Listopad 2011

po delší době o jídle, o mém jídle a vlastně to o jídle jako takovém ani není

30. listopadu 2011 v 22:24 PPP jako kamarádka nebo protivník?
...
Skoro dvě hodiny jsem dneska seděla u počítače a psala. pak jsem klikla na "publikovat", a vyhodilo mě to k přihlášení...Data nezachována, článek, který neexistuje...
Jeden z těch nejdůležitějších článků, které jsem tady kdy napsala.
Nenapsala jsem ale v nějakých věcech tak úplně pravdu. Taky mi postupně došlo, že dost věcí netřeba psát ostatním, protože zasázeno do textu bylo sdělení hlavně pro mě osobně.
Pokaždé když píšu, seskládávám slova do vět a věty do souvislého textu, si seskládávám hlavně něco v sobě. Je dobré psát...
Ale teď mám už skoro celý den v sobě jen to, co bych teda měla napsat sem na blog.
Ostrouhat to všechno, co není potřeba vyhazovat ven, a vyhodit jen to, co vyhodit lze...
Ani nevím, kde a jak začít...

Inspirovala mě docela Banalite, která napsala o tom, jak jí. Udělalo mě velkou radost, když jsem četla, že to jde. Jíst tak, aby to nebylo špatný..
Každý jsme jiný, a každý potřebuje něco takového. Stále zastávám názor, že každý tělo je zcela jedinečné, a že nemá cenu řídit se přesnýma radama někoho druhého. U diet bych to zrůraznila dvakrát tolik.
Stojím si za tím, že aby někdo mohl modifkovat (=hubnout), musí znát dispozice svého přirozeného těla.
K tomu, aby se tělo ukázalo tak, jak je nastavené od přírody, je třeba jediné věci - žít a jíst normálně nějakou dobu. Nevím jak dlouhá doba to je, ale odhaduju něco mezi půlrokem a pár rokama a myslím, že většina ví, kam tím mířím...
Lidské tělo je pro mě čím dál tím zajímavější zázrak. Všechno je dokonale propojeno, a všechno funguje, je-li vše ok. Když všechno ok není, tělo udělá maximum pro to, aby z provozu vypadlo až co nejpozději.
Čím víc se učím ze sebe o sobě, tím víc si uvědomuju, že tělo a to vevnitř je neoddělitelně spojeno.
Mozek je uvnitř těla. Z mozku vedou spojnice prakticky do celého zbytku těla. V hlavě se odehrává nespočetné množství malých i velkých procesů, do nichž patří i přemýšlení, myšlenky, sny, pocity.
Nikdo mi nevymluví, že když se myšlenky upínají převážně k jídlu, hubnutí, špekům atd, a upínají se tam dlouhodobě, rozbíhají se tato hesla v jakýchci frekvencích po celém zbytku těla.
Nikdo mi nevymluví, že tělo se tímto dlouhodobým úporným obracením mysli k jídlu a hubnutí nestane nepřítelem jídla, a nezačne se chovat jinak.

Porucha příjmu potravy je otrava celého těla. Primárně napadá vše, co souvisí s trávením, hned v zátahu ale ovlivňuje vše ostatní. Existuje XY studií, obrázků a článků o dopadech ppp na lidský organismus.
Chtěla bych k tomu napsat, že porucha příjmu potravy změní pohled těla na jídlo. Není to jen hlava a myšlenka na to, že jídlo je špatné. je to celkový postoj celého těla - jídlo je špatně.
A reakce na jídlo jsou jiné, než u zdravého člověka.
Porucha příjmu potravy je tunel vedoucí nikam. Na konci je NIC. Vlastně ne, je tam toho spousta -pocity, pevná vůle, pozornost okolí, sebenenávist, osvobození se od okolního světa, samota, pravidla, smutek...je toho balík. Ale dohromady to dává stejně NIC!
Tady bych chtěla veřejně poděkovat Moně, že je. Protože ehm ehm...dneska mi došlo, jak strašně platí "pod svícnem je největší tma"...celou dobu to mám na očích. Celé roky ji mám na očích, aby mi to teď došlo.
Mona, a dalších pár holek, které mám v okolí, totiž otrávené nikdy nebyly. Jí jak chtějí. Někdy víc, někdy míň. Nikdy cíleně nepily zelený čaj, nikdy nejedly chrom nebo psillium, nikdy nekoukali na složení sacharidů. Nemají problém se přejíst v deset večer, protože byl oběd fakt dobrý a je škoda nechat zbytky, stejně tak nemají problém pár týdnů nejíst nic moc sladkého, když se cítí nafoukle nebo že přibraly. Neřeší pohyb jakožto prostředek k hubnutí nebo formování postavy. dělají ho, protože je baví. Někdy několikrát týdně, někdy se měsíce prakticky krom chůze nehýbou.
Tyhle holky jsou úspěšné v životě. Nejsou primárně nejvíc happy, nebo sluníčkově vysmáté, ale jsou úspěšné. Mají jistoty, dělají věci, které jim dělají radost. Mají vybudované základy, které nespadnou. Ty holky mají spoustu problémů, ale ony i s nimi ŽIJOU. A ani jedna z nich není tlustá, anebo baculatá. Zcela formálně řečeno, velikost 36/38. Pak je druhá skupina takových holek, které splňují to vše výše uvedené, a velikostně se pohybují tak na vel.42.
Obě skupiny mají jedno společné: Ony totiž jídlo nebo hubnutí nikdy nezačly ani trošku považovat za něco, co by mohlo ŽITÍ jakkoli ovlivnit ! Děkuju Moni ještě jednou, že jsi.
.
S tím tvrzením o vnímání jídla tělem samotným vycházím ze sebe. Ta rozhodující kapka byla jak jinak než zcela nevinně se tvářící otázka ohledně vaření pro mě vs.vaření pro okolí.
Asi před čtrnácti dny jsem si u pana Umělce otevřela ceriu, a začla ji jíst s okurkema ledovým salátem. On přišel, že ochutná. Tak jsem mu ukrojila. Ochutnal, a povídá, že mu to vůbec nechutná, jak to můžu jíst. Asi týden předtím se to stalo u bylinkového tofu.
Povídám, že mě to chutná hodně, a taky mě to dělá moc dobře v těle.
On na to, jak to myslím v těle.
A já říkám, že prostě cítím, jak se mě to rozpohybovává po těle. Stejně jako reálně cítím třeba cirkulaci tekutiny po celém těle včetně končetin ve chvíli, kdy vypiju naráz sklínku tekutiny. Stejně jako reálně cítím energii z čokolády. Stejně jako cítím, zda je zaplácnutí teplým jídlem pro mě dobré nebo ne.
V průběhu uplynulého roku jsem si uvědomila, že tyhle pocity těla z jídla se mění. Že to není o tom, že tělo prostě sladké nedává, anebo dává. Že ty pocity selhání z toho, že si nějak ubližuju, jsou "jen" pocity, které mi opravdu ubližují.
Mluvím samozřejmě o zdravém nezdravém stravování v rámci normy. Rozhodně netvrdím, že každodenní večerní orgie anebo hladovky jsou pro některé jedince dobré!
Protože se můj problém nikdy nemotal ve velkém co se množství potravin týče, ale spíš ve složení a provedení (jak jsem už Xkrát psala), svoje "poznatky" nemůžu prezentovat jako funkční všem.
Rozhodně ale platí to, že pár sušenek večer nemusí udělat vůbec nic, a stejných pár sušenek večer udělá strašně moc.
Jednou jsem tu psala o jednom malém trojhránku a šílené krizi, která kvůli němu nastala.

Během tohoto roku jsem i díky takovýmto trojhránkovým příhodám zjistila, že změnit myšlení je věc jedna, ale změnit i tělo je věc druhá.
V těle to je. V těle ta sebenenávist a panika z jídla je. Změna v přístupu k sobě a k jídlu je jediná cesta, kudy tělo dojde k rovnováze.

Telefonovala jsem včera s paní Šplíchalovou, u které jsem si objednala poradenství skrz hubnutí.
Byl to vcelku příjemný telefonát, ve kterém jsem byla informována o tom, že bych měla shodit tak 9kg, aby to bylo ok, že mi k tomu dopomůže tekutá náhražka snídaně a večeře a pravidelné svačiny a oběd. To, že nejím maso, a že jsem měla XYlet ppp, nevadí. Ta náhražka je totiž úplně nejlepší poměr všeho, co tělo potřebuje. Funguje to tak, že tělo je spokojené, protože má všeho akorát, a nevysílá žádné polachy a chutě po ničem. Paní Šplíchalová mi povídala, že s manželem měli dřív nastavené budíky v hlavě na večerní sledování televize. Jak se bedna zapla, hned to jelo - oříšky, sušenky....
Jak začly pít perfektně vyváženou tekutou náhražku večeře, chutě se neobjevují.
.
Takovýchle vyvážených náhražek je na trhu hodně. Všechny slibují dobrý výsledek. Není divu. Drtivá většina lidí, co se hrabou do anebo z ppp, si způspbuje neustále nějakou nerovnováhu v těle, které pak vysílá ašpatné signály, a je to kolotoč.
Pár holek mě tu průběžně dře za to, že jím blbě. Jo, někdy jím blbě. Ale z mého pohledu jsou ty chyby jinde, než z pohledu jejich. Já totiž věřím, že tu spokojenost těla najdu i bez tekutých náhražek, i bez toho, abych musel jíst maso a vejce, i bez toho, abych musela to anebo tamto.

Nikdy to nebude spokojenost co do hodnot tak perfektní, jako díky propočtům, tekutým náhražkám anebo dietě, ale najdu ji.
Protože každý může vnímat pochody ve svém těle, jen si to odmítá připustit, protože je to moc zodpovědný.
...

Momentálně jsem asi týden převážně na syrové zelenině a luštěninách. Sem tam jogurt, ovoce, sýr, vanilkový sojový nápoj, anebo kousek sladkoví podle Lucie :-). Někdy dojím pár lžiček jídla po Ince, ale z toho nemám mco dobrý pocit, protože je to tepelně zpracovaný, tudíž se to dýl tráví, a smrdí mi pak stolice (pro mě je až neuvěřitelné, že už několik dní bych mohla konat velkou potřebu téměř kdekoliv, protože nemá onen známý odér. Ze začátku jsem se i ujišťovala, že v míse něco je, jak mě to překvapilo.)
Asi tak týden je moje denní strava tvořená tak ze 75% syrovou zeleninou, asi tak týden jsem neměla nic slazeného (pokud nepočítám pár kousků toho sladkoví), a nejsem vyčerpaná, unavená, zimomřivá. A taky nehubnu. Teda asi něco hubnu, gatě mi sedí o kousínek jinak, ale nic velkého se neděje. A nemám taky hlad ani chuť.
Nejsem na cestě k tomu stát se vitariánem, jen jsem chtěla nejíst vůbec, ale protože jsem dostala hlad, něco jsem snědla. Mrkev. Tři mrkve. A hlad nebyl. Nebyl dlouho. Když jsem dostala zase hlad, snědla jsem myslím salát a jabko.

Hlad nebyl, protože za prvé jsem jídlo nepřestala jíst kvůli tomu, že bych chtěla zhubnout, ale kvůli tomu, že jsem potřebovala něco vyřešit, a nechtěla jsem se ničím rozptylovat.
Za druhé mám dost vlastních zásob, které může tělo zpracovávat, ale tohle za druhé a možné za třetí atd, jsou zbytečná...
.
Takovýhle typ nejezení mám zažitý už asi od šestnácti. V určité chvíli, kdy potřebuju něco opravdu vážného řešit, přestávám číst knížky, poslouchat hudbu, brát telefony, chodit mezi lidi, mluvit, jíst. "omezím" (blbé slovo, protože reálně to omezení není) všechno, co není pro ten den/dny důležité. Rozpětí nejídla se pohybuje od jednoho dnu po dva týdny, a abych to upřesnila, nejde o hladovku. jen nepožívám nic, u čeho bych musela kousat. Příprava pevného jídla, a jeho následné kousání je totiž mimojiné proces, který hodně zaměstnává hlavu, kterou já potřebuju aktuálně jinde.
Jeden dva tři dny bez jídla navíc nejsou nijak škodlivé. Naopak se nějaký takový detox doporučuje.

Problém je, když se to protáhne, ale bezefektivně. Což se mi od mých osmnáctin podařilo až doteď několikrát. Primární popud k přechodu do "hloubavého" fungování zůstane nevyřešený, a já mám hlad, případně se zasekám pet dní příjemně poloprázdné břicho nějakým šíleně energicky hodnotným kekelem, a je mě blbě. Hnus! Už ho stačilo!

A tak je mi aktuálně moc dobře. Asi poprvé od těch osmnácti. Hlavně proto, že jídlo vůbec neřeším, a že je mi fuk, zda koušu anebo ne. Beru to, co je po ruce, a beru to pouze ve chvíli, kdy je to potřeba. A protože nejím co hodina, ani co dvě hodiny, mám za to, že to je vcajku. Vevnitř.

Když jsem tentokrát po dvou dnech klasického "hloubání" snědla tři mrkve, bylo mě dobře. Dokud mě bude takhle dobře, nemíním stravování měnit.
Nemám žádné výčitky, když si dám večer tři kousky jáhlových kuliček, ale nemám ani žádné výtězné pocity z toho, že jím teď zdravě. Je mi to jedno. Řídím se jen těma impulsama, co jdou z těla.
.
Připadám si jako objevitel, který po dlouhých letech nastřádal prostředky pro cestu na místo, které kdysi navštívil, ale z nějakých důvodů nemohl tenkrát setrvat.
Je mi čtyřiadvacet, ale jsem jen o kousek dál tam, co jsem byla v šestnácti, sedmnácti, osmnácti...
Co se jídla týče, je to ješt dál. Je to skoro tam, co jsem začla bojkotovat veřejně jezení masa, snad čtrnáct let...?
Objevuju svět, aktuálně jsem stravováním blízko vitariánům, a vím, že jestli přijde hlad nebo chuť, nestane se žádný zlom, ale vklidu posun zase jinam. Tentokrát jo.
Tahle neochvějná jistota je strašně příjemná. Dala jsem si skleničku vína, dala jsem si kakao. Klid. Není mi špatně. Protože jídlo neřeším.
.
Je toho strašně moc, co se mi honí hlavou, něco z toho jsou fráze, které jsem psala o toho článku minulého, ale nedokážu je teď nějak zakomponovat, a ani nemám pocit, že bych je měla psát.
Předposlední věc, kterou jsem tam psala, bylo to, co bych chtěla vlastně tímhle článkem sdělit případnému čtenáři....

Chtěla bych napsat, že se mě dotýká, jak se na mě někteří lidi dívají.
Nejvíc mě to vadí v obchodě, a pak někde v klubu, kde se frčí na jinačích impulsech. Že se cítím hrozně, když osloví vypatlaný nebo ošklivý chlap z nouze, protože si myslí, že je pro mě pozvání na panáka a vůbec nějaký zájem téměř zázrak, a že mě tím vlastně i prokazuje určitou službu.
Že se mi chce až brečet, když mě osloví fakt debil, který má za sebou řadu neúspěšných oslovování načančaných paštiček.
Že mě opravdu sere, že si na sebe nemůžu vzít některé kusy oblečení, protože bych v nich vypadala smešně/hrozně.
Že nemůžu úplně bez přemýšlení provést všechno, co chci, v rámci nějakých mezilidksých her atd, protože nejsem lehká (ne, nemyslím intimnosti, anebo podobné praktiky), to mě vadí taky hodně.
Že mi kamarádi říkají - ty seš úžasná, i když nemáš tu postavu...

Ale taky bych chtěla napsat, že na všechny věci, které mě dělají opravdu šťastnou, být hubená nepotřebuju.
Protože mě opravdu spokojenou (docela dobré je zamyslet se nad tím, co je to opravdu spokojená) dělají moje schopnosti v životě.
Naplňuje mě Inka, příroda, zvěř, bůh, školka, děti, práce, přátele...a k tomu je opravdu jedno, jaký mám tělo.
Ráno vstávám, starám se o Inku, dokážu si opravit střechu nebo natáhnout lino, odnesu Inku i několik kilometrů v náručí, je-li to třeba, protáhnu se škvírou mezi domy nebo ploty, přelezu ohradu. Vylezu na kopec a nejsem udcýhaná jak lokomotiva. Naprojektuju klientům možnosti přestavění nábytku, dost dobře uklidím, pohraju si s jejich dětmi nebo je přímo pohlídám. Chodím bosky a koupu se na začátku prosince. Mluvím s bohem, objímám stromy, válím se v listí. POdílím se na činnostech prospěšných školce, lidem v ní, dětem. Chodím na kafe se Žábou, urovnávám se s bývalýma přítelama, balím s Monou devatenáctileté zajíce a někdy stojím s palcem nahoru u silnice. Píšu a potkávám se s Tomem, který mě bere sakumprásk, a stejně tak mám kolem sebe i další osoby, se kterýma to funguje rovněžtak oboustranně. Dělám to a taky tamto....Ani v jednom z výše uvedeného nemá moje tělo význam, nejedná-li se o těžkou podváhu anebo nadváhu, obecně shrnuto - nejsem-li fyzicky indisponována díky své váze. A já nejsem.
...
Psala jsem pak o tom, jak tohle může znít trapně po tom, co píšu, jak mě vadí pohledy ostatních.
Jenže mě ty pohledy vadí proto, že vím, že bych místo nich mohla mít "obdiv", nebo prostě že by se na mě dívali plusově už od pohledu a ne po nějakém hovoru či setkání.
Jenže v mém případě jsem zjistila, že mě tyhle pluska neuspokojí opravdově. Že to je hrozná malichernost. že to je jen v hlavě.

Realita totiž ukazuje, že přestože jsem cizím okolím (ne komplexně, ale myslím takové ty klubové či obchodní záležitosti) brána jako "osoba mimo centrum zájmu, v životě jsem čím dál víc úspěšná. A to i přes to, že jsem od pana Umělce opravdu odešla.
Když se podívám na ty jistoty, které mám teď, na činnosti, které dělám, na pocity, které mám, atd atd, a porovnám to s tím, co bylo předtím, kdy jsem byla docela žádaná, v pohodovém vztahu, v kontaktu s tisícem lidma, aktivně vystupující atd atd, je to VELKÝ ROZDÍL...Teď je to nesrovnatelně lepší, protože nemaskuju sebenenávist, neschopnost být sama sebou.
Je to taky ale v něčem o strašně moc těžší. O strašně moc...
...

Ale myslím si, že mít život vpořádku je to ono, od čeho se odvíjí to všechno okolo. Jací jsme, a jak nás bude brát okolí, jak nám bude chutnat, a jak bude naše tělo trávit...
To, jak moc hraje naše tělo důležitost v životě, se odvíjí od toho, jakou máme důležitost v životě my sami. Čím míň jsme vevnitř, tím víc sázíme na vnějšek, ale konečný výsledek - NIC.
Obdiv, respekt, závist, touha být dokonaláe krásná stejně jako jsme my - To jsou emoce ostatních, co nás můžou živit. Ale co je v nás samotných...NIC.
...

Mělo to být celé o všem, co souvisí s ppp. Nehledejte v tom nějaké meziřádkové sdělení.

Vánoční slad(k)oví podle Lucie

29. listopadu 2011 v 20:38 vegetariánství
Zase se cítím v něčem jako Člověk. Píšu záměrně lida s vělkým čé, protože Člověkem je ten, kdo žije uvědomněle, prožívá si změny a vývoj, a sám se k němu dobírá. A to se mi zase trochu víc daří.
Nečetla jsem žádnou literaturu o alternativách slazení, ale začla jsem sladit sušeným ovocem. Protože mě to prostě v určitou chvíli přišlo naprosto přirozené, a po experimentu i FUNKČNÍ.
Mě takhle přijde strašná spousta věcí logická, ostatním taky, ale otázkou je, zda si to někdo bude zkoušet.
Dneska sem byla vnitřně velmi šťastná, když Lucie povídala, že úplně nejlepší sladidlo je vlastně sušené ovoce, protože ho tělo nejlépe vstřebává...

Pak jsem koukala, čím vším se teda vlastně dá ještě krom cukru a medu a fruktózy a glukózy a mléčného cukru "oficiálně" sladit...
Sladítka:

Slad. Luciino č.1. Nikdy mě nenapadlo, že se to prodává a že se tím sladí v běžné kuchyni. Možná jsem se jen nekoukala v nějakém specializovaném obchůdku mezi sklenice, nevím. Prostě mě to dost překvapilo.
Doporučení - pšeničný , rýžový a ječmenný slad! Je hned po suš.ovoci a ovocném a mléčném cukru pro tělo nejpřijatelnější.
Pozor - do sladu nesmí spadnout drobky při dávkování atd.

Melasa -nevím co to je, znám jen ten pojem a že to je tekuté. Dneska jsem o tom slyšela, že se v pečení chuť sladkosti rozkládá, takže je to na pečení vlastně naprd.

Sirupy - datlové, javorové, agávové...

................
Vychytávky:

Mě velmi překvapilo, jak snadno se máslo nahradí nepříznivcům hrašky. Slunečnicový, nebo kukuřičný olej. Mák a ořechy samozřejmě B-) . Olej přilévat po více částech, někdy je těsto mastnjěší a není gřeba celého množství oleje

Jáhly jsou zásaditá potravina, která si s ovocnýma cukrama ví jejvíc rady, tedy jáhly jáhly jáhly.

Aby se těsto nemuselo zbytečně moučit, válejte ho přes mikrotenový sáček. Jde to krásně :-)

Na našem trhu existuje jediný kypřící prášek bez éček, a je to v průhledném sáčku s motýlem. nestihla jsem se na to pořádně podívat, ale je to s označením "light".

Sušené kokosové mléko. Dnes jsem tu krabici viděla poprvé, ale asi to zkusím, protože to Lucie používá taky skoro všude, takže to nebude žádná sračka.
...

a konečně : recepty na to, co sme dělaly dneska :

pečené:
Linecké sušenky
Smícháme dohromady 300g celozrnné mouky (špaldové, pšeničné), špetku soli, 200g rostlinného tuku, 100g sladu (rýžový, kukuřičný, ječmenný apod.). Těsto řádně propracujeme. Pokud je potřeba přidáme mouku. (Záleží na kvalitě mouky). Nebo přidáme 2 lžíce karobu pro tmavé sušenky. Necháme v chladu odpočinout. Těsto rozválíme a vykrajujeme. Pečeme v předehřáté troubě 12-15min na 150°C. Po zchladnutí slepujeme marmeládou.

Kokosové sušenky
Smícháme dohromady 100g celozrnné mouky jemně mleté, 150g strouhaného kokosu, 2 lžíce sojové nebo pohankové mouky, 2 lžíce kokosového sušeného mléka. Rozpustíme 100g másla (můžeme použít i rostlinný tuk), 3 lžíce sladu. Po zchladnutí smícháme obě části dohromady. Podle kvality mouky přidáme pár lžic vody (3-6 lžic). Těsto necháme odležet. Těsto rozválíme a vykrajujeme tvary. Pečeme 12 min na 180°C. Po vyndání z trouby můžeme sušenky obalit v sušeném kokosovém mléce.

Bylo tam ještě jedno těsto se sezamovým semínkem, ale to jsem nějak víc nerozebírali. Přitom bylo asi nejlepší.

nepečené:
Ovesné kuličky
Spaříme si 300g rozinek, propláchneme a po té můžeme i krátce povařit. Rozinky s trochou vody rozmixujeme. Na sucho si na pánvi opražíme 200g ořechů, neustále mícháme. Poté na sucho na pánvi opražíme 400g jemných vloček (můžou být s klíčky), neustále mícháme. Smícháme vše dohromady, přidáme špetku soli a slad 100g (nebo i více podle chuti). Ještě za tepla tvoříme kuličky, které můžeme obalit v pomletých ořechách nebo kokosu.

Jáhlové kuličky
Dáme vařit 3 díly vody (nebo 1 díl moštu a 2 díly vody) s 1 hrnkem rozinek a 1 hrnkem jiného sušeného ovoce. Po 5 minutách přidáme propláchnutý 1 díl jáhel. A na mírném ohni povaříme. Necháme zchladnout. Poté tvoříme kuličky (doprostřed můžeme dát kousek ořechu nebo sušeného ovoce). Obalujeme v kokosu nebo oříškách.

-technická - jáhly vydrží tak 2 dny, 3max, takže po udělání sníst!


....

A já jsem dneska udělala fakt dobré sušenky s datlema, takže si musím vylovit, kolik sem čeho asi tak dala, a vyvěsím to i se zázvorkama a perníčkama.

Vánoční sladkoví

26. listopadu 2011 v 23:50 vegetariánství
Asi tak měsíc vůbec nepoužívám cukr. Nikdy jsem nebyla takový ten "sladič", někdy, když byla chuť, tak do kafe. Když už slazený čaj, tak medem. Když už sladký tvaroh, tak marmeláda...A tak...
Cukr jsem běžně používala vlastně jen při pečení.
Od malička Ince sladím fruktózou. Když jsem pekla první dort k prvním Inčiným narozeninám, taky jsem místo cukru použila fruktózu. Byla jsem z toho dost nejistá, protože jsem nevěděla, jak krupicovitá struktura, a jiná sladivost, bude reagovat v "normálním" těstě (Ti, kteří nějak jakoukoli potravinu nahrazují, se teď jistě usmívají..Tohle zná asi každý.)
Výsledek byl kupodivu jedlý nejen pro mrňata, jemž byl celý dort uzpůsoben (místo krému vyšlehaný pribiňák s tvarohem, místo marcipánových ozdob mozaika z barevných burizonů atd).

Od té doby uplynuly tři roky, a já se pořád učím nacházet další a lepší cesty ke stravitelnějšímu (zdravější?) vaření.
Co se laktovegetariánské kuchyně týče, pokroky velké. Co se běžného vaření a pečení týče, je to pomalejší. Protože mám asi podivné chutě.
Uvařit dobře a dobře i pro mě není úplně jednoduché.

Mám ráda koření, ale vlastně ho ani nepotřebuju. Chutná mi (kromě syrového samotného tofu :) )třeba jen brokolice samotná v páře, lehce nasolená.
Chutná mi vývar jen ze zeleniny, bez bujonu. Chutná mi spousta věcí, které ostatním moc nejedou.
Když jsme se o tom bavili, problém se téměř vždy vyskytl v (ne)chuti jídla. Já tam cítím spoustu chuti, ale jiným to připadne nemastné neslané...často...
.
Lucie, která vaří pro děti u nás ve školce, je pro mě požehnání. Nejen že vaří bio (ne že bych na tom lpela, ale mám radost, že místní pěstitelé tu biokvalitu přirozeně mají :-) ), ale i peče bez cukru atd...
Když jsem dojídala po Ince nesnězené svačinky, byla jsem překvapená, jaká škála chuti se dá z neslazeného pečení dostat.
...
Doteď jsem ale zůstala jen u toho překvapení, žádné větší vlastní aktivity (krom už pár let zaběhlého fruktozování, a nověji hraškování), co se pečení týče.
Krok dál proběhl v běžné kuchyni. Už asi tak měsíc a půl sladím sušeným ovocem. Letošní úroda byla dobrá. A funguje to. Byť to je trochu pracnější (třeba používat sýtko, případně ruční mixér atd :) ), chutná to dobře. I do čaje. Rozinky. Švěstky. Meruňky.
Kupované fíky nebo datle taky výborný!

Před dvěma týdny se mi povedl dobrý koláč. Bez másla, mlíka, vajíček a cukru. Na Martinskou slavnost jsem udělala bezlepkové (mezi dětmi a rodiči ze školky jsou krom vegetariánů, příznivců zdravé stravy i bezlepkáři, tak jsem chtěla udělat něco pro všechny) bezvaječné bezcukrové lívance, a rovněžtak "všem přístupné" semínkové sušenky (ty byly i bezmlíkové).
Taky se povedly. A to jsem z toho měla echt strach.
Lívance byly s rozmixovanýma fíkama, sušenky slazené rozinkama.
....
Dneska jsem dostala chuť (a taky mě tlačí čas, protože se blíží Mikuláš, Inčiny narozeniny, Vánoce :-O) zkusit tzv.nanečisto nějaké vánoční sladkoví. Co nejvíc "pro všechny", bezlepkáře, děti, vegany, mlsaly...
Hodně mě k tomu nakoply i dnešní trhy v Tišnově, kam jsem nemohla jet, na kterých Lucie právě nějaké neslazené cukroví prezentovala.
...
Zjistila jsem, že mám doma docela dost i různých "alternativních" mouk, kukuřičné, špaldové, žitné...A tak zkouším.
Zatím nic moc. Popravdě jsem docela omezená tím, že nemůžu ochutnávat, protože už čtvrtý den nejím nic než zeleninu a vločky, a nechci si přivodit žaludeční potíže těstem nebo teplým jídlem.
Sestra coby sladkomil není úplně směrodatný ochutnávač, ale dvě ze čtyř těst docenila jako ucházející :-).
...
Jedno těsto přišlo úplně vniveč. Zapomněla jsem se u dokumentu, a formičky se připálily. No škoda....:-/..to mě fakt mrzí.
Žitno-hraškový zázvorky jsou málo zázvorový. To cítím už podle vůně. Kokosové tyčky a zahnutiny se povedly, říká Inka.
Další těsto je v ledničce a dneska už se mě do toho nechce,protože nechci nic pokazit.
...
Upřímně mám z toho ale radost. Je to totiž čistě prožitková záležitost. Neotevřela jsem ani kuchařku, ani recepty, těsta jsem si udělala podle zdravého úsudku, a vím, že pokud bude chuť dobrá, stačí upravit formu (třeba jsem zcela pitomně těstem s kypřícím práškem naplnila formičky až po okraj...neuvědomila jsem si, že to samozřejmě nabyde...).

Taky bude třeba zapracovat na křehkosti těsta. Musím se inspirovat nějakým klasickým receptem, držet množství, a jen dosazovat svoje proměnné suroviny. Protože takto je to takové ještě trochu toho, teď je to zas mazlavý, tak víc toho...a tak no...
...
Smyslem tohoto psaní bylo předání drobných zkušeností, kterých jsem doposud o necukrování, nevajíčkování, nepšeničnomoukování, nemáslování a nemlíkování nabyla, ale zatím to je spíš takový můj klasický žblept o tom, jak se mám a co dělám...
Takže:

  • sušeným ovocem lze sladit prakticky cokoli, je-li možnost. Nevadí-li vám nějaký plaváček, ovoce stačí nasekat přímo do hrnku, a zamíchat. Po pár minutách se chuť změní. Je třeba mít trochu citu pro chuť. Mě třeba do černého čaje chutnají meruňky nebo datle. Švestka už je moc výrazná...Do zeleného bych dala třeba fíky. Do bylinkového rozinky...ale to je individuální.
  • med do kafe lze. Už sem to viděla vícekrát, pořád mě to připadne divný, ale je to dobrý.
  • do pečení je lepší ovoce rozmixovat s trochou vody dohladka, jako med. Je hodně důležitý, co je to za ovoce. POkud je to kupované, určitě odsířit horkou vodou. Některé ovoce je míň sladké. Je ho tedy potřeba víc...dle chuti.
  • hraška těsto hodně ztuží. Je dobré namíchat si hrašku zvlášť s vodou, a to celé zapracovávat do těsta. Mouku až nakonec.
  • zkusit nešaškovat s žádným sladidlem (ani medem, ani mléčným cukrem, ani sušeným ovocem), prostě jen udělat těsto z chuťově zajímavých surovin, to má taky něco do sebe:)
  • kukuřičná mouka hladká mi udělala zvláštní strukturu těsta. Když jsem přidala trochu kukuřičné polohrubé, bylo to ok
  • hraška dost změní chuť těsta. Luštěniny jsou skoro až rušivé. Je dobré přidávat všechny aromatické přísady ještě před hraškou. Ona se během tepelné úpravy nějak "rozleží", že sladké pak nechutná po hrachu, tak jako těsto.
  • pokud je těsto aromatické, je hrašku možno použít místo vajíček i místo másla
  • žitná mouka je výborná na cukroví, které se nechává před pečením odležet (zrovna ty zázvorky třeba), neoraská tak jako pšeničná
  • místo másla do těsta funguje - mák, ořechy. Já jsem třeba do těsta kus máku namlela (právě pro tu mastnost, která se uvolní okmažitě při mletí), ale i když se mák nenamele, a těsto se pěkně zpracuje, máslo není třeba. Totéž u mletých oříšků. Mleté lískáče nebo mandle těsto promastí výborně.
...a protože bych se nějak dobře péct chtěla opravdu naučit, jdeme s Inuš v úterý na seminář do MC, kde nám to všem Lucie ukáže naživo :-)

jeden z těch mnoha

24. listopadu 2011 v 22:49 abaut Inka
článků, které bych chtěla napsat...

Vůbec nechápu, a nechápavost se mísí s obdivem a současně obrovským despektem (ano, Despektem) vůči blogujícím rodičům.
Konkrétněji vůči rodičům dětí různě postižených, nemocných, nebo jinak "netradičních".
Ještě konkrétněji těch, kteří své děti označují za hyperaktivní, nebo neustále pozornost/pomoc vyžadující, a přesto denně vyhodí příspěvěk o tom, co dělali během dne. Ideálně i s fotkama.


Moje čudle se "pouze" začlo počurávat, a vyžadovat vyšší míru mé přítomnosti ve svém životě.
Nemůžu psát, nestíhám psát, nechci psát. O tom. O ničem. Jediné co řeším je čudle a to, aby se zlepšilo nynější stanovisko.


Zlepšilo se. Ani to vlastně netrvalo vlastně dlouho, týden, deset dní? Nevím, nemám moc přehled o čase, který se láme na Čudle, práci a jakýsi zbytek zahrnující spánek, chvíle se zvěří, chvíle s přáteli. Lze mluvit o zlepšení?
Možná by bylo lepší nazvat to chvilkovým problémem a jeho zmizením.

Dneska mám poprvé pocit, že je to vklidu. že je to dobré a že JE to dobré. Poprvé jsem si volno užila. S Monou jsme obsedaly během šesti hodin čtyři kavárny, báječně si popovídaly a zaexistovaly, vykouřily jsem krabičku cigaret, chytaly snhěové vločky které nepadaly a mě je dobře, že je to dobře...a tak o tom píšu.

Že se moje čudle nepočurává. A že teda budu moct zase psát o tom, jak jsme 11.11.měly se školkou nejlepší Martinskou slavnost u týpí, jak si vypomáháme s rodičama, jak pomáhám vést v DDM výtvarný ateliér pro děti, jak probíhá druhý ročník divadlování s čudletem a vůbec...že budu moct psát, protože to nebude činnost, která by mě odváděla od něčeho důležitějšího.

verdikt

14. listopadu 2011 v 11:02 pod čarou...
Pořád se teď poslední dobou motám kolem myšlenek o sobě. Může to vypadat sobecky. Měla bych psát o jídle, o tom co jsem si s ním zažila, o skvělých věcech kolem Inky, ale místo toho tady furt drbu na valše hovno o mě.
Nicméně právě tímhle odrbáváním dokolečka jsem vytočila i sama sebe natolik, že jsem udělala (téměř neuvěřitelná skutečnost, že nezůstalo u keců a plánů) několik věcí...
Konkrétně:
Začla jsem používat formuly NE. Používám ji asi o dost častěji než ostatní (resp.ti, co vidím kolem sebe), ale výsledky zdaleka nejsou tak katastrofální, jak jsem celý život čekala.
Vložila jsem kus důvěry do pár lidí, na které jsem přirozeně natrefila, konkrétně do terapeutky, do rodičů z LMŠ a do ženy, která s náma rodičema v sobotu měla seminář na téma vědomé rodičovství, rodinné konstelace, hranice.
Rozhodla jsem se opravdu (tentokrát vážně) promluvit s rodinou. Datum ještě nemám, pozvánky jsem ale již udělala. Taky jsem začla zcela otevřeně mluvit o svých postojích k názorům rodiny, otevřeně odkývávám všechny kecy, kterýma se kolem sebe ohání matka a babička, nesnažím se schovávat veškeré "důkazy" o existenci mimo Brno, a je to tím, že zmizel strach z toho, že se babička objeví na prahu Nebrna se sociálkou nebo balíkem peněz v ruce (abych se vrátila). Stejně tak zmizel strach z toho, že babička půjde otravovat do školky. Mám takovou jistotu a důvěru ve správnosti naší školky, Nebrna a vůbec svého rodičovství, že není možné jakkoli to nalomit někým jako je moje rodina.
Mám (pro mě zatím občas stále nepochopitelnou) naprostou důvěru v lidi okolo LMŠ, svých zaměstnavatelích, a lidech v Nebrně, že i kdyby přišel kdokoli s čímkoli, budou na mé straně, protože mě ZNAJÍ. Polopaticky řečeno, zpětná vazba okolí od doby, co jsem začla dělat věci jinak, dejme tomu rok, je o dost jiná než cokoli z minulosti.

Dvakrát jsem se s minulostí musela minulý týden konfrontovat. Bylo to nepříjemné, ale dokázala jsem o tom mluvit, dokázala jsem přijmout maximální kritiku, opovržení, nenávist, ale neodešla jsem jako poražená. Odešla jsem jako poučená a o kousek zdravější.
Druhá strana se později ozvala s tím, že asi nebudeme fungovat nadále stejně jako doposud, ale že takto dobrý pocit z vyjasněné situace asi ještě nezažila.
Vím, že teď dlouhou dobu nemám na to, udělat si podobné setkání s dalšíma, se kterýma by to bylo potřeba. U většiny mám dokonce pocit, že to nemá žádný smysl. Nechci o tom přemýšlet.
...
Chtěla bych se podělit o čtyři nejdůležitější sdělení, které jsem obdržela během posledních čtrnácti dnů od lidí, se kterýma jsem se setkala. Jsou pro mě nejdůležitější pro to, že se s nimi ztotožňuju. Ztotožňuju se s nimi už XY let, ale doposud jsem se k tomu nedokázala postavit čelně.

  • Tohle tělo, tuhle rodinu, tenhle život, to všechno sis vybrala, když jsi na tento svět šla. Je to tvoje téma. Oni ti nikdy nebudou rozumět, protože máš být taková, jaká jsi, aby jsi postupně zjistila, že vůbec jiná nejsi, ale že jsi součástí jednoho velkého krásného celku. Je těžké rozumět tomu, že víš, co s tím máš dělat, ale neděláš to.
  • Miluju tě. Zbláznil bych se, kdybys odešla.
  • Mám tě ráda ty moje nejkrásnější maminko.
  • Kristýno, vy můžete úplně cokoli. Ta cesta ale spočívá pouze v tom, že si odpustíte, a necháte ostatní.
...
Strašně ráda bych si řekla "Jo, a od této chvíle je už se mnou všechno ok." Jenže tak to nefunguje. Určitě ale funguje to, že se vědomně nesnažím být sama sebou, ale jsem sama sebou víc, než předtím.
Vzhledem k tomu, jak se to teď kumuluje, nevím, co od toho čekat. Nečekám nic kromě toho, že já ani Inka nebudeme mít podzimní rýmečku nebo chřipajznu, že mě nezaklepe na dveře exekutor, a že se dokážu vyžvejknout rodině.

Je lehčí psát o tak závažné věci s lehkou nadsázkou. O některých věcech se už ani vážně psát nedá.
...
Závěrem bych chtěla napsat, že člověk může asi fakt cokoliv. Minulý týden mě hodně rozhazoval uchrchlaný bezdomovec na nádraží. Vytáčel mě tam už delší dobu. Jeho průdušky nebo plíce nebo co, to bylo něco hrozného. I deset minut ve společném prostoru (teplé čekárny) mě dělal peklo. Minulý týden jsem to už nevydržela a ptám se ho, jestli se nechce třeba jako léčit. Odpověděl, že to je neléčitelné. V tu chvíli jsem byla plná zoufalého vzteku, že to nikdy nezkončí, a taky soucitu a lítosti. Bylo to hodně rychlé, vyštěkla jsem na něj ironicky "Neléčitelný, to určitě!", a šla ven.
V sobotu, když jsem jela na seminář, mě na nádraží oslovila jakási bezdomovkyně s papírem v ruce. Koukla sem na papír, kde bylo psáno o rakovině plic a chronické bronchitidě. Moc sem to nechápala. Ta žena mi řekla, že od té chvíle, co sem na něj byla tak "milá", vůbec nechrmle. Dneska dou na rtg, a že ví, že je její přítel zdravý. Málem se mi začla klanět.
Neudělala jsem nic. Jen jsem byla ve správný čas na správném místě a se správnýma emocema.
...
Jestli tohle zní, jakože mi začíná hrabat, (je to totiž dost klasický model - cvok, magor, začne svou chorobu prezentovat jako "dar", zakládá sektičky, začne se prohlašovat velkým guru a podobně), tak ne...nezačíná. Akorát jsem o takovýhle věcech nikdy nemluvila nahlas. A ani o nich moc mluvit nechci. Nemám žádné schopnosti jako takové, jsem možná jen občasný přepouštěč universálních kanálů.
V prvé řadě jsem ale Kristýna, která má stále nedořešené problémy se sebou, svým jídlem, rodinou. A souběžně k této linii jede linka spojená s Ingrid.
Vše ostatní je nedůležité. Teď.

ztráty a nálezy

13. listopadu 2011 v 15:36 pod čarou...
Nechápu stále spoustu věcí, a čím víc si to uvědomuju, tím jsem klidnější a srovnanější s tímto faktem.
Jakoby to bylo právě jen o tom vyklidnění se a "smíření".

Paradoxně začínám chápat princip ztrát a nálezů v tomhle skutečně zajímavém kolotoči Světa.
Po jedenácti letech jsem asi ztratila nejlepší kamarádku. Nemůžu to říct s úplnou jistotou, ale cítím to.
Nebolí to. Naopak. Je to strašně zvláštní. Možná že to žádná ztráta není, a jen mám takový pocit, ovšem tento typ pocitu v sobě mám tak tři měsíce minimálně (vlastně o kousek déle, vlastně to začlo chvíli poté, co jsem se s Monou potkala naposledy, někdy kolem velkých prázdnin).
Možná to skončilo už dřív, a možná že vůbec, každopádně ať tak nebo tak, je to tak dobře.
...
Dneska si za pár hodin pojedu nejspíš pro konec s panem Umělcem. Strávili jsme velmi příjemný minulý víkend docela intenzivně se psem a Čudletem, a když jsem pak seděla utahaná v tramvaji s čudletem na klíně, neděle večer, všude plno studentů s batohama a noťasama, vlhko a smrad, cítíla jsem, že to je over. Hotovo. Dokončeno.
Ani jeden z nás neměl potřebu napsat. Napsala jsem já v úterý, jednu zprávu, napsal i on.Jednu zprávu.
Normálně by to bylo dobře, ale ne v tomto konkrétním případě, a ne v takovéto situaci.
Předevčírem to hodně skočilo jinam.
Je mě hodně úzko z dnešního večera. Nebojím se toho, co bude. Bojím se toho, jak to bude probíhat. Je mě fyzicky špatně.
A přitom...si nedokážu představit, že by to dneska konec nebyl. Zvláštní. Takhle čisto jsem neměla hodně dlouho.
...
Všechno, co pochopíme správně a přijememe, musí odejít, aby mohlo přijít něco dalšího. Ve chvíli, kdy si opravdu něco ujasním, a opravdu opravdu to přijmu, o to přijdu.
Je to strašně moc krásný.
Strašně
moc
krásný.
...dneska budu brečet.

třítýdenní program - DEN DVACÁTÝ PRVNÍ ! :-)

12. listopadu 2011 v 8:58 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Promoce

Dnes je promioční den, takže na sebe můžete být patřičně pyšné.Celý den si pobrukujte sváteční melodii. Absolvovat znamená získat nezávislost, vykročit vstříc novým výzvám a také určité nejistotě. Absolvováním tohoto programu jste vykročily na cestu k uzdravení, a všichni budeme rádi, když v této cestě budete pokračovat až do konce.
Pokud vytrváte, ppp se bude postupně vytrácet z vašeho vědomí, a vzpomínky na ni časem vyblednou.
...

Myšlenka dne:

Dosáhla jsem velkého úspěchu.

Zkusme shrnout, co všechno jste během uplynulých tří týdnů dokázaly.
Stanovily jste si cíle a iniciativně se do nich pustily, zabývaly jste se rodinou, smály se, začly dělat něco nového, byly jste ve vztazích otevřené a upřímné, relaxovaly jste, zamyslely jste se nad svým hodnotovým žebříčkem, identifikovaly jste své potřeby, učily se správně jíst a vyjadřovat lásku. Máte být na co pyšné, otevírá se před vámi nekonečný svět možností.
...

Ranní rozcvička:

Přečtěte si uplynulých dvacet rozcviček a zkuste si vybavit, jak jste je prožívaly. Rozcvičku provádějte každé ráno i po skončení programu. Dnes si zopakujte rozcvičku, která se vám nejvíc líbila.:)
...

Nad deníkem:

Zkuste celý třítýdenní program zhodnotit, napište zpětnou vazbu.
...

Co dnes dělat místo přejídání:

1. Běžte se podívat do školky nebo na výstavu dětských kreseb. Stejně jako děti i vy stojíte na začátku a začínáte objevovat svět.

2.Naskládejte jídlo, které byste jinak zkonzumovaly, do tašky, a odneste jej bezdomovcům na nádraží (či jinam).
3.Na počest svého absolutoria zasaďte strom.
4.Napiště do deníku vše, co jste během uplynulých týdnů dělaly proto, abyste se nepřejídaly
...

Domácí úkol, den 21:

Klademe vám na srdce, abyste pokračovaly v léčbě i teď, po ukončení třítýdenního programu.I když se ppp postupně zbavíte, , můžete i pak přistupovat k životu tak, jak se vám osvědčilo během léčby - zaměřovat se na hledání řešení, nikoli na problémy, být pozitivní, dokázat přijmout pomoc či podporu, odpočívat vždy, když potřebujete, a mít se rády.
...

Na dobrou noc:

Třítýdenní program jsem nikdy nezkusila. Měla jsem svůj systém, nějakou linii spojenou se cvokařem a svoje osobní techniky.
Pokaždé, když jsem ale do tohohle programu koukala, říkala jsem si, že TOHLE FUNGUJE! A že se mi to hodně líbí!
Pokaždé, když jsem něco z programu přepisovala do počítače, žasla jsem nad tím, čemu se v tomto programu lidi věnují, a pokaždé si říkám, že jestli někdy nastane krize, tenhle program budu absolvovat.
Často myslím na všechny, které tenhle program dělají. Protože jsem asi jediná v republice, kdo ho vyhodil na internet (zatím jsem na něj v plné verzi nikde nenarazila), nedělám si iluze o tom, že na něj natrefí všichni, komu by mohl pomoct, ALE věřím tomu, že to někomu pomůže URČITĚ.
...
Svou zpětnou vazbu na tento program můžete v angličtině poslat na : Gürze books (B5), P.O.Box 2238, Carlsbad, CA 92018
anebo můžete napsat mě, pokud máte pocit, že to může být dobré.

:)

chvíle klidu...

9. listopadu 2011 v 17:42 deníček
...
...

slabost v sobě

9. listopadu 2011 v 17:39 pod čarou...
Svádět problém na cokoli jinýho než sebe je kontraproduktivní. Vymlouvat se na problém v sobě, to je ubohé. Vlastně jakékoli obcházení a schovávačky jsou hodné výsměchu.
Fakt?

Jen ty veřejné.
...
Koukám na psyllium, co sem si opravdu koupila. Dokonce dva druhy. Nemá cenu schovávat se za čistící účinky. Koupila sem si ho proto, že mám ze sebe příšerné pocity, protože jím víc, než bych měla.

Každý kdo tvrdí, že jí dobře, ale žere přitom jakkoli přírodní napomáhače udržení štíhlosti, je looser.
Ta dobrá podstata vyvěrá z toho, že člověk najde rovnováhu v sobě. Pokud ji má s pomocí jakýchkoli berliček a pomocníků, není to rovnováha.
Je to můj názor, stojím si za ním.

Přemýšlela jsem o argumentech typu "geneticky hubená nejsem." Tak nejsem no. Nejsem. Já třeba ne. Ale vlastně teď lžu, protože jsem ještě nikdy nejedla "normálně" tak dlouho, aby mi tělo mohlo ukázat, jak na tom doopravdy je.
...
Ale k věci, už to tady trčí rozepsané asi tak čtyři hodiny. Mezitím sem dopsala třítýdenní program, uvařila řepovou omáčkopolévku, dovoskovala sestře košily na batiku, zašla nakoupit, pořešila pár věcí s Václavem, vymačkala si půl obličeje pupínků, uvařila si čaj, ale psaní nejde...
Minulý týden jsem byla u terapeutky. Terapeutky specialistky na prouchy příjmu potravy (jde to pomalu, ale jde to...na začátku roku mě cvokař doporučovat jít k odborníkovi, ke konci roku u něj opravdu sedím).
Hodinové sezení se jídla jako takového dotklo v prvních pěti minutách, a pak jednou během debaty, kdy se mě teraputka upřímně (a zcela oprávněně) vysmála za poznámku o štíhlosti.
Stejně jako u cvokaře i tohle nebyla náhoda.
Jak jsme obě v překvapení plynule přešly z formálního "terapeutického" povídání do citlivé hlubiny vlastní existence.
Začlo to hned po formálním úvodu. Ona se zeptala, co očekávám od našich setkávání.
Já jsem se zeptala, zda četla něco v mojí kartě, ona kývla a já jsem řekla, že nemám žádné očekávání, ale že mám problém.
Předestřela jsem jí aktuální situaci, a ona si udělala jednu poznámku. Pak se mě zeptala, jestli si uvědomuju, že sladkosti nejsou špatné.
Tak jsem pravila, že to vím. Ale že jsou špatné pro mě, protože je nepotřebuju, a jím je proti své vůli, a ještě k tomu kradené a že se tím zase vytrestávám.
To ji asi udivilo, protože se zeptala, jestli správně rozumí tomu, že si ubližuju morálně.
Přikývla jsem.
Zeptala se mě, jak jsem došla k tomu, že sladkosti jsou špatné.
Mluvila jsem asi deset minut, nevím. Během toho jsem jí pověděla i o mase atd...

Touto debatou jsme se pak posunuly někam, kam jsem nedošla takovou měrou ani se cvokařem za celý rok. Mluvila jsem, a jenom jednou jsem řekla, že to asi vypadá, že jsem úplně narušená, ale že nemám žádné halucinace, ani neslyším hlasy atd...
...
Terapeutka kladla přesně takové otázky, které jsem potřebovala slyšet.
Někdy si připadnu, že nejsem člověk.
Kdo jste?
Nevím.
Kdo jste?
Matka.
To není na co se ptám. Kdo jste?
To je různé. Člověk, zvíře, rostlina, věc...
Věc, jaká věc...
Třeba židle, nebo deštník, nebo kámen, to je jedno. Záleží na situaci.
Co jste nejradši?
Asi věc.
Jak to vypadá, jak vnímá takový kámen? Popište mi to, já to takhle nedokážu vnímat.
Je to jako když ležíte někde pod stromy. Vnímáte vůně, zvuky, pohyby, ale do ničeho nezasahujete. Pozorujete. Vnímám všechny materiály a povrchy, které mám kolem sebe. Vnímám vůně a barvy okolí. Rozlišuju zvuky. Někdy mě napadá, jaké by to asi bylo osahat si to, ochutnat, promluvit...Ale neudělám to, protože to není třeba dělat. Je příjemné o tom přemýšlet.
V praxi to znamená třeba to, že narážím na lidi, který nechávám být. Někdy něco udělám, někdy ne. Ale v nejširším slova smyslu, nedělám nic.

...
Kdo určuje co je dobré a co je špatné?
Každý sám.
Takže svět není černobílý? Pravidla pro všechny nejsou?
Ne, jen ta primární, tolernační.
Porušujete je?
Bohužel stále ano.
V co věříte?
Jako jakou mám víru, vyznání?
Ano, v co věříte?
...
Koho ještě znáte, že takto vnímá svět?
Potkala jsem jednu osobu, která to má podle mě dost podobně.
Koho ještě znáte, že tak vnímá svět?
Nikoho. Rozbrečela jsem se.
...
Znáte XYX ? Anebo slyšela jste o XXSYX?
Ne, ne.
Existujou lidi, kteří vnímají podobně jako vy.Spousta z nich sou magoři, třeba XYX, ty věco od nich je třeba brát přes sýto. Ale něco má v sobě hodně.
Jo? Tak to nevím, většina z těch, co sem kdy potkala a říkali, že něco dělají, tak nic nedělali doopravdy.
To je pravda, ale není to pravidlo. Podívejte, spousta lidí se tam, kde jste vy, snaží dojít celý život. Vy si ale vůbec nevěříte.
A Jak si mám asi tak věřit, když dělám pořád něco špatně?
Kdo určuje co je špatně a co ne?
Každý sám....došlo mi to.
...
Ten problém vůbec není ve světě okolo, ten problém je ve vás. Vy se snažíte sedět na dvou židlích zároveň. Na jednu stranu jste šťastná, ale na druhou stranu se stále snažíte nacpat někam, kde vám dobře není. Proč?
Protože nechci být jiná.
Vy ale jinakost nosíte jako stigma.
Proč?
Je to blbost. Jsem tak spokojená, ale jenom když jsem sama.
Ano, ale to je proto, že veškerý kontakt se světem omezujete jakýmsi přepínáním do "lidského", pro vás nevyhovujícího programu. Proč?
Nevím.
To je pěkná blbost. Vy můžete být kámen, ale můžete mít možnost si to osahat. Ta možnost tam je....
...
Bylo toho hodně, ale nestihly sme všechno. Nezvládám o tom psát. Poselství tohohle článku je, že mě čím dál víc všechno okolo nakopává k tomu, abych už vstala a byla.
Zatím trávím rok probouzením se.
Nevím kdo jsem. A to je ono.

Jediný úkol, který jsem za celý rok cvokařovi nikdy nebyla schopna vypracovat, byl osobnostní profil.
Za celý rok, co se mě Jasan ptával, kdo jsem, jsem mu nebyla schopna odpovědět.
Dávám okolí jména a sama nejsem schopna podívat se na sebe samu.

Bezidentitní existence. Doprdele!
...
Od terapeutky jsem odešla bez dalšího termínu schůzky, zato s papírem s pár webovýma odkazama....
Zatím jsem se dívala na jedny stránky....a nevím...zas nevím...

Mám pocit, že o spoustě věcech by se mělo mlčet a ne mluvit, natož si zakládat webovky a shánět naivní lidi coby "žáky"...
Což mi připomíná, že mě cvokař před nějakou dobou ponoukal, abych udělala nějaký seminář pro holky s ppp. Že by to bylo určitě moc přínosné...
Dokud ale nemám ani identitu, jak asi tak můžu valit cokoli do někoho druhého?

třítýdenní program - DEN DVACÁTÝ

9. listopadu 2011 v 16:50 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Myslím dopředu.

Ať už jste se do tohoto programu již aktivně pustily, anebo o něm jen uvažujete pro inspiraci, určitě myslíte na budoucnost. Jak byste si přály žít, a co pro to udělat?
...

Myšlenka dne:

Bez ppp se mi žije lépe!

...
Ranní rozcvička:
Oslavte úspěchy, kterých jste během uplynulých týdnů dosáhl. Nejdřív ze všeho si vymyslete nějaký pokřik, a pěkně si ho zakřičte (těch pár vteřin přežije KAŽDÝ !) :), pak si pusťte nějakou inspirativní hudbu, zazpívejte si a zatancujte. nakonec si nahlas proneste myšlenku dnenšího dne - Bez poruchy příjmu potravy se mi bude žít lépe!
...

Nad deníkem:
napište o nějakém období, kdy jste se vydržely nepřejídat/nezvracet, od doby, co trpíte ppp. Jak jste toto období prožívaly?Jak se vám podařilo zamezit jídelním zlozvykům? Věříte, že časem dokážete vydržet bez těchto zlozvyků stále delší a delší dobu?
...
Co dnes dělat místo přejídání:

1. Přečtěte si všechno, co jste do deníku dosud zapsaly.

2. Pokud jste ještě nevybudovaly svou svatyni, udělejte tio dnes. dejte si do ní obrázky, květiny a další věci, ke kterým máte osobní vztah.

3.Napiště písňový text : Sbohem bulimie/přejídání...

4.Dodělejte dosud nedokončené úkoly.

5. Zkuste vyhledat odbornou podporu, případně kontaktujte někoho, kdo má s ppp přímou osobní zkušenost, a domluvte si schůzku.
...

Domácí úkol - den 20:
1. Jaké máte cíle pro několik příštích dnů, týdnů, měsíců? Zkuste si je všechny sepsat.

2. Sepiště si seznam 20-25 aktivit typu B. (K základním aktivitám typu A patří jedení, spánek, práce, hygiena.... Aktivity typu B nesouvisí se základními biologickými potřebami, ale jsou příjemné a obohacující). Patří k nim např.poslech hudby, výlety, čtení atd).
Tento seznam budete používat v budoucnu, každý den se pustíte do několika činností typu B.

3. Pročtěte si deník.
...


Na dobrou noc:

Zdaleka ne každý, kdo tento program zkusí, ho zvládne, a mnozí se o to ani nepokusí. Spoustu lidí zaujme název - "jak se přestat přejídat, třítýdenní program", ale ve skutečnosti se nepokusí cokoli opravdu udělat.
Pokud jste se v zásadě držely instrukcí, které tu jsou v programu uvedeny, dosáhly jste obrovského úspěchu, a to bez ohledu na to, zda jste se někdy přejedly nebo zvládly udržet.
Vzpomeňte si na zajímavé myšlenky, veselé a inspirativní události, které jste během programu zažily, vzpomeňte si na místa, která jste navštívily. Dobrou noc



třítýdenní program - DEN DEVATENÁCTÝ

9. listopadu 2011 v 13:04 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu

ve vašem nitru se nachází mohutný zdroj lásky a moudrosti. Když utlumíte negativní monolog, objevíte tento vnitřní zdroj. POkud nemusíte, tak dnes nemluvte. Vyhýbejte se novinám, televizi a rádiu, ale klidnou hudbu si pustit můžete.
Můžete si číst nebo psát (nepište ale dopisy, nechatujte na internetu). Věnujte se celý den kontemplaci, naplňte jej tichem a naslouchejte sama sobě.
...
Myšlenka dne:

Mlčeti zlato.

Už jste někdy zažily den, kdy jste neřekly ani slovo? Je to dost náročné, ale velmi přínosné. Když jste zticha, ztiší se i vaše mysl. POznejte hodnotu ticha.
...

Ranní rozcvička:

tady si dovolím nastrčit jednu techniku made by Fall osobně : Lehněte si na zem tak, abyste nějakou holou částí těla (dlaň, pata, břicho,bok, jedno co...) dotýkaly přímo podlahy (dlaždic, hlíny, linolea...).
Zavřete oči a vnímejte zvuky kolem sebe. Vnímejte otřesy podlahy, zvuky zvenku, zvuky zevnitř.
Skrz kontaktní zónu (místo, kde se holým tělem dotýkáte podlahy) si zvuky nasajte do sebe. Staňte se na chvíli "nečinnou" součástí toho všeho.
Buďte podlaha, nehýbejte se a poslouchejte se zavřenýma očima všechno okolo.
Po uplynutí doby (individuálně, cca 10min?) se "zpět" vraťte přes konaktní zónu.
Přitlačte vědomě tělo na podlahu, je to pohyb, kterým se znovu "zlidštíte".
Ještě chvíli nechte zavřené oči, a vnímejte zvuky. Cítíte rozdíl mezi vnímáním podlahy a vnímáním člověka?
Můžete otevřít oči.
...

Nad deníkem:

Napiště všech 18 dosud uvedených myšlenek dne, abyste si ujasnily cíle, kterých chcete prostřednistvím tohoto programu dosáhnout.
...
Co dnes dělat místo přejídání:

1. Modlete se, nebo zajděte posedět na nějaké klidné duchovní místo (kostel, ve kterém zrovna neprobíhá mše, staré hradiště, kříž někde u lesa...)

2. Meditujte

3.Pusťte se do úklidu. Udělejte si pořádek ve skříni, vyplejte záhon nebo vydrhněte podlahu

4.dívejte se do plamene svíčky/krbu.
...

Domácí úkol - den 19:

1.Snažte se během dne udělat alespoň dvě klidné chvilky dlouhé 20-30minut.

2.Vzpomínáte si na nějakou situaci, která se odvíjela přesně v souladu s vaším intuitivním očekáváním? Třeba jste přesně věděly, co se vám druhý snaží říct, nebo jste opravdu cítily, že děláte dobré rozhodnutí? Třeba když jste začly s tímto programem?
Vaše intuice k vám promlouvá jasným hlasem - buďte tiše a naslouchejte.

3.Běžte na místo, kde se budete moci nerušeně dívat na tekoucí vodu. Alespoň na půl hodiny se zaposlouchejte sdo zvuků tekoucí vody, a nechte plout i vaše myšlenky.

4.Vymyslete a napiště upřímnou pochvalnou řeč. Může jít například o řeč, kterou by bylo možné přednést na při předávání nějakých existujících cen, ale můžete si vymyslet také řeč napsanou na počest nejcitlivější osoby nebo bulimičky, která v terapii dosahuje pokroků.
...

Na dobrou noc:

Sdílíme vědomá, kterým rezonuje náš vnitřní hlas. Je plný soucitu, a chce pro vás to nejlepší. Ticho je nejlepší převaděč myšlenek i síly. Jejich dráhu neruší žádné překážky - slova - a můžou letět mnohem rychleji...Dobrou noc




třítýdenní program - DEN OSMNÁCTÝ

9. listopadu 2011 v 12:38 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Žiju tady a teď

Když moc přemýšlíte o své budoucnosti či minulosti, uniká vám, co se odehrává právě teď. PPP představuje způsob, jak se vyhnout přítomnosti, protože pokud se zrovna nepřejídáte, buď plánujete nové přejídací orgie, nebo trpíte výčitkami ze sebe a svého chování.
Žijte okamžikem!
...

Myšlenka dne:

Žiju přítomným okamžikem

Neustále se soustřeďte na to, co děláte. Uvědomujte si svět kolem sebe. POkud zjistíte, že se vám mysl někam zatoulala, soustřeďte ji znovu na přítomnost. Pomáhejte si přitom formulkou Žiju přítomným okamžikem.
...

Ranní rozcvička:

S plným vědomím pozorujte průběh své ranní hygieny. Například až si začnete mýt obličej, umyjte jej důkladně teplou vodou a použijte při tom mycí žínku. Vyčistěte si póry. POřádně se opláchněte, abyste smyly všechno mýdlo. Jemně se osušte čistým, hebkým ručníkem. Všechny úkony proveďte s vědomím jejich účelu, a soustřeďte se vždy na ten úkon, který právě provádíte.
...

Nad deníkem:

Pište o tom, co vás napadne jako první.
...

Co dnes dělat místo přejídání:

1. zůčastněte se nějaké akce, která pro vás bude fyzicky i emočně vyzývavou, třeba "drsná" akce v přírodě, nebo se přihlaště do kurzu bojových umění... Pokud máte strach z výšek, zkuste vylézt někam vysoko (ne nebezpečně). Pokud máte strach přecházet most, dnes je dobrý den pro to, přejít ho.

2. Posbírejte odpadky, které se povalují poblíž v parku.

3. Pozorně si prohlédněte nějaké umělecké dílo. Proč jej lze za umělecké považovat? Jak na vás působí? Jakých stylů a technik autor díla užíval? Uvažujte analyticky a za svým názorem si stůjte.

4. Vypijte dvě sklenice vody
...

Domácí úkol - den 18. :

1. Během dne zažíváte spoustu různých pocitů (vztek, úžas, radost...). Jakmile se nějaký pocit vynoří, snažte se jej pojmenovat. Například když budete mít vztek, nenechte to bez povšimnutí. Řekněte - Mám vztek. Pocity si zapisujte do deníku, večer si všechny poznámky projděte.

2. Navštivte někoho, kdo má malé děti, nebo pozorujte děti ze školky či jeslí. Všimněte si, že děti žijí přítomným okamžikem. POzorujte zvířata. Je to stejné. O minulost nebo budoucnost se nestarají. Můžete se od nich přiučit tomu, co to znamená žít přítomností.

3. Alespoň dvacet minut meditujte. Snažte se mysli nedovolit někam se zatoulat.

...

Na dobrou noc:

Můžete sice libovolně přemýšlet o minulosti, ale skutečnost se odehrává přímo teď. Prožíváte konkrétní okamžiky. Hoďte minulost za hlavu, staré strategie se přece neosvědčily, a vy to víte!
Nezabydlujte se ani v budoucnosti. Nikdo neví, co ho čeká - kdyby tomu zak nebylo, nezažívaly bychom žádná překvapení.


třítýdenní program - DEN SEDMNÁCTÝ

9. listopadu 2011 v 12:18 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Nejste samy.

PPP trpí miliony lidí. Právě v tuto chvíli se někteří z nich snaží stejně jako vy vyléčit. Ačkoli se navzájem neznáte, jsme na sebe všichni napojení. Podpora přichází od lidí, které ani neznáte.

Myšlenka dne:

NEJSEM JEDINÁ, KDO SE SNAŽÍ UZDRAVIT

Krom inspirace, která k vám přichází od těch, jež neznáte, oceňte také podporu, kterou dostávate od svých blízkých. Važte si toho, a buďte jim vděčné.

moje pozn. Buďte vděčné i za nepodporu, kterou nemáte třeba díky tomu, že jste o tom nikomu neřekly. Buďte vděčni za klid, který byste třeba vůbec neměly, kdyby jste to okolí pověděly. Záleží jen na vás, jaké podmínky si vyberete.
...

Ranní rozcvička:

Ve sprše, nebo v zrcadle veďte povzbudivý hovor s imaginární osobou, která se snaží dostat z ppp. Otevřeně a upřímně mluvte o vašich dosavadních zkušenostech s léčbou, abyste s imaginární osobou navázaly dobrý kontakt. Mluvte nahlas!
...

Zápisek do deníku:

Napiště o někom, kdo dokázal překonat nějakou překážku. Může to být někdo koho znáte osobně, anebo znáte jeho příběh. Můžete také psát o nějaké historické postavě.
...

Co dnes dělat místo přejídání:

1. Navštivte zvířecí útulek, zverimex nebo zoologickou zahradu.

2.Vyhledejte si informace o ppp na internetu. Můžete navštívit chat/diskuze na toto téma, a komunikovat s lidmi, kteří se s ppp taky potýkají.

3.Sestavte imaginární podpůrnou skupinu. Koho byste do ní zařadily a proč? Může jít o skutečné, fiktivní nebo historické postavy.

4.dejte si velké jídlo ve společnosti některé z vašich opor.
...

Domácí úkol - den 17. :

1. Dnes se pokuste dodělat váš dvoudenní projekt ze včerejška.

2.Optařete si životopis nebo osobní příběh někoho, kdo se snažil ppp zbavit. Vyberte si příběh, který je vám opravdu blízký. Nebudete tak mít intenzivní pocit samoty.

3.Snažte se vyhledat někoho, kdo vám může ve věcech léčby radit. Zkuste zajít do nemocnice s JIP oddělením pro pacienty s ppp, navštivte terapeuta, který se na ppp specializuje, nebo navštivte nějakou podpůrnou skupinu.
...

Na dobrou noc:

daleko za zářícími městy je nebe za temné, jasné noci poseto miliardami hvězd. Jistě jste tu krásu již někdy viděly. Představte si, že ty hvězdy jsou lidé, kteří se již ppp dokázali zbavit. Vyzařují na vás z nebe energii a lásku.

třítýdenní program - DEN ŠESTNÁCTÝ

9. listopadu 2011 v 11:57 třítýdenní program aneb zbavit se PPP
Věnujte se umění

Umělci často zažívají pocit, kdy se prostřednictvím umění spojují s vyšší silou. Někdy hovoří o tom, že se při malování nebo skládání hudby cítí být jen štětcem, resp.hudebním nástrojem v rukou vyšší duchovní bytosti. Když si prohlédnete umělecká díla nebo posloucháte hudbu, dotknete se zdroje inspirace. Právě těchto pocitů si dnes budeme všímat.

Myšlenka dne:

Budu si všímat krásy, jež mne obklopuje, i krásy vlastní

Někteří umělci dokáží proměnit svou bolest a své utrpení v nádheru. Rozhlédněte se kolem sebe, pohlédněte do svého nitra. Vnímejte krásu.

...
Ranní rozcvička

Poslechněte si některou ze svých nejoblíbenějších písniček. Pouštějte si ji pořád dokola, zpívejte si ji ve sprše.
...

Krátký zápis do deníku

Snažte se formulovat, co se vám na vašem oblíbeném malíři nebo oblíbeném obrazu líbí. Pište jazykem plným obrazů, přitom však jasně a výstižně.
...

Co dnes dělat místo přejídání:

1. Opatřte si omyvatelné fixy nebo šminky a namalujte si obličej. Můžete si namalovat třeba knír anebo se nalíčit jako klaun. Dokážete se takto namalované brát natolik vážně, abyste se šly přejíst?

2. pokud vám ve vašem původním seznamu opor zbývá ještě nědo, komu jste neřekly, s čím bojujete, řekněte mu to dnes, anebo si do deníku zapiště, proč jste jej dosud nekontaktovaly.

3.Čmárejte jen tak na kousek papíru nebo si kupte omalovánky, a pečlivě je vybarvěte. Vybrvené obrázky si vyvěste na viditelné místo. Pokud přijde potřeba přejíst se, vyberte si jeden z nich a znovu jej vybarvěte.

4.Stránku po stránce probírejte knihy o umění, než narazíte na oblíbeného autora.
...

DOMÁCÍ ÚKOL- DEN 16.:

1. Alespoň dvě tři hodiny se věnujte práci na dvoudenním projektu. Rozhodněte se, zda se vyjádříte hudbou či výtvarně.

a) pokud jste zvolily výtvarné umění, bude vašim úkolem vytvořit obrázek inspirovaný fotografií, anebo namalovat zátiší, portrét či krajinu. Můžete zvolit libovolné medium, materiál atd.
Dnes si zvolíte téma, a opatříte potřebný materiál.

Pokud vás nenapadá, co namalovat, zkuste autoportrét, nebo si ma stolek naaranžujte pár prostorových předmětů a namalujte zátiší.
Než se pustíte do samotného tvoření, v němž budete pokračovat i zítra, udělejte několik skic.
Snažte se celý obrázek namalovat během DVOU dnů, ale bude-li to třeba, můžete jeden den přidat.
Snažte se nemyslet na konečný výsledek práce.

b) pokud jste zvolily hudbu, bude vaším úkolem složit písničku instrumentální i písničku s textem, opět pro libovolný nástroj a v jakémkoli stylu.
POkud si nevíte rady, snažte se nejdřív uchytit základní melodii. Zkoušejte různé klávesy, dokud nenajdete akord, který vás vnitřně rozezní. Nebudete-li vědět, jak dál, odpíchněte se od několika základních postupů, a zkuste je rozvinout. Písničky můžete zapsat buď do mnot, anebo můžete celý průběh vašeho experimentu nahrávat.
Z dnešní nahrávky můžete zítra využít pár zajímavých fragmentů.

3. Řekněte o svém dvoudenním projektu své opoře. Svěřte se jí s obavami, že nevytvoříte dostatečně kvalitní dílo, a zkuste se dopracovat k poznání, že proces tvorby je důležitější než výsledek.

4.Pořiďte si hudbu, o níž jste přesvědčeni, že vás bude při práci inspirovat.
...

Na dobrou noc:

Jedním z největších životních úspěchů je zanechat druhým svůj odkaz, například umělecké dílo. Každý svým způsobem zanechává druhým určitý odkaz. Působíme na všechny, které potkáváme, aniž bychom si uvědomovali význam těchto interakcí. Zamyslete se nad tím, co přínosného byste chtěly druhým zanechat. Dáte jim tak mnohem větší dar, než tušíte

život "venku"

2. listopadu 2011 v 18:02 pod čarou...

Žiju. Dejchám. Někdy cvičím doma, a dokonce jsem byla cvičit i mezi lidma. Chodím běhat, skoro každý večer si dám takové tři až čtyři kilometry....
Jím hodně sacharidů. Jím hodně teplý jídla večer. Docela makám na baráku a kolem zvířat.
Výsledky ale viditelné nejsou. Mám necelých 5cm přes pupek dole, ale jinak žádná změna.
Vizuální.
.
Popravdě s tím teď nemám ani potřebu hejbat dál. Existují dva faktory, které mě občas naklovají do hlavy, že bych měla zahájit nějakou přísnější formu stravování, ale zatím nemám čas a prostor pro plánování. V provozu si můžu lecos ohlídat, což dělám, ale není to dostatek pro hubnutí.

Jeden z faktorů jsou zase ty hnusky zezadu nad zadkem, občasně přebývající celulitida (jak kdy, mrcha!) a cosi na břuchu, co tam nemá co dělat...doslova!
Druhý faktor je můj zvýšený výskyt ve městě (skloubení úřadů, dobrého kafe, výstav a doktorů), a pan Umělec Jakub. Nejen že je (mimojiné)stylista, a takový to všechno možné další co se motá kolem toho, jak co vypadá, ale navíc nás dělí asi tak čtyři centimetry co do výšky, a velmi nerada bych se začla potýkat s většíma rozdílama šířkovýma.

Tak...a už po napsání těchle posledních tří řádků se směju, protože tak povrchní důvody pro hubnutí jsem dlouho neměla :-D..ironie, hloupost, malost....do háje s tím :-D
...Mě totiž fakt nevadí, že mám velikost 40 (anebo gatě někdy i 42). Nepřipadnu si totiž tlustě. Je to vůbec možný?
Je, protože:

Žiju taky víc a jinak.
Zvládla jsem se zbavit XY (!!!!) letého traumatu se starších chlapů a sem šťastná s panem Umělcem, přestože to má spoustu nedokonalostí. Včera jsem během hovoru s Vlkem byla tázána, jestli jsem pořád sama, a já řekla, že sem vlastně docela spokojeně zadaná. Velikost tohohle prohlášení mi došla o pár chvil později, ale už sem to vypustila, takže nemá smysl vymýšlet zase komplikace.
Se zatupeností okolí mám zkušenosti od dob Jasana (když sem si na netu přečetla, že spolu chodíme, málem mě trefilo z toho, že okolí ví víc než my dva osobně, a okamžitě jsem začla řešit, jak se k tomu postavit.), takže tohle vysvětlovat nebudu. Každej se může dívat buďto očima, anebo srdcem. ...
.
Docela neplánovaně jsem taky Pana Umělce seznámila s Čudletem, a je to fajn.
Rozhodně nemám v plánu vyvíjet v brzké době další společné aktivity, na to se fakt necítím, a ani to vlastně nechci, ale je mi upřímně dobře z toho, že ta dvě setkání, která proběhla, byla dobrá.
Jsem šťastná s panem Umělcem (pominu-li všechno to duchovní a úchylně zvrácený), protože je vegetarián, a výborně vaří.
Umění Krishnovi kuchyně se musí nechat.
Takový specifický přístup k jídlu mě činí šťastnou ještě víc. Popravdě o tom stále moc nevím, ale zatím všechno, do čeho pronikám, mě dělá dobře.
Konzumace tzv. prasadámu (potraviny nabídnuté Krishnovi, tedy zbavené karmy) je úplně jiná než běžné jídlo. Obětování potravin, příprava i samotné jezení je taková malá svátost. Vzhledem k (tady již kdysi zmiňovaným) jídelním "meditacím", kterýma jsem si pomáhala při bojování s ppp, mě tato krishňácká každodenní samozřejmost moc těší!
I když máme každý jiný přístup, v praxi to funguje skvěle!
Políbit někoho, komu z mezizubního prostoru nikdy jazykem nevyklohním kousek kuřátka nebo vepříka, to je taky příjemné...
Tady mi připadne dobré povědět, že mě vlastně tohle nikdy u nikoho nepobuřovalo. Nevím zda se dá mluvit o přirozené lásce a toleranci, anebo o nevědomosti.
Pan Umělec mě s tímhle dost překvapil. Problematiku intimností s masožravkyní jsem řešila poprvé v životě. Vzhledem k tomu, že nejsem Krishnova služebnice (a tedy kontakt s masem neznamená vyloženě "hřích"), asi to nedokážu pobrat takovou měrou, ale pozvolna začínám zjišťovat, že mě nedělá moc dobře manipulace s masem pro Inku, nebo na čundru řezat mrkev nožem, kterým si předtím druhej ukrojil uherák...
Taky jsem si docela nedávno uvědomila, že v Nebrně čím dál striktněji používám pouze svoje "čisté" nádobí a kuchyňské náčiní. Vzhledem k tomu, že tak činím dobu o kousek delší, než znám Pana Umělce, si myslím, že jde o přirozený vývoj-
Věc druhá ale je, že od doby, co se s Panem Umělcem vídám víc, postupuje problematika kuchyňská v Brně. Tam nemám krom jedné zapíkačkys víkem, pár obraceček, nože a prkýnka na zeleninu čistého NIC...Protože mi to začíná i docela vadit, budu muset najít vhodné řešení :-)....
zpět k jídlu...:)...Baví mě vařit, a momentálně jsem v pozici velmi výhodné, co se tohoto týče. Krishňáci mají ve vaření službu bohu, takže vaří hodně, a vaří výborně. Mimojiné nepoužívají vajíčka, a ani česnek (a ještě teda by se neměla vyskytovat cibule, houby, kakao a černý čaj...možná je toho víc, ale zas tak moc o tom nevím), což je přesně na míru mě.
Přestože je Pan Umělec o docela dost starší, s vegetariánstvím na tom jsme podobně, a vzájemě si vyměňujeme zkušenosti, recepty (je trochu pech, že on samozřejmě preferuje kuchyni indickou, a tedy je frňák nahoru, a nechutnají mu moje nejmilejší zeleniny třeba jako patizon, lilek, dýně, nebo červená řepa :-D...myslím si, že to je proto, že to všechno ochutnal jednou dvakrát v životě, a bylo to špatně zpracované...dávám tomu čas, že brzo uděláme nějaké sabji s patizonem nebo upečeme dýni :))
...
Co se nás dvou jinak týče, už několikrát (lépe řečeno od začátku toho, co se známe, se to motá dokola) jsme se "pohádali" kvůli tomu, jak se k němu (ne)chovám. Je mnohem horší slyšet, co nedělám, než to, co dělám špatně.
Když něco dělám špatně, můžu to změnit, snažit se pracovat na tom, abych tu určitou věc nedělala, má to řešení.
Ale naopak - to je problém. Docela velký problém. Dělat něco, co přirozeně nedělám, a co mě nepřijde, že bych dělat měla...
Ty seš nejvíc chladná a uzavřená ženská, co sem kdy poznal. Seš sobec, co nic nedocení. Řekl nedávno. Dva měsíce spolu regulerně chodíme, ale jenom ty to prostě furt popíráš. Řekl nedávno.
Seš bojovník, udělej rozhodnutí, řekl.....
Já udělala rozhodnutí už na začátku, on to ví, takže si to akorát musíme zaběhnout. Zatím se nic nezměnilo, a já ani neočekávám změnu. Jak mě tu napsala Katka, že čekání s někým není čekání (tak jsem si to přeložila), tak ne, to není, ale tohle není někdo a já nečekám, ale pokračuju.
No, a to je vše, co k tomuhle říkám. Vzhledem k jakési úctě nebo jak to nazvat, nedokážu publikovat o někom, s kým je to osobní...
...což mi připomělo, že jsem tu stejně nedokázala napsat doposud o pár velmi důležitých věcech/lidech/situacích. Poslední dobou cítím, že víc nahá být ani nemůžu, ale stejně to nedokážu uveřejnit...
Dneska jsem se s jednou z takových zcela "utajených" postav střetla čelně v podniku, kam jsem šla na kávu.
Chvíli jsme na sebe civěly, já rozhozeně, vyrovnaně se sebou, ale za krkem stud a v puse nevyřčenou omluvu, ona rozhozená, z kudrn odkapávající bolest, která postupem času přešla v přirozené opovržení.
Beze slova sem si nalila do kafe dvě mlíčka, došla pro lžičku, zamíchala, odložila lžičku. Ona stála a opírala se mlčky o židli vedlejšího stolu.
Vzala jsem hrnek do obou dlaní, zvedla oči a...ano, neuvěřitelná drzost ode mě. Zeptala jsem se, zda si chce přisednout.
Ani ne, řekla, vzala si batoh, zapnula kabát, a já upila dva doušky kafe.
Když procházela kolem mě, popřála mi dobrou chuť a já poděkovala.
Ve vedlejším panelu mám už asi nadesetkrát rozepsaný mail...ale nemám slova...ale úplně nejvíc je potřebuju zachytit. Čím dřív, tím líp.
...
Taky se snažím pracovně a bydlením vysunout k Nebrnu, což se zatím napůl daří, ale napůl taky ne, protože nějak nedokážu vymizet od lidí, kterým uklízím v Brně, a taky už skoro týden cítím, že "nemůžu" sbalit všechny věci a převést je na barák.
S nikým jsem se nepohádala, všechno je při starém, ale tím zlepčeným balancem mezi Brnem a divočinou se mě jakoby "nechce" úplně úplně vymizet. Teď.
Na druhou stranu je to záležitost čistě materiálního rázu, protože konkrétně v Bystrci jsem za posledních 14 dní nocovala 4x, a na víc jak pár hodin se vyskytla dneska podruhé.
Do šuplat u stolu sahám pouze pro klíč od pokoje, ze skříní s oblečením tahám pár kousků...nic tu vlastně důležitého už nemám...
Co se práce týče, dala jsem si osobní ultimátum do konce roku vyřešit, tak uvidíme.
Poptávka stále převyšuje moji kapacitu, ale to je problém čistě můj, a v tuto chvíli neřešitelný.
Je ale fajn pocit být v něčem tak dobrá, že na vás jsou lidi schopný i čekat několik měsíců.
...
Pěkně sem posrala tu soudní záležitost. A už druhý den flákám jakékoli řešení. Vcelku neuváženě jsem naivestovala peníze do "blbostí", založila někam pár důležitých papírků, polopaticky řečeno - neschopná flákačka!
...
Strávila jsem teď poměrně dost času sama mimo civilizaci a nasbírala pár velmi zajímavých zkušeností, (třeba předevčírem jsem se byla v noci koupat v nedalekém rybníku a intenzivní prožitek nezpůsobila jen teplota). Párkrát sme byli výletovat s Panem Umělcem, ale ...jo, když mám možnost zmizet sama, zvládám i výlety společné :)
Začínám mít pocit, že už se mi víc daří zvládat ty přechody.
O víkendu jedu se psem zazimovat Peaceland, a plánuju setrvat přes noc, na což se těším
Podpora zvenku je, čehož si nesmírně vážím.
V pátek byl podle tohohle : http://www.novoucestou.cz/?cat=36

velmi důležitý den. Ne že bych na takovéhle datumy nějak extra věřila (jsem ráda, když si udělám chvíli osobního volna na důležité dny jako je třeba rovnodennost), ale přiznám, že když sem to ve čtvrtek večer četla v mailu, prolétlo mi hlavou pár obav/nápadů...
Nakonec to byl docela fajn den. S časem o kus roztaženým do dálky jsem zvládla všechno, co jsem zvládnout měla (resp.co sem měla naplánované dávno předtím, než mě vůbec info mail došel :-D :-D), v práci žádný žrádlový exces, ještě jsem si udělala chvilku na osobní setkání, a večer vyjela s Martinkou na chatu.
Grilování cukety, mrkvičky a hermelínu, ovoce, povídání, běhání po lese, klídek pohodička...:-)
Trošku problém s myšlenkama na pár osob, kterým jsem chtěla "zničeho nic" povědět důležitá slova, ale nakonec jsem se vykašlala na lámání nejen sebe jenom proto, že je zrovna 28.října dvatisícejedenáct.
Zpětně si myslím, že tohle vyklidnění je mnohem přínosnější než obracení věcí vzhůru nohama.
Druhý den ráno se mi stala ukázková "nenáhoda"...Šla jsem do lesa se projít, než pojedeme, Martinka uklízela chatu (my holky prostě uklízíme fakt asi každá nejradši sama a po svém!:-) ). PO pár metrech cesty sem si zula boty a odložila je i s mikinou bokem. Stejně tam nebyl nikdo, kdo by mi je mohl vzít (a co si budem, zabahněný pohorky a umouněná mikina s vůní grilu není vyloženě lákavá :-D). Brouzdala sem lesem, a najednou jsem uslyšela zvuk vyvracejícího se stromu. Pak bylo ale ticho, žádný pád, křupání, nic.
PO chvilce se to ozvalo zase. Opět žádný pád. Okamžitě jsem se "nastražila", a pomalu hledala, odkud ten zvuk jde. Jak jsem nabrala dobrý směr, začla sem se co nejmíň nápadně přibližovat.
V hlavě mě svítila červená kontrolka, protože to bylo jasný prase divoký, a já bosky a mezi stromama, na který se nedá vylézt.
Nešlo mě ale přinututit se k návratu. Naopak jsem otevřela foťák (nenápadně :-D), a užívala si maximální adrenalín...
Strach se mísil se vzrušením, nikdy sem nepotkala prase takto za dne naživo (v noci pár setkání bylo, ale většinou ne zrovna příjemné!:) ), ale hlavně sem měla u sebe foťák a mohla to zdokumentovat!
Postupovala sem hlemýždím tempem (podle mobilu mi to celkem zabralo skoro čtvrt hodinku) a snažila se zahlédnout nějaký pohyb. Byla jsem ale pořád dost daleko (resp.nahoře, protože zvuky šly zespodu z doliny od potoka).
Připadala sem si trochu jak nějaký lesní obyvatel, chvilkama jsem se cítila dokonale "splynutá" s terénem, ale v další vteřině (hlavně když se ozvalo rýpání v bahně a zvyuk kymácejícího se pařezu/stromju/dřeva) jsem byla normální strachem a vzrušením pročpělá holka, co jde lovit zážitek...
Jak se tak plížím dolů, uslyším z doliny jednoho, jak řká druhýmu "Ty vole, s tím asi nepohnem. POďme pro řetez."
A druhej odkudsi hlásí "jo no vole. Vidim. Tak počkej." Pak se ozvalo větší čvachtnutí, křupnutí dřva a chrastot člověka v lese...

V první chvilce jsem strašně zrudla, jak jsem se zastyděla za svou naivitu...prase...ty vole...určitě ! :-D
Pak na mě spadlo obrovské zklamání, ale nakonec jsem se začla výborně bavit sama sebou a svým "hustokrytým" plíženíčkem :-)...
Opřela sem se uvolněně o strom, vydýchala to všechno ven, a otočila se k odchodu.

Udělala sem krok a málem vrazila do prasete, co tam stálo a civělo na mě....
...netřeba rozvíjet dál. Svrznu to tím, že mám úplný výpadek o čase, ale přišlo mi to jako věčnost, i když to určitě byla minuta dvě max.Prase se pak pohlo, já taky, a prase odešlo.
...fotku samozřejmě nemám ani jednu, a musela sem si taky trochu usušit kalhoty. Od příště asi budu nosit do lesa vždycky vložku.

...
Protože už melu popisné sračky a nedůležité věci, končím...to nejdůležitější, o čem jsem chtěla napsat, jsem samozřejmě vynechala. Ale tak je to vždycky, takže příště----