávám v mysli. Mozek nasadí mříž a já opět žiju život ve dnešním světě.

Je sakra rozdíl žít pro někoho, a žít s někým. Je rozdíl žít pro boha a žít s bohem. Je rozdíl žít pro boha v sobě a s bohem v sobě...

A já si myslela, že žiju s bohem, ale žila jsem pro boha. Směšné. Ale někdy se změny musí stát, tak aspoň že jsem si toho všimla.
...

To, jak to dopravdy všechno je mozkem nelze vymyslet předem. Vlastně ani za pochodu. Prostě najednou člověku dojde, že se něco stalo, nebo děje, nebo změnilo, nebo mění.
Já jsem si třeba všimla, že strašně toužím po nějaké "přirozenosti", ale já ji mám. Akorát jsem si toho nevšimla a asi i nechtěla všimnout, protože to není tak okatě úžasné, jak bych si představovala.
Doteď se moje představa točila kolem efektu...
Pravdou je, že efekt je úplně jedno.
...
A co to má společného s jídlem?

Že konkrétně moje tělo (vyškrtnu-li zásahy mou vlastní zásluhou - konkrétně např. kontrola jídla, čistka, slazení-neslazení, vegetariánství, depresivní přejídání, alkohol, ) je zcela uvědoměle napíchlé na ten správný proud birytmus přírody, který různě opěvuju, "uctívám"...
Ty chutě, které mě často tak deptají, ty několikadenní preference něčeho, únavnost, nemoc, enegrie...to všechno frčí samo o sobě přesně na té vlně, kterou chytám už několik let z jinýho přijímače.
Konrtétněji: třeba teď jím dost teplých jídel, a nemám vůbec chuť na rajčata, cukety, okurky nebo papriky. Zvládám mrkev, květák a pak nějaký salátový listy. Nemám chuť na klíčený luštěniny. Nelákají mě zákysy ani jogurty. Nějaký ten sýr, ideálně tofu nebo ceria. Láduju se všemožným pečivem. Nemám zároveň chuť na sladké, ani na smažené/slané...
Když to takhle napíšu, nezní to nijak hrozně. Ale já jsem z toho vháji, protože přece já bych měla jíst tak 75% z denního jídla zeleninu, ovoce a bílkoviny, a pak nějaké jedno větší teplé jídlo a nějakou mňamku. Měla bych to tak jíst, protože to je nejlepší poloha pro moje stravování, kdy mě není špatně, nemám hlad, nemám chutě a je mě dobře.

Místo toho ale pociťuju potřebu jíst úplně jinak, a k ještě větší hrůze hlavy tomu ani moc nevzdoruju...Přibírám, vyloženě tloustnu. Kekele kekele, nulová disciplína!

Loni jsem to měla přesně takto. V praktickém jídle to sice nebylo poznat (protože jsem si prostě nepovolila jíst takto, ale byla jsem schopna si radši dát zeleninu, na kterou jsem sice neměla vůbec chuť, ale byla zdravá a pro tělo tedy přece prospěšná atd), ale ty chutě tam byly.
Mám doslova zapsáno :Jsem vhajzlu. Jím nakrájenou okurku, ale nemám z toho vůbec radost. Nemám chuť ani na margotku, co mám v báglu. Mám chuť na fazolovou polívku anebo chleba s marmeládou.
Takovýhle poznámek mám spoustu. V průběhu celého roku...
Předloni totéž. Předtím taky...Pokaždé jiné okolnosti, ale ta systematika se opakuje...
Nemám samozřejmě žádné dokonalé zápisky, nějak víc se zapisováním jsem začla pracovat až od doby cvokaře, ale přesto i z toho mála je patrné, jak se cyklycky opakují nálady celého těla.
...
Výsledek je, že tělo ví, co potřebuje. Tělo nepotřebuje přes zimu zpracovávat okurky nebo rajčata, která nemá přirozeně jak dostat. Totéž o klíčkách. Přes zimu zelenina spí. Tělo nabírá tuky, po podzimní čistce je schopné ukládat je tak šikovně, že na jaře půjdou pěkně pryč (nebude-li to hlava kurvit, jako tomu je ve většině případů lidí)...
Stejně jako zimní únavu rozežene přicházející jaro.
...
Jídlo je fuk. Jde o pohyb a o sladění pohybu s jídlem.
To, že jsem začla věřit tělu, nějak nedokážu odpodstatnit, ale myslím, že to má co dočinění s tím, že jsem ho přestala pokládat za původce všeho špatného, neúspěchu atd..ale to jsem se už zas vrátila úplně na začátek ke kořenům svojí ppp.

... dokončím to jindy.

pečivo z trouby

18. ledna 2012 v 22:55 vegetariánství
Je to trochu nákaza od krishňáckého pohledu na jídlo, ale víc o potěšení z vlastní výroby...:-)
Čudle je nadšené z ňachňání mouky ručičkama, ještě víc nadšené z toho, jak nadávám, když mám ruce obalené všudesevláčícím těstem, a nám i těm co ochutnali (až na sestru) chutnalo.

3recepty, které fungují:

1.pečivové těsto

500g žitné mouky (my sme to daly v poměru 300g žitné celozrnné a pak 200g žitné hladké)
200g pšeničné mouky
droždí (balíček)
3 CL sůl
3 CL fruktoza (nebo 2 PL cukr)
1 PL kmín
1 PL anýz
1 PL fenykl
vlažná voda

mouky se smíhají, kus z toho se oddělá na kvásek.
Kvásek - droždí do vlažné vody, cukru a mouky.
Celkově by to mělo mít konzistenci asi jako těsto na palačinky nebo lívance (taková hustá kaše).
Přikryjeme utěrkou a necháme kvasit (měl by se objem zvednout tak dvojnásobně).
Mezitím pomeleme všechno koření (i se solí), a vzniklou směsku vmícháme do mouky. Když není mlýnek, tak všechno koření pořídit mleté!
Až kvásek nabyde, s vlažnou vodou vmíchat do mouky. Řádně zpracovat, přikrýt, nechat zase nakynout (třeba hodinu a kousek). Pak vypracovat bochánky (bgety, co chcete), dát na pečící papír anebo do vymoukované formy, a péct dokud nebude hotovo :)
Během pečení je fajn jednou obrátit tam, a po cca 10min zase zpátky. Vršku to neublíží, a lépe se to propeče.

2.pečivové těsto - trochu východní

500g kukuřičná mouka polohrubá a hladká v nějakém příjemném poměru (myslím že my sme dali 200g hladké a 300g polohrubé)
200g jiná mouka (pšeničná, POHANKOVÁ...)
instatní droždí (pytlík ) - neměla jsem zrovna klasické kvasnice, ale asi by byly lepší než instant :)
1-2 PL mandras kari
1PL cumín
1 CL kmín
1-2PL sůl
1PL fruktoza (nekopečkovitá, prostě zarovnaná)


Postup stejný jako u jedničky, akorát že kukuřičná mouka dělá pár trochu zvláštních věcí. Třeba že během kynutí už konečného těsta je potřeba tak dvakrát prohníst, ono to o kus klesne, a pak zase nabyde.
Je dobré mít mouku v rezervě, protože během kynutí se může ukázat, že je těsto moc řídké, a je třeba zahustit !
A taky ten kvásek z kuku mouky trvá déle než z bílé mouky.
A poslední věc - těsto z kuku mouky hůř drží samo o sobě, takže na pečicím papíru leze spíš do stran než do vrchu. Tedy je to pak víc plackovité (cizokrajné :-D), což je super třeba na rozříznutí podélné anebo přímo plnění...

3.těsto - trvanlivé :-) (takový lembas trochu :-) )

1kostka másla
400g celozrnná mouka (dle výběru)
400g polohrubá mouka (dle výběru)
1/2 pytlíku prášku do pečiva
1-2 CL sůl
voda studená
koření dle chuti (anýz, fenykl, koriandr, semínka slunečnice...)

Mouky smícháme dohromady s práškem do pečiva a kořením. Máslo necháme změknout (doporučuju prostě ho vytáhnout předem a nechat ležet. Připadne mi to lepší než ho tak moc přetvářet - rozehřívat, pak zase nechávat chladnout a teprv pak vmíchávat), a zapracujeme do mouk. Přidáváme vodu až do doby, než se vypracuje takové pevnější těsto.
Těsto vyválet, nechat odpočívat.
Mezitím hlubší plech potříeme slunečnicovým olejem, a následně na něm vyválíme půlku těsta.
Těsto je potom dobré nařezat na kousky (čtverce, anebo vykrájet větší kolečka), a péct tak na 200°C, než budou kiousky zespodu suché.
Pak zpracovat druhou část těsta
Tyhle kousky lze skladovat docela dost dlouho, ideální na cesty atd :-)

a malý tip - tohle trvanlivý je fajn mít i ve sladší variantě. Soli se dá míň, fruktozy víc, může se přidat třeba kokos...Když potom někde přežíváte jen na tomhle, je příjemný mít to ve dvou variantách, nehledě na to, že na slaný se blbě maže třeba marmeláda :)

mezihra

15. ledna 2012 v 23:48 deníček
Velice čerstvě nedávno se mi vytvořil pomyslný vrchol událostí posledních (tý)dnů.

Když jsem jela odpoledne domů, došla mi ta záhadná základní skutečnost. Že ať se děje cokoli, ráno vždycky vyjde Slunko, a to pak svítí na Zem.
Tak jsem sevracela odpoledne domů, na hlavě černou beranici s králičíma ušima, v kabátku a šále načáchlé kouřem páteční Flédy, fialových punčochách s dírou na levém koleni, pičutkama a pletenýma návlekama ve stejné barvě, v ruce červený igeliťák s knížkama a malým pytlíkem rozinek v carobu. Byly sněhové přeháňky. A i přes to krásně svítilo Slunko.
Znáte ty pohledy "jako ve filmu" ? Ukázkové záběry. Místo kamery oko. Kamera v oku? Možná tak. Lepší.
Lidi seděli, stáli a chodili po chodníkách, jako to dělají každý den. Na silnici jezdily auta různých barev a tvarů, řidiči svírali volanty stejně, jako každý den. Tramvaják sprostě nadával, když mu jedna červená okolečkovaná krabice profrčela těsně kolem čumáku. Jeden ze tří dědů v přední části se nad řidičovým výlevem "pozastavoval" po zbytek jízdy, což postupně přimělo k živé debatě prakticky celý zbytek osazenstva vozu. Kromě mě.
Já jsem si četla a občas koukla, jestli po nebi letí letadlo nebo ptáci. Jednu nohu jsem měla opřenou o topení, takže oko na koleni utelko o dalších pár řádků, ale to mi nevadí, protože je stejně budu nosit do té doby, než seženu nové ve stejně krásné barvě.
Na Mendláku jsem si koupila tu hrst rozinek v karobu...
...

..Nejdou mi psát teď dobře články s nějakou strukturou a hlavou-patou.
...

Pan Umělec mi včera poslal tak psycho email, že je mi z toho už druhý den docela špatně. Hukot, třas rukou, nepravidelný srdeční tep a tak...znáte to...
Nevím jestli je hoší fakt, že zase dojíždím na typicky chlapské "vše anebo nic", anebo fakt, že mě to nepřekvapuje.

Třeba i pro to, že jak jsem si tu onehda napsala, tak jsem potkala hned druhého ledna chlapíka, který zas nepatří mezi ty, se kterýma se jen tak kolem sebe mihneme a zmizíme. To vím, i když taky vím, že to musí znít nemožně.
A bylo to tak samozřejmé, že jsem po chvíli radši bezokolků jen vyměnila kontakt a vyfičela s Monou do zcela jiného podniku.
Od té doby jedno setkání. Takové to, jak prostě najednou přichází střet s obecným světem a odjždíte po svém s pocitem, že tohle nebylo reálně možné.
Nemám sílu nad tím už ani přemýšlet. Jediné co můžu dělat je právě nepřemýšlet tolik.

Při vycházce jsem okousala kůru jedné borovice. Po více než pěti letech jsem spala v bezpečném objetí Ohnivého muže. Tak zvláštně se vynořovaly obrysy závanů toho, že to znám. Bezpečné. Vše vpořádku. Málem jsem se rozbrečela štěstím, když jsem se ráno převalovala na druhý bok a odhrnovala spacák, protože jsme neuvěřitelně topili sami sebou.
Jestli můžu z pohledu existenčního něco považovat za štěstí, tak je to přesně ta chvíle, kdy "karma" dosáhne vyrovnání. Já vím. On ví. Neleží mezi náma krize, ani očekávání. Nulový otazník.
Bezpohlavní bezpečný spánek.
Myslete si o tom co chcete. Ale celou dobu jsem tomuhle věřila. Jednou budu mít takhle čisto se všema, kterým to dlužím, anebo se kterýma to je důležité pro mě. Byť to může vypadat jakkoli. Seru na to, jak to vypadá.
.
A tak jsem se vracela domů, dýchala, věděla o kus napřed, byla velmi velmi prázdná a spokojená, v hlavě uklizeno.
...

Od zítřka budu psát jídelníček a nějaké poznámky pod čáru. Mám zátěžové období, a potřebuju zase trochu řádovat, abych nezačla ulítávat do sraček. Stačí, jak mě sejmul ten email.


no comment

14. ledna 2012 v 18:29 pod čarou...



pro lepší den

13. ledna 2012 v 9:27 inspirace
bez houslí:

...

a už i s houslema:


v určité chvíli

8. ledna 2012 v 23:29 deníček
přichází přijmutí toho, že zázraky a děje nadstandartní se prostě a jednoduše dějou. Že je možné naklonit nebo zapříčinit je sám sebou, ale že tyto "vlastní" zapřičinění tvoří velmi zanedbatelné procento z celku.
Všechno okolo stojí při vás, pokud chcete nebo děláte něco vážně. Máte k dispozici všechno okolo, od těch docela okamžitých samozřejmostí až po ty několikletvyvýjející se změny.

Nazvat to okamžitá samozřejmost je hodně troufalé. Někdy se divím, že jsem měla a stále mám tolik času na posun k tomu, abych tento obrat mohla trvale používat s jistototu, že to nemám na dluh...
.
Okamžitá samozřejmost na dluh je velmi dobře dostupná všude a vždycky. Člověku pouze stačí na okamžik uvěřit, chtít anebo něco slíbit. Často jde jedno v ruce s druhým a lidi se hodně diví, když dojde na splátky ve zcela jiném smyslu, než předpokládali.
Můj názor je, že lidi nemají přehled o tom, čím vším disponují. Z toho logicky plyne, že se o všechno nedokážou starat tak, jak by měli. Na vrch žebříčku důležitosti kladou věci, který pak v konečném výsledku odloží během zoufalého hledání ztraceného drobku někde z předposlední příčky dole...
Právě takové námi přehlížené drobky jsou to, co nejčastěji odejde jako splacení dluhu za Okamžitou samozřejmost.
Z vlastní zkušenosti vím, že se dá dost ovlivňovat, co se jak vymění, a taky vím, že se někdy nemusí měnit nic. Je to individuální, a lecos to značí o vyzrálosti (kterou nemám, nemám a nemám, ale je mi dvacetčtyři takže doufám ve stárnutí nejen věkové).
.
Okamžitá samozřejmost jako dar je mnohem příjemnější, přináší okamžik překvapení a úlevu.
Dá se jí přiblížit čistou upřímnou potřebou nebo pokorou, a často si tohle není třeba vědomého uvažování a počínání...
...

Včera jsme se s panem Umělcem sunuli velmi dlouhé hodiny bahnitými lesními cestami nahoru a dolů mezi kmeny téměř opadaných stromů a deštem míchaným se sněhem. Pro oba to byl výlet extrémně náročný na psychiku a do toho nepříznivé podmínky narušovaly i tělo.
Od začátku jsem sobě houpala dřímající strach z toho, že se to zvrtne. Když k tomu došlo, strach rozepjal křídla takovou silou, že mi z proražených zad odlétly i kusy lidského racionálna. Stála jsem tam na kamenité cestě jako němý anděl pokojného šílenství.
Přetlakovala se ve mě zlost jak na sebe, tak na něj, ale ze všeho nejvíc vůbec zlost na celou tu situaci.

Jsem idealista. Jsem vypočítavá a o krok napřed, často zaslepená nejvýhodnějším cílem. Jsem snílek. Jsem racionální mrcha. Jsem to, co se zrovna nejvíc hodí, a jediná obrana proti tomu je postavit mě do pozoru před sebou samou a ptát se konkrétně.
...
Pan Umělec se ptá hodně konkrétně. Nejen pro to, že potřebuje konkrétní data, aby to jeho hlava dokázala zpracovat, ale i pro to, že já se díky tomu můžu zlepšovat. To on ví velmi dobře.,
A myslím že právě tohle je jeden ze zázraků.
...
Jak se stane, že takový zázrak ve chvíli zmizí a egoistický chlap do mě hučí o tom, že sem do mailu před třema týdnama psala něco o druhé šanci, a vůbec nechce chápat, že druhá šance neznamená TEĎ ani v dohledné době ?
Jak se stane, že před rokem holka jako já umírá z toho, že nedostává okatou důkazovou lásku, kterou přitom nepotřebuje?
Jak se stane, že vnitřní vědomí zašlapeme zcela povrchníma srancema? Jak?

Jak se hlavně stane, že se prolínají chvíle, kdy respektujeme sami sebe tak, jak jsme s chvílema, ve kterých stojíme jako zcela primitivní a povrchní sopláci a vynucujeme si nějaké pokřivené postoje?
Asi proto, že jsme lidi. Logicky. Nic víc.
...

Pan Umělec má narozdíl od většiny duchovně kráčejících lidí (co jsem doposud potkala nebo poznala) zdravý úsudek na život. Nemá potřebu hnát se za něčím, aby se odlišil. Je Oddaný, a tedy přímo závislý na tom, co mu Bůh pošle.
Nemám právo o něm psát, protože jeho soukromí je jeho soukromí. To podstatné je fakt, že je (ne)obyčejný chlap, žije pokorný život a nemá s tím problém.
Já s tím problém mám.

Vyčerpávají mě opakující se debaty na určitá témata, přestože vím, že jsou důležité.
Ze své konečněnabyté pozice asexuálky (hned po ppp druhý největší životní coming out) se pana Umělce v určitém směru bojím/štítím.
Oboje je hodně špatně a oboje je vcelku namístě řešit. Není to totiž ani tak on, kdo by se měl nějak měnit. Jsem to já, resp. je to můj přístup k tomu.
Chybí mi větší snaha o vstřícnější postoje, mám nedostatek víry v to, že se můžeme dorozumět lépe.

Hovím si spokojeně ve vědomí, že dvakrát jsem si NĚCO zažila, a cokoli, co má tendenci se tomu podobat, se tomu nevyrovná, tudíž to nemá smysl zlepšovat.
Je to totiž příjemně uklidňující mít nastavenou laťku (není sice vůbec rovná, ale zato sakra vysoko), a svýmzpůsobemmasochisticky zpovdálí sledovat ten cvrkot pod ní.
Když se náhodou stane, že do laťky někdo zespodu drkne, zpozorním, ale v duchu mávám rukou.
Pan Umělec laťku shodil. Pomáhá mi ji znovu nasazovat a dohadujeme se o tom, jestli to bylo nárazem zespodu anebo otřením shora. Já mám ještě paranoiu z toho, že ji pověsíme o něco níž než byla.

Miluju. Přitom jsem nikdy nemilovala žádného muže jako Muže.
Utápím se v touze po Někom (a ani nemám odvahu jmenovat), ale ještě víc se utápím v tom, že netoužím po něčem, co mohu obejmout nebo ohmatat.

Utápím se v samotě a v chudobě vnitřního souznění. Utápím se v touze po Lásce, která sahá daleko za rámec toho, čemu se říká běžně vztah.

Je správné, že mě láska připadne jako něco, co nemůže být ohraničeno nálepkou "partnerství"?

Chci sobecky sdílet vědomí života, ale zatím místo abych přijímala - a že je sakra co - vysílám umíněné Já CHCI...

Jako moucha naráží na sklo...buch a znovu...buch a znovu...buch a znovu...a o kousek vedle je otevřeno ven...buch...buch...buch...
Je hodně příjemné cítit ty závany čerstvého vzduchu. Už to není obraz za sklem, který je iracionálně jediné, co mě zajímá. Už je to i svěžest, která mě může vést. Je otázkou času, kdy zavřu oči, nadechnu se a vyletím najisto...

...
I když to může vyznívat jako zlehčování, mluvím tady o velmi hlubokých věcech. Zatímco jsem se v tom patlala a hledala slova, pan Umělec měl hned jasno a pojmenoval to - Spříznění duší.

Ehm...tak jako jo, má to něco do sebe, a nebudu lhát, že jsem si to několikrát nepojmenovávala podobně, když jsem si to chtěla nějak uzavírat.
Já mám totiž pořád docela problémy s takovýma termínama a pojmama, co se šíří v určitých kruzích. Jsem nedůvěřivá k minulým a posmrtným životům v těch pojetích, na která jsem doposud narazila, univerzálním receptům na štěstí a podobně.
Potřebuju si spíš sama něco zažívat, pokud možno necíleně, abych pak mohla nacházet podobnosti v již zpracovaných faktech, a na základě toho si utvářet vlastní názor.
Není to úplně dobrý přístup, dokonce bych to nazvala pubertálním manýrem, ale zatím to tak je..
.
Spříznění duší, a to jako i napodruhé.
Do včerejška jsem byla přesvědčena, že něco takového může nastat jednou za jeden život. Jedna duše rovná se jedné duši. Hotovo. Co s tím ti dva (když na sebe narazí) udělají, je jejich věc. Můžou to nějak spojit a "zužitkovat", anebo se jen poznat, pozdravit a jít si po svém...

Včera jsem slyšela, že to tak být nemusí.
Včera jsem slyšela, že spříznění duší je, stejně jako zrození a smrt, neutuchající koloběh.
Že duše, stejně jako Láska a další nevyčerpatelné instanty, nepodléhá žádnému biologickému času jedné planety nebo jednoho lidského života...
.
Vcelku nerada vedu takovéhle rozhovory s někým, kdo "spadá" do většího duchovního společenství. S panem Umělcem je to trochu jiný, ale zatím ne o moc. Nemám narozdíl od něj žádné oficiální podklady, kterýma bych mohla argumentovat nebo pomáhat vysvětlovat své přesvědčení. Přestože mám v životě osobní jistotu ve spojení s vyšším principem, při takovýchto debatách se cítím trochu jak zatoulaná ovečka. Nehledě na to, že mám často tendenci vysmát se dogmatům jakékoli církve nebo hnutí s odkazem na individualitu, přestože nemám zdaleka potvrzené, že vně společenství podobně smíšlejících lidí je lépe než uvnitř.

Stojím možná před prahem dalšího malého-velkého poznání, ale necítím se být připravena porozumět tomu, co mám teď dělat.
...

Včera jsem použila pár fakt silných a na mě a moje uvažování dost netradičních vět. Například jsem řekla, že Láska znamená, že se dva lidi přijímají za jakýchkoli okolností bez ohledu na status, který právě sdílejí. Že by se k sobě neměli obracet zády, když se na statusu nemůžou najednou dohodnout z důvodu aktuální odlišné potřeby.
Že touha držet si druhého co nejblíž i přes to, že druhý chce dál, je velká známka slabosti.
Že lidi se potřebují na celý život, a je jedno, zda některou životní etapu odžijou jako sourozenci, sousedi nebo partneři. Že statusy se někdy změnit můžou, ale láska nemizí...A pokud jeden druhého opustí trvale, není to láska.
...
Pan Umělec byl zoufalý, já taky.
On z toho, že já jsem jinde, než on potřebuje, já z toho, že on je jinde, než já chci.
Já na něj vrčela o tom, že on nepotřebuje, ale jeno chce, a že já opravdu potřebuju, a proto říkám CHCI.
On na mě štěkal o tom, že nejvyšší láska je vztah, a že je úplně vprdeli, že to nemůžu chápat. Že lidi jako já by se měli normálním chlapům kurva vyhýbat, protože je sobecký a nemorální likvidovat jednoho po druhým.
U toho sme šlapali do bláta a na hlavu nám padaly vločky s kapkami deště.

Myslím si, že devět let a téměř dvojnásobek vztahů, které mě a pana Umělce dělí, je dost pro to, aby pan Umělec mohl mít jasno v tom, co mi říká, a jak mě bere.
Chci mu věřit, že to má s čím srovnat, a že mě nezasypává nepravdama.
Vzhledem k tomu, že já jsem někde v začátkách celkového fungování (a tudíž jsou mi všechny jednotlivé dalekosahající schopnosti, ze kterých jsem doposud čerpala jakožto z maxima, KUHOVNU), mi ani nic jiného nezbývá.
Jestli mám někdy přestat žít za sklem, je třeba i víra ve slova druhých. To, že lžu já, neznamená, že lžou i ti okolo.
Když nelžu, mají ostatní právo taky nelhat. Logicky.
A tak věřím tomu, že pan Umělec ví, že spřízněná duše nemusí být jen jedna. Ani ta Láska. Oboje může být víckrát, a opakování neznamená, že to není pravdivý fakt. Stvrzeno jeho životní zkušeností.

A věřím taky svému názoru, že spřízněná duše není jedna do počtu. Bez zpětné vazby.
Když se potkají dvě spřízněné duše, poznají to.
Ale co když jde o "splynutí duše" ?
---
Pan Umělec a jeho bývalá žena to poznali i přes to, že mezi nimi byla i Láska.
Já bych to teď měla poznat taky. Budu upřímná....cítím NĚCO...
Nazvala jsem to Láskou. Ne ženy k muži.
Nazvala jsem svůj vztah k panu Umělci Láskou, protože to všechno s Jasanem pokládám za něco, co on popsal jako to Spříznění duše (nechci to tu konkrétně rozepisovat, protože je to jeho osobní poznání, které mě předal).
...
Protože jsem obdržela docela dost termínů, které moc neznám, i googlila jsem trochu...:

Spřízněné duše. Každý má několik spřízněných duší. Se spřízněnými dušemi řešíme v našem životě podobné věci, nebo se oba učíme stejné vlastnosti. Můžeme být ve stejném stádii spirituálního rozvoje. Tito lidé většinou pracují na stejném typu karmy a čaker. Spřízněná duše je připomínka části sama sebe ve hmotě, že pracujeme na tom samém úkolu, abychom naplnili naše poslání. Tyto vztahy jsou většinou harmonické a s touto příbuznou duší můžeme dosáhnout spoustu naplňujících věcí.

Karmický vztah. Tito lidé se přitáhnou, aby mohli mezi sebou dát do rovnováhy karmu. Tento vztah je často velmi těžký a začíná velkou přitažlivostí, protože naše duše touží po uvolnění této nerovnováhy, a vnitřní moudrost říká, že toto je klíč k vyřešení. Můžeme mít v duši šrámy z násilí, nenávisti, opuštění nebo dokonce vraždy. Někdy v takovém vztahu cítíme prázdnotu a samotu. I když jsou tyto vztahy většinou disharmonické, jsou důležité, abychom se naučili integrovat všechny části své duše.

Dvojpaprsek byl vytvořen na začátku společně a sdílejí jedinečný osud. Byli vytvořeni z jednoho "ohnivého vejce" a byli rozděleni do dvou bytostí - do mužské polarity a do ženské polarity.
Oba mají ten samý model Božské identity. Na začátku tvořili dokonalý pár. Poté si každý zvlášť vytvořili karmu, kterou si odžívají, než se znovu spojí v počáteční soulad. I když stráví některé životy spolu a některé odděleně, jejich pouto je věčné. Poté, co se oba opět spojí s vyšším já, budou navždy spolu. Dvojpaprsek vlastní identickou stopu, jako tvar sněhové vločky, jedinečnou v celém vesmíru a jakoukoliv energii, kterou vyšlou, bude mít otisk tohoto specifického otisku. A podle zákona, že podobné přitahuje podobné, všechna energie, kterou vyšlou, proudí také do druhého paprsku. Jestliže je vyslána láska nebo naděje, tato energie ho posílí, a jestliže vysíláte frustraci a nenávist, bude dvojpaprsek také cítit tyto pocity. I nevysvětlitelné emoce, jako radost a depresi, cítí dvojitý plamen ve společném vědomí. Váš dvojitý plamen může, ale také nemusí, být inkarnovaný na Zemi.
.

Tak mám zas trochu chaosu ve své terminologii. Něco je možná jinak, a nebo tak ne. Na chvíli se vypnu a budu jen existovat...delší dobu asi nebudu psát žádné "ultravnitřní" pindy, ale budu se soustředit na svoje věci, psát o Ince, šnekách a tak...
A časem třeba zjistím, anebo nezjistím, jestli tzv. "karmické vztahy" můžou odejít, anebo jestli si je budeme tahat až do smrti.
A jestli tzv. "spřízněná duše" překoná i chlapoženské posery.
:-)
...
během cesty, chvíli poté, co z nás opadala navztekanost, a co se to všechno uklidnilo, jsme uprostřed lesa uviděli dřevěný kostelík. Chytli jsme se za ruce, a šli se pomodlit. Poprvé v životě jsem se modlila s někým dalším a s čistou hlavou dohromady. A bylo jedno, že jsme neodříkávali žádnou modlitbu nebo mantru.
Zbytek výletu proběhl klidně, večeře i společné čtení bylo příjemné.
Díky za to.

barevný svět v hrsti...prosinec 2011

7. ledna 2012 v 1:05 deníček
Je to vážně duhový,co?
My naivitou voňaví se batolili ve sněhu a myslím že sme oba byli strašně hepy.
Přitom stále nad věcí, každý svůj pytel moudra a přirozený svobody a taky nějaký řeči bokem o tom, co se nedělá. Sem tam nějaká záplata, ale co, světu vládne chudoba ducha, tak nač řešit hmotné nedostatky...
Prsty sme čárali po obloze rejnbou, ruce si nořili do kbelíčků barev a stříkali to okolo jak nám bylo zrovna po chuti.
A když si vobarvíme jazyk a dásně a zuby pestrýma štěkama o světlých zítřkách, budem se smát lentilkově, víš to?

Je sladká jako med, pod tou křupavou vrstvou barvy čokoláda. A my to víme a my to chceme, my na to máme chuť...dostat pusu sladkou jako med...
Tak odkládáme svršky, a polehoučku narušujem svou barevnou sklovinu.
Je to jako kaz, nejdřív to nebolí. To leptání je strašně nenápadný...
Pak to sem tam píchne, ale v dnešní době bolí kdeco, zubaři sou kurva drazí a my šetříme na zážitky, takže vlastně o co jde...

...
Dali sme si do držky, prej že výchovně a taky možná ze srandy. Vysklili sme si úsměvy, máme Barevný svět v hrsti, každej ten svůj, a co je komu po tom, že se nám u toho sakra klepou ruce...

"...Ty my můžem, ty my můžem!"
.
Ty mi můžeš...

a já ti můžu ještě víc

jestli se něco tváří jednoduše,

6. ledna 2012 v 23:17 PPP jako kamarádka nebo protivník?
už z principu nevím jakého se obávám, že to jednoduchý nebude.
Není totiž.

.
Dvacátýhoprvního prosince byl den stejně dlouhý jako noc. Věřím na Slunovrat. Bylo trochu sněhu a na holých větví jabloně visely oříšky na hnědé niti. Voněly včelím voskem, kterým byly obalené, a lehounce se pohupovaly v podvečerním větříku.
Já ke "stromu poselství", jak to Anička pojmenovala, jsem přišla ten den jako úplně poslední.

Co jsem v oříšku našla, teď psát nechci, ale bylo to silné. Ingrid měla ovšem to nejmocnější ze všech slov ...
Nějaké tam ještě zůstaly. Pro ty , co půjdou okolo anebo pro ty, kteří okolo jít potřebují.
....
Jmenuju se Kristýna M*******á,
ale vlastně se tak vůbec nejmenuju. Když mi bylo něco mezi pěti a deseti, nechala mě matka tohle jméno naklepat nějakou úřednicí na matrice do rodného listu, a spolu s tím i přepsala původní jméno na Mikéska do kolonky otec.
Jméno křestní sedne, i když na prvním svatém přijímání jsem dostala ještě jméno po své kmotře.
Dlouho jsem tajně chtěla mít na občance napsané Dominika. Jednou sem to řekla matce, a ona mi řekla, že bylo v plánu ,kdybych byla kluk, že bych byla Dominik.
Takže to asi cítím správně a od té chvíle moje touha po Dominice zmizela.
Je ale docela fuk, jak sem se jmenovala, jmenuju nebo budu jmenovat, protože opravdový informace o tom, co je kdo zač, z žádnýho cáru papíru nebo karty nevyčtete,
a skoro rok tady na blogu trousím útržky o tom, jak a co (ne)dělám. Původní záměr psát jen o jídle a podobných tématech zmizel hned při prvních článcích, kdy převládla potřeba osobního zázemí, mimojiné třeba "abeceda"...
Za necelý měsíc to bude rok, a já bych (ano klišé) tento blogovací rok ráda završila spíš jako úspěšný, než jako převáděcí.
Což znamená, že bych ráda vydala pravdivé svědectví a udělala konečně ten krok vpřed.
Konkrétně to znamená, že bych si do třicátéhoprvního ledna ráda přestala zabíjet čokoládou a sladkostma místo toho, abych si odpustila.
...
Vím jak mám cvičit, vím jak mám jíst, vím jak mám žít.
Ne strojově, přesně, perfektně. Prostě "jen" cvičit, jíst a žít. Stačí jen poslouchat.

Dělám to, ale nejsem schopna to dělat i v určitých situacích, což znamená, že to nedělám naplno. Vypovídá to o tom, že jsem si uklidila ubrus, ale pod stolem mám šlapky plné drobků a smetí.
Anebo možná naopak. Nevím...
.

Nemůžu se řezat, protože to je k ničemu, zůstavají trapné jizvy, a takové plýtvání krví je opravdu výrazem ryzí blbosti.

Nemůžu malovat depresivní obrázky, protože mě šedivý čmárance už nijak neuspokojují ani neuvolňují.

Nemůžu si pouštět rozkládací písničky, protože vím, že mě se vlastně netýkaj, a protože v každém textu můžu najít co chci slyšet.

Nemůžu si vlastně dělat nic, protože sem proti všemu sama sebou chráněná. Neuvěřitelné, jak MOC se zúžilo spektrum "věcí", který mi mým přičiněním vůbec něco udělat můžou.



A tak se chovám špatně. Těm okolo to nevadí, protože o tom neví. Nemám v úmyslu nikoho poškozovat. Prakticky všechno vracím do původního stavu. Jde jen o to, že já dělám špatný věci. Abych se měla za co zase nesnášet.
Těm okolo to nevadí, ale někteří mají obavy. Víceméně zbytečné, ale zato oprávněně.

Tohle je fakt nekonečný kruh, mám někdy pocit.

Jediný, co funguje, je přestat to dělat. Hned. Tak zase přestávám. Jednou to skončí. Jinak se nepohnu....
...
.
...

Nedržím striktně žádná speciálně vytvořená pravidla o snídaních, večeřích, sladkostech, smaženém, jídle pozdě večer anebo alkoholu.
Konzumuju vše nemasové, nevaječné, když je možnost, tak zcela neživočišné. Občas se připiju s Monou nebo Žábou. Někdy si dám dvě skleničky vína v jistém příjemném podniku s Tomem. Někdy mám dvě teplý jídla za den, občas žádné.
A vůbec tak...nechci tady víc rozvíjet svoje stravování.
To podstatné je to, že jsem přestala jídlo kategorizovat, řešit. Jako by nikdy žádná ppp nebyla. Snídám, svačím, obědvám, svačím, večeřím, a často i večeřím podruhé. Přirozeně. Nepotřebuju se koukat na časový plán jídla, ani na kalorické hodnoty. Někde už funguje ta přirozená kontrolka, která dokáže odhadovat co a jak.

Až na to, že v určitých chvílích sním třeba čokoládu. Hodně čokolády. A je mě pak špatně,což je to, co potřebuju.
Tyhle akce přecházím. Jím potom stejně, jako by se nic nestalo. Žádné cílené odlehčování, ani hladovky. Žádné vynechání večeře, když se "otrávím" v pět večer. Možná trochu zmenším porci, anebo si místo plánovaného opečeného květáku dám květák v páře. Ale když mám v plánu večeřet s Inkou, a Inka si chce dát chleba s marmeládou, dám si krajíc chleba s marmeládou.Není to super?

Docela jo, oproti dřívějšku, ALE místo toho si dokážu takhle ubližovat prakticky v jakékoli situaci, v jakémkoli provozu. Není to už zdaleka omezené samotou.
Onehda jsem řešila cosi s lidma od divadla, a zcela přirozeně do sebe během toho naházela asi osm kousků nechutných sušenek. Neúcta maximální, a ještě jsem byla tázána s úsměvem, jestli tam není moc kakaa...Ne, bylo ho tam akorát. Sušenky byly fakt strašně dobrý. Strašně dobrý.

Dokončila jsem dneska malý nákresek, který tady už nějakou dobu doplňuju :-D...(abych si odlehčila)...

Ta tlustá černá čára, to je jakási pomyslná rovnováha, kdy můžu říct - mám se doopravdy dobře. To zelený, to je, jak to ubíhá mě. Je to soubor nejen vnitřních prožívání, ale i aktivity ve světě (práce, komunikace, řešení situací, rodina...). To červený, to sou moje klopýtnutí/držkopády (je jedno, jaká forma).
Všichni můžeme vidět, co všechno se změnilo...

období kolem jara 2011(omlouvám se, ale nechci upřesňovat):

.
a poslední měsíc:


Bez prášků.
Ale to hlavní o čem tady teď melu, je fakt, že červené body se vyskytujou i NAD černou čárou, což znamená, že zmizel "zbytečný" popič, a zbyl opravdový problém. Jak jsem tu kdysi napsala - ppp je jen hraniční bod mého problému.

Protože moje sebedestruktivní sranečky už mají s jídlem společného pouze to, že je jejím prostředkem, myslím si, že UŽ trpím pouze sebepoškozováním, a že můžu přestat mluvit o ppp.
Vycházím z toho všeho, co jsem doposud cítila, a taky tady psala o svých problémech s jídlem, ppp atd...

Hm.
Jak to cítím momentálně?
Přála bych si, abych neměla celulitidu, nafouklé odulé břicho a další hnusy z toho, že jím hodně čokolády. Vzhledem k tomu, jak jím a jak se hýbu, bych celulitidu ani takové břicho mít neměla.
Měla bych mít asi o nějaký kilo íň (nevím, nevážím se), vcelku pevný nohy, paže a ramena, širší boky a větší zadek. Břicho měkké, ale ne vypouklé, a rozhodně ne tak tučné. Měla bych být mnohem víc zavodněná, a mnohem míň unavená.
...
Můžu ještě napsat, že kdybych si tímhle způsobem neřešila svoje hnusy, rozhodně by mě po těch osmi sušenkách nemohlo být TAK MOC blbě! Lidi okolo snědli třeba i deset. A nic.
.

Koupím si jed. Nemám v plánu se zabíjet, ale nezvládám taky dělat to, co dělám jídlem. Jednou si musím přestat ubližovat. Jednou se ta sebeneláska zmizí. Vím to.

Každým okamžikem, kdy se uvolňuju, se tomu přibližuju. Ty okamžiky nemizí vevnitř ani ve chvílích, kdy to reálně dobrý není. Ještě stále nemám všechny dobrý karty vyložený, takže možná ani není třeba hledat nějaké další cesty.



Jen se místo sladkostma budu otravovat jedem. Trochu. Aby mi bylo blbě, ale abych mohla napsat o tom, že jím normálně bez ohledu na to, jaká je situace.
...
Varianta druhá je, že zkusím pokračovat dál. Že nezabřednu do stavu, kdy se mi zase nechce nic dělat, kdy si nedělám dobře poznámky, a tudíž se schyluje k problémům. Že přestanu využívat toho všeho, co si můžu dovolit užívat, a že budu víc pokorná vůči sama sobě.
Že přestanu hýčkat tuhle osobní schizofrenii, která se zase vytahuje. Všichni víme, že to je celé o tom, že sem ráda líná.
...
Do konce blogovacího roku bych ráda zvládla oholit svůj problém úplně na kosti. Abych ho mohla zpřelámat v roce následujícím. Vidím, že dokud existuje byť i nepatrný stín nebo stěna, za kterou se můžu schovat, schovávám se. Líná Kristýna. Líná fall.
...
a konečně můžu napsat o všech těch pozitivních věcech, který tu chci mít.