pozvolné uzavírání spirály? II.

15. října 2011 v 22:29 |  pod čarou...
nějak se mi přechlapovalo okolí, a tak se v tom ještě trošku porejpu a už to nechám bejt.
...
Jakub a Jakub...měla bych je spolu seznámit...myslím, že by si rozuměli. Oba sou starší než já, oba jsou vegetariáni, oba vyznávají velmi podobné východní náboženství, oba jsou nekuřáci, oba neumí vstávat a něco dělat zavčas dopoledne, oba jsou výtvarníci-umělci, oba bubnujou a hrajou na piáno a oba nosí navrstvené oblečení (= podvíkačky atd).
Oba dva jsou taky dost "vyšinutí", doposud se však jeví jako psychopat pouze ten první z Jakubů. Musím zaklepat.
.
Před několika dny jsem myslela na Iluzi. Když jsem na něj o pár zastávek dál koukala na obrázku v MF Dnes, lehce jsem zešílela, ale tramvaj jela dál a tak sem držela hubu a krok.
O den později jsem na něj koukala na živo. Bezpečná vzdálenost dvacet metrů a bariéra asi tak třiceti lidí z masa a kostí. Bolestivé. Ale moje věc a jeho Ovec byla s ním.
.
Po několika měsících se ozval Falkonix z Německa. O tomhle jmenovcovi Fotky a Jasana sem minule nepsala, protože jsem na něj zapomněla. Nekecám.
O čem nepřemýšlím momentálně, to neexistuje. Je hloupé zapomínat vypnout pračku nebo nechat propadnout lístky do kina, protože si nevzpomenu. Ale je katastrofální zapomínat na lidi.

Denně mi od něj dojde tak čtyři pět esemesek, ve čtvrtek sme spolu i na chvíli volali (a já až zpětně trnu, kolik že mě to zvednutí asi stálo!), situace stejná jako loni na podzim, situace stejná jako před osmi rokama, co sme se začli bavit poprvé. Nechápu tyhle osudové neopětované lásky. Je to hrozně nefér, na někoho myslet takovou řádku let a nic z toho.
Může to znít jako velmi extrémní pokrytectví, když o tom takhle píšu z pozice nezískatelného cíle, ale kolik sraček jsem s tím už měla, nespočítám. Troufám si tvrdit, že takto dlouhodobé odmítání je stejně destruktivní a frustrující jako být takto dlouhodobě odmítán. Téměř čtyřletá oboustranně cílená komunikační nečinnost nepomohla. Obávám se, že doživotní verze tohoto "řešení" nebude taky efektivní.

Měl slečnu, měl před svatbou, ona utekla a on to frčel dvoustovkou proti zdi. Do toho jsem mu volala, protože jsem si na něj čistě náhodou po skoro dvou letech nekomunikace letech vzpomněla a on šlápl na brzdu. Pak mi napsal, že to byl zázrak, a že se mu tím jasně potvrdilo, co cítil celou dobu od chvíle, co sme se začli bavit v šestnácti. Že ať už byl s kteroukoli, a i když se měli brát, věděl, že já jsem to ONO, akorát mi to nikdy neřekl, protože byl buď zadán, anebo jsme se pak nebavili, a já měla Václava a Inku...
Nemít u sebe v té době sestru, spoustu moc třezalky a svoje jídelní tresty, nevím co a jak by bylo.
Když jsem se dostala ve svých myšlenkách k otázce, zda tohle stojí za to, že se Falkonix neroztřískal o tunelovou zeď, přežrala a vyblila se s takovou vervou, že mě bylo další dva dny špatně a musela sem zůstat na vodě a rohlíkách...
Zvýšená ataka hovorů, mailů a esemesek od Falkonixe v době Jasanova odchodu. Jasně přece...Jeden jde za druhého...
Bože, cítím připáleninu dosažitelnosti Vědomí, ale smrdí to až moc, a na to nemám chuť. Radši mi zabal kousek radosti a oddechu, dej si na mě dvě tři rundy a zachrasti konečně pohárkem s kostkama trochu jinak...
Hlavně aby to teď nějak dopadlo. Zatím to je na bázi otravného pípání nebo blikání telefonu, občasného pohybu mých prstů po telefonní klávesnici, bolestí hlavy a pocitu špíny ze sebe.
Můžu se tomu nakonec přestat bránit žejo. Vzít sebe, Inku, zvěř, a odstěhovat se za hranice. Byt a auto "máme", školka je prý za rohem, Inka by se naučila jazyk vklidu, když je ještě tak malá. Já bych dělala v zahradnictví o dvě zastávky od bytu. Podmínky jsou úplně ideální a prakticky kdykoli využitelné....
...
Fotka si psal se Žoulou. Prý je mu po mě hodně smutno. Nemáme prý spolu žádný problém vlastně. Chodí zase s Katkou. Zajímalo by mě, zda ji přesvědčil, aby si taky neholila třísla, anebo zda při sexu s ní vzpomíná na to, co jsme dělali spolu.
Prý jestli bych někdy přijela v zimě. Bude na hradě sám samotinký. A co prý bude s těma kalhotama, který sem mu ušila.
.
Tomáše jsem viděla na rychločaji. Nestíhá mě napsat mail nebo emesku. Tom se mnou teď taky moc nekomunikuje. Obavy, nakolik je to způsobeno blogem, si snažím nepřipouštět. V konečném výsledku těhle faktů to ale není špatné. Ještě se nestalo, že by to nedopadlo...:)
.
O chovateli koček (ano ano, pan podnikatel), jsem psala minule. Od toho včerejšího kafe se stala jedna esemeska, která pravila, že vnímám věci, které nevnímá jen tak někdo, že si toho moc váží, a ať já zvážím domek.
Možná by bylo rozumné vykašlat se na city, a prostě jít do toho. Kamarádka se mě strašně vysmála, když sem jí řekla, že jsem ho poslala do kytek...Prý jestli si uvědomuju, že každá holka na mým místě by byla šťastná, že by byla zajištěná DOBRÝM chlapem.
Ano ano...všechny Jinovatky, Zuzanky, Lenky a Terky, ty by do toho šly s úsměvem.
Jenom Kristýna je naivně přesvědčená o tom, že cesta vede jinudy.
.
S Ohnivým mužem je to teď příjemné. Velmi. Jako když sme se potkali v roce 2005. Bez toho jiskření samozřejmě, ale stejně teplé a dobré. Objetí i zaklesnuté paže taky.
Procházky a duha na nebi za komínem. Cigárko na lavičce. Je dost zvláštní zapalovat si s Ohnivým mužem po těch několika letech a vyfukovat společně kouř.
Můžeme se bavit, anebo být zticha. Oboje je vcajku.
Nejlepší je, že se nemusím ptát. Věřím, že kdyby NE, tak že to uslyším. Toho si vlastně vážím nejvíc. Že po celé ty roky funguje otevřenost. Jakkoli ohlodaná blízkost lidská, ale upřímnost stále živoucí.
...
Dneska budu asi spát u Jakuba. Budu se koukat na svou fotku na jeho pozadí monitoru a on bude se ptát mě na to, jak to teda vidím. Jako co sme. A já mu povím, jak to je. Nechám si od něj pořezat záda a namasírovat chodidla. Vytrhám mu kus vlasů a třeba ho i počurám, a pak doufám budeme pořád Jakub a Kristýna. A spoléhám na jeho věk a zkušenost, že to zvládne pobrat v tom správném slova smyslu.
...
Mám teď pocit, že píšu o zcela normálních věcech, a hrozně je nafukuju. Je prostě normální potkávat lidi, kteří vás nechtějí. Je normální potkávat lidi, které nechcete vy.
U mě ale ne. Až do loňského února jsem měla zcela přirozeně zajištěné tyhle existující chlapové záležitosti. Vše editováno a uloženo v patřičné zásuvce.
Jasně, můžu nad tím mávat rukou. Vlastně to dělám, a díky tomu ještě neztrácím schopnost nějak žít.
Taky bych si mohla naliskat za tu sebestřednost, s níž k takovýmto situacím přistupuju. Nikomu jinýmu se to neděje. Jenom já mám takovýhle sračky spojené se mnou. Nějak si to způsobuju sama totiž...Ale di ty Kristýo jedna egoistická. Zas tak si nefandi. Vždyť je to směšné, jak se zoufale snažíš pochopit souvislosti, a s ještě zoufalejší vervou se snažíš obejít tuhle zákonitost Vesmíru...
.


...Učím se přijímat. Učím se nehledat to, co chci já, ale přijímat to, co přichází ke mě. Protože to, co opravdu potřebujeme, nedokážeme vyprojektovat do myšlenek, natož do nějakých slov přání. Vlastně to, co opravdu potřebujeme, nám zůstává ukryto. To, co chceme, je jen slabounký odvar !!!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 27. října 2011 v 19:39 | Reagovat

Mohla bys mi vysvětlit co jako podle tebe je vztah citový nebo hlavový jak tady furt píšeš a to ostatní? Pořád se kolem tebe motá nějakej chlap, občas nějakýmu řekneš jo, a pak se divíš, že se na tebe vysral ten, kterýho máš nejradši. Vzpamatuj se!

2 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 22:35 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

3 absurdni-asenath absurdni-asenath | 5. března 2012 v 6:22 | Reagovat

Mohla jsem si to tady pročíst víc a mohlo mi to dojít včas... Jakub je Jakub... k sakru...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama