Srpen 2011

bang bang...

24. srpna 2011 v 22:12 výlety (obojím způsobem) :)

Kdyby a kdyby...doprdele zase!


...ale jednou to bude lepší...hlas nebude znít tak hrozně a bolest nepřijde. Přijdou slova a klid.



ráda bych znala příčinu toho, proč lidi tvoří hlavně když jsou vhajzlu

jak žít s ADHD..aneb rady z jedné i druhé kapsy II.část

23. srpna 2011 v 22:59 pod čarou...
Děje se teď zase trochu víc věcí, o kterých nezvládám psát. Takže se budu chvíli hrabat v ADHD, abych aspoň něco produkovala.

Minule jsem nakousla řád a pravidelnost...

ADHD je porucha, kterou nelze vyléčit žádným medikamentem. Pilule se zobou na zmírnění narušujících "příznaků", kterými může být agrese, nervozita, nespavost, deprese, OCD, emoční výkyvy...Zastavit, neutralizovat nebo zmizet ADHD pilulema NELZE.
Jedinou účinnou "léčbou" je systém, a přístup sebe k sobě, okolí k sobě, řád PRIMÁRNĚ!

ADHD je nejčastěji brána jako dětská porucha, a tedy se očekává, že léčit bude převážně rodina a okolí. Dítě s ADHD rozhodně nemá na to nějak se sebou pracovat na takovém levelu, aby se dostavovaly výsledky ve formě úspěšeného fungování v životě.
Existuje dost publikací jak pro rodiče, tak pro učitele, asistenty, ve kterých je popisováána struktura učení, relaxací a dalších opatření pro děti s ADHD.
Vše se odvíjí samozřejmě od projevů ADHD u daného dítěte. ADHD je stejně individuální záležitost jako jakákoli jiná složka člověka.
...
Dospělec s ADHD by měl začít nahrazovat tyhle "rodinné" přístupy sám sebou. Trpělivst především. Trpělivst se sebou ve všech možných patrech a podlažích...podlaží studenstské, kamarádské, sourozenecké, pracovní, partnerské...Ač to zní absurdně, trpělivost existuje. Akorát je potřeba mít ji podchycenou tak, aby se neztratila z dohled.

O učení "být trpělivá" nemám moc co psát. Ani nemám názor na to, zda se dá trpělivost nějak trénovat a podobně. Ze svého života jen můžu s jistotou říct, že trpělivost musí být bezlimitovaná. Protože jinak jsou tendence zkracovat, ulejvat se. "Tohle nedám. Na tohle nemám..."
.
K trpělivosti se hned váže jakási samostatnost. Neustále se na někoho věšet a očekávat, že někdo něco udělá, vyřeší...nene...Z praxe několikrát ujištěno, že okolí nedokáže pobrat břemeno, které ze sebe shazuju. Nějaká podpora z okolí je určitě moc důležitá a pozitivní, ale samotné dělání je jen na mě.

S řádem nebo pravidelností je to na stejném principu. Dítěti řád nastaví rodina a učitel, dospělák si musí řádovat sám. Určitě je možnost nějaké spolupráce s osobama blízkýma (a myslím si, že nějaká kooperace přinese rychlejší zlepšení třeba pomocí kontroly třetí osobou atd), ale s tímhle nemám zkušenost, takže k tomu nemám co dodat.

Jak se řádovat?
Každý člověk potřebuje určité řády, stereotypy...aby život ubíhal hladčeji. Jakási rutina je přínosná u jakéhokoli jedince. Člověku s ADHD přináší řád a pravidelnost zklidnění a vyrovnanější pocit.
Řádovat je třeba hlavně rizikové záležitosti (viz seznam, o kterém jsem psala minule).
Řádování konrkétně pro mě je jediná (!) možnost, jak přežít jakoukoli krizovku. (Loni v pozdním jaře jsem měla asi čtrnáct dní, které si vlastně nepamatuju. Byla jsem v hajzlu. Úplně úplně. Jediná věc, díky které jsem dokázala zachovat alespoň ty vnější známky fungování (jíst, chodit nakupovat, vařit, obstarat Inku, odpovídat na sms nebo zvedat telefony, usmívat se, kývat a dělat, že jsem vlastně OK), byly tabulky, do kterých jsme fajfkovala a vyplňovala kolonky například: "počet hodin spánku", "četba/poslech hudby", "jídlo" atd...lezla jsem od kolonky ke kolonce. Čas neexistoval, denní úseky se měřily podle počtuodškrtnutých políček.
Nepamatuju si opravdu žádnou konkrétní vzpomínku z téhle doby, ale z tabulek bych mohla popovídat docela jasně.)

.
Řádovat den nebo činnosti v neextrémních podmínkách považuju za téměř zbytečné a náročné. Řádovat "pracovní postupy", to považuju za důležité.
Konkrétně u mě to je třeba tak, že si musím hlídat odpočinek a pohyb. Někdy jsou dny, kdy jsem vklidu, nabitá, funkční (což znamená, že zvládám za dva tři lidi). Pak ale přichází "krize", kdy najednou nemůžu, nechci, zvládám, protože musím zvládat. Z předešlých dob vím, že záložní baterky apd dokážou hodně. Ale není to dobrý řešení. Protože mě samotný fakt užívání těchhle rezerv vytáčí. Sama se pak obviňuju, jaká sem lemra.
Přitom docela jednoduchým řádováním lze tomuhle předcházet.

Myslím, že tohle povědomí o svých možnostech by mělo být zcela autmaticky součástí každé přemýšlející osoby. Stejně jako práce se svou energií. Bohužel si taky myslím, že osoba s ADHD tohle má dost spontánně proměnné. Když je dobře, přeceňuje svoje zásoby, zcela zbytečně plýtvá něčím a pak končí jako troska.
Je to dost přehnaně řečeno, ale nevím jak jinak to demonstrovat.

ADHD je roztěkanost sám v sobě. Snaha posunovat svoje schopnosti není sama o sobě špatná, ale špatný je ten negativní pozdní výsledek.
Sečteno podtrženo - je důležité přemýšlet trochu dopředu, a mít pod kontrolou aktuální výdej!
Někdy podávám perfektní výkony, náročné výkony, a žádná krize pak nepřijde. Není to tak, že pokaždé, když se člověk přetáhne, dojde ke krizi. Kolikrát je to spíš i naopak. Jeden "zázrak" pobízí k dalšímu a dalšímu. A jede se. A funguje se. Nikomu nejsem na obtíž, Můžu si dělat samá pluska.
Ale pak to jednou přijde, a všichni okolo trpí mou neschopnotí, chudáčkováním...je to dost trapné, a taky si myslím, že časem přestanou být funkční období přijímána tak dobře, protože místo oceňování výkonnosti se okolí bude obávat, kdy to zase padne.
Mám teď na mysli hlavně problémy ve vztazích a v práci. Sebelepší přítel tyhle kolotoče nezvládne donekonečna. I když říká, že jo, tak pohled na labila s výkyvama nezvládne dluhodobě nikdo.
Stejně tak šéf v práci nezvládne donekonečna tolerovat "slabší období".
K tomu obojemu se vztahuje dodržování obecných pravidel, postupů atd...vlastně ještě líp...když nevyjde nějaká inovace/modifikace, vzít to jako normální fakt a ne jako katastrofu.
.
Nemyslím si, že se tyhle výkyvy zmizí, to snad není reálné (a ani nutný, protože nějaké kolísání je běžné u kohokoli. Někdy je líp a někdy hůř), ale určitě je možné eliminovat dopad na okolí i na samotnýho ADHD.
Je velký rozdíl mezi topením se ve vlastní louži, a rvaním okolo rostoucí zeleně ve snaze dostat se na břeh...
.
Řádovost a plánování
Je fajn zapisovat si schůzky, telefonní čísla, důležitá data. Ideálně do jednoho diáře/sešitu...Zcela nejideálnější je podle mě nástěnný plánovací arch (v rozpětí měsíce až čtvertletí), kde jsou týdenní sloupce a každý den má svoje "okýnko".
Na takovýhle arch se dají jak zapisovat, tak lepit a přelepovat lístky, připínat důležité rokumenty (třeba lékařský papíry atd), vizitky...a všechno je jasně čitelný a přehledný. Je perfektně vidět, který den/dny budou náročnější, a tedy se dá i odhadnout, jak organizovat čas.
Trochu se za to stydím, ale pokud to nemám takto na očích (jakože nemám, protože se bojím si něco takovýho udělat doma, protože nechci, aby to rodina viděla, resp. aby mi do toho každý čuměl co kdy budu dělat, rýpal do toho a vůbec...), tak se mi hůř organizuje. Diář, kalendář, kulturní plánek...nebaví mě vypisovat všechno Xkrát...
Když to nezapíšu, je tak 50% šance, že to zapomenu.
Za poslední dobu se mi daří vychytávat všechny formální a důležité pochůzky, ať už jde o právní, lékařský nebo stavební záležitosti. Nevychází mi pak volno jako takové. Jsem moc mezi lidma, a přestože je to fajn, necítím se moc odpočatě.
Řešení - zapisovat. A KOUKAT DO POZNÁMEK. Samotné zapsání je naprd, když to pak ignoruju a nevyskytuju se tam, kde mám být.
Řád ve věcech - naučit se zakládat věci na své místo IHNED, v určitých intervalech dělat určité činnosti, mít raději deset šanonů s detailně rozdělenýma oddílama než dvoje přetékající desky...to je ono.
POkud někoho napadají otázky ohledně autismu - Ne, nemyslím nějak vyrovnané štůčky papírů, pořadače seskládané podle barvy razítek a podobně. To je privátní věc každýho. Jde jen o to, mít pro určité věci určité místo.
Snaha udržet si vylajnované a vyskládané věci nebude fungovat:), a vlastně mi připadne, že kolikrát se člověk snaží samotnému uklízení a roztřídění vyhnout spustou "esteticky hodnotných", nicméně zcela zbtečných co se funkčnosti týče, úkonů.
Nakoupí se krásné pruhované desky, papírky se složí podle velikosti, šuflata se vytřou, police se potáhnou samolepící tapetou, ale po třech čyřech týdnech je v hlavě zase zakekeleno, a okolo člověka chaos.
Tím neříkám, že estetika není důležitá (cháááá:-D)...ale je potřeba hlavně najít místo věcem, které se nemají ztrácet, zapomínat...Ideálně takové místo, kde můžou věci poklidně "hnít" třeba i rok, aniž by nějak zavazely nebo byly nevýhodné.
Tím taky neříkám, že VŠECHNY věci potřebují neměnné místo. Ale třeba dokumenty, lejstra, kartičky, vizitky, doktorský papíry, různá potvrzení atd atd...
A hlavně nově příchozí papírky zakládat ihned, jak je to jen možné.
Prostor, na kterém vzniká převážně nepořádek, je dobré oddělit od prostoru, ve kterém se pracuje "čistě".
Hlídat si ruce, nohy, vlasy, noc, pusu...na základce jsem si hrozně kousala nehty. Na střední škole jsem se snažila něco s tím dělat, ale moc se nedařilo. Výrazně to přestalo v době, co do mě řezal Psychopat, a pak co jsem do sebe řezala já. Jak jsem přestala řezat, objevily se zase tendence loupat si nehty, kůžičku kolem nehtů, sloupávat lak...Václav by mohl povídat hlavně o bočních okrajích nehtů...Tolikrát mě napomínal:-D...
Postupně jsem zjistila, že z velké části je to projev vnitřního neklidu (což mi přišlo adekvátní), ale dost mě znepokojovalo, že se "orýpávám" i ve chvílích, kdy mě nebylo nijak špatně. I když se mi nikdy nepodařilo neklid zmizet, podařilo se mi přestat si kousat nehty, trhat vlasy, dloubat šušně :-D a další zbytečnosti. Teď už se prakticky "pouze" hýbu.
Den, kdy jsem si tohohle všimla u Inky, nepamatuju, ale čím je starší, tím víc je to vidět.
A od doby, co jsem to začla pozorovat u ní, sleduju víc i sebe.
Za posledních 5 měsíců jsem vypozorovala, že vůbec nedokážu být vklidu (pokud nedělám nějaké cvičení, neodpočívám, nejsem "jinde"). I když si třeba jen čtu nebo koukám na film, pohybuju prsty na noze. POŘÁD něčím pohybuju. Rukama, prstama rukou, nohama...velmi nenápadné pohyby (třeba šourám palci o vložku v uazvřené tenisce), ale jsou prakticky pořád.
Teď píšu, takže hýbu rukama, nohy sou vklidu, tělo taky. Před chvílí jsem nepsala, ale jen četla, a hned začlo ježdění prstem po okraji papírku, škrabání se...nic výrazného, ale dělo se...
Tyhle fyzické záležitosti nejsou nijak extra důležité, ale pokud nějak deformují (třeba to kousání nehtů), je třeba nějak to změnit!
.
Pravidelnost je velký pomocník řádu. Mimojiné i postupně dokáže odlámat nechuť něco dělat. Výsledky se ukazují postupně, ale zato v dostatečném množství :)
Je fajn jednou za měsíc editovat založené papírky (což znamená doplnit porůznu nasbírané), vyřídit pár preventivních telefonátů, dohnat restové maily a telefonáty uplynulého měsíce. Je fajn jednou za týden jít na to a to místo a přinést si domů nějaké potraviny.
Je moc fajn vědět, že ten jeden den je vždycky středa a že poslední den v měsíci budu sedět zapíchlá u pc. (je to jen příklad).
Mozek takovéto předem dané informace vstřebává, a odpadá tímpádem jakýsi permanentní stres z toho, že někdy/brzo/jednou bude potřeba udělat to, to, to a ještě to. Je to zmizení jedné zátěže, ale každá zátěž dole je plus :)















plamínky a Plamínci

22. srpna 2011 v 23:19 výlety (obojím způsobem) :)

Takže, to sme my ohnivci táboroví :)





A vypadá to, že to bude občasně i mimotáborová aktivní plamínkovská skupina. Za pár dní jedeme kejklit za hranice, tak se uvidí...
...
David, já, trochu dvojaký :) Martin, Žoula a Dan




narovinu

20. srpna 2011 v 23:24 pod čarou...
POkud bych měla specifikovat svoje další existenčí problémy, mohlo by to vypadat takto:

V ideálním světě podle mě je všechno konstantní, a veškeré změny probíhají jen na základě mých pohnutek.
Konstantní znamená jisté, jistota znamená klid.
Jistota neznamená neustálé ujišťování se o něčem, ani ujišťování někoho.
Jitota znamená, že strach není.
Panika není.
...
...
...

Připadnu si někdy velmi směšně. Nejvíc ve chvílích, kdy se ppodivuju nad tím, jak je každý den jinačí. Ve chvílích, kdy se rozčiluju nad tím, že se všechno nějak vyvíjí, mění.
Směšnost přechází do zoufalství třeba v okamžiku, kdy si uvědomím, že už dva měsíce nosím v peněžence seznam věcí, které potřebuju koupit, a které koupené nemám, protože ty a ty obchody nespadají mezi mé "známé", což znamená, že se víceméně nevědomně bráním jejich návštěvě. Stejně tak si někdy zoufám, že nějakou novou potravinu si domů přinesu tak jednou z dvaceti nákupů, jinak se "omezuju" na variace "známých" potravin.
Stejně tak si někdy zoufám, když dávám do pračky pořád dokola pár kusů oblečení, zatímco ve skříni zbytečně visí dalších XY.
Nemám stereotypy nějak extra výrazné, ale zato někdy velmi nepříjemné. Při zběžném pozorování jsou takřka neviditelné, ale v otázce nějakého dlouhodobějšího soužití se stávají problémem. Vlastně ani ne tak samotné stereotypy, ale spíš moje snaha odbourávat je.

Protože o nich vím, a protože si už dlouhá léta uvědomuju, že to není běžné, snaha potlačit je byla docela velká. Popravdě musím "přiznat", že od určité doby jsem přestala svoje "divnosti" tolik řídit a kontrolovat, což znamená větší klid.
Aspoň něco.


Což v praxi znamená, že čím víc opakujících se situací, zvyků a činností mám, tím jsem spokojenější. Samozřejmě myslím ty kladné činnosti, situace a zvyky.
Bohužel se tahle stereotypnost objevuje i v těch nedobrých. Bohuže je těch nedobrých pořád hodně, a mám tendence k nim sklouzávat.
Nejvíce ukázkové je zadrhávání se v negativních postojích. Do rovnice nasekám Áčka a Béčka, výsledek je saozřejmě očekávané mínusko.

Tohle je hnus, ale náprava se dostavuje pomalu. Držet tu snahu. O to jde. Držet snahu měnit to, a výsledek pomalu ale jistě leze k nule, někdy i nad nulu. A to je dobře.
...
Vyskytuju se na různých místech, s různýma lidma, nabírám informace. A taky stárnu. Věkově, zkušenostně.
Postupně se učím informace využívat tak, aby to bylo oboustranně přínosné.
Snažím se taky víc okolí informovat o tom, že potřebuju některé věci slyšet. Že mi nestačí jen nějak odhadnout.
Někdy se ptám jak malé dítě, ale k něčemu to vede. Záleží, jak se zeptám a jak dokážu vysvětlit, CO nebo PROČ.

Někdy je to těžké. Někdy je to vyloženě boj v hlavě proti sobě. Proti své úzkosti z nezdaru. Mluvit k ničemu je mnohem mnohem horší než mlčet. Mlčení si můžu omlátit o hlavu já sama. Mluvit nedostatečně jasně znamená mlátit do hlavy sebe a ještě druhého člověka.

Naštěstí to docela funguje. Stárnu věkově, vyspívám (:-D), a taky už se necítím sama sebou na bodě mrazu, což znamená, že si dokážu uvědomit, že o kus otazníků méně znamená vysllovit se v určitém směru. Pracovat na vyjadřování.
Změny pak jsou více očekávané, tudíž méně stresové pro hlavu.

Jde to, ale jde to pomalu.
...


jak žít s ADHD..aneb rady z jedné i druhé kapsy I.část

16. srpna 2011 v 23:50 pod čarou...
Začnu tím, že byť se to nezdá (protože to není vlastně vidět), ADHD je vcelku závažná vrozená porucha, jejíž rozsah v drtivé většině lze vklidu ovlivnit v dětství. Jak psyhofarmaky, tak jednáním a zacházením.
Na psychofarmaka se mnoho lidí nedívá s úsměvem. Já patřím k nim. Vize vyhublé roztřesené a hlavně zcela vymyté trosky chodící za stěnou vlastních zornic...

Přitom sama žiju částečně za sklem.

Na druhou stranu (je to dost dáno všema možnýma publikacema atd) je prokázáno, že žádné vymývání a troskování se nekoná. Naopak jemná pomoc léky mže téměř vymizet symptomy tolik narušující soužití ve společnosti, a samotnému jedinci poskytne klid a odpočinek od sebe samotného, čímž vznikne prostor pro tvrčí kreativitu, relax...
...
Nechci se hrabat ve své minulosti, protože pokaždé skončím u dost nechutné rovnice s vysokým výsledkem. Nenaělám nic...
.
To, o čem chci psát, jsou moje vlastní (tudíž neodborné) poznatky o ADHD a o životě s ním ZATÍM BEZ LÉKŮ. Výchozí bod lehce odborně vypadá takto:
osoba ženského pohlaví, 24let, deprese, úzkostná porucha II.stupně (oboje zatím a doufám že i nadále neurotického typu), ppp, zatím nerozklíčovaný autismus, ADHD
(už když jsem to napsala si říkám, tohle si jen tak přečíst, neberu nic vážně a ťukám si na čelo)

Chaos, nepořádek. Tohle je nejtypičtější pojmenování ADHD v mém životě. Nestíhám, nezvádám, neříkám, nedělám, neotvírám, nezavírám, nechci, nedávám, neberu, necítím, nemůžu---to NE je jedna z nejčastějších formulek, která se dere do hlavy při sebemenším problému.
Proto je třeba s tím začít něco dělat nejlépe IHNED poté, co si tohle člověk připustí.
Je to trochu zvláštní, ale i na obeně známé ukončovací NE lze ještě navázat odpověďí - "limity".
Limity chaosu, které lze následně podmínit, vymezit něčím. To něco slouží jako bezpečné mantinely, ve kterých osoba s ADHD může svobodně fungovat s prokazatelně sníženým či vymizelým konfliktem s okolím a sebou samou.
Nabízí se polemika nad svobodným fungováním v mantinelech, protože už samotné spojení vyvrací jedno nebo druhé.

Ono jde o to, v prvé řadě se smířit s tím, že absolutní svoboda je pro velmi vysoké procento lidí zcela abstraktní pojem, který se pouze zneužívá v kvákancích a békání.
Svobodné jednání v mantinelech znamená, že mám možnost volby z možností, a otázka na mou hlavu v tom okamžiku nehraje roli.
Svoboda u jakéhokoli "postiženého" (fyzicky, psychicky, to je jedno) je akce, při níž postižení nemá žádný vliv na to, co se děje.


POřád mám fakt velký problém prezentovat sebe jako postiženého člověka. Pořád koukám za sebe a vidím tu spoustu, spoustu a spoustu okamžiků, kdy jsem byla svobodná. Vidím spoustu akcí, kde došlo k nějaké krizové situaci, a kdy jsem to byla já, kdo ze všech vypsychovaných zčastněných udělal vyklidněné, spolupracující osoby. Vidím překvapení a projekty, které jsem zvládla dodělat do konce, a upřímné fascinované reakce, nadšení a úsměvy zůčastněných.
Koukám pak do nějakých papír, kde čtu o tom, že lidi s ADHD mají zmenšený obsah mozečku, ganglií a ještě dalších věcí a prožívám si fakt hodně nepříjemné pocity méněcennosti.
A v návaznosti koukám se taky na ty spousty spousty spousty průserů a zklamání, které jsem kdy udělala. Spoustu snů, ze kterých jsem udělala noční můru, a aktuálně stále nevyrovnané resty.
Pořadí nerozhoduje. Jde prostě jen o to doposud neuchopené pochopení.
.
Ano, lidi s ADHD mají "fyzicky" prokazatelnou deformaci v hlavě. uuuuu...to je fakt nepříjemný asi ze všeho nejvíc.
Hned vzápětí se v definici může uvést, že lidi s ADHD mají o dost vyšší inteligenci, intuici a tvůrčí kreativitu.
Kterou ale nedokážou nijak uplatnit, neudělají si mantinely (to tam docela chybí :-D)

Přetahovat a zkoušet neustále, co ještě můžu, co ještě zvládnu. Když cítím, že nezvádnu, tak stejně zvládnu...takhle to bylo. Většinový efekt - zcela vyždímaný to uvnitř. Znechucení nad sama sebou, že nedokážu ven dostat NE tam, kde je doopravdy potřeba, a místo toho NE sypu všude okolo. Chození okolo kaše. TO JE PŘESNĚ ONO...
Tady se už teda dostávám trochu jinam, a o tom jindy...
Odpověď na tuhle neustálou tahanici o sebe a se sebou je "limity".

Jak vytvořit limit?

Být upřímná sama k sobě. Často jsme upřímní k lidem okolo. Být upřímný je jedno z kritérií, které jsou nejčastěji uváděny v seznamkách a podobě...Často taky lžeme. Nejde o lži závažné, ale o lži běžné, společenské, nevím jak to popsat, všichni víme, o co jde...V těchto případech si v hlavě jasně uvědomujeme pravdu. To mže být považováno za upřímnost k sobě.
POdle mě je tato upřímnost k sobě, co se tvoření limitu týče, málo.Je třeba promluvit sama se sebou o tom, co se snažíme přebíjet něčím jiným. Mluvit se sebou o sobě, ne o svých postojích k tomu nebo tomu.
Ideálně si sepsat, v čem jsou největší propasti, co je nejtěžší na zvládání.

Se seznamem pracovat nějakou dobu. Připisovat, škrtat, měnit, přidávat...prostě nechat seznam chvíli žít se mnou.

Můj první limitovací pokus proběhl asi hned první den, co jsem seznam udělala :-D...
zajímavé je, že ty nejzákladnější "položky" zůstaly doteď. Tyhle i můžu uvést, nepovažuju je za nijak soukromé :
-nepít alkohol ve větším množství
-NEPÍT ALKOHOL v žádném množství s *, *, * a * ( * = člověk)
-každý týden si udělat přehled v papírech
-nepsat zbytečné esemesky
- s nikým neodkývat žádný projekt delšího rázu než 1 měsíc.
Jsou to ty věci, u kterých jsem si několikrát potvrdila, že pokud je nedodržím, konec je vždycky špatný! Vždycky! Neexistuje žádná možnost to obejít (vzorce nesmažu, a to už jsem zase jinde), a jinak tento první našlapaný seznam padl. Úsměvné...
.

Nejdůležitější na tvorbě limitu je vlastní chuť - nechuť. Nemá VŮBEC ŽÁDNÝ SMYSL dodržovat něco, co je mi proti srsti. Dřív nebo později (později může být klidně i rok, dva...) přijde radikální regrese. Jestli někdo bude mít pocit, že ne, že hlavu protlačí dál, tak se plete. Za tím si stojím. Na to je hlava moc nadaná...
Tedy cílem (pro lidi s ADHD = velmi nadané lidi) je najít způsob a formu, která nebude nepříjemná.
! K tomuto cíli je třeba samozřejmě dolézt přes nějaké extrémy, mnoho nezdarů a podobně, ale je třeba dolézt k tomuto cíli :) !
Jinak to nejde.

Kdybych to měla demostrovat na některém ze svých nedotknutelných pravidel, tak vezmu třeba alkohol. Dlouhou dobu jsem si nechtěla připustit, že často jsem pila, protože sem se potřebovala "snížit" na úroveň běžné komunikace mezi lidma. Tento fakt mě osobně tak vyatáčel, že jsem se svým jednáním absolutně nesouhlasila, ale touha být jako ostatní tohle zcela zazdila.
Zvedající se hladina alkoholu v těle, tím pádem otupující kontrolky atd, to vše způsobilo, že jsem se začla chovat....nepřístojně, zcela "nepochopitelně" (pro ostatní, kteří vůbec netušili, co si myslím za střízliva), a průser byl tu.
Opakovalo se to zase, a zase a zase...několikrát jsem měla pocit, že už jsem přišla na to, jak s tím zamávat, ale NE, tohle nefunguje, protože jedině pokud bych zastřízliva byla schopna povědět, bylo by zcela bezpečné třeba se i opít.
Takhle? Takhle se můžu bezpečně opít třeba s Monou, když jdeme na nějakou naši jízdu, a ani na nich se už neopíjíme, protože se bavíme jinak.
Další důležitý faktor, to je vnitřní úzkost a potřeba se odlehčit. Typický a donebevolající příkad je Jasan...Ze začátku, to jsem popíjela spokojená, volala jsem mu v různých nočních hodinách a chtěla si povídat. Protože to bylo příjemné. Od chvíle, co jsme se nějak začly osobitě sbližovat, jsem dostala v tomto úplnou stopku, a alkohol se stal uvolňvadlem.
Průsery stejně asi i větší, než kdyby nebylo alkoholu.
V těch ostatních alkoholových příležitostech jsem docílila optimálního balancu, kdy piju pouze tehdy, mám-li chuť, což v praxi znamená, že jsem skoro abstinent :-D

pokud někoho zajímá, jak to asi vypadalo vůči Ince, a jak to vypadalo u nás doma...tak všehovšudy mě Inka zažila za celý svůj tříapůlletý život s nějakým zbytkáčem nebo kocovinou maximálně šestkrát, z čehož vyhozená z provozu (rozuměj ležící, s třěštící hlavou a žaludkem na vodě) jsem byla dvakrát. Jednou teda to bylo opravdu něco, ale právě díky tomuhle dopoledni jsem zjsitila, jak strašně moc záleží na prezentaci dospělého vzhledem k dítěti. Za tohle dopoledne Inka namalovala velký obrázek vodovkama (což bylo pro ni asi nejvíc důležité, protože měla pocit, že je fakt velká, když si SAMA podle instrukcí nachystá podložku, z vedlejšího pokoje donesla papír atd...), naučila se tvary a "přečetla mi dvě knížky.

K tomuhle stavu jsem dolezla přes farmu, hrad, období úplné abstinence a popíjení povečerech v Nebrně, a u ostatních položek "trvalých bezpečnostních omezeních", které mám, taky vedly cesty přes různé zátěžové testy, hokusy pokusy...

tolik k limitům...pokud je člověk s ADHD najde, má v určitém smyslu vyhráno, protože má jakési hraniční body, které ho donutí zodpovídat za sebe. Velká pomoc hraničních bodů je i to, že průser lze očekávat předem, tudíž je možnost nějak směřovat situaci tak, aby k němu nedošlo.
...

Hned po limitech je podle mě u ADHD nejdležitější sebepřístup. Já tady napříkad na blogu dost často chudinkuju. Vadí mi to, na druhou stranu věřím tomu, že to jednou nebude třeba, že to přejde. Lidi s ADHD jsou vůči sobě přecitlivělí...Je jedno jakým způsobem, ale jsou.
Nezažila jsem to, ale jsem 100% přesvědčena, že pokud se s dítětem nějak pracuje už odmala, naučí se mít ZDRAVÉ sebevědomí v tom, v čem je dobré, a ZDRAVÉ kárání za to, co dělá zybtečně špatně... a z toho plyne SNÍŽENÁ tendenci týrat se za nedostatky, a hlavně SNÍŽENÁ tendeci kompenzovat si něo něčím...

Je podle mě hodně důležité smířit se s tím, že je člověk jiný natolik, že s některýma věcma nepohne, ale OBJEM TĚCH VĚCÍ, SE KTERÝMA POHNOUT NEJDE, ZÁVISÍ JEN NA PRÁCI SE SEBOU SAMÝM....stejně jako lidi bez noh můžou běhat.
Je to stejný princip. Nejde všechno. Zdaleka ne už proto, že se jedná o handicap hlavový, tudíž velmi jemný systém vlákýnek, podnětů, reakcí atd..., ale založit ruce a retardovat...to je špatný přístup.

A tohle je něco, s čím válčím. Chvíle, kdy vím, a chvíle, kdy mám chuť to zabalit. Zcela racionálně vím, že tyhle tendence neskončí. Ani tmy. Na to, aby skončily, bych musela být opravdu pod prášky natolik, aby mi utlumily fest hlavu. Dokud myslím, tmy a chuť končit bude.
Důležité tedy je, nenechat se tímhle pohltit dlouhodobě. Jednou, jednou třeba budu mít tmu pár minut, a pak bude pryč...a nebo třeba taky ne. Nezáleží. Důležité je vědět, že tohle a tohle se děje, a že to neznamená nějakou akutní katastrofu.
Moje doměnka je, že pokud tohle zvládnu, tak po nějaké době se tyhle propady stanou pro hlavu nezajímavou rutinnou, a přestane tudíž vytvářet tolik poplachu...
Podobně jako s babičkou třeba...nebo s jídlem...

A k tomuhle "smíření se" se váže úvaha o tom, jak a v jakém rozsahu informovat okolí...Tuhle úvahu ale mám jen v hlavě, a nevím, kdy se k tomu vyjádřím i písemně....
Jen v kostce - parter člověka s ADHD by měl vědět, na čem je. Za prvé proto, že ADHD JE MOŽNÉ PŘENÁŠET NA DĚTI Z RODIČŮ! (V dnešní době není ADHD u dětí nic extra vzácného, a s dobrým přístupem je to vklidu, do dospělosti jde člověk prakticky BEZ ADHD, přesto si myslím, že je namístě o tomto druhého informovat v kontextu s plánováním potomka:) )
Dál by měl vědět, že v určitém okmažiku MUSÍ zastat pozici "nadřazenou" (což znamená rozhodnout, udělat něco...), a že tuhle pozici je třeba "vychytat" v praxi a ne teoretickým plánem...
Taky je třeba, aby druhá strana věděla, na čem je proto, že v některých věcech je třeba být radikánější, než by se mohlo zdát být únosné.
Ty druhé dva body jsou třeba pro mě důležité. Pro někoho jiného s ADHD nemusí být ADHD narušitelem vztahu, takže nemusí druhému nic vykládat.
...

Mám limity, mám hranice, takže systém...systém je sám o sobě pro člověka s ADHD těsnavý pojem. Proto si myslím, že je třeba vytvořit si systém takový, aby nebyl otravnou povinností. Dřív nebo později by to skončilo regresí!

- použiju tady některé body pro práci s ADHD dětmi (na to jsem se dívala, když jsem v jedné knížce zjistila, že systém, jakým pracuju s Inkou se nápadně podobá tomu, co praktijou na děti s ADHD)


  • Na stole by měl mít pouze to, s čím se pracuje.
- je důležité dělat tolik věcí naráz, kolik je možné zvládnout tak, aby výsledek nebyl nulový nebo horší! V mém případě jsem zatím schopna dělat čtyři věci naráz, co se týče nemanuálních, tak končím u tří.

  • Kontakt s učitelem by měl být co nejpřímější.
- jednat narovinu, umět říct NE. Nezvládnu. Nevyjadřovat se neutrálně. Odpověď "Možná" je špatně.
Funguje říct "Ne, to nedám, nepočítej se mnou. Kdyby se něco změnilo, dám ti vědět." Pokud jde o něco závažného, je dobré říct "Myslím, že to zvládnu, ale zkus opravdu najít někoho jiného, a mě nechej jako poslední možnost. Naruší se mi tím ....např.plány, práce, přítel...(cokoli)"
- umět si říct o pomoc v situacích, kdy ji opravdu potřebujeme. Neříkat i o pomoc z jiného dvodu. Velmi důležitá věc! Čím dřív se tohle člověk s ADHD naučí, tím větší má šanci na úspěch. Já mám s tímhle docela problémy, všichni jsou zvyklí, že zvládám (a pak nezvládám a je průser), takže o nějaké účinné výpomoci můžu mluvit pouze u těch lidí, kteří mě neznají tak dlouho.

  • Učitel by měl znát způsob, jak dítě uklidnit, např. pohledem očí, položením ruky na rameno.
- nejsem schopna komentovat. Moc citlivé téma. Snad jen - jo, je to hodně dležité a udělá to MOOOOOC!

  • Nepřiměřené chování by učitel neměl přehlédnout, měl by však reagovat tiše a klidně. Žáka by však neměl neustále okřikovat a kárat.
-žádná teorie nepomůže, jde o praxi a nejvíc záleží na tom, jak se osoba s ADHD dokáže vyjádřit o "požadavcích" na své chování. POkud ni někdo namyslí XY vytáček, co a jak má zůstat promíjeno, nikam se moc neposune. Stejně tak udělat ramena a poprat se se všema následkama sám...taky to moc nejde.

  • Žákovu nekázeň nelze považovat za projevy schválnosti.
- tady mi připadne nejdůležitější VĚDĚT TOHLE sám před sebou, ale nepodsouvat to okolí! Jsme dospělí a nějak žijeme, fungujeme. Je důležité postupně pracovat na snížení nevhodného chování. Je důležité omluvit se jinak, než jak se omlouváte doposud. Je třeba promluvit o tom, že dělám to anebo to, vím že to není dobrý, a že s tím něco chci udělat.


  • Učitel by neměl odměňovat jen výsledek práce, ale i zájem a pohotovost.
- tady tento bod platí jako základ jakékoli svépomoci. Nejde jen o ADHD, ale třeba i o ppp, o cokoli vlastně. Důležité je ale postupovat stále. Když odpočinek, tak odpočinek na pozici posledního posunu. Nedovolit, aby pauza znamenala sesuv!!!!

  • Důležitý je řád a pravidlenost.
-to je pravda, a taky nadýl, takže někdy jindy!


  • Žák potřebuje k uvolnění mnoho pohybu a někdy i bezúčelnou činnost, aby zregeneroval své síly.
-měla by být fyzická aktivita. Ve dnech většíh propadů je potřeba víc pohybu. Stačí i relax, anebo spánek!!!

.
  • Důležité je tyto žáky nepodceňovat (dítě má tendenci se ztotožňovat s tím, za co je okolím pokládáno), je nutné dítěti důvěřovat a podporovat je (např. slovy "pokus se to dokázat" apod.).

  • Nezbytné je trpělivě vysvětlovat, co je správné chování a co ne.
-je třeba si to říkat i sám sobě. V určitých situacích se sakra víc vyplatí chvíli dýl přemýšlet a pak až mluvit/rozhodnout se/omluvit se...
  • Důležitá je neustálá tolerance a také naděje, že se dítě zlepší
-tento bod je nejlepší, a je zároveň i závěr tohoto článku...jsem unavená, dneska sme byly celý den venku a na baráku, jsem uchozená, krk mám zalámanej z nošení čudlete (nejdebilnjší nápad roku byl - zbavit se nosné krosny na dítě!!! Už hledám na aukru novou:-/ )


z deníčku magora X.

15. srpna 2011 v 22:24 pod čarou...
Je mi dvacet čtyři let a několik měsíců se potýkám s tím, že nejsem vpořádku. Oficiálně.
Kašlu na to. Někdy na to nekašlu, ale už jsem zjistila, že kašlat na to můžu jenom tak, že to mám podchycené a nekašlu na to.

Nejsem vpořádku, a nikdy nebudu vpořádku. Ale potřebuju dolézt do stavu, kdy budu jenom já a nemoc. Nemoci. To je jedno, počet podmnožin u nemoci nehraje roli. Důležité je, že budu jen já "ohlodaná na kost", beze všech nabalených zbytečností, přítěžových sraček (ppp začneme, rodinou skončíme), a nemoci.
V tomto statusu začnu brát léky. Léky takové, které mě pomůžou ztlumit úzkosti, se kterýma nemůžu nic dělat, protože nevycházejí z reálných podnětů, ale třeba "jen" z toho, že se změní plány, nebo nerozumím tomu, co se děje okolo.
Do té doby, než se "odbavím", žádné léky brát nebudu.
...
Dneska jsem se solidně pohádala s babičkou, poté i s matkou po telefonu. Zcela jiným způsobem, než dříve, nicméne zvenku to moc jinak nevypadalo. Už mě unavuje, jak sou všichni zatupení. Nechápu, jak je tohle vůbec možný. Mluvím o destíkách let, kdy se takovéhle hádky dějou. Desítkách let, kdy babička je nechutná slídička, manipulátorka a v prvé řadě velmi narušená osoba, které všechno prochází.
Dělo se to ještě před tím, než jsem se narodila. Dělo se to dědovi a matce. Dělo se to potom mě, sestře, vlastně všem, a teď se to Ince dít NEBUDE.
Zavírám oči nad tím, že babička lustruje špajzu, lednici, skříně a šuplata. Že zjiš´tuje coby kdeby kde se dá. Nějakou dobu už prakticky nemá co hmotného najít, vše důležité je pryč, takže to beru spíš jako zátěžový test, jak si to hrabání do věcí dám já. POpravdě si to moc nedávám, těch pár věcí, které používám (včetně oblečení) mám převážně v přepravkách různě po bytě, protože nejsem moc schopna ukládat je do poliček a skříní, kde by na ně hrabala babička a sestra, ale už žádné extrémní praní a podobně :)
Zavírám oči taky nad tím, že Ince kupuje hromady krámů (hlavně oblečení), které vlastně nejsou potřeba. Nejednou jsem měla chuť to sbalit a někomu darovat, (holčiček Inčina věku pár znám), aby si to užila, až přístě přijde a zjistí, že její krámy tu nejsou. Ale to je zbytečný. Prostě tohle je drobnost...
Nemůžu lhát, že z toho nejdu do vrtule, ale převažuje únava. Únava z toho, jak pak zbytečně přeskakujou hlasy, vina se háže z jednoho na druhého (dneska šlo o jakousi nafukovací vestu, o které sem neměla ani páru, že ještě existuje, a kterou měla matka dát na jaře mě osobně. Babička začla vestu shánět zcela automaticky, vůbec sem nevěděla, která bije, do toho přijel Václav a zcela neschopně a sobecky předával Inku. Samozřejmě že o vestě taky nic nevěděl, a protože měl cituji "Pět minut", nebyl schopen mě aspoň lehce podpořit v tom, že je naprosto nevhodné řešit nějakou vestu z roku razdva. Nakonec jsem musela volat matce před babičkou, abych jí vynadala, proč babičce řekla, že mě tu vestu dala...mimojiné jsem jí taky řekla, že už mě tohle nebaví, a proč prostě babičku nepošle doháje, a místo toho si vymýšlí, jen aby měla pokoj...Skončilo to klasickým fiaskem, kdy mě matka začla do telefonu říkat že mě má ráda, a že babičce říkala ať mě nechá napokoji...), a konečný výsledek je NIC, uzavřená další epizodka bez vyřešení...Naprosto kuhovnu hádka...
Když měla babička ke mě monolog (samozřejmě opět porušila mnou někoolikrát jasně vytyčený bod o tom, že když je v bytě Inka, nebude se mnou nic řešit!) o tom, jak sem se vybarvila, a jak si můžu dovolit poslat ji takhe nepřímo doháje, a jak je jí ze mě na blití (:-D), málem jsem usnula vestoje opřená o linku.Aby se tak nestalo, řekla jsem jí, že na blití je nám všem z ní, a že se všichni těšíme, až umře a bude klid.

A zde, v tomto okamžiku nastal TEN KONEC...ten konec téhle epizodky, která přesně vystihla zatupenost naší rodiny...
Babička mi na to totiž povídá..."Ty po mě dědit rozhodně nebudeš!"...COŽE????

Jo, fakt..."Ty po mě dědit rozhodně nebudeš!"...

Nevěděla jsem, zda se mám rozesmát, anebo rozbrečet....ani jedno nebylo vhodné. Tohle je totiž politovánihodné. Ty po mě dědit nebudeš....konec...
Po dnešku mám zase krok zpátky v pokusu o realizaci rodinného sedánku. Oni to totiž nepochopí. Oni nepochopí, co se dělo, a co se děje, a co se dít bude. O voze a o koze...
Má to vůbec smysl? Kvůli Ince...a kvůli mě...a ségře...
...

fakt bude nejlíp, až babička umře.

string theory

15. srpna 2011 v 2:54 inspirace
se Štěpánkem se dobře debatuje o všem... a tohle mě zaujalo, protože jsem nevěděla, že to takhle vnímá tolik lidí (i já)...

existene jako zvuk, celý S V Ě T zní...


vege vychytávky...aneb "zelené" bílkoviny

12. srpna 2011 v 12:27 vegetariánství
Před pár dny jsem seděla s kamarádkou Nutriční (dále jen KN), o jídle sme se pobavily velmi okrajově, ale stejně mě to setknání zase trochu nakoplo zkusit ty bílkoviny nemáslit.

tady jsou nějaké potraviny, který jím a který mi chutnají (takže ano, stále třeba sním ke svačině samotné tofu s okurkem...)

VAŘENÍ:
klasické sojové maso - nejčastěji jím BonuVitu, protože to mají v Albertu u nás a vlastně skoro v každém "obyč" obchodě, což je paráda:

KOSTKY:

Kostky používám do číny, na zapečení (to je vynikající, třeba s lilkem a bramborama nebo zeleninou), několikrát jsem je obalila v bylinkách, mlíku (vajíčku) a strouhance (kostky musí být uvařené a vystydlé) a osmažila, což bylo vynikající a všem kdo to jedli moc chutnalo. Kostky se určitě taky hodí do tortil nebo na špíz





bílkoviny v sojovém mase: 45g na 100g

GRANULÁT:
Granulát jsem dávala vlastně jen do špaget na boloňský způsob. Na hradě jsem ale z granulátu dělala vegesekané (vločky, uvařený granulát, koření, vajíčko/hraška, strouhanka, stouhaná kořenová zelenina), anebo salát na chlebíčky (hrášek a kuku z konzervy, majonźa z tofu, sojový granulát, strouhaný sýr).
Moc dobré!




NUDLIČKY:
Nudličky klasicky do číny :-)


dále pak SEITAN - je to vlastně lepek a škrob. Bílkovina ze pšenice. Nevhodné pro bezlepkové diety, jinak vynikající! Seitan se dá koupit hotový ve více provedeních, a připravuje se mnoha způsoby, vlastně jako maso. Dusit, vařit, smažit...
Seitan se dá dobře udělat i doma.
Recept je jednoduchý, ale zabere trochu času, proto je teď ideální doba, když se zavřuje ovoce...
Potřeba je vlastně jen mouka, koření (bazalka, tymián, sojová omáčka, bob.list, česnek ;) )
POSTUP:
1 kg hladké mouky smícháme s 0,5 l studené vody a důkladně vypracujeme v nelepivé, hladké těsto. Zalijeme horkou vodou a necháme 15 - 45 minut odpočinout.
Odleželou hmotu vložíme do nádoby se studenou vodou Hmotu vložíme do mísy se studenou vodou a rukama hněteme a promýváme. Důležité je, aby se hmota stále udržovala v celku.
Znamení, že pracujeme dobře - Voda zbělá (uvolňuje se obilný škrob), těsto se zmenšuje a trhá se.
Postup opakujeme, dokud není voda spoň 3x po sobě čistá.
Ve výsledku zbyde gumovitá hmota (asi 1/3 původního objemu), což je gluten neboli čistý lepek.
(! Škrobovou vodu nevylévat, může se hodit na zahušťování omáček a polívek !)
Z dalšího postupu výroby seitanu vznikne dobrá polévka. Do hrnce dáme vodu, do ní vhodíme nakrájenou kořenovou zeleninu, okořeníme, ochutíme soj.omáčkou. Přivedeme vodu do varu a vhazujeme plátky vytvarované z glutenové hmoty. Vaříme asi půl hodiny.
Seitan vyjmeme z hrnce a dále zpracováváme, nebo zmrazíme. Z vývaru uděláme polévku.
Vývar obsahuje velké množství minerálů!

Průměrný obsah bílkovin u seitanu na 100g je 17g, seitan speciál má na 15,5g bílkovin na 100g


Další vychytávka na vaření - ROBI maso. Doposud jsem ho jedla vždy v restauraci, na návštěvě anebo mi ho někdo uvařil, takže jsem s ním ještě já sama nepracovala. Chutnalo mi ale vždycky, a několikrát jsem byla svědkem toho, jak se masožravci olizovali po robi řízečkách, a nechtěli věřit, že to s masíčkem nemá nic společného :)
bílkoviny jsou v Robi 19,8 KJ na 100g

...tím moje teplá kuchyně končí...v Rebiu sem měla několikrát něco s Tempehem (něco jako sojový sýr na plesnivý způsob). Až si to koupím, napíšu víc. Každopádně chuťově fakt dobré!
....
Ze studené (což v mém případě znamená, že to jím zastudena, ale dá se to normálně tepelně upravit) kuchyně jednoznačně převládá Tofu.
Nejvíc mi chutná bylinkové. Pak s mořskou řasou. Natural používám právě do majonéz, salátů, anebo okořeněné kostečky smažím.
Ostatní dle nálady. Existuje jich docela hodně druhů...s česnekem, zeleninové, marinované...

bílkoviny u Tofu jsou průměrně kolem 12g na 100g...liší se to druhem Tofu.

Pro mě největší zázrak se ale jmenuje Ceria. Nejen že obsahuje hodně (!) bílkovin, ale i moc dobře chutná (jsem schopna ten jeden stogramový plátek sbaštit na posezení jen tak). Zajímavé je, že o ni není moc velký zájem, takže ji sháním obtížně. Teď jsem se ale domluvila v jednom obchůdku, že mi ji budou pravidelně objednávat, takže dobré:)
Ceria se dá jíst jen tak (ideálně na kostičky v zeleninovém salátu, nebo na plátky v bagetě), anebo tepelně upravit jako řízek, zapíkat...
Sejhnat se dá stejně jako tvrdý sýr - buď 200g balíček se dvěma plátky, anebo vcelku jako blok.

NUTRIČNÍ HODNOTY VE 100 g CERIE:
Bílkoviny 26,5 g
Tuky 1,5 g
Sacharidy 9,1 g

nenašla jsem obrázek balení, tak aspoň jídlo z cerie:


ve Vyškovském Kauflandu jsem objevila vaječný sýr. Mají ho mezi sýrama a kefírama v chlaďáku, a je to tepelně zpracovaný bílek. Verze bílý a uzený.
Drhne to mezi zuby, ale v salátu mezi zeleninou se to dá jíst. Hlavně ten uzený.
...

a trochu OT - Objevila jsem na netu i prodávanou sypkou směs na seitan, ale nevím, jak a kde se dá sehnat. Nikde jsem se na to neptala.

...
Samozřejmě bílkoviny jsou i v různých luštěninových a sojových paštikách, pomazánkáh a podobných dobrotách, co se prodávají v obchůdkách se zdravou výživou. Ale o tom je info na spoustě stránek, a já tyhle mazací pasty beru vlastně jen na cesty a výjezdy, takže je běžně doma nemám.
Tajně bych chtěla dělat domácí pomazánky luštěninového typu, ale...zatím jsem nerealizovala.

co se narodilo

11. srpna 2011 v 23:54 výlety (obojím způsobem) :)

Hnízdili už u vás na balkoně holubi? Pěknej hnus, co?

U nás se konečně rozhodla snášet jinačí sorta.
Výsledek? Serou všichni stejně :-D, ale aspoň vizuální změna...


a zívaneček :)


...

bitevní pole

11. srpna 2011 v 23:08 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Otázky, jak na tom jsem, a hlavně co a jak jím. Zajímavé, že žádná nepřiletí do komentáře, ale mailem. Jako by to bylo něco tajného, nějaký pakt mezi dvouma lidma. O krok víc bližší...nevím...nic špatného si o tom zatím nemyslím, ale nějaké dobré pocit z toho nemám...

Jsem na tom spíš dobře. Co se nějakých kejklů s jídlem týče. Momentálně je deset večer, a já už mám v sobě asi tak...100g čokoládových pidisnacků Margot. Začíná mi být špatně (jako špatně od žaludku, protože jsem před cca půl hodinou vypila 250ml mlíka zahuštěnýho bílkovinama), takže snacky nechávám ve špajzu a jdu si uddělat čaj.

Jinak jiné sladké prakticky nejím. Jen tyhle snacky, a jím je skoro každý den. Někdy jeden, někdy víc. Dneska jsem si na tom vloženě ujela, ale není to nic o nějaké emoční přejídačce, nic takového...

otázka na jídelníček:

dnešní jídelník:
snídaně: 1,5 rohíku s máslem a medem, nektarinka
svačina: bílé hrozny, nektarinka
oběd: 2 naběračky indiánské polévka (něco jak gulášovka, akorát bez masa, ale se sýrem a kapkou smetany), 2 lžíáce brambor po Ince
svačina: kus seitanu se zeleninou a 3 suchary (v ledničce to mám už odvčera, a odvčera mám na to chuť, nešlo odolat :) ), hrozny
večeře : trs ředkviček, 1/2 krajíce chleba s lučinou, zbytek seitanu se zeleninou, kus okurky, 150ml podmáslí
večeře II: 250ml bílkovinovýho mlíka

+ teď moooc snacků...

pohyb: za celý den (od 7,30 h doteď jsem seděla cca 2 hodiny a půl, jinak jsem na nohách)

úterní jídelníček:
snídaně: miska mysli s tvarohem, jabko a broskev
svačina: vanilkové kafe
oběd: gulášová bezmasová polívka, talíř čočky s kyseloým okurkem, chleba, kus brambor a smaženého sýra po Ince
svačina: okurek a pár gumových medvídků od In, minilaskonka v cukrárně (jo, tohle výetové mlsání s čudletem mám ráda)
večeře I: 2 krajíce chleba s máslem, zelenina (paprika, rajče)
večeře II: 200ml bíkovinový mlíko

snacky taky byly, ale nevím přesně kdy a ani kolik...

pohyb: 8h s čudletem po lesích, pár hodin práce na baráku
...

A teď ty Snacky - proč je jím...Za prvé proto, že sem je dostala v kilovým balení, a to mi přišlo zcela ideální pro vybalancování svých slakých žabomyších válek (chutě, znechucení sladkostma, zbytečnost sladkostí....neujasněný postoj). Je toho kotel, a je to zároveň malý. Jeden snack je asi jako sušená švestka v něčem, což znamená, že se to dá dobře dávkovat.
A za druhé (ano, to bych nebyla asi ani já, kdybych v tom neudělala nějaký experiment) je tahle kilovka limit, během kterého si ujasním, co a jak s těma sladkostma. Co a jak se sladkostma vůbec. Jíst - nejíst, pokud jíst, tak bez výčitek atd...
Limit tohohle zaujmutí postoje je tedy 1kg margotkových snacků. Vlastně BYL 1kg...
Takové docela účinné je, že čím víc toho ujím, tím rychleji tohle musím vyřešit.
...
Co dál...(takovýhle jakoby dotazník je těžký psát)
Zrazuje mě teď trochu víc tělo, takže jsem taková vodnatá, ale co už...bojkotuju prášky, v ohrožení nejsem, tedy to nechávám volně svému průběhu.
A jako bych si v hlavě zapla stanici, kde vysílají Jsi to ty, a taková jsi. Užívej si toho, protože jsi to ještě asi nezažila. Prostě se věnuj tomu všemu, co jsi dřív ignorovala a hlavně nestíhala kvůli "péči" o svoje tělo...

A tak to dělám. Nevím jak popsat (aby to nezhnusilo mě samotnou, a i ty, které aktuálně na sobě pracují intenzivně), ale vpodstatě si užívám to, jaká jsem. Mám tak o 4kg víc, než by bylo asi dobré pro mě. Vážila jsem se teď, při psaní článku...Váha ukázala 67kg, což je hranice pro moje normální BMI, a mám opravdu velmi rozkydlé břicho. Musím napsat, že si myslím, že to je tím, jak jsem ho měla "vycvičené". Ochablé svaly jsou asi horší, než špek jako takový.
Když zatnu, tak se udělá takový bochánek uprostřed, spodní část je téměř tvrdá, boky jsou pevné, a uprostřed toho trůní rozkydlý bochánek...trochu víc fujka!
Snahy co nejrychleji s tím nějak zatočit, se ale nevyskytují. Říkám si, že nějak formvat se budu až později. Teď nemám důvod. Nemám zdravotní komplikace způsobené nadváhou, co se týče pohyblivosti/ohebnosti na tom nejsem zle (myslím tím takové ty věci, jako dát dlaně na zem vestoje atd), není nikdo, kvůli komu bych měla tendence se nějak prostorově zmenšovat a hlavně se cítím docela vyrovnaně, co se mě a mého těla týče.
Mám špeky...jo, mám je, a pokud budu jíst tak jak myslím, že jíst budu (nemyslím na snacky, ale obecně na jídlo, který jím, na rytmus jednotlivých dnů, nemoc atd), tak špeky mít budu.
Žoula je má taky, Slovanka taky, Žába taky, vlastně všichni, kdo se nějak vyloženě aktivně nehýbou, ale ani se nepřejídají (prostě jsou normální) ty tukový polštáře nosí. Troufám si tvrdit, že kdyby Mona nelítala na kole, bruslích a nevolejbalovala, měla by i při své muší váze nějaký ty faldy.
Vlastně je asi normální mít nějaký ten špek...hm...ale není špek jako špek. O tom vím hodně, což mi nedovolí v tomhle oplácání setrvat věčně (pokud mi jednoho dne opravdu nehrábne navážno a nevykrmím se do obezity, kde už bude vše jedno). Až bude příznivější doba, zapohybuju nějak víc, a nechám zmizet nezdravý bochánek (nezravý doslova, protože zdravý pas je mysím do 80cm, a já mám cca 85- 87cm, moc se neměřím).
Každý den cvičím ráno, na tom se nic nezměnilo. Jde o deset patnáct minut o protažení, žádné posilování...
Pokud bych měla vyjmenovat místo, které mě na mém těle irituje nejvíc, uvedu paže. Fakt mě hodně vadí, že když přirazím ruku k tělu, paže se trochu rozplácne. Jenže si nezvádám dělat čas na činky.
...
Takže z toho (abych se vrátila úplně na začátek) vyplývá, že se valím po světě celkem spokojeně, protože dělám věci, které nějaké tělo jako takové zasouvají do pozadí.
Celkem spokojeně se valím i přes to, že už od dvou na sobě zcela nezávislých lidí jsem obdržela docela nelichotivé poznámky o tom, že bych měla něco shodit, že je škoda mít ty kila navíc...
Kdybych měla víc času, zkusila bych vymyslet, proč to řekli zrovna mě, kdž v obou případech jsem byla v doprovodu "rozměrnější" slečny, o které nepadlo ani slovo, vlastně ještě naopak...jeden jí pochválil tričko a vlasy.
Jistěžě se mě to trochu dotklo, nevím, co si z toho brát. Prostě mi tloušťka nesluší. Já to vím. Ale pokud bych to měla změnit, tedy být štíhlá, půjdu zase proti sobě.

Od tábora jím totiž normálně. Řekla bych fakt normálně, i když si nekupuju sladkosti jako takové, nekupuju si sladký limonády (točenou kofolu nepočítám), nejím maso, už zase nejím ani vajíčka (protože se mě už zase navaluje, jen je vidím) a mám další osobní jídelní "odlišnosti". Řekla bych normálně, protože když mi někdo nabídne čokoládu, tak si dám. Když mi někdo nabídne v jedenáct večer kousek buchty, nesním celý kus, ale nemám problém si kousnout (a vlastně i sníst, záleží na tom, jak jsem plná nebo jak mám chuť), a stejně tak si na návštěvě vyberu z vývaru masový kousky a zbytek sním.

Nechce se mě udělat si jídelník na 8000KJ, abych zhubla. Nechce se mě ani nic počítat. Cíl je takový, že od půlky září (doba, kdy Inka začne chodit do školičky, tudíž začne pravidelné lámání bydlení Brno a Nebrno, což znamená pohodlně naplánovatelný rozvrh mých věcí) budu jednou až dvakrát týdně pravidelně kikcboxovat, a jednou týdně proběhne tak hodinové, hodinové a půl cvičení doma/fitko (jestli doma anebo fitko, to se uvidí podle nálady. Doma nemám problém cvičit, do fitka zase můžu jít s někým). Jinak zůstanu u rozviček a příležitostních aktivit, venkovní chůze v terénu je už skoro samozřejmost, někdy bych ráda něco uběhla anebo ujela na kole.
Jídlo bych ráda udržela takhle normálně.

Hlavní očekávaný výsledek - zpěvnění těla, a zmizení bochánku! Z toho jsem totiž fakt nervozní. Nemám žádnou vizi o váze, která by mě uspokojila, ale mohlo by to být pod 65kg, ieálně 62- 63kg.
.
Do půlky září se budu relativně spokojeně valit po světě po vybalancované cestičce, a snažit se okolí demostrovat, že tlustí lidi můžou upřednostňovat jiný záležitosti, než hubnutí.

na dobrou noc

10. srpna 2011 v 23:02 inspirace
Muse jsou srdeční už dlouhé roky...a už pár dní prakticky neposlouchám nic jiného...
mocné...


and original full verze:




Change everything you are
And everything you were
Your number has been called
Fights and battles have begun
Revenge will surely come
Your hard times are ahead

Best,
You've got to be the best
You've got to change the world
And use this chance to be heard
Your time is now

Change everything you are
And everything you were
Your number has been called
Fights and battles have begun
Revenge will surely come
Your hard times are ahead

Best,
You've got to be the best
You've got to change the world
And use this chance to be heard
Your time is now

Don't let yourself down
Don't let yourself go
Your last chance has arrived

Best,
You've got to be the best
You've got to change the world
And use this chance to be heard
Your time is now

ovoce

10. srpna 2011 v 22:29 deníček
Strom, který nese špatné ovoce, není dobrý a strom, který nese dobré ovoce, není špatný. Každý strom se přece pozná po vlastním ovoci
...já si zatím sklizím stejně převážně hnilé a nedobré, ale aspoň z toho "zbytku" výdycky udělám nejepší marmelády a povidla...

Tom mě domluvil sedánek u svého vynikajícího terapeuta. Rozslzela jsem se, když sem si to teď přečetla. Protože to funguje...protože to je reálné, tudíž bezpečné.
...

Primárně mám furt rozkřaplou hlavu z toho víkendu. Je mě různějak, a přitom trošku bezdůvodně. Texty si dál poklidně hoví na linkách a čtverečcích sešitových listů, nemám potřebu je hledat a skládat, to přijde samo, asi až na místě. Vpravdě si myslím, že nakonec něco z toho, co dám ven, asi napíšu přímo na místě, aby to bylo ono. Takže klid.
Koncept projevu taky vlastně mám, napadl mě dneska cestou do práce. Bylo to v tramvaji u výstaviště. Seděla jsem na raptorském sedátku, sluchátka a z nich do uší tekoucí hudba. Očima kus za sklem a kus vevnitř. Kodrcání, smrad z lidí, anonymní chlad s přídavkem úchylného teplíčka typického pro městskou hromadnou. Blížili sme se k momentu zastavení.
Posekaná tráva.
V nose.
Pohled zaostřit ven! Byla tam.
A jak ve zpomaleném filmu se další a další lidi koukali na posekanou trávu. Lidi se sluchátkama otáčeli hlavu ke sklu, lidi s hlavou vraženou do knihy nebo v novinách hlavu zvedali a otáčeli ke sklu. Ti všichni zmínění lidi, ti, kteří celou dobu předtím čuměli do nikam nebo do písmenek, ti všichni otáčeli hlavu a dívali se na rozházenou posekanou trávu.
V celém voze byla otevřené jedno okénko a já přemýšlím, jestli jsme tu trávu cítili nebo "cítili"...

Mám rozkřaplou hlavu hlavně z účasti sebe a tím končícího seznamu vystupujících z masa a kostí. Ta jedna jedinná postava před ostatníma...huuuu
Na druhou stranu tohle je přesně to, co potřebuju dělat...dělat sama...ALE...ten druhý nejen do počtu dělá hodně. Dělá hodně moc.
Nejsem natolik schopná, abych zvládla číst, hrát a hýbat se, mačkat hudbu a nevypadat u toho trapně a ztraceně. Z toho mám strach.

Ještě větší strach mám z toho, že to všechno sama zvládnu.

čárky z nebe a tečky...nedatováno

10. srpna 2011 v 3:16 deníček
Mraky. Už zase vidím obrazy z oblak. V obličeji máš pozdně ranní červánky. Smrákáni v koutcích. Cestu jsem mapovala mezi tvým obočím. Otisky nejen prstů. Stěrače. Nechat déšť prosakovat sklem. Z vlasů ti stékají pramínky. V patnáct třicetsedm padly první kapky. Kousek před čtvrtou už hustě pršelo.
V prvním i druhém patře bylo sucho.

vypnutí. aspoň na chvíli

9. srpna 2011 v 21:21 pod čarou...
Nezabývat se ničím závažným, srát na všechny okolo, chodit sama na kafe a na výstavy, nakupovat ve slevách, toulat se bosá a nahatá lesem, zpívat si ve sprše, na zahradě, číst knížky, hrát na hudební nástroje, spát, malovat, cvičit...prostě relaxovat....

No, ono to nejde. Ne všechno zaráz a ne teď. A vlastně nikdy to nepůjde, protože svět okolo a já...Což vlastně ničemu nevadí, protože si to aspoň můžu dávat na 100% jednotlivě (rozuměj brát to, co zrovna můžu urvat), a protože nehrozí, že bych si vyčerpala všechno.

Tím ale neříkám, že bych zrovna aktuálně relax nutně nepotřebovala! Není to jen město a lidi osobně z masa a kostí...jsou to kupodivu především různá vyřizování virtuální (k noťasu sem usedla dokonce dnes v půl čtvrté ráno), od včera pro mě nepříjemný tydlifonový maratón hovorový i esemeskový, a pak práce, cestování, čudle...jednou větou - moc všeho.

zcela speciální "omluva" nebo jak to nazvat je pro ty, kterým bych měla nebo "měla" odepsat. Teď nemůžu. Nemůžu, a ani nečtu, nikam nechodím, maily otevírám ale nečtu. Teď ne na chvíli nějakou...protože si připadám, že nemám co komu komentovat, nebo dokonce poradit. Kritika je jediný, co asi dokážu nějak zpracovat, protože mě to může nějak probrat. Omezená na sebe sama. Smutné. Nechte mě napokoji, já pak stejně dolezu jak se zase zmenším, a pak mě pošlete doháje, anebo to prostě vemte a nevykládejte si to jako sraní na vás.

Je to vůbec nutný? To všechno? No, docela jo vzhledem k tomu, že místo něčeho budu dělat něco úplně jinýho.
V praxi to znamená, že se musím potkat s někým na nějakou hodinku dvě "na pivo", protože s ním nebudu o víkendu. S dalším sem musela sedět nějakou hodinu na icq (nejhroší forma komunikace pro mě!), dalším dvoum musím stihnout dodělat to, co bych jinak dělala přes víkend.
A všechno to řeším porůznu elektronicky, takže pořád pípám, svítím, je to nechutný a dneska sme byly s čudletem skoro celý den v lesích kolem Nebrna, takže jsem nemohla pípat ani svítit, nýbrž jsem vibrovala a nevím, co je teda lepší...
Hlavu mám jak puk...otázka podruhé, je to všechno nutný? Pro mě jo. Nic z toho nedělám nějak z donucení, část je dokonce úplně báječná, akorát si vůbec nedávám tu formu, jakou se to děje...
Celkově jsou tohle vlastně pindy, které můžou vypadat jako histerický humbuk z ničeho. Nijak ale nešílím, akorát jsem docela mimo z toho našpláplýho tempa, pořád nějaké komunikace, kterou nemůžu nijak řídit a tak.
...

Dneska ráno jsem se nechala do programu zapsat jako "Něco z fAllenky - myšlenková asambláž ze života"...doháje...přeju si, abych si to dala. Vím, že vlastně o nic nejde, a vlastně jde úplně o všechno, protože jde o to, jestli to neposeru jako jsem doteď posrala skoro všechny možnosti něco někde ze sebe...
A cítím se v tom strašně sama, přestože jsem oprášila XY let starýho maňáska, který do toho půjde se mnou, a možná nějakým zázrakem seženu ještě živou hudbu.

stopka

7. srpna 2011 v 21:42 pod čarou...
Chvíli ticho...

nutně! Ticho v těch závažných otázkách a myšlenkách...jsem sobec, a přerostlo mi přes hlavu, že jsem nějak zmoudřela.
Nedávám si to úplně tak, jak bych asi měla a nechci dostat strach. Potřebuju to vyrovnat a stabilizovat bez jojo efektu.
Vstřebat...nasát...být jako redispero, které nedělá kaňky, a neskřípe...a neskřípe...

nemůžu se toho zbavit. Nejde mi to. Všechno je vpořádku, ale dost věcí vpořádku není, a některé ani nebudou, protože jsou moc závažné a špatně zpracované...

Bolí mě kosti. Ty na zádech a na rukou, a bolí mě oči ze světla monitoru.

...relax

5. srpna 2011 v 22:52 inspirace
elektroniku nějak moc často neposlouchám, ale Psykovsky mě dělá hodně příjemně. Tolik vrstev a tolik podnětů...hloubka a prostor hudby (kvalitní sluchadla umožní posoudit) mě u něj fascnuje, neunavuje a ani nevymývá, což považuju za hlavní důvod, proč ho poslouchat, třeba večer nebo než jdu malovat...
Zítra, pokud mi tělo dovolí, půjdem s Žoulou na Flédu, a i když je to jiný šálek hudby, aspoň trochu přípravy...
jen nevím, co vybrat...tak třeba...



o věcech a jak to může souviset s ppp

5. srpna 2011 v 22:13 PPP jako kamarádka nebo protivník?
huuuu...úkol...hnus, popravdě! Poprvé mám asi opravdu strach, že na mě někdo pošle nějaké zásahové komando, kterému pak budu muset před očima mávat papírama o svéprávnosti a diagnóze s celkem pozitivní prognózou...

Poprvé jsem si přivlastnila věc, která nebyla moje, ve školce. Přesněji v logopedické školce a byla to nějaká gumová potvůrka růžové či červené barvy. Mohla bych tipovat veverka, ale nevím jistě.
Vzala jsem si ji nevím proč. Doma jsem měla plno gumových hraček, a o pocit, který popisují kleptomani, se taky vůbec nejednalo....
.
Pak jsem ve třetí třídě vzala spolužákovi povinnou četbu, protože jsem chtěla mít vlastní a protože mi ji naši nekoupili.
To si pamatuju úplně přesně, že jsem ji měla jen vypůjčenou, nemohla si ji podepsat, zatímco ostatní měli na prvním listě svoje jméno a třídu, a když se mělo číst, paní učitelka chodila a četla jména, a teprve na konci byli ti, co vlastní neměli.
Pamatuju se, jak jsem pracně gumovala jméno spolužáka a přepisovala svoje. Nepamatuju se už na okolnosti, vím, že si mě kvůli tomu volala paní učitelka do kabinetu, ale nepamatuju se už, co přesně sme si řekli, a jak to s knihou dopadlo. Myslím si, že nakonec paní učitelka vygumovala zase moje jméno a napsala znovu spolužákovo, a tím to bylo uzavřeno. Nikomu dalšímu ani muk.
Ta knížka se u mě pak objevila znovu, tentokrát spolužaččina, a bylo to o rok později. "Půjčila" jsem si ji přímo od ní z knihovničky, když jsem u ní byla po škole na návštěvě.
Vrátila jsem ji asi o půlroku později při velmi podobné návštěvě. Ani nevím, jestli si toho všimla. Spíš ne. Neřekla nic.

Stejným způsobem to fungovalo postupně i u jiných věcí a u jiných lidí a trvalo hodně dlouho, než jsem s tím začla něco dělat.

Chtěla bych o tomhle mluvit hlavně proto, že takovéhle braní věcí se hodně často vyskytuje u lidí trpících bulimií. V knížce "Rozlučte se s bulimií" se tomuhle tématu věnuje autorka vlastním příběhem, což považuju za revoluční.
.
Nevím jak to mají ostatní, ale tahle vpodstatě nelegální manipulace s cizíma věcma mě totiž vlastně nijak nepomáhala, naopak...v konečném výsledku posílala mnohem mnohem víc dolů než ostatní problémy.
...
V obchodě jsem kradla jednou a samozřejmě jsem se nechala chytit. Zaplacený nákup za XY peněz, jedna margotka za pár kaček v kapse. Pokuta a domů. Od té doby jsem cíleně v obchodě nekradla.
Jediné co, tak v sekáči občas výměna nové za staré, ale to nepokládám za nic hrozného (opravdu ne).
.
Chtěla bych trošku rozebrat důvody, proč se to dělo, a hlavně proč jsem to dělala. Bohužel se zatím dokážu omezit jen na "zaplácávání" chybějících radostí. Jako bych se s danou věcí pokusila nasát i tu běžnou životní radost, kterou jsem neměla.
Četla jsem pár článků o kleptomanech, a nedokážu se ztotožnit s pocity, které doprovází jejich "postup". Neprožívala jsem žádné adrenalinové výkyvy nebo uvolnění, když bylo "po". Nepociťovala jsem vlastně nic, jen pěkné vzpomínky na danou osobu, a pak stud a strach, co když se na to přijde.
Proč se to tedy opakovalo...
Jediné, čím si to dokážu nějak vysvětlit, je hledání...hledání té určité věci, která mě zmizí tu jakousi potřebu to dělat.

Nedělo se to (rozuměj nebrala jsem věci) totiž každému v mém okolí, to vůbec ne, ale jen určitým lidem, ke kterým jsem měla nějak vnitřně blízko...
.
Paradoxní?
.
Když jsem byla na základce, primárně jsem potřebovala "srovnat" úroveň. Zcela povrchně. Neměla jsem ani půlku toho, co měly holky okolo mě. Nemluvím o nějakých drobnostech, které se strčí do kapsy, ale myslím opravdu ten "životní standart"...obdivovala jsem a asi i záviděla třeba takové věci, jako sladěný přehoz na gauči, a záclony v kamarádčině obýváku. Tvar příborů, papuče, nástěnky s fotkama, koberec v pokoji, klidné vzdušné ložnice rodičů, jídlo, které měli nachystáno...
Protože to všechno bylo přívětivé, zatímco u nás doma byl ...nevím jak to popsat....prostě nikdo u nás doma nemá smysl pro nějaké estetično. Nábytek, a vlastně všechno doma slouží k užívání a ne obývání.
Naše nikdy nenapadlo udělat něco s tím nechutným umakartem, nechutnou plechovou linkou nebo třeba vypelichanýma křeslama. Nábytek je stejný celých 18let, co tu bydlíme. Až na gauč, který si otec pořídil nový v době, kdy začal spávat v obýváku.
Práce s textiliemi u nás doma frčela, ale taky pouze v tom užitkovém slova smyslu...motivy...no comment...o jídle jsem psala už dřív, ale to už trochu odbočuju...

Jde prostě o to, že mě primárně nezajímala žádná technická nebo moderní vymoženost, ale to něco nehmatatelného, co jsem doma neměla.
Později jsem tímhle řešila nejspíš fakt, že jsem vlastně žádné vlastní věci neměla, protože mi permanentně někdo do něčeho mého lezl, nebo se toho dotýkal. Věci, oblečení...nikde doma nebyl ani kousek soukromí.
Tahle neshchopnost se přes tohle přenést, to bylo to, co jsem si potom kompenzovala na ostatních.
Takové to "Ať v tom nejsem sama. Ať se to děje i někomu jinému"...
.
Všechny ty věci, co jsem si na různě dlouhé doby přivlastňovala, jsem si ale vlastně neměla jak užít. Do školy nebo kroužků jsem je brát nemohla, na to jsem neměla, a doma jsem se na ně vlastně jen koukala,protože mě byly k ničemu, neb postrádaly smysl...

Sem tam jsem vzala něco zcela cíleně se záměrem nevrátit. Většinou jsem vrátila, ale určitě něco taky ne, ale to už jsem byla starší...
Tam taky proběhlo období, kdy jsem zcela cíleně vybírala "cílové" osoby se záměrem jaksi je poškodit. Závist a nenávist jsou fakt silný city.
Nejdrsnější byla kremace nějakých bankovek za účelem demonstrace nechutného zacházení a vydírání naší rodiny babičkou, což asi zafungovalo, protože od té doby nabídky na úplatky rapidně poklesly.
...
A pak už mi to přerostlo přes hlavu, protože místo abych něco dělala s prvotním podnětem k tomuhle chování, zaměřila jsem se akorát na manipulaci s věcma.

Eliminace tohohle zaházení s věcma ze začátku vypadala jako "přehrabování se". Nic jsem neodnesla, jen jsem prohrabala. Nemuselo jít vyloženě o manuální činnost, na to jsem na věci moc zaujatá (aneb to bych si asi psychicky moc nedala nějak moc se dotýkat hodně cizích věcí naráz), ale třeba jen pohledem. Prostě mít přehled, klouzat z věci na věc, vybrat si očima to, co bych si vzala, a u toho skončit.

malá vsuvka...od mala se věcí ráda dotýkám. Docela dlouho jsem měla problémy s cizíma věcma, kdy mě byl dotek hodně nepříjemný, a to mě rozhazovalo. Postupně jsem si začla víc všímat, a věci beru do ruky většinou s jistotou, že to bude příjemné. Párkrát sem byla tázána, jestli si z těch věcí náhodou neberu nějaké otisky po majiteli či tak něco...ne, prostě je to moje úchylnost :-P :-), a je mi vcelku jedno, kdo je majitel...
Ovšem musím uznat, že z věci kolikrát poznáš mnohem víc, než co se snaží někdo nakecat slovama nebo gestama!

...
Nebylo vůbec jednoduchý tohle zvládnout. Vůbec. Paradoxně nejhorší na tomhle období byly chvíle, kdy se u mě vyskytly nějaké cizí věci bez mého vědomého zapřičinění, a jejich návrat k majiteli pro mě znamenal hrozná pekla, přestože vlastně vůbec o nic nešlo...vůbec o nic...protože věci se zapomínají...

Posledních pár let se jakákoli potřeba brát lidem věci vpodstatě zmizela. Existují dva lidi, u kterých ty tendence mám. Moc dobře vím, jaká je příčina. U jedné z daných osob jde o čas a způsob žití. O vůbec existování dané osoby. O gesta, o mimiku, o slova...prostě taková jakási fascinace.
Druhé je sestra. Protože mi pořád bere věci. Protože naše šatníkové "kočkování" mělo skončit někdy v roce 2007, kdy jsem opakovaně řešila, že mi sestra odnáší z bytu oblečení k sobě domů. Druhotně proto, že má ve skříni pár kousků, které se mi líbí, a které bych ráda nosila, protože ona je nevynosí (aneb je to trapné, ale je to tak...sestra má prostě větší prsa), ale nechce je vyměnit ani darovat ani prodat, nic...
.
K tomuhle bych chtěla ještě říct, že rozhodně brát takhle věci není žádná sranda. Pro někoho, koho rozhodí pomalu každý otisk na vlastních věcech

Úplně teď vidím tu Ovčí mikinu, kterou nejsem schopna dodělat, jednu Iluzovu knížku, Žoulino pero z tábora, určitě tu budou i nějaké Jasanovo věci, na které nezvládám ani sahat, natož je nějak cíleně hledat, a taky existuje spousta věcí, které jsem ztratila úplně, a které jsem asi ztratit neměla...úplně vidím, jak všechny ztracené věci padnou na moji hlavu....
jo, tahle paranoia je hodně nepříjemná. Když já sama ztrácím věci, je to vklidu, ale jakmile se něco děje okolo, stav už mi klepe na okno...
.
Od cvokaře a z nějakých knih vím, že braní věcí, jídla (nebo dokonce peněz) bývá často spjato s bulimií. Popravdě si nedokážu představit vzít někomu peníze, abych si nakoupila jídlo, které pak vybliju. Ale je to určitě tím, že jsem si nikdy ani to jídlo speciálně na blití nekoupila.
Bulimie je porucha vypovídající o velkém, ale sakra velkém nedostatku něčeho.
Můžeme to nazvat radost ze života, štěstí...prostě něco, co chybí...

rozhodně to ale lze řešit jinak, než věcma, který nejsou moje. I když si je nenechávám, i když se na to třeba nepřijde, pořád to je obcházení problému.

...
vzhledem k tomu, že můžu docela s klidem užívat minulého času, se necítím nějak extra špatně. Příjemně mě teda ale není vůbec. Myslím si ale, že takovéhle věci jsou třeba nějak vynést ven, a ne jen pindat o jídle a nejídle.
Díky autorce knížky "rozlučtě se s bulimií", protože až díky tomuhle čtení jsem pochopila souvislosti, a kus skládačky zapadnul zase do sebe.
Vzhledem k tomu, že tenhle problém jsem "vyléčila" sama, věřím tomu, že i jiný holky, co mají ppp (anebo i ty, co nemají) s tím dokážou bojovat.
...

čekám teď lynčování a znechucení, ale ...it was me. really

o mě a mojí ppp...zamyšlení před úkolem

3. srpna 2011 v 23:05 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Začnu hned tím, že se mi nepodařilo dokopat se k napsání žádného úkolu. A to jich není moc, vlastně jen tři. Protože jinak už musím úkoly vymýšlet sama (a nebo taky třeba nevymýšlet žádné, v ideálním případě).

Čtu svoje cíle z března...trochu se stydím, a trochu taky ne. Stydím se za to, jak sem se mermomocí snažila porůznu povyhýbat tomu přechodu dál.
Nestydím se moc, protože právě tímhle obcházením si vyjasňuju svoje možnosti. Naostro.
Drastické "experiment - závěr, pokus-omyl" fungují...
Patnáctého, šestnáctého a sedmnáctého dubna jsem se cíleně zničila jídlem.
Od té doby žádné zvracení...

Od té doby problémy s jídlem. Různé. Panika uvnitř, všemožné pokusy zajistit "správnou" náhradu. Absťáky.
Pohybuju se v trochu abstraktní rovině, ale sedne to.
Problém v hlavě s jídlem. Rozštěpená osobnost, z níž léčit se potřebuje jen jedna část. Ta druhá trpí právě tím, co té druhé má pomoct...
Konec.
Nepodařilo se mi probudit se jednoho rána a být zdravá.
Podařilo se mi ale jednoho podvečera udělat něco, přesněji řečeno NIC, čímž se stalo NĚCO.
.
Myslím, že jsem v tuto chvíli poznala dostupné možnosti sebe samé. Některé praktiky k tomuto rozklíčování by mohly být považovány za masochistické, ale co už...
...
Skoro největší zjištění pro mě bylo, jak hrozně moc jím emočně. Když jsem pokaždé klikala na odpověď NE při otázce na přejídání se při špatných stavech, měla jsem za to, že odpovídám pravdivě.
Tady jsem dokonce napsala doslova:
Nedržím hladovky proto, abych zhubla nějak rapidněji. Přesto ale moc dobře vím, že nosím XY kg navíc a úplně zbytečně! Mám panický strach z toho, že přiberu. Když jsem nervozní, nebo mám nějaké problémy, neřeším to ALE jídlem. A pokud ano, není to v nijak větším množství (1 tabulka čokolády jako ukidňovátko stačí:) ).

Měla jsem za to, že z hlavy musí přijít ten pokyn "teď si něco dej na nervy"...bohužel to tak není...a právě v tom to asi je.
XYkrát mám poznámky o tom, jak sahám po jídle zcela bezpovelově. Během nějakého důležitého hovoru něco uždibuju. Když o něčem přemýšlím, a není to zrovna jednoduchý anebo příjemný, uždibuju...
A dokud jsem se na to nezaměřila, vůbec jsem to neregistrovala...
.
Zaměřila jsem se na to hlavně díky sakra viditelným rozdílům mezi Brnem a zbytkem.
Doteď si nejsem schopna odpovědět, jak moc jsem si ty rozdíly vyvolávala cíleně. Protože hodněkrát se mi stalo třeba to, že jsem vystupovala na konečné, a v hlavě už mi jelo, co sním. Obrazy toho, jak otevřu ledničku nebo špajz a bude..ne přejídačka, to vůbec ne. Ale jídlo.
Když přijedu do Nebrna, první, co dělám je, že odhazuju batoh a valím za ovenkama. Hned v zátahu oběhám psa, kočku, lidi v dosahu, obejmu švestku a švestku a jdu nahoru.
V různém pořadí. Záleží.
Kuchyň přitom obývám poměrně často, neb je to střed střetu s tetama.
Většinou je na stole nějaká domáí buchta, ale nesápu se po ní. Stejně tak po zbytkách od oběda a podobně.
Uvařím si čaj nebo natočím vodu, sedím a poslouchám, případně mluvím.
V kuchyni.
Jím, když mám hlad....

Většinou. Nebudu zas Dušínovat, zas tak moc ty jídelníčky prozkoumané nemám. Nehledě na to, že by zasvěcenci jasně viděli, že s normáním jídlem to má málo společného. Jde o ten princip než o samotné jídlo.
.
Právě tohle bylo poslední měsíce nejtěžší odbourat. Všechny ty červené potraviny, které se mi vyskytovaly v jídelníčku, to bylo prostě špatně jezené jídlo.
Neschopnost srovnat to Brno přecházející v ochabnutí jakékoli snahy něco se sebou dělat.
Prostě to nejde.
A tak jsem začla odpočívat a utěšovat se právě tím, jak je to jinde skvělý...až jsem přestala cokoli dělat. V Brně.
Komunikace s rodinou...nic...stěhování jako takové...nic...nějaké změny v mluvení o sobě s lidma okolo...nic moc...
Tady nežiju.
...
Poslední jídelníček jsem zapsala 18.7.. Od té doby jsem zapsala 3 (!) doma do diářku. S čistým svědomím můžu prohlásit, že jsem se od té doby ani jednou nepřejedla a ani jednou jsem neměla nějakou provedenou krizi s jídlem (chuť na sladké v nějaké nepřměřené míře, večeřní žravky, hladovky, omezování určitých potravin).
V hlavě krize nebyla od středy 27.7. Krátká doba, ale někdy to začít muselo.
Nejím určitě správně, ale nejím špatně. Jím cca 5 porcí denně, snídaně jsou nakopávací, jím hodně zeleniny a ovoce, a snažím se myslet na bíkoviny.
Když vyjde čas, kickboxuju, doma cvičím cca obden na zadek a nohy a ruce, a je to hlavně proto, že nechci mít pmerančovou kůži a povolený svaly. na břicho necvičím, protože mám zdravotní problémy, a nemám z toho žádná hala.
Nevážím se, neměřím se, a nemám potřebu to dělat.
Opravdu nemám problém chodit mezi lidma tak, jak jsem.
...
Moc ráda bych tu napsala způsoby, jakýma jsem došla tam, kde se teď cítím být. Ale nějak mi to nejde...Napíšu pár vět, a zase je smažu...takové jakoby bezkontextové frnění...Ale dalo by se to shrnout do pár vět:
Problém je jídlo jako takové, ale jeho velikost se rapidně snížila tím, že jsem snížila počet věcí, které jídlo mohlo nějak "zaskakovat"...
To, že jsem četla dědovi tady z blogu, považuju za téměř hrdinský čin. Vím, že to zní hrozně trapně, ale když jsem pak jela kvůli tomuhle čtení pozdě do práce, vůbec jsem neměla žádné výčitky z toho zpoždění. Naopak mě bylo ...uvolněně.
Žádné skvělé pocity se nekonaly. Byla jsem "jen" uvolněná...což je právě to ONO.
.
Už to začínají být bláboly...nedaří se mi konkretizovat...
.
Problém s jídlem tkví v perfekcionismu. Primární potřeba něco někam dotlačit k takové míře, abych něco prožívala.
Když to nejde, je chyba v systému. Nutnost nápravy donebevolající.
Chyba.
Tohle jsem za těch posledních pár měsíců zjistila.
.
Moje systémy jsou z velké části okličkou. Jediné řešení je stavět se přímo proti tomu, co mi vadí. Nekonfliktně, konfliktně, to je jedno. Důležité je, že se tomu stavím.
To totiž funguje pokaždé.
.
Mít svůj opravdový vnitřní řád, a tak být.
I to jedno "hloupé" děkuji místo prosím večer před spaním dělá zázraky.
.
Abych byla konkrétnější...snažím se víc odevzdávat. Ne přímo sebe, ale svou důvěru a paranoiu. Spousta věcí se děje a bude dít víceméně závisle na mě, ale moje primární účast není tak důležitá, jak si vsugerovávám.
Můžu dělat věci, ale když je dělat nebudu, nebude to mít žádný katastrofický dopad.
...
doháje nemůžu se vyžvejnout...
...
Každé odsunutí paniky přináší úlevu. Nepřestanu mít krize. Nepřestanu mít tmy. Nezačnu se asi mít nějak extra ráda a budu chtít porůznu umírat.
Ale přestávám si komplikovat život. O něco.
.
Celé tajemství spočívá jenom v tom, jak budu žít a za poslední dobu jsem došla do stadia, kdy už asi karty vykládám na stůl.
Zvládnu to, na co mám. Víc dělat nebudu, pokud to nebude nezbytně nutné. Pokud nedělám to, co zvládnu, přebírám zodpovědnost a nelezu do nemoci. Jakékoli.
...