Červenec 2011

průřez táborem

31. července 2011 v 23:59 výlety (obojím způsobem) :)
Co jsem dělala na táboře přes den... třeba batikovala, učila děti žonlgovat, vedla bubnovací workshop, koukala na hry, střílela z luku a jezdila na koni...
Když dělali kluci fireshow, nechala jsem se vytáhnout z publika, a zatočila s ohněm.
V závěrečných trzích (aneb děti utratí stříbrňáky, které během tábora získaly) jsme s Žoulou otevřely vlasový saloon.
Nemám zatím k dispozici moc fotek....ale vlastně je to jedno...
.
Nejvíc mě fascinovala hra Pitný režim...dvě družstva, každý vlastní půllitr s pitím, spousta kuželek, jeden míč...
Na střídačku míčem sráží kuželky.
Jakmile kuželka padne, všichni začnou rychle pít. Pije se až do chvíle, kdy někdo z druhého družstva postaví spadlou kuželku a vrátí se s míčem na svou pozici.
Vítez?
To družstvo, ve kterém všichni rychleji vypijou všechno pití.





...



.

.

.


z deníčku magora IX.

27. července 2011 v 13:14 pod čarou...
...před chvílí jsem byla babičkou obviněna, že jsem jí vzala z batohu (asi) obálku, ve které měla pro mě peníze k svátku.

Někdy v dobách minulých bych toho asi byla schopna. Teď vůbec nevím, co si mám myslet.

Jen si přeju, aby to nevzala sestra, ale aby to babička zapomněla doma, a aby si kurva užila ten pocit, až to najde.
Jen si přeju, aby to nevzala sestra...

EDIT 28.7. 2011 - jistěže je našla doma....ccc...

No, a já jsem včera předčítala dědečkovi asi hodinu a kousek tady z blogu. Cítím se hodně dobře. Myslím, že mluvit s rodinou nedokážu, ale číst jo.

na dobrou noc

26. července 2011 v 23:42 MAXmišmaš
Dodělávám program na tábor, chystám se spát, poslouchám příjemnou hudbu, tak si říkám, kouknu na klip. kouknu do playlistu, jakže se to jmenuje...a zrovna taková krása...:)


zajímavo

25. července 2011 v 23:31 inspirace
Ráda bych (si odpočinula před psaním ve velkém) zmínila několik výstav a akcí, které jsem viděla, které se mě líbily, a které doporučuju :)

S čudletem jsme už dřív při jedné z pochůzek po muzeích objevily Baron Trenck galerii. Zcela správně načasovaně v ní zrovna běžela výstava "Hračky jehlou a nití" (12.2. - 31.3. 2011) , což byly práce studentů SUŠ textiních řemesel a Vyšší odborné školy textilních řemesel z Prahy z let 1995 - 2007.
Velmi inspirativní, i když musím přiznat, že mi dost věcí přišla hodně prvoplánová a průměrná (vzhledem k aktuálnímu "stavu", kdy se hračkáři snaží inovovat již dlouho vymyšlenou geniální jednoduchost tvarovou, nápaditost prostorovou a rozmanitost materiálnou. BIObavlna, barevně pruhaté a kostkované látky, sytá žlutá, modrá, oranžová a jedovatě zelená...to letí...).
Skvělé bylo, že se všechno dalo osahávat, brát do ruky a testovat.
Na výstavě jsem byla celkem třikrát. Poprvé s čudletem, to bylo nejlepší, protože jsem mohla všechno "zkoumat" pod záminkou hry s In, podruhé s foťákem (který sem nakonec ani moc nevyužila), a potřetí s papírkem a tužkou, a to už byla hodně technická návstěva.




...

O pár později jsem v Trenck galerii hýbala s dřevěnýma loutkama na výstavě Antonína Maloně(07.05. - 30.06.2011)
Hodně příjemné...dřevo :)
Kolik radosti si člověk udělá malou kuličkou a následně rozpohybovaným objektem...:)
Kdybych byla menší anebo lehčí, zkusila bych koníka.
Mimojiné tam bylo k vidění loutkové duo z Máje (v podání Husy na provázku), ale popravdě to jsem se dozvěděla až PO...
Když jsem tam chtěla jít s Pobudou, bylo zavřeno, a pak už skončila i výstava...


...

Se Žoulou a bratrem jsem si byla pohrát na PLAY v Techickým muzeu (skončeno 17.7.2011). To bylo hodně příjemný, i když (zas vyrypuju) mě zklamaly některý objekty. Nejsem vynálezce, ale když už bych tahle něco tvořila, dbala bych hlavně na funkčnost a efekt.
U jednoho "přítroje" nejela žárovka, a u druhého bylo seklý kolečko.
Trošku zamrzí, když se člověk s nadšením snaží dopátrat toho, jak to funguje, a pak mu kolemjdoucí hlídač řekne, že to nejede...

Se Žoulou sme se shodly, že nejlepší byly stejně ty hudební nástroje. Mě se nejvíc líbila citera pro dva a harfové křesílko. Nejvíc mě bavili "sportujícíc varhaníci" v přízemí (viz obrázek) a nejvíc jsme se vyblbli u zrcadla.
Z těch vizuálních srandiček jsem se nejdýl zasekla u divadla v akvárku a vzduchových bublin. Myslím, že se to jmenovalo "Rohovka", ale nejsem si jista.


...pak jsme se šli "dodělat" do herny technického muzea. Byla jsem tam poprvé (stydím se), ale určitě ne naposledy. Balon poletující na proudu vzduchu...:)
...

Já, bezesporu...26.5. - 14.8. 2011

úžasný, úchvatný! Poprvé naživo obrazy Marlene Dumas....A spousta dalších...


nedovoluju si "recenzovat", snad je zmíním promítání, které na mě zapůsobilo velmi hodně (narozdíl od toho, co jelo na Dekadenci)....tedy si vypůjčím přímo Rudolfinský popis z oficiálního webu http://www.galerierudolfinum.cz

Identita je rozhodně jedním z nejkomplexnějších pojmů dotýkajících se bez výjimky každé lidské bytosti. Vyobrazení lidské figury, především tváře, úzce souvisí s potřebou se vyjádřit, zaujmout nějaké stanovisko ve vztahu k "já" i k okolnímu světu, samo o sobě znamená naplno vkročit na pole identity. Výstava se zaměřuje na reflexi a proměny vnímání identity v současném umění. Svým otevřeným konceptem vytváří síť vztahů přinášejících možnost nového čtení a interpretace jak děl samotných, tak i daného tématu. Výrok "Já, bezesporu", jenž byl zvolen za název celé expozice, navádí přímo do centra celého problému, který je srozumitelný i v širším kontextu současného dění, kde jsou posuny v sebereflexi ve vztahu k vnějšímu světu poměrně zřetelně patrné a hojně diskutované. Jádrem výstavy je koncept vytvořený kurátory Kunstmuseum ve Wolfsburgu Julií Wallner a Holgerem Broekerem na základě sbírek musea. Díky mimořádným vztahům mezi oběma pořádajícími institucemi, tj. Kunstmuseum Wolfsburg a Galerií Rudolfinum, se podařilo vytvořit novou, pražskou verzi výstavy, oproti původní zásadně rozšířenou o celou řadu podstatných děl z veřejných i soukromých sbírek z celé Evropy.
Téma "já" je v nejrůznějších rovinách a polohách rozprostřeno od dnes již ikonické instalace 'Menschlich' od Christiana Boltanského, pokrývající zdi místnosti stovkami černobílých fotografií zmizelých lidí, až po video holandské umělkyně Fiony Tan 'Selhání paměti' zachycující velmi působivým až filmovým způsobem problém ztráty vlastního já, zapomnění sebe sama v důsledku Alzheimerovy choroby. V prostoru mezi těmito dvěma póly vybraní umělci zkoumají v nejrůznějších polohách téma já od sebeprojekce ve filmových rolích ve světoznámých snímcích americké fotografky Cindy Sherman, přes ironické komentáře k rasovým otázkám ve videích Bruce Naumana, nesmírně citlivé portréty obyčejných lidí sledující proměny identity v dospívání Rineke Dijkstra, otázky identity nastavené příslušností k určité sociální vrstvě u Richarda Billinghama, malířsky vibrantní obrazy Marlene Dumas s tematikou citlivých otázek spojených s problematikou genderu, dvojportréty z cyklu Skryté podoby Jiřího Davida, otázky ztráty vlastní identity v komunistickém režimu Severní Koreje vedle poukazů na odlidštěnost práce v monumentálních fotografiích Andrease Gurského, fiktivní portréty Thomase Ruffa, až po naprosto jedinečné dílo, ikonický soubor německého malíře Gerharda Richtera nazvaný '48 portrétů'. Ve výstavě je také bravurní kresba tváře nemluvněte amerického umělce Roberta Longa, cyklus kreseb nazvaný 'Kde jsem?' ruského konceptualisty Viktora Pivovarova, video Garyho Hilla stejně jako jedinečné dílo Gerharda Richtera nazvané 'Onkel Rudi', jehož význam v českém kontextu podtrhuje původ z lidické sbírky.
Výstava se v širokém záběru pokouší shrnout a navzájem propojit řadu prací, které samy o sobě vznikaly v nejrůznější době a místě, přičemž ale komplexitou svého vyjádření mají zásadní význam pro intepretaci daného tématu.
.
Protože výstava ještě běží, přidávám i plakát:



...

v Plzni vystavuje František Skála...taky to nejsem nějak schopna objektivně zkomentovat...jsem nadšená!

tu na webu : http://www.galerie-plzen.cz/ jsou k nahlédnutí vystavovaná díla. Výstava probíhá do 15.9.2011

a tohle je ze Skálova komixu "Cílek a Lída"


fuuuuuuuuuuu

25. července 2011 v 21:33 PPP jako kamarádka nebo protivník?
Úplně špatně, úplně mimo...

Takový kekele, takový kekele...

Prožívám si něco, čemu říkám Bílá tma. Už delší dobu nenastala, v tomto případě jsem ale nebyla naivní a nemyslela si, že se už nikdy nestane...

Otázka zní: mám do sebe začít řezat, mám si oholit hlavu, mám si vykloubit prsty na nohou nebo CO?
Odpověď : ne, ne, ne. Máš žrát a žrát a žrát. Aby to už teda stálo za to, když už.
Cíleně ze sebe udělat tlustou nechutnou machnu, na kterou budou lidi koukat oprávněně znechuceně. Ne kvůli nějaké váze nebo rozměrům, ale kvůli tomu, že mi to sakra nebude slušet.

Nejde vůbec o jídlo. Tady jde o můj dodělanej život. O známou, odborně i laicky tisíckrát popisovanou projekci něčeho uvnitř do něčeho venkovního.
O to, že to vevnitř umím perfektně pojmenovat, popsat, případně publikovat (Pětkrát Pé), ale neumím to vevnitř zmizet. Chodím okolo jak pešek, občas do toho mlácnu nebo kopnu, ale tím končím.

Moje schopnost posuzovat sebe objektivně někam utekla. Ani se jí nedivím. Aktuálně vážně uvažuju o tom, že se buď vyžeru, anebo přestanu jíst.
Souběžně už si ťukám na čelo, protože tahle trapnost s jídlem je totiž jediné, co vím, že funguje jakožto "projektor". A taky protože oboje jde mimo moje představy o ohleduplnosti.
Ale...i nad tím jsem schopna mávnout rukou. Představa, jak dodělávám na kapačce ve špitále ztenčelá a pomačkaná jako kus starých novin je stejně příjemná jako vize toho, jak se valím městem, odfukuju a potím se vlastním tělem. Bez ironie. Příjemné.
Buď, anebo. Balancovat někde na středu je totiž těžký.
Být extrém je sice extrém, ale taky je to bezpečný, protože to už překročí určitou hranici, po kterou to okolí považuje za něco, s čím lze hýbat, co lze ještě ovlivnit. A neplatí to jen o jídle. Zdaleka ne!)

Za poslední dva dny jsem dohnala slzičkový deficit od letošního ledna. Jsem schopna slzet i na tak veřených místech jako je MHD. Trapné!
Stačí pomyslet na to, jaké pocity bych měla správně mít, a jaké mám doopravdy, a už se kukadla lesknou. Jak trapné!
Čumím do úkolovníku, který se docela hemží poškrtanýma (=splněnýma) položkama, a....nic...hovno!
Čtu maily od lidí, kteří se o mě opravdu zajímají a já se zajímám o ně (strašně důležitá věc. Eliminace drtivé většiny zbytečných a ubíjejících kontaktů), vyskytuju se na akcích a místech, kde je mi dobře a kde se vyskytovat chci, ale stejně NIC.

Nechci to zakončit teatrálním blitkem o tom, že mě nenapadá cesta k sobě. Že na to seru, balím to a bude to tak lepší.
Vážně uvažuju o chemické nerovnováze ve své hlavě a o tom, že bych si možná mohla nechat napsat nějaký ty prášky nebo i papíry.
Pokud se dívám na tabuly, na které vím, že je psáno ZBLF, ale já vidím LBIP, jdu k očařovi pro brýle. Pokud se dívám na svůj nahovno živůtek, ve kterém vím, že je spousta fajn věcí, ale vidím vlastně jen ty sračky anebo pěkný věci, které se netýkají mě osobně, měla bych asi zajít ke cvokařovi a požádat o trochu serotoninu.
...
Dneska mě zastavil chlap, chvíli na mě koukal a pak mě dal vizitku s tím, že když zhubnu, moc rád by mě fotil jako reklamu na nějaká líčidla. Prý mám krásný obličej, rty, oči, tváře a výraz. Akorát i holky, kterým jde vidět jen hlava musí nějak vypadat celkově žejo...

Koukala sem do zrcadla, koukala na ta kvanta pupínků a na svoje tělo. Zvedla jsem telefon (jak milé mít zrovna možnost zavolat si z cizího), a vyťukala číslo z vizitky.
Ozvala se nějaká ženská.
Milým hlasem sem se otázala, kam jsem se to vlastně dovolala. Paní k mému údivu popsala to, co mi pravil i ten chlap venku.
Poděkovala jsem a zavěsila.
Koukám na ta kvanta pupínků a trochu nechápu.


pauza

19. července 2011 v 23:47 pod čarou...
Rozjíždím se...
V rámci možností jsem dobře výkonná. Chodím do práce. Čtu a cvičím s Inkou. Dělám si chvilky pro sebe.
Ale rozjíždím se. A začínám pociťovat (už od chvíle, co jsem se otrávila Fernetem v červnu), že jestli si nedám pauzu, nezmenším se a nezačnu zase šůrovat ubikaci, začnu kličkovat mezi lidma, co mám kolem sebe. Začnu dělat špatné věci. Ne lidem, ti si toho ani nevšimnou, ale sobě.
Pár pokusů už proběhlo.
Poslední tenhle víkend, kdy jsem upřednostnila něco, a to druhé něco chcíplo.

Jsem nervozní. V sobě. Tendence dělat zbytečně nepříjemný věci.


Záložní agregát.
Nejezdit teď na hrad.
Nepsat zbytečné "udržovací" zprávy lidem, kteří to nepotřebujou.
Psát zase úkoly.
Neudržovat obal, ale být v prostoru.
Udělat si žebříčky. Zklidnit se. Dýchat.

Je jedno, jestli mi poteče dírama ve střeše. Hlavně aby stály zdi. Takové, aby to nebylo vězení, ale odpočinková zóna.

uááá

19. července 2011 v 20:15 PPP jako kamarádka nebo protivník?





ne, tohle není aktuální rozpoložení...to jen potřebuju něco vyhodit pryč, rozpustit...

jídlo 18.7.2011

19. července 2011 v 1:24 jídelníček :-/
snídaně: tvaroh, mysli, sušené ovoce a nektarinka
svačina: 6 vesnických sušenek, jabko
oběd: proteinová tyčinka, ředkvičky, semínková kostka
svačina: sýrová bulka s vegepaštikou, kus červeného zelí ze sklínky, kousek vegesekačky
večeře I: rohlík s vegepaštikou, ředkvičky
večeře II: nic

pití: 3,5l vody, 0,5l bílý čaj, 2x kafe
pohyb: chůze 45min, 3,5h aktivní úklid, 2h práce na baráku, procházka se psem a čudletem

dneska málo jídla vidím, ale taky bylo hodně cestování a žádný čas na vaření, hlad veškerý žádný, zítra to bude lepší

noc 14.7.2011

17. července 2011 v 23:28 pod čarou...
V neděli jsme byli my tři v lomu. My tři já Jasan a Inka.
Cestou zpátky jsem poprvé stála na maloměřickým mostě. Koukala sem dolů na koleje, a jediný co sem měla v hlavě bylo, že tohle je to místo, kde spáchám sebevraždu.
O půl metru ode mě se culilo trošku přetažené čudleto, a o trošku větší půlmetr stál Jasan.

Výsměch celé situaci, výsměch mě samotné. Stála sem na mostě. Nevím to jistě, ale tuším, že tam někde blízko, možná i přímo z toho mostu, to ukončila před pár týdny Lucie. Z pohřbu jsem doslova utekla, na nic konkrétního jsem se stejně neptala, optám se Štěpánka za pár let, anebo přímo Lucie druhý straně.
.
Musela jsem si pustit hudbu. Pod stolem mi nohy hřeje spící pan pes, o kus vedle kočka loví můry, pod střechou zas cosi našlapuje, o pár dveří dál spí čudle. Nad hlavou chladné světlo zářivky, v telefonu přečtené i neotevřené zprávy od Fotky. Tichý dům...
A já se bojím spát. Protože probouzet se do tmy s pocitem osamělosti je dnes horší, než být unavená nebo nevyspalá.
Z krabice o pokoj dál voní sušené konopí. Otevřenýma dveřma proudí zvenčí pobouřkový vzduch.
Barvit vlasy anebo nebarvit vlasy?
.
Zachytila jsem se konečky prstů chatrných vláken spojujících pavučinu ve mě a svět okolo.
Sebezapření. Hloupost.
Ptám se sama sebe, jak je možný nemít vůbec nic, co by mě dalo stopku.
Jak je možný vůbec uvažovat, že Jasan by Ince určitě řekl, že maminka je vpořádku, že si jen dole chvíli poleží, pak by ji vzal a odvedl pryč. Cestou by asi zavolal na stopadesátpětku a stopadesátosmičku, pak by zavolal Václavovi, kde si přebere Inku a bylo by.
Vašek by se staral o Inku, dával by ji do školky a dával by jí občas uzeniny. Je hodně pravděpodobné, že by svou stávající přítelkyni požádal o ruku, a pokusil by se Ince dát rodinné zázemí.
Stejně pravděpodobné je, že by se na nějakou dobu přestěhovali na Jih, což by znamenalo přínos v omezení dosahu babičky.
Myslím si, že by Ince zbytečně nedával do hlavy klíny v podobě dramatických popisů události. Myslím si, že by to dlouho zůstalo ve formě "máma odjela" bez trapných lží "brzo se vrátí".
Protože je na to čudle zvyklé. Máma je pryč. Nebo je pryč táta. Když je práce, jsou pryč máma i táta. Je to zcela normální a čudle to chápe.
Jasan by úspěšně pokračoval ve studiu a tvorbě, s Inkou by se nadále vídali, a hlavně by zvládl pořešit všechny "tátovské" povinnosti, na který Václav nemá, ať už by se jednalo o jízdu na kole anebo vyřezávání píšťaličky.
Země by se točila dál...

Tyhle chvilky mi vždycky udělají dobře na duši. Vědomí, že kromě emoční ztráty by se vlastně vůbec nic špatného nestalo...
Jen si taky vždycky říkám... by se...by...by se...by se...by...že by...jak je možný vůbec takhle přemýšlet...

jídlo 15.-17.5.2011

17. července 2011 v 20:48 jídelníček :-/
pátek 15.5.

snídaně: rohlík, 1/2 rajčete, 1/2 okurky
svačina: syrovátka, 4 natrhané meruňky, ledňáček
oběd: kus pytlíkové polívky, 2 krajíce žitného chleba, meruňka
svačina: jabko, kefír
večeře I: nic
večeře II: svazek ředkviček, kus parenice, 2 semínkové kostky, 1/2 vaječnýho sýra

pití: 3l vody, 2 Havrani (černý pivo), 2 hrnky ovocného čaje, 2x kafe
pohyb: se psem a čudletem 2h povenku, nějaká chůze v terénu, chůze po Vyškově, 2h práce na baráku, 15min cvičení

víkend (trávený z velké části já + 3lidi):

sobota 16.7.

snídaně: miska jabkovoskočicovýho mysli, rozinky, nektarinka
svačina: nektarinka
oběd: polívka z čerstvé zeleniny s nudličkama, halušky se sýrovou omáčkou, rajče
svačina: nic
večeře I: ogrilovaná mrkev, ogrilovaný plátek pangasia s bylinkama a cibulí, 2 rajčata, kus žluté papriky, 2 plátky slunečnicového chleba
večeře II: rohlík

pití: 3l vody, 1 pivo, 2x kafe, 1,5l mošt
pohyb: 5km v terénu, nějaký kilometr plavání


něděle 17.7.

snídaně: 2 krajíce chleba ve vajíčku s bylinkama, ostrý kečup, 2 rajčata
svačina: nic
oběd: platýz na zelenině s rýží
svačina: ledňák Míša, kokosový Flint
večeře I: jabko, broskev
večeře II: syrovátka s otrubama, nektarinka, 1/2 vajčeného sýra

a ještě asi 100g čokoládových mušliček teď před chvílí

pití: 3,5l vody, kafe, 0,8l zeleného čaje s aloe, 1 dvojitě vanilkové latte, kus piva, sklínka moštu
pohyb: plavání, intenzivní půlhodinka pádlování, ještě si zacvičím na břicho a zadek později večer

odpověď

14. července 2011 v 22:31 PPP jako kamarádka nebo protivník?

Začla sem psát odpověď do komentu, ale nakonec mi to přijde lepší takhle...

Je mi z tebe smutno.
Ahoj, klidně Ti napíšu jak jím- ono se to ale každý den mění...
třeba dneska jo?
-sladká "musli houska" z tesca, řecký jogurt, jablko
-chleba s ramou a sýrem a kyselou okurkou
-ryba na rajčatech (na oleji na pánvi), brambory
-nanuk míša, meloun
...to bylo zatim a to jsou 3 hodiny- co budu jíst dál nevim- teď jedu na cvičák se psem (takže asi taky na pivo..) pak si dám asi nějaký pečivo s něčim... a pak určitě ještě něco.. minimálně mlíko s medem- pokud půjdu brzo spát.
Ale každej den je jinej.
Hele vedu jezdím na tábory ... Jejich jídelníček je uplně normální- a po něm tam nikdo nepřibírá... napíšu ti porce, který tam děti maj jakože dovolený aby zbylo na všechny. Takže takhle se tam stravujeme:
SN 8:00: 2 chleby s marmoškou, kakao
O 12:00: cibulačka s krutónkama (na sádle), houskový knedlík s koprovkou a hovězím
SV: 2 rohlíky s taveňákem (mně většinou stačí jeden)
V: 4 lívance s povidlama a tvarohem
plus děti maj plno sladkostí od maminek, dospělí druhou večeři v podobě alkoholu a různých tyčinek..
a víš co? Nepřibíráme tam.
Je to jako na stacionáři- on tomu člověk nevěří, že by i on mohl jíst NORMÁLNĚ- a většina holek, co jí tak úzkostlivě jako ty tam takovým jídelníčkem ještě zhubne.
Dokázala bys jíst jako na stacionáři nebo v nemocnici?


.Jo a ta houska k snídani je jakože veliká- tak za 2 pečiva...
Ale víš co každej den je jinej- dneska jsem měla rybu, jindy smažák, jindy krůtí maso, jindy vepřový, jindy zeleninu, jindy bagetu v menze, zítra budeme mít kynutý borůvkový knedlíky... vůbec nejlepší je chodit jíst někam do menzy na obědy! Někdy toho sním víc, někdy míň- tělo umí hospodařit a chce si udržet váhu, která je pro něj zdravá.
Já mám 163 cm, cca 53 kilo. Vážím se jen u doktorky. Měla jsem MA. Už je to dávno.


.Tak jsem měla ještě
(....0,4l kofoly, pár psích piškotů :-....)
Večeře: těstoviny s kuřecím masem, sýrem a kukuřicí
plus jako taky nepočítám lok mlíka navíc nebo pá oříšků co najdu ležet na poličce...ty piškoty bych tam taky nepočítala, jen mi to přišlo legrační :-)




fall

Takže...
děkuju, že jsi potvrdila mou domněnku, že sis prošla MA.
Protože způsob upozorňování na to, jak špatně jím, tomu odpovídá.


Zásadní "problém" vidím v tom, že se nesnažím hubnout (aktuálně potřebuju nutně udělat něco s NEtvarem svýho těla, ale to je o něčem jiným).
Občas kupuju nízkotučný tvarohy nebo bílý jogurty, ale je to hlavně proto, že se z toho snažím vytřískat bílkoviny (hlavně tvaroh), a ne tuky. Ty mám dost v jiných jídlech.
Často koukám po etiketách, kolik to má čeho.
Tuky řeším prakticky nulově, jde mi hlavně o ty bílkoviny.
Když na to myslím, snažím se dopo nasekávat sacharidy a postupně během dne snižovat, jíst spíš zeleninu a lehčí věci.

Tím bych to vlastně mohla i ukončit, ale ono jde o to, že pojmem "hubnutí" si každý představuje něco jinýho.
...
Na tábory (ať už skautské, nebo divadelní) jsem jezdila hodně moc.
Na pár akcích jsem byla jakožto kuchařka.
Poslední vícedenní tábor (jako účastník) jsem absolvovala v létě 2007, farmu bych k tomu klidně přirovnala.
Od té doby do dneška proběhlo hodně víkendových akcí, nějaké festivaly, a pak samozřejmě hrad. To je přímo komunitní existování včetně vaření a jídla.
Nemám nejmenší problém jíst na akcích to, co ostatní, protože dělám to, co ostatní. Mám program. Někdo mě řídí, neřeším srance, co řeším běžně. Jsem někde a dělám něco, z čeho mám hlad a tak se jdu najíst. Nemám-li hlad v době výdeje jídla, beru si talíř stranou a sním to, až mám hlad.
Primárně se ptám po vegejídlech, případně možnosti vegejídla připravovat ze surovin, co jsou k dispozici. Když ani jedno není možné, "jen" vynechávám maso. No problem.
Velikost porce sladký večeře je různá. Záleží, jak to chutná.
Nepříjemna, nebo dokonce obavy, že přiberu atd, jsem si prožívala já sama při jezení něčeho, co nemělo s hromadnou stravou nic společného.
...

To, co jsi popsala jako svoje dnešní jídlo:
To, co jsi dneska snědla, bych já nesnědla. Protože by mě to nenapadlo.
Řecký jogurt...zbytečný konzumní luxus. Pečivo si mažu spíš výjimečně, málokdy ho totiž jím doma. Většinou si koupím nějaký kus někde "venku" v pekárně nebo samošce...záleží, kde jsem.
Kyselou okurku by mě nenapadlo vůbec naplánovat k ničemu jinýmu než obědu nebo večeři, upřímně si kyselku dám fakt na chuť jen tak (a tak vlastně přemýšlím, že na hradě sem jich měla za celou dobu minimálně deset, ale žádnou jsem si nezapsala :-D).
Olej používám v případě, že nemám máslo. Na másle to totiž nějak chutná. Na oleji je to pouze mastný a to mě nebere.

Sakra čím víc píšu, tím víc mě připadne zhovadilý vůbec přemýšlet, že bych jedla nějak málo nebo "dietně"...to, že do jídelníčku napíšu třeba "špenát" snad automaticky znamená, že osahuje trochu zápražky (máslo, mouka) atd atd.
...

a teď velký závěrečný boom:

Moje správné jídlo se od doby, co řeším svoje jídelní zlozvyky, odvíjí od mojí aktivity. Od ničeho jinýho. Nedokážu do sebe ládovat jídlo, když se nehýbu. Když sním víc, stydím se. Když sním méně, je to proto, že jídlo není dostupné a rozhodně to není proto, abych hubla.

Být na vodě (čaji), zelenině, a nějakým zdroji bílkovin (maso, ceria, vajca, tofu) podle mě naprosto stačí k životu moc se nenamáhajícího člověka.
Všechno ostatní je přebytek.
EDIT 23:21 - z toho tedy vyplývá, že ve stacionáři nebo léčebně bych asi měla problém s jídlem. Protože tam není aktivita vedoucí k hladu.


Nejradši bych nejedla proto, že si můžu vybírat z takový škály potravin, že se mi z toho dělá blivno!
Nejvíc blivno se mi dělá z toho, jak sem s jídlem hospodařila dřív (nemyslím blití, ale X čokolád a různých pochutin jen tak, zbytečný placení za značku atd).

Tím neříkám, že mám v ledničce a špajze průvan, to vůbec ne (k pocitu "spokojenosti" potřebuju mít určité zásoby, ze kterých se dá něco vytvořit, a taky pro případ nouze), sestra myslím vždycky docení mňamky, který jí kupuju "na míru" a Inka nedostatkem zdaleka netrpí (na to jsem moc šikovná kuchařka a Vašek jídelní bohém).
Navíc hodně ráda vařím pro druhé.
Protože jim to chutná. Doopravdy.
Protože jim chutná a nemají výčitky...ze sebe...
Nemyslím výčitky z toho, že budou tlustí, ale výčitky z vědomí, že takový jídlo nepotřebujou....
....................
a k tomu se váže moje asi nejdůležitější myšlenka dneška, a to, CO PRO MĚ znamená vyléčit ppp...

-brát svoje tělo jako svoje tělo
-nepřevádět nic zevnitř na vnější obal
-neblít
-nenahrazovat jídlem svoje emoce a prožitky
-hlídat si vyváženost stravy
-neovlivňovat svoje tělo žádnou chemií
-jíst tak, abych neprohlubovala konzumní společnost v tom negativním slova smyslu




můj jídelník dneska:

snídaně: jogurt s ovocem a cereáliema, otruby, acidofilní mlíko, sušený švestky, rozinky, nektarinka
svačina: cherry rajčátka, 4 brynzové oplatky, kousek crosánku, 2 psí kostičky :-) (dpbrá shoda!)
oběd: vegesekaná, červený zelí (ze sklínky), brambory
svačina: , ledňáček, 3/4 čokoládovýho čerta (co sme tu našly s Inkou), 1/2 rajčete
večeře I: syrovátka, celozrnný chleba, kus okurky
večeře II: zatím nic...

pití: 3l vody, 2x kafe, hrnek sojovýho mlíka, hrnek černého čaje
pohyb: 20min cvičení a posilování zadek/břicho, pár hodin práce na baráku



..................................................................
Prosím, budu ráda, když mi někdo, včetně Tebe, Smutná, budete psát, co sníte. Bez hloupých pár loků nebo lžiček něčeho. Pište mi prostě ty "celý" jídla (snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře). A já budu psát některé okolnosti svého jídla, případně zkusím udělat nějaký den experiment s jídlem někoho jiného.

Je totiž podle mě zásadní rozdíl jíst málo ve městě a jíst málo venku. Je podle mě rozdíl svačit porci velkou jak oběd, když předtím pár hodin makám rukama, a svačit porci velkou jak oběd ve chvíli, kdy se vrátím z procházky s čudletem...atd...

jídlo 12.-13.7.2011

13. července 2011 v 22:13 jídelníček :-/
úterý 12.7.2011

snídaně: miska vloček, mlíko, otruby, jabko a nektarinka
svačina: jabko
oběd: špenát, vajíčko, těstoviny, syrovátka
svačina: minilaskonka :)
večeře I: 3 knacky, lučina, rajče
večeře II: syrovátka

pití: 2l vody, O,5l zelený čaj, 2x kafe, pár loků zázvorovomangové magnesie, 0,3l žluté limonády
pohyb: 2h aktivní úklid, odpo s čudletem venku

středa 13.7.2011

snídaně: miska mysli, otruby, kefír
svačina: nic
oběd: 2 vejce, okurka, rajče, bílý jogurt + trocha brambor s restovanou mrkví a cuketou po In
svačina: kousek tvarohového závinu
večeře I: 4 plátky eidamu, celá okurka, 1/2 rajčete, syrovátka
večeře II: nic

pití: 3,5l vody, hrnek mátového čaje, hrnek zeleného čaje, 2x kafe
pohyb: 1/2 h posilování břicho/nohy/zadek/záda/ruce, 2,5 aktivní úklid

Adidas vs.Nike

13. července 2011 v 20:56 MAXmišmaš
Během nejnovějšího výzkumu se zjistilo, že mezi dodavateli několika významných mezinárodních výrobců oblečení - včetně gigantů na poli sportovního oblečení Adidas a Nike - patří i továrny v Číně, které zamořují řeky a vodní zdroje toxickými chemikáliemi.

Čistá voda přitom patří mezi naše nejvzácnější a nejohroženější přírodní zdroje. V Číně je znečištěno přes 70 % všech řek, jezer a vodních nádrží. Mnoho chemických látek, které jsou vypuštěny z továren na výrobu textilu, ohrožuje životní prostředí i zdraví lidí. Některé z nich způsobují rakovinu, jiné narušují hormonální systémy živých organismů. V přírodě nedochází k jejich odbourávání, a tak se hromadí v těle živočichů a dostávají se tak do lidského potravinového řetězce.

Stejně jako špičkoví sportovci či jiné hvězdy, které Adidas a Nike sponzorují a kteří sami museli mnohokrát překonávat překážky a vyrovnávat se s neúspěchy, mají i tyto společnosti na výběr. Mohou tuto výzvu vnímat jako překážku, kterou je lépe ignorovat, nebo ji mohou využít jako příležitost stát se ještě silnějšími a spolu se svými dodavateli pracovat na tom, aby k vypouštění toxických látek do našich vod nedocházelo.

Nike a Adidas mají nyní skvělou příležitost zasadit nebezpečnému znečišťování vody rozhodující úder. Kdo si myslíte, že se stane šampiónem budoucnosti bez toxických látek?

promo video zde:

jídlo 10. - 11.7.2011

13. července 2011 v 15:07 jídelníček :-/
10.7.2011

snídaně: 2 krajíce chleba, máslo, okurek, rajče
svačina: jabko
oběd: syrovátka, zelenina, rýže, mrkev a cibulka na másle jarní cibulka
svačina: activia borůvková, 1knack, nějaká cherry rajčátka
večeře I: vločky, otruby, syrovátka, jabko,2 meruňky krajíc chleba s pomazánkou
večeře II: zelenina (okurek, rajče), 4 bebe dobré ráno

kolem půlnoci sem snědla ještě jedny bebečka. Výčitky veškeré žádné, ale vím, že to bylo pouze tím, že sem si pak zacvičila...

pití: 3l vody, kafe, 200ml podmáslí, hrnek třezalky, hrnek zeleného čaje
pohyb: s čudletem dopo venku, 30min cvičení a posilování, procházka do a z lomu :)

11.7.2011

snídaně: miska ovesných vloček, nakrájená broskev a meruňka
svačina: jabko, 3 čokobonbony s vanilkou
oběd: kuskus, jarní cibulka, 198g tofu s bylinkama, rajče
svačina: proteinová tyčinka, jabko, karamelka
večeře I: cca 1/2 bochníčku jakéhosi semínkového chleba (tipuju tak 150-200g!!!)
večeře II: syrovátka, mrkev

pití: 3,5l vody, kafe, 0,5l zázvorového čaje
pohyb: 4km terénem, 7,5h aktivní úklid



dál a dál

12. července 2011 v 0:19 PPP jako kamarádka nebo protivník?

Den za dnem...jím, hýbu se, koukám na sebe do zrcadla. Někdy se koukám i v noci...zase...

Je to jiný než dřív. Nějak víc se dokážu mírnit v míře hnusu ze svého těla. Jsem tučná. Nejsem tlustá. Nejsem tučná. Nejsem hubená.
Chci být hubená?
Někdy.
A nad tímhe někdy chci je daších pár priorit, což mě uklidňuje.
Chci nejíst.
To mě neuklidňuje. To mě ubíjí. Některá sousta mají chuť nucené práce. V téhle kategorii můžu stále dělat malé mínuska.
Sakra už by to chtělo ten zlom.

Všechno je to vážně o pohybu. Cvičím, a jsem vklidu. Stejně baculatá jako v den, kdy jsem necvičila, ale cítím se jinak. Cítím se líp, protože jsem cvičila.
Necvičím proto, abych hubla. Cvičím proto, aby se mě tuky neklepaly při každým kroku. Abych se zbavila vypiveného pupka.
Je v tom rozdíl?

Velikost oblečení 40. Kalhoty teď moc nenosím, je teplo. Nosím svoje tělo a na něj házím jediný kus oblečení zvaný šaty. Pohodlné, příjemné.

Měříla jsem se. Vážila jsem se. Nerozumím centimetru, a to mě matematika začla před pár měsíci bavit.

malé srovanání:



10.6.201112.7.2011



hrudník8079
pas
77
pupek8783
boky98,597
zadek104102
stehno5857,5
lýtko36,535,5
paže2928,5



váha67,1kg
66kg



Takže něco se hýbe směrem dolů...a je fakt trapný vůbec řešit takovýdle čísilka. Měla bych asi juchat, že mě to přijde trapný...
...
V pátek jsem byla s Monou. Než jsem vyšla z domu, měla jsem hrozné obavy ze svých pat.
Jak jsem si v Nebrně odvykla vymožensti zvané boty (uznávám pouze pracovní obuv typu gumáky, když jdu na zahradu, anebo glády, když rejdím v dřevníku nebo v jiném zakekeleném prostoru, kde tetanus hrozí prstíkem ze všech stran), a bosa chodím i na hradě, moje městské patičky trpí ošklivou ztvrdlou kůží. Už čtrnáct dní zapomínám v drogerii koupit pemzu.
Krém od Avonu si to sám nedává....
Městským sandálkám tyhle paty nesluší...co s tím? Nepříjemné....
Nakonec jsem to "vyřešila" dlouhýma kalhotama, a při sezení nohama skrčenýma pod židli. Hlavně aby to nikdo neviděl.
Mona mě objímá a prohlíží si od hlavy k patě (!)...o patě ani slovo. Slova co se těla týče znamenají jednu jedinou větu "ukaž jak vypadáš po takové době?" , a pak sposuta otázek, jak se máme a jak se nám daří. Tělo je out of topics. Jenom já vím o svých patách. Na lavičce v parku s vínem vklidu. Uvnitř nepokoje. Ne z toho, že Mona je jako proutek a já buřtík vedle ní. Paty, které nejsou vidět...Potom klub...Huuuu
Tančily sme. Klasicky jsme byly oslovovány osobama opačného pohlaví. S jedním jsem se španou angličtinou nějakou chvíli bavila. Pak odešel. Měla jsem z něj fajn pocity. A pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak vypadal. Pamatuju si ksicht. Jaký měl tělo? :-O...
A u dalších lidí, se kterýma se nějak víc bavím...co si z nich vybavuju? Bavím se s nima pro to, jakou mají postavu? Jistěže ne.
Měli by tedy oni nějak řešit to, zda mám kila navíc anebo ne?
...a jsem u jádra. Opět se dostávám k otázce svého zmršeného perfekcionismu. Tentokrát radostně.

kusowka...abaut us

11. července 2011 v 21:46 MAXmišmaš


...


zapojit do zdi. Nechat chvíli nabíjet. Psát...

z deníčku magora VIII.

9. července 2011 v 22:27 pod čarou...
Po delší době...Ne, že by se tu celou dobu nic nedělo, spíš jsem pořád necítila potřebu něco tlakovat ven.
Ono to přibývalo a průběžně roztávalo, ale pořád to ještě není vyrovnaný cyklus.
...
Nedokážu o tom napsat. Noťas mám zaplý asi hodinu. Monitor svítí, a ze zásuvky zcela zbytečně teče šťáva. V duchu se okřikuju za nesmyslné myšlenky o plýtvání. Přece to napíšu.
Další půlhodina...minimálně třikrát smazaná stránka. Vytahuju šňůru ze zdi a ze stroje a přesunuju se na balkon. Vzduch. Tma. Cvrčci. Houpací křeslo. Nikde jinde jsem neviděla takovou faleš a přetvářku, jako u nás v rodině.
Je častým jevem, že si všichni příbuzní nesednou. Hádky. Bití. Přerušení kontaktu. Naschvály. Řízené soudní tahanice....a další a další....
Všechno to je vlastně zlo. Ale pořád je to upřímné vyjádření negativního postoje nebo nenávisti.
U nás v rodině jsou všichni tak nechutně deformovaní, že ani tohohle nejsou schopni.
Nejsou schopni převzít zodpovědnost za svoje fungování. Prkenně staví telegrafní tyče značky Family, mezi ně napínají ostnaté dráty, dobrovolně si rozpíchávají ruce, krvácí a špiní zem, která za nic nemůže. Místo zpráv pak nechávají dráty proudit lži a strach a veškerou pravdu nechají pro jistotu popravit bez výslechu. Co kdyby něco...?
Nejistota.
Faleš.
Neustálá potřeba hrát si na to, že máme společného i něco víc než pár zasraných genetických kódů.

....
Když jsem loni začla zase mluvit se sestrou, neměla jsem očekávání změny. Prostě mi jen přišlo, že má právo vědět, co se mi děje. Primárně jsem měla naivní představu, že když bude vědět o mě, bude moct líp najít cestu ke svým vzorcům, bude mít dostatečně odstrašující příklad toho, jak může skončit, nevezme-li sama sebe do svých rukou...Naivní představu, že bude mít potřebu zbavit se svých zbytečných zlozvyků...

Realita?
Kromě oblečení mi bere taky laky na nehty, noťas, kabelky, kosmetické přípravky. S naprostou samozřejmostí.
Včera jsem jí z nočního stolku vytáhla zcela pomuchlaný svetr, který jsem si v dubnu uklidila do sklepa spolu s další zimní výbavou...no comment...
Nejsme vůči sobě upřímné. Ne slovama, ale právě mlčením.
V pátek jsem ji vytáhla na procházení. Šly sme spolu po strašně dlouhé době na oběd. Trochu sme se ztratily v lese, a pak sme se zase našly.
Bavily sme se stejně jako se bavíme už asi půl roku. Co Alice, co ve Vatu, co ti okolo, co chlapi, co mamka, co babička....

Co babička...co babička....

Už druhý den přemýšlím, jak dál...Zda dostát tomu, co jsem pravila dědovi při naší úmluvě, a spáchat sebevraždu, anebo žít dál s pocitem buď trapně naivního nepoučitelnýho hlupáka (co sis sakra myslela, že jsi se odvážila věřit tomu, že něco, to něco, by mohlo opravdu zůstat jen mezi tebou a dědou???!!), anebo slabocha, který nedokáže dodržet slib.

Můžu být ještě o trochu víc paranoidní, a přemýšlet, kolik toho babičce řekla sestra, a kolik děda. Sestra amozřejmě tvrdí, že nic. Neptám se dvakrát. V hlavě to zas chřestí jak v přezrálé makovici.

Z toho, co teď vím já, můžu vyvodit, že z celku jsou 80% domněnky a nepodložený fakty. Které ovšem mým dosavadním tichem nabírají a síle.
...

Připadám si ve zcela neutěšitelné situaci.
Jak zabránit výslechovým týráním (kdejaký sadista se může jít zahrabat v porovnání s babičkou a její "vynalézavostí" psychického teroru), a zároveň neublížit sobě?
Je nejvyšší čas udělat rodinný sedánek a všechny poslat do prdele. Všechny. Pro jejich vlastní dobro.

A vůbec se mi nechce. Protože jsem přestala vidět jakýkoli smysl řešit cokoli s rodinou.

....

jídlo 7.-9.7.2011

9. července 2011 v 21:30 jídelníček :-/
čtvrtek 7.7.2011

snídaně: miska vloček, tvaroh, podmáslí
svačina: broskev
oběd: 1/3 velkého hradního bramboráku po Ince, zeleninový salát (rajčata okurky)
svačina: broskev, kopeček pistáciové zrmzliny
večeře I: 2 krajíce chleba s máslem a rybí pomazánkou, eidam, ředkvičky, podmáslí, hrstka jabkového musli
večeře II: kus tvarohu, 2meruňky, jabko

pití: 2,5l vody, malá kofola, hrnek zeleného čaje, melta, kafe
pohyb: 50x břicho, celý den s čudletem venku

pátek 8.7.2011

ráno a dopo: krajíc chleba s máslem, ředkvičky, kus eidamu, bílý jogurt, okurek, broskev
oběd: špenátová polévka
svačina: zapečený toust se žampiony, ledňáček Kuba
svačina ( a vlastně i večeře, bylo to rozmezí cca 3 hodin) : 200g ceria, 1 rýžový papundekl, ředkvičky, tvaroh, hrnek syrovátky, větší miska cinny minnies s otrubama a mlíkem, jabko
večeře: nic
večeře II: nic

pití: 3l vody, hrnek zeleného čaje, kafe, 0,5l vína, panák tequily, panák magistra, velké a malé pivo, kofola
pohyb: 2,5 h po lese, 20min posilování břicho+zadek, XY hodin tance v klubu :)

sobota 9.7.2011

snídaně: hrnek syrovátky, krajíc chleba s gervais, ředkvičky

zbytek dne: 5 meruněk, nektarinka, 5 broskví, 1 okurka, kus bramborové kaše, jarní cibulka, 3 malé bramboráčky, pistáciový pegas, krajíc chleba s vegepomazánkou, hrnek syrovátky, rohlík, 2 smažené sýry, 4 cherry rajčátka

pití: hrnek třezalky, 4l vody, kafe
pohyb: 20min posilování břicho+ zadek, nějaký ten kilometr plavání

Jídlo

7. července 2011 v 21:11 výlety (obojím způsobem) :)
Nejdůležitejší osobou polární stanice by měl být přirozeně vedoucí báze.
Není tomu tak, nejdůležitější osobou je kuchař. Druhým nejdůležitějším mužem je meteorolog a teprve třetí místo obsazuje vedoucí stanice.
Křesťanství zná vpodstatě dva přístupy k jíslu. Buď se jí kvůli energii, nebo je jídlo společenská událost, součást oslavy, pomáhá navazovat předivo nových společenských vztahů a upevňuje ty stávající. Při každé slavnostní příležitosti má být jídlo lepší než ve všední den.
Na Antarktidě Jaroslav (Pavlíček, autor knihy Člověk v drsné přírodě, pozn.) vyznává toliko první přístup. Chuť na jakékoli jídlo je vrcholem změkčilosti, hlásá Příručka. Pití oleje "naostro" vyvolává zvracení, jak bylo experimentem potvrzeno. Pokud je však olej spojen s pojivem, tělo jej stráví. Ideální v tomto ohledu je bramborová kaše v prášku. Energie je z ní zanedbatelná, ale přidána k oleji zamezí zvracení. Kupodivu stejného účinku se dosáhne rychlou chůzí. Motor těla se metabolicky rozehřeje, a krátké doušky oleje, pokud nejsou příliš časté, se vstřebají.
Na expedici se jí všechno.
Okolí stanice nabízí různé zdroje energie. Za velkého odlivu je možno sbírat mušle, pokud polárníka nepředběhnou ptáci. Chození na ryby jou překrásné, osamělé a chladné vycházky. Všudypřítomný vítr, pohled na našlehané vlny a neklidná voda při skalách.
V kapse jsem míval kostku masoxu, kterou jsem zmrzlou rukou pomalu uždiboval a připadal si jako král...

...

Po příjezdu do školní jídelny v gymnáziu šok. Ve žlutém plastikovém kbelíku na nedojedené odpady se ocitají celé buchty, kusy masa, celé pekáče brambor. Ve vzteku mne napadlo, že se postavím k odpadům a budu jíst jen to, co naši studenti chtějí vyhodit. Měl bych se výtečně. Nakonec to nedělám. Evropa mě rychle vtáhne do sebe. Děti moje, co vy víte o životě...

...
zatím jsem na straně 118. O jídle první zmínka. Pokud bych měla opisovat nějaké knihy, Poslení země mezi nimi bude.