Prosinec 2011

Vánoční nadělení

26. prosince 2011 v 21:52 MAXmišmaš
Už tři lidi se mě ptali, co sem dostala pod stromek...Inu...třeba šetrnej šikovnej levnej ekovysavač. Když jsem porovnávala parametry, tak velmi obstojně konkuruje kusům i o dva tisíce dražší... jako plus oproti nějakým lepším má třeba nulovou potřebu sáčku. To velmi doceňuju, nejen že sou sáčky zbytečně využitý materiál, ale takhle můžu po každém vysátí sběrník umýt, a tím zcela vymizet možnost víření prachu (byť tu garantují nulové výření zpětným výfukem), a vůbec uchovávání špíny vevnitř.


po delší době o chlapech

26. prosince 2011 v 21:41 pod čarou...
Píšu poslední dobou spíš o těch hezkých věcech. Ne, že by nepřevažovaly, ale popravdě ty špatný jsou to, o čem bych měla psát víc. Čím víc o nich mlčím, tím víc se pak týrám...
Tedy do toho všeho klídkového a pěkného padá už několik týdnů stín Pana umělce. Myslela jsem, že to půjde, ale není možno.
Neumím v někerých záležitostech říkat pravdu v reálném čase na reálném místě. Ty (ne)důležité věci většinou projedu. Fakt, že si PAK vklidu všechno srovnám, je NAHOVNO!
Ono jde primárně o to, že to jsou věci fakt nedůležité (hoho, věci...měla jsem na mysli lidi,ale doháje to je přesně ono...ani tak nepřemýšlím...), JENŽE tento fakt je natolik těžké druhé straně povědět zavčas, že...

Víš, je strašně hezký, jak to s náma dneska je, ale když se na to podívám z hlediska celkového, tak...NIC...chápeš...Vždycky, když se potkáme reálně, bude to super a krásný, ale prosímtě v tom zbylém časoprostoru NIC není....rozumíš...Hehe, úplně se vidím, jak toto dokážu někdy povědět...shit...
Posledně jsem tu psala usměvavě, jak je to super...ano, je to super, je to fakt úžasný, AŽ na to, že to je takhle krásný jen na přátelské rovině, což je pro Pana umělce neskousnutelný problém.
Rozbíhá se mi v hlavě polemika o správnosti mého postoje...Někdo to musel "slíznout"...Někdo musel být ten, kterému se prostě otevřu a řeknu naplno, že o některé věci nestojím. Že vlastně nestojím o nic než o nějakou formu hluboké vazby neomezené nálepkou vztah, neomezené důvěrnostmi a doteky...že vlastně nechci NIC, protože všechno dostávám jen existencí toho druhého.
Někdo to musel být.

Bohužel jsem byla ještě natolik zmagořená tím vším ve mě a okolo, že jsem to nezvládla vytyčit hned to ráno poté, ale začla jemně směřovat jinam o týden dva později. Chyba! CHYBA! Ten pocit zodpovědnosti (o kterém jsem zrovna Panu umělcovi nejednou vyprávěla, když se snažil dostat ze mě, proč jsem s nějakým chlapem kdy vůbec chodila) za to, co se stalo... Ten pocit zodpovědnosti a doufání v to, že se to u druhého nikam nepřehoupne (ano, taky staré známé naivní doufání)...Ta výčitka z toho, že jsem zase selhala, a tím pádem nástup sráčského strachu z toho, že vycouvat bude peklo", a do toho stupidní myšlenky o tom, že když to je v mnoha ohledech dobré, určitě to nějak půjde...
Tohle není žádná forma černého humoru. Tohle je prostě stále se opakující cyklus mých vztahů...nějaká "haloakce", a pak...proč k tomu došlo? Co teď?
A v hlavě to přeskočí, a začneme se hrbit a křivit. Někdy víc, a někdy míň. Někdy vůbec. Ze začátku...
...
Nemá smysl babrat se zase v tom, jaká jsem svině a lhářka. Není moc dalších situací, než vztah, ve kterém by totiž mlčení znamenalo tak velkou přetvářku.
Celý problém se dá vcelku jednoduše shrnout - konečně jsem někomu dokázala povědět. Pozdě, ale přece. Neschopnost akceptace druhé strany jsem čekala.
Jsem zrůda, když píšu, že jsem si řekla, že to ještě jednou zkusím? Vzhledem k tomu, jaký chlapi mi do života vcházejí
(a já moc dobře vím proč...právě pro to, abych se naučila vyjádřit se vůči nim. Abych si uvědomila, že nebudu potkávat chlapi, se kterýma bych neměla nic společného. Abych si uvědomila, že podobnost neznamená "nakopnutí", ale možnost spolupráce v životě. Abych se naučila vyjádřit se...Tak nějak tuším, že další chlap, kterýho potkám, bude nejen vegetarián,bosonohý schopný tvořivý umělec s dobrým vkusem a duchovně vyzrálý, ale i o level víc otevřený mému přístupu než Pan umělec...abych to zvládla nechat na nevztahové úrovni),
a vzhledem k tomu, jak hloupá a hadrová jsem (byla), je vůbec zázrak, že jsem ještě nerezignovala, a nezačla na navztekané esemesky odpovídat, dolízat a snažit se to dát nějak dopořádku.

Ne. Už ne. Začla jsem sice pozdě, ale začla jsem, a nemám nejmenší potřebu ani důvod to měnit. Takže na mě padá stín Pana umělce, který sice chápe, ale není zatím schopen přijmout fakt, že skutečnost my dva není.
Možná v tom celém hraje i dost podstatnou roli fakt, že jsem už ¨dvakrát ZAŽILA opravdové duhové štěstí. Snad to lze takto nazvat, byť si myslím, že to zahrnuje i víc než slovo štěstí.

...Jednou to bylo a bylo by to asi i nadále, kdyby Tomášek neležel v zemi. Podruhé to bylo intenzivnější, snad díky času, který jsme si mohli dávat, anebo pro to, že...to tak prostě je.
Trvalo to snad měsíc anebo dva, vůbec nevím, čas byl tehdy element, který nic neznamenal. Žádný vztah, žádné hranice, žádné otazníky, žádné lži. Pouze mít všechno a zcela. Opravdově. Ne "jen spolu", ale "i spolu".
A tato pravda je něco, co si myslím, že spousta lidí nezažije za celý život.
A já, místo abych z toho byla plná, se čas od času radši zavalím do sraček z toho, jak se to rozvinulo, a kam to až došlo. Co se ze mě stalo. Co se stalo vůbec...
No, to už trochu přeháním...Je těžký vzít něco takového a zacházet s tím jako s nezměnitelným kusem života.\zvláště tehdy, když mi postupně dochází, jak malicherný otázky jsem si kladla, jak moc zbytečně jsem (ne)potřebovala vědět...nevíra v sebe je snad nejhorší brzda na světě.
Ale zpět k tématu...Ubližuju momentálně už asi třetí týden chlapovi, který by měl podle všeho být téměř ideální pro vytvoření vztahu.
Ubližuju mu natolik, že píše básně, navztekané esemesky a není mu dobře. Ubližuju mu tím, že jsem klidná, a že ho nepotřebuju. Ubližuju mu tím, že jsem mu všechno vysvětlila, pověděla, a odešla...Je to tak absurdní...
...

ale bude to lepší...bude to dobrý...

.
When I grow up, I want to be a forester
Run through the moss on high heels
That's what I'll do, throwing out boomerang
Waiting for it to come back to me

When I grow up, I want to live near the sea
Crab claws and bottles of rum
That's what i'll have staring at the seashell
Waiting for it to embrace me

I put my soul in what I do
Last night I drew a funny man
with dark eyes and a hanging tongue
It goes way bad, I never liked a sad look
from someone who wants to be loved by you

You've got cucumbers on your eyes
Too much time spent on nothing
waiting for a moment to arise
The face in the ceiling and arms too long
I wait for him to catch me

Waiting for you to embrace me...

....
I'm very good with plants
When my friends are away
they let me keep the soil moist
On the seventh day I rest
for a minute or two
then back on my feet and cry for you


štědrodenní

24. prosince 2011 v 23:46 výlety (obojím způsobem) :)
Letos dobré.
V Brně.
Moc dobré.

V Nebrně je klid. Seno voní krásně. Vlna voní. Bé. Bé. Kočky se prohání po venku, štědrý neštědrý den, je jim to fuk. Chtějí mléko a maso a sušenky. Ptáci se houpou na lojových kuličkách a vyzobávají zbytky z psí misky. Hovna jsou na kompostu s posledníma hnilýma padavkama a odřezkama petržele. V Brně je něco, co šlo letos ještě zachránit a prožít.

Šlapaly jsme s čudletem po zvířecí stezce, nahoru a ke krmelci. Dvě srnky nás pozorovaly, zpívaly jsme jim tiše, a utekly až pár metrů od nás.
Trošku pršelo, a zvonilo to lehce podzimně a s očekáváním nového dne.

U krmelce vonělo seno a mufloní bobky. Zapálily jsme svíčku, a rozvěšely jablíčka, mrkve a lojové kuličky. Do pařízků čudle seskládalo chleby, rýži, kedlubny a zbytky salátu.
Přišla jakási rodinka, tři kusy do počtu. Zazpívali jsme si koledu, popřáli si pěkný den a oni šli po svých. My sme se nasvačily, a šly do civilizace.

Udibování cukroví, špenátová polévka s urdou a kuskusem. Otázka na dárek pro malou bábu, výroba dárku pro Jasana. Přišel Václav, čudle si navléklo šaty do divadla a tančilo v obývacím pokoji. Společně jsme šli zkontrolovat Ježíška do jesliček. Známé tváře Bystrcké farnosti. Letos to nebylo nepříjemné. Pár drobných pro černouška u Betlémku, vůně smrčků se mísila s odříkávaným Zdrávasem.
Stáhli jsme se do zadní části, blíž ke vzduchu a dál od středu společenství, které mi je cizí. U zpovědnice fronta. Hra o čas, který bych tam mohla sedět. Chtěla jsem.
Je to ale vlastně jedno. Než jsme odešli, nepřišla na mě řada, ale i tak jsem vyšla o dost lehčí. Čudle ospalé, na kachny jsme koukali jen krátce.

Na dvou pánvičkách na sporáku se povalovaly rybí mrtvolky v oleji a česneku. Obalovala sem vedle nich sýry a tempeh. Divná tradice. Přišla sestra i s krabičkou "normálního salátu", což bylo v danou chvíli dost příjemné.
Možnost štědrovečerního meníčka se rozšířila o další položku.
U stolu nás bylo pět. Pět různých kombinací jídla. Je libo veganský salát či klasický majonézák s vajíčkem? Pstruh anebo treska, tempeh anebo eidam? Voňavá svíčka. Nečekání na Ježíška, čudle odzvonilo nástup ke stromečku :-)
...
Bezkřeče a bez pokrytectví. Klid. Je úžasný, jak děti fungujou. Dva nebo tři dárky (nejsem si jistá, protože sem do tašky pořádně nekoukala) si vůbec nerozbalilo, takže je necháme na někdy jindy. Myslím, že nerozbalených by zůstalo víc nebýt nevhodného seskupení balíčků (všechny ode mě byly první na raně, a od matky zase v tašce), ale je to vlastně jedno, i tak se zájem čudlete motal okolo dvou tří věcí z těch všech vybalených překvapení...
Stejně jako loni sme si s některýma věcičkama vyhráli spíš my velcí ;-)
.
Sháňka po cukroví veškerá žádná, já jsem se přecpala perníčkama a datlovkama :-D, čudle zlikvidovalo pár kytiček a bylo.
Bylinkový čaj, vyčistit zoubky, zakutat se. Vácůav četl pohádku. Čudle se pohodlně odebralo do říše snů, a já si v pokoji vedle sundala tričko a stáhla kalhoty.
.
Je to zvláštní, jak některý věci zůstávají stejné, nebo dokonce příjemné za téměř jakýchkoli situací a podmínek.
Neexistují jiní dva chlapi, než Václav a Ohnivý muž, od kterých bych se nechala tak uvolněně masírovat. Za posledních pět šest let mě na záda sáhlo asi tak šest chlapů, ale stejně...U těchhle dvou je to čistý, žádný blok, žádný kiks. S Václavem je to ještě trochu jinde tím, že opravdu nemám nejmenší stud, takže si můžu nechat namasírovat i prdel.
Bylo by možná fajn nějak se domluvit na pravidlených hňácáních si zad, neb oba to potřebujeme a oběma se to z jiné strany nedostává. Ohnivý muž je záležitost zcela neplánovaná, a není třeba nijak to zintenzivňovat, co do počtu.

Dnešní masáž byla opravdu téměř zázračná, už přes týden mám za krkem zatvrdlou bulku, se kterou se mě nedaří nic moc dělat ani cvičením, ani hnětením, protože samotným zapažením si danou oblast blokuju, a cvičením spíše zpevňuju okolí. Momentálně je bulka o dost tvárnější a menší...Děkuju.
...
Václav, ozbrojen vánočním darem v podobě japonského šikovného nože, odešel. Já teď sedím a koukám do monitoru, je mě dobře. V kuchyni exhibuje spousta zbytků, drobečků a usedlého vánočního smrádku, takže se za chvilku od počítače zvednu. Zaliju zázvor v konvici a půjdu si dát dvě tři cigarety. A pak zlikviduju potravinové stopy po tom, že byl dneska dost výjimečný den v našem bystrckém bytě.
Hromádka balícího papíru, poházené mašličky, a spousta nových zbytečností růzěn po pokojích, to stejně budou připomínat další a další dny ;-)
...


Zítra proběhne "večeře" nadruhou, aneb celodenní potkávání radostné s přáteli, čudle a sestra u babičky, otec odjetý. Paráda. Klid a prostor.
Večer v Nebrně. Sama. Budu spát venku. Dýchat. Mohlo by nasněžit, chtěla bych zas chvíli vnímat vlastní teplo, pod jehož tíhou taje bílá pokrývka země...

Myšlenka

24. prosince 2011 v 22:29 výlety (obojím způsobem) :)
...inspirujeme se od sebe? Proč? V čem utkvívá pocit, že jsme si podobní?
Když jeden dokáže pojmenovat něco, co rozvibruje někoho dalšího, je opravdu správné osvojovat si toto pojmenování i pro sebe?
Ve světě písmen se může zdát ledasco...
...
To výše uvedeno jsem si napsala ráno.
Večer jsem dostala překrásný diář na příští rok. Takový jsem nikdy nedostala, a myslím si, že takový ani do letošního roku neexistoval. Nebyl důvod.

Jsou v něm mimojiné takové ty věty, které vibrují...takové ty univerzální...
Chvíli jsem tím listovala, koukala na obrázky, věty jen tak míjely všechny uši.
Poslední stránka, než sem diář zavřela, měla dole tohle:

Slova jsou život daný na papír. Hledejte proto lidi. (P.Coelho - Alef)
...
a to sem se vrátila opět k ranní myšlence.

Dva ku dvěma

14. prosince 2011 v 23:35 výlety (obojím způsobem) :)
z cyklu Nočním Brnem...

(1+1) : (1+1)


bašta :)

14. prosince 2011 v 22:50 šnečstvo aneb život s ulitou a za sklem
obrazem, jak se živí naše oblovky síťkované...

krmě pro pány:

...

kdo říká, že šneci sou pomalí, ten by se měl dojít podívat, jak fofrují, když vidí čerstvé jídlo:

..

a ještě okurka a už je to chumel na zelenince:


výjimečný

14. prosince 2011 v 22:42 šnečstvo aneb život s ulitou a za sklem
musím vytřídit fotky šnečstva..strašně to roste, krásní, klade...

teď naposledy jsem někde "zapomněla" asi pět vajíček, ze kterých už nyní lezou mimina :-)
Jedno z nich je...výjimečné...Já mu fandím, a už se moc těším, jak poroste, protože takhle to není moc vidět, a jsem na to zvědavá...

nemá zatím žádné jméno (protože u šneka nikdy nevíš, a než bude mít aspoň centimetr, nechci si ho nějak emočně vázat...:-), Inuška mu říká Jednooček .-)

.

.
fakt, že má oči srostlé, mu nijak nevadí- vidí, leze, baští a spí stejně jako ostatní mrňata :-)...když je někdy pozoruju, říkám si doháje, někdy by se lidem vyplatilo mít trošku míň v mozku...čím chytřejší, tím konfliktnější...mezi šnekama žádná diskriminace neexistuje :-D :-/


číslování prosinec

14. prosince 2011 v 22:13 PPP jako kamarádka nebo protivník?
tak jsem si udělala test...v listopadu jsem nedělala, říjnový mám na druhém pc, takže doplním...ALE :


datečervenčerveneczáříprosinec
negativní vztah k sobě a jídlu67,00%60,00%60,00%39,00%
MA35,00%35,00%35,00%28,00%
MB37,00%37,00%25,00%0,00%
ZP57,00%28,00%42,00%35,00%
deprese36,00%45,00%36,00%22,00%
perfekcionismus75,00%83,00%83,00%66,00%


...:-)...tak něco se děje! :-) JO!

a když jsem byla v tom číslování, tak...i nějaké to body body:


body18.října14.prosince
hrudník81cm79cm
pas76cm76cm
břucho87cm83cm
boky97cm96cm
zadek104cm103cm
stehno hore57cm57,5cm
lýtko35cm36cm
váha66,466,7



takže...závěr nemám, mám jen čísla, na přemýšlení fakt, že měsíc jsem ani jednou necvičila cíleně, a lepší pocit z hlavy svojí :-)

o lidu o Vánocích

13. prosince 2011 v 22:43 pod čarou...
Loni jsem už vcelku zarytě udělala pár věcí po svém, a díky tomu to k tomu mělo nakročeno, ale ještě to nebylo ono.
Letos to je! Letos mám asi poprvé od svého dětsví pocit, že si Vánoce užiívám plně. Ne nějak přehnaně, ale pocitově jsem vánočně naladěná už víc jak týden, a vidina do dalších dnů, včetně Štědrého dne, až do konce roku mě dělá hodně příjemně! To se mi určitě minimálně deset let nestalo.
Vánoce si od doby, co sem se odstěhovala v osmnácti, řídím víceméně sama. I přes to jsem se zcela nedokázala oklepat ze zažitých traumátek, takže Vánoce mě dokázaly nafouknout, ale ne naplnit. Hlavně aby bylo všechno tak, jak má. ...Tak jak má...ne podle mě, ale prostě tak, jak se to má dělat.
Mnou samotnou maximálně okořenit vizáž dekorace, a lehce atypické štědrovečerní meníčko, nesedřít se vánočním úklidem, ale jinak? Natřikrát se nakřivit na rodinné návštěvy, pro každého mít dárek (který bude dárkem a ne vyhozenýma prachama za pičovinu na poslední chvíli), napečené cukroví...
...
Letos půjdeme konečně (s oddechnutím) mimo konvence. Už mám plné zuby těch nelogických pravidel, který diktuje NIKDO všem, a kvůli kterým se z Vánoc stávají víc a víc Svátky děsu než svátky pohody.
Letos jsem vánoční věnec udělala až sedmýho prosince. Dřív jsem neměla vůbec potřebu něco takového vytvářet. Nemáme na něm svíčky, protože nemáme proč zapalovat. Máme na něm čtyři srdíčka z kůry a spoustu malých hvězdiček, které Inka navlékla na jehličky. V Bystrci nemáme nikde pověšené žádné větve, protože mi připadne zlořádský kupovat ořezané stromy. V Nebrně naopak visí po stromech v zahradě spousta pomalovanýh obrácených květináčů, ze kterých trčí borovicové a smrkové větvoví s mašlema a ozdobama. Protože se přednedávnem pokácely tři stromy, a ležely tam a ležely...
Taky letos nemám zdaleka dárky pro všechny. Sestře jsem za poslední měsíc dala asi tak 5 věcí, které by se pod stromkem vyjímaly náležitě, ale to mě napadá až teď, když o tom přemýšlím. Babičce a dědovi bude muset stačit Inuščina tvorba. Já opravdu nemám nápad, CO bych jim vůbec mohla dát jako dárek, a už vůbec ne Vánoční dárek.
Místo toho jsem zcela vážně utrhla jednoho z panáčků na Stromě přání u nás v Tišnově, a vykoupila kus DM drogerie pro jednu šestnáctiletou Sandru, kterou jsem nikdy neviděla, a možná ani nikdy neuvidím.
Jestli jste už takto někomu něco kupovali, asi to znáte...Když jsem si přečetla, co by holčina chtěla, řekla jsem si jasně, to bude vklidu. Došla jsem do drogerie, a přišlo to--- jak mám vybrat šampon nebo voňavku, když nevím, komu to dám? Představa, jak růžovým flakonkem obdaruju náruživou metalistku, mě fakt dobře nedělala...Sprchový gel...sakra...radši ovoce anebo něco krémového...
Nakonec to snad byl dobrý výběr, i když přiznávám, že takhle dlouho jsem snad ještě v Déemku nebyla (byť tam šaším často!), a tak převoněná a ovoněná a hlavně NAvoněná a čpící do všech stran, jsem z drogerie taky ještě nikdy neodešla...
Taky teď na víkend jedu do Německa potkat se se dvěma důležitýma lidma v mém životě. Ještě na konci listopadu jsem byla zarytě přesvědčená, že tam určitě nepojedu a...nestalo se nic, ale najednou tam jet chci, a tak už mám rezervačku na lístek...Je to můj Vánoční dárek pro oba, a oni sami jsou Vánoční dárek pro mě.
A takovéhle Vánoční dárky mě letos potkávají i jidne...

...Třeba s Václavem
se dá už nějakou dobu docela dobře domluvit (krom stravování a denního režimu Ingrid). Jako Vánoční dárek mi nadělil 2/3 zaplacení čtvrtletní šalinkarty pětizónové, a přišel s tím sám, což je právě to nejlepší, co mohl udělat, protože já bych se ke koupení nového kuponu asi nedokopala ještě pěkně dlouho.
Zítra povede do školky, i když to je pro něj zajížďka docela velká, a ani neremcal.

Teď jsem nemocná, už třetí den fakt docela dost, a něco v sobě cítím od doby, co sem začla jíst víc :-/. Nic to ale nemění na tom, že až do čtvrtka nepodmínečně, a do konce týdne s podmínkou, nemůžu onemocnět. A tak vlastně ani nemocná nejsem, akorát sem plná hlenů a chrchlů, které ze sebe vypouštím v různých formách za provozu.

...a třeba v práci.
Nikdo mě nenahání do předvánočních úklidů s jistotou, že kývnu. Všichni se mnou jednají slušně, sami píšou/mailujou, kdy a jestli bych měla čas i více hodin, než bývám pravidleně, anebo si zvolí zcela jiný den vyhraněný právě pro větší úklid.
Toho si vážím. Moc. Loni jsem touto dobou měla "na starost" byty dva, takže to jsem vůbec neřešila. Teď jich mám o dost víc, a dny a hodiny se plní a plní...

Někdy o své práci musím zase napsat, protože se nepřestávám podivovat, mezi jakýma lidma se to pohybuju. Když se mi podaří zorganizovat si život, jsem přesvědčena, že u tohohle povolání zůstanu, a rozjedu si vlastní úklidovou firmu (najdu-li ovšem lidi, kterým budu moct důvěřovat).
Jedna z klientek bude Čudleti kupovat jednu ze dvou panenek, které jsem se zmínila během debaty o dárkách, že bych ráda koupila. Prý chtěla něco mojí dcerce stejně kupovat, ale nebyla si jistá, co přesně by ji potěšilo, takže má radost, že jsem jí tak pěkně navedla...
Dneska jsem od druhé klientky dostala jen tak přesně tu tymiánovou mast, která mě dochází. To samo o sobě by nebylo nijak významný, kdyby to nebyla mast, která mi krom grepových kapek jako jediná dokáže doopravdy ulevovat od hnusných nemocí a bordelů v těle. A protože je to běžně nedostupná značka, šance na sehnání nějak narychlo, je mizivá.
Taky mi dala nabídku (zcela nenáhodou je obchodní zástupce právě této značky :-D ) na možnost výměnného obchodu, a to právě tuhle přírodní kosmetiku za práci přesčas, a to mi připadne- zvlášť v dnešní době - hodně dobrá nabídka. Na venkově se ještě výměnný obchod nějak udržuje, ale ve městě to není tak časté.
Třetí klientku jsem potkala cestou ke druhé, naprosto skvěle mi nabídla možnost docházky v jiný den, než byl původní plán, čímž mě (hlavěn mému tělu) velmi ulevila, a čtvrtá klientka mi před pár minutama dala taktéž skvělou možnost přijít uklidit v jiný než původní termín, což celé znamená, že budu mít dostatek prostoru pro regeneraci, a stíhám jako bonus i druhou tetovací etapu ještě před odjezdem za hranice, juchů !

Já se za to snažím dělat svou práci dobře. Snad mi to i jde, i když teď poslední dobou se musím učit nepanikařit z toho, že se mi nějak rozšiřuje "pracovní náplň"...čím dál častěji nekončím běžným úklidem, na který jsem zvyklá, ale pomáhám třeba třídit oblečení, pomáhat s výzdobou, onehdá jsem jedné klientce vařila oběd...Musím se naučit nepanikařit z toho, že si na mě nějací lidi zvykli, a že jsem tak trochu součástí semknutých společenství zvaných FUNGUJÍCÍ rodina.
Což mě nedá nezmínit děti. Děti v rodinách, kde uklízím, mě baví skoro stejně jako děti ve školce. I když je to zcela jiná pozice, tak mě ty děti baví. A já bavím je, což je jeden z dalších důvodů, proč se snažit dělat svou práci dobře.

...anebo s rodinou
Babička pořád posílá nějaké esemesky anebo říká spoustu věcí, ale já ani moc nevím, o co jde, protože to nějak nevstřebávám.
Docela se zmírnily toky vod, které nesly hesla o tom, jak ničím Ingrid, na druhou stranu se mi to možná jen zdá, protože neposlouchám. Nevím, co všechno se z Inky snaží páčit, anebo co jí tluče do hlavy, ale asi to nebude nic vážného, protože už dlouho na mě čudle nevytasilo žádné absurdní dogma.
Po několikaposchoďových problémech se sestrou ohledně zimních kabátů jsem se rozhodla pro krok do tmy. Všechny své zimní doplňky (čepice, šály, návleky na nohy, rukavice, návleky na ruce, šátky) jsem usadila do papírové krabice do předsíně. Na krabici stojí psáno, aby se rukavice a nohavice vracely vždy v páru, a aby se oblčení zasmraděné kouřem enbo voňavkou nevracelo, ale vypralo.
Z druhé strany o tomto tahu verbálně ani slovo, ale den poté v krabici přibyly rukavice a šály setry, a já se učím nevyšilovat, když zrovna nemůžu odejít s modrou šálou anebo vlněnýma palčákama.Omotám se šálou fialovou...:-)
Bude to dobrý, na to si zvyknu.
Matka jeden večer přišla s čudletem dělat strojkové cukroví. Navrhla to sama, čudle bylo úplně nadšené.
Nejvíc ze všeho mě ale - co se rodiny a Vánoc týče - dal otec. Jednou ráno jsem vstávala hodně brzo, kolem půl šesté, protože sem se chtěla sprchovat. Mezi dveřmi jsem viděla otce, jak sedí u zapáleného starého rodinného věnce. Po chvíli ho sfoukl, a šel do práce.
Vím, že to nikomu nic mco neřekne, ale pro mě toto byl téměř zlomový okamžik.
Celé roky sem advent nesnášela pro to nechutné každovečerní zapalování věnce, které jsem musela absolvovat kvůli otci, i když matka by určitě dovolila mou neúčast. nesnášela jsem advent pro ty chvíle, kdy jsme se jakožespokojená rodinka sešli po večeři u stolu, a zapalovali věnec. Během tohohle ceremoniálu jsme (různými způsoby nuceně) četly se sestrou z bible příběhy, děkovaly za uplynulý den a prosily za dobrou noc...Pokaždé to probíhalo za doprovodu poznámek o tom, že to nechceme.
Když jsem to ráno viděla otce u věnce, jak mlčí bez bible, s rukama v klíně a pohledem upřeným do nikam, uvědomila jsem si v plné míře, že tak strašně hnusný to nebylo kvůli němu nebo matce. Že to tak hnusný bylo kvůli spojení nás všech.
Že pro něj ten věnec něco znamená doopravdy, a že to bylo jen rodičovské a lidské selhání, co to neumožnilo dát pochopit i nám...
Matka věnec nezapaluje. Ani ho nemá. To přesně ukazuje na to, že My- jako rodina, jsme velmi nefukční prvek. Velmi velmi.
...
-
...
V dopoledne na Štědrý den půjdeme s Inuškou strojit stromky do lesa zvířátkům, odpoledne jdeme okoukat Ježíška v jesličkách a písničky do kostela, a pak na baštuuu :-)
Štědrovečerní večeře letos bude asi o jednoho menší, protože jeden z lidí, kteří ke mě přicházejí, se před třema týdnama oženil, takže už má s kým Vánoční večer trávit :-), ale nechám to náhodě, protože věci se dějou...
Otec se dneska zeptal, kolik má kupovat pstruhů...nadechla sem se, abych mu znovu řekla, že na štědrý den tu nebudeme, ale pak sem řekla, že si to musím promyslet.
Tak na 99% tu s čudletem nebudem, protože sem to slíbila zvěři, a těším se na to. Ale v tu chvíli, kdy se ptal na pstruhy, mě představa, že posedíme u jednoho stolu, neudělala žádné nepříjemno. A to je ---to je téměř neuvěřitelné.


A tady z toho všeho, a z dalších věcí, třeba z toho, že můžeme poslat kozu nebo slepice do Afriky (konečně!!!), že si po barákách vyměňujem cukroví na ochutnání, že můžu stále chodit sadem bosky, že moje čudle nestrhávám z výloh hračkářství, že budeme se školkou dělat hodně přírodní vánoční večírek, že mě nechodí do schránky kvanta charitativních materiálů a že si tak můžu nezaujatě vybrat, co mě připadne dobrý. Že netrpím nejistotou z toho, co z čudlete vyroste, když u nás dárky nenosí Ježíšek (protože na Ježíška chodíme koukat do jesliček) nebo z toho, že nemám dárek pro všechny.
..Z toho všeho mám letos ten Vánoční pocit. Možná mám jen pocit ze sebe. Nevím, ale je to příjemný.

Vánoce Vánoce

12. prosince 2011 v 22:37 deníček
Jsou všude tam, kde sou lidi. Více či méně nepříjemnou formou na mě útočí z výloh, reklam, nevkusných výzdob supermarketů anebo letáků, co nacházím ve schránce.
Je tomu tak už od listopadu? Možná jim křivdím, a začlo to až v jeho polovině, ale dva týdny to stejně nespasí.
Protože se to opakuje už roky a roky, vadí mi to spíš z pozérské pozice pofidérního intelektuála.
Protože doopravdy už mě to nebere a nedělá nic. Je mi to jedno. Jen mi někdy prostě nejde nenakrčit nosík nad sobíkama ve Vaňkovce anebo znechuceně neohrnovat ret nad (pro mě stále nepochopitelně a hlavně ZBYTEČNE objemným) nočním osvětlením města. Pro dvanáct milionů si dokážu okamžitě vybavit XY možností lepšího využití, než svítící řetězy, prostorové zvonce, vločky a další blbosti.
Je to ale jen moje vánoční póza. Tak trochu...

Co mě ale něco způsobuje doopravdy, to jsou Vánoce v lidech. Rok od roku mě to děsí víc a víc. Začne se to objevovat nenápadně, sem tam náznak, podobně jako u kapénkové infekce...S postupující dobou "předvánoční-konzumní" se najednou rozjede menší epidemie.
Jako nejviditelnější část nákaze podlehne maso. Ti sou jasný už od toho listopadu, a nejsou to kupodivu jen ti maniaci brakující první slevové koše v obchodech. Jsou to především lidi kolem mě, kteří o Vánocích melou s nadšením malého dítěte, a přitom z nich crčí obavy z toho, že nemají peníze na dárky, nemají inspiraci, serou je vánoční přípravy a v prvé řadě neví, o čem ty Vánoce vůbec sou.
Ta méně znepokojující skupina zahrnuje mé známé, kteří se natlačí na jedno, druhý nebo třetí náměstí (to je jedno) do fronty na mastný bramboráky, za zvuku vícečiméně povedených koled se pohupují ve stádu prošpikovaném pachem chlastu, chudoby a shonu, a prohlašují to za "pohodový vánoční brno." Utrácejí za blbiny, kterýma nikoho nepřekvapí, a vlastně ani nepotěší, ale je to prostě tradice...

Ta skupina druhá, která mě dělá vyloženě nepříjemně, zahrnuje lidi z mého okolí spíše okrajově, zato městem se jich pohybuje mraky!
Jsou to ti, které Vánoce žerou zaživa.
Menší z nich potkám v tramvajích a v obchodech. Vráží do mě na ulici. Někteří klidně prochází s taškou přes rameno a koukají naokoklidně do výloh, jiný po městě klopítají s náručí plných neoriginálních balíčků strojově zabalené baličkou v okýnku.
Ty větší si tohle nemůžou dovolit, protože jsou zrovna v práci, anebo se nedokážou takhle ničit veřejně, a tak dělají jen to, co obvykle...Jen s tím rozdílem, že mají spánky zfialovělé urputnýma myšlenkama na Vánoce.
Jsou to ti, kteří se zničehonic rozeřvou, něčím mrští o zem anebo už přestávají svou vypjatost maskovat.
Jsou prostě v prdeli, protože prostě budou Vánoce.
Těch se bojím nejvíc.

osobní zjištění

11. prosince 2011 v 20:15 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Konečně, po více než roce babrání se ve svých jídelních zlozvycích, jsem si dokázala objasnit pravý důvod, proč jsem se k ppp dopracovala, proč naše spolupráce trvala tolik let, a proč se mi ji zatím nedaří úplně úplně odhodit.

Důvod je ten, že můj vztah k jídlu je JEDINÁ věc na světe, kterou jsem měla opravdu jen pro sebe. NIKDO o tom nevěděl, a můj vztah k jídlu byla JEDINÁ věc, kterou jsem si mohla ovlivňova POUZE JÁ.

Neustálé nabourávání soukromí, ať už cíleně nebo necíleně (nemyslím jen rodinu -i když ta má na tom největší podíl, ale i všechny svoje přátelství, vztahy a vůbec celé viditelné vystupování) ve mě vzbudilo největší nutnost rozhodovat o něčem sama.
Ubitá realitou jsem se ztratila v osobním názoru, že není možné něco sdílet tak, abych tím netrpěla.
Ubitá a zničená, neustále ponižovaná existence, se přestala snažit o cokoli, schoulila se do sebeublíženosti, a udělala svět ve světě.
Nedokázala jsem doma říct, co chci, nedokázala jsem říct chllapům, co nechci, nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že to, co chci, je dobrý.
Pohledy mě samotné na sebe, stresy, jídlo...to bylo jediný, co sem si obhájit dokázala.
Mít alespoň něco opravdovýho opravdu JEN pro sebe. Bez možnosti, aby na to kdokoli přišel, aby mi do toho kdokoli vůbec kdy mohl zasáhnout bez mého vědomí, anebo přímo proti mé vůli. Mít svoje soukromé tajemství, u kterého nemůže dojít k tomu, že mě někdo bude do toho mluvit, ovlivňovat, ničit...

Měla jsem tajemství spoustu, ale všechny se daly nějakým způsobem odhalit, najít, a já to nemohla ovlivnit, protože jsem je nemohla stále střežit.
Žádnou věc nelze nosit POŘÁD u sebe, a žádnou věc nelze zabezpečit tak, aby ji někdo někdy nenašel...Náhodou...A nemyslím vůbec jen hmotné věci...

Člověk nemá nikdy nic jen pro sebe. Jen sebe.

Měla jsem sebe s ppp XY let, aniž by o tom kdokoli věděl. Obelhala jsem všechny, protože jsem našla tu polohu, ve které mě nikdo nemohl dirigovat, nikam mě šoupat, cpát, tlačit. Oblafla jsem ty, co mě měli denně na očích . Ty, co mě znali úplně nejvíc i lidi, co mě jen potkali na ulici nebo v hospodě. Nikdo by neřekl, že typ osoby, jako jsem já, má ppp. Tenhle pocit vítězství nad ostatníma, to bylo a je to ono...
Ale já si to neuvědomovala. V průběhu těch let jsem nikdy nejásala nad tím, že si zrovna diktuju dva dny lehkou stravu, a pak dvakrát za večer blití na wc, protože si chci na oslavě dát dobrý jídlo...
To jen v podvědomí bylo spokojeno, protože to byla čistě moje věc.
...

A už nějakou dobu si říkám, jak moc příjemnější je mít místo takového "osobního tajemství ppp" "osobní tajemství fungujícího světa".
Chybí mi k tomu už docela málo. Přemoct strach z toho, že mě nepochopí ostatní, a přemoct strach ze sebe.

zase jedna volající blbost

11. prosince 2011 v 19:45 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Mám pocit, že žádná porucha není tak obšírná a zákeřná, jako porucha příjmu potravy.
Je to určitě tím, že ji důvěrně znám. Kdybych měla třeba natvrdo maniodepresi, bude to maniodeprese, kterou označím za tu nejhorší...

Ale stejně...I když se už nehroutím z toho, že se z toho nedá dostat, jsou chvíle, kdy si říkám proboha co ještě přijde...
Za tu dobu, co se v tom vůbec nějak rýpu, se úřadování ppp posunuje z místa na místo. Něco odhalím, na něco si přijdu, udělám nějaké opatření, které v dané věci udělá pořádek, ale po nějaké době zjistím problém zase na jiném místě.
Jedině fakt, že se problém zmenšuje a že postihuje čím dál menší plochu mého života, mě udržuje v naději, že to jednou/brzo skončí úplně...
Ne, neskončí. nedělám si iluze. Nevěřím tomu, že se mi podaří z hlavy úplně vymazat spojitost jídla a spokojenosti, resp. že se mi podaří z hlavy úplně dostat ten špatný vzorec, že jídlo má jakousi moc, nebo ještě lépe řečeno - pravomoc... To je podle mě stejný, jako si fe´ták nikdy nevymaže určitý prožitky z tripu...

Momentálně mám pocit, že se ke mě tulí emoční přejídání. Většinou se nestane nic, ale mám prostě chuť se přejíst. Mám.
Už tak čtyři pět dní jím i nějakou vařenou stravu. Začla jsem mít chuť na rýži. Takže si dám rýži. Anebo polívku po In. A taky zas víc ujíždím na sýrech. Zeleniny je pořád nejvíc, ale jak jsem čekala a psala, poslouchám hlavně tělo.
A do toho si dám třeba kus čoklády, dejme tomu řádek, dva. Anebo pečivo. A je mě pak špatně. reálně a fyzicky.
Proč si to teda vůbec dávám, a proč vůbec nazývám řádek čokolády nebo housku emočním přejedením?...Protože mě ujede hlava, protože prostě ujedu. To je jiný než si dát housku na večeři nebo čokoládu na chuť.
A už tohle samotné odlišení jistého druhu potraviny od ostatních - už ten samotný fakt, kdy se mi u pečiva udělá vykřičník - značí, že se jedná o "poruchu".
A emoční přejezení i přesto, že se to neděje přímo ve chvílích, kdy jsem uvědoměle rozzuřená kvůli něčemu konkrétnímu, a ani ne ve chvílích, kdy jsem smutná, protože něco.

Ta chuť a tendence přejídat se, se objevuje v průběhu celého dne, kdy mám celkové napětí, protože plavu v životě, mám vnitřní nejistotu, nestíhám, něco nemám zajištěné, mám špatné pocity z toho, jak se něco děje s Inuš ve spojistosti se mnou, tam mi hoří to a teď nestíhám udělat tamto, nevím na čem sem s nějakým chlapem nebo mají dojít prarodiče ...V takovýchto situacích vidím a cítím sama sebe, jak se potácím kolem ledničky, koukám do ní, nemám při tom vůbec hlad, a ani chuť. Ale mám potřebu se přejíst...
Posledních pár dní jím víc, než by bylo třeba. jde převážně o "zdravé" potraviny, ale ten příjem není moc v harmonii ve mě, a je to kurevsky "vidět" ...mám opuchké břicho, zácpu a je mi špatně. Dělaj se mě pupínky a sem unavená. Dávat si stopku je fajn, ale nefunguje to, protože tělo a psychika...Už sem to tady napsala minule...

...
Když sem si stěžovala terapeutce, že sem se zas jednou vytrestala jídlem, naprosto nezaujatě mi řekla, že to je můj problém, že si z jídla dělám něco tak významného, aby mě to mohlo ubližovat, nebo dokonce trestat. Pro ni, že je jídlo prostě jídlo, a hotovo.
Když jsem povídala, že je vlastně jedno, že jde o jídlo, že jde o ten pocit, a že bych to klidně srovnala s nějakým sebepoškozováním na bázi řezání atd, zeptala se, jak to vnímám ze svého vnitřního pohledu.
Řekla jsem - jako slabost. Zbytečnou. Protože se to stále opakuje. Sice mnohem mnohem míň, ale občas se to stane, což znamená, že z dlouhodobého hlediska to není efektivní. Protože ta potřeba trestat se objevuje.
Ona na to pověděla, že pak tedy nechápe, proč si neudělám takový "trest" ,který by k něčemu vedl. Proč to není něco, co by bylo nějak přínosné v životě. Proč si místo jídla neřáduju/nelimituju/nehlídám to, co je pro mě prakticky opravdu důležité.

A o tom to je...Konečně sem to uslyšela tak, abych to dokázala pochopit. Takže jsem se vrátila k modelu, který jsem si ordinovala dříve, ale který sem neměla vůli dodržet, a ani jsem o něm sem nikdy nenapsala. Ze studu sama před sebou, že to nezvládám, že sem neschopná.
Teď, asi tak měsíc a kus, co sem to začla teda znovu praktikovat...
O co jde?

Místo toho, abych se něčím nacpala nebo vůbec aby to mělo co společného s jídlem, beru do ruky telefon, a dodělávám resty - což znamená, že píšu/volám lidem, se kterýma potřebuju něco domluvit/ řešit/dořešit/kterým bych se měla ozvat skrz něco vážnějšího atd.
A nejde o žádné pičoviny.

Je to prožitkově prakticky totožné. Ze začátku (samozřejmě) ta stejná polemika, jako s jídlem...Udělat to, neudělat...Pak v průběhu dění je mi různě, často se cítím i provinile (k čemuž napomáhá např.hádka po telefonu, slyšení nadávek nebo výčitek, anebo hnusné esemesky)...ale s tím rozdílem, že po skončení tohoto trestacího martiria se místo výčitek dostavuje úleva a dobrý pocit z toho, že se něco dalo dopořádku.
...
Tohle funguje. Akorát když je to obodbí celkévého stresu, je těžší dokopat se ještě k cíleně vyvolanému stresu vlastní rukou. Byť je zaručena úleva.
...
Závěrem jeden poznatek - zjsitila jsem, že nejlepší je nepokoušet svou vůli v takovýhle kritičtějších dnech. Třeba takové "dám si tady jednu dvě sušenky a stačí - to musím zvládnout" nefunguje, pakliže Kristýna potřebuje prožít to svoje.A z jakéhosi ženskoho důvodu to nefunguje ještě víc ve dnech, které předcházejí menstruaci (jak se to teď pěkně sešlo všechno!).
Protože pak se to spustí, a je těžký říct si NE, vytáhnout z pusy nedokousanou sušenku číslo šest, zabalit zbytek, napít se vody a říct si -tohle není ta cesta, kterou se to vyřeší, sáhnout po mobilu, a naťukat něco na dispej...

Takže teď nebudu radši jíst vůbec nic, co by mohla Kristýna pobrat jakožto "špatné". A budu se snažit neulehčovat si svoje vyklepané stavy jídlem.
mimojiné i proto, že emoční přejídání je pro mě osobně nejvíc pohrdánihodná kategorie ppp. :-D

předvánoční poslechy

11. prosince 2011 v 18:30 inspirace
už sem tady vyházela docela hodně muziky. Většinou vyjadřovala aktuálně něco, co jsem nedokázala povědět slovama, byť kolem nějaká - často docela dost- slova lítala...

Téměř poprvé tedy hudba jen tak, pro uši...aneb co poslouchám u pečení...což mi připomíná, že bych měla dopsat o Honzovi Gemrotovi, Honzovi Jelínkovi a dalších lidech, co mě zaujali, třeba právě o Susumu Yokotovi (promineme západní skloňování) - tento talentovaný pán UMÍ...a taky je z Východu...








Vánoční sladkoví potřetí - tentkrát podle mě

10. prosince 2011 v 21:47 vegetariánství
Jakožto chladná asexuální semetrika, či jak to bylo napsáno, jsem včerejší večer nepropařila v centru, ale propekla doma u trouby.
No, připadám si jak Alenka v říši divů! Takové ty srandy jako lahvička "Vypij mě!" anebo záhadná krabice od sušenek, z nichž vlastně stačí i malý drobeček k tomu, aby se věci děly...To podobné jsem si zažívala, když jsem včera klechtila těsta.
Stačilo o lžičku víc mouky, a celé se to posunulo jinam, a muselo se dodávat další a další suroviny.
Pak jakože dobrý. Když jsem to po pěti minutách tahala z trouby připečený, věděla jsem UŽ, že to dobrý není, protože se to připaluje...a tak...

Dobrý pocit mám z toho, že "moje" domácnost je tak velká, že se spotřebuje fakt téměř všechen bioodpad. Ty připálený sušenky sežrali dneska psi, zbytky co tu ještě straší nasypem zítra s Čudletem ptákům někde venku...
...
Nejsem člověk, co razí jen bio eko stravování. To pokládám asi za nejdůležitější. Jsem člověk, co razí nejlepší možnou varinantu přípravy jídla v daných podmínkách. To je podle mě víc důležitý. Kdybych měla kupovat úplně všechno bio, nezbydou mě peníze vůbec na nic jinýho, a ani pak nedokážu konzumovat v běžném životě. Razím to, že co si může člověk obstarat z vlastních zdrojů, je pro něj to nejlepší. Sušit ovoce, sušit bylinky, pěstovat rajčata, zavařovat, dělat si čatní, pesta, marmelády a domácí koláče a tak...Sama se v tom mamlám úplně v začátcích, ale je to dobrý, baví mě to, a myslím, že to je fakt to nejlepší, co pro sebe (i okolí) může člověk v rámci stravování dělat.

Níže je pár těst, které by měly fungovat (výběr z toho, co pokládám za dobře provedené, upečené a poživatelné). Čudle to baští, a chutná mu to. Sestra furt ofrňuje, že to je málo sladký, proto jsem si nachystala pár bodů k "mému" vánočnímu pečení:


  • primárně sem se snažila o to, udělat to tak, aby to mohla jíst co největší sorta lidí (bezlepkáři, vegani, částečně dělenostraváři, lidi co nemůžou jíst cukr, dietáři)
  • hned v zátahu mi šlo o to, abych dělala z toho, co je dobře dostupné. Občas totiž kvetu z naprosto úžasně vypadajících receptů, kde ale figurují ingredience, o nichž jsem buď pomalu neslyšela ( nebo jsou velmi těžko dostupné), anebo moje peněženka nestačí koukat ( a proto často ani nekouká radši).
  • mouka je základ, a proto by se na ni mělo dbát asi nejvíc ze všeho.- Já jsem pořídila u nás ve rdavé výživě 500g kukuřičné mouky za 14kč, kilo špaldové za 26kč, 500g rýžové taky stálo kolem 20kč. Žitná taky byla kolem 20kč, takže úplně dobré pro jakoukoli peněženku.
přemýšlím, že bych mohla napsat, co kolik stálo, ale ještě bych měla najít účtenku. Každopádně jsem hodně dobře překvapená, že to není zas taková pálka, jak jsem myslela.
  • budu psát jen gramáž suš.ovoce, gramáž fruktopuru psát nebudu, protože to je zcela individuální. Každý si osladí dle chuti.
a ještě pár vychytávek, co jsem zjistila:

  • Je fajn nějak dopředu usoudit, co s čím kombinovat. Můj osobní poznatek je třeba - když používám hrašku vanilku ve větším množství (2 a víc polévkovách lžeček - PL), je to hnus v kombinaci s ořechama. Je to moc hořký.
  • kokos je dobrý kombinovat s max dvema jinýma sušenýma ovocema, s ořechama se to bije úplně. Mě chutná kombinace kokos - fíky, kokos- brusinky.
  • do mixování suš.ovoce je fajn přidat lžičku slunečnicového oleje
  • V konečném výsledku to není nijak hrozné, ale z hlediska "praktičnosti a přirozenosti" je fajn udělat si předem jasno, co čím sladit. Řídit se hlavně moukou

  • ! fruktopur nebo jakýkoli jiný sladidlo než suš.ovoce přidávat poté, co se v těstě rozpracuje sušené ovoce! Jinak hrozí přeslazení. !
...a konečně ty těsta ( je fajn nechat je přes noc odležet!):
(PL- polévková a CL - čajová lžička)

perníčky:
250g žitné a 250g celozrnné jemně mleté mouky
3 CL prášku do pečiva
2PL kakaa na pečení
Koření, co dáváme do perníku (mletý hřebíče, skořice, kardamon, anýz, citron...nevím co kdo dává)...
Promícháme dohromady, necháme ležet, mezitím uděláme ze 1/4l mlíka (jakéhokoli, já sem dělala z rýžového, ale pokud nejste vegani, tak klidně kráva :-) ) vanilkový puding, a 5-7 PL pudingu vmícháme.
Přidáme 100ml slunečnicového oleje, a med podle chuti (cca 5PL) Pokud je potřeba přidáváme postupně při zpracování těsta vodu.

Necháme uležet, pak vyválíme mezi foliema (anebo na plastovém válu přes sáček), vykrájíme, a tak na 180° pečeme kolem 6min.
...

Vykrajované polívané

230g rýžové mouky
1PL hrašky vanilky (rozmíchat do řidší kašičky s vodou)
200g fíků a 50g rozinek rozmixovat na kaší (malé kousínky nevadí)
špetka soli
2-3PL vody
-fruktopur (fruktóza)

Vše zpracovat, nechat odležet, vyválet mezi foliema či na plast.válu přes sáček (to je taky u všech těst stejný). Péct 6-8min.
Namáčet (třeba jen půlku) do nastrouhané rozpuštěné čokolády, a obalit v kokosu.
...

Makové

120g namletého máku
240g rýžové mouky
kolem 150ml rýžového sirupu (ve zdravé výživě v Komíně ho mají za 61kč - 450g)
voda
1/2 sáčku vanilkového cukru anebo 1-2 CL namleté vanilky

Promíchat, odležet. Nevím jak moc se dá toto válet, lepší je nacpat to do formiček jako základ na košíčky.
...

Ovocné

150g hladké a 100g polohrubé kukuřičné mouky
200g směs sušených brusinek, švestek a rozinek
100g mletých vlašáků
voda + 2-3PL slun.oleje
fruktopur

Promíchat, po vykrájení a upečení slepovat jako linecké marmeládou :-)
...

Datlové

300g mouky (já sem dala rýžovou, ale idobré je dát i půl napůl celozrnné a hladké)
2 CL kypřícího prášku
1 CL skořice
100g namletých lískáčů
250g mixovaných datlí s 80ml slunečnickového oleje
1-2 CL vanilky/vanilkového cukru
fruktopur

Uležíme, vyválíme, vykrájíme do tvaru koleček a hvězdiček/kytiček, pečeme tak na 160° zhruba 10min.
Mažeme povidlama, kolečka jsou dole, nahoru dáváme hvězdičky/kytičky, a nahoru můžeme dát ještě kapku povidel a usadit lískový oříšek.