Říjen 2011

...zamyšlení o "chodit s něým" a "nechodit"

25. října 2011 v 22:08 pod čarou...
Jsem docela přetažená. Nějak mám pocit, že nezvládám kočírovat dvě domácnosti a ještě to všechno okolo, hlavně teda spánek, hygienu a ty chlapy...
Pozitivní je, že i přes tenhle pocit to funguje zatím vcelku hladce. To mě ubezpečuje v tom, že problém je ve mě, a ne ve světě.
Vlastně bych měla být asi hodně spokojená. Mám u sebe člověka, kterýmu jsem pověděla o tom, jak to mezi náma je a zatím bude, a on to vzal a funguje tak.
Nemám kolem sebe žádného Blondieho, který by mě dokolečka povídal že mu Dlouhovlasá povídala že jí Jasan povídal, že ji miluje a že se k ní chce vrátit, takže si nepřipadnu jako debil a nemám důvod ubližovat si s pocitem maximální ubohosti.
Nejvíc má na tom asi podíl jeden můj kamarád, který si už delší dobu dělá starosti o mě, co se vztahů týče, a neváhal Jakubovi dát patřičné kapičky o tom, co já si myslím, cítím a tak podobně.
Velmi podobná, vlastně téměř stejná situace, která tu už jednou byla...ale z druhé strany.
Jakub ho poslal do prdele, a zeptal se přímo mě. Bohudíky jsem odpověděla. Odpověděla jsem větami, které jsem potřebovala slyšet já sama loni, a které jsem nikdy neslyšela. Odpověděla jsem tím, co by mě loni strašně pomohlo slyšet, ale co mě v nevyslovené formě zničilo.
Nechci nikoho ničit stejným způsobem. Je to koloběh. Skoro by se až nabízelo mluvit o jakési karmě a jejím vyrovnáváním...
S nikým nechodím, ale nebudu se bránit tomu, jestli se to stane. Už ne. Protože můžu otevřeně promluvit o tom, co cítím, a odpovědí je "Ok, řeš si to za pochodu a uvidíš, co bude schůdnější". A pakliže se stanoví určitá pravidla, která se neporuší, není co řešit.
Začínám přemýšlet, že na věku možná záleží. Ne povrchně, ale plošně a životně.
A jsem strašně unavená...dobrou noc.
...
"Island je opravdu unikátním místem na této planetě... Přidali jsme se k protestnímu táboru ve Snofellu, kde se demonstrovalo proti stavbě přehrady v Kárahnjúkaru. Místo, kde se přehrada nachází, je největší nedotčenou vysočinou v celé Evropě. Chtěli jsme ukázat svou solidaritu tím, že jsme tam vystoupili. Ale právě proto, že jsme tu byli protestovat proti stavbě přehrady, která měla produkovat elektřinu, tak jsme přišli na nápad zahrát tady unplugged - bez elektřiny. A přesně v ten moment, co jsme začali hrát, ulehnul vítr... Když jsme po čase přijeli a viděli tu přehradu, tak jsme všichni najednou ztratili řeč, protože se jednalo opravdu o gigantické monstrum. Je to nenávratně ztracené, stojí to teď celé pod vodou. Je to opravdu smutné."


zvadlo :-)

23. října 2011 v 0:14 inspirace

...musí se to dovymyslet...Štěpánek to dovymyslí určitě brzy :-)

šikovná...

23. října 2011 v 0:05 inspirace
obdivuju lidi, co to umí...ještě víc obdivuju holky, co to umí. Úplně nejvíc obdivuju pěkné holky, co to umí...

a tohle je třeba jedna z nich:

my dream

22. října 2011 v 23:22 deníček
Roztěkaná voda se přelívá přes okraj mé sklenice. Míra neúprosného čekání se roztříštila s včerejším Tichem kolem nás a dnešek to už nezalepil ani chemoprénem.
Vydechuju popelavé snítky vavřínů.
Zničeho nic mám plný pokoj včel a pylu.

Z ničeho nic.
Rovnice o dvou neznámých nuličkách se mění v barevné jojo, které si obtáčím kolem ukazováčku a nahoru a dolů. Nahoru a dolů přátelé.
Některé sny je lepší zapomenout.

Nadobro svěšená hlava. Ne poražená, ale znavená věčným vyhlížením východu Slunce na jihu.
Přes rty mě skápla slina. Horká jako maliny v čokoládě. Chutná sladce, už cítím chlupatá tělíčka a drobné nožky lechtají.
Žihladla mi nevadí. Obličej se mi plní jedem. Překračuji změť svíjejících se včel pode mnou. Z vyhřezlých zadečků vytéká život.
Krůpěj po krůpěji...

pecka!

18. října 2011 v 21:20
hráli to na MišMaši, tam mě to pohltilo úplně...pořád na to čekám...na nové album...a konečně aspoň na trubce!!!
...
hlavně Procházka...velmi interní...velmi...

...

a vlastně i toto ...a toto...:)
...


do těla...plán

18. října 2011 v 20:54 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Už asi tak 2,5 měsíce mám váhu stále mezi 65,5 a 67kg. Nevyvěšovala jsem jídelníčky, ale podle nejlepšího svědomí a vědomí můžu prohlásit, že se ničemu nevyhýbám, a nic nepřeháním.
Občas jím v jedenáct večer teplý jídlo (onehdy sme s Jakubem večeřeli v půl třetí ráno). Občas nemám teplý jídlo. Občas mám celodenně "nedobré" jídlo ( = nezdravé). Občas to anebo tamto. Je to fuk, protože váha se drží a to je znamení, že mám průměrně stabilní a dostatečný příjem KJ.
Věc druhá je samotná postava. Rozkydávám se. Resp. z mojí postavy hruška jsem přešla do postavy diamant, což pokládám za krizi a prakticky nejhorší variantu postavy (krom typu koule a obráceného trojůhelníku), a začla se mi zas dělat fest celulitida. Cvičení docela flákám (cvičím tak 40min jednou za tři dny + 1x týdně kickbox).
...
Myslím, že i přes včerejšek mám jídlo zmáknuté, a že si můžu dovolit cíleně upravit jídleníček.

Plán pro následující dny :

  • potraviny: syrovátka + ovoce + zeleina + bílé a ovčí jogurty/zákysy/nízkotučný a polotučný tvaroh + rostlinné bílkoviny + mysli + celozrnné pečivo + rýže + kuskus + domácí pečení + tvarůžky + ovčí sýry
  • množství - max.6 porcí denně. Strukturovat jídelník v závislosti na denním rozvrhu.
  • pohyb: denně (!) 50 zkracovaček, 50x šikmé svaly břišní, 100x zadek


Doba trvání - 10 dní
...věřím tomu, že za 10 dní budou pryč aspoň 3cm přes zadek (ne zhubnuté, ale pouze vrácené do pevného stavu) a 4-5cm přes pupek (ten je ke dnešku 86cm)

...dneska míry:

váha: 66,4kg
pod prsama: 81cm
pas: 76cm
břuch: 87cm
boky: 97cm
zadek: 104cm
stehno navrchu: 57cm
stehno dole: 44cm
lýtko: 35cm

zakopnutí

17. října 2011 v 20:14 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Dneska mínusko.

Snažila se. Ale nesnažila se dostatečně. Vlastně se pak už nesnažila vůbec, ale naopak se tomu poddala bezmezně.
Je nechutná stejně jako feťáci. Je ubohá psychická masochistka.
Potřebovala si ukázat, jak hnusná a špatná je...Špatná. Špatná. Špatná.Špatná. Špatná.
...
Přecpala se do velkých bolestí žaludku kradeným jídlem, nešla zvracet (alespoň špetka sociálního cítění...na cizím a vydrhnutém záchodě blejt nebude) a užívala si pocit absolutní špinavé ubohosti.
Pak šla nakoupit snězené potraviny, dala je na původní místo, uklidila zbytek domu, zamkla a odešla.
.
Zbytek dne jedla normálně.
.
Je třeba dívat se na každý den jako na samostatnou jednotku. Dneska je tam mínus, ale jinak už nějaký ten měsíc (až na 26.9.) svítí zelená pluska a oranžové smajlíky...
Vím PROČ to mínus dneska. To je důležité.
...
v jedné knížce sem četla, že lidi kteří trpěli ppp mají tendence při jakémkoli škobrtnutí propadnout myšlence, že se z toho vůbec nedostali, a nikdy nedostanou.
Dobře vím, jaké to je, ale...té zelené je už moc na to, abych si dokázala nalhávat, že má smysl do toho zase spadnout...dál...nevzdávat to!

...
nevzdávat to...:
Dobry vecer
dekuji moc za dnesni uklid...
Po Vasi navsteve to u nas vzdycky tak prokoukne :)))
...děkuju...děkuju moc!

pozvolné uzavírání spirály? II.

15. října 2011 v 22:29 pod čarou...
nějak se mi přechlapovalo okolí, a tak se v tom ještě trošku porejpu a už to nechám bejt.
...
Jakub a Jakub...měla bych je spolu seznámit...myslím, že by si rozuměli. Oba sou starší než já, oba jsou vegetariáni, oba vyznávají velmi podobné východní náboženství, oba jsou nekuřáci, oba neumí vstávat a něco dělat zavčas dopoledne, oba jsou výtvarníci-umělci, oba bubnujou a hrajou na piáno a oba nosí navrstvené oblečení (= podvíkačky atd).
Oba dva jsou taky dost "vyšinutí", doposud se však jeví jako psychopat pouze ten první z Jakubů. Musím zaklepat.
.
Před několika dny jsem myslela na Iluzi. Když jsem na něj o pár zastávek dál koukala na obrázku v MF Dnes, lehce jsem zešílela, ale tramvaj jela dál a tak sem držela hubu a krok.
O den později jsem na něj koukala na živo. Bezpečná vzdálenost dvacet metrů a bariéra asi tak třiceti lidí z masa a kostí. Bolestivé. Ale moje věc a jeho Ovec byla s ním.
.
Po několika měsících se ozval Falkonix z Německa. O tomhle jmenovcovi Fotky a Jasana sem minule nepsala, protože jsem na něj zapomněla. Nekecám.
O čem nepřemýšlím momentálně, to neexistuje. Je hloupé zapomínat vypnout pračku nebo nechat propadnout lístky do kina, protože si nevzpomenu. Ale je katastrofální zapomínat na lidi.

Denně mi od něj dojde tak čtyři pět esemesek, ve čtvrtek sme spolu i na chvíli volali (a já až zpětně trnu, kolik že mě to zvednutí asi stálo!), situace stejná jako loni na podzim, situace stejná jako před osmi rokama, co sme se začli bavit poprvé. Nechápu tyhle osudové neopětované lásky. Je to hrozně nefér, na někoho myslet takovou řádku let a nic z toho.
Může to znít jako velmi extrémní pokrytectví, když o tom takhle píšu z pozice nezískatelného cíle, ale kolik sraček jsem s tím už měla, nespočítám. Troufám si tvrdit, že takto dlouhodobé odmítání je stejně destruktivní a frustrující jako být takto dlouhodobě odmítán. Téměř čtyřletá oboustranně cílená komunikační nečinnost nepomohla. Obávám se, že doživotní verze tohoto "řešení" nebude taky efektivní.

Měl slečnu, měl před svatbou, ona utekla a on to frčel dvoustovkou proti zdi. Do toho jsem mu volala, protože jsem si na něj čistě náhodou po skoro dvou letech nekomunikace letech vzpomněla a on šlápl na brzdu. Pak mi napsal, že to byl zázrak, a že se mu tím jasně potvrdilo, co cítil celou dobu od chvíle, co sme se začli bavit v šestnácti. Že ať už byl s kteroukoli, a i když se měli brát, věděl, že já jsem to ONO, akorát mi to nikdy neřekl, protože byl buď zadán, anebo jsme se pak nebavili, a já měla Václava a Inku...
Nemít u sebe v té době sestru, spoustu moc třezalky a svoje jídelní tresty, nevím co a jak by bylo.
Když jsem se dostala ve svých myšlenkách k otázce, zda tohle stojí za to, že se Falkonix neroztřískal o tunelovou zeď, přežrala a vyblila se s takovou vervou, že mě bylo další dva dny špatně a musela sem zůstat na vodě a rohlíkách...
Zvýšená ataka hovorů, mailů a esemesek od Falkonixe v době Jasanova odchodu. Jasně přece...Jeden jde za druhého...
Bože, cítím připáleninu dosažitelnosti Vědomí, ale smrdí to až moc, a na to nemám chuť. Radši mi zabal kousek radosti a oddechu, dej si na mě dvě tři rundy a zachrasti konečně pohárkem s kostkama trochu jinak...
Hlavně aby to teď nějak dopadlo. Zatím to je na bázi otravného pípání nebo blikání telefonu, občasného pohybu mých prstů po telefonní klávesnici, bolestí hlavy a pocitu špíny ze sebe.
Můžu se tomu nakonec přestat bránit žejo. Vzít sebe, Inku, zvěř, a odstěhovat se za hranice. Byt a auto "máme", školka je prý za rohem, Inka by se naučila jazyk vklidu, když je ještě tak malá. Já bych dělala v zahradnictví o dvě zastávky od bytu. Podmínky jsou úplně ideální a prakticky kdykoli využitelné....
...
Fotka si psal se Žoulou. Prý je mu po mě hodně smutno. Nemáme prý spolu žádný problém vlastně. Chodí zase s Katkou. Zajímalo by mě, zda ji přesvědčil, aby si taky neholila třísla, anebo zda při sexu s ní vzpomíná na to, co jsme dělali spolu.
Prý jestli bych někdy přijela v zimě. Bude na hradě sám samotinký. A co prý bude s těma kalhotama, který sem mu ušila.
.
Tomáše jsem viděla na rychločaji. Nestíhá mě napsat mail nebo emesku. Tom se mnou teď taky moc nekomunikuje. Obavy, nakolik je to způsobeno blogem, si snažím nepřipouštět. V konečném výsledku těhle faktů to ale není špatné. Ještě se nestalo, že by to nedopadlo...:)
.
O chovateli koček (ano ano, pan podnikatel), jsem psala minule. Od toho včerejšího kafe se stala jedna esemeska, která pravila, že vnímám věci, které nevnímá jen tak někdo, že si toho moc váží, a ať já zvážím domek.
Možná by bylo rozumné vykašlat se na city, a prostě jít do toho. Kamarádka se mě strašně vysmála, když sem jí řekla, že jsem ho poslala do kytek...Prý jestli si uvědomuju, že každá holka na mým místě by byla šťastná, že by byla zajištěná DOBRÝM chlapem.
Ano ano...všechny Jinovatky, Zuzanky, Lenky a Terky, ty by do toho šly s úsměvem.
Jenom Kristýna je naivně přesvědčená o tom, že cesta vede jinudy.
.
S Ohnivým mužem je to teď příjemné. Velmi. Jako když sme se potkali v roce 2005. Bez toho jiskření samozřejmě, ale stejně teplé a dobré. Objetí i zaklesnuté paže taky.
Procházky a duha na nebi za komínem. Cigárko na lavičce. Je dost zvláštní zapalovat si s Ohnivým mužem po těch několika letech a vyfukovat společně kouř.
Můžeme se bavit, anebo být zticha. Oboje je vcajku.
Nejlepší je, že se nemusím ptát. Věřím, že kdyby NE, tak že to uslyším. Toho si vlastně vážím nejvíc. Že po celé ty roky funguje otevřenost. Jakkoli ohlodaná blízkost lidská, ale upřímnost stále živoucí.
...
Dneska budu asi spát u Jakuba. Budu se koukat na svou fotku na jeho pozadí monitoru a on bude se ptát mě na to, jak to teda vidím. Jako co sme. A já mu povím, jak to je. Nechám si od něj pořezat záda a namasírovat chodidla. Vytrhám mu kus vlasů a třeba ho i počurám, a pak doufám budeme pořád Jakub a Kristýna. A spoléhám na jeho věk a zkušenost, že to zvládne pobrat v tom správném slova smyslu.
...
Mám teď pocit, že píšu o zcela normálních věcech, a hrozně je nafukuju. Je prostě normální potkávat lidi, kteří vás nechtějí. Je normální potkávat lidi, které nechcete vy.
U mě ale ne. Až do loňského února jsem měla zcela přirozeně zajištěné tyhle existující chlapové záležitosti. Vše editováno a uloženo v patřičné zásuvce.
Jasně, můžu nad tím mávat rukou. Vlastně to dělám, a díky tomu ještě neztrácím schopnost nějak žít.
Taky bych si mohla naliskat za tu sebestřednost, s níž k takovýmto situacím přistupuju. Nikomu jinýmu se to neděje. Jenom já mám takovýhle sračky spojené se mnou. Nějak si to způsobuju sama totiž...Ale di ty Kristýo jedna egoistická. Zas tak si nefandi. Vždyť je to směšné, jak se zoufale snažíš pochopit souvislosti, a s ještě zoufalejší vervou se snažíš obejít tuhle zákonitost Vesmíru...
.


...Učím se přijímat. Učím se nehledat to, co chci já, ale přijímat to, co přichází ke mě. Protože to, co opravdu potřebujeme, nedokážeme vyprojektovat do myšlenek, natož do nějakých slov přání. Vlastně to, co opravdu potřebujeme, nám zůstává ukryto. To, co chceme, je jen slabounký odvar !!!



zamyšlení...z roku 2006

15. října 2011 v 21:59
Někdy v budoucnosti

až nám nad hlavou místo oblak poplují kosmické lodě
..a až místo květin budeme pozorovat růst a rozkvět satelitů
...když se mě budeš chtít dotknout,
kolik číselných kódů budeš muset zadat,
aby dotek byl tak živý a plný těch pravých emocí?

Protože já se nestanu strojem,nezměním tu živou kulturu uvnitř.
Protože já nepřestanu cítit...

dospělost - blbost

14. října 2011 v 15:50 pod čarou...
Je mnohem důležitější vědět o čem nepřemýšlet, než o čem přemýšlet a proto jsem odešla raději s nálepkou pomatenec než setrvávat a přemýšlet o věcech, které neumím vyjevit slovy, ale na kterých leží celá jedna exsitence něčeho, co by si mělo říkat snad vztah?

Je mi akorát tak blbě ze mě. Hnus. Hnus a hnus. Člověk kterýmu na mě nějakým způsobem hodně záleží, se stává v určitém okamžiku nepřítelem a rizikovým mechanismem nabourávající můj poklid.
Žádný poklid přitom nemám, su často vhajzlu, raduju se opravdově praktiky jen o samotě, mám deprese a chuť někdy umřít.

Takže otázkou je, KDE je problém. PROČ nedokážu přijímat. ČÍM je způsobena nemožnost otevřít se. Odpověď Hlava jedna Hlava dva Hlava dest nebo čtyřicetdva, to není dostatečná odpověď.
...
Poklidně jsem na Prahu pověděla u výborné kávy, že jsem vlastně moc spokojená. Mám Otce dítěte, mám Jasana, mám Monu, mám Toma, mám Žoulu a nikoho z nich nevlastním. Moc příjemné.
Nemám místo pro nějaký nový element.

A tak jsem dokázala narovinu verbálně povědět, že budeme přátelé. Já, holka s minimem na účtu, základkou a pomatením v hlavě, jsem odmítla úspěšeného podikatele se sedmi živnosťákama, čtyřma bytama a vyrvonanou osobností. Odmítla jsem člověka, který má vážný zájem vytvořit FUNKČNÍ spokojenou životní pohodu, koupit barák v Hlubokých Dvorech a odstěhovat se za město mezi stromy.
Odmítla jsem člověka, který se zamiloval do mých rozevlátých šatů, drhnutí smyčcem o struny cella, Inčina úsměvu a mých samorostných nálad.
Je mi s ním dobře. Hodně moc. Ale nedokážu hrát city.
.
Jakubovi jsem včera řekla, že on přišel a já odejdu. Přirozený celibát. Myslím, že je nezbytné prožít si historii z opačné strany.
Je mi s ním dobře. A pokud je dostatečné, že to tak opravdu je, bude to ještě hodně moc fajn. Limitu se nebojím. Vyprší sám, až se převedeme o kus dál. Dříve jsme se neznali.
Být tady a teď.



pohled z tramvaje...

12. října 2011 v 23:15 deníček
Pokud někdo zveřejňuje fotky, na kterých vypadá jako úchyl (stěží identifikovatelná tvář pod kapucí, a odhalená hruď) měl by zvážit, jestli je vhodné takové fotky zvětšovat do rozměrů osmipatrových budov a děsit jimi kolemjdoucí. Chápu, že se najdou lidi, kterým se to líbí(i producenti gerentofilního porna si najdo své klienty), ale toto už je příliš.

jídlo 11.10.2011

11. října 2011 v 22:19 jídelníček :-/
včera pracovní hektický den:

snídaně: nic
svačina: domácí koláč s tvarohem a povidlama, jabko
oběd: rajčatový salát, zapečená brokolice se sýrem (tak 200-250g)
svačina: loupák
večeře I: hrnek syrovátky, 2 kolečka tvarůžků, okurka
večeře II: jogurt ve skleničce, příchuť čoko-oříšek

plus - dojedení pár lžiček školkového oběda po In :-), pár lentilek od kamarádky

pití: 0,5l heřmánkového, 0,5l bylinkového čaje, 2x kafe, sklínka Coly, sklínka jemně perlivého rájce, 0,75l vody, hrnek čistícího čaje

pohyb: 6km terénem, 4h aktivní úklid, 100x břicho

a pro srovnání třeba s jedním klidnějším:

snídaně: miska plná banánů, pomerančů, zázvoru, skořice, rozinek a bílého jogurtu
svačina: nic
oběd: sabji s rýží (miska)
svačina: jabko, kus rýže od oběda
večeře I: rohlík s máslem a zelenina (salát, paprika, rajčata, okurek)
večeře II: pár lžiček sabji, hrneček bikavy :)

pití: litr domácí citronády (voda, čerstvá máta, limetka, lžička hnědého cukru, citron), hrnek masaly, 1,5l vody, 3 rnky čaje s čerstvou mátou :)
...
nějak se hroutím z veřejné onanie svých myšlenek, tak nemůžu psát...resp.píšu, ale nepublikuju...

z deníčku magora XI.

7. října 2011 v 16:51 pod čarou...
Ne, nikdy se to nezmění dostatečně. Na nějakou dobu se může všechno tvářit vpohodě, ale je to jen iluze. Vpravdě se totiž nikdo ani měnit nechce. A nikdo ani nechce poslouchat.
Nedokážu věřit na to, že to má nějaký smysl, že sem obklopena zrovna takovýmahle lidma. Přestala jsem se hroutit a zasírat neustálým nepříjemnem, které mi tihle lidi vytváří. Přestala jsem o tom i psát. Nebylo to vytlačení z mysli, nebo popření jako takové. Jen jsem se v tom nechtěla rýpat, a už vůbec ne veřejně.
Jestli někdo uvěřil, že je vše vklidu, bohužel musím napsat, že nikoli.
A kdyby děti jedné paní, u které jsem měla dneska uklízet, nedostaly střevní chřipku, neměla bych volné odpoledne, neseděla v oblíbené kavárně, a nepsala tenhle článek.
...
Vedu telefonní hovory s matkou. Strašně nepříjemné hovory, kdy nevím co mám říkat, vyjadřuju se otřesně nekonkrétně a celé to směřuje úplně jinam, než by mělo.
Vedu je XY let. Vlastně od doby, co jsem dostala telefon a začla po nocích utíkat k psychopatovi.
Témata a podněty k hovorům jsou tak širokospektré, že je nedokážu nějak popsat.
Společné mají ale to, že matka chce po mě něco, co já nechci/nemůžu/nedokážu.
V posledních asi tří letech se to točí převážně ohledně peněz nebo úřadů.

Peníze a úřady, to je něco, v čem by naše rodina mohla posloužit jako ukákový model pro studenty sociologie, psychologie a ekonomie.
Neustálé problémy s řešením společného trvalého bydliště, služeb, popelnic, příspěvků na bydlení, sociálních dávek...
Neustálé problémy, které nejdou řešit, protože je nikdo řešit doopravdy NECHCE.
U nikoho z lidí okolo jsem neviděla takovou neschopnost vyřešit si něco v rámci "rodiny".
...
Aktuální zakopaný pes je v tom, že doma v Brně neplatíme s Inkou nájem.
Když jsme se loni nastěhovaly zpátky, byla to taková na koleni sesmolená akce, ve které figurovala možnost převzetí bytu po babičce, porozvodové odstěhování otce a naše vystěhování do Nebrna.
Ve skutečnosti to všechno ale byly jen klasické tlachy naší rodiny.
Jediné, co se děje, je práce na odlifrování se z Brna.
.
Když jsme se loni nastěhovaly zpátky, platila jsem něco kolem 2000 (nepamatuju se přesně) měsíčně. Plus jídlo pro mě a čudle, prací a čistíí prostředky atd, samozřejmě.
Původně jsem přišla s tím, že nechci platit žádný nájem, ale zabezpečovat finančně sestru a provoz domácnosti.
Nejsem schopna tohle víc rozepsat, je to příliš citlivé. Rozhodně to je ale něco, za čím bych si stála i teď.

Byla jsem ještě na MD, a dělala občas překlady.
Taky jsem se ještě ale plácala v extrémní popiči, nakupování (= nehorázné brakování sekáčů), koncertování, popíjení nejen s Iluzí, kafování s Jasanem, tydlifonování, kupování chemie na hubnutí, jídlech v restauraci, podstoupení drahého lékařského zákroku a dalších nákladných zábavičkách.
Když se to všechno nastřádalo, výdaje byly pomalu na hraně s příjmy a to se stále bavím je o svém "osobním" životě bez Inky.
V tomto díky Václavovi za schopnost nějakým způsobem přispívat na provoz čudlete.

Postupně se situace změnila, a NAŠTĚSTÍ jsem začla fungovat jinak. Upřímně musím říct, že tohle pozitivum vychází z nehorázných depresí a stavů po Jasanovo odchodu, ale jak se říká vše špatné je k něčemu dobré, a v tomto případě bych si o špatnosti jako takové nedovolila hovořit.
...
Když se objevila možnost investovat do něčeho jako je zvěř, cestování, barák atd., skočila jsem po tom všema deseti.
Vlastně jinak, vůbec jsem o tom takhle nepřemýšlela, prostě jsem to začla jednou dělat. Důvody a okolnosti nedokážu sdělit, protože to nevím. Prostě se to stalo. Naštěstí.
V našem panelákovém bytě 3+1 máme s Inkou pro sebe nejmenší pokojík a v ledničce zabíráme nejvíc místa. Co se zbylého provozu týče, elektřinu určitě nejvíc pokouší sestra prakticky nonstop puštěným počítačem a svícením, otec se svým XYhodinovým čuměním na bednu a celonočním poslechem rádia.
Jakožto jediný funční kuchař v domácnosti plyn beru na sebe, a voda...to nedokážu posuzovat.

Faktem ale je, že od ledna(myslím) neplatím doma nájem. Došla jsem k tomu zcela prostě, a to tak, že jsem přestala překládat, a začla se snažit žít (rozuměj dostala jsem se do stavu, kdy pro mě bylo jednoduší spáchat sebevraždu než žít, a to takovou měrou, že jsem MUSELA zcela sama proti sobě připustit vážnost situace, a začít jednat).
Rozhodla jsem se pro uklízení (o tom sem už psala), a pro samostatnost, oproštění, život.
...
Jako první mi došlo, že se změní finanční poměry v naší (= moje, Inčina a částečně Václavové) rodině, a že to bude znamenat změnu i v "rodině" mojí.
...
Nebyli jsme schopni se ani všichni sejít, abychom to probrali společně! Všechno se to řešilo nějak okličkama (u nás nic neobyvklého), já s matkou, matka se sestrou, otec s matkou, sestra se mnou...
Konečný verdikt zněl, že nemusím přispívat na nájem. Byt bude platit otec s matkou napůl.
.
Byla jsem ráda. S uklízením to bylo takové různojaké (neměla jsem nijak sjednocené ceny, peníze brala na ruku vždy po úklidu, a velmi rychle je zase utratila za nějakou užtenost, a HLAVNĚ- nebyla jsem schopná si udělat nějaký přehled), s Václavovým otcováním taky. Nepříliš dobrá doba. Toto sproštění nájmu bylo opravdu hodně příjemné.
Postupně jsem si začla dělat ve věcech víc pořádek, a zjistila, že to finančně docela dáváme. Mohla jsem si dovolit investovat do kvalitního outdooru, baráku, biopotravin...
Tím, jak jsem začla pobývat víc mimo Brno, se mi hodně spravil životní rytmus, ale finančně to zase nabíralo obrátky.
Bylo třeba nějak to harmonizovat.
...
A samozřejmě bylo třeba nějak si vyjasnit brněnskou situaci celkově. Jak v rodině, tak v bydlení....
A TADY JSEM SELHALA.
Všichn vidíme, že jsem stále s rodinou nepromluvila o sobě. Velká část rodiny stále neví, kde a jak funguju/eme za Brnem. Velká část rodiny vidí furt divnou Kristýnu, která se sice uklidnila, ale stále šlape nějak podivně mimo koleje běžných lidí.
Stále nejsem schopna domluvit se JASNĚ se sestrou na pravidlech soužití (dneska jsem ji potkala s matkou ve městě v mém saku, onehdá jsem potkala ve svém kabátku dokonce sestřinu nejlepší kamarádku, a...nic...;-( ).
Stále nejsem schopna domluvit se s otcem na uklízení a provozu bytu.
Zvládám jen nedělat nepříjemna, a existovat v rodině tak, aby se to nedotýkalo Inušky...
...
Ale zpět k původnímu tématu...dnešní hovor s matkou...došla mi esemeska, že by potřebovala, abych zase začla doma přispívat, že musí platit sestře homeopatii a ruštinu, a že na to otec nic nechce dát.
.
Co na to říct...čtu esemesku, a nevím jaké mám příjmy, jaké výdaje, nemám nic spočítané. Myslím si, že můžu na provoz domácnosti přispívat. ALE...
tohle "ale" je balík věcí, které nedokážu s matkou vykomunikovat.
Tak třeba se mi stále nedaří vysvětlit, proč mi to připadne nelogické.
Neumím vysvětlit, že v této konkrétní situaci a na tuto konkrétní žádost nemůžu říct ANO.
...
Protože - tato konkrétní situace je takováhle:

V bytě bydlí sestra, otec, já a Inka. Matka bydlí u svého přítele, ale skrz sestru (a svoje spoluvlastnictví bytu) platí půlku nájmu.
Když jsme se na začátku roku bavili o mém neplacení, vyznělo to tak, jakože rodiče platí byt, a děti se starají o sebe.
Matka platí za mě, otec za sestru. Zbytek si každý řeší sám.
Já z platu/alimentů, sestra z kapesného, otec z platu a matku neřešíme.
To mi přišlo dobré vzhledem k tomu, že se prakticky o chod domácnosti (úklid, z větší části nakupování, vaření, praní) starám já a sestra studuje.
O čem se nemluví je, že sestra, ač má spoustu volna, nikdy nebyla na žádné brigádě a je plně závislá na penězích rodičů.
Výše jejího kapesného (z čehož většina skončí v jisté brněnské hospůdce a v krabičkách cigaret) je pro mě neuvěřitelná.
Nikdy jsem se k tomuto nevyjadřovala od neúspěchu při přistěhování, ale posledních pár měsíců uvažuju, že tohle téma znovu otevřu.
Po dnešním hovoru mi to připadne téměř nezbytné...
.
Na výše uvedené situaci se nic nezměnilo od chvíle, kdy jsem přestala doma platit. Nežádám matku ani babičku o finanční prostředky, nedělám dluhy, čudle mám zabezpečené.
Netahám si domů skoro žádné návštěvy (občas se večer staví Žába na cigárko a čaj, nebo se přijde Alue ostříhat nebo nabarvit), popelník vysypávám jednou za dva dny a nikde se nepovalujou moje ani Inčiny špinavé kalhotky nebo ponožky.
Nechodím domů opilá, nejím otcovi jeho jídlo a nenechávám Inku chodit k němu do pokoje.
A neplatím nájem.
Teď se to má změnit, protože otec nechce přispívat na studium a léčbu svého (!) dítěte.
...
Volala jsem matce a říkám, že se mi to nelíbí. Že by si měli věci kolem sestry řešit oni dva spolu a mě z toho vynechat, že já si musím takyy naše věci řešit s Václavem sama.
Odpověď byla, že otec nechce dávat na sestru nic navíc proto, že musí platit půlku nájmu, i když tam bydlím i já jakožto výdělečně činná osoba.
Hm...
Tak jsem řekla, že stále nechápu, jak může někomu s normálním příjmem ruinovat peněženku 3500,- měsíčně. Že to nechápu celou dobu, co doma zase bydlím...
I kdyby měli každý desítku čistého, tak pořád zbývá kolem 6000,- na svoje věci...Jasně, ještě mínus dva tisíce každej na sestru...takže třeba 4000,-.
Čtyři tisíce na měsíc na jednu osobu...To není vůbec moc, ale není to ani málo. Já jsem měla 4000,- na měsíc pro sebe, Jinovatku, čudle a Jinovatčino dítě. Loni. A musela jsem to zvládnout...
Takže jsem se ptala, CO jako...
Odpověď o tom, že je normální, že lidi platí doma nájem.
Říkám, že platíme 3000,- Ince za školku, že si musím koupit čtvrtletní šalinkartu za 2000,-, a platit nějaké pojištění, živit zvěř a že to máme tak akorát.
Kecy o tom, že jsem hloupá, proč sem nedala Inku do normální školky.
Hm...tohle nevysvětlím...Protože nechci aby chodila do normální školky. Protože si myslím, že nemůže chodit teď do normální školky. Protože nevím, jak na tom je/bude.
Kecy o tom, proč si nezažádám o příspěvek na péči o postižené dítě. Proč neberu invalidní důchod.
Protože mami, my na tom nejsme tak špatně, abysme dostaly příklepek na hlavu!
"Kdybys byla co k čemu, tak by ti to doktor napsal. Jak myslíš, že to dělají ostatní? Mimochodem já znám lidi, co mají doma autisty, a ty děti se chovají úplně jinak. Ty se prostě bojíš toho, že bys musela chodit s papírama!"
Ne, mami. Já jen nebudu nikde lhát o tom, jak strašně na tom jsme, resp. jak strašně na tom jsem já.
Protože zvládám žít. Nějak. Ale zvládám. A věřím si, že mám v hlavě na to žít lépe. Se svýma rituálama, hlavovýma příhodama, ale že na to mám. Jen jsem za celý svůj život nebyla schopna se napřímit.
A vidím, že se mi daří víc a víc.
Ano, uvažuju o částečném ID. Ale ohledně Inky nebudu podnikat nic, dokud to nebude nezbytně nutné (tím myslím, dokud se nebude Inka chovat jakkoli nezvladatelně. A věřím tomu, že se tak chovat nebude. Věřím tomu, že ji pomůžu žít plnohodnotně. Že nebude mít ze sebe komplexy, úzkosti z lidí a že se zvládne orientovat ve světě se svou jinakostí, aniž by jí to znemožňovalo být mezi ostatníma!)
...
"Budu muset platit setře terapii"...
Povídám, že sestra potřebuje terapii už hodně dlouho. Matka na to, že je to hrozné, že sestra nedokáže spát a být delší dobu mimo domov.
Povídám, že to je vcelku jasné, že sestra není taky v pořádku, a že to víme už dlouho.
Další snůška keců, a už se bavíme úplně o něčem jiném. Klasické výčitky, hnus!
...
Chci, abychom se všichni sešli, a vyjasnili si, jak se nám spolu bydlí.
Chci, abychom se všichni sešli, řekli si jaké máme příjmy a výdaje, a jsem ochotna přispívat na domácnost.
Chci přiznat Václavovi alimenty, a svých 6500,-, které si teď měsíčně vydělám pěti bytama/barákama, chci vysvětlit, že samozřejmě můžu vydělávat víc a jinak, ALE že pak nebudu moct přijet vyzvednout Inku ze školky a být s ní odpoledne, nebudu s ní moct být jeden den ve městě, chodit s ní do výtvarky, divadla a po muzeích, nezvládnu chodit do přírody, cvičit, malovat, starat se o zvěř, a že tím pádem brzo začnu dělat hodně špatné věci.
Ani jeden z rodičů není schopný vůbec přiznat, kolik bere a oba furt akorát melou o tom, že nemají peníze.
Oba přitom mají stabilní regulerní práci už XYlet...
O nájem si matka říká psaným lístkem u otce v pokoji, ten jí je tam nechává a matka si je bere, když se staví na návštěvu.

.
Pokud není chyba v nich, kde dělám chybu já? Že chci prostě narovinu vědět, co a jak???
...
EDIT : vytočilo mě to dneska natolik, že jsem tenhle článek matce zkopírovala do mailu. Teď je mi zcela neurčitě, nedokážu popsat, mísí se obavy a hrozně moc velká úleva.

jak to jde ve školce

6. října 2011 v 23:05 abaut Inka
Sečteno podtrženo - jde to dobře. A to je dobře.
Nikdo nevyšiluje z toho, že si moje čudle hraje převážně samo stranou od ostatních, anebo se věší na dospělé "průvodkyně" školkovým dnem.
Nikdo čudle nenutí vyvíjet pokroucenou snahu o společné aktivity, s úsměvem je vždy uvítána Inčina tendence zapojit se, a se stejným nehraným respektem je zase uvolněna do své příjemné samoty.
Z toho mám velkou radost.
Chození a pobíhání po venku zvládá bravůrně :), má tendence zouvat boty (:-) :-) ), déšť a podobné počasí neřeší.

Samotné rukodělné činnosti se jí líbí, na školkové nástěnce už visí její povedený obrázek myšky, na krku mám žaludové korálky, viděla jsem krásného králíčka z trávy a v květináči máme zapíchlého šípkového hada. V přírodě je klidná, staví domky, zapojuje se do poznávaček listů a květin a ptá se na další podrobnosti.
Sem tam si s někým chvíli i pohraje. Dneska jsem ji našla spokojenou zamotanou v houpací síti s Karin, onehdá si zase chvíli "četla" s Prokůpkem.
:-)
....
a teď z jiného soudku: Válčíme s jídlem.

Inka ve školce nejí. Resp.jí, ALE...
než se připraví ke svačině - což znamená najde správné místo, a přestane se rozptylovat děním a zajímavostma okolo (dopolední si děti nosí z domu v krabičce, a baští někde v terénu), všichni už jsou po jídle, takže nic moc.
Když jsem poněkolikáté Inku vyzvedávala, a na stole na mě čekala nedotčená svačina v pytlíku, v krabičce sbalený oběd, a na ní položená svačina odpolední, dost mě to ranilo. Přemýšlela jsem, zda jsem připravila něco, co jí nechutná, nebo PROČ jídlo nesnědla.

Když jsem pak po cestě k autobusu pozorovala, jakvklídku se dopoledním chlebíkem nebo odpolední buchtou cpe, chtělo se mi brečet, protože jsem začla chápat, že problém nebude v jídle samotném, ale v určitých návycích a situacích.
Ještě horší to pro mě bylo, když mi ve vlaku snědla celý studený oběd (o kterém prý prohlásila, že jí vůbec ale vůbec nechutná, protože se jí nelíbí, jak to vypadá).

Oběd...to je kapitola sama pro sebe.
První co mě napadlo (když jsem poněkolikáté odnášela plnou krabičku jídla) bylo, že to Ince nechutná, protože je to víc zdravé (= méně slané, sladké, ochucené, než je zvyklá hlavně od Václava a babičky). Tady musím napsat, že se zlobím na sebe, že jsem nedokázala prorazit víc důrazně určité jídelní směry, kterýma bych chtěla Inku vést. Zlobím se na sebe, že jsem doposud nedokázala jasně vymezit, proč jsou tyhle jídelní směry správné.
Ptala jsem se pak Inušky, jestli by to chtěla nějak přisolit nebo osladit, ale NAŠTĚSTÍ mi řekla NE :), tak aspoň něco!
...

Ptala jsem se proto pedagožky, jak by Inčino (ne)jezení zhodnotila.
Polévky ještě jakž takž sní ( = aspoň pár lžiček), hlavní jídla většinou nejí, protože neví, z čeho jídlo je.
Nechci se tvářit zaskočeně, ale zároveň odmítám podvolit se takhle snadno klasifikace PAS či podobně. Ukáže čas, jak to bude dál. Chci nenásilně bojovat a snažit se jakkoli zařídit, aby se Inka mohla stravovat jako ostatní.
...
Začla jsem tím, že ještě před odchodem z domu popíšu a vychválím konkrétní svačinku, kterou jsem jí nachystala, a opakovaně povím o tom, jak si ji spapá někde venku s ostatníma dětma. Může to působit vypjatě, ale není tomu tak. Nejde o žádné příkazy, ale o opakované jemně podsunované informativní sdělení v běžném hovoru.

Taky jsem jí do školky donesla její domácí talířek a lžičku, a... zlepšení nastalo. Polévky už sní třeba skoro tolik, co ostatní děti, a u hlavního jídla je ochotna alespoň ochutnat. Většinou pak zbytek nechce, ale párkrát se už zadařilo, že snědla i půl talířku :-)
---
Včera jsem s pedagožkou řešila způsob, jakým Ince přiblížit složení oběda. Ideální je, aby dospělák přímo před Inkou nabral lžičku, rozebral složení jednotlivých kousků, a následně celou lžičku snědl a zkomentoval, jak mu chutná.
Protože je to ale dost náročné na aplikaci mezi více dětma a za provozu, rozhodla jsem se zkusit tohle rozebrání aplikovat už den předem. Jídelníček dostáváme vždy na týden dopředu, takže máme přehled, co se kdy bude vařit.
Tady je problém s mojí zapomnětlivostí. Pokud si na to nevzpomenu ještě doma, kde mám jídelníček vypsaný, je to passé, protože si jen tak nevybavím, co to dneska budou mít k jídlu.

Jestli to funguje nebo ne, zatím nedokážu říct. Určitě je plus, že se objem nesnědeného jídla snížil. Dost efektivní je i to, když doma pochvalně "oňuchávám" nedojedené zbytky. To pak Inka klidně souhlasí s ohřátím a následnou konzumací. Třeba dneska si vyloženě pochutnávala večer na šulánkách, do kterých jsem vmíchala tvaroh.

Dál jsme se dohodly, že na dopolední svačinku se nějaký dospělec usadí poblíž Inušky, a bude jemně dohlížet na to, aby měla dostatek prostoru a klidu pro jídlo, a odpolední svačinku ošéfuju já při vyzvedávání.
Čím méně okatě to je, tím lépe.
Dneska jsem třeba přišla, Inka byla v síti, svačina nesnězená, oběd v krabičce. Při otázce na odchod se netvářila nadšeně, Ne, ještě nechci domů.
Domluva tedy zněla, že půjdeme až po svačině.Donesla jsem jí dvě placičky, do každé ruky jednu, řekla ať to sbaští a že pak půjdeme, a šla se odklidit s papírováním o pár stromů dál.
Inka se houpala a u toho snědla skoro obě placky.
...
Doufám, že se to brzo zlepší. Pokud to nepůjde, budu vařit doma a nosit hotový oběd do školky v batohu.
...

a tu je jídelníček tohoto týdne:
pondeli
miso polevka
zapecene brambory s cizrnou a zeleninou
jablecny strudl

utery
mrkvova polevka
spagety s dynouvou omackou a tofu
ovoce

streda
zelna polevka
rizoto z bulguru s krutim masem a zeleninou
makova buchta
ctvrtek
lusteninova polevka s cervenou repou
jahlove sulanky s povidlim
mrkvove susenky

...
EDIT: když se na to podívám zcela otevřeným okem, vidím tu absurdnost. Pro dospělou holku byl problém sníst 200g teplýho jídla anebo slazený jogurt. Měla totiž obavy, že po tom přibere.
Tahle dospělá holka se ovšem velmi šťastná ve chvíli, kdy její dítě láduje cestou ze školky třeba makový závin nebo chleba s máslem, sýrem a Ceriou. Čím víc "kalorické" jídlo, tím líp...
Vím, že tenhle typ sebezesměšňování není úplně na místě, ale ...nemůžu si pomoct...Vidět důležitost jinde než v sobě...pořád si na to zvykám...

s Inkou :-)

5. října 2011 v 22:02 výlety (obojím způsobem) :)
někdy mě mrzí, že nemám fotky s Inkou společně. Ono to je těžký se nějak napasovat před objektiv tak, aby to nevypadalo blbě. Navíc prosit o přímý pohled a cílený úsměv Inku není úplně ideální...
Nejlepší je, když se vyskytne někdo třetí, kdo udělá snímek :)

.
.
a tahle to dopadne při pokynu "koukat se, a sýr":

.
a jedna trávová příjemná (náhoda, kdy snaha o fotku ani nebyla...jen jsem zmáčkla a bylo):


zlobím se...respektive nevím co si myslet

5. října 2011 v 21:02 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Už mě začíná dělat problémy zvládat poznámky okolí ohledně mojí postavy. Není jich moc, zato jsou dost trefné. Jako když se poránu vyběhne do trávy a sem tam lýtko ošlehne kopřiva...

Před pár dny mě málem rozbrečel Jakub, když mi povídá něco ve smyslu, že kdybych měla tak 58kilo, bylo by to fakt super.
No...doprdele fakt už. Mám kolem sebe XY tlustých lidí. Vlastně ne tlustých, ale rozkydlých. Lidí, co jí jak prasata (co se množství i způsobu týče). Lidí, co nic nedělají, v ničem nevynikají. Proč to není směřováno na ně?

Odpověď zní - protože u nich je jasné, že by jim to mohlo nějak ublížit, kdežto s Kristýnou se to dá probrat bez nevyžádaných rozpaků. Kristýna je přece tak drsná, že takovéhle poznámky zvládne vstřebat, vtipně okomentovat a házet za hlavu. Protože Kristýna se pěkně obléká, nemá potřebu balit chlapi, má krásný oči a rty a hlavně dokáže zaujmout sama sebou. Kristýna nepotřebuje vypadat jako modelka, ví to o sobě a tak neřeší pičovinky jako třeba váhu nebo rozměry...
bohužel to není z mé hlavy.

Faktem je, že mě to vadí. Nejsem nijak extra vykynutá. Oproti loňsku třeba vůbec ne. Pořád se pohybuju kolem 65-66kg. Velikost oblečení vršek 38- 40, spodek spíš 42. Stejný jak někdy loni, předloni, předpředloni a před zabřeznutím. Takže co jako???

zde - jsem já...břicho nezatažené, prdel nestažená. Nejsem hubená, nejsem štíhlá, ale snad doháje nejsem ani nějak extra tlustá nebo hodna poznámek o hubnutí, ne? :-O

(bordel okolo omluvte, foceno lehce ve stresu a mezi dalšíma činostma, kalhoty též omluvte, ale jen v tomdle typu rour či jak to nazvat je vidět, jaký sou tělesný obrysy. Děkuji sestře za zapůjčení.)


.
...

strategický plán je - vycvičit ty kejdy na břichu a nad zadkem (ano, opět tam jsou v plné síle..hnuska).
Dneska mě K.N. vytáhla běhat na ovál před naší ZŠ, což byl opravdu úžasný nápad. Uběhla jsem sice oproti ní prd, ale pro mě je to příjemné a tak s K.N. asi budu chodit běhat když se tu budu vyskytovat :)

Dneska to bylo 4 kola běh+ 1 kolo chůze, 2 kola běh+ 1 chůze, 1 kolo běh, protažení a pak cca kilák běh až do baráku.
Nějak se tatím nemůžeme shodnout na tom, kolik metrů má jedno to kolo, takže to je něco mezi 250 a 400metrama.

klíčíte?

4. října 2011 v 23:00 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Pročítala jsem si poslední dobou svoje články tady...ty vole...no nic no, jsem za to všechno ráda.
Fakt.

Nicméně tady chybí hodně věcí, hlavně takových těch informací ze života, které můžou být i užitečné nejen pro mě.
Třeba jsem zjistila, že jsem tu nikdy nenapsala o klíčení.

Lidi, co zvrací jídlo, berou prjímadla a močopudné "pomůcky", nebo něco podobného, se vystavují riziku snížení draslíku v těle. Mě třeba tohle nikdy nějak extra nebralo, než jsem začla podstupovat různá vyšetření a odběry a s hrůzou koukala a poslouchala lékařské ortely.
Za celou dobu svých jídelních zlozvyků mě nikdy nenapadlo, JAK MOC může taková ppp rozházet tělo.
Konkrétně u mě mohu přiznat ve spojitosti s draslíkem srdeční arytmie, problémy s dechem a svalové křeče.
...

V minulosti jsem občas klíčila. Na privátě s Ohnivým mužem jsem klíčila hodně, postupně mě to ale přestalo bavit, a tak zas nic. Teď skoro rok občas klíčím čočku, cizrnu nebo fazolky. Dávám si to na chleba nebo topinky, nebo to jen tak spásám.
PARADOXNĚ v období mezi letošním lednem a červencem klíčení vlastně nebylo. Vůbec mě to ani nenapadalo. Takový je život? Nevím :-(...
.
Poslední dobou klíčím více intenzivně. Moje (tady hodně často zmiňované) problémy s bílkovinama a zapomínání (nejen na nakupování, ale třeba na namáčení luštěnin večer předem atd) mě k tomu nenásilně donutily. Takováhle naklíčená semena jsou totiž velmi dobrým zdrojem bílkovin, další plus je samozřejmě čerstvost, nenáročnost přípravy a prakticky permanentní dostupnost.

Naklíčené luštěniny mají ale taky OBROVSKÉ PLUS právě pro ty, kteří zvrací nebo berou projímadla či močopudné sračky. Naklíčená semena jsou totiž zdrojem cenného draslíku!
...

Nepodporuju zvracení. Nepodporuju chemii (ta přírodní třeba jako fructolax mě vlastně ani moc neirituje, ale zatím jsem se bohužel nesetkala s lidma, kteří by to do sebe neházeli manicky podobně jako lékařské preparáty, jen s přílepkem "přírodní rovná se pohodičkaaa").
Když už to ale nejde jinak (bohužel moc dobře vím,že to mnohdy jinak NEJDE), paste se na klíčkách...
Je to další z XY velkých pozitiv (byť vlastně neviditelných), kterýma můžete mírnit destruktivní ppp.

...

Dost teď směřuju k vitariánství, takže je možné, že za nějakou dobu klíčky budou můj nejdůležitější zdroj bílkovin vůbec, a proto jsem ráda, že jsem potkala Zuzku, která takto funguje už nějakou dobu, netrpí zdaleka podvýživou ani nedostatkem vitamínů, hlad taky nezná a cítí se dobře.

chladná noc

1. října 2011 v 3:06 deníček
Nad hlavou mi svítí prozměnu velká placatá zářivka, koukám se na modré kachllíkové obložení linky a obrázek Krishny pískajícího na píšťalku.
Světlo nebodá, ale je silně nepříjemné a já nechci hledat plechovku s čajem, přestože vím, že v této domácnosti kávu nenajdu.

Přes předsíň dál leží člověk, který mi je blízký, ne dostatečně na to, abych ho nenechala spát a neseděla v téhle kuchyni a nechtělo se mi brečet. Stejně jako nedoléhají dvířka u linky, kterou mám proti sobě, doléhají na mě vtíravé myšlenky na konec a na nic.
Chce se mi blejt.

Sbírala jsem kaštany a koukala, kolik letokruhů na sobě ty hnědavé živé valounky mají. Pršelo ze mě listí a míchalo se se slzami a kapkami krve.
Brala jsem do ruky spadané větve, mazala si dlaněmi na obličej hlínu, vdechovala přicházející podzim.
Patou jsem dělala důlky a sázela do nich loňské sny.
Nesnila jsem, byla jsem ve snu.

Na dně džbánku tlejí zbytky mátových lístků z citronády, koukám přes zašpiněné sklo a hledám kapku naděje.
Všechny hezký věci jsou už vyprodaný anebo vymytý.
Koukám se na to, jak se mi zkracuje čára života na levé ruce a - ošálená vlastním srdcem - si jdu zapálit předposlední cigaretu.
Proč tu nejsi se mnou?
Proč tu ještě nejsi se mnou?