Všechno JE dokonalé....předobraz dokonalosti totiž neexistuje.

Únor 2011

SOPL

1. února 2011 v 21:32 výlety (obojím způsobem) :)
Je zvláštní, jak rychle plyne čas... Je také zvláštní, jak vnímám tempo, kterým plyne. Když cítím vnitřní úzkost, pár hodin oddělující úsvit od soumraku se zdá být delší než polární den. Ráno se vzbudím zklamaná tím, že jsem pět otevela oči, a nemůžu se dočkat, kdy zas nastane čas zalehnout.Možná nejde o odpočinek jako takový.
Postel se stává rakví mého života.

Práce je nutným očistcem, kterým musíme projít, abychom se večer dostali do ráje - tedy postele, spánku, snění... Jak je najednou život dlouhý a jak moc bychom si ho přáli zkrátit!

Nastanou však také krásné chvíle. A ty utečou jak voda.
Nespravedlivé? Kdepak. Čas neví, že příležitosti, kterými nás zavaluje, lidstvo rozděluje na "ty špatné" (které trvají dlouho - prakticky celý život) a "ty dobré" (které jsou hned pryč).
Prostě kráčí a nikdy se nezastaví, můžem na něj křičet "Zhyň ty bídáku!", můžeme mu vyhrožovat, na nic nedá...

Přibližně jednou do roka (přibližně znamená loni 2x) pocítím potřebu svůj život bilancovat.
Přijdu na to, že něco jsem zažila, někam se posunula, ale právě teď to zase stojí za starou belu, tamten mě nemá rád, šéf je idiot, rodiče stárnou, já taky stárnu, nezvládám vychovávat dítě,tu mě začalo bolet v kříži, už aby tu byl důchod - teda vlastně ne, důchod ne - nemám nic našetřeno, budu třít bídu...
Co to je za život? Bez peněz, bez opravdové lásky, bez ocenění toho, jak těžce dřu.

Na úřadech vládne Chaos pevnou rukou, úřednice přicházejí do práce naštvané, pak štvou lidi a pak naštvané odchází domů naštvaně komandovat manžela a děti.
Kdybych aspoň měla televizi, abych se mohla přiblížit té stupiditě každodennosti ostatních...

Já se vás nyní ptám: také zažíváte něco podobného? Také se z vašeho života vytratil smysl, ztloustli jste, kdeco vás bolí a v tramvaji vás ti malí parchanti ani nenechají sednout? Také vám vaše okolí nerozumí, v práci vás nedocení a unavuje vás věčně se někomu nebo něčemu přizpůsobovat, furt zvedat telefony, snažit se někoho pochopit, když nikdo se nesnaží pochopit vás?
Pak bych vás ráda pozvala do občanského sdružení SOPL - Společnost Osvícených Pasivních Lidí. Pravidelná setkání členů klubu otevírá hromadná psychoterapie, kdy dostane každý zúčastněný příležitost před ostatními promluvit o tom, co všechno ho v minulém týdnu naštvalo, pobouřilo, znepokojilo či rozlítilo. Následuje večeře ve vybrané restauraci, která vám poskytne příležitost zavzpomínat, jak se dřív vařilo lépe a levněji, dále kulturní událost, jež vás zajisté potěší a při které uroníte nemálo slz - tedy, pokud jste dáma, samozřejmě (z programu uveďme např. koncerty Beatles Revival, návštěvu expozice zvířat v Národním muzeu spolu s prohlídkou českých obrozenců, popcornové projekce amerických romantických velkofilmů - z nejnovějších Titanic Jamese Camerona - či setkání s osobnostmi, které v životě zažily něco velkého - jako koncentrační tábor, drogovou závislost, přepadení na ulici nebo smrt domácího miláčka na rakovinu). Následuje volný program, při němž se můžete v prostorách našeho klubu odreagovat hrou v člověče nezlob se, šachy či, tradičně, kloboučku hop, nebo si přátelům u krbu a sklenky vína postěžovat, co vás doma, v práci či na srdci zrovna nejvíc trápí...

Zaručujeme širokou a jen tu nejlepší společnost, kvalitní program jednou do týdne a přátelské přijetí. Filozofie sdružení SOPL se zakládá na myšlence, že lidé, kteří se cítí osamělí, by neměli zůstávat sami. Registrace a účast probíhají bezplatně, podmínkami přijetí jsou jen pocit zmaru a pasivní postoj k vlastnímu životu.
V posledním roce stoupl počet registrovaných členů SOPLu o 239% (z toho 71% ve věku do 30 let).
Přijďte si k nám kvalitně postěžovat a život se vám bude zdát jistější a o stupeň Celsia vřelejší!

minulost

1. února 2011 v 21:15 | bára |  MAXmišmaš

Minulost. Nejprve to byla úžasná přítomnost, doufali jste, že i budoucnost. Náhle přišel zvrat a konec. Rázem jste vše museli hodit za hlavu. (Velmi neradi.) Nakonec se však minulost jevila nenápadně, takže jste na ni jakž takž zapomněli. Zapomínat byste však neměli na jednu její vlastnost. Minulost se umí opět vkrást do života… Zpravidla ve chvílích, kdy to nečekáte. Zdá se, že vše je jako dřív: ráno se probudíte do nového dne, ale něco není v pořádku.

Prostě je najednou s vámi. Cítíte ji v konečcích prstů, cítíte, jak vám dýchá do tváře, jak prostupuje vašim tělem. Přichází do vašich snů. Vidíte její nemilosrdnou tvář, která se vám zdála nenápadná. Chcete na ni znovu zapomenout a poslat ji do propadliště dějin. Chcete utéct. Toužíte volně dýchat, chodit s hlavou vztyčenou a ne se obávat, že na vás zpoza rohu vybafne.
Představa pěkná, realita horší. Sice už jste byli na dobré cestě a minulost se pomalu ukládala ke spánku v temných prostorách vaší mysli, ale…Z minulosti se stala napůl přítomnost. Co však s druhou polovinou přítomnosti? Odsunete ji do budoucnosti? A v čem tedy budete žít? Ve směsici snů, vzpomínek, tužeb a nadějí? Pokud dovolíte minulosti, aby ovlivňovala přítomnost a budoucnost, ztratíte se a v oné směsici (či sebelítosti?) se také nakonec utopíte.

Ptáte se na řešení? Na rovinu si přiznejme, že úplně zapomenout na minulost nejde (pokud netrpíte ztrátou paměti). Chtělo by to minulost vrátit hezky zpět. Ale ještě předtím, než to uděláte, pokuste se jí postavit čelem. Vezměte na vědomí, že je to skutečně minulost, ne přítomnost, natož pak budoucnost. Odneste si jen krásný pocit, že jste ji mohli zažít.

A až se příště bude vkrádat minulost do vašeho života, usmějte se. Vždyť přítomnost, kterou prožíváte, je daleko lepší!

o světě II. nedatováno...24.12.2010

1. února 2011 v 14:37 | fallen |  deníček
Milý deníčku,
nemám se komu svěřit, ty můžeš jen mlčet a tak ti teda něco povím. Poslouchej dobře...

Z Orlických hor jsem dostala dvě pohlednice bez podpisu. Vůbec nevím, kdo může v Orlických horách posílat pohlednice (já být v Orlických horách, dělám všechno možné, ale rozhodně nepíšu pohlednice. A když už bych nějakou psala, tak se určitě i podepíšu. Aby adresát věděl, komu závidět).
Doma jsem dostala dvě přednášky v rytmu předvánoční rodinné harmonie E moll.
Vyšla jsem ven, nasadila sluchátka, namačkala pár písmen a hejááá...

plíce na umělém dýchání, hvězdný prach, srdce se vleče po trajektorii gravitačních drah


Můj destruktivní masochismus dosahuje kritické hodnoty. Stejně jako stoupá míra vlastní nemožnosti kontaktu s těmi, co znám, stoupá míra setkání s těmi, které neznám.
S jedním jsem stála v lese. Bylo to až trapné, ty jeho myšlenkové pochody. Nemohla jsem se smát. Nemohla jsem ani utéct pryč. Necítila jsem nic než holá fakta. Možná to působí dětinsky, ale jedině v této rovině se lze dovolat pravdy. Poznání bolí. A tak jsem se svlékla. Úplně. Celá.
Stála jsem nahá a bylo mi dobře. Byla jsem já a naštěstí začalo sněžit.
Přesně podle očekávání mu explodovala hlava. Částečně nacupovaný mozek si udělal výlet do korun stromů, a pak - jako slané krekry se společně se zuhelnatělými myšlenkami snášel dolů. Měli jsme hlad.
Otázky, které jsem nestihla položit:
Jaké to je venku?
Není ti zima?

Včera nebo předevčírem jsem seděla s druhým v kavárně. Do toho podniku nás zahnalo hejno vlaštovek, které někdo spouštěl odněkud zhora. Mohu si jen domýšlet, že se jednalo o osobu zcela nezodpovědnou a laxní. Podle nedbalého skládání (jednu jsem srazila rukavicí, protože svým pohybem vyvolávala turbulence na mých řasách) bych možná odhladla i více, ale nemám náladu konkretizovat.
Rychle do tepla, zasednout vhodné židle, objednat si, nahodit úsměv číslo tři a ...
Hm, inteligence jako program. Společnost jako soustava protonů zapsaných kódově do jednotlivých hlav. Svět jako metoda symulačního argumentu.
A my dva jako vyznavači Noosféry...
Zadýchala jsem skleničku od kávy a prstem mu namalovala, co si o tom myslím. Vypadalo to asi takto:












Pak si k našemu stolku přisedl Kouř. Ráno se nestihl učesat a tak pořád posmrkával a to čeřilo hladinu nejen intonace, ale i jejího ladění. Jako na potvoru jsem svůj kapesník probrečela skrz naskrz,
a ten druhý pro změnu nikdy žádný kapesník nevlastnil. Když mě z toho popotahování začalo píchat v pravém malíčku, sešla jsem o patro níž na toalety a přinesla kus papírové utěrky na ruce. Kouř to snědl, poděkoval a odešel.
Bohužel moje sdělení na sklence od kávy bylo mezitím odneseno číšníkem, a než jsem tomu stačila zabránit, zničeno hubkou s jarem....

Do vstupních dveří neustále narážely vlaštovky. Snažila jsem se vybavit si to správné kouzlo, ale nic mě nenapadalo.
Nápad totiž okupoval toho druhého.
Z batohu vytáhl sešit, do kterého spisoval svůj scifi brak - vstal - došel ke dveřím - otevřel dveře - otevřel sešit a vypustil na vlaštovky všechna ta slova. Efektivní. Troufám si říci, že dlouhodobě. Prázdným sešitem následně zaplatil útratu za nás oba, pomohl mi do kabátu, přidržel dveře a roztáhl deštník, aby na nás nepadalo to svinstvo.

Potřebovala bych spánek. Hodně moc spánku. Letošní zimu totiž více pozoruju sněhové vločky.

o světě 3.12.2010

1. února 2011 v 14:36 | fallen |  deníček
žiju v paralýze světa. Celý minulý týden jsem chromla mezi barvami a pocity. heh...Chameleon, kterého jsem si namalovala na triko na mě kulí oči a plazí jazyk. barevné...a mě pálí žáha.
Nevím kdy přijela Klára, ale maily mi od ní začly chodit až předevčírem. Myslím, že u těch panáků rumu jsme seděly obě, ale nemůžu si být jistá, protože moje součásti (nejen tělesné) hrají stále na schovku, a to včetně odrazu v zrcadle, který mě mimochodem vytáčí doruda...a zase barvičky, no mám já toto zapotřebí?

Před osmi dny a kouskem jsem se probudila po večírku s razítkem na krku a velmi neslušně vynadala pošťákovi za špatně doručený dopis. Teprve později mi došlo, že tyto dvě situace spolu nijak nesouvisí...Vlastní rubikovka.

Přemýšleli jste někdy o intoleranci magnetů?

žiju v paralýze, která si říká svět. Svět jako vědomí a nic. A kdo se má v tom vyznat? Já tedy ne. Možná kdyby mě někdo vymáchal a pověsil kolíčkama na šňůru, odkapala by společně s vodou i moje hloupost, ale jistá si nejsem...Na druhou stranu, možná že to všechno je jen o tom povrchu, protože když jsem se nad záchodovou mísou skláněla už počtvrté, řekla jsem si DOST a pak jsem samozřejmě stejně vyklopila ten zbytek. Rozbuška v hrtanu? Uvnitř uklizíno.

Takže sehnat nějaký odchlupovací váleček nebo se jít projít místo lesem do mycí linky...

Štěpánek mě hladí po vlasech a říká, že to je prostě takové pomíjivé období, kdy nevím. Bere do ruky štětec, rejdí s ním v kalíšku s barvou a velmi posvátně mě s ním pak linkuje paže a záda. Studí to. Možná se i směju, ale to není vidět, protože Pelda mezitím přinesl něco strašně moc kouřícího a všude je dým a voní to a všechno je nasládlé.
Společnými silami smícháme tohle všechno dohromady, já zapínám kazeťák a Štěpánek počítač. Kliká myškou na plochu a ona tam postupně raší jakási grafika. Myslím, že už to začínám chápat.

Někomu pípá telefon. No můj to rozhodně není. Cože? Aha. Tak prý dneska jo.




a ještě chci sehnat tlustý blok a pastelky které se nebudou lámat za pochodu. Protože potřebuju vykreslovat všechny ty absurdní situace (šmarjá nevíte odkdy poslouchám Bix beiderbeckeho?)

...27.6.2010

1. února 2011 v 14:35 | fallen |  deníček

Výhružku na horoskopy.cz znějící "nechval dne před večerem" jsem pochopila minulou neděli mylně jako vtípek. Tudíž velikost mého údivu, když se pode mnou protrhla vana a já i s kusem vody (ne zrovna elegantně) spadla o patro níž, byla ohromující. Nehledě na to, že jsem tímto nečekaým počinem přerušila soulož dvou existencí rozdílného pohlaví.
Jako omluvu jsem jim oběma dala v myšlenkách kratinkou masáž chodidel a podrbala za uchem. Jeden z existencí uměl vrnět, a díky tomu pro mě cesta z jednoho poschodí do druhého nikdy nebyla více nepříjemná.

Doma jsem zjistila, že to celé byl jen začátek. Na displeji mého mobilného telefonu totiž vězelo velké prázdno, které mi dalo místo pozdravu ťafku takovou, že jsem spadla přímo do deprese a nestihla říct ani Ň.

"No dobrá", pověděla jsem o pár hodin později svému odrazu v zrcadle a zamířila přímo do šatny.
V šatně jsem Třezalku viděla naposledy. Najít ji se ovšem ukázalo být mnohem těžší, než jsem čekala. Svlékla si totiž úplně všechno oblečení, ve kterém jsem ji mohla poznat, a nahá se zabalila mezi ručníky, kde jsem ji nakonec objevila vzlykající a prochladlou.
Výhrou bych to nenazvala, ale holubem na střeše taky ne, takže jsem zalepila izolepou vanu a připravila teplou koupel. Třezalce to bylo příjemné a přestala být průsvitná a ulepená. Tvář sice měla stále schovanou v papírovém sáčku, ale už ve mě nevyvolávala tolik soucitu a to bylo dobré znamení, že se odraz v zrcadle třeba podaří uzdravit.

Zase jsem se spletla, a to už bylo druhý den ráno a ne před večerem.
Žádné uzdravování se nekonalo, naopak se odevšud vykutáleli barbuchové a mulisáci a dělali velký nepořádek. Neumývali po sobě hrnečky od mléka a nečistili si zuby a Třezalce z toho bylo hodně ouvej a já měla strach taky, protože jich bylo hodně a měli přesilu.
"Doháje my sme ale dvojka" řekla mi Třezalka, když sem si už z toho všeho vázala konopnou kravatu k lustru nad postelí, a hned na to ještě dodala: "a jestli okamžitě nepřestneš šaškovat tady s tím provázkem, prostě tě seřežu".

To byla zlá výhroužka, a tak jsem raději slezla dolů a společně jsme vymyslely plán na tu havěť, která se mi zatím bezostyšně proháněla bytem a ničila jednu věc za druhou.

Vymýšlní nám šlo, realizace již byla horší, nicméně dospěla ke zdárnému konci a protože už nebyl den ani večer, ale noc (takže se nemohlo nic chválit před ničím), já zas byla s Třezalkou zadobře, a to tak moc zadobře, že jsem se do ní směla obléknout. Bylo to teplé a jemné a cítila jsem se téměř kompletněji.

Odraz v zrcadle ale vypadal pořád dost špatně.
Vyzkoušela jsem několik fíglů, o kterých jsem z doslechu věděla, že fungují. Výsledků jsem ale dosáhla úplně na jiných rovinách (a už nevím jak by odrazu mohly pomoct moje rozedrané, omodrákovné a namožené nohy, nějakých pár nových obrázků, pár přečtených knih nebo vymletý mozek extra hlasitou hudbou...nevím fakt!)

"Tady na to nás asi bude potřeba víc", napadlo mě, když jsem do (již tak zcela nacpaného) nákupního košíku přidávala osmý pomeranč, zaručený zdroj vitamínů. Jenže komu se ozvat?
Tato otázka se odpověděla sama, a tak jsem se nemusela ozývat nikomu,protože se všichni ozvali mě. Bohužel už je zase den, a tak...

Zapomněla jsem zmínit depresi, která se nakonec ubytovala v předsíni mezi mými polobotkami a kyblíkem na písek. Zatím se živí sama, a docela jí roste pupek, až mám obavy, aby nebyla obézní. Třezalka jí neustále nařizuje dietu a taky aby si uklízela po sobě alespoň toaletu. Ale deprese je vulgární a tak se vždycky poperou a uklízím to všechno já

...bych měla nejspíš zavolat uklízecí firmě, aby mi někoho poslali. Docela by mě zajímalo, co všechno by vyhodnotili jako nepořádek, kterého je třeba se zbavit. Třeba by to k něčemu bylo. Třeba by dispnovali nějakou uklízecí kyselinou, která by dokázala rozleptat zrcadlo, abych konečně mohla něco dělat s tím odrazem...
A odraz v zrcadle prozměnu spí, dobrou noc.

zamilovanost 19.6.2010

1. února 2011 v 14:34 | fallen |  deníček
Nevím jestli jsem si o to něčím koledovala, nebo jestli se to stalo jen tak, každopádně jsem se včera probudila, a vedle mě ležela Zamilovanost. V první chvíli jsem si pomyslela, že je to slečna Tereza, která u mě přespávala, a tak jsem vklidu zavřela oči a otočila se na druhý bok. Ve chvíli druhé mi došlo, že to slečna Tereza není a následoval prudký výskok z postele.
Nepomohla mi ani sklenice vody, ani mokrý obklad. Prostě tam byly spící postavy dvě, a protože se na tomto faktu neměnilo nic po dobu půl hodiny (během které proběhlo dalších pár pokusů, jak se uvést do "reality"), smířila jsem se s tím, a šla si udělat kafe.
Potom slečna Tereza vstala, nasnídala se a odešla do práce a já se šla mýt. Zamilovanost mi drze vlezla do vany a bez dovolení mi sebrala nejen kus prostoru, ale i šamponu a sprchového gelu, čímž mě samozřejmě naštvala, avšak byla jsem zticha. Když se mi ale pokusila sebrat ručník, ohradila jsem se nevybíravým gestem, které naštěstí pochopila.
Že vyšla se mnou, když jsem odcházela na nákup, mě vůbec nepřekvapilo, ale ožužlávání a následné ukousnutí ušního lalůčku ve výtahu mi přišlo trošku zvrhlé, takže jsem jí plácla po tváři a ona neplakala, ale vyplivla lalůček a řekla "FUJ".

Dalších pár hodin si raději nepamatuju.
Pak jsem musela tramvají pro kosu, a pak pěšky a autobusem domů a pak hodně rychle do nemocnice, a ta mrcha (toto pojmenování mi vzhledem k tomu, co způsobovala, připadne adekvátní) se mě furt držela jak klíště, takže lidi (a bylo jich hodně!) si museli myslet, že jsem úchyl.

Večer jsem se už opravdu cítila jako blázen. Když jsem dokonala povinnosti a radosti domácí, rozhodla jsem se potkat Dominiku, (se kterou chodí taky často Zamilovanost)s nadějným/naivním očekáváním, že bych je dala dohromady a byl by klid.
Setkání ale proběhlo v úplně jiném duchu. Ty mrchy se na nás asi domluvily! Nejenže se k sobě vůbec neměly, po celou dobu na sebe vyplazovaly jazyk a dělaly kyselé ksichty, ale ještě drze skákaly do našich rozmluv, pohledů a gest. Mrchy!

V pozdějších hodinách jsem byla náhodně oslovena jakýmsi mužem v zelené mikině, a protože jsem měla v tu chvíli pro zelenu barvu hodně velké pochopení (je jasné, čí to bylo zapřičinění), nechala jsem ho dotýkat se mého těla přes oblečení a vůbec mi nevadilo, že to je na lavičce a že kolem chodí lidi a psi a holubi. V průběhu toho, co následovalo, mi ale došlo, že jsem zamilovaná do někoho úplně jiného. A tak jsem se zvedla a nechala muže v zelené mikině napospas své samotě.
Po pár krocích jsem si všimla, že jdu sama. Nebylo to ani tak tím, že se na mě nikdo nevěšel, nýbrž tím, že mi do spánků přestaly mlátit neviditelné paličky a že ze mě přestala stříkat fialová krev. A hlavně, hlavně tím, jak bylo kolem všechno zase hnusné a ošklivé (hlavně lidi).
Bylo to tak ntenzivní zjištění, že jsem na hodně pár vteřin přestala dýchat, a nebýt srdce, které naštěstí nejde zastavit jen tak na povel, asi bych v tu chvíli umřela.

Pak jsem se pokusila potkat osobu, do níž JSEM zamilovaná asi (po včerejšku prostě fakt nevím, co si o tomto pojmu myslet), ale nakonec to zůstalo jen u kontaktu písemného, což je možná jenom dobře. A když jsem se dneska ráno probudila na posteli sama, bylo mi hodně příjemně.
Zamilovanost je pryč. Teda asi není pryč, já jsem přesvědčena, že jí nakonec bylo líto toho zeleného chlapce a setrvala s ním.
Celý dnešek probíhá relativně vklidu, ale už je večer a tak nevím no, co bude zase zítra, a jestli jsem si neměla nechat aspoň kus vlasů té potvory...Přidáno dne: 19.6. 2010

Tak...17.6.2010

1. února 2011 v 14:29 | fallen |  deníček
17.6.2010


Tak,
včera jsem konečně našla lihovku. Válela se v bedně mezi přáním k 18.narozeninám a pomačkanou dopisní obálkou nacpanou vytříhanýma písmenkama z novin na koláže. Poté, co jsem tuto skutečnost vyhlásila Objevem roku 2010 a otevřela dveře na balkon, vylezla jsem na stůl, prsty spojila do pomyslného hledáčku a zacílila na jedno nejhezčí místo na obloze (pominu-li fakt, že viditelná velikost oblohy se omezuje velikostí ohraničení balkonu).
Tak,
to je přesně ono, našla jsem přesně to místo, kde to bude ono. Toto reálné uvědomění ve mě vyvolalo celu řadu drobných procesů, které vyústily v kolotavý úsměv. Uchopila jsem pevně lihovku mezi palec, ukazováček a prostředníček pravé ruky, levou rukou odstranila vršek (kdo nezná lupavý zvuk, který vydává otevíraná lihovka, jako by nežil!) a přesnými tahy napsala na nebe:

NESERTE MĚ! a taky CHCÍPNETE!

nepodepsala jsem se, samozřejmě. Jsem anonymní rebel.


Dneska jsem se probudila s pocitem nového dne. Doposud mi nepřišla žádná esemeska, nikdo mi nevolá a jediné, co jsem obdržela, je kreslený vtip o tom, jak se slepice pohoršují nad lidským běžcem bez hlavy.

Mám obavu, že je vše vpořádku, ale lihovka se zase někde ztratila...