Všechno JE dokonalé....předobraz dokonalosti totiž neexistuje.

Únor 2011

sibiří vlakmo :)

1. února 2011 v 21:56 inspirace

Po Transsibiřské magistrále na vlastní kůži

Berjozky, berjozky a zase berjozky. K naplnění vize historických epopejí chybí jen Ilja Muromec mezi chaloupkami. Vesničky lemují prstence malých políček. Města se objeví jen vzácně - typickým obrázkem jsou torza rezivějících kolosů všech tvarů, pozůstatků sovětského průmyslu. A pak už zase berjozky... To je svět ubíhající dny a noci za okénkem transsibiřského rychlíku.
Stavba trvala 26 let
Transsibiřská železnice spojující ruský Dálný východ s Moskvou byla vybudována jako prostředek kolonizace a upevnění moci Ruska na nekonečných rozlohách Sibiře. Před její stavbou sice Sibiř patřila do ruského impéria, ale cesta sem vedoucí po řekách, koňmo i pěšky vnitrozemím trvala mnoho měsíců. A to se nehodilo ani pro transport nerostných surovin, ani k prosazování mocenských cílů.
Zatímco v Americe dokončili první transkontinentální železnici v roce 1869, ruský car Alexandr III. s realizací obdobného projektu poněkud váhal. Rozhodl se teprve roku 1886, ale základní kámen stavby byl položen ještě o 5 let později. Stavba pak byla zahájena souběžně na několika úsecích trati a zaměstnávala obrovské množství lidí. Podíleli se vojáci i najatí dělníci z Číny a na nejnáročnějších úsecích byli nasazeni i trestanci.
Přes veškeré úsilí se vlivem nepředstavitelně obtížných podmínek i špatného plánování celá stavba protáhla skoro na 26 let. Svou roli sehrálo i to, že zpočátku část trati na Dálném východě vedla přes čínskou Mančurii. Teprve vyostřující se vztahy s Čínou přinutily Rusko dostavět jinou větev železnice vedoucí sice oklikou, ale kompletně po vlastním území. Psal se rok 1916 a Vladivostok tak dělilo od Moskvy neuvěřitelných 9.288 železničních kilometrů.
Postřehy, které v průvodci nenajdete
Boj o jízdenky
Dobrodružství velké vlakové cesty přes Sibiř začíná už nákupem jízdenek. Dva dny před plánovaným odjezdem se stavíme do jedné z mohutných front u pokladen Kazaňského nádraží v Moskvě.


Kazaňské nádraží v Moskvě. Odtud vyjíždějí
rychlíky směřující na Bajkalsko-amurskou magistrálu
Frontu je třeba správně vybrat: na jejím začátku musí být rychlíková pokladna, ale ne ta, jež prodává pouze lístky s odjezdem ještě dnes. A pokud možno ani ne taková, která za půl hodiny zavírá. Aby to nebylo zbytečně snadné, pokladny na ruských nádražích mají často všelijak rozdělené pravomoci. Některé prodávají jízdenky pouze do určité destinace, jiné zase jen na určitý den.
Navíc každá pokladna má zcela unikátní pracovní dobu s několika záludně zařazenými přestávkami. Nedáte-li si pozor, hrozí, že těsně před vámi bábuška za okénkem stáhne roletu a před oči vám strčí cedulku s nápisem "Technologičeskij pěreryv", pročež máte pech. Půlhodinové a kratší čekání lze považovat za úspěch.
Cena lístku závisí především na tom, jakou třídou (typem vagónu) pojedete. Nejběžnější variantou je vagón "kupéjnyj" - klasická kupé, v nichž jsou po obou stranách nad sebou dvě lehátka. Levnější je "plackartnyj", což nejsou kupé, ale jen jakési kóje, které se nezavírají. Navíc jsou tu i další lehátka podél chodbičky. Lístek sem stojí asi polovinu jízdného do kupé. Existují naopak i třídy dražší, kde jsou v kupé třeba jen dvě lehátka - lístek stojí dvojnásobek ceny do kupé.
Jízdné na ruských železnicích už několik let trvale zdražuje. Za lehátko v kupé klasického rychlíku č.2 Moskva - Vladivostok byste v současné době zaplatili asi 7.600 rublů, což je asi 6.500 Kč za jednu cestu.
Prodej lístků na vlak je totiž v Rusku neobyčejně administrativně náročná procedura. Už jen to, že musíte předložit pas. Domácí dávají občanku a kdo ji nemá, nikam se nesveze. V Rusku se necestuje vlakem anonymně jako u nás, kdepak. Bábuška prodavačka vždy všechny údaje pečlivě opíše do počítače, vyhledá pro vás volné místo ve vlaku, natiskne jízdenky a zkasíruje. Zvláště to opisování se kolikrát protáhne.
Když konečně máte svůj frontami vybojovaný lístek a nastane den "D", je třeba být u vlaku včas. Transsibiřské rychlíky mívají i přes dvacet vagónů a najít ten správný může chvíli trvat. U vchodu do vozu se navíc stojí - jak jinak - fronta. Pro bezpečnost cestujících (a to je třeba připsat ke cti Ruských drah) jsou totiž všichni pasažéři legitimováni. Do vlaku jsou vpuštěni pouze ti, kteří mají platnou jízdenku na své jméno, jež je v souladu s pasem.
Konečně může cesta začít. Váš vagón se stává vaším novým pojízdným domovem, vaši spolucestující dočasnou rodinou. To, s kým budete sdílet kupé, se řídí jen vyšší mocí Prozřetelnosti a pokladního systému Ruských drah.
Domov ve vlaku
Učitelka Táňa
Naší první spolucestující byla mladá učitelka Táňa, která cestovala domů do města Tynda. Těžko jsme si mohli přát kohokoliv lepšího. Byla nám vlídným pedagogem a s neobyčejně mateřským přístupem nás zasvěcovala do tajů etikety transsibiřského cestujícího.
Začalo to tím, že krátce po startu prohlásila, že se chce převléct. Protože jsme na její oznámení nijak nereagovali, musela nám vysvětlit, že v takové situaci mají muži bez váhání opustit kupé. A teprve až žena znovu kupé otevře, je možné se vrátit na své místo.
Táňa nás naučila používat samovar, umístěný v chodbičce vagónu proti kupé průvodčích. Tenhle ohřívač vody vypadá trošku jako malá kamínka a kdysi se v něm opravdu topilo uhlím. Dnes funguje na elektriku. Kdykoliv sem můžete přijít a z kohoutku si natočit vařící vodu na čaj, kávu či polévku. Jen raději na teploměru ověřte, je-li voda dost vařící.
Jiné nepsané pravidlo se týká stravování. Jakmile jsme si na lehátku začali rozkládat jídlo, že poobědváme, Táňa nás okamžitě převelela na stolek. Své věci, které na něm do té doby měla, v rychlosti odklidila a dokonce uvolnila k sezení své místo. Prý se přece u jídla nebudeme krčit na posteli.
Podobných zvyklostí je více a my překvapeně zjišťovali, jak ohleduplní jsou k sobě ruští cestující. Nutnost vydržet s někým týden ve vlaku vyžaduje určitý vzájemný respekt.
Cesta s Táňou ubíhala v příjemné konverzaci, jediné, co nedovedla pochopit, proč se tu dobrovolně trmácíme vlakem na druhý konec světa, když nás nikdo neposlal a ani nejedeme nikoho navštívit. Pojem turistika je na Sibiři zkrátka neznámým výrazem. Třetí den to s námi Táňu přestalo bavit a odstěhovala se o pár kupé vedle, k sympatickému projektantovi Dímovi.
Budovatel Viktor
Toho dne nás z vedlejšího kupé přišel navštívit Viktor. S velkou nostalgií vzpomínal na doby velkého a silného Sovětského svazu, kdy se coby mladý komsomolec zapojil do stavby Bajkalsko-amurské magistrály. Čas 70. let líčil jako ráj, ve kterém se jen pracovalo, hrálo na kytaru, zpívalo a peníze neznamenaly nic. Každý rok jej Strana posílala na dovolenou k Černému moři na Krym. Letecky! A zadarmo. To honba za penězi a majetkem prý dnešní svět zkazila.
8 dní cesta domů z dovolené
Zato rodina Ničkovových v krajním kupé jen zářila optimismem. Manželé se dvěma dcerami se vraceli z dovolené u Černého moře do panelákového bytu ve městě Něriungri. Byli krásně opálení a celou cestu si svorně hráli karty či domino. Zjevně je netrápilo, že cesta od moře domů jim zabere 8 dní. A stejně tak dlouho musela pochopitelně trvat i jízda tam. Jak dlouhou mají dovolenou, jsem se neptal...
Nabídka jídelního vozu je dosti omezená a většina cestujících se stravuje svépomocí s využitím vlakového samovaru. Na delších zastávkách je také dobrá možnost nákupu čerstvých potravin ze stánků na peróně, kterých bývá dostatek.
Hygiena
K hygieně cestujícím slouží v každém vagóně dvě toalety. Jejich stav bývá nesrovnatelně lepší než stav WC ve vlacích našich. Průvodčí je pravidelně uklízí a je tu i umyvadélko s tekoucí vodou. Pokud na kohoutek nasadíte hadici s kropáčem, lze se tak i vysprchovat. V podlaze WC je kanálek, kudy voda odteče.
Ostatně, hodiny a dny strávené ve vagóně neustále se přesouvajícím na východ prožijete v úplně jiném světě než v tom, který se spolu s nekonečnými březovými lesíky míhá za okny. Zatímco venku život neustále někam chvátá, vy zažíváte absolutní klid.
Spěchat nemůžete, ani kdybyste chtěli. Není kam. Svůj vlakový čas si šetříte a pečlivě rozvrhujete. Dáváte pozor, abyste něco neudělali náhodou zbytečně rychleji, než musíte. Spekulujete zcela vážně, kdy nejlépe navštívit souseda ve vedlejším kupé, kdy se jít projít po chodbičce k samovaru a zpátky a kdy si vyhradit čas na koukání z okénka nebo krátké zdřímnutí.
Čas? Zapomeňte na něj
Krom toho čas stejně cestou ztrácí smysl. S přejížděním mnoha časových pásem se neustále mění. A kdo se v tom má vyznat? Jedni si již v Moskvě přeřídí čas o sedm hodin na ten, který mají doma, aby si zatím zvykli. Jiní naopak celou cestu drží ten moskevský, protože přece celé Ruské dráhy jezdí výhradně podle času moskevského. Jenže do toho někdo nastoupí v polovině cesty a přinese do vagónu další, svůj vlastní čas.
Po pár dnech ve vlaku je možné úplně cokoliv. Když v chodbičce potkáte spolucestujícího s kartáčkem na zuby, není vůbec jisté, jestli zrovna vstal, nebo jde spát...
MŮŽE SE HODIT
Kudy se jede
Vlaky na Transsibiřské magistrále při své cestě na východ překonávají pohoří Ural přes Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk), pokračují na Omsk, Novosibirsk a Krasnojarsk.
Ve městě Tajšet se trať dělí na dvě větve. Ta původní, z dob carského Ruska, uhýbá k jihu a přes Irkutsk obkrouží jižní konec Bajkalu do Ulan Ude. Dále již volně kopíruje rusko-čínskou hranici a přes Chabarovsk skončí svou cestu ve Vladivostoku. Druhá větev, tzv. BAM, neboli Bajkalsko-amurská magistrála, z Tajšetu pokračuje víceméně rovně na severní konec Bajkalu a dále vede pustinami sibiřských hor přes Tyndu až do Komsomolsku na Amure a k moři do přístavu Sovětskaja Gavaň.

štěpánkovo...

1. února 2011 v 21:52 inspirace
http://vnitrnisvet.blogspot.com/

jan zábrana - Nohy

1. února 2011 v 21:50 MAXmišmaš

Nohy

Lehli jsme na kavalce a potmě jsme vykládali. Přišla řeč na Lídu. "Lída má nohy jako Rita," řek Jolich. "Uvědomil jsem si to až tuhle tady. Její nohy mi pořád něčí nohy připomínaly. Všim sis toho?"
"Nevšim," řek jsem.
"Tak jen si vzpomeň."
Pak řek Peguš: "Něco na tom je, ale Rita má lepší kotníky. Než jsme jeli, potkal jsem Lídu na Kasárnech a pak jsem se za ní díval. Má levej kotník větší než pravej."
"To jen teď", řek jsem. "Protože se do něho bouchla. Jinak má oba stejný. To je čtrnáct dní, než jí to splaskne."
"Seru na kotníky," řek Jolich. "Myslel jsem ten vohyb pod kolenem, vzadu na noze, tam, co se vohýbají punčochy. Na tom nejlíp poznáš, jestli má ženská kvalitní nohy. Když se jí tam udělá vráska na punčoše, když vohne koleno, jsou to šmejd nohy a žádná třída. Na perfektních nohách do toho vohybu punčocha vjede a přilne, jako kdyby patřila k masu. Že jó," obrátil se na Olišara. Ten řek: "Laik žasne, odborník se diví." Ke mně:
"Mony, dej si majzla na toho hajzla." Potom k Jolichovi: "Žasnu, odkud máš tyhle znalosti. Lída přece nosí new look sukně."
"Sem jí viděl cvičit, ne? Jezusmankote, ty seš učiněnej Arzén Lupén. Z tebe bych se posral. Trvám na tom, že Lída má nohy jako Rita."
"Jenomže jako," uchechtl se Peguš. "Měl jsem strejce v Chotěboři, co loni umřel. Ten psal celej život básně, docela slušně se to četlo, rýmovaný to bylo, fotr toho vyhodil vozejk, když strejc umřel, pohádal se kvůli tomu s tetkou, ta to chtěla odkázat do muzea. Celá Chotěboř o něm padesát let říkala, že píše básně jako vopravdovej básník. Jenomže jako. s těma Lídinejma nohama je to zrovna tak. Možná že má nohy jako Rita. Jenomže jako Rita."
Olišar mu skočil do řeči:
"Rita má daleko silnější nohy než Lída."
"Arzén zas na něco přišel," řek Jolich, jako by se ohromně bavil.
"Olišare, já se z tebe poseru. Vo to se přece nikdo nehádá. Vždyť je taky Rita o hlavu větší nežli Lída. Slyšel jsi někdy něco o harmonii? Né, viď. Na takový holce musí hrát jedno s druhým: nohy se zadkem, zadek s kozama a kozy s ksichtem. To se právě cení. Jak něco s něčím nehraje, tak je vyřízená. Arzéne, na to jsi nepřišel, že když je Lída o dvacet čísel menší, musí mít vo to tenčí nohy? Lída by s Ritinejma nohama vypadala jako slon a Rita s Lídinejma jako na chůdách."Aek jsem: "Rita má dost silný nohy. I tak dost silný." "S váma bych se posral,"pokračoval Jolich ve výkladu, "O to přece nejde. Jde o model. A že jsou to model nohy, to uznáš, nekecej. To je právě na Ritě to fajn, že je taková plná. Jen si dej bacha v žurnále, když jde nebo leze do letadla, všecko na ní jen hoří, jen pod těma hadrama celá svítí, div to na ní nepraskne. A přitom není vůbec tlustá."
"Lída je spíš hubená," řek jsem.
"Ale Rita," pokračoval Jolich, "je hlavně ten voheň, kterej to u ní všecko dělá. To musí bejt peklo! Tu tak mít v posteli." Obrátil se na mě: "Ta by tě odmordovala za jednu noc, že by z tebe zůstaly jen kalhoty. Zalehla by tě. To musí bejt klisna."
"Hovno zalehla," řek Olišar. "Nezalehla, vcucla by ho."
"To je vono, vcucla, vcucla, teď jsi to trefil," notoval Jolich Olišarovi a ukazoval na mě:
"Vcucla by tě, nekecej."
"Tebe taky, blbče," řek jsem. "Tebe taky, nehoň se , krávo."
"Mě?" zeptal se Jolich dotčeně. "Mě že by vcucla?"
"Voddělala," řek jsem.
"Tak to tedy promiň, ale ty seš kráva. Mě že by voddělala? Mě? Tak to se teda zeptej kerý chceš holky, kerý chceš. Podupal jsem je všechny. Já je. Všechny. Mě žádná, rozumíš!
Brečely, abych už dal pokoj. Voddělal jsem já je."
"Dej už pokoj, ty samče! Co je komu do toho! Zestárnou a je po srandě," ozval se Peguš.
"Co to zas máš, copak ženskejm stárnou nohy? Některá čtyřicetiletá…"
"Neřikám nohy," přerušil ho Peguš. "Zestárnou vůbec, celkově. A když chceš, i nohy jim stárnou."
"Ale nejpomalejc z celýho těla," řek Jolich přemítavě. "Když má ženská pěkný svalnatý, vytrénovaný nohy…"
"Ale jó," pokračoval Peguš. "Všechno na nich stárne. Vpředu jim to poklesne, vzadu se to rozjede do šířky…"
"Jak u kerý," řek Jolich, "některá ženská má zadek jako dva kameny. Takovej se hned tak nerozjede."
"Ale vůbec, jak jim přejdou jistý léta, tak z nich všechen cuk vyprchá, nic tě k nim netáhne…"
"Copak někdo mluví vo starejch bábách?" řek Jolich. "My mluvíme vo Ritě."
"A vo Lídě,"řek Olišar.
"Rita ještě dlouho nebude stará," řek jsem. "Ještě dlouho ne." Peguš řek: "Kdybyste radši spali, blbci. Z tohohle je hovno. Furt jen vo tom mrouskání. Jolich zas nebude spát."
"Hele, ty mi vyliž prdel, hajzle,"řek Jolich. "Vyser se na mě. Jó? Vo žádným mrouskání se nemluvilo. Šla řeč vo Lídinejch nohách." Chvíli bylo ticho. Pak řek Olišar:
"Zejtra zas ty zasraný mrtvoly."

sny... 27.8.2010

1. února 2011 v 21:48 deníček
Také si pamatujete na ten pocit, když vám doma řekli, že Ježíšek neexistuje? Najednou se vám zhroutil svět.. Každoroční těšení a čekání na zvonek, vyhlížení z balkónu, jestli už náhodou není někde poblíž, také modlitbičky a sliby, že už nikdy nebudete zlobit, jen když vám přinese vytouženou hračku…vše v nenávratnu. Dětské sny, představy a touhy se rozplynuly v jednom okamžiku.

nevím jestli je to přesně od té doby, ale už věřím málokomu a máločemu. Postupem času jsem zjistila, že autority nejsou neomylné, každý dělá chyby, které občas mohou zabolet… Zdraví nebezpečné jsou pak obzvláště ty činy, které mají bolest záměrně způsobit.
A tak se mnohokrát sebe sama ptám, kde dělám chybu, že se pokaždé nechám nachytat. Původce si mne ruce a mě zbývá...(chtěla jsem napsat něco jako oči pro pláč, ale...víte jak...:D...to snad raději ani psát nebudu).
Příště bude opět o stupínek těžší někomu důvěřovat a nehledat za každým jeho krokem jen příležitost, jak si s někým zahrávat a pobavit se na jeho účet.
Bude těžší se mu dívat do očí a nehledat v nich přitom zradu, těžší uvěřit jeho gestům, že nejsou jen nástrojem, jak vás získat a těžší uvěřit, že nejste jen něčí loutka…
Těžší zvednout se na tolik potlučená kolena a přesvědčit se, že máte chuť a odvahu jít dál bojovat. Za své sny, představy a touhy....

Vypínám pc a jdu do města, bojovat za svůj holý život...

SOPL

1. února 2011 v 21:32 výlety (obojím způsobem) :)
Je zvláštní, jak rychle plyne čas... Je také zvláštní, jak vnímám tempo, kterým plyne. Když cítím vnitřní úzkost, pár hodin oddělující úsvit od soumraku se zdá být delší než polární den. Ráno se vzbudím zklamaná tím, že jsem pět otevela oči, a nemůžu se dočkat, kdy zas nastane čas zalehnout.Možná nejde o odpočinek jako takový.
Postel se stává rakví mého života.

Práce je nutným očistcem, kterým musíme projít, abychom se večer dostali do ráje - tedy postele, spánku, snění... Jak je najednou život dlouhý a jak moc bychom si ho přáli zkrátit!

Nastanou však také krásné chvíle. A ty utečou jak voda.
Nespravedlivé? Kdepak. Čas neví, že příležitosti, kterými nás zavaluje, lidstvo rozděluje na "ty špatné" (které trvají dlouho - prakticky celý život) a "ty dobré" (které jsou hned pryč).
Prostě kráčí a nikdy se nezastaví, můžem na něj křičet "Zhyň ty bídáku!", můžeme mu vyhrožovat, na nic nedá...

Přibližně jednou do roka (přibližně znamená loni 2x) pocítím potřebu svůj život bilancovat.
Přijdu na to, že něco jsem zažila, někam se posunula, ale právě teď to zase stojí za starou belu, tamten mě nemá rád, šéf je idiot, rodiče stárnou, já taky stárnu, nezvládám vychovávat dítě,tu mě začalo bolet v kříži, už aby tu byl důchod - teda vlastně ne, důchod ne - nemám nic našetřeno, budu třít bídu...
Co to je za život? Bez peněz, bez opravdové lásky, bez ocenění toho, jak těžce dřu.

Na úřadech vládne Chaos pevnou rukou, úřednice přicházejí do práce naštvané, pak štvou lidi a pak naštvané odchází domů naštvaně komandovat manžela a děti.
Kdybych aspoň měla televizi, abych se mohla přiblížit té stupiditě každodennosti ostatních...

Já se vás nyní ptám: také zažíváte něco podobného? Také se z vašeho života vytratil smysl, ztloustli jste, kdeco vás bolí a v tramvaji vás ti malí parchanti ani nenechají sednout? Také vám vaše okolí nerozumí, v práci vás nedocení a unavuje vás věčně se někomu nebo něčemu přizpůsobovat, furt zvedat telefony, snažit se někoho pochopit, když nikdo se nesnaží pochopit vás?
Pak bych vás ráda pozvala do občanského sdružení SOPL - Společnost Osvícených Pasivních Lidí. Pravidelná setkání členů klubu otevírá hromadná psychoterapie, kdy dostane každý zúčastněný příležitost před ostatními promluvit o tom, co všechno ho v minulém týdnu naštvalo, pobouřilo, znepokojilo či rozlítilo. Následuje večeře ve vybrané restauraci, která vám poskytne příležitost zavzpomínat, jak se dřív vařilo lépe a levněji, dále kulturní událost, jež vás zajisté potěší a při které uroníte nemálo slz - tedy, pokud jste dáma, samozřejmě (z programu uveďme např. koncerty Beatles Revival, návštěvu expozice zvířat v Národním muzeu spolu s prohlídkou českých obrozenců, popcornové projekce amerických romantických velkofilmů - z nejnovějších Titanic Jamese Camerona - či setkání s osobnostmi, které v životě zažily něco velkého - jako koncentrační tábor, drogovou závislost, přepadení na ulici nebo smrt domácího miláčka na rakovinu). Následuje volný program, při němž se můžete v prostorách našeho klubu odreagovat hrou v člověče nezlob se, šachy či, tradičně, kloboučku hop, nebo si přátelům u krbu a sklenky vína postěžovat, co vás doma, v práci či na srdci zrovna nejvíc trápí...

Zaručujeme širokou a jen tu nejlepší společnost, kvalitní program jednou do týdne a přátelské přijetí. Filozofie sdružení SOPL se zakládá na myšlence, že lidé, kteří se cítí osamělí, by neměli zůstávat sami. Registrace a účast probíhají bezplatně, podmínkami přijetí jsou jen pocit zmaru a pasivní postoj k vlastnímu životu.
V posledním roce stoupl počet registrovaných členů SOPLu o 239% (z toho 71% ve věku do 30 let).
Přijďte si k nám kvalitně postěžovat a život se vám bude zdát jistější a o stupeň Celsia vřelejší!

minulost

1. února 2011 v 21:15 | bára |  MAXmišmaš

Minulost. Nejprve to byla úžasná přítomnost, doufali jste, že i budoucnost. Náhle přišel zvrat a konec. Rázem jste vše museli hodit za hlavu. (Velmi neradi.) Nakonec se však minulost jevila nenápadně, takže jste na ni jakž takž zapomněli. Zapomínat byste však neměli na jednu její vlastnost. Minulost se umí opět vkrást do života… Zpravidla ve chvílích, kdy to nečekáte. Zdá se, že vše je jako dřív: ráno se probudíte do nového dne, ale něco není v pořádku.

Prostě je najednou s vámi. Cítíte ji v konečcích prstů, cítíte, jak vám dýchá do tváře, jak prostupuje vašim tělem. Přichází do vašich snů. Vidíte její nemilosrdnou tvář, která se vám zdála nenápadná. Chcete na ni znovu zapomenout a poslat ji do propadliště dějin. Chcete utéct. Toužíte volně dýchat, chodit s hlavou vztyčenou a ne se obávat, že na vás zpoza rohu vybafne.
Představa pěkná, realita horší. Sice už jste byli na dobré cestě a minulost se pomalu ukládala ke spánku v temných prostorách vaší mysli, ale…Z minulosti se stala napůl přítomnost. Co však s druhou polovinou přítomnosti? Odsunete ji do budoucnosti? A v čem tedy budete žít? Ve směsici snů, vzpomínek, tužeb a nadějí? Pokud dovolíte minulosti, aby ovlivňovala přítomnost a budoucnost, ztratíte se a v oné směsici (či sebelítosti?) se také nakonec utopíte.

Ptáte se na řešení? Na rovinu si přiznejme, že úplně zapomenout na minulost nejde (pokud netrpíte ztrátou paměti). Chtělo by to minulost vrátit hezky zpět. Ale ještě předtím, než to uděláte, pokuste se jí postavit čelem. Vezměte na vědomí, že je to skutečně minulost, ne přítomnost, natož pak budoucnost. Odneste si jen krásný pocit, že jste ji mohli zažít.

A až se příště bude vkrádat minulost do vašeho života, usmějte se. Vždyť přítomnost, kterou prožíváte, je daleko lepší!

o světě II. nedatováno...24.12.2010

1. února 2011 v 14:37 | fallen |  deníček
Milý deníčku,
nemám se komu svěřit, ty můžeš jen mlčet a tak ti teda něco povím. Poslouchej dobře...

Z Orlických hor jsem dostala dvě pohlednice bez podpisu. Vůbec nevím, kdo může v Orlických horách posílat pohlednice (já být v Orlických horách, dělám všechno možné, ale rozhodně nepíšu pohlednice. A když už bych nějakou psala, tak se určitě i podepíšu. Aby adresát věděl, komu závidět).
Doma jsem dostala dvě přednášky v rytmu předvánoční rodinné harmonie E moll.
Vyšla jsem ven, nasadila sluchátka, namačkala pár písmen a hejááá...

plíce na umělém dýchání, hvězdný prach, srdce se vleče po trajektorii gravitačních drah


Můj destruktivní masochismus dosahuje kritické hodnoty. Stejně jako stoupá míra vlastní nemožnosti kontaktu s těmi, co znám, stoupá míra setkání s těmi, které neznám.
S jedním jsem stála v lese. Bylo to až trapné, ty jeho myšlenkové pochody. Nemohla jsem se smát. Nemohla jsem ani utéct pryč. Necítila jsem nic než holá fakta. Možná to působí dětinsky, ale jedině v této rovině se lze dovolat pravdy. Poznání bolí. A tak jsem se svlékla. Úplně. Celá.
Stála jsem nahá a bylo mi dobře. Byla jsem já a naštěstí začalo sněžit.
Přesně podle očekávání mu explodovala hlava. Částečně nacupovaný mozek si udělal výlet do korun stromů, a pak - jako slané krekry se společně se zuhelnatělými myšlenkami snášel dolů. Měli jsme hlad.
Otázky, které jsem nestihla položit:
Jaké to je venku?
Není ti zima?

Včera nebo předevčírem jsem seděla s druhým v kavárně. Do toho podniku nás zahnalo hejno vlaštovek, které někdo spouštěl odněkud zhora. Mohu si jen domýšlet, že se jednalo o osobu zcela nezodpovědnou a laxní. Podle nedbalého skládání (jednu jsem srazila rukavicí, protože svým pohybem vyvolávala turbulence na mých řasách) bych možná odhladla i více, ale nemám náladu konkretizovat.
Rychle do tepla, zasednout vhodné židle, objednat si, nahodit úsměv číslo tři a ...
Hm, inteligence jako program. Společnost jako soustava protonů zapsaných kódově do jednotlivých hlav. Svět jako metoda symulačního argumentu.
A my dva jako vyznavači Noosféry...
Zadýchala jsem skleničku od kávy a prstem mu namalovala, co si o tom myslím. Vypadalo to asi takto:












Pak si k našemu stolku přisedl Kouř. Ráno se nestihl učesat a tak pořád posmrkával a to čeřilo hladinu nejen intonace, ale i jejího ladění. Jako na potvoru jsem svůj kapesník probrečela skrz naskrz,
a ten druhý pro změnu nikdy žádný kapesník nevlastnil. Když mě z toho popotahování začalo píchat v pravém malíčku, sešla jsem o patro níž na toalety a přinesla kus papírové utěrky na ruce. Kouř to snědl, poděkoval a odešel.
Bohužel moje sdělení na sklence od kávy bylo mezitím odneseno číšníkem, a než jsem tomu stačila zabránit, zničeno hubkou s jarem....

Do vstupních dveří neustále narážely vlaštovky. Snažila jsem se vybavit si to správné kouzlo, ale nic mě nenapadalo.
Nápad totiž okupoval toho druhého.
Z batohu vytáhl sešit, do kterého spisoval svůj scifi brak - vstal - došel ke dveřím - otevřel dveře - otevřel sešit a vypustil na vlaštovky všechna ta slova. Efektivní. Troufám si říci, že dlouhodobě. Prázdným sešitem následně zaplatil útratu za nás oba, pomohl mi do kabátu, přidržel dveře a roztáhl deštník, aby na nás nepadalo to svinstvo.

Potřebovala bych spánek. Hodně moc spánku. Letošní zimu totiž více pozoruju sněhové vločky.

o světě 3.12.2010

1. února 2011 v 14:36 | fallen |  deníček
žiju v paralýze světa. Celý minulý týden jsem chromla mezi barvami a pocity. heh...Chameleon, kterého jsem si namalovala na triko na mě kulí oči a plazí jazyk. barevné...a mě pálí žáha.
Nevím kdy přijela Klára, ale maily mi od ní začly chodit až předevčírem. Myslím, že u těch panáků rumu jsme seděly obě, ale nemůžu si být jistá, protože moje součásti (nejen tělesné) hrají stále na schovku, a to včetně odrazu v zrcadle, který mě mimochodem vytáčí doruda...a zase barvičky, no mám já toto zapotřebí?

Před osmi dny a kouskem jsem se probudila po večírku s razítkem na krku a velmi neslušně vynadala pošťákovi za špatně doručený dopis. Teprve později mi došlo, že tyto dvě situace spolu nijak nesouvisí...Vlastní rubikovka.

Přemýšleli jste někdy o intoleranci magnetů?

žiju v paralýze, která si říká svět. Svět jako vědomí a nic. A kdo se má v tom vyznat? Já tedy ne. Možná kdyby mě někdo vymáchal a pověsil kolíčkama na šňůru, odkapala by společně s vodou i moje hloupost, ale jistá si nejsem...Na druhou stranu, možná že to všechno je jen o tom povrchu, protože když jsem se nad záchodovou mísou skláněla už počtvrté, řekla jsem si DOST a pak jsem samozřejmě stejně vyklopila ten zbytek. Rozbuška v hrtanu? Uvnitř uklizíno.

Takže sehnat nějaký odchlupovací váleček nebo se jít projít místo lesem do mycí linky...

Štěpánek mě hladí po vlasech a říká, že to je prostě takové pomíjivé období, kdy nevím. Bere do ruky štětec, rejdí s ním v kalíšku s barvou a velmi posvátně mě s ním pak linkuje paže a záda. Studí to. Možná se i směju, ale to není vidět, protože Pelda mezitím přinesl něco strašně moc kouřícího a všude je dým a voní to a všechno je nasládlé.
Společnými silami smícháme tohle všechno dohromady, já zapínám kazeťák a Štěpánek počítač. Kliká myškou na plochu a ona tam postupně raší jakási grafika. Myslím, že už to začínám chápat.

Někomu pípá telefon. No můj to rozhodně není. Cože? Aha. Tak prý dneska jo.




a ještě chci sehnat tlustý blok a pastelky které se nebudou lámat za pochodu. Protože potřebuju vykreslovat všechny ty absurdní situace (šmarjá nevíte odkdy poslouchám Bix beiderbeckeho?)

...27.6.2010

1. února 2011 v 14:35 | fallen |  deníček

Výhružku na horoskopy.cz znějící "nechval dne před večerem" jsem pochopila minulou neděli mylně jako vtípek. Tudíž velikost mého údivu, když se pode mnou protrhla vana a já i s kusem vody (ne zrovna elegantně) spadla o patro níž, byla ohromující. Nehledě na to, že jsem tímto nečekaým počinem přerušila soulož dvou existencí rozdílného pohlaví.
Jako omluvu jsem jim oběma dala v myšlenkách kratinkou masáž chodidel a podrbala za uchem. Jeden z existencí uměl vrnět, a díky tomu pro mě cesta z jednoho poschodí do druhého nikdy nebyla více nepříjemná.

Doma jsem zjistila, že to celé byl jen začátek. Na displeji mého mobilného telefonu totiž vězelo velké prázdno, které mi dalo místo pozdravu ťafku takovou, že jsem spadla přímo do deprese a nestihla říct ani Ň.

"No dobrá", pověděla jsem o pár hodin později svému odrazu v zrcadle a zamířila přímo do šatny.
V šatně jsem Třezalku viděla naposledy. Najít ji se ovšem ukázalo být mnohem těžší, než jsem čekala. Svlékla si totiž úplně všechno oblečení, ve kterém jsem ji mohla poznat, a nahá se zabalila mezi ručníky, kde jsem ji nakonec objevila vzlykající a prochladlou.
Výhrou bych to nenazvala, ale holubem na střeše taky ne, takže jsem zalepila izolepou vanu a připravila teplou koupel. Třezalce to bylo příjemné a přestala být průsvitná a ulepená. Tvář sice měla stále schovanou v papírovém sáčku, ale už ve mě nevyvolávala tolik soucitu a to bylo dobré znamení, že se odraz v zrcadle třeba podaří uzdravit.

Zase jsem se spletla, a to už bylo druhý den ráno a ne před večerem.
Žádné uzdravování se nekonalo, naopak se odevšud vykutáleli barbuchové a mulisáci a dělali velký nepořádek. Neumývali po sobě hrnečky od mléka a nečistili si zuby a Třezalce z toho bylo hodně ouvej a já měla strach taky, protože jich bylo hodně a měli přesilu.
"Doháje my sme ale dvojka" řekla mi Třezalka, když sem si už z toho všeho vázala konopnou kravatu k lustru nad postelí, a hned na to ještě dodala: "a jestli okamžitě nepřestneš šaškovat tady s tím provázkem, prostě tě seřežu".

To byla zlá výhroužka, a tak jsem raději slezla dolů a společně jsme vymyslely plán na tu havěť, která se mi zatím bezostyšně proháněla bytem a ničila jednu věc za druhou.

Vymýšlní nám šlo, realizace již byla horší, nicméně dospěla ke zdárnému konci a protože už nebyl den ani večer, ale noc (takže se nemohlo nic chválit před ničím), já zas byla s Třezalkou zadobře, a to tak moc zadobře, že jsem se do ní směla obléknout. Bylo to teplé a jemné a cítila jsem se téměř kompletněji.

Odraz v zrcadle ale vypadal pořád dost špatně.
Vyzkoušela jsem několik fíglů, o kterých jsem z doslechu věděla, že fungují. Výsledků jsem ale dosáhla úplně na jiných rovinách (a už nevím jak by odrazu mohly pomoct moje rozedrané, omodrákovné a namožené nohy, nějakých pár nových obrázků, pár přečtených knih nebo vymletý mozek extra hlasitou hudbou...nevím fakt!)

"Tady na to nás asi bude potřeba víc", napadlo mě, když jsem do (již tak zcela nacpaného) nákupního košíku přidávala osmý pomeranč, zaručený zdroj vitamínů. Jenže komu se ozvat?
Tato otázka se odpověděla sama, a tak jsem se nemusela ozývat nikomu,protože se všichni ozvali mě. Bohužel už je zase den, a tak...

Zapomněla jsem zmínit depresi, která se nakonec ubytovala v předsíni mezi mými polobotkami a kyblíkem na písek. Zatím se živí sama, a docela jí roste pupek, až mám obavy, aby nebyla obézní. Třezalka jí neustále nařizuje dietu a taky aby si uklízela po sobě alespoň toaletu. Ale deprese je vulgární a tak se vždycky poperou a uklízím to všechno já

...bych měla nejspíš zavolat uklízecí firmě, aby mi někoho poslali. Docela by mě zajímalo, co všechno by vyhodnotili jako nepořádek, kterého je třeba se zbavit. Třeba by to k něčemu bylo. Třeba by dispnovali nějakou uklízecí kyselinou, která by dokázala rozleptat zrcadlo, abych konečně mohla něco dělat s tím odrazem...
A odraz v zrcadle prozměnu spí, dobrou noc.

zamilovanost 19.6.2010

1. února 2011 v 14:34 | fallen |  deníček
Nevím jestli jsem si o to něčím koledovala, nebo jestli se to stalo jen tak, každopádně jsem se včera probudila, a vedle mě ležela Zamilovanost. V první chvíli jsem si pomyslela, že je to slečna Tereza, která u mě přespávala, a tak jsem vklidu zavřela oči a otočila se na druhý bok. Ve chvíli druhé mi došlo, že to slečna Tereza není a následoval prudký výskok z postele.
Nepomohla mi ani sklenice vody, ani mokrý obklad. Prostě tam byly spící postavy dvě, a protože se na tomto faktu neměnilo nic po dobu půl hodiny (během které proběhlo dalších pár pokusů, jak se uvést do "reality"), smířila jsem se s tím, a šla si udělat kafe.
Potom slečna Tereza vstala, nasnídala se a odešla do práce a já se šla mýt. Zamilovanost mi drze vlezla do vany a bez dovolení mi sebrala nejen kus prostoru, ale i šamponu a sprchového gelu, čímž mě samozřejmě naštvala, avšak byla jsem zticha. Když se mi ale pokusila sebrat ručník, ohradila jsem se nevybíravým gestem, které naštěstí pochopila.
Že vyšla se mnou, když jsem odcházela na nákup, mě vůbec nepřekvapilo, ale ožužlávání a následné ukousnutí ušního lalůčku ve výtahu mi přišlo trošku zvrhlé, takže jsem jí plácla po tváři a ona neplakala, ale vyplivla lalůček a řekla "FUJ".

Dalších pár hodin si raději nepamatuju.
Pak jsem musela tramvají pro kosu, a pak pěšky a autobusem domů a pak hodně rychle do nemocnice, a ta mrcha (toto pojmenování mi vzhledem k tomu, co způsobovala, připadne adekvátní) se mě furt držela jak klíště, takže lidi (a bylo jich hodně!) si museli myslet, že jsem úchyl.

Večer jsem se už opravdu cítila jako blázen. Když jsem dokonala povinnosti a radosti domácí, rozhodla jsem se potkat Dominiku, (se kterou chodí taky často Zamilovanost)s nadějným/naivním očekáváním, že bych je dala dohromady a byl by klid.
Setkání ale proběhlo v úplně jiném duchu. Ty mrchy se na nás asi domluvily! Nejenže se k sobě vůbec neměly, po celou dobu na sebe vyplazovaly jazyk a dělaly kyselé ksichty, ale ještě drze skákaly do našich rozmluv, pohledů a gest. Mrchy!

V pozdějších hodinách jsem byla náhodně oslovena jakýmsi mužem v zelené mikině, a protože jsem měla v tu chvíli pro zelenu barvu hodně velké pochopení (je jasné, čí to bylo zapřičinění), nechala jsem ho dotýkat se mého těla přes oblečení a vůbec mi nevadilo, že to je na lavičce a že kolem chodí lidi a psi a holubi. V průběhu toho, co následovalo, mi ale došlo, že jsem zamilovaná do někoho úplně jiného. A tak jsem se zvedla a nechala muže v zelené mikině napospas své samotě.
Po pár krocích jsem si všimla, že jdu sama. Nebylo to ani tak tím, že se na mě nikdo nevěšel, nýbrž tím, že mi do spánků přestaly mlátit neviditelné paličky a že ze mě přestala stříkat fialová krev. A hlavně, hlavně tím, jak bylo kolem všechno zase hnusné a ošklivé (hlavně lidi).
Bylo to tak ntenzivní zjištění, že jsem na hodně pár vteřin přestala dýchat, a nebýt srdce, které naštěstí nejde zastavit jen tak na povel, asi bych v tu chvíli umřela.

Pak jsem se pokusila potkat osobu, do níž JSEM zamilovaná asi (po včerejšku prostě fakt nevím, co si o tomto pojmu myslet), ale nakonec to zůstalo jen u kontaktu písemného, což je možná jenom dobře. A když jsem se dneska ráno probudila na posteli sama, bylo mi hodně příjemně.
Zamilovanost je pryč. Teda asi není pryč, já jsem přesvědčena, že jí nakonec bylo líto toho zeleného chlapce a setrvala s ním.
Celý dnešek probíhá relativně vklidu, ale už je večer a tak nevím no, co bude zase zítra, a jestli jsem si neměla nechat aspoň kus vlasů té potvory...Přidáno dne: 19.6. 2010

Tak...17.6.2010

1. února 2011 v 14:29 | fallen |  deníček
17.6.2010


Tak,
včera jsem konečně našla lihovku. Válela se v bedně mezi přáním k 18.narozeninám a pomačkanou dopisní obálkou nacpanou vytříhanýma písmenkama z novin na koláže. Poté, co jsem tuto skutečnost vyhlásila Objevem roku 2010 a otevřela dveře na balkon, vylezla jsem na stůl, prsty spojila do pomyslného hledáčku a zacílila na jedno nejhezčí místo na obloze (pominu-li fakt, že viditelná velikost oblohy se omezuje velikostí ohraničení balkonu).
Tak,
to je přesně ono, našla jsem přesně to místo, kde to bude ono. Toto reálné uvědomění ve mě vyvolalo celu řadu drobných procesů, které vyústily v kolotavý úsměv. Uchopila jsem pevně lihovku mezi palec, ukazováček a prostředníček pravé ruky, levou rukou odstranila vršek (kdo nezná lupavý zvuk, který vydává otevíraná lihovka, jako by nežil!) a přesnými tahy napsala na nebe:

NESERTE MĚ! a taky CHCÍPNETE!

nepodepsala jsem se, samozřejmě. Jsem anonymní rebel.


Dneska jsem se probudila s pocitem nového dne. Doposud mi nepřišla žádná esemeska, nikdo mi nevolá a jediné, co jsem obdržela, je kreslený vtip o tom, jak se slepice pohoršují nad lidským běžcem bez hlavy.

Mám obavu, že je vše vpořádku, ale lihovka se zase někde ztratila...